Jaroslav Vaculík (1921–1995): architekt od Baťů po Le Corbusiera
- Od zedníka ke studiu architektury
- Studium ve Zlíně a v Praze
- Léta v Paříži a práce u Le Corbusiera
- Vlastní ateliéry A7 a Ateliér 13
- Rekreační objekty a Tábornická škola v Lipnici nad Sázavou
- Barevnost výrobního prostředí
- Sociální bydlení v nástavbách panelových domů
- Ocenění a výstavy, včetně Benešova 2008
- Proč je Vaculík dnes zajímavý
Jaroslav Vaculík (22. 3. 1921 Vrchoslavice – 18. 7. 1995 Praha) byl český architekt, designér a výtvarník. Vyučil se zedníkem, vystudoval ve Zlíně, v Praze a krátce pracoval v Paříži v ateliéru Le Corbusiera. Nejvíce se proslavil rekreačními a sportovními stavbami z 60. let, především Tábornickou školou v Lipnici nad Sázavou. Věnoval se také barevnosti výrobního prostředí a v pozdním období bydlení v nástavbách panelových domů. Tento článek shrnuje jeho dráhu, nejvýznamnější realizace i ocenění.
Pozor na záměnu: jméno Jaroslav Vaculík nosí i jiní lidé. Text se týká výhradně architekta a designéra, který se narodil v roce 1921 a zemřel v roce 1995.
Od zedníka ke studiu architektury
Vaculík se narodil ve Vrchoslavicích na Moravě. Jeho cesta k architektuře nevedla přes gymnázium, ale přes řemeslo. V roce 1937 se ve Zlíně vyučil zedníkem. Praktická znalost stavby, materiálů a zdiva je pro jeho pozdější tvorbu příznačná: realizace jako Tábornická škola jsou postavené z cihel, betonu, kamene a dřeva a ukazují, že autor dobře rozuměl práci na stavbě.
Zlín byl v té době jedním z nejmodernějších průmyslových měst ve střední Evropě. Prostředí továrního města a stavitelská kultura okolo firmy Baťa formovaly generaci mladých stavbařů a architektů, mezi něž Vaculík patřil.
Studium ve Zlíně a v Praze
Po vyučení vystudoval ve Zlíně Vyšší průmyslovou školu stavební a ukončil ji maturitou. Poté pracoval jako projektant u firmy Baťa pod vedením architekta Františka Lydie Gahury, významného představitele zlínské moderny. Gahura se později uplatnil i při Vaculíkově dalším směřování.
V roce 1945 složil v Praze stavitelskou zkoušku a nastoupil na Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT. Po roce studia ji opustil a přešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (VŠUP) do ateliéru profesora Pavla Smetany. Tento přechod od technické architektury k uměleckoprůmyslovému prostředí odpovídá tomu, co je pro Vaculíka typické: propojení architektury, designu a výtvarného myšlení.
Léta v Paříži a práce u Le Corbusiera
Získal státní stipendium na studium architektury v Paříži. Na doporučení Františka L. Gahury pak začal pracovat v ateliéru Le Corbusiera, jednoho z nejvlivnějších architektů 20. století. Praxi v pařížském ateliéru vykonával v letech 1948–1949. Památkový katalog jej označuje za jednoho z posledních poválečných českých stážistů u Le Corbusiera.
Po návratu do Československa v roce 1950 úspěšně dokončil studium na VŠUP. Zkušenost z Paříže se stala trvalým vlivem na jeho tvorbu: odráží se v pojetí volných tvarů, práci s betonem a plastickým utvářením staveb. Konkrétní podíl na Le Corbusierových projektech však není podrobně doložen, jisté je, že šlo o praxi v jeho ateliéru a o výrazný inspirační zdroj.
Vlastní ateliéry A7 a Ateliér 13
V 50. letech se Vaculík zabýval průmyslovými stavbami. Navrhl několik průmyslových budov a řešil uspořádání a barevnost pracovního prostředí strojírenských podniků. V roce 1954 založil družstevní ateliér, který se o dva roky později sloučil s ateliérem Stanislava Tobka. Starší zdroje tyto ateliéry uvádějí pod názvy A7 (1954) a Ateliér 13 (1956); přesné zaměření jednotlivých ateliérů se však v dostupných pramenech podrobně nerozvádí.
Dobrá architektura začíná u člověka, který v ní bude žít, ne u efektního tvaru na papíře.
zkušený architekt
Podstatné je, že Vaculík v této době nepracoval jen jako zaměstnaný projektant, ale vedl vlastní tvůrčí uskupení. To mu umožnilo věnovat se tématům, která ho zajímala nad rámec běžné zakázkové produkce.
Rekreační objekty a Tábornická škola v Lipnici nad Sázavou
Od 60. let se Vaculík věnoval rekreačním a sportovním stavbám, které se staly vrcholem jeho tvorby. Do roku 1972 pracoval pro Československý svaz mládeže (ČSM) a navrhl řadu rekreačních objektů inspirovaných Le Corbusierem.
Tábornická škola
Nejznámější je Tábornická škola v Lipnici nad Sázavou, vytvořená podle návrhu Jaroslava Vaculíka a Antonína Svobody pro ČSM. Projekt je z roku 1965, stavba probíhala v letech 1965–1969. Jde o jednu z mála ukázek organické architektury v bývalém Československu.
- Půdorys: téměř oválný, založený na zlatém řezu (logaritmická spirála).
- Dispozice: centrální společenská místnost s krbem, k níž se vějířovitě připojuje sedm místností.
- Materiály: zdivo z cihel, betonu a lomového kamene, střecha nesená dřevěnými kulatinami.
- Zařazení: podle Památkového katalogu jde o nejsvobodnější uplatnění Le Corbusierových myšlenek v Vaculíkově tvorbě.
Další stavby
| Stavba | Místo | Období |
|---|---|---|
| Tři chaty V1 | Ždáň u Slapské přehrady | 1958–1964 |
| Rekreační středisko Orlík | Vystrkov | 1959–1963 |
| Tábornická škola | Lipnice nad Sázavou | 1965–1969 |
| Středisko vodních sportů ČSM | Slapy | 1965–1969 |
V Lipnici dodnes stojí objekt, který se řadí k nejzajímavějším příkladům poválečné architektury v Česku a láká zájemce o architekturu i o historii výchovy dětí a mládeže v přírodě.
Barevnost výrobního prostředí
V 50. letech Vaculík neprojektoval jen budovy. Zabýval se také tím, jak vypadá a působí pracovní prostor: uspořádáním dílen, barevností výrobního prostředí strojírenských podniků a barevností samotných strojů. Šlo o téma, kde se architektura potkává s designem a ergonomií. Barva zde nebyla pouhou dekorací, ale nástrojem, který má pomáhat orientaci, přehlednosti a pracovnímu komfortu. Tato oblast ukazuje, že Vaculík uvažoval o architektuře šířeji než jako o samotném tvarování budov.
Sociální bydlení v nástavbách panelových domů
V posledním období své dráhy se Vaculík věnoval tématu, které souvisí s problémy panelových sídlišť. Zabýval se podkrovními a půdními byty a nástavbami panelových domů jako způsobem, jak rozšířit nabídku bydlení a zároveň zlepšit prostředí sídlišť. Za svou činnost v oblasti humanizace sídlišť získal několik vyznamenání, především v Praze.
Nejvýznamnějším oceněním v této oblasti je cena BSHF HABITAT AWARDS 90, kterou v Hirošimě v roce 1991 získal za projekt Půdní byty pro 500 000 obyvatel Československa. Podrobnější zdroje k jednotlivým projektům sociálního bydlení se v dostupných pramenech neuvádějí, proto zde zůstává u obecného popisu.
Ocenění a výstavy, včetně Benešova 2008
Mezi nejvýznamnější ocenění patří již zmíněná cena BSHF HABITAT AWARDS 90 v Hirošimě a další vyznamenání za humanizaci prostředí panelových sídlišť.
Vaculíkově tvorbě se věnovala i výstava Jaroslav Vaculík / architekt a umělec, která proběhla od 1. 8. do 5. 10. 2008 v Muzeu umění a designu v Benešově, ve spolupráci s Národním technickým muzeem v Praze. Koncepci připravili Ing. arch. Petr Krajči a Jana Pauly. Výstava přiblížila veřejnosti architekta, který se dlouho pohyboval spíše na okraji pozornosti, a ukázala šíři jeho záběru od architektury po design.
Starší prameny uvádějí také Vaculíkovu práci pro výstavní komisi Kramářovy galerie v Praze v letech 1972–1980 a barevné řešení výstavy Stroj a nářadí v Uměleckoprůmyslovém muzeu v roce 1953. Tyto údaje se opírají o starší zdroje a nejsou v dostupných pramenech podrobně ověřeny.
Proč je Vaculík dnes zajímavý
Jaroslav Vaculík patří k těm českým architektům, jejichž dílo je výraznější než jejich všeobecná známost. Začal jako zedník, prošel zlínskou školou, pražskou VŠUP a Paříží a vrátil se s inspirací, kterou přetavil do vlastního, osobitého výrazu. Tábornická škola v Lipnici nad Sázavou zůstává nejznámějším svědectvím jeho tvorby a řadí se mezi vzácné ukázky organické architektury v českém prostředí. Jeho zájem o barvu pracovního prostředí a o sociální bydlení zároveň ukazuje architekta, který se nezabýval jen estetikou staveb, ale i tím, jak v nich lidé skutečně žijí a pracují.
Publikováno: 20. 11. 2026
Kategorie: Ostatní