Předmluva

Po zhlédnutí výstavy „Contemporary Czech Architecture", kterou v únoru 2002 uspořádalo České centrum v Londýně a společnost Prostor, neskrývala kritička Catherine Croft velké zklamání. Česká architektura po roce 1989 se jí zdála být nevýrazná; možná proto, že se v přehnané míře inspiruje svou meziválečnou modernistickou minulostí, „kterou lze ze současného pohledu hodnotit jako velice omezující".¹ Podobně kritický postoj jako Croft zaujal k české architektuře postsametového údobí slovenský architekt Peter Pásztor. „Kým v 20.-30. rokoch XX. storočia sa ešte dá hovořit' o progrese," prohlásil Pásztor v roce 2001, „dnes mi to už připadá ako určité anachronistické zotrvávanie na pozíciách, v dosledku ktorých dochádza k vyprázdňovaniu pojmu architektura až do upínej sterility." ²
Kniha, kterou jste právě otevřeli, s těmito názory nechce polemizovat. Raději se pokusí vysvětlit, proč je soudobá česká architektura právě taková. Její text se zakládá na hypotéze, že teorii i praxi českých architektů po celé dvacáté století - včetně údobí po Sametové revoluci - hluboce ovlivňoval ideový konstrukt české přísnosti, složitý a rozporuplný fenomén, z jehož účinků se dají vyvozovat dobré i špatné vlastnosti moderní české architektonické tvorby. Úvodní kapitola se zabývá formováním fenoménu české přísnosti, jeho ideovými zdroji a typickými argumenty Nepomíjí ani argumenty jeho protivníků, které však vždy měly minoritní charakter. Druhá kapitola načrtává hlavní rysy situace, která pro architektonickou tvorbu v českých zemích nastala po 17. listopadu 1989.
Jádro knihy pak tvoří komentáře k padesáti chronologicky seřazeným stavbám domácích i zahraničních architektů, které se na území českých zemí - Čech, Moravy a českého Slezska - objevily mezi lety 1989 a 2004. Jde o díla, která autorovi této knihy připadala důležitá z kulturního, politického a v neposlední řadě také architektonického hlediska. Komentáře k těmto padesáti stavbám navazují jeden na druhý, lze je číst jako víceméně souvislý text. Autor se v nich pokusil zrekonstruovat architektův záměr spolu s podmínkami, na něž tento záměr reagoval, zachytil ve svých komentářích útržky kritické debaty o současné české architektuře, nepominul ani ohlas současné architektonické produkce u širšího publika. Názory kritiků zastávajících hledisko přísnosti umožnily autorovi vtáhnout do jeho výkladu i stavby, které přísné být nechtěly v čele s Tančícím domem od týmu Gehry-Milunič.
Za pomoc při sběru bibliografických informací autor děkuje Mileně Sršňové a Radku Váňovi. Text pomohly vylepšit kritické připomínky Matúše Dully, Pavla Halíka, Martina Strakoše, Pavla Zatloukala a Markéty Teuchnerové. Za svůj vznik vděčí publikace vydavatele Dagmar Vernerové a všem partnerům, kteří tento ediční projekt finančně podpořili.