Poslední slovo autora o přísnosti

Bylo by možné pokládat zakřivené formy Sportenu za symptom úniku nejnovější české architektury od jednoduchých geometrických tvarů, jimiž se obvykle vyznačovala česká přísnost? Naznačují snad tyto křivky, že se koncept české přísnosti rozkládá?
Takový závěr by asi byl unáhlený. Výsledky architektonických soutěží z posledních měsíců, projekty, které bychom mohli spatřit na obrazovkách počítačů v nejvýznamnějších českých ateliérech, rozhovory s jejich šéfy v odborném i denním tisku, nic z toho nenapovídá, že by se dnes v české architektuře připravovala nějaká velká změna. Rétorika důležitých architektů současnosti - Josefa Pleskotá, Stanislava Fialy, Ladislava Lábuse, Petra Pelčáka, Petra Hrůši i dalších, včetně Aleny Šrámkové - se ani dnes nepřestává točit kolem hodnot jako „obyčejnost", „jednoduchost" nebo třeba „civilnost", a tomu odpovídají i vizuální ekvivalenty těchto slov v posledních projektech uvedených autorů. Pokud dříve reprezentanti české přísnosti zavrhovali všechny extravagance, dnes si někteří z nich pohrávají s myšlenkou, zda by si přísnost neměli pěstovat jako typicky českou extravaganci. V rozhovoru, který se mimo jiné týkal dopadů globalizace na české stavebnictví, se tohoto paradoxu dotkl Stanislav Fiala:
„Připadá mi zajímavé, že levná obyčejnost se postupně stala luxusem, považovaným většinou za exces a exhibici."⁹³
Znamená to tedy, že se ani v příštích letech česká architektura nezřekne oněch přísných rysů, které se pokusila podchytit a interpretovat tato kniha? Asi se jich opravdu nezřekne, dějiny české přísnosti zřejmě brzy neskončí. Nerad bych se však opět dopouštěl unáhlených proroctví. Na dějinách současnosti je totiž zajímavé, vzrušující a často také traumatické, že nikdy nevíme, jak ve skutečnosti dopadnou. Souhlasím v tomto ohledu s tvrzením slovenského teoretika a historika architektury Mariana Zervana:
„Napokon dějiny súčasnej architektury možno uzatvárať a ukončovat' len velmi ťažko. Možno ich len sústavne dopisovat' a prepisovat'." ⁹⁴