Reprezentativní publikace, vědecké pojednání, grafická lahůdka i analýza současné situace české společnosti. Do všech těchto kategorií se dá zařadit nová kniha Rostislava Šváchy s názvem Česká architektura a její přísnost. Na padesáti realizacích autor nejen přibližuje ty nejlepší stavby uplynulých patnácti let, ale s bravurou rozkrývá také rozpory a spojitosti myšlenkových proudů jejich tvůrců.
Třísetstránková kniha vznikala s myšlenkou na zahraniční mírně poučené publikum. Když si ale vydavatelka Dagmar Vemerová přečetla texty, rozhodla se sehnat peníze i na českou verzi. »Chtěli jsme prezentovat Evropě, že se tu dají najít zajímavé stavby a kreativní architekti. Zároveň jsme si položili otázku, jestli zde převládá nějaký trend,« uvedla Vemerová.
Ten před Rostislavem Šváchou vytanul v průběhu příprav. »Neměl jsem v plánu napsat knihu o přísnosti. Důležitost tohoto tématu jsem si uvědomil až při psaní - kolem tohoto konceptu se pohybují všechny stavby, tedy i ty nepřísné,« vysvětlil název knihy jeden z nejrespektovanějších českých teoretiků architektury.
Dvě úvodní teoretické stati objasňují názorový vývoj tvůrců české, architektury v průběhu celého dvacátého století. Švácha vysvětluje přísnost jako reakci na historismus 19. století a datuje její nástup příchodem žáků Oty Wagnera, zvláště Jana Kotěry, do Prahy. Mezi architekty začátku nového století tehdy zavládlo přesvědčení, že architektura musí být pravdivá a morální, a tudíž přísná.
Formálně obsáhlejší část tvoří prezentace samotných realizací. Ačkoli kniha může na první pohled vypadat jako náhodný mix nositelů architektonických cen a kontroverzních projektů, její koncept vznikl na průsečíku několika rovin.
Zastoupeny jsou jednak všechny základní kategorie: od rodinných domů a obytných celků přes kancelářské budovy, školy, sportovní areály, knihovny, radnice až po úpravu veřejných prostor. v každé z nich pak tvoří jádro jedna zásadní, kanonická stavba, která podle Šváchy vyřešila všechny zásadní problémy. Tu doplňují ty stavby, jež vyřčené otázky dále rozvíjejí. »Vše je samozřejmě silně limitováno osobním vkusem. Chtěl jsem ukázat, které architekty pokládám za nedůležitější. A když jsem někoho vybral, nepřipadlo mi správné představit ho jediným dílem,« vysvětlil třetí koncepční osu Švácha.
Každá stavba je poměrně podrobně přiblížena několika stranami barevných fotografií, které doprovází stránka textu. Namísto očekávaného popisu či hodnocení z pera autora publikace je však čtenáři naznačen kontext, ve kterém stavba vznikla, čím byli ovlivněni její tvůrci a jak na ni v době vzniku reagovala laická či odborná veřejnost.
Díky tomu se Švácha představuje jako výtečný analytik širokého záběru. Dokáže označit a přesně pojmenovat problémy současné české společnosti a vystopovat jejich kořeny. Shrnuje přístup českého státu k sociální a bytové politice a ke školství, na typických příkladech popisuje neshody architektů s památkáři, kritizuje parlamentní činitele za nezájem o současnou architekturu a umrtvení Malé Strany jejím praktickým zabráním.
Rozkrývá postupný vývoj vztahů mezi klienty a architekty od nedůvěry způsobené nekvalitní panelovou výstavbou před rokem 1989 po rovnocennou spolupráci. Upozorňuje na osvícené starosty Litomyšle, ale i českých Budějovic nebo Benešova, díky nimž vnikla řada vynikajících realizací mimo tradiční architektonická centra, poukazuje na existenci spolku Obecní dům Brno a vyzdvihuje výstavní a ediční činnost jeho členů.
Při hodnocení však neustupuje do pozadí jakožto historiograf a neskrývá své názory za citace jiných autorů. Otevřeně vyzdvihuje úpravu lounského pivovaru pro účely Galerie Benedikta Rejta z ateliéru Emila Přikryla, za druhý vrchol české architektury 90. let pak označuje Pleskotovu cestu Jelením příkopem na Pražském hradě.
Pojítkem je pak přímá návaznost jednotlivých komentářů, díky čemuž vzniká jeden souvislý text táhnoucí se knihou jako Ariadnina nit. Obdivuhodnost tohoto počinu vynikne obzvlášť při zjištění, že stavby jsou řazeny nikoli podle témat či ateliérů, ale chronologicky.
Samozřejmě by se Šváchovi dalo vytknout opomenutí řady kvalitních staveb i několika tvůrců. Otevřeně přiznaná subjektivita je mu však dostatečně pevnou oporou.
Za zmínku stojí i grafická úprava Mikuláše Macháčka ze studia Najbrt. Kniha pojednávající o přísnosti je díky jeho invenci všechno jen ne suchopárná a jeho grafické řešení má stejný švih jako Šváchovy texty. I díky tomu může být kniha směle zařazena mezi letošní nejvýznačnější vydavatelské počiny.

Konečně se objevila kniha, která představuje seriózní pokus o zhodnocení specifických vlastností architektonické tvorby v ČR v období posledních patnácti let a její vnitřní propojení se staršími kulturními tradicemi.
Autor, profesor Rostislav Švácha, jeden z našich předních znalců moderní a současné architektury, založil svou práci na výběru padesáti výrazných staveb, které charakterizují z jeho pohledu přítomnou situaci a postavení architektonické kultury v obecném povědomí. Téma „české přísnosti" či jisté výrazové střídmosti se před námi vynořuje zejména při porovnávání domácí architektury s některými významnými osobnostmi a ohnisky světové tvorby.
Pro definování základních postojů k tvorbě se autor vrátil hlouběji do historie, k přelomu XIX. a XX. století. Tehdy docházelo k prvním otevřeným projevům modemosti na české půdě, od samého počátku spojované s puritánskou morálkou pravdivosti, která historizující dekorativní nánosy zavrhovala coby lež. S nimi tehdy vstupoval na domácí scénu Jan Kotěra. Jeho modernizující a úsporný racionalismus však vyvolal reakci kubistických architektů, takže se už tehdy architektonická tvorba polarizovala mezi racionální přísnost a expresivní duchovnost, „jinou formu přísnosti", jak říká Švácha.
Architektura: instrument, nikoli ornament
V meziválečném období se hlučně ohlásila levicová konstruktivistická avantgarda. Její mluvčí Karel Teige spatřoval v architektuře účinný nástroj na transformování společnosti. Podmínkou pro něj ovšem je, že se z ní stane přísně vědecká disciplína, založená výhradně na racionalistickém přístupu a zbavená jakýchkoli uměleckých a formálních apriorismů. Architektura musí být instrument, nikoli ornament, tvrdil Teige.
Důsledky těchto představ se o čtvrtstoletí později promítly do velkých panelových sídlišť, jejichž průmyslovou technologii prosadili u nás na konci 50. let někteří Taigeho žáci. Do popředí vstoupila kvantifikace, která učinila z architektury stavební výrobu a omezila v maximální míře její tvořivé možnosti.
Tvorba se přenesla do urbanistické roviny, v jejíž typizovaných schématech se architektura rozpouštěla. Byly tu jistě výjimky, zejména v 60. letech v době „tání" vzniklo několik zajímavých staveb - na příklad věž na Ještědu či budova parlamentu aj., které vybočovaly z oficiální linie. Období normalizace vyvolalo v 80. letech u řady mladších architektů reakci, která je vedla k hledání opravdových hodnot architektonické tvorby i v rámci omezujících podmínek. Postmoderní tendence nalézaly u nás živou ozvěnu (byly považovány za disentní provokaci), přesto se však ujaly jen málo.
Šváchova kniha zdůrazňuje klíčovou roli architektky Aleny Šrámkové, jejíž myšlenky o prostotě a poctivosti architektonického díla měly na tehdejší mladší generaci nemalý vliv. A byla to právě tato generace (Přikryl, Pleskot, Lábus, Rajniš, Suchomel, Milunič, Línek, Pelčák, Hrůša, Burian aj.), která se v 90. letech ocitla v čele vývoje. Do nové situace nastoupila s jasným postojem, založeným na zásadách přísnosti a neokázalosti. Tento postoj odolal náporům povrchních módních tendencí, které se k nám hrnuly. Zároveň se rychle zorientoval v kvalitativně odlišné situaci, do níž vstupoval, a to jak po stránce kulturní, tak i po stránce technologické a ekonomické. Těžiště Šváchovy knihy tvoří padesát signifikantních a rozmanitých příkladů architektonických děl, realizovaných v ČR po listopadovém převratu. Jsou v ní zastoupeni i architekti nejmladší generace i významní cizí, kteří k nám zasáhli (J. Nouvel, F. Gehry, R. Bofill, J. Pawson).
Uvedené stavby představují souvislý dramatický příběh, odehrávající se mezi architekty, klienty, veřejnými institucemi a státem. Příběhy staveb jsou vzájemně protkány linií „české přísnosti", která v průběhu četby nabývá rozmanité podoby. V závěru autor naznačí otázku: neměli bychom snad přísnost považovat za typicky českou extravaganci?
Čtenář se setkává se stavbami různých druhů, od staveb veřejných (radnice, knihovna, galerie, muzeum, divadlo, administrativní budova, továrna, městské dláždění) přes inženýrské stavby (most), rekonstrukce a dostavby po silně zastoupené téma obytných staveb.
Jakkoli se odborná veřejnost může v knize pozorovat jako v zrcadle, je tato kniha otevřená především laické veřejnosti. Veřejnosti, která jejím prostřednictvím může snad poprvé vstoupit na živé a dramatické pole současné domácí architektonické tvorby a jejího jedinečného světa.

Před patnácti lety se rozpadl krunýř, v němž socialistická architektura dospěla k vrcholům typu žižkovské televizní věže i k monstrózní uniformitě nekonečných betonových sídlišť. Na to, co se pak začalo svobodně stavět, pohlížela veřejnost někdy okouzleně, někdy vyděšeně, nejčastěji však s rozpaky. Jako by se tu náhle dalo postavit cokoli: pronikaly sem nejvlivnější světové trendy, postmoderna se střetala s minimalismem, dekonstruktivismem či high-tech, ale snad ještě víc se rozbujely stavby podle všelijakých komerčních katalogů s nabídkou líbivých rodinných domků, vil i menších paláců. Má vůbec polistopadová česká architektura nějakou vlastní tvář? Odpověď můžeme hledat v reprezentativní publikaci Česká architektura a její přísnost s podtitulem Padesát staveb 1989-2004, kterou připravil přední teoretik a historik oboru Rostislav Švácha, proslulý zejména publikacemi o českém kubismu.

Přísnost proti baroku

Někde v Čechách už jistě stojí domy, v nichž budoucí generace najdou nejsilnější výraz neopakovatelné atmosféry konce minulého století, není ovšem zdaleka jasné, kterým z nedávných novostaveb ta čestná role připadne. Stavební sloh patří k základním vodítkům při pokusech definovat vnější i vnitřní ráz historických období a často slouží i k jejich pojmenování. K tradiční školské linii, jež se od doby románské vine přes gotiku, renesanci a baroko až po secesi, se už celkem samovolně přiřadila také éra mezinárodní moderny včetně kuriózního vybočení do stalinského empíru. Jaká je však současnost? V médiích patří k nejfrekventovanějším pojmům „podnikatelské baroko", takže není vyloučeno, že chtě nechtě žijeme zrovna v jeho epoše. Pak by ovšem Šváchův esteticky vytříbený výbor duchu své doby příliš neodpovídal.
V knize nalezneme padesát realizací, o nichž se hodně mluvilo i psalo a které získaly prestižní ocenění. Hlavním kritériem pro výběr se stala jejich architektonická hodnota, a to nejen absolutní, ale také relativní, plynoucí z konkrétních souvislostí problému, který řešily. Pro výběr naopak nebyla podstatná výše investice, společenská váha zakázky, ani její určení. Vedle významných státních budov, sportovních areálů či obchodních a kancelářských center zde nejnovější českou architekturu reprezentuje i kaplička, kterou si svépomocí postavili vesničané z Jestřebí u Brtnice, nebo úprava okolí potoka na sídlišti v Litomyšli. Za dva vrcholné výkony sledovaného období pokládá autor přestavbu bývalého lounského pivovaru v Galerii Benedikta Rejta, kterou uskutečnil Emil Přikryl v letech 1993-1998, a novou cestu Jelením příkopem na Pražském hradě od Josefa Pleskotá z let 1996-2002.
Výjimečně rozrůzněné projevy soudobé architektury v českých zemích postrádají společného jmenovatele, jejich stylotvorná východiska i praktické výsledky se asi nedají dost dobře porovnávat a řadit do nějaké vývojové linie. Jistým vodítkem mohou být jména respektovaných tvůrců, z jejichž konkrétních prací se dají některé obecné stylotvorné tendence odvodit. Svým způsobem tak jde o pravý opak avantgardního přístupu, kdy byly práce odvozovány z tezí.
Aby se kniha nerozpadla na řadu popisů vybraných jednotlivostí, stmelil ji autor jakýmsi spíš nadčasovým měřítkem „české přísnosti", které razil v duchu svého vídeňského učitele Otty Wagnera už zakladatel zdejší moderní architektury Jan Kotěra. Tehdy šlo o revoltu proti přebujelým historizujícím stylům druhé poloviny 19. století, v následujících desetiletích se však tento sklon k askezi začal spojovat s dalšími, zejména morálními a sociálními argumenty. Strohost výrazu souzněla s masarykovským étosem pravdy bez příkras i s utopickým rovnostářstvím levicové avantgardy, jaké prosazoval zejména Karel Teige. Odtud pak vývoj směřoval k socialistické nivelizaci a nedůvěře k individuálním tvůrčím výkonům.
Když za pozdního reálného socialismu vyústila oficiální architektura v těžkopádnou okázalost monstrózních staveb typu pražského Paláce kultury, začaly nonkonformní kruhy znovu volat po střídmosti, obyčejnosti a pokoře. Jejich nejvýznamnějším mluvčím se stala architektka Alena Šrámková (nar. 1929), jež ve Šváchově knize zastupuje nejstarší generaci. Zastoupena je vskutku charakteristickou ukázkou: prkennou věží pro vědeckého pracovníka z let 1993-1994, která se tyčí u tradiční venkovské chalupy kdesi v polích za městem jako wittgensteinovsky esoterické doupě s rozhledem. Sotva si lze představit pádnější odpověď podnikatelskému baroku, jehož éra tehdy teprve nastávala.

České tajemství

Je-li česká přísnost základním tónem tuzemského stavění, pak přirozeně vyvolává i protikladnou odezvu.V knize nechybí ani stavby bohémsky rozevláté jako slavný Tančící dům, nebo okázale nádherné jako Palác Euro či Centrum Zlatý anděl v Praze. Snad nejzřetelnější ukázkou toho, co autor českou přísností myslí, je kniha sama. Na první pohled působí profánně jako nějaký obsáhlý brožovaný katalog.její čistě typografická obálka dokonce evokuje odborná skripta, jedinečnost však tkví v koncepci.
Po stručném a obsažném historickém úvodu následuje padesát hesel s obdobnou osnovou: jména tvůrců, název stavby, adresa, datace vzniku, zhruba dvacet řádek esejisticky laděné charakteristiky, bokorys, půdorys, situační nákres, několik výstižných fotografií celku i detailů z různých pohledů a bibliografie odborných recenzí, to vše na čtyřech až osmi stranách. Laik trochu postrádá popisky k obrázkům, to však jen posiluje dojem strohé, ale důmyslné lapidárnosti, který chce svazek vyvolávat. Tím víc vynikne obsažnost a pronikavost Šváchových mikrostudií. Každá se vztahuje k určité stavbě, ale zároveň je propojena s ostatními četnými motivy a tématy, v nichž se filozofie a sociologie prolíná s technickou zkušeností, citem pro životní prostředí, ale třeba i s komentováním politického vývoje.
Taková obsahová přebujelost působí skoro barokně. Tajemství české přísnosti tkví možná právě v tom, že se proti cizáckému duchu baroka navenek asketicky vymezuje, ale kdesi v hloubi s ním zůstává pevně svázaná.