Emil Přikryl: Galerie v Lounech, Pivovarská ulice 29-34.1993-1998

S největším ohlasem v zahraničním odborném tisku - v časopisech Ark/Arkkitehtti, Architectural Record, L'architecture ďaujourďhui - se po Listopadu 1989 setkalo dílo jiného bývalého příslušníka SIAL, přestavba Galerie Benedikta Rejta v Lounech od profesora architektury na pražské Akademii výtvarných umění Emila Přikryla. Tato galerie, specializovaná na nákupy českého abstraktního a minimalistického umění, se v 60. letech usídlila ve starém pivovaru v historickém jádru města Loun. Pivovar se pro ni začal upravovat, k jeho historické budově se měla přistavět nová, nižší část s atriem uprostřed. Do nástupu nové ředitelky galerie dr. Alice Štefančíkové v roce 1989 však stavební práce daleko nepokročily. V roce 1992 zadala Štefančíková novou studii přestavby architektům Emilu Přikrylovi, Tomáši Bezpalcovi a Tomáši Novotnému. Jejich návrh přenesl důraz na starou budovu pivovaru: z novější přístavby chtěli architekti ponechat jen tři křídla na způsob čestného dvora, jak to ukazují jejich publikované výkresy.* Po poradách s klientkou se Přikryl nakonec rozhodl ponechat z přístavby jen jediné křídlo přiléhající k pivovaru a prázdný prostor před galerií opatřil prostou prkennou podlahou s vetknutými betonovými sloupy.
Zevně se Přikrylova úprava omezila na nové detaily okenních a dveřních otvorů a na podivuhodné tvaro- vání světelných kanónů nad zbylým křídlem přístavby z 60. let. Čeho však architekt dosáhl uvnitř, to se už stalo legendou - určitě nejdůležitějším výkonem české architektury 90. let. Autor přitom rád tvrdí, že v galerii neudělal „skoro nic", jen prý dal její prostory nově vymalovat. Připojuje k tomu ovšem, že se snažil svou úpravou objevit skrytou logiku v počinech minulých stavitelů pivovaru, od 18. do 20. století a že usiloval zvýraznit geometrii, kterou už budova před jeho příchodem obsahovala. V přízemí architekt propojil vnitřky dvou betonových krabic, jejichž brutální vyznění změkčují krásné proporce a jemná har- monie denního a umělého světla. Do prvního podzemního podlaží, zaklenutého kdysi dávno osmi takzva- nými českými či pruskými plackami, se dostaneme buď labyrintickými schodišti na okrajích výstavních prostorů, anebo výtahem, jehož betonové pouzdro architekt umístil doprostřed celého půdorysu galerie. Všechny otvory uvnitř konečně autor zbavil orámování, aby tak vynikla čistota těles, která se podílejí na tomto geometrickém mystériu.
Kritičku Marii Platovskou zaujalo, jak nápadně Přikrylovo dílo připomíná kresby interiérů v knize Perspectiva (1599) od manýristického malíře a architekta Jana Vredemana de Vries. ** „...podobá se spíše snu...vypadá, jako by autor klenby a staré otvory sám vytvořil," napsal zase o prostoru galerie kritik Josef Holeček. Dodal k tomu nicméně, že po Přikrylově úpravě by galerie mohla existovat i bez exponátů, „strhává vystavená díla1", *** a v tom se shodl s téměř všemi recenzenty výstav, které v galerii od roku 1998 proběhly. Buď jak buď, architekt už nikdy nedostal příležitost podobný výkon opakovat. Dnes se nevěnuje ničemu jinému než pedagogické práci.