Též Majo Baltazar. Vlašského původu, narozen kolem r. 1550 v Arogno v severní Itálii. V letech 1575-90 žije a pracuje v jižních Čechách jako architekt a stavitel Rožmberků a pánů z Hradce. V roce 1591 se trvale vrací do Itálie. Umírá v Arogno 27. 3. 1619.

Hlavní díla v Čechách a na Moravě:

• Český Krumlov: renesanční dostavba hradu pro Rožmberky, zejména Dolního hradu (1575-81, 1588-89) vč. skvělé přestavby věže (1580). Dále přestavba prelatury čp. 155 (1576) a jezuitská kolej čp. 154 (1586-89),
  
• Telč: návrh dostavby zámku pro Zachariáše z Hradce, zejména kaple Všech svatých, přilehlých arkád a zámecké zahrady s kašnou (1575-80),
  
• Kratochvíle u Netolic: přestavba tvrze Nový Leptač (1579-80) a návrh a realizace vynikajícího letohrádku Kratochvíle vč. kaple Narození P. Marie (1583-89),
  
• plán vodní tvrze Jakuba Krčína v Křepenicích (stavba 1580-84),
  
• Hluboká nad Vltavou: práce na renesanční přestavbě hradu (od 1580),
  
• Jindřichův Hradec: renesanční dostavba hradu pro pány z Hradce za spolupráce G. M. Faconiho a A. Vlacha (1580-90), zejména Nové stavení Adama II., křídlo Zelených pokojů, Velké a Malé arkády. Návrh nádherného renesančního Rondelu v zahradě (1590- 96, dostavěl G. M. Falconi). Též nový pivovar pod zámkem (1587),
  
• Brtnice u Jihlavy: návrh arkád valdštejnského zámku (kolem 1580),
  
• asi arkádová chodba valdštejnského zámku Sádek u Čáslavic na Třebíčsku (kolem 1580),
  
• Bechyně: přestavba a rozšíření hradu (1581-84),
  
• návrh kostela Jednoty bratrské v Lipníku nad Bečvou (1584) na objednávku Petra Voka.

B. Maggi byl nejvýznamnějším renesančním architektem a stavitelem druhé půle 16. stol. v jižních Čechách a též na jižní Moravě. Byl čelným reprezentantem architektonického manýrismu (viz zejména Rondel v Jindřichově Hradci). V jeho díle se spojovaly kompoziční vlivy italské architektury s ryze českými prvky (štíty, arkádové ochozy věží, chrámové dispozice). Jeho renesanční přestavby středověkých hradů v Č. Krumlově, Hluboké, Bechyni, Jindř. Hradci a zámku v Telči jsou obdivuhodné.

Literatura:
- Krčálová, J.: Renesanční stavby Baldassara Maggiho v Čechách a na Moravě. Praha, Academia 1986.

Narozen 28. 4. 1888 v Praze. Studium architektury na české technice v Praze u J. Schulze a J. Fanty, již od roku 1909 činný v ateliéru J. Kotěry. V té době podniká řadu studijních cest po celé Evropě. Od roku 1917 má samostatný projektový ateliér v Praze. V letech 1928-38 pracovníkem Státní regulační komise hl. m. Prahy, současně však projektuje a realizuje velké množství staveb. Své práce prezentuje na výstavách u nás i v zahraničí. Získává doktorský titul. Aktivní člen Společnosti architektů, Klubu architektů, Inženýrské komory, SVU Mánes, Svazu architektů ČSSR a ČSR. Za 2. světové války účastník odboje, za pražské revoluce členem České národní rady. Od roku 1945 pracovníkem Zemského národního výboru. V padesátých letech politickým vězněm, roku 1960 rehabilitován, roku 1968 jmenován zasloužilým umělcem. Umírá 22. 12. 1973 v Praze.

Hlavní díla:

• řada scénických výprav v pražských divadlech, zejména v Divadle na Vinohradech (1906-21),
  
• instalace Ruského trhu ve Slovanském domě v Praze (1910),
  
• kubistické interiéry v Praze: Lannovy vily (1915), Ebnerovy prodejny (1919), Lindauerova obchodu Na Perštýně (1919) aj.
• fasáda a vnitřní úpravy Realistického divadla v Praze-Smíchově (1918,1923),
• kolonie rodinných domků družstva Domov v Praze-Žižkově (od 1921),
  
• kolonie vil a rodinných domků v Rybářích a v Stromkách v Praze-Vinohradech (1923-29),
  
• dvouvila bratří Čapků čp. 1853-54 v ul. Bratří Čapků v Praze-Vinohradech (1923-24),
  
• nájemné bytové domy čp. 1901 a 1779 na Korunní tř. v Praze-Vinohradech (1923-24, s L. Hronem),
  
• vila sochaře O. Španiela čp. 487 v ul. Na Ořechovce v Praze (1924),
  
• budova pošty a telegrafu, dnes okresní úřad, v Pardubicích (1923-24),
  
• pasáž obchodního domu v Pardubicích (1924),
  
• dokončení budovy právnické fakulty UK v Praze podle koncepce J. Kotěry, avšak s vlastními interiéry (1924-30),
  
• přestavba pražského Klementina pro Univerzitní a Technickou knihovnu (1924-52): nástavba střešního patra do Křižovnické ul. a interiéry Univerzitní knihovny (1924-26), budova nové studovny v nádvoří (1928-30), přestavba a interiéry Technické knihovny (1934, 1948),
  
• velkoryse řešená Státní reálka, dnes Pedagogický institut, v Pardubicích (1925),
  
• čs. výstavní pavilón v Philadelphii v USA (1926),
  
• rodinný dům čp. 960 v Hviezdoslavově ul. v Praze-Vinohradech (1927),
  
• jezdecké kolbiště v pražské Stromovce (1927, s F. Strnadem),
  
• okresní úřad v Kutné Hoře (1928),
  
• poštovní úřad na Letenském nám. v Praze (1929-30),
  
• sokolovna v Dobrušce (1930),
  
• gymnázium v Chomutově (1930),
  
• sokolovna s kinem čp. 674 v ul. Selské v Praze-Hostivaři (1931),
  
• vila v kolonii Na Babě č. 11 v Praze (1931),
  
• budovy okresního soudu a finančních úřadů v Pardubicích (1931- 32),
  
• interiéry bufetů a restaurací:
  
  • Koruna na Václavském nám. v Praze (1931),
  • Černý pivovar na Karlově nám. v Praze (1933),
  • na Regent Street v Londýně (1938),
• modernizace hotelu Zlatá husa, čp. 839 na Václavském nám. v Praze (1932),
  
• úprava kaple s hrobem J. A. Komenského v Naardenu v Nizozemí (1934-37),
  
• architektonické řešení asi 30 památníků a pomníků, např. pomníku E.Denise v Nimes ve Francii (1924), Mikoláše Alše a rodiny Suchardů na vyšehradském hřbitově v Praze, aj.,
  
• úprava budovy býv. Strakovy akademie v Praze pro předsednictvo vlády (1938-41),
  
• účast v 66 architektonických soutěžích, z nichž většina zůstala nerealizována,
  
• spolutvůrce výstavy Architektura v českém a slovenském národním dědictví v paláci U Hybernů v Praze (1951),
  
• spoluautor hotelu Solidarita v Praze-Vinohradech (s A. Müllerovou).

Činnost L. Machoně byla neobyčejně rozsáhlá a mnohostranná - od urbanismu přes návrhy a rekonstrukce budov, interiéry, scénografii až k pomníkům. Byl reprezentant moderního klasicismu a funkcionalismu. Jeho přestavba pražského Klementina a Strakovy akademie, dostavba právnické fakulty v Praze, jeho velkorysé stavby v Pardubicích či památník J. A. Komenského v Naardenu patří k významným dílům naší meziválečné architektury.

Literatura:
- Kubíček, J.: Ladislav Machoň. In: Architektura ČSSR č. 7/1968.

Architekt a malíř francouzské národnosti. Narozen kolem roku 1630 asi v Dijonu ve Francii. Studium malířství v Římě. Tam pracuje i pro Jana Bedřicha z Valdštejna. Ten ho roku 1675 - po svém jmenování pražským arcibiskupem - povolává do Prahy jako osobního architekta. Pracuje zde však též pro církevní řády, pro Pražský hrad a šlechtu. Zpočátku spolupracuje s C.Luragem. Jeho architektonické návrhy převážně staví G. D. a G. A. Canevallové. Roku 1684 získává měšťanství na Malé Straně, v roce 1686 se stává dvorním stavitelem. V Čechách tedy žije a pracuje v letech 1675-95. Pak náhle bez císařského svolení odchází do Paříže, kde roku 1696 umírá.

Hlavní díla:

• Arcibiskupský palác na Hradčanském nám. v Praze (1675-79, později přestavěn J. J. Wirchem),
  
• nový zámek v Duchcově (1675-85),
  
• úpravy zámku v Červeném Hrádku u Jirkova (kolem 1675),
  
• zámek v Troji v Praze pro hr. V. V. ze Šternberka (1679-95),
  
• kaple sv. Kláry ve vinicích v Praze-Troji,
  
• plány křižovnického kostela sv. Františka Serafinského u Karlova mostu na Starém Městě v Praze (stavba 1679-88),
  
• plány býv. prelatury a letního refektáře Strahovského kláštera v Praze (stavba 1680-84),
  
• návrh sochy a podstavce sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě v Praze (1683, sochař M. Rauchmüller a J. Brokoff),
  
• kostel sv. Václava, prelatura (pozdější zámek) a klášterní sýpky v Plasích (1681-95),
  
• kostel sv. Michaela v Hor. Litvínově (1685-94),
  
• plány Toskánského paláce čp. 182 na Hradčanském nám. v Praze (stavba 1685-92),
  
• plány královské dvorany (později restaurace) u rybníka v Královské oboře v Praze (1689-91),
  
• kaple sv. Anny nad obcí Ostružno u Jičína (1690),
  
• kostel P. Marie u kajetánů v Nerudově ul. v Praze (1691-1717),
  
• poutní kostel Bolestné P. Marie v Mariánských Radčicích u Mostu (1692-1703,
  dokončil O. Broggio),
• Loreta nad Hlásnou Lhotou u Jičína (1694),
  
• plány císařské Zimní jízdárny na Pražském hradě (1694-98),
  
• kostel Nanebevzetí P. Marie v Horním Jiřetíně (1694-1700),
  
• asi návrh hřbitovního kostela sv. Barbory v Manětíně (stavba až 1696-97),
  
• plány špýcharů ve Střevači a Vokšicích u Jičína (stavby 1690, 1700).

Významný architekt pražského baroka. Ve svých dílech, ovlivněných římskou architekturou 17. stol., používá archaizující akademické tvarosloví, často inspirované Vignolou a jeho epigony. Přinesl však do české architektury několik nových prvků: typ trojkřídlého zámku s ústředním sálem, pavilónové převýšení střední části paláce, kostel na půdorysu řeckého kříže a vzor citlivého kompozičního členění stěn soustavou pilastrů, lisén a lisénových rámů. V Praze se stal soupeřem skupiny italských architektů, působících v Čechách. I když jeho nepříliš původní dílo bylo brzy překonáno moderními barokními idejemi Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzenhofera, jeho stavby (zvl. Trojský zámek, křižovnický kostel sv. Františka, Toskánský palác) zůstanou trvalou ozdobou Prahy.

Literatura:
- Morper, J. J.: Der Prager Architekt Jean Baptiste Mathey. Calwey, München 1927.

Narozen r. 1290 v Arrasu ve Francii. Pracuje jako polír, později stavitel v papežských službách, zejména v Avignonu. Roku 1344 ho přivádí Karel IV., tehdy ještě markrabí moravský, do Prahy. Zde Matyáš z Arrasu navrhuje katedrálu sv. Víta na Hradčanech a se svou hutí staví její východní část. Umírá roku 1352 v Praze. V triforiu chóru sv. Víta je jeho bysta, v severní části chórového ochozu jeho náhrobní deska.

Hlavní díla v Čechách:

• Katedrála sv. Víta v Praze, a to: plány katedrály, stavba chóru s arkádami až po triforium s příslušnou částí katedrálního ochozu a s osmi pětibokými kaplemi - pěti závěrovými na východní straně, jednou na severní a dvěma na jižní straně, dále rozestavění Svatováclavské kaple a kaple sv. Kříže v jižní části. Poznámky: 1) základní kámen katedrály byl položen roku 1344 králem Janem Lucemburským a jeho synem Karlem IV. na místě zbořené románské baziliky, a to v souvislosti s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství. 2) Po smrti Matyáše z Arrasu pokračuje stavba podle jeho plánů až do roku 1356, kdy přejímá vedení stavby Petr Parléř;
  
• účast na stavbě hradu Karlštejna,
  
• pravděpodobně účast na stavbě klášterního kostela sv. Prokopa v Sázavě,
  
• podíl na založení Nového Města pražského.

Matyáš z Arrasu byl asi (po Vilému z Avignonu) druhým architektem v Českých zemích, kterého známe jménem. Navrhl gotickou Svatovítskou katedrálu na Pražském hradě a byl jejím prvním stavitelem. V návrhu se inspiroval jihofrancouzskými vlivy, zejména katedrálou v Narbonne. Gotické tvarosloví sv. Víta ovlivnilo vývoj gotické architektury v Čechách.

Literatura:
- Pešina, J. a kol.: České umění gotické 1350-1420. Praha 1970.

Narozen 22. 11. 1835 v Citolibech u Loun. Studium architektury na Vysoké škole technické v Praze a na Akademii výtvarných umění ve Vídni (u A. van der Nülla, A. von Siccardsburga a B. Schmidta). Po studiu spolupracuje s B. Schmidtem při dostavbě dómu sv. Štěpána ve Vídni (od r. 1864 je dokonce stavbyvedoucím věže dómu) . V letech 1869-72 je stavitelem hrabat Thunů v Děčíně; současně vyučuje stavitelství na hospodářské škole v Libverdě v severních Čechách a rozvíjí vlastní projektovou a realizační činnost. V letech 1873-99 je hlavním stavitelem Svatovítské katedrály v Praze (po J. Krannerovi). Současně staví kostely a dostavuje a rekonstruuuje řadu historických památek v Čechách, rozvíjí též svou činnost teoretickou a publikační. Roku 1890 se stává členem České akademie věd a umění, r. 1897 vrchním stavebním radou. Umírá 15. 1. 1899 v Praze, pohřben na vyšehradském hřbitově.

Hlavní díla:

• reálka v Litoměřicích, Na valech čp. 480 (1863-65),
  
• gymnázium v Mladé Boleslavi (1869-72),
  
• katedrála sv. Víta na Pražském hradě: západní průčelí (dokončené K. Hilbertem) se dvěma věžemi a řada interiérových návrhů - oltáře, okenní vitráže, mříže (1873-99),
  
• Nové proboštství na Pražském hradě na severní straně Jiřského náměstí (1878-80),
  
• kostely:
  
  • kostel sv. Ludmily v Praze-Vinohradech ve stylu severoněmecké gotiky (1888-93),
    
  • sv. Jáchyma v Jáchymově (1874-76),
    
  • sv. Petra na Křivoklátě (1885),
    
  • sv. Markéty ve Zvoli u Prahy (1892-94),
    
  • hřbitovní kostel Sedmibolestné P. Marie v Novém Bydžově (1898-1901),
    
  • kaple N. Vykupitele v Radimi u Kolína (1891-92),
    
  • kaple Bolestné P. Marie - u studánky na svahu vrchu Drábov u Berouna (1894-95),
    
  • plány kostela sv. Prokopa v Praze-Žižkově (1899-1903, Mockerovo poslední dílo, realizoval Fr. Mikš).
    
    

Restaurování a dostavby památek:

• dostavba věže Svatoštěpánského dómu ve Vídni (1862-69, pod vedením B. Schmidta),
  
• přestavba hradů:
  
  • Křivoklátu (od 1882),
    
  • Konopiště (1884-94),
    
  • Karlštejna (dokončil v l. 1891-99 po B. Schmidtovi),
    
• dostavba Staroměstské věže Karlova mostu v Praze a úprava střech Malostranských mosteckých věží (1874-78),
  
• dostavba kostela sv. Petra v Petrské čtvrti v Praze (1874-79),
  
• regotizace kostela sv. Jindřicha a Svatojindřišské zvonice v Jindřišské ul. v Praze (1875-79),
  
• dostavba Prašné brány v Praze ve spolupráci s předními českými sochaři (1875-86),
  
• restaurování a dostavby chrámů a kostelů:
  
  • Nanebevzetí P. Marie v Ústí nad Labem (po 1870),
    
  • sv. Jakuba v Prachaticích,
    
  • sv. Bartoloměje v Plzni (1879-83),
    
  • sv. Jakuba Většího ve Slavětíně u Loun (1880-81),
    
  • sv. Jiljí v Nymburku (od 1880),
    
  • zvonice kostela sv. Štěpána v Kouřimi,
    
  • sv. Bartoloměje v Kolíně (1881-1904, dále podle jeho plánů v l. 1904-10) a zvonice tamtéž (1870-72),
    
  • sv. Barbory v Kutné Hoře (1884-93),
    
  • sv. Mikuláše v Lounech (1885-92),
    
  • sv. Bartoloměje v Rakovníku (1885-96),
    
  • Narození P. Marie v Písku (1886),
    
  • sv. Vavřince ve Vysokém Mýtě (1892-99),
    
  • Narození P. Marie ve Vodňanech (1894-97),
    
  • sv. Apolináře v Praze (do 1895),
    
  • Proměnění Páně v Táboře (1896-97),
    
  • Povýšení sv. Kříže v České Lípě (1897),
    
  • sv. Mikuláše v Jaroměři (realizace až 1904),
    
  • Nanebevzetí P. Marie v Bavorově (realizace až 1905-08),
    
• restaurování Karolina vč. obnovy krásné arkýřové kaple (1881- 82),
  
• dostavba chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě (1885-87, novogotické věže vybudoval až 1902-03 Fr. Mikš),
  
• restaurování Zelené brány a předbraní v Pardubicích (1886),
  
• přestavba muzea čp. 43 v Lounech (1890).
  

Publikace:

• Prašná brána (1889 s V. V. Tomkem),
  
• řada odborných článků v časopisech.

Hlavní představitel novogotického puristického směru v české architektuře druhé půle 19. století. Při restaurování památek využíval jednotného gotického schematu doby Karla IV. a odstraňoval ze staveb mnohé (i značně cenné) vlivy pozdější. Přes mnohé oprávněné výtky historiků architektury je nutno ocenit jeho rozsáhlou tvorbu. Neúnavným restaurováním zachránil mnohé gotické památky od fyzické záhuby a vtiskl jim typickou neopakovatelnou monumentální tvář (viz např. věže Karlštejna, Prašné brány, Staroměstské mostecké věže aj.). I když jeho kostelům můžeme vytknout jistou schematičnost, vstoupily vesměs velmi organicky do tváře našich měst (viz např. průčelí katedrály sv. Víta v Praze). Počet jím projektovaných staveb a rekonstrukcí je skutečně udivující. Navrh též množství kostelních interiérů, oltářů i drobnějších uměleckoprůmyslových výrobků.

Literatura:
- Wirth, Zd. - Matějček, A.: Česká architektura XIX. století. Praha 1922.
- Benešová, M.: Česká architektura v proměnách dvou století. Praha, SPN 1984.

Narozen 11. 1. 1880 v Benešově. Studium architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u J. Kotěry. Po studiích v letech 1903-04 pracuje v Kotěrově ateliéru, roku 1905 zakládá vlastní projektovou firmu. V letech 1929-54 je profesorem na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, v l. 1934-36 rektorem. Krátce též učí na Akademii výtvarných umění v Praze. Po řadu let je předsedou SVU Mánes. Své architektonické práce vystavuje na mezinárodních výstavách v Berlíně, Grazu, Bukurešti, Záhřebu, Paříži (zde získává v roce 1925 a 1937 Velkou cenu), je též čs. komisařem výstav v Paříži, Římě a Vídni. Kromě rozsáhlé projektové činnosti často publikuje v časopisech Architektura ČSR, Výtvarná práce, Volné směry, Styl aj. Umírá 4. 4. 1959 v Praze.

Hlavní díla:

• vila dr. Žižky v Újezdě nad Lesy, Starokolínská čp. 59 (1904-05),
• vila nakladatele J. Otty na Zbraslavi, Žitavského ul. čp. 135 (1908-09),
  
• Štencův dům v Praze-Starém Městě, Salvátorská ul. čp. 131 (1909-11),
  
• obecná škola a sokolovna v Holicích (1911-14),
  
• sokolovna v Rakovníku (1912),
  
• kubistická vila v Praze pod Vyšehradem, Rašínovo nábř. čp. 48 (1912-13),
  
• vily v Jindřichově Hradci, Rakovníku, Holicích, Benešově, Jirnech, Senohrabech a Čimelicích,
  
• kubistické bytové domy učitelského družstva v Praze-Josefově v ul. Elišky Krásnohorské a v Bílkově ul. (1912, 1919- 21),
  
• úprava letiště v Praze-Kbelích: administrativní budovy, vodárna, maják (1920-29),
  
• bytový dům v Praze-Holešovicích, Kamenická ul. čp. 811 (1922-23),
  
• československý pavilón na mezinárodní výstavě v Benátkách (1925),
  
• banka na náměstí v Benešově (1926),
  
• internát v Černožicích u Jaroměře (1926),
  
• pošta v Lounech (1928),
  
• palác Steinského-Sehnoutky na Ulrichově nám. v Hradci Králové (1928-29),
  
• Bartoňův dům v Náchodě (1929),
  
• slavná funkcionalistická budova SVU Mánes v Praze na Masarykově nábř. (1929-30),
  
• vila V. Špály v Praze, Na Ořechovce čp. 755 (1930),
  
• vila v Praze, Na zátoru čp. 469 (1930),
  
• Urbanistické návrhy: na regulaci Smíchova a Košíř v Praze, aj.
  Návrhy výstav: SVU Mánes, Svazu čs. díla, zahradnických výstav aj.
  Interiéry: čs. vyslanectví v Budapešti (1923) aj.
  Náhrobky: na Olšanech a vinohradském hřbitově v Praze, návrhy hřbitovů v Pelhřimově a Hradci Králové.
  Účast v řadě soutěží, kde získával přední ocenění: Staroměstská radnice (1909, 1946), Národní shromáždění v Praze (1935, 1947), Národní divadlo v Brně (1910, 1913), divadla v Ostravě a Olomouci, aj.
  

  Publikace:

  Cestování po Španělích (1935), Jan Kotěra - jeho doba a dílo (1958), O architektuře (1959 - vynikající teoretické dílo).

O. Novotný patří k nejnadanějším a nejvšestrannějším žákům J. Kotěry. Jeho práce byly nejprve ovlivněny secesí, brzy se však začal přiklánět ke geometrickým formám. V některých jeho stavbách se plně projevil český kubismus, kolem roku 1930 pak funkcionalismus, nejčistěji reprezentovaný jeho budovou SVU Mánes v Praze. Byl umělcem vskutku všestranným - designérem, interiéristou, projektantem výstav, budov i urbanistických celků. Nepominutelná zůstane jeho činnost organizátorská, pedagogická a v posledních letech i jeho práce teoretická, zvláště kniha "O architektuře", v níž zúročil své hluboké životní architektonické zkušenosti.

Literatura:
- Šlapeta, V.: Otakar Novotný. Praha 1980.

Rakušan, psán též: Friedrich. Narozen 21. 12. 1858 ve Lvově. Po absolvování vídeňské techniky a architektury na Akademii výtvarných umění ve Vídni zůstává jako asistent na Akademii. V letech 1889-98 působí v Praze jako profesor dekorativní architektury na Uměleckoprůmyslové škole. Pražský pobyt je vůbec jeho nejplodnějším a nejúspěšnějším tvůrčím obdobím, projektuje a realizuje velké množství staveb v Praze, ale též v Liberci, Karlových Varech aj. V letech 1899-1907 je činný opět ve Vídni jako projektant dostavby nového Hradu. Od roku 1904 je profesorem architektury na vídeňské Akademii výtvarných umění. Umírá 6. 4. 1927 ve Vídni.

Hlavní díla v Českých zemích:

• novobarokní palác továrníka Waltery (později papežská nunciatura) v Praze, Voršilská ul. čp. 140 (1891),
  
• interiéry Průmyslového paláce na Jubilejní výstavě v Praze (1891),
  
• novobarokní dům U zlatého klíče v Havelské ul. v Praze (1892),
• rekonstrukce gotického kostela sv. Šimona a Judy v Arnoštovicích u Benešova (1892, s R. Krieghammerem),
  
• budova Plodinové burzy na Senovážném nám. v Praze (1894-95, s R. Krieghammerem),
  
• novobarokní palác Assicurazzioni Generali (později Úřad pro normalizaci a vynálezy) v Praze na Václavském nám., roh Jindřišské ul. (1895, s O. Polívkou, sochařská výzdoba Sucharda, Schnirch aj.),
  
• dům čp. 376 v Ul. 28. října v Praze (1895),
  
• novobarokní interiér Karlínského divadla (Varieté) v Praze (1896-98, s R. Krieghammerem),
  
• činžovní dům U české orlice, čp. 567 na Ovocném trhu v Praze, v tzv. české renesanci (1897),
  
• Štorchův dům na Staroměstském nám. čp. 552 v Praze, dříve nazýván U kamenné P. Marie, novorenesance s gotickými prvky (1897, s R. Krieghammerem),
  
• Severočeské muzeum v Liberci - novorenesanční romantický komplex (1897-98),
• Kunrádův dům v Turnově,
  
• restaurování Dientzenhoferových kostelů v Přešticích a Zlonicích,
  
• dům s kavárnou - proslulé Café Corso, Na Příkopech čp. 988 v Praze, první secesní stavba v Čechách (1897-98), později zbořena a nahražena palácem Příkopy,
  
• býv. secesní hotel Central v Hybernské ul. čp. 1001/10 v Praze (1898-1900, s B. Bendelmayerem a A. Dryákem),
  
• novobarokní kostel u kláštera voršilek v Kutné Hoře (1898-1901),
  
• novobarokní vila Dr. K. Kramáře (dnes státní vila) v Praze, Gogolova ul. čp. 212
  
• nad Chotkovou silnicí v Letenských sadech (1908-11),
  
• Schillerův pomník u Poštovního dvora v Karlových Varech (1909, sochař M. Hiller),
  
• Zámecká kolonáda v Karlových Varech (1911-13).
  
  

Hlavní díla v Rakousku a Německu:

• novobarokní novostavba nového vídeňského Hradu - Hofburgu (1899-1907),
  
• secesní skleníky ve vídeňské hradní zahradě,
  
• Uměleckoprůmyslové muzeum v Magdeburgu (1900-05, s A. Kirsteinem),
  
• secesní budovy vídeňského městského parku (1903-06).
  

Publikace:

• Kresby barokních stropů. Vídeň, nakl. Schroll 1883, 1886.
  
• Architektur und Kunstgewerbe der Barockzeit, des Rokoko und Empire aus Böhmen und aus österreichischen Ländern. Wien, nakl. Schroll 1900 - 1. díl, 1912 2. díl (spoluautor K. B. Mádl).
  

Architekt velké fantazie a výtvarného talentu, geniální eklektik v nejlepším smyslu. Na svých stavbách používal jednak novobarokní tvarosloví, ovlivněné zejména tvorbou K. I. Dientzenhofera (u většiny pražských staveb i u vídeňského Hofburgu), výjimečně i novorenesanci. Později se pod vídeňským vlivem přiklonil k secesi a patřil k jejím prvním vůdčím představitelům v Českých zemích. Realizoval velké množství kvalitních staveb, jejichž romantičnost a malebnost je dodnes působivá. Závažná byla i jeho činnost pedagogická - měl velký vliv na mladé architekty - a publicistická.

Literatura:
- Mrázovi, B. a M.: Secese. Praha 1971.
- Wittlich, P.: Česká secese. Odeon, Praha 1982.

Narozen asi v roce 1633 ve Vídni. Syn vlašského stavitele G.B.Orsiho, který v Praze stavěl loretánskou kapli a okolní ambity. Po roce 1650 přichází do Prahy jako zedník, později pracuje jako polír, zejména na stavbách Carla Luraga. Roku 1660 získává pražské měšťanství na Starém Městě a osamostatňuje se jako stavitel a tvůrčí architekt. V roce 1670 získává šlechtický titul de Orsini. V letech 1675-77 rektorem vlašské kongregace na Malé Straně v Praze. Od roku 1678 též vrchním pevnostním stavitelem v Chebu. Umírá 12. 7. 1679 v Praze, pohřben v Týnském chrámu.

Hlavní díla:

• přestavba kostela Povýšení sv. Kříže v Kadani (od 1654, s D. Rossim, podle plánů C. Luraga),
  
• dostavba jezuitské koleje a kostela Neposkvrněného početí a sv. Ignáce v Klatovech (1656-79, plán kostela C. Lurago),
  
• stavba pražských městských hradeb vč. Strahovské brány (1657),
  
• asi barokní přestavba býv. staré prelatury u kostela Na Karlově v Praze, později muzeum ministerstva vnitra (1660-68),
  
• návrh jezuitského kostela Jména Ježíšova v Telči (1663-67, stavěl Š. Partl),
  
• františkánský klášter v Hájku u Kladna (1663-70, s C. Luragem),
  
• jezuitská rezidence s kostelem sv. Víta v Tuchoměřicích (1665-75),
  
• spolupráce na stavbě kostela sv. Ignáce na Karlově nám. v Praze (1665-70, hlavní autor C. Lurago),
  
• asi kostel Zvěstování P. Marie s piaristickým klášterem v Ostrově nad Ohří (1666-73),
  
• jezuitská kolej v Kutné Hoře (1667-70),
  
• přestavba kláštera a kostela Nejsv. Trojice v Klášteře u Nové Bystřice (1668-82, s F. Carattim, klášter po 1950 zbořen),
  
• Kolowratský palác na Ovocném trhu čp. 579 na Starém Městě v Praze (1669-1674),
  
• asi přestavba vyhořelého františkánského kláštera s kostelem sv. Kateřiny v Jindřichově Hradci (1669-75),
  
• býv. klášter karmelitánů v Rytířské ul. čp. 539, dnes Dům ruské vědy a kultury, na Starém Městě pražském (projekt 1671, poté stavěl M. Lurago),
  
• barokní přestavba kostela karmelitánů sv. Havla na Starém Městě v Praze (kolem 1671, s M. Luragem),
  
• Teologický sál (pův. knihovní klášterní sál) Strahovského kláštera v Praze (1671-79),
  
• návrh jezuitské rezidence ve Staré Boleslavi (1672, realizace značně odlišná),
• dostavba katedrály sv. Štěpána v Litoměřicích (1672-80),
  
• hlavní otevřená Kolowratská kaple v kostele P. Marie na Svaté Hoře u Příbrami (1674-76),
  
• býv. Norbertinská kolej a kostel na Starém Městě pražském na místě paláce Kotva v Revoluční ul. (kolem 1676, kostel zbořen r. 1792 a kolej r. 1928),
  
• jezuitský profesní dům (býv. malostranská jezuitská kolej) na Malé Straně v Praze, vedle později postaveného chrámu sv. Mikuláše, jehož první plán též navrhl, (1674-79, s F. Carattim a F. Luragem),
  
• plán zástavby středu Malostranského náměstí v Praze (1674),
  
• barokní přestavba Thunského, pův. Slavatovského paláce v Nerudově ul. čp. 193 v Praze (1678),
  
• severní křídlo pražského Klementina (od 1678),
  
• Vyšehradská hradební brána v Praze (1679),
  
• plány zámku v Troji (1679), později upravené J. B. Matheyem.

Orsiho dílo bylo nejprve ovlivněno vídeňskou architektonickou školou. Byl dvorským a pevnostním stavitelem, nejvíce však pracoval pro jezuitský řád po celých Čechách. Jeho tvorba je neobyčejně rozsáhlá. Spolu s F. Carattim a C. Luragem patřil k nejvýznamnějším architektům raného baroku u nás.

Narozen 5. 3. 1716 ve Vídeňském Novém Městě v italské rodině (proto někdy též psán Pacassi Nicolo Francesco Leonardo). Studuje architekturu na Akademii ve Vídni. Poté nastupuje do císařských služeb v dvorním stavebním úřadu ve Vídni, roku 1748 získává hodnost císařského architekta. Roku 1760 se stává vrchním dvorním architektem, 1764 nobilitován, 1769 povýšen do stavu svobodných pánů. Od 1768 členem vídeňské Akademie výtvarných umění. Umírá 11. 11. 1790 ve Vídni.

Hlavní díla v Českých zemích - v Praze:

• plán přestavby Ústavu šlechtičen na Pražském hradě (1754-55, provedeno A. Luragem),
  
• plány zásadní přestavby a klasicistní dostavby palácových částí Pražského hradu (1753-75, stavbu postupně prováděli A. Lurago do r. 1765, A. Kunz do r. 1769 a A. Haffenecker do r. 1775),
  
• portikus Starého královského paláce (1762-63, spolu se sochařem I. F. Platzerem),
  
• rokokový portikus ke Španělskému sálu ze zahrady Na baště,
  
• úprava velké věže Svatovítské katedrály (1770).

• dostavba císařského zámku Schönbrunn ve Vídni (od 1742),
  
• přestavba Bratislavského hradu (1761-69),
• podíl na stavbě vídeňského Hofburgu (1766-69).

Přední rakouský architekt tereziánského období ve Vídni. Jeho architektura je klasicistně střízlivá, vyvážená, pomocí lisén a říms dosahuje plastického monumentálního účinu. V interiérech uplatňoval rokokový reprezentativní výraz. Tvůrce dominanty Pražského hradu, kde sice zničil historicky rostlou malebně roztříštěnou siluetu, avšak rozsáhlou dostavbou a scelením palácových front zvýraznil monumentalitu (později dokončené) Svatovítské katedrály a vytvořil vlastně slavné panorama Hradu v podobě, která existuje dodnes.

Literatura:
- Morávek, J. - Wirth, Zd.: Pražský hrad v renesanci a baroku. Praha 1947.

Narozen 15. 5. 1737 v Praze v rozvětvené pražské rodině štukatérů a stavitelů Palliardi. V roce 1759 se stává malostranským občanem a brzy i vyhledávaným stavebním znalcem. Velmi plodný architekt a stavební podnikatel. Umírá 18. 3. 1824 v Praze.

Hlavní díla:

• hřbitovní kostel Nejsv. Trojice, kostnice a fara v Drahobudicích u Kolína (1762-66),
  
• barokní přestavba Harrachovského paláce čp. 939 v Jindřišské ul. v Praze (1765-70),
  
• zámek v Bečvárech (1766-74, podle návrhu J. J. Wircha),
  
• nástavba druhého patra Lobkovického paláce, dnes velvyslanectví Německa, ve Vlašské ul. čp. 347 na Malé Straně v Praze (1769),
  
• přestavba kostela Sv. Vavřince na Petříně v Praze (do 1770),
  
• barokní úprava kostela Sv. Jana Na prádle na Malé Straně v Praze,
  
• Malý Černínský palác čp. 155 ve Valdštejnské ul. v Praze (kol. 1770) s nádhernou rokokovou terasovitou zahradou s altány, schodišti a sala terrenou (1769-89, známá též pod názvem Ledeburské terasy),
  
• přestavba pražských malostranských domů čp. 260, čp. 266 U Glaubiců, čp. 265 U černého jelena, který Palliardi vlastnil (1779), čp. 272 U Petržílků - všechny na Malostranském nám. v Praze, dále dvojdomu čp. 24 a 25 v Tomášské ul. (1792), domu čp. 13 na Jánském vršku (1793) a domu čp. 494 U žlutých nůžek na Kampě (1807),
  
• přestavba pražských staroměstských domů čp. 9 na Malém nám. (1803), čp. 165 U zlatého půlkola v Karlově ul. (1791) a Staré rychty čp. 404 v Rytířské ul. (1798-1800),
  
• palác Mac Newena čp. 719 v Palackého ul. v Praze, kde později bydlil a zemřel Fr. Palacký,
  
• knihovna Strahovského kláštera v Praze - tzv. Filozofický sál ve slohu Ludvíka XVI. (1782-85),
  
• úplná přestavba Kolowratského paláce čp. 154 ve Valdštejnské ul. v Praze (po 1784),
  
• obnova Karlova mostu v Praze po povodni (1784),
  
• kostel P. Marie Sněžné v Rokycanech (1785-88),
  
• jednopatrová klasicistní část paláce Sweerts-Šporkovského v Hybernské ul. čp. 1034 a 1036 v Praze (1785-90, s A. Haffeneckerem),
  
• Schwarzenberský palác ve Voršilské ul. čp. 130 v Praze (1787),
  
• přestavba Ledebourského paláce v Praze na Valdštejnském nám. čp. 162 se zahradou (1787),
  
• asi přestavba paláce Porgesů z Portheimu čp. 37 na Národní třídě v Praze,
  
• dostavba zámku Kozel u Plzně (kolem 1795),
  
• přestavba domu čp. 10 v Jiřské ul. na Hradě v Praze (1810).

Poznámka: vzhledem k rozvětvenému rodu Palliardů v Praze a nepřesnosti původního značení autorství nelze už dnes přesně identifikovat, zda hlavní autorský podíl na některé uvedené stavbě nemá někdo jiný z rodiny Palliardů.

Patří k předním představitelům pražského pozdního baroka, které se ve svém posledním období počíná prolínat s klasicistním tvaroslovím. V posledních dílech I. J. Palliardi již plně přijal klasicismus jako sloh své tvorby. Zanechal po sobě neuvěřitelné množství realizací. Vesměs přestavoval pražské paláce a domy, dal jim též nové barokní či klasicistní fasády, které se zachovaly dodnes. Spoluvytvořil typický nenapodobitelný kolorit barokní Prahy.

Literatura:
- Kubíček, A.: Pražské paláce. Praha 1946.

Nazývaný též Parler či Parlerius. Narozen asi roku 1332 (možná již 1330) v Gmündu ve stavitelské rodině. Vyučen v huti svého otce při stavbě chrámu sv. Kříže v Gmündu. Roku 1356 je císařem Karlem IV. povolán do Prahy k dostavbě katedrály. V Loretánské ul. si kupuje r. 1359 dům pro sebe a manželku Gertrudu. V letech 1360-65 je váženým konšelem na Hradčanech. Asi roku 1381 se žení podruhé s Alžbětou von Bur. V Praze vlastní několik domů a stává se měšťanem staroměstským. Umírá 13. 7. 1399 v Praze, jeho bysta je v triforiu katedrály sv. Víta, jeho hrob v severním ochozu před sakristií téže katedrály. Katedrálu dalších dvacet let stavěli podle jeho koncepce jeho synové Václav a Jan.

Hlavní díla:

• pokračování na stavbě Svatovítské katedrály v Praze podle vlastní koncepce: severní sakristie (do 1362), stavba pravoúhlých kaplí vč. dokončení kaple sv. Václava (1362-64), jižní rameno příčné lodi s jižní předsíní Zlaté brány (do 1367), jižní průčelí chrámu, vysoký chór s triforiem, okny a síťovou klenbou (1371-1385), spodek hlavní věže a založení trojlodí (1392); podíl na portrétních bystách v triforiu vč. vlastní podobizny (1374-85) a tumby českých panovníků v chórových kaplích (např. tumba Přemysla Otakara I. z r. 1377 je jeho osobním dílem), chórové lavice (shořely v 16. stol.),
  
• Kamenný most (nyní Karlův most) v Praze (od r. 1357) se Staroměstskou mosteckou věží, která je perlou evropské středověké architektury (od 1380 do zač. 15. stol.),
  
• účast na stavbě býv. dominikánského kláštera s kostelem Obětování P. Marie v Českých Budějovicích (asi v l. 1360-70),
  
• chór chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně nad Labem (1360-78),
  
• kapitulní kostel Všech svatých na Pražském hradě (1370-87), později renesančně přestavěn U. Aostallim,
  
• asi zahajovací práce na stavbě chrámu Panny Marie Sněžné na dnešním Jungmannově nám. v Praze (1379-99),
  
• asi kamenná věž s podvěžní kaplí u kostela sv. Jiljí v Nymburku (kolem 1380),
  
• asi severní kaple kostela sv. Václava v Žabonosech u Kolína (kolem 1380),
  
• asi kaple sv. Anny kostela Nejsv. Trojice v Sezemicích u Pardubic (1380-90),
  
• návrh a počáteční práce na chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře (od 1388),
  
• asi práce na stavbě chrámu Panny Marie před Týnem v Praze, zejména průčelní okno a boční portál s baldachýnovitým portikem do Týnské uličky (kolem 1390).

Zakladatel pražské parléřovské huti, nejslavnější gotické stavební huti v Českých zemích. Pokračovatel díla Matyáše z Arrasu, druhý stavitel Svatovítské katedrály v Praze. Oproti strohé architektuře Matyáše přináší Parléř vlastní názory na dostavbu katedrály uvolněným, poetičtějším, mnohatvárným způsobem, který se stal typickým pro českou gotickou architekturu. Parléř byl též vynikajícím sochařem a řezbářem. Svatovítská katedrála, Karlův most a Staroměstská mostecká věž - to jsou perly pražské architektury, které potvrzují, že Petr Parléř byl zřejmě největším českým gotickým architektem.

Literatura:
- Pešina, J. a kol.: České umění gotické 1350-1420. Praha 1970.
- Neuwirth, J.: Peter Parler von Gmünd, Dombaumeister in Prag, und seine Familie. Praha 1891.
- Líbal, D.: Gotická architektura. In: Dějiny českého výtvarného umění I/1. Academia, Praha 1984.

Architekt slovinské národnosti, psán též Jože Plečnik. Narozen 23. 1. 1872 v Lublani (Ljubljana) ve Slovinsku. Studium na Akademii výtvarných umění ve Vídni u O. Wagnera (1894-98), kde se též spřátelil s J. Kotěrou. Za úspěšné absolutorium získává Římskou cenu k dvouletému studijnímu pobytu v Itálii a Francii. Od roku 1900 samostatně projektuje a staví ve Vídni. Roku 1910 odchází do Prahy jako profesor dekorativní architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Roku 1920 je vládou ČSR ustanoven architektem Pražského hradu. Od roku 1921 je současně profesorem architektury na lublaňské technice. Zajíždí však pravidelně do Prahy a spolu se svým žákem O. Rothmayerem intenzivně pracuje na úpravách Pražského hradu až do roku 1934. Současně projektuje a realizuje své návrhy jak ve Slovinsku tak v Čechách. Umírá 7. 1. 1957 v Lublani.

Hlavní díla:

• ve Vídni: Guttenbergův pomník (1898, sochař O. Schimkowitz), vily na předměstí (od 1901), Zachlerův palác (1903-05), kostel sv. Ducha (1910-12),
  
• pomník továrníka J. Edlera von Schroll v Broumově u Náchoda (1901, sochař O. Schimkowitz),
  
• hrobka E. Kratochvíla na lesním hřbitově na Křivoklátě (1912),
  
• nárožní dům v Žatecké ul. na Starém Městě v Praze (1913-14, s L. Skřivánkem),
  
• úpravy Pražského hradu: úprava I. nádvoří vč. praporových stožárů před Matyášovou branou (1922-23), úprava bytu prezidenta (1921-24), úpravy zahrad Rajské, Na valech a Na baště (1921-31) vč. vyhlídkového altánu, vyhlídkových teras a zimní zahrady u jižních zahrad, severní průčelí Španělského sálu (1923-25), sloupová síň Bellevue pod Ústavem šlechtičen (1924-25), vstupní sloupová síň ke Španělskému sálu u Matyášovy brány (1927-29), monolit z mrákotínské žuly 18 m vysoký a dlažba III. nádvoří vč. přístřešku nad vykopávkou baziliky sv. Víta a kaple sv. Mořice (1928-32),
  
• úprava interiérů a parku prezidentova zámku v Lánech (1922- 23, 1929),
  
• kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Praze-Vinohradech, nám. krále Jiřího (projekt 1926-28, realizace 1928-32),
  
• restaurování kostelů ve Slovinsku, Chorvatsku a Srbsku: v Bogojině, Trsatu, Prekmurju, Beogradu a posléze v Zagrebu (1947),
  
• v Lublani: univerzitní knihovna, stadion, rekonstrukce Křižovnického nám., obytné budovy, hřbitov, pomníky, kašny, mříže, osvětlovací tělesa, interiéry aj.

Na raných pracích J. Plečnika je zřetelný vliv vídeňské Wagnerovy školy. Brzy však opustil secesní tvarosloví a začal využívat jednoduché monumentalizující výrazové prostředky ovlivněné antikou a ranou italskou renesancí. Měl mimořádný smysl pro detail a užití kvalitních materiálů (žul, mramorů aj.). Dokonale ovládal techniku stavění, budovy navrhoval včetně interiérů, nábytku, designu a užitkových předmětů; nepominutelná je též jeho činnost restaurátorská. Vrcholné období Plečnikovy tvorby je svázáno s dostavbou a úpravami Pražského hradu. Jeho stavební, zahradní a designérské návrhy však byly realizovány kromě Prahy a Lán též ve Vídni a ve velkém počtu zejména v jeho vlasti - Slovinsku.

Narozen 16. 3. 1907 v Křivé u Val. Meziříčí. 1926-31 studium architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (u P. Janáka) v Praze. V letech 1931-35 pracuje v Janákově ateliéru, od roku 1935 má samostatnou architektonickou firmu. Aktivní člen Sdružení architektů, SVU Mánes, Levé fronty, Svazu architektů ČSSR a ČSR, Čs. svazu výtvarných umělců, člen redakčních rad Stavitele a Architektury ČSR. Své práce vystavuje na několika výstavách u nás i v zahraničí (čestná uznání v Miláně 1937 a 1940, Bruselu 1940). Od r. 1950 pracuje v Pražském projektovém ústavu. Umírá 17. 1. 1987 v Praze.

Hlavní díla:

• funkcionalistické výtvarně působivé vily v Č. Budějovicích (1934, s K. Ossendorfem) a v Louňovicích u Jevan (1931) a Čísovicích (1938),
  
• bytové domy Zemské banky, tzv. Skleněný palác, v Praze-Dejvicích, Nám. Svobody 1 (1936 - 1. cena v soutěži, 1937 realizace), vynikající dílo předválečné architektury,
  
• nájemné pavlačové domy s minimálními byty v Praze-Libni, ul. U školičky (1936-39, s J. Chocholem),
  
• obytný dům spořitelny v Kutné Hoře (1938),
• nerealizovaný projekt dostavby okolí Všeobecného penzijního ústavu v Praze-Žižkově (1940, s A.Tenzerem a K.Ossendorfem),
  
• 1. cena v soutěži na výstavbu Lidic (1945, s A. Tenzerem a V. Hilským), v Lidicích realizace: centrum s radnicí, kulturním domem a obchody, škola, rodinné domy (od 1946),
  
• velkorysý plavecký stadion v Praze-Podolí (1959-65, s G. Kuchařem a J. Domičem),
  
• poliklinika v Praze-Břevnově, ul. Pod Marjánkou (1960-62),
  
• dětská fakultní nemocnice v Praze-Motole (1960-76, s A. Tenzerem),
  
• polokruhová terasa v zahradě Na valech pod Pražským hradem (1963-65, s A. Benšem),
  
• architektonické řešení pomníků: P. O. Hviezdoslava v Dol. Kubíně, dětí v Praze-Dejvicích aj.,
  
• řada soutěžních nerealizovaných projektů: velkotržnice v Praze na Maninách, univerzitní město v Bratislavě, regulační plán Valašského Meziříčí, Staroměstské radnice v Praze, sanatoria ve Smokovci a Vyšných Hágách (1932, s Míškem a Ossendorfem), hřbitov ve Val. Meziříčí (1. cena - 1938), regulační plány Přerova a Kralup (1. ceny - 1946, s A. Tenzerem), divadlo ve Val. Meziříčí (1947, s A. Tenzerem), nemocnice v Rychnově n. Kn., nemocnice v Ledči n. Sáz. (1. cena - 1948), Stalinův pomník v Plzni (1. cena - 1953, sochař Malejovský), Vysoká škola KSČ v Praze-Pankráci (2. cena - 1954).

R. Podzemný vyšel z funkcionalismu, vždy však kladl důraz na výtvarnou kvalitu architektonického díla a na citlivé zapojení staveb do prostředí. Jeho funkcionalistické vily či plavecký stadion v Podolí jsou toho příkladem. Zabýval se celou šíří architektonické tvorby od urbanismu, přes stavby bytové a občanské (navrhoval zde zejména stavby zdravotnické) až k interiérům a pomníkům. Bohužel většina jeho vítězných projektů z architektonických soutěží zůstala nerealizována. Jeho známý "Skleněný palác" zvaný "skleňák" v Praze-Dejvicích patří k nejkvalitnějším bytovým stavbám, realizovaným před 2. světovou válkou.

Literatura:
- Hilský, V.: Architekt Richard Podzemný. In: Architektura ČSR 2/1987.

Narozen 24. 5. 1859 v Enns v Rakousku. Studium architektury na pražské technice. V letech 1885-90 asistentem prof. J. Zítka na německé technice v Praze. Od roku 1890 samostatný architekt. Pro své výjimečné nadání je vyhledáván nejbohatšími investory ve své době, a tak projektuje zejména banky, spořitelny a pojišťovny. Podporovatel a propagátor českých výtvarných umělců. Realizoval velký počet honosných staveb, převážně v centru Prahy. Umírá 30. 4. 1931 v Praze.

Hlavní díla:

• Pražská městská spořitelna v Rytířské ul. čp. 536, novorenesanční (1892-94; autoři A. Wiehl, O. Polívka; výtvarníci Aleš, Klouček, Schnirch, Sucharda, Ženíšek aj.),
  
• Zemská (dnes Živnostenská) banka v Praze, Na Příkopech čp. 858, roh Nekázanky, novorenesanční, patří k nejhodnotnějším Polívkovým stavbám (1894-96; výtvarníci Aleš, Klouček, Sucharda, Šaloun aj.),
  
• palác pojišťovny Assicurazzioni generali, později Úřad pro normalizaci a vynálezy v Praze, roh Václavského nám. a Jindřišské ul. (1895, s B. Ohmannem),
  
• přestavba budovy čp. 24 v ústí Staroměstského nám. do Kaprovy ul., spojená s kostelem sv. Mikuláše, na místě býv. prelatury od K.I.Dientzenhofera (1897),
  
• palác Pražské městské pojišťovny, později ministerstva obchodu, na Staroměstském nám. čp. 932 a 934, novobarok a secese (1898, výtvarníci Šaloun, Schnirch aj.),
  
• divadlo Uranie v Praze-Holešovicích (1898, shořelo v r. 1946),
  
• Živnostenská banka v Praze, Na Příkopě 860 proti Prašné bráně (1898-1901, později zbořena),
  
• obchodní dům U Nováků v Praze, Vodičkova ul. č. 30, secesní (1902-03, výzdoba Preisler),
  
• Obecní dům hl. m. Prahy, nám. Republiky, významná secesní památka (1905-11, s A. Balšánkem, výtvarníci Preisler, Mucha, Ženíšek, Aleš, Špillar, Švabinský, Myslbek, Mařatka, Šaloun aj.),
  
• dva secesní obytné domy v Praze v Haštalské ul. (1906),
  
• dům Topičova nakladatelství v Praze, Národní třída čp. 1010, secese (1906-08),
  
• sousedící dům býv. pojišťovny Praha, Národní třída čp. 1011, secese (1906-08),
  
• První česká vzájemná pojišťovna v Praze, Spálená ul. čp. 76 (1907),
  
• palác Čs. obchodní a průmyslové komory v Praze, Ul. 28. října čp. 377, secese (projekt O. Polívka, stavba M. Blecha),
  
• secesní vodárna v Nymburku,
  
• monumentální Nová radnice hl. m. Prahy, Mariánské nám. čp. 2 (1908-11, plastiky Šalouna, Mařatky a Suchardy),
  
• druhá budova Zemské banky v Praze, Na Příkopě čp. 857, roh Nekázanky (1909-11, výtvarníci Klouček, Preisler, Stefan, Šaloun aj.),
  
• secesní záložna na Žižkově nám. čp. 139-140 v Hradci Králové (1911-12),
  
• palác České banky, Praha, Václavské nám. čp. 791, roh Vodičkovy ul., novoklasicismus (1914-16, s J. Sakařem),
  
• budova České eskontní banky v Karlových Varech,
  
• Zemská banka v Bratislavě,
  
• budova v Praze, Vodičkova ul. čp. 699 s býv. Osvobozeným divadlem (1928),
  
• palác Dunaj, Praha, Národní třída čp. 138, moderna (1928-30, s A. Foehrem).

První období Polívkovy tvorby bylo ovlivněno J. Zítkem a zejména A. Wiehlem, se kterými zpočátku úzce spolupracoval. Spolu s nimi a J. Schulzem se stal předním představitelem české novorenesance (např. Zemská banka Na Příkopě). Jeho dokonalá znalost historického tvarosloví, výtvarná fantazie, snaha po bohatém dynamickém výrazu a v neposlední řadě trvalá spolupráce s předními českými výtvarníky vedla dále jeho tvorbu k novobaroku (např. Městská pojišťovna na Staroměstském nám.), k secesi (např. Obecní dům hl. m. Prahy) a v posledních letech k novoklasicistní moderně (např. Česká banka na Václavském nám.). Ponejvíce se specializoval na navrhování exkluzívních bank, spořitelen a pojišťoven, a to včetně vynikajících interiérů. Přes jeho slohový eklekticismus je dodnes nedoceněna jeho architektonická virtuozita a příkladná spolupráce s nejlepšími českými výtvarnými umělci své doby.

Narozen r. 1631 v Manno u Lugana v dnešním jižním Švýcarsku v italské rodině. Zaměstnán na různých stavbách v Rakousku. Do Čech přichází roku 1668 a usazuje se na panství Lobkoviců v Roudnici nad Labem. Stává se velmi váženým stavitelem a architektem ve službách šlechty. Staví a přestavuje zámky pro Lobkovice, Ditrichštejny, Kaplíře, Hrzány a Šternberky. V roce 1674 je zvolen starším litoměřického pořádku. Roku 1697 odchází z Roudnice do Německa, kde staví několik zámků. Žije v Bayreuthu, kde též 3. 8. 1702 umírá.

Hlavní díla:

• monumentální raně barokní přestavba a dokončení zámku Lobkoviců v Roudnici nad Labem (s částečným využitím plánů F. Carattiho a C. Orsoliniho), a to včetně zámecké kaple (1668-84),
  
• asi zámek Červený Hrádek u Jirkova v Krušných horách pro hr. Hrzána z Harrasova (1669-75),
  
• zámek v Milešově pod horou Milešovkou (1669-83) a kostel sv. Antonína Pad. tamtéž (1675-80),
  
• zámek v Zaháni ve Slezsku, tj. dnešní Zagan v Polsku (1670- 74),
  
• stavba panského pivovaru v Roudnici n. L. (1671-72), dnes zcela přestavěného, a plán nedalekého mostu přes řeku Labe (most nebyl realizován),
  
• kostel sv. Jiljí v Dolánkách u Litoměřic (1675),
  
• lobkovický zámek v Bílině s využitím plánů G. P. Tencally (1676-82),
  
• dostavba lobkovického hradu - předhradí s branou a mostem - ve Vysokém Chlumci u Sedlčan (1678-80),
  
• obnova zámku v Lobkovicích u Neratovic (1679),
  
• asi přestavba zámku v Radíči u Sedlčan (1680-83),
  
• přestavba zámku v Libochovicích pro Šternberky (1683-90), včetně zámecké zahrady (1685) a hospodářských budov s konírnou (1690-97),
  
• asi zámek Skalka ve Vlastislavi u Litoměřic (kolem 1690),
  
• zámek v Neustadtu a. d. Waldnaab v Německu (1698-1702),
  
• přestavby zámků v Rakousku (Strassenthal u Kremže) a Německu (Bayreuth, Erlangen, Himmelkron).

Antonio della Porta byl ve své době velmi žádaný raně barokní architekt a stavitel. Navrhoval a realizoval zejména novostavby a přestavby šlechtických zámků včetně souvisejících hospodářských budov a zahradních úprav. Půdorysy jeho staveb obvykle respektují vžité renesanční vzory. V architektonickém řešení byl Porta nepochybně ovlivněn A. Palladiem i tehdejšími vzory vídeňské architektury. Fasády obvykle členil monumentálním vysokým pilastrovým řádem, okna spojoval šambránami do vertikál a zakončoval nadokenními segmenty; sokly navrhoval vysoké, obvykle rustikované. Přes jistou konzervativnost jsou zámecké stavby Antonia della Porty dispozičně čisté a jednolité, fasády pak působí svou monumentalitou, vyvážeností a klidem.

Narozen 24.8.1923 v Kroměříži. Studium architektury na ČVUT v Praze do r. 1949. Po vojně - jako politicky nespolehlivý zařazen k PTP - nastupuje do pražského Stavoprojektu. V roce 1967 zakládá výtvarnou skupinu Huť 967, v r. 1968 zakládá Sdružení projektových ateliérů. Od r. 1970 vede ateliér v Projektovém ústavu výstavby hl. m. Prahy. Od r. 1989 předsedou Bloku architektů a výtvarníků, od r. 1990 opět řídí architektonické studio GAMA v Praze. V roce 2001 získává cenu Obce architektů za celoživotní dílo, vzápětí umírá 31.5.2001.

Hlavní díla:

• sídliště ve Strakonicích (od 1953)
• Výzkumný'ústav A. S. Popova, Praha-Braník, Novodvorská 6. 140, dnešní Besnet centrum (1963-56)
• vynikající Ústav makromolekulární chemie ČSAV na Petřinách v Praze (1959-63)
• nemocnice a poliklinika v Košicích (1962-67)
• Matematicko-fyzikální fakulta UK v Praze-Troji (1967-80)
• pozoruhodná budova byv. Federálního shromáždění - mezi Národním muzeem a Státní operou v Praze (1968-71)
• budovy projektových ateliérů v Emauzech v Praze (1970-73)
• kontroverzní Nová scéna Národního divadla na Národní třídě v Praze (1981-83)
• Kulturní dům v Březnici (1981-85)
• územní plán Prahy-Smíchova (1984)
• Komerční banka ve Štefánikově ul. na Smíchově v Praze (1985-92)
• citlivá rekonstrukce historické budovy Rudolfina na nám. Jana Palacha v Praze (1989-92)
• obytný soubor s 500 byty v Praze-Jinonicích (od 1995)
• řada nerealizovaných projektů pro Prahu, např. Dům techniky (1967), Mezinárodní centrum obchodu (1983), hotel Těšnov (1988)
• účast v cca 150 domácích i mezinárodních architektonických soutěžích.