Narozen roku 1725 v Praze. Studium ve Vídni a dlouholetá stavební praxe na stavbách svého otce Tomáše Haffeneckera a N. Paccassiho. Pracuje zejména pro šlechtu, především pro Nostice. Roku 1769 jmenován dvorním architektem a zajišťuje palácové dostavby Pražského hradu. Umírá 16. 8. 1789 v Praze.

Hlavní díla:

• asi okázalý rokokový portál Nostického paláce čp. 471 v čele Maltézského nám. v Praze (kolem 1757),
  
• Nostická jízdárna čp. 468 za Nostickým palácem na Malé Straně v Praze (po 1765),
  
• dokončení slavného kostela Nanebevzetí P. Marie v Přešticích po K. I. Dientzenhoferovi a A. Luragovi (1765-75),
  
• asi úprava zámku v Lysé nad Labem, již ovlivněná klasicismem (po 1767),
  
• významný rokokový zámek v Měšicích (1767-75 a 1780-89),
  
• pozdně barokní dům čp. 3 na Malostranském nám. v Praze, přistavěný ke chrámu sv. Mikuláše (1768),
  
• dostavba Pražského hradu, a to:
  
  • přestavba Nového paláce na jižní i severní části II. a částečně III. nádvoří podle plánů N. Paccassiho (1769-75),
  • severní hradní brána se sloupovým portálem směrem k Jízdárně (1772),
    
• přestavba býv. jezuitského gymnázia čp. 1 ve Sněmovní ul. na pražské Malé Straně na kanceláře gubernia (po 1773), později upraveny na zemskou sněmovnu, dnes sídlo parlamentu ČR,
  
• pozdně barokní kostel sv. Jana Křtitele v Městě Touškově na Plzeňsku (1777-78),
  
• malostranská kasárna v ul. U Bruských kasáren v Praze (1779, s J. Jägrem, budova zbořena roku 1922),
  
• honosný pozdně barokní a klasicistní Sweerts-Šporkovský palác čp. 1036-1034 v Hybernské ul. v Praze (1780-85), po roce 1790 přístavba I. Palliardiho,
  
• vynikající klasicistní Nosticovo (později Stavovské) divadlo v Praze na Starém Městě, vrcholné Haffeneckerovo dílo (1781-83),
  
• klasicistní dům čp. 262 na jižní straně Malostranského nám. v Praze, vedle chrámu sv. Mikuláše (1783).

A. Haffenecker bezprostředně navázal na tvorbu K. I. Dientzenhofera a zejména N. Paccassiho, jehož některé stavby dokončoval. Byl význačným architektem pozdního baroka a rokoka. Nicméně jeho poslední budovy již plně přijaly klasicistní tvarosloví, nepostrádají však dynamiku a vnitřní napětí, typické pro baroko. Haffeneckerovo nejznámější dílo, jímž je Nosticovo (Stavovské) divadlo v Praze, představuje jeden z vrcholů raného klasicismu v Českých zemích.

Narozen 5. 5. 1899 v Praze. Studium architektury na ČVUT v Praze (do 1924) a na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. J. Gočára (do 1926), v jehož ateliéru pak pracuje do roku 1928. V letech 1928-36 projektuje a píše spolu s Karlem Honzíkem, později spolupracuje zejména s K. Neumannem. Členem Devětsilu, Levé fronty, SVU Mánes, předsedou redakční rady časopisu Architekt SIA. Úzce spolupracuje s výtvarnými umělci a designéry, je členem družstva Artěl. Od roku 1929 působí v CIAM (Congrés Internationaux d'Architecture Moderne), v l. 1945-47 členem Světové rady této mezinárodní organizace. V roce 1948 se stává prvním ředitelem pražského Stavoprojektu. Umírá 30. 12. 1961 v Praze. Roku 1963 se koná v Praze souborná posmrtná výstava jeho díla.

Hlavní práce:

• nájemní domy Družstva důstojníků v Praze-Dejvicích, Kafkova 23-29, čp. 544-547 (1925-26)
• dům Chicago na Národní tř. v Praze (1925-27, s J. Polívkou),
  
• obchodní dům Habichův čp. 645 v Žitné ul. v Praze (1927-28, s J. Polívkou),
  
• čtyřpodlažní obytný blok v Křížkovského ul. 20 v Brně-Pisárkách (1928),
  
• rodinný dům redaktora Jíšeho, ul. U dívčích hradů 20 v Praze-Smíchově (1929, s K. Honzíkem)
• škola v Lipenci u Žatce (s K. Honzíkem),
  
• Všeobecný penzijní ústav v Praze-Žižkově (1929-34, s K.Honzíkem), přední dílo českého funkcionalismu a první z výškových budov v Praze,
  
• družstevní obytné domy v Ul. 5. května 37-41 v Praze-Nuslích (1931-32, s K. Honzíkem),
• blok obytných domů Molochov čp. 845-862 na Letenské pláni, tř. Milady Horákové, v Praze-Holešovicích (1936-38),
  
• nájemní dům v Letohradské ul. 60 v Praze-Holešovicích (1938-39),
• obytná čtvrť Labská kotlina v Hradci Králové (1946-59, s F. Bartošem a V. Klimešem),
  
• sídliště v Litvínově (s F. Pacholíkem),
  
• sídliště s věžovými domy v Kladně-Rozdělově (1952-58, s K. Filsakem),
  
• řada nerealizovaných studií, např.:
  
  • výškové budovy pro přestavbu centra Prahy (1943-45, značně necitlivé řešení),
    
  • budovy v okolí býv. Pensijního ústavu v Praze (1959),
    
  • nová zástavba pražského Výstaviště (1959),
    
  • Přestavba Prahy-Holešovic (1960),
    
• řada nerealizovaných soutěžních projektů, např.:
  
  • originální návrh na Nuselský most v Praze (1927),
    
  • krematorium v Havlíčkově Brodě (1946),
    
  • ministerstvo pošt v Praze-Smíchově (1946),
    
  • palác OSN v New Yorku (1947),
    
  • řešení pankráckého předmostí v Praze (1954),
    
  • radnice v Torontu v Kanadě (1958) aj.,
    
• desítky odborných článků v časopisech Stavba, Styl, Stavitel, Musaion, Veraikon, Architekt SIA, Architektura ČSR, Čs. architekt aj.,
  
• publikace:
  
  • Stavby a plány (1931 a 1936, s K. Honzíkem),
    
  • Cestou k novému Žižkovu (1940, s E. Hruškou),
    
  • Návrhy a stavby (1962),
    
• hraniční sloupy ČSR (1926, se sochařem B. Stefanem),
  
• pamětní deska J. Štursovi v Novém Městě na Mor. (1927, se sochařem V.Žaludem),
  
• pomník architekta B. Feuersteina v Loučeni (1928),
  
• pomník Jos. Mánesa na Alšově nábřeží v Praze (1951, sochař B. Kafka).

Josef Havlíček byl členem meziválečné umělecké avantgardy usilující o technickou a sociální revoluci. Byl typickým konstruktivistou, avšak se smyslem pro výtvarné plastické řešení budov. Současně byl činný jako progresívní malíř, sochař a umělecký výtvarník. Jako architekt navrhoval urbanistické koncepce, veřejné budovy a obytné soubory, z nichž většina nebyla pro svou přílišnou velkorysost či extravaganci realizována. Nicméně budova Všeobecného penzijního ústavu zůstává snad nejtypičtější stavbou českého funkcionalismu.

Literatura:
- Josef Havlíček - přehled díla 1925-61. Katalog výstavy, Mánes, Praha 1963.

Narozen 12. 2. 1869 v Lounech. Po praxi u arch. Fleischera ve Vídni studuje architekturu na vídeňské Akademii výtvarných umění v l. 1891-95. V roce 1895 působí v Praze, v l. 1896-99 v Lounech. V červnu 1899 po odchodu J. Mockera je ustanoven vedoucím stavitelem svatovítské katedrály v Praze, kterou dokončuje v roce 1929. Za tuto úspěšnou dostavbu získává čestný doktorát ČVUT v Praze a je jmenován řádným členem České akademie věd a umění. Jeho kamenná podobizna je umístěna pod velkou rosetou v průčelí Svatovítské katedrály. Kromě této dostavby projektuje řadu staveb a rekonstruuje množství význačných architektonických památek. Umírá 25. 6. 1933 v Praze, pohřben na vyšehradském Slavíně.

Hlavní díla:

• dostavba slavného gotického kostela sv. Mikuláše v Lounech (1898-1902),
  
• v Lounech: domy čp. 597 a 636 na tř. Jiřího z Poděbrad, 3 školy, sokolovna, 8 rodinných domků (vesměs do r. 1900),
  
• stavebně archeologický výzkum Svatovítské katedrály na Pražském hradě,
  
• dokončení katedrály sv. Víta na Pražském hradě (1899-1929), tj. dokončení průčelí vč. rosety nad vchodem, klenby nové části chrámu, kružby oken, ochozů, přemístění Wohlmutovy kruchty, nová sakristie, interiéry chrámu s našimi nejlepšími sochaři a malíři,
  
• objev Václavovy rotundy ve sv. Vítu z počátku 10. stol. (1912) a základů románské Spytihněvovy baziliky,
  
• dostavby, rekonstrukce a restaurování kostelů:
  
  • sv. Štěpána v Kouřimi (od 1903-08),
    
  • sv. Martina ve zdi v Praze (1905-06),
    
  • sv. Mikuláše v Jaroměři (1906-09),
    
  • děkanského kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi (1908-11),
    
  • sv. Petra a Pavla ve Volenicích u Strakonic (1909),
    
  • sv. Petra a Pavla v Mělníku vč. nástavby věže (1911-14),
    
  • Matky Boží na Pražském předměstí v Lounech (1913),
    
  • sv. Jiljí v Nymburce (1913-14),
    
  • arciděkanského chrámu sv. Bartoloměje v Plzni (1914-20),
    
  • baziliky v Třebíči (do 1934),
    
• křestní kaple u kostela sv. Remigia v Praze-Čakovicích (1904-05),
  
• rekonstrukce Novoměstské radnice na Karlově nám. v Praze (1904-05),
  
• secesní dům J. Hilberta čp. 234 na Masarykově nábř. č. 26 v Praze (1904-05),
  
• secesní kostel sv. Jana Nepomuckého ve Štěchovicích (plány 1907-08, stavba 1911-13),
  
• rekonstrukce na hradech Křivoklátě (1911) a Štramberku, úpravy interiérů Karlštejna,
  
• Živnostenská banka v Mor. Ostravě,
  
• vily: Tilleho v Praze-Bubenči, sochaře Šejnosty v Křemešníku u Pelhřimova (1900), Dr. Franty v Dobřichovicích (1901),
  
• kniha "Metropolitní chrám sv. Víta v Praze" (1906, s A. Podlahou),
  
• kniha "Plzeňsko" (1927, se Zd. Wirthem),
  
• články v Památkách archeologických, ve Svatováclavském sborníku, v Uměleckých pokladech Čech aj.
  

Stěžejním dílem Kamila Hilberta byla bezesporu novogotická dostavba katedrály sv. Víta na Pražském hradě, jíž věnoval třicet let svého plodného života. Na rozdíl od svého předchůdce Jos. Mockera se jeho dostavby opíraly o vědecký výzkum (ve smyslu teorií Al. Riegla a Maxe Dvořáka) a byly realizovány citlivě s respektováním všech památkových hodnot. Při restaurování památek dokázal důsledně uplatňovat tvorbu soudobých špičkových výtvarných umělců. Kromě dostavby Svatovítské katedrály vyvíjel širokou restaurátorskou činnost, zejména při rekonstrukcích sakrálních staveb. Projektoval však i řadu novostaveb v citlivém historizujícím pojetí, zejména novogotickém a secesním.

Narozen 4. 11. 1668 v Janově v Itálii. Studie v Janově, Turině a Římě. Od r. 1696 ve Vídni, kde se stává roku 1702 císařským dvorním architektem, po smrti Fischera z Erlachu r. 1723 vrchním císařským dvorním architektem. Roku 1720 je mu udělen šlechtický titul. Jakožto přední architekt své doby je široce činný v Rakousku, Bavorsku, Maďarsku, Čechách, na Moravě a Slovensku. Umírá 16. 11. 1745 ve Vídni.

Hlavní díla v Českých zemích:

• vynikající kostel sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí (1699-1713),
  
• Loretánská kaple s ambitem v Rumburku (1704-07, ambit později),
  
• projekt zámku v Nebílovech u Plzně (od 1706, stavěl J. Auguston),
  
• kostel v Židlochovicích (1722-27),
  
• zámek v Kunvaldě u N. Jičína (1726-34),
  v zahraničí např.:
  
• piaristický kostel Maria Treu ve Vídni (od 1699),
  
• palác Daun-Kinsky ve Vídni (1713-16),
  
• slavný Horní a Dolní Belvedere ve Vídni (1713-16, 1721-23).
  

Všestranný architekt a stavitel - navrhoval zámky, paláce, kostely, kláštery, bytové domy, avšak i opevnění, zahrady, silnice a mosty. Byl čelným představitelem vídeňského baroka, navazujícího na hornoitalské vzory. Oproti přísné architektuře Fischera z Erlachu jsou jeho stavby dynamické a pestré. Mají vysokou uměleckou úroveň, fasády jsou perfektně prostorově ztvárněné a přinášejí řadu nových dekorativních prvků. Hildebrandt silně ovlivnil vývoj barokní architektury ve střední Evropě, byl též ve Vídni učitelem K. I. Dientzenhofera.

Narozen 15. 2. 1831 v Přešticích v rodině soudního úředníka. Je výjimečně inteligentní a pracovitý. Studium pozemního stavitelství na pražské polytechnice (1847-51), poté studium architektury na Akademii výtvarných umění ve Vídni (1851-54, u profesorů A. von Siccardsburga, E. van der Nülla a Fr. von Schmidta); současně praxe stavitelská. Získává tzv. Římskou cenu a tím v l. 1856- 59 studijní pobyt v Itálii, Řecku, Anglii, Francii a Německu. Po návratu do Vídně získává roku 1860 stavitelskou koncesi a pracuje jako přední stavební podnikatel (např. stavba vídeňské opery) i jako architekt-projektant (např. pražská porodnice). Roku 1866 kupuje pův. renesančně-barokní zámek Lužany u Přeštic. Ze stavebního podnikání ve Vídni nesmírně zbohatl, roku 1869 však náhle onemocněl a plných jedenáct let (do roku 1880) tráví v Lužanech na invalidním vozíku. V roce 1882 se stěhuje do Prahy a věnuje se převážně mecenášství a organizační činnosti. Spoluzakladatel a mecenáš České akademie pro vědy, slovesnost a umění: r. 1888 skládá 200.000 zlatých; Česká akademie pak zahajuje činnost 18. 5. 1891 a Hlávka se stává jejím prvním prezidentem. Při České akademii zakládá Národohospodářský ústav. Od 1897 řídí publikování Soupisu památek historických a uměleckých v zemi České (vyšlo 55 svazků). Na svém zámku v Lužanech pořádá častá setkání českých umělců a vědců. Umírá 11. 3. 1908 v Praze.

Hlavní práce stavební, projektové, nadační a organizační:

• účast v první soutěži na české národní divadlo v Praze (1854, získal 3. cenu a jakožto student Římskou cenu Akademie výtvarných umění),
  
• stavba novogotického kostela Lazaristů ve Vídni, (podle návrhu Fr. von Schmidta),
  
• návrh a stavba biskupské rezidence a dómu řeckokatolické církve v Černovicích (dnešní Ukrajina) v byzantském stylu (od 1860),
  
• stavba vídeňské Dvorní opery (podle návrhu architektů von Siccardsburga a van der Nülla),
  
• návrh a stavba pěti domů na Ringstrasse ve Vídni a vídeňského Akademického gymnázia,
  
• návrh novogotického areálu Zemské porodnice v Apolinářské ul. v Praze, své nejvýznačnější stavby v Čechách (projekt 1863, stavba 1867-75),
  
• novorenezanční palác knížete Viléma ve Vídni (1866/67),
  
• novogotický kostel sv. Ottmara ve Vídni (1866-73),
  
• úprava vlastního zámku v Lužanech, kde se scházeli čeští umělci (1886-87),
  
• návrh domů ve Vodičkově a Široké ul. v Praze,
  
• spolupráce na rekonstrukci Karlova mostu v Praze, poškozeného povodní (1890),
  
• ideový návrh "Hlávkovy koleje pro studující vysokých škol" v Jenštejnské ul. v Praze, (1903, projekt J.Fanta)
  
• nadace "České technické nadání" (1883),
  
• nadace "České universitní nadání Josefa a Marie Hlávkových" (1884),
  
• nadace "Jubilejní fond pro vědeckou českou práci" při Královské české společnosti nauk (1884),
  
• nadace na podporu studijních cest při Spolku inženýrů a architektů SIA,
  
• nadace "České jubilejní nadání pro výtvarné umění" pro studenty a absolventy Akademie výtvarných umění v Praze,
  
• organizace založení České akademie pro vědy, slovesnost a umění (1890),
• nadace Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových (určena na podporu nemajetných studentů, sepsaná v závěti r. 1904, učinkuje od 1908 dodnes).

Josef Hlávka byl význačným architektem a stavitelem Vídně; pro nás byl především nejznámějším a velmi osvíceným mecenášem v oblasti vědy a umění, zejména pak architektury. Jeho vlastní architektonická tvorba byla silně ovlivněna romantickým historismem, zvláště pozdní německou gotikou (viz Zemská porodnice v Praze). Jako stavební podnikatel realizoval např. vídeňskou Dvorní operu a řadu význačných budov ve Vídni. S jeho organizačním talentem a finanční podporou se nebývale rozvinula česká věda (viz založení České akademie), české výtvarné umění a architektura.

Literatura:
- Čeští architekti realisté 19. století. Katalog výstavy, Praha 1952.
- Ksandr, K.: Josef Hlávka. In: Architekt č. 1-2, 1995.

Narozen 6. 2. 1884 v Jičíně. Studium architektury na České vysoké škole technické v Praze (1902-07, u J. Schulze a J. Kouly). Účast v řadě architektonických soutěží, jehož vynikající kubistické projekty bohužel nerealizovány. Široká výtvarná a designerská činnost, od r. 1918 člen skupiny Tvrdošíjných. Jako průmyslový výtvarník spolupracuje s družstvem Artěl. V letech 1919-21 je scénografem Vinohradského divadla v Praze, od roku 1921 Národního a Stavovského divadla. Současně pracuje ve funkci vrchního stavebního ředitele v Praze, píše do uměleckých časopisů a vystavuje své obrazy v galerii u Topiče (1928,-30,-31,-40), v Alšově síni U.B. (1935), v kabinetu Svépomoc (1938). Po válce získává za scénografii Státní cenu a v roce 1954 Řád práce. V roce 1960 je v Praze uspořádána výstava jeho životního díla. Umírá 28. 3. 1964 v Praze.

Hlavní díla:

• krematorium v Ostravě-Fifejdách (zbořeno),
  
• spolupráce na architektonickém řešení a výzdobě Mánesova mostu (1911-16),
  
• hřbitov v Praze-Ďáblicích (1912-14),
  
• jedinečný kubistický kandelábr za Jungmannovým náměstím v Praze (1913),
  
• práce na regulačním plánu Velké Prahy,
  
• spolupráce na architektonickém řešení a výzdobě Jiráskova mostu (1929-31) a Švermova mostu (1949-51) v Praze,
  
• pomník K. Hilara na Vinohradském hřbitově v Praze (1937),
  
• architektonické řešení krátkého mostu z Masarykova nábřeží na Slovanský ostrov v Praze (1948).
  Scénická výprava asi 150 divadelních her, zejména v Národním a Stavovském divadle.
  Uměleckoprůmyslové práce: nábytek, keramika, sklo, textil, knižní a časopisecké ilustrace.
  Grafické cykly: Třicet kreseb (1917), F. M. Dostojevskij (1917), Svatební košile (1918), Hlavy (1920), Ethiopie (1921), Alpy (1921) .
  Kniha Hofman, V.: 30 let výtvarnické práce na českých jevištích. Praha 1951.
  Kritické články v časopisech Umělecký měsíčník, Volné směry, Kmen, Červen, Styl, Stavba, Musaion aj.

V. Hofman byl všestranným výtvarníkem: architektem, urbanistou, průmyslovým výtvarníkem, interiéristou, malířem, grafikem, též teoretikem a kritikem architektury a užitého umění. V architektuře byl spolutvůrcem českého kubismu, do něhož vkládal neobyčejnou dynamiku; bohužel, většina jeho projektů zůstala nerealizována. Jeho výtvarný projev byl osobitý, i když generačně spojený s dílem Kubišty, Čapka a Špály. Do dějin našeho výtvarného umění se však V. Hofman zapsal především jako scénograf. Bývá právem označován za zakladatele našeho moderního jevištního výtvarnictví, který namísto plochých kulis vytvořil důsledně trojrozměrnou scénu s dynamickým způsobem osvětlování (nasvěcování). Na jeho scénické myšlení později navázali naši skutečně světoví scénografové - architekti Fr. Tröster a J. Svoboda.

Literatura:
- Hlaváček, L.: Hofmanův tvůrčí mnohostěn. Katalog výstavy, Praha 1960.
- Jindra, V.: Současná scénografie. Praha 1988.

Narozen 29. 9. 1900 v Le Croisic v Bretani ve Francii. Studium architektury na ČVUT v Praze. Aktivně činný v meziválečných uměleckých spolcích - v Devětsilu, Levé frontě, SVU Mánes, později ve Svazech architektů. Pracuje jako architekt-projektant (v l. 1928-36 má společný ateliér s J. Havlíčkem), návrhář nábytku a jako odborný publicista. Píše do našich i zahraničních odborných časopisů, později se věnuje soustředěněji teoretickým problémům moderní architektury. Od roku 1945 profesorem na fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze. Umírá 4. 2. 1966 v Praze, pohřben na vyšehradském Slavíně.

Hlavní realizovaná díla:

• vila redaktora Jíšeho, ul. U dívčích hradů 20 v Praze-Smíchově (1929, s J. Havlíčkem)
• vila spisovatele Fr. Langra v ul. Nad cementárnou č. 23 v Praze-Podolí (1928),
  
• bytové družstevní domy v dnešní Ul. 5. května č. 37-41 v Praze-Nuslích (1929-35, s J.Havlíčkem),
  
• Všeobecný penzijní ústav v Praze-Žižkově (1930-34, s J.Havlíčkem), první z výškových budov v Praze, význačná stavba českého funkcionalismu,
  
• letní domky v Dobřichovicích a Hlásné Třebáni.
  
  Teoretické a publicistické práce:
  
• Moderní byt (1929),
  
• Návrh Všeobecného penzijního ústavu v Praze (1930, s J. Havlíčkem),
  
• Stavby a plány (1931, s J. Havlíčkem),
  
• spolupráce na knize F. R. S. Yorke, The Modern House (1932),
  
• Všeobecný penzijní ústav (1934, s J. Havlíčkem),
  
• Architektura jako fysioplastická tvorba (1937, separát z čas. Stavba),
  
• Úvod do studia psychických funkcí v architektuře (1944),
  
• Za novým životním slohem (1945),
  
• Tvorba životního slohu (1946, 1947, 1976), jeho nejznámější kniha,
  
• Necessismus: Myšlenka rozumné spotřeby (1946),
  
• O vědeckou theorii architektury (1950, separát z čas. Architektura ČSR),
  
• Architektura všem (1956),
  
• Determinanty architektonické tvorby (1957),
  
• Co je životní sloh (1958),
  
• Cestou k socialistické architektuře (1960), poplatno ideologii té doby,
  
• Ze života avantgardy (1963), vzpomínková publikace,
  
• řada článků v časopisech Stavba, Volné směry, Přítomnost, Architektura ČSR, Čs. architekt aj.,
  
• tzv. teoretické projekty: např. Domurbia (1965).

Karel Honzík začínal svou odbornou dráhu jako architekt-projektant, představitel tzv. "umělecké" nebo též "poetické" větve funkcionalismu. Jeho společné dílo s Jos. Havlíčkem Všeobecný penzijní ústav v Praze patří ke stěžejním funkcionalistickým stavbám v Čechách. Později se Honzík plně soustředil na odborně publicistickou a teoretickou činnost. Zejména jeho kritické statě spojené se sociologickým pohledem na architekturu a soustředěné v knize "Tvorba životního slohu" získaly široký ohlas u nás i v zahraničí. Byl též jedním z prvních autorů, upozorňujících na psychologické působení architektury na člověka, při čemž zdůrazňoval neopominutelnou závažnost a prokazatelnou účelnost psychických funkcí architektury.

Narozen 23. 2. 1906 ve Větrném Jeníkově. Studium fakulty architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze (1924-31). Do roku 1945 má společný ateliér s arch. J. Kittrichem. Od r. 1948 pracuje jako vedoucí ateliéru ve Stavoprojektu resp. KPÚ v Praze, kde většinu svých návrhů projektuje společně s F. Cubrem a Z. Pokorným. Členem řady uměleckých spolků a svazů architektů. Nositel několika státních vyznamenání. Umírá 20.12.1988 v Praze.

Hlavní díla:

• Sbor církve československé v Ostravě-Zábřehu (1930-32, s J. Kittrichem),
  
• projekt sanatoria v Šárce v Praze (1932, s K. Hannauerem) - nerealizováno,
• obecná a měšťanská škola v Březnici (1932-34, s J. Kittrichem),
  
• obytné domy v Příbrami a v Březnici (1937-38, s J. Kittrichem),
  
• obchodní dům Bílá labuť v ul. Na poříčí v Praze (1937-39, s J. Kittrichem),
  
• bytový dům čp. 334 na rohu Anglické a Londýnské ul. v Praze (1937-39, s J. Kittrichem),
  
• obytné domy v Praze-Střešovicích (1941, s J. Kittrichem),
  
• územní plán Mirotic u Písku (1945, s J. Kittrichem),
  
• sušárny mléka ve Strakonicích a v Zábřehu na Moravě (1949-50, s J. Havlíčkem a V. Kerhartem),
  
• škola v Jílovém a kulturní dům v Sedlčanech (1954-56, s J. Vlčkem),
  
• škola v Mníšku pod Brdy (1954-1956),
• Dům módy na Václavském nám. v Praze (1954-56),
  
• čs. pavilón na světové výstavě EXPO '58 v Bruselu, který získal Zlatou hvězdu a dvě Velké ceny (1957-58, s F. Cubrem a Z. Pokorným), v r. 1959 pavilón přemístěn na Výstaviště do pražské Stromovky,
  
• restaurační pavilón Praha v Letenských sadech v Praze, přemístěný z čs. expozice na EXPO '58 v Bruselu (1958-59 s F.Cubrem a Z.Pokorným),
  
• divadlo Laterna Magika v paláci Adria čp. 36/č.40 na Národní tř. v Praze (1959-60, s F. Cubrem a Z. Pokorným),
  
• strahovský areál se studentskými kolejemi a výstavním pavilónem, úpravy stadiónu pro 2. a 3. celostátní spartakiádu (1960, 1965, s F. Cubrem, V. Formáčkem a J. Kándlem),
  
• výstavní pavilony a expozice Československa v Záhřebu, Utrechtu, Damašku, Palermu, Sorrentu, Barceloně, Kolíně nad Rýnem (1960-67, vesměs s F. Cubrem a Z. Pokorným),
• úprava Obrazárny Pražského hradu (1964-65, s F. Cubrem),
  
• expozice v čs. pavilónu na EXPO '67 v Montrealu (1966-67, s F. Cubrem a Z.Pokorným),
  
• budova čs. velvyslanectví v Athénách (1966-69, s F. Cubrem a Z. Pokorným),
  
• Ústřední telekomunikační stanice na Žižkově v Praze (1973-76, s F. Cubrem, Z. Pokorným, F. Štráchalem a V. Oulíkem).
  

J. Hrubý byl představitelem funkcionalismu, resp. tzv. mezinárodního stylu (International Style). Projektoval - obvykle se spolupracovníky - stavby občanské, bytové, průmyslové a výstavní pavilóny. Ve výtvarné sféře se uplatňoval i jako malíř a grafik, napsal též řadu odborných článků do architektonických časopisů. I v období dekorativistického socialistického realismu v českých zemích si Hrubého tvorba zachovala kultivovanou střízlivost. Poté se právě jeho čs. výstavní pavilón na EXPO' 58 v Bruselu stal vzorem při utváření naší nové architektury i designu - hovořilo se o tzv. bruselském stylu.

Literatura:
-Pechar, J.: Josef Hrubý. In: Čs. Architekt 5/1989.

Narozen 23.2.1924 v Praze. V roce 1949 absolvuje pražskou Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT. V letech 1951-68 pracuje v Liberci ve Stavoprojektu (pozdějším KPÚ), kde vede ateliér. Roku 1968 zakládá v Liberci projektové pracoviště SIAL, r. 1969 se podílí na vzniku Školky SIAL - nekonformního postgraduálního pracoviště mladých architektů, vedeného M. Masákem.
Po mocenském zrušení SlALu v roce 1970 vede v letech 1971-85 opět ateliér libereckého Stavoprojektu. 1986-89 poradcem NG v Praze pro přestavbu Veletržního paláce, roku 1990 obnovuje SIAL. 1994-97 vedoucím katedry na nové Fakultě architektury TU v Liberci, 1995 jmenován docentem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Získává řadu ocenění: 1969 cenu A. Perreta U.I.A.za projekt Ještědu. 1989 Grand Prix bienále INTERARCH v Sofii za koncertní dům v Teplicích, 1993 čestný doktorát technických věd na ČVUT v Praze, 1994 čestné občanství města Liberce, 1994 cenu Obce architektů za divadlo Husa na provázku v Brně, 1996 Herderovu cenu vídeňské univerzity, 1996 cenu Obce architektů za celoživotní dílo, 1999 cenu pražského primátora za divadlo DISK.

Hlavní díla:

• výrobní a montážní haly LIAZ v Mnichově Hradišti a Rýnovicích (1953-55)
• bytové domy v Havířově-Šumbarku, Královském Chlumci a Roudnici-Hracholuskách (1954-59, se spoiupracovníky)
• školy v Novém Boru, Jenišovicích, Zákupech, Studeno, Bakově n. J. a Jablonci n. J, (1959-65)
• expozice na Libereckých výstavních trzích (1958-66, se spolupracovníky)
• vynikající televizní vysílač s hotelem a restaurací na Ještědu (1963-71, statik Z. Patrman a Z. Zachař, interiéry O. Binar)
• přestavba Naivního divadla v Liberci (1967-69, s O. Binarem)
• spoluautor obchodního centra Ještěd v Liberci (1968-79, hlavní autor M. Masák)
• rádiové vysílače pro Súdán a Jemen (1969-77, se Z. Patrmanem)
• vodárenská vyrovnávací věž Děvín v Praze-Radlicích, Tetínská ul. (1972-77, se Z. Patrmanem)
• meteorologická věž v Praze-Libuši (1973-79, se Z. Patrmanem)
• koncertní dům v Teplicích (1977-86, autor kolonády O. Binar)
• rekonstrukce Malé scény a provozní budova divadla F. X. Šaldy v Liberci (1986-89)
• dostavba divadla Husa na provázku v Brně (1992-94, s J. Hakulínem a V. Králičkem)
• banka ČSOB v Liberci, Frýdlantská ul. (1992-94, se spolupracovníky)
• vestavba divadla DISK v Praze, Karlova ul. (1998-99), s J. Hakulínem).

Též: Hübschmann. Narozen 10. 1. 1878 v Praze. Po ukončení stavební průmyslové školy pracuje v ateliérech B. Ohmanna v Praze a ve Vídni, kde poté studuje Akademii výtvarných umění u O. Wagnera. Absolvuje v roce 1904 a vrací se natrvalo do Prahy. Zde se věnuje intenzívní projektové, památkářské, teoreticko-kritické a organizační práci. Řadu let je předsedou Společnosti architektů a iniciativním předsedou Klubu za starou Prahu. Po 2. světové válce si počešťuje své původní příjmení Hübschmann. Umírá 3. 11. 1961 v Praze.

Hlavní díla:

obytné budovy:

• vily v Mělníce (1905), vila Sieburgova v Praze-Bubenči (1908-09), vila v Holečkově ul. čp. 105 v Praze (1924), vlastní vila na začátku ul. Střešovické v Praze-Střešovicích (1927-29),
  
• domy pohřebního bratrstva Chewra Kaddischa v Široké ul. čp. 36/5a a 37/7 v Praze-Josefově (1910-11),
  
• obchodní a nájemní dům Matějovského na Národní třídě 19, čp. 341 v Praze (1910-12),
  
• dům ve Vratislavově ul. čp. 20 v Praze-Vyšehradě (1921-25),
  
  

veřejné budovy a stavby:

• škola pro neslyšící v Holečkově ul. v Praze-Smíchově (1901-2),
  
• zeď severovýchodní části Starého židovského hřbitova v Praze-Josefově (1911),
  
• nemocenská pojišťovna, dnes poliklinika, v Klimentské ul. čp. 1235 při dnešním nábř. L.Svobody v Praze (1925-27, spolu s F. Roithem),
  
• budovy býv. ministerstva sociální péče a zemského úřadu na náměstí Pod Emauzy v Praze (1924-29), nejzávažnější Hypšmanovo dílo s vynikajícím urbanistickým řešením,
  
• budovy předdvoří Emauzského kláštera (1930),
  
• přístavba býv. Plodinové burzy: dům čp. 866 na Senovážném nám. v Praze (1928-29),
  
  

průmyslové stavby:

• Odkolkův mlýn v Praze-Vysočanech (1907),
  
• mlýny v Praze-Holešovicích (1910-12),
  
• mlýny a pekárny v Praze-Hostivaři (1920-22),
  
• elektrárna v Ervěnicích (1923-25),
  
• továrna na dusíkatá hnojiva v Ostravě (1926-27),
  
  

regulační plány měst:

• Litomyšle, Mladé Boleslavi, Českých Budějovic, Turnova, Pardubic,
  
  

účast v soutěžích na dostavbu Prahy:

• na Staroměstskou radnici (1899, 1909, 1939, 1946), na Petrské nábřeží (1921, 1925), na úpravu Letenské pláně (1902, 1921, 1928), na regulaci Malé Strany (1900), na Státní galerii na Kampě (1937) aj.
  
  

publikační práce:

• řada vynikajících odborných článků v časopisech Architektura, Styl, Věstník Klubu za starou Prahu aj.,
  
• publikace: Sto let Staroměstského rynku a radnice (1946), Obnova památné Prahy (1947).
  

V raných Hypšmanových stavbách se projevují historické směry a geometrická secese, později dospívá ke klasicistnímu funkcionalismu, vždy citlivému k prostředí. Šíře jeho tvůrčího záběru je úctyhodná: obytné budovy, veřejné budovy, průmyslové stavby, historické rekonstrukce, regulační plány měst, soutěžní, publikační a organizátorská aktivita. Jeho moderní urbanistická řešení, respektující charakter historického místa, jsou poučná dodnes.

Literatura:
- Kubíček, A.: Bohumil Hypšman. Praha 1961.

Narozen 13. 12. 1880 v Písku. Studium architektury na České vysoké škole technické v Praze a na Akademii výtvarných umění ve Vídni (u O. Wagnera). Po studiích projektová činnost v Praze a spolupráce s výtvarníky skupiny Tvrdošíjných. Zúčastňuje se též řady architektonických soutěží, zejména na stavbu nemocnic. Jeho architektonické práce byly vysoko oceněny na mezinárodní výstavě v Bruselu v roce 1935. Přesto má realizovaných staveb málo, význam jeho kubistických budov v Praze nebyl doceněn. Umírá 6. 7. 1956 v Praze.

Hlavní díla:

• úprava velké zasedací Brožíkovy síně pražské Staroměstské radnice (1910-11),
  
• kubistické vily pod Vyšehradem na Rašínově nábřeží čp. 42, 47, 49 a 71 (1912-13),
  
• kubistický Hodkův bytový dům v Praze-Vyšehradě, Neklanova ul. čp. 98 (1913-14),
  
• dům Inženýrské komory v Praze v Dittrichově ul. čp. 328 (1923),
  
• původní (dnes zbořený) Trojský most v Praze (1926-28, spolu s F. Menclem),
  
• nerealizovaný projekt Osvobozeného divadla v Praze (1927),
  
• funkcionalistická Verunáčova vila v Neherovské ul. v Praze-Dejvicích (1931),
  
• bytové domy pro chudé v Praze-Vysočanech v ul. U školičky (1937),
  
• nájemný bytový dům pí Kreisingerové v Dělnické ul. v Praze-Holešovicích (1939-40)
  
• publikace "Věžovité stavby" a články v odborných časopisech.

Většina tvorby J. Chochola - architekta nespoutané povahy a vždy extravagantních názorů - je poznamenaná principy funkcionalismu. Přesto jsou nejcennější především ty jeho rané práce, které souvisejí s krátkým obdobím českého kubismu, jehož se stal typickým představitelem. Toto výtvarně jedinečné období Chocholovy tvorby se trvale zapsalo do dějin české moderní architektury.

Narozen 12. 3. 1882 v Praze. Studium architektury na české technice v Praze u J. Schulze, externě též na Německé vysoké škole technické u J. Zítka. V letech 1906-7 studuje ve Vídni u O.Wagnera. 1908-9 pracuje v pražském ateliéru J. Kotěry, 1909-11 v mostním odd. Stavebního úřadu města Prahy. Roku 1907 patří k spoluzakladatelům Artělu, 1911 Skupiny výtvarných umělců, kde rediguje časopis "Umělecký měsíčník", 1912 zakládá s J. Gočárem Pražské umělecké dílny. V roce 1921 jmenován profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde pak je v l. 1922-24 a 1939-41 rektorem. 1921 zvolen členem České akademie věd a umění, 1923-29 členem Státní regulační komise v Praze, 1926-29 členem umělecké komise pro úpravu Pražského hradu. Je též aktivní v řadě uměleckých spolků a organizací (SVU Mánes, Společnost architektů, Klub za starou Prahu, Svazy architektů aj.). Po válce se soustřeďuje zejména na rekonstrukce památek v Praze, řadu let (již od r. 1936) je hlavním architektem Pražského hradu. Nositel několika státních vyznamenání. Umírá 1. 8. 1956 v Praze.

Hlavní díla:

• jezy na Labi v Obříství u Mělníka (1911) a v Předměřicích n. L. u Hradce Králové (1914),
  
• architektonické řešení pražských mostů: Hlávkova (1909-12), Mánesova (1911-16), Libeňského (1925-28),
  
• kubistická rekonstrukce radnice v Havlíčkově Brodě (1912-13),
  
• krematorium v Pardubicích (1921-23), rondokubismus s folklórním výrazem,
  
• folklórní pavilón ČSR na výstavě v Rio de Janeiro (1922),
  
• řada rodinných vil v Pelhřimově, Jičíně, Ledči n. Sáz., Blansku, Písku, Náchodě a zejména v Praze: ve Střešovicích, Strašnicích, Hodkovičkách, Na Babě, Na Ořechovce - zde např. domy malířů V. Beneše, E. Filly a sochařů B. Kafky, J. Bendy (1923-24),
  
• přístavba a průčelí paláce Adrie - býv. pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurtá - na Národní třídě v Praze (1922-25), vynikající příklad dynamického rondokubismu,
  
• administrativní budova Škodových závodů v Jungmannově ul. v Praze (1924-28),
  
• dům Autoklubu v Opletalově ul. v Praze (1927-29),
  
• budova letiště v Mariánských Lázních (1927-29),
  
• pavilón pražské uměleckoprůmyslové školy (pak kavárna) na Výstavě soudobé kultury v Brně (1928),
  
• obytný družstevní dům stát. zaměstnanců na tř. Jugoslávských partyzánů v Praze-Dejvicích (1928),
  
• městská spořitelna na náměstí v Náchodě (1928-30),
  
• hotel a kavárna Juliš (Tatran) na Václavském nám. čp. 782 v Praze (1929-31), čistý a maximálně tektonicky odlehčený funkcionalismus,
  
• vlastní rodinný dům v Praze-Na Babě, ul. Nad Paťankou 16 (1930-31),
  
• konstruktivistický Husův sbor církve československé v Praze-Vinohradech (1930-31),
  
• dlažba náměstí v Českých Budějovicích (1934),
  
• kostel církve československé v Táboře (1939).
  
  

Rekonstrukce historických monumentů Prahy:

• úprava Černínského paláce (1928-34) a přístavba moderní budovy ministerstva zahraničí (1929-33), úprava Loretánského náměstí,
  
• úprava Staroměstské radnice (1919, 1936),
  
• úpravy interiérů Pražského hradu (od r. 1936 průběžně),
  
• úprava letohrádku královny Anny (1953-55) a přilehlé Královské zahrady (1937),
  
• rekonstrukce Jízdárny Pražského hradu na výstavní sál (1948-50), Míčovny (1950), Zlaté uličky (1952-55),
  
• úprava letohrádku Hvězda na Muzeum A. Jiráska a M. Alše (1949-51).
  
• Regulační resp. urbanistické plány Prahy-Letné, Dejvic, Troje, Vyšehradu, Pankráce, Holešovic, Ďáblic, Podolí, Libně, Bubenče, dále Kladna, Pardubic, Bratislavy aj.
  
• Soutěžní návrhy, např. na Žižkův pomník (1913 s O. Gutfreundem),
  
• Staroměstskou radnici (1905, 1909, 1912, 1938), Stát. galerii na Kampě (1923) a na několik dalších veřejných budov.
  
• Publikace "Sto let obytného domu v Praze" (1933).

Tvůrčí činnost Pavla Janáka byla neobyčejně rozsáhlá: urbanismus, inženýrské stavby, veřejné budovy, rekonstrukce historických budov, sociální bydlení i exkluzívní vily, interiéry a nábytek, výstavní pavilóny, pomníky, uměleckoprůmyslové předměty. Byl též činný jako organizátor, pedagog a teoretik - publikoval velké množství článků v našich i zahraničních odborných časopisech. Jeho rané stavby představovaly český architektonický kubismus, velmi expresívní a dynamický. Po roce 1918 vytvořil s Josefem Gočárem směr zvaný rondokubismus, využívající též stylizovanou ornamentiku českého a moravského folklóru. Ve 20. letech prošel etapou moderny blížící se funkcionalismu, avšak využívající renesanční kompoziční prvky. Posléze se přiklonil k čistému elegantnímu funkcionalismu, leč výtvarně vysoce hodnotnému. Poslední nezapomenutelná etapa jeho tvorby se zabývala rekonstrukcí historické architektury, zejména Pražského hradu. Pavel Janák se zařadil k nejpřednějším českým architektům první poloviny 20. století.

Literatura:
- Benešová, M.: Pavel Janák. Praha, NČVU 1959.

Narozen 23. 8. 1868 v Turé Lúce na Slovensku. V letech 1884-88 studuje stavitelství na Státní uměleckoprůmyslové škole ve Vídni. Po studiích se vrací na Slovensko do Martina, kde u stavitele Bully spolupracuje s lidovými tesaři z Oravy. Jeho další působiště je pak Vsetín, kde u stav. Urbánka soustavně studuje valašské lidové stavby. Roku 1895 navrhuje s M. Urbánkem valašskou dědinu a další folklórní stavby pro národopisnou výstavu v Praze. Od r. 1896 působí jako samostatný architekt v Brně. Za 1. světové války realizuje řadu vojenských hřbitovů v lidovém stylu. Roku 1919 se stává přednostou Památkového úřadu v Bratislavě a zachraňuje mnohé slovenské zámky a hrady. Za 2. světové války vytváří řadu nerealizovaných monumentálních návrhů na válečné památníky a mauzolea. Souborná výstava jeho životního díla se koná v pražském UMPRUM v prosinci 1945 - lednu 1946. Roku 1946 jmenován národním umělcem a Dr.h.c. Umírá 21. 12. 1947 v Bratislavě.

• Pustevny na Radhošti (1897-99, na výzdobě pracoval i M. Aleš),
  
• letovisko na Rezku u Nového Města nad Metují (1900-01),
  
• adaptace býv. mlýna a pily v Pekle u Náchoda na turistickou chatu (1901),
  
• lázeňské budovy v Luhačovicích, patřící k jeho vrcholným dílům: Janův dům, Chaloupka, Vodoléčebný ústav, Jestřábí (1901-03), Slovenský dôm, Slovenská búda (1906), II. lázeňský dům (1908),
  
• dům s ateliérem J. Úprky v Hroznové Lhotě čp. 223 u Veselí n.Mor. (1904),
  
• přestavba spolkového Rolnického domu v Uh. Skalici (1904-05, s výtvarníky M. Alšem a A. Frolkou),
  
• vlastní Jurkovičova vila v ul. J. Nečase 2 v Brně-Žabovřeskách (1906),
  
• obytný dům v Dvořákově ul. 10 v Brně (1908),
  
• vila v Suchardově ul. čp. 284 v Praze-Bubenči (1907-08),
  
• vila D. Němcové čp. 150 na Holínském předměstí v Jičíně (1910),
  
• vila čp. 343 v Sedláčkově ul. v Písku,
  
• kaple křížové cesty ke kostelu P. Marie na Hostýně u Bystřice p.H. (1912-13),
  
• Jiráskova chata s rozhlednou na Dobrošovské skále u Náchoda (1912-14, přestavěna 1924),
  
• třicet vojenských hřbitovů na Slovensku a v Haliči (za 1. svět. války),
  
• Legiobanka v Bratislavě (1923)
• velkolepá Štefánikova mohyla na Bradle na Slovensku (1923-26),
  
• restaurování zámků: Molitorov u Kouřimi (1908-11), v Novém Městě nad Metují vč. parku (1908-13), na Zbraslavi (1911-12), hradů: na Kunětické hoře (1923-24), ve Zvolenu (1924-25), Oravský hrad aj.
  
• městské obytné domy a Štefánikův ústav sociální péče v Martině,
  
• čtyři stanice lanovky na Lomnický štít ve Vysokých Tatrách (1936-39)
• rodinné a družstevní domy v Bratislavě,
  
• řada pomníků, hrobů, mohyl a památníků význačným Slovákům.
  
• Odborné články v našich i zahraničních časopisech.
  
  

• Pustevně na Radhošti (1900, 1902),
• Práce lidu našeho (1905, 1914),
• Mohyla M.R.Štefánika na Bradle (1929).

Dušan Jurkovič byl typickým architektem - folklóristou, vycházejícím ve svém díle z domácí lidové architektury, zejména slovenské a valašské. Pouze v některých jeho pracích je též patrný vliv secese. Většina Jurkovičových budov byla stavěna ze dřeva a kamene a měla bohatou ornamentiku, přitom však byla soudobě účelná. Mnohé své budovy navrhoval až do detailu, včetně interiérů a nábytkových předmětů. Druhou jeho tvůrčí oblastí bylo restaurování stavebních památek, zejména hradů a zámků.

Literatura:
- Žákavec, F.: Dílo Dušana Jurkoviče. Praha, Vesmír 1929.
- Katalog výstavy životního díla Dušana Jurkoviče v Praze 1945- 46 s úvodem Zd.Wirtha. Praha 1945.
- Bořutová-Debnárová, D.: Dušan Samo Jurkovič, osobnost a dielo. Bratislava, Pallas 1993.