Narozen 4. 5. 1879 v Poděbradech. Studium architektury na české technice (u J. Kouly) a na německé technice v Praze (u J. Zítka), později na Akademii výtvarných umění ve Vídni (u O. Wagnera), kde za vynikající absolvování získává římskou cenu a stipendijní pobyt v Itálii. Od roku 1909 má vlastní ateliér v Praze, 1912-21 profesorem na průmyslové škole stavební v Praze, od r. 1922 profesorem Vysoké školy architektury a pozemního stavitelství při ČVUT v Praze, kde zakládá ústav stavby měst, 1939-40 rektorem ČVUT. V letech 1920-29 členem Státní regulační komise pro Velkou Prahu, kde ovlivňuje velkorysý urbanistický rozvoj Prahy. Kromě řady realizací se úspěšně zúčastňuje mnoha architektonických soutěží, které se bohužel vesměs nerealizovaly. Široce přednáškově a publikačně činný (množství článků v odborném i popularizujícím tisku). Umírá 12. 10. 1958 v Praze.

Hlavní díla:

• soutěžní návrhy na Staroměstskou radnici (1905, 1909 - 1. cena, 1946),
  
• obytné domy v Břehové ul. čp. 40 a U starého hřbitova na Starém Městě pražském (1910-14),
  
• zdymadlo s vodní elektrárnou v Poděbradech (1913-18),
• návrhy na regulaci Letné v Praze (1907-20), pražské Petrské čtvrti (1919-32), Prahy-Dejvic (1924-28), Poděbrad,
  
• projekt Vítězného náměstí v Praze-Dejvicích (1921-23), zde realizace obytných budov (1928-29) a budovy generálního štábu (1934),
  
• budovy dnešního rektorátu ČVUT a VŠ chemicko-technologické v Praze-Dejvicích (1923-27, společně se S. Ondřejem),
  
• vysokoškolské Masarykovy koleje v Praze-Dejvicích (1927),
  
• úprava býv. sněmovny v pražském Rudolfinu na koncertní sál,
  
• ministerstvo železnic na nábř. L. Svobody v Praze (1927-31, později ministerstvo dopravy) - stěžejní stavba A. Engla,
  
• vodárna a filtrační stanice v Praze-Podolí (1929-31 a sousedící nová vodárna (realizovaná až po jeho smrti 1959-62),
  
• publikace: Praha v půdorysném a obrazovém vývoji (1920), Náměstí vítězství v Praze-Dejvicích (1939).
  

Je posledním mistrem novorenesance a novoklasicismu v Praze. Jeho stavby jsou kultivované, osobité, klidné, kompozičně vyvážené, s jasnou a logickou tektonikou. Jeho dílo nepodléhalo změnám, tvoří uzavřený celek, nezachytilo nové směry secese, českého kubismu či funkcionalismu. Engel přinesl velký vklad do urbanistického řešení Prahy, neopomenutelná je i jeho široká činnost pedagogická a publikační. Přes svou konzervativnost patří Engel bezesporu k významným českým architektům první poloviny 20. století.

Narozen 7. 12. 1856 v Sudoměřicích u Tábora, studium architektury na české technice v Praze. Práce v ateliéru J. Zítka na interiérech Národního divadla. Od r. 1881 asistentem prof. J. Schulze na české technice. 1889-90 stipendijní pobyt v Itálii. Roku 1900 je mu udělena na světové výstavě v Paříži zlatá medaile za interiéry. 1909-22 profesorem středověké architektury na české technice v Praze, kde později získává čestný doktorát. 1918 je zvolen řádným členem České akademie věd a umění. Kromě množství staveb, interiérů a rekonstrukcí historických památek realizuje - v souladu se svým hlubokým náboženským založením - řadu hřbitovů, pomníků, hrobek, oltářů, monstrancí, kněžských ornátů, sgrafit a fresek. Umírá ve vysokém věku 19. 6. 1954 v Praze, pohřben na Olšanech pod náhrobkem, který si sám navrhl.

Hlavní díla:

• obytné domy v Praze, např.: novorenesanční vlastní dům v Husitské ul. čp. 89 (1886), Hlávkovy domy ve Vodičkově ul. čp. 736 (1889), secesní dům ve Spálené ul. čp. 112, smíchovský dům čp. 802 na náměstí 14. října,
  
• interiéry pavilónů Národopisné výstavy na Starém výstavišti v Praze (1895),
  
• novorenesanční Obereinigerova vila u náměstí v Poděbradech (1898),
  
• regotizace kostela Narození P. Marie v Klatovech (kolem 1900),
  
• Hlavní nádraží (Wilsonovo) v Praze - vynikající příklad české secese (1901-09),
  
• Hlávkovy vysokoškolské koleje v Jenštejnské ul. čp. 1966 v Praze (1903),
  
• secesní dům Hlaholu čp. 248 na Masarykově nábřeží v Praze (1903-05),
  
• hřbitov s kaplí a hřbitovními vraty v Poděbradech (1903-07),
  
• rekonstrukce kostela sv. Jana Nepomuckého v Rožmitálu pod Třemšínem (1904-05),
  
• lesovna u Vortové na Chrudimsku (1904-05),
  
• Kořínkova vila v Poděbradech (1909-10),
  
• vila v Balbínově ul. čp. 447 v Hradci Králové (1909-10),
  
• Mohyla míru u Slavkova (1910-12),
  
• novorenesanční nástavba radnice v Klatovech (kolem 1925),
  
• secesní ministerstvo průmyslu a obchodu na nábřeží Na Františku v Praze (1932-33),
  
• rekonstrukce v Praze: vlastního raně barokního domu na Pětikostelním nám. čp. 164 (1903), renesančního domu U Vejvodů v Jilské ul. čp. 353 (1908),
  
• knihy:
  
  • Památky výtvarné z čs. výstavy národopisné (1895),
    
  • O svérázu krojovém a bytovém (1895),
    
• četné návrhy sgrafit, v Praze např. v Rudolfinu, Národním muzeu a na tzv. Wiehlově domě,
  
• řada náhrobků na Vyšehradském hřbitově (Smetany, Heyduka, Fibicha, Friče),
  
• pomník Karoliny Světlé na Karlově náměstí (sochař G. Zoula, 1910) .
  

J. Fanta byl přímým žákem a spolupracovníkem J. Zítka a J. Schulze. Byl všestranným umělcem - architektem význačných budov i dokonalých interiérů, památkářem, designérem výrobků ze dřeva, keramiky, kovu i textilu, byl uznávaným malířem navrhujícím též fresky a sgrafita, publicistou, pedagogem a organizátorem výtvarného dění. Patřil mezi kultivované architekty české novorenesance, který se posléze stal předním představitelem české secese.

Narozen roku 1847 jako syn vídeňského architekta a stavebního podnikatele. Studium architektury ve Vídni. Roku 1873 se spojuje s Hermannem HELMEREM (1849-1919) a zakládají společnou firmu, specializovanou zejména na projektování divadelních budov. Fellner a Helmer pracovali po celé své životy společně, takže nelze oddělit jejich autorský vklad u budov, které projektovali a realizovali v býv. Rakousku-Uhersku. F. Fellner umírá roku 1915, jeho společník H. Helmer o čtyři roky později.

Hlavní díla Fellnera a Helmera v Českých zemích:

• Vřídelní kolonáda v Karlových Varech (1878-79, poničena r. 1939 a nahražena dřevěným provizóriem),
  
• Sadová kolonáda s restaurací v Karlových Varech (1880-81),
  
• novorenesanční Janáčkova opera, dnes nazývaná Mahenovým divadlem, v Brně (1881-82),
  
• novorenesanční divadlo, dnes F. X. Šaldy, v Liberci (1882-83),
  
• novobarokní divadlo v Karlových Varech (1883-86),
  
• německé divadlo, později Smetanovo, dnes Státní opera v Praze (1886-87),
  
• Císařské lázně v Karlových Varech (1892-95),
  
• novorenesanční zámek v Žinkovech na Plzeňsku (1897),
  
• secesní Národní dům v Karlových Varech (1901),
  
• secesní městské divadlo v Jablonci nad Nisou (1906-07),
  
• secesní divadlo v Mladé Boleslavi (1906-09),
  
• koncertní sál v Grandhotelu Pupp v Karlových Varech (1907), jakož i účast na stavbě tohoto hotelu již v letech 1891-93.
  

Hlavní díla Fellnera a Helmera mimo České země:

• divadla: městské ve Vídni (1872), lidové v Budapešti (1874), v Augsburgu (1876), dnešní národní v Bratislavě (1882), v Szegedu (1882), v Oděsse (1883), v Rjece (1883), lidové ve Vídni (1889), městské v Zürichu (1890), v Berlíně (1892),
  
• hvězdárna ve Vídni, zámek v Hatzfeldu, palác Lanckoronských ve Vídni, palác hr. Károlyiho v Budapešti.
  

Vídeňský architekt F. Fellner spolu s arch. H. Helmerem se specializovali především na projektování honosných divadelních budov, které byly podle jejich plánů postaveny v mnohých středoevropských městech. V Českých zemích měli Fellner a Helmer rozhodující účast při vybudování lázeňské čtvrti Karlových Varů podél říčky Teplé; v řadě našich měst pak realizovali novorenesanční a secesní divadelní budovy. Fellner a Helmer vyvinuli jednotný typ divadla o velmi dobré dispoziční a technické úrovni; tato divadla slouží dodnes. Jejich výtvarná hodnota zavání řemeslem, divadla mají často nepatřičné urbanistické začlenění a příliš okázalé měřítko. Jde o architekturu eklektickou, překypující dekorem, užívající pozdně renesanční a barokní formy, v posledních dílech též secesní.

Narozen 15. 1. 1892 v Dobrovicích. Studia architektury na pražské Vysoké škole technické a na AVU u J. Kotěry (do 1917), poté stipendium v Paříži (do 1921). V letech 1921-23 projektuje v Praze a úspěšně se zúčastňuje řady architektonických soutěží. 1924-25 pracuje v ateliéru A. Perreta v Paříži, 1925 opět v Praze. 1926-31 žije v Japonsku, kde pracuje u architekta českého původu A. Raymonda v Tokiu. Zde v r. 1927 vychází monografie o jeho divadelních scénografických návrzích z let 1921-26. Podniká několik velkých studijních cest: 1929 USA, 1930 Čína, 1931 s A. Hoffmeistrem SSSR. V letech 1932-35 žije opět v Praze a věnuje se převážně scénografii. Umírá sebevraždou 10. 5. 1936 v Praze, v témže roce pořádá SVU Mánes jeho soubornou posmrtnou výstavu.

Hlavní díla:

• krematorium v Nymburce (1921-23),
  
• Vojenský zeměpisný ústav v Praze-Dejvicích (1921-24), Rooseveltova ul. 23, čp. 620,
  
• scénické návrhy např. v Národním divadle Čapek: RUR, Moliére: Zdravý nemocný, Shakespeare: Večer tříkrálový, v Osvobozeném divadle V+W: Osel a stín, Balada z hadrů, aj.
  
• účast na projektu divadla na Champs Elysées v Paříži v ateliéru A. Perreta (1924-25),
  
• ve spolupráci s A. Raymondem: obchodní dům v Yokohamě, ústřední nemocnice v Tokiu (1927-33).
  
• nerealizovaný projekt Zemského archivu v Praze (1929, s J. Fragnerem).
  

B. Feuerstein byl všestranně nadaný umělec - architekt, kreslíř a malíř (vynikající akvarelista), scénický výtvarník - vysoce vzdělaný člověk se světovým rozhledem. Usiloval o vytvoření nového slohu s využitím zejména kubismu a empiru. Jeho stavby mají přísnou tektoniku a vyjadřují svéráznou tvůrčí invenci.

Narozen v Dasindo u Tridentu v severní Itálii kolem roku 1570. Studuje v Římě a roku 1602 přichází na dvůr císaře Rudolfa II. do Prahy. Zde působí jako císařský architekt, stavitel, sochař, stavební znalec a poradce. Roku 1610 císařem povýšen do šlechtického stavu. Císařským listem z 15. 12. 1616 zproštěn úřadu dvorského stavitele. Počátkem roku 1617 odchází z Prahy, jeho další osud není znám.

Hlavní díla:

• asi návrh goticko-renesančního kostelíku sv. Rocha (po 1602) u Strahovského kláštera v Praze,
  
• konírny Rudolfa II. a nad nimi sál, později přestavěný a nazvaný Španělský, na Pražském hradě (1604-6),
  
• úpravy Císařského mlýnu v Praze-Bubenči (1604-6), zejména mohutná brána a grotta,
  
• přestavba domu čp. 290 na severní straně náměstí v Plzni na císařskou rezidenci Rudolfa II. (1606-09),
  
• asi kostel P. Marie Vítězné v Karmelitské ul. na Malé Straně (1611-12), později karmelitány přestavěn,
  
• Matyášova brána Pražského hradu (1613-14) ve stylu pevnostních italských bran, později obestavěná arch. Pacassim,
  
• asi návrh kostela Nanebevzetí P. Marie ve Staré Boleslavi (1613- 23),
  
• návrh přestavby malostranské radnice čp. 35 na Malostranském nám. v Praze do dnešní pozdně renesanční podoby (1616),
  
• vedení stavebních prací na královských zámcích v Brandýse nad Labem, Přerově a Chlumci nad Cidlinou (v letech 1602-17).
  

G. M. Filippi byl asi nejzaměstnanějším dvorním stavitelem v Čechách na počátku 17. století. Ač ve svém díle ovlivněn italským tvaroslovím, stal se typickým představitelem rudolfínské manýristické architektury.

Narozen 15. 12. 1768 ve Vídni. Po studiích se usazuje natrvalo v Praze jako aktivní architekt a jako profesor stavitelského umění na pražské technice. Roku 1811 jmenován ředitelem staveb v Čechách. Umírá 9. 10. 1828 v Praze.

Hlavní díla:

• zámek Kačina u Nových Dvorů (1802-22, spolupráce J. J. Jöndl, podle plánu drážďanského architekta Ch. F. Schurichta),
  
• plány gotizující přestavby místodržitelského letohrádku nad Královskou oborou - Stromovkou v Praze (1805),
  
• úprava budovy pražské techniky čp. 240 v Husově ul. na Starém Městě pražském (1806),
  
• přestavba kláštera hybernů pro úřední účely, později výstavní palác U Hybernů (dnes rekonstruován pro muzikalové divadlo) na nám. Republiky v Praze - vrcholná stavba pražského klasicismu (1808-12),
  
• přestavba kostela sv. Gotharda v Praze-Bubenči (1809 s J. Zobelem),
• urbanistický návrh výstavby Mariánských Lázní (1818-20),
  
• kostel sv. Kříže v ul. Na Příkopě v Praze (1819-24).
  

Jiří Fischer patřil k předním architektům klasicismu v Čechách. Jeho stavby, ovlivněné vídeňskou školou, se vyznačují vyváženou výtvarnou kompozicí, čistým leč poněkud strohým tvaroslovím a dokonalým řemeslným provedením. Fischerův palác U Hybernů a kostel sv. Kříže v Praze, jakož i zámek Kačina mají pevné místo v dějinách české architektury.

Narozen 20. 7. 1656 v Grazu (Štýrský Hradec) v Rakousku. Vyučen v sochařské dílně svého otce. V letech 1672-85 žije v Římě a Neapoli, kde studuje historii architektury a pracuje u architekta Filipa Schora. V roce 1686 a 1687 pracuje v Grazu a ve Vídni opět jako štukatér, medailér a sochař. Roku 1687 byl vybrán jako osobní učitel císaře Josefa II. v civilní architektuře. Od r. 1688 začíná jeho vlastní velmi rozsáhlá architektonická činnost ve Vídni, v Čechách a na Moravě. Závažné jsou jeho práce pro arcibiskupa salzburského v l. 1693-1709. Umírá 5. 4. 1723 ve Vídni.

Hlavní díla:

• konírny knížete Liechtensteina u zámku v Lednici (1688-90),
  
• kašna Parnas na Zelném trhu v Brně (1690-95),
  
• hlavní oltář poutního kostela v Mariazell (1693),
  
• slavobrány na počest Josefa II. ve Vídni (1695 - označovány za triumf německého umění),
  
• kostely Nejsv. Trojice (1694-1702) a Kollegienkirche (1696-1707) v Salzburgu,
  
• návrh diamantové monstrance z Loretánského pokladu v Praze (provedení: vídenští zlatníci 1698),
  
• zámek císaře Josefa I. Schönbrunn ve Vídni (1. část 1695-1700),
  
• paláce Schwarzenbergů a Trantsonů ve Vídni,
  
• městský palác prince Eugena Savojského ve Vídni (do 1705),
  
• Vranov nad Dyjí: dostavba zámku s eliptickým sálem předků, zámecké kaple Nejsv. Trojice, přestavba farního kostela Nanebevzetí P. Marie (1698-1705),
  
• zámek barona Kleinburga (1707-09) a kostel Povýšení sv. Kříže v Brodku u Prostějova (1707-26),
  
• velký sál kláštera v Herzogenburgu (1714),
  
• dóm a kurfiřtská kaple ve Vratislavi (od 1716),
  
• návrh náhrobku J. V. Vratislava z Mitrovic v kostele sv. Jakuba na Starém Městě pražském (1714-16, sochař F. M. Brokoff),
  
• Česká dvorská kancelář (1712-14) a Dvorská knihovna (1722) ve Vídni,
  
• kostel sv. Karla Boromejského (Karlskirche) ve Vídni, jeho vrcholné dílo (od 1715), které pak dokončil jeho syn,
  
• Clam-Gallasův palác v Praze v Husově ul. (plán 1707, stavba 1713-29), jedna z nejvýznamnějších staveb pražského baroku,
  
• kniha "Entwurf einer historischen Architektur", Wien 1721, Leipzig 1725.

Fischer z Erlachu začal svou uměleckou dráhu sochařstvím, medailérstvím a studiem italské architektury, zejména díla Berniniho a Borominiho. Patřil k nejplodnějším architektům své doby; ač byl vídeňským dvorním architektem, realizoval několik svých významných staveb v Čechách a na Moravě. Svým dílem, v němž spojil vlivy římského baroku s klasicistními směry francouzskými, značně ovlivnil středoevropskou barokní architekturu.

Literatura:
- Amenhammer, H.: Katalog der Ausstellung J. B. Fischer von Erlach. Wien 1956.

Narozen 25. 12. 1898 v Praze. 1917 těžce zraněn na italské frontě u Piavy. Studuje Vysokou školu architektury na pražské technice (1917-22, nedokončil), později Akademii výtvarných umění u prof. J. Gočára (1934-35). 1922 vstupuje do architektonické skupiny Devětsilu a začíná úspěšně samostatně projektovat. 1935 podniká studijní cestu do USA. Po dlouhé období 1940-67 předsedou SVU Mánes. Od 1945 profesorem školy architektury na Akademii výtvarných umění v Praze, zde v l. 1954-58 rektorem. 1953-59 předsedou Svazu architektů ÚSČsVU, později ČSR. Od r. 1949 též pracuje ve Stavoprojektu (KPÚ) Praha, v l. 1954-59 vede svůj ateliér (v r. 1966 tzv. mistrovský ateliér) ve Státním ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů v Praze. Získává řadu státních vyznamenání vč. titulu národní umělec (1965). Umírá v Praze 3. 1. 1967, pohřben na vyšehradském Slavíně.

Výběr z rozsáhlého díla:

• obytné domy Pod Kavalírkou čp. 448 a 486 v Praze-Košířích (1923-24),
  
• dětský domov, dnes nemocnice, v Mukačevu na Podkarpatské Rusi (1922-28),
  
• elektrárna ESSO v Kolíně (1929-32),
  
• rozvodna elektrárny ESSO v Kostelci nad Černými Lesy (1930),
  
• ESSO předváděcí síň a prodejna automobilů Auto-Tatra, Kolín (1931-32),
  
• reálné gymnázium ve Frýdecké ul. v Českém Těšíně (1930-33),
  
• řada vynikajících vil, např. pro Ing. Havla v Praze-Barrandově (1919-31), pro Ing. Budila v Kostelci n/Č.L. (1931- 32), pro JUDr. Moráka v Nespekách (1932-33),
  
• palác pojišťovny Merkur v Revoluční třídě v Praze (1934-39),
  
• řada pomníků s předními sochaři, např. Boženy Němcové na Slovanském ostrově v Praze (odhalen 1955, sochař K. Pokorný), J. A. Komenského v Naardenu (1956, V. Makovský), Aloise Jiráska na Jiráskově nám. v Praze (1968, K. Pokorný), T. G. Masaryka v Olomouci (znovuodhalen 1993, V. Makovský),
  
• řada oceněných leč nerealizovaných soutěžních projektů: Zemský archiv v Praze (1929), nemocnice v Táboře (1931, s B. Feuersteinem), pomník prezidenta T. G. M. na Hradčanech v Praze (1938, sochař V. Makovský), parlament na Letné v Praze (1947),
  
• loděnice v Praze-Libni (1949),
  
• rekonstrukce Betlémské kaple v Praze (1949-54) a přilehlého Domu kazatelů (dnes Fragnerova galerie),
  
• planetárium ve Stromovce v Praze (projekt 1954, realizace 1958- 61),
  
• Dům kultury v Ostravě (1955-59),
  
• práce na obnově Pražského hradu (1954-65) vč. reprezentačních místností prezidenta republiky (1960-63),
  
• rekonstrukce a dostavba pražského Karolina pro Univerzitu Karlovu (1946-68) vč. interiéru auly (1946-50) a vstupní budovy univerzity (dokončena 1969).
  

J. Fragner patřil před 2. světovou válkou k našim čelným představitelům funkcionalismu. Jeho stavby však jsou neobyčejně výtvarně kultivované, což vyplývá i z jeho celoživotní spolupráce s umělci jak na Akademii výtvarných umění, tak v SVU Mánes. Fragnerovo dílo je značně rozsáhlé - od návrhů budov přes pomníkovou tvorbu až k velikému množství dnes už většinou nezachovaných interiérů. Nezapomenutelná je i jeho činnost neúnavného organizátora našeho spolkového uměleckého života. Svou poválečnou tvorbu soustředil zejména na obnovu a dostavbu předních památek - Pražského hradu, Betlémské kaple a Karolina - v nichž prokázal neomylný cit pro genia loci pražské architektury.

Literatura:
- Jaroslav Fragner 1898-1967. Katalog posmrtné výstavy. Praha, SA ČSSR 1969.

Narozen 24. 3. 1895 ve Všechovicích pod Hostýnem. V letech 1916-19 studuje na Akademii výtvarných umění v Praze u J. Kotěry, v letech 1919-21 pracuje v Kotěrově pražském ateliéru. Roku 1922 se trvale usazuje v Brně, kde od r. 1923 působí jako pracovník městského stavebního úřadu. Od roku 1938 do r. 1940 je profesorem Uměleckoprůmyslové školy ve Zlíně, v letech 1945-58 učí architekturu na Vysokém učení technickém v Brně, kde je r. 1947 jmenován profesorem. Kromě intenzívní projektové a pedagogické práce je činný též jako teoretik a grafik. Své grafické a architektonické práce vystavuje v Praze, v Brně a v řadě evropských měst. Člen řady odborných organizací, např. SVU Mánes, dopisující člen RIBA v Londýně, stálý delegát CIAM a čestný místopředseda IFHP. Roku 1968 jmenován národním umělcem. Umírá 18. 9. 1972 v Brně.

Hlavní díla:

• Masarykova chata na Šerlichu v Orlických horách (1920),
  
• Klostermannova chata v Modravě na Šumavě (1922),
  
• administrativní budova býv. firmy Tauber, později Loana, v Ul. 6. května v Bystřici pod Hostýnem (1923),
  
• soubor rodinných domů v Dolnopolní ul. v Brně-Maloměřicích (1923-24),
  
• Zemanova kavárna na Kolišti v Brně (1925, zbořena 1964, znovu postavena 1994-95),
  
• obřadní síň Ústředního hřbitova v Brně (1925-27, s J. Poláškem),
  
• obecná a měšťanská chlapecká škola v Křídlovické ul. v Brně (1926-27),
  
• 4 vilové penzióny v Bílé čtvrti v Luhačovicích (1926-29),
  
• pavilón města Brna - později pošta - na Výstavišti v Brně (1927-28),
  
• hotel Avion v České ul. 20 v Brně (1927-28),
  
• řadové rodinné domy v kolonii "Nový dům" v Petřvaldské ul. 6-10 v Brně-Žabovřeskách (1928),
  
• rodinný dům v Hvězdárenské č. 2 v téže kolonii v Brně-Žabovřeskách (1928),
  
• Masarykův studentský domov v Cihlářské ul. 21 v Brně (1928-30),
  
• dětský domov Dagmar, Zeleného ul. 51 v Brně-Žabovřeskách (1929),
  
• škola pro ženská povolání Vesna (dnes zdravotnická škola) v Lipové ul. 18 v Brně (1929-31, s J. Poláškem) s internátem zv. Domov Elišky Machové v Lipové ul. 16 (1931),
  
• budova Moravské banky na nám. Svobody 21 v Brně (1930-31, s E. Wiesnerem),
  
• vynikající sanatorium Morava v Tatranské Lomnici (1930-33),
  
• Městské lázně, Zábrdovická ul. 25 v Brně-Zábrdovicích (1930),
  
• spořitelny v Tišnově a Třebíči (1931),
  
• gymnázium, Malá hora 3, Martin-Slovensko (1931, 1936-40, se spolupracovníky),
  
• obecná škola v Černé Hoře u Blanska (1934-35),
  
• termální koupaliště "Zelená žába" v Trenčianských Teplicích na Slovensku (1935-37),
  
• rodinný dům v Hroznové ul. 18 v Brně-Pisárkách (1936),
  
• administrativní budova býv. firmy Alpa v Palackého ul. 158 v Brně-Králově Poli (1936),
  
• Zemské vojenské velitelství v Kounicově ul. V Brně (1936-37),
  
• budova pošty, Nádražní ul. 7 v Brně (1938-40),
  
• hotel Vlčina u Frenštátu pod Radhoštěm (1940, interiéry 1945- 1946),
  
• základní a mateřská škola v Brankovicích na Vyškovsku (1947- 48),
  
• řada regulačních plánů, např. Brna (1924, 1927, 1933), Jihlavy (1937, 1946) a Luhačovic (1928, 1940),
  
• vítězné projekty soutěží zástavby u Národního divadla v Praze po Chourových domech (1962, 1964, konečná studie 1966 - nerealizováno),
  
• obchodní dům na Masarykově náměstí ve Znojmě (1970).
• publikace Nové zónování (vyd. Academia, Praha 1967),
  

B. Fuchs byl vynikající architekt, urbanista, pedagog a výtvarník. Byl čelným představitelem českého funkcionalismu - tzv. brněnské architektonické školy. Patří i k nejvýkonnějším architektům (přes 100 realizovaných staveb a množství soutěžních nerealizovaných návrhů) s mimořádným smyslem pro soulad funkcionalistické novostavby s prostředím. Jeho avantgardní budovy pomohly vytvořit z Brna moderní velkoměsto a svou myšlenkovou a výtvarnou hodnotou patří k trvalým dílům české moderní architektury.

Literatura:
- Kudělka, Z.: Bohuslav Fuchs. Praha, NČVU 1966.
- Crhonek, I.: Architekt Bohuslav Fuchs. Brno, Petrov 1995.

Narozen kolem roku 1550 asi v severní Itálii. Kolem roku 1570 přichází do Brna se svým starším bratrem Pietrem Gabrim, na jehož stavbách spolupracuje. Roku 1580 se stává stavitelským mistrem a měšťanem Brna, kde též realizuje většinu svých staveb. Po smrti svého bratra v r. 1585 přebírá dokončování i jeho staveb. Umírá v Brně asi začátkem října roku 1593.

Hlavní díla:

• starší část Zemského domu (tzv. Nové radnice) na Dominikánském nám. č. 1, čp. 196 v Brně (1582-85, s P. Gabrim),
  
• dokončovací práce na stavbě renesančního zámku v Bučovicích po smrti Pietra Gabriho (1585-86),
  
• několik renesančních měšťanských budov v Brně a ve Valašském Meziříčí (1586-90),
  
• asi práce na dostavbě radnice, zvláště jejího vnějšího schodiště, v Olomouci (kol 1590),
  
• renesanční třípatrový Schwanzův dům s krásnými arkádami, Nám. Svobody 17, čp. 85, v Brně (1590-93),
  
• přestavba Biskupského dvora (dnešní Zemské muzeum) s renesančními arkádami, Muzejní ul. č. 2, čp. 295, v Brně (1590- 93),
  
• dostavba věže kostela sv. Jakuba v Brně (1592),
  
• zahájení stavby brněnské jezuitské koleje u kostela Nanebevzetí P. Marie (1592-93).
  

Antonio Gabri patřil k význačným renesančním architektům a stavitelům působícím na Moravě, a to zejména v Brně. V jeho tvorbě, která nezapře severoitalský vliv, se již projevuje zajímavý dekorativní manýrismus. Byl mladším bratrem Pietra Gabriho, stavitele zámku v Bučovicích s jeho nádhernými renesančními arkádami (1575-84, asi s využitím plánů Jacopo Strady, nikoliv - jak se mylně uvádí - Pietra Ferrabosco di Lagno).

Narozen 10. 10. 1891 ve Zlíně. Studuje na Uměleckoprůmyslové škole v Praze modelování u J. Drahoňovského (1910-14) a architekturu u J. Plečnika (1914-17), poté architekturu na Akademii výtvarných umění u J. Kotěry (1919-23). Od 1921 pracuje na územních plánech Zlína a zlínského okresu, nejprve s J.Kotěrou, později sám. V letech 1924-45 je hlavním architektem stavebního oddělení firmy Baťa a autorem řady význačných staveb Zlína. Současně v letech 1938-46 je profesorem na průmyslové škole stavební a na Škole umění ve Zlíně. Také hodně publikuje a zúčastňuje se řady architektonických i sochařských výstav. Patří k hlavním organizátorům kultury ve Zlíně. Získává čestná ocenění a diplomy u nás i v zahraničí. Od r. 1946 (po nuceném odchodu ze Zlína) pracuje v Brně jako urbanista, později jako vědecký pracovník v brněnském Výzkumném ústavu výstavby a architektury. Umírá 15. 9. 1958 v Brně.

Hlavní díla:

• radnice ve Zlíně (1920-23),
  
• obytné čtvrti zaměstnanců závodů Baťa ve Zlíně (od 1923),
  
• situační plán Baťových závodů ve Zlíně (1925),
  
• některé tovární budovy závodů Baťa ve Zlíně,
  
• školy ve Vracově (1923), Čejči (1924), Loučce u Lipníka n. Bečvou (1926),
  
• kostel v Miškovicích (1926),
  
• kaple na Kudlově u Zlína (1927),
  
• zlínská nemocnice (1927-30),
  
• obchodní dům Baťa ve Zlíně (1929-32),
  
• Masarykovy školy ve Zlíně (1928, budova odstraněna v r. 1989),
  
• vila dr. Sázela, Piaristická 15, Trenčín - Slovensko (1929-30),
  
• kino pro 2500 diváků ve Zlíně (1931-32),
  
• budova Čs. Červeného kříže v Nitře na Slovensku (1931),
  
• busta a náhrobek Tomáše Bati na lesním hřbitově ve Zlíně (1932),
  
• budova památníku Tomáše Bati ve Zlíně (1933),
  
• domovy mládeže a učňovské školy ve Zlíně (1933-38),
  
• územní plán Velkého Zlína (1930-34) a regionální plány zlínského okresu,
  
• zastavovací plány továren a obytných kolonií Baťa v Chelmeku (Polsko), Ottmuthu (Německo) a Vukovaru (Jugoslávie),
  
• publikace Estetika architektury (1943) a odborné články v časopisech Stavba, Stavitel, Volné směry aj.,
  
• pomník J. A. Komenského ve Zlíně,
  
• základní škola v Bánově u Uherského Brodu (1946-51).

Byl důsledně funkcionalistickým urbanistou a architektem, avšak též nadaným sochařem a hloubavým teoretikem, zabývajícím se i sociálními a ekonomickými stránkami bydlení. V technickém rozvoji stavebnictví hledal nový estetický výraz architektury. Zavedl zlínský monolitický železobetonový skelet 6,15 x 6,15 se sloupy kruhového průřezu a s výplní z režných cihel, který se stal typizovanou konstrukční formou Zlína. Téměř celé jeho realizované dílo je spjato s výstavbou Zlína - našeho prvního funkcionalistického města, jehož řešení sklízelo obdiv na celém světě.

Literatura:
- Setnička, J.: Urbanismus - architektura závodů Baťa a.s. ve Zlíně. Vyd. čas. Stavitel, Praha.

Narozen 24. 6. 1904 v Příboře. V letech 1922-25 studuje architekturu u prof. Gočára na Akademii výtvarných umění v Praze. Poté zaměstnán v soukromých projektových kancelářích (např. u Jaromíra Krejcara), navrhuje budovy obytné i občanské včetně vnitřního zařízení. Jako přítel Karla Teigeho se silně zúčastňuje levicové spolkové činnosti, zejména v Devětsilu a Levé frontě, jakož i řady architektonických a urbanistických soutěží. Své práce vystavuje u nás i v zahraničí (Budapešť, Brusel, Paříž, Berlín, Stockholm, Bukurešť, Benátky). Po válce zaměstnán ve Stavoprojektu v Praze, od roku 1952 ve Studijním a typizačním ústavu v Praze, kde se zabývá zejména typizací občanských budov. Roku 1964 získává vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, 7. 5. 1967 v Praze umírá.

Hlavní díla:

• bývalé Francouzské školy v Praze-Dejvicích v Bílé ul. (1931-34), jedna z nejčistších funkcionalistických staveb u nás,
  
• nájemné obytné domy v Praze-Vinohradech, Vinohradská tř. čp. 1513 a 1835 (1931-34, s M. Petrů), nájemný dům v Praze-Holešovicích, Vinařská 6 (1935-36), družstevní obytné domy v Praze-Nuslích, Družstevní ochoz 22-30 (1936-37), nájemné domy v Praze-Střešovicích, Za Hládkovem 10-20 (1938-39), dům Karla Teigeho v Praze-Smíchově, U Šalamounky 5 (1939),
  
• školské stavby: české a ruské gymnázium v Užhorodě,
  
• sanatoria a domy sociální péče v Čáslavi, Přelouči, Jílové, Trhových Svinech, Chotěboři, Klatovech,
  
• obchodní domy v Kladně, Užhorodě, Olomouci, Ostravě, též vnitřní zařízení obch. domu Bílá labuť (1939).
  
• nerealizované soutěžní projekty: obytný okrsek s kolektivními domy v Praze (1930, se spolupracovníky), nájemné domy s malými byty pro dělnický spolek Včela v Praze (1931) aj.

J. Gillar byl typickým funkcionalistickým architektem. Jeho elegantní obytné budovy, realizované v Praze před 2. světovou válkou, a zejména pak soubor budov francouzského gymnázia, patří k významným dílům českého funkcionalismu. Gillarovy budovy jsou funkčně i výtvarně čisté a jsou domyšleny i v interiérech. Bohužel řada jeho soutěžních architektonických projektů a urbanistických plánů zůstala nerealizována. V poválečném období se soustředil na řešení typových projektů obytných a občanských budov.

Narozen 13. 3. 1880 v Semíně u Přelouče. Studium architektury na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (1902-05) u J. Kotěry, jehož je později nejbližším spolupracovníkem. Aktivně se zúčastňuje spolkového uměleckého života pražských architektů i výtvarných umělců. 1911 zakládá Skupinu výtvarných umělců, 1912 spolu s P. Janákem Pražské umělecké dílny. Je aktivním členem, později předsedou pražského Mánesa. Od r. 1923 profesorem architektury na Akademii výtvarných umění v Praze, zde v l. 1928-31 rektorem. Roku 1925 získává za návrh čs. pavilónu v Paříži Velkou cenu, 1926 řád francouzské Čestné legie. 1926 zvolen členem České akademie věd a umění a dopisujícím členem RIBA v Londýně. Kromě své nesmírně rozsáhlé projektové činnosti též publikuje, zejména v časopisech Stavba, Stavitel, Styl, Umělecký měsíčník, Volné směry, avšak i v časopisech zahraničních. Své práce vystavuje na řadě výstav po celé Evropě. Zúčastňuje se řady architektonických soutěží, mnohé nejen vyhrává, ale návrhy též realizuje. Umírá 10. 9. 1945 v

Hlavní díla:

• domy na Pospíšilově a Jiříkově tř. v Hradci Králové (1908-09),
  
• schodiště při kostele P. Marie spojující Žižkovo nám. a Komenského tř. v Hradci Králové (1909-10),
  
• Wenkeův obchodní dům, dnes muzeum, v Jaroměři (1909-11),
  
• tzv. Jaruškův dům, Palackého tř. 65 v Brně-Králově Poli (1910),
  
• známý kubistický dům U Černé Matky Boží v Celetné ul. čp. 569 v Praze (1911-12),
  
• kubistický lázeňský dům v Bohdanči (1911-13),
  
• v Bohdanči dále: býv. lázeňské úřednické budovy na náměstí (1910-14) a věž vodárny (1910),
  
• vila P. Bauera v Libodřicích u Kolína (1912-13),
  
• pavilóny na veletrhu v Lyonu a v Bruselu (1920),
  
• vynikající rondokubistický dům Legiobanky na Poříčí čp. 1046 v Praze (1921-23, sochařská výzdoba J. Štursa, O. Gutfreund aj.),
  
• budovy letiště v Praze-Kbelích,
  
• Husovo, později Masarykovo nám. v Hradci Králové, zde domy čp. 642 - Anglobanka, 510, 511 a 628 (1922-24),
  
• Anglobanka v Hybernské ul. čp. 1034-36 v Praze (1923-25),
  
• Okresní dům, banka (1924-25) a Grandhotel v Pardubicích (1930),
  
• školská čtvrť na Tylově nábř. v Hradci Králové: státní gymnázium (1924-27, socha Vítěze od J. Štursy), koželužská škola, dnes strojnická průmyslovka (1923-24), obecné a měšťanské školy (1925-27), mateřská škola (1926-27),
  
• Zemědělský dům (budova zemědělské osvěty) ve Slezské ul. v Praze-Vinohradech (1924-26),
  
• československý státní pavilón na mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži (1925),
  
• Ambrožův sbor církve československé v Hradci Králové (1926-29),
  
• regulační (územní) plán Hradce Králové (1926-28),
  
• ředitelství státních drah, nyní okresní úřad na Ulrichově nám. v Hradci Králové (1927-32),
  
• památník bratří Veverků v Rybitví u Pardubic (1927),
  
• průčelí paláce Fénix (nikoliv budova) na Václavském nám. v Praze (1928),
  
• tzv. Fiedlerova vila ve Dvoře Králové n. L. (1928),
  
• kostel sv. Václava v Praze-Vršovicích, nám. Svatopluka Čecha (1928-30),
  
• úprava Tyršova mostu v Hradci Králové (1931-33),
  
• budova okresních a finančních úřadů na Jiřího tř. v Hradci Králové (1931-36),
  
• funkcionalistický dům obuvi Baťa v Celetné ul. čp. 596 v Praze (1933-35),
  
• bytový dům v Bubenské ul. čp. 421 v Praze (1933-36),
  
• několik vil v Praze-Dejvicích, Hradčanech a Vršovicích,
  
• regulační plány centra Humpolce (1939, 1941),
  
• řada nerealizovaných návrhů z architektonických soutěží, např.: Staroměstská radnice - věžovitá dostavba (1910), projekty Státní galerie na Kampě (1923, 1927) a na Letné (1935, 1939) v Praze.

Josef Gočár patří k nejvýznamnějším českým architektům první poloviny 20. století. Jeho dílo je veskrze původní, nepodléhá vlivu historismu 19. století ani suchému funkcionalistickému racionalismu. Je výtvarně citlivé a funkčně dokonalé. První část jeho tvorby lze zařadit k dynamickému českému kubismu, resp. rondokubismu, plastiky na těchto budovách jsou pracemi našich nejlepších sochařů. Druhá část jeho tvorby je osobitým projevem moderny - výtvarně pojatého funkcionalismu. Většinu svých prací realizoval v Praze a v Hradci Králové, který se stal díky Gočárovi vedle Zlína vzorem moderního města. Jeho rozsáhlá a mnohotvárná činnost - od urbanismu a projektování budov, přes výstavnickou tvorbu až k návrhům nábytku a pomníků - prokazuje jeho všestranné výtvarné nadání.

Literatura:
- Benešová, M.: Josef Gočár. Knižnice NČVU Nové prameny č. 12, Praha 1958.

Narozen 2.10.1710 v Brně jako syn známého stavitele a architekta Mořice Grimma. Na rozdíl od otce se mu dostává vynikající architektonické vyškolení na vídeňské Akademii a na studijních cestách v Itálii a Francii. Vrací se do Brna, kde nejprve spolupracuje na stavbách svého otce. Později projektuje a realizuje řadu církevních staveb a šlechtických zámků v Brně a okolí. Umírá jako všeobecně vážený architekt a měšťan v Brně roku 17.1.1784, pohřben vedle svého otce v kapucínské hrobce kostela Nalezení sv. Kříže.

Hlavní díla:

• dostavba kostela Nalezení sv. Kříže a kláštera kapucínů, Kapucínské nám. v Brně (do 1739, s M. Grimmem),
  
• jezuitský zámek v Divácích - u Břeclavi (1740-50),
  
• palác žďárských opatů, Zelný trh 10, čp. 293, Brno (před 1750, s M. Grimmem),
  
• kostel sv. Leopolda a klášter milosrdných bratří v Brně (1749-78),
  
• Biskupská rezidence, Petrov 8, čp. 264, Brno (1751-54),
  
• zámek ve Vizovicích (1750-70),
  
• kostel sv. Trojice v Drnholci - u Břeclavi (1750-57) a přestavba zámku tamtéž (1750-57),
  
• rozsáhlá přestavba zámku v Bystřici pod Hostýnem (1750, 1763-77),
  
• kostel Stětí sv. Jana Křtitele v Hranicích - nad Bečvou (1751, 1754-63),
  
• zámek v Borotíně - u Blanska (1753),
  
• kostel sv. Jiří v Bělotíně - u Přerova (1753-57),
  
• dostavba kostela Nalezení sv. Kříže novým zaklenutím lodi a přístavbou kaple sv. Fidela (1753) a stavba sousedního tzv. Trenckova domu s knihovnou (1763),
  
• poutní kaple sv. Antonína Pad. a Floriána na návrší nad obcí Dolní Kounice (1757-58),
  
• přestavba rezidence, Hradní ul. 1 v Boskovicích (kolem 1760) a stavba špitálu, Hradní ul. 4 tamtéž (od 1756),
  
• zámek v Napajedlech (1764-65),
  
• interiér kostela Nanebevzetí P. Marie v Brně-Zábrdovicích (po 1770),
  
• kostel sv. Jakuba Většího a Matouše, Nové Hvězdlice - u Vyškova (1770-73).

F. A. Grimm patřil ve své době k nejvýznamnějším architektům v Brně i v širokém moravském okolí. Projektoval, ale většinou i řídil realizace řady kostelů a šlechtických zámků. Jeho architektura je pozdně barokní, je však již silně ovlivněna francouzským klasicismem; prozrazuje široký rozhled svého tvůrce.

Narozen 3.4.1669 v Achdorfu u Landshutu v Bavorsku. Od roku 1704 žije v Brně, kde se brzy stává nejzaměstnanějším stavitelem a architektem zvláště při stavbě klášterů, barokizaci kostelů a při městských opevňovacích pracích. Umírá 17. 6. 1757 v Brně, pochován v kapucínské hrobce kostela Nalezení sv. Kříže.

Hlavní dochovaná díla:

• horní zámek v Buchlovicích (1707-38, s využitím plánů D. Martinelliho),
  
• úpravy Domu pánů z Kunštátu, Dominikánská ul. 9, čp. 348 v Brně (1713),
  
• stavba loretánské kaple (1716-26), svatých schodů u minoritského kláštera (1722-23) a barokizace kostela sv. Janů v Brně (1729-33),
  
• přestavba kostela sv. Vavřince v Brně-Řečkovicích (kolem 1718),
  
• práce na stavbě zámku a kostela sv. Gotharda v Budišově u Třebíče (kolem 1720),
  
• dostavba Zemského domu (tzv. Nové radnice) na Dominikánském nám. v Brně (1726-32) včetně sněmovního sálu (1733-35),
  
• přestavba Ditrichštejnského paláce, Zelný trh 8, čp. 295 v Brně (kolem 1730),
  
• zámek v Brně-Chrlicích (kolem 1730),
  
• barokní dostavba věže jezuitského kostela Nanebevzetí P. Marie v Brně (1732-33),
  
• práce na kostele sv. Tomáše a prelatuře kláštera augustiniánů na Moravském nám. v Brně (1734-42),
  
• barokizace zámku v Hrotovicích u Třebíče (kolem 1735),
  
• stavba Schrattenbachova paláce, Kobližná 4, čp. 70 v Brně (1735-39),
  
• dostavba kostela Nalezení sv. Kříže a kláštera kapucínů, Kapucínské nám. v Brně (do 1739, s. F. A. Grimmem),
  
• práce na dostavbě dómu sv. Petra a Pavla včetně návrhu klenby (1743-46),
  
• kostel sv. Mikuláše v Deblíně u Brna (1746),
  
• dostavba kláštera františkánů na Masarykově tř. v Brně (1748),
  
• palác žďárských opatů, Zelný trh č. 10, čp. 293 (před 1750 s F. A. Grimmem),
  
• kaple P. Marie Čenstochové u kostela Nanebevzetí P. Marie v Brně-Zábrdovicích (1753-55).

M. Grimm byl význačným stavitelem vrcholného baroku v Brně, jeho stavební zásahy se objevují na většině významných sakrálních staveb Brna. Grimmova tvorba vykazuje vliv vídeňské architektury, je poměrně konzervativní, avšak řemeslně kvalitní. V jeho díle pokračoval syn František Antonín Grimm.

Narozen 27. 3. 1807 v Donauwörthu v Bavorsku v německé rodině. Studium malířství a architektury na Akademii výtvarných umění v Mnichově, poté stavitelství na technice tamtéž. Od 1833 učitelem na královském polytechnickém ústavu v Mnichově, současně práce na obnově gotické katedrály v Řezně (Regensburg). V letech 1845-70 působí jako profesor architektury a dějin umění na Akademii výtvarných umění v Praze a na pražské německé technice. Současně projektuje a realizuje zejména rekonstrukce historických staveb. Protože odborná veřejnost v Čechách nepřijala příznivě jeho stavby ani jeho četné knihy, vrací se roku 1870 (definitivně snad až 1874) do Bavor. Zde umírá 12. 10. 1882 ve Schwabingu.

Hlavní díla architektonická:

• restaurátorské práce a dostavba gotické katedrály v Regensburgu (1834-44),
  
• novogotický kostel P. Marie v Turnově (1838-53, s K. A. Schrammem),
  
• novogotický Městský dům, dnes Správa ústecké dráhy, v Radniční ul. v Děčíně (1844),
  
• návrh prvního pražského nábřeží - dnešního Smetanova - vč. domu čp. 331 tamtéž (1845-46),
  
• obnova královského letohrádku královny Anny na Hradčanech a jeho doplnění vnitřním klasicistním schodištěm (1845-46),
  
• novogotická dostavba kostela sv. Filipa a Jakuba ve Všeni u Turnova (1846),
  
• novogotická hřbitovní kaple sv. Maxmiliána ve Svatém Janu pod Skalou (1847-49),
  
• novogotická brána areálu paláce Thunského, dnes britského velvyslanectví, v Praze-Malá Strana (1850),
  
• regotizace hradu v Blatné (1850-56),
  
• novogotická úprava průčelí jižní strany Staroměstské radnice v Praze (1853-55),
  
• přestavba dolejšího letohrádku v Královské oboře (Stromovce) v Praze na restauraci (1855),
  
• novogotická přestavba kláštera servitů (1856-58) a jeho kostela Zvěstování P. Marie v ul. Na Slupi v Praze (1858-63),
  
• přestavba zámku Hrubá Skála u Turnova v novogotice (1859),
  
• úpravy kláštera ve Vyšším Brodě (1860-62),
  
• nemocniční budova čp. 458 v ul. Ke Karlovu v Praze (1861),
  
• restaurování chóru chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře (1862),
  
• novogotická dostavba hradu Orlík (1849-60).
  

Publikace z oblasti historie architektury:

• Vergleichende Sammlung für christliche Baukunst (1838),
  
• Die mittelalterliche Baukunst (1840, 1841 Augsburg),
  
• Charakteristik der Baudenkmale Böhmens (1856),
  
• Baumaterialienlehre (1863),
  
• Die Kathedrale des heil. Veit zu Prag und die Kunsttätigkeit Kaiser Karls IV. (1869 Prag),
  
• Die Kunst des Mittelalters in Böhmen (1871 Wien),
  
• Die Elemente der Kunsttätigkeit (1875 Leipzig).

Všestranně nadaný architekt, urbanista, malíř, grafik, restaurátor, historik architektury a pedagog. Přísný zastánce německé novogotiky, v níž většinou restauroval architektonické památky. Význačný ač konzervativní umělecký historik své doby, bohužel s poněkud přezíravým postojem k české kultuře. Jeho teoretická i stavební díla proto nenašla příznivou odezvu v českých kruzích.