 |
VLADIMÍR CZUMALO (1954) - teoretik a historik architektury. Přednáší na katedře kulturologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a na pražské FAMU. Je autorem knihy Česká teorie architektury v letech okupace (1991) a spoluautorem publikací Mašinisti / Machinists (1996), Pražský kulturní průvodce (2000) a Průvodce pražskými stavbami devadesátých let oceněnými primátorem Janem Kaslem / Prague Buildings of the 90s awarded the Mayor's Prize by Jan Kasl (2000). Jako teoretik spolupracoval na rekonstrukci kavárny Slavia a restaurace Parnas. |
MARTIN JANDA
Co vše si přinesla česká architektura z minulého režimu?
Architektura samotná spíše věci pozitivní: Především silný vnitřní étos. Modernistická myšlenka "kritiky společnosti architekturou" docházela svého naplnění hlavně v 70. a 80. letech, kdy jsme zřetelné chápali jako kritiku i prostou kvalitu v prostředí vládnoucí a jaksi "oficiální" nekvality. Mimochodem: Obávám se, že se tato situace vrací. A nejen v architektuře. Pak tu byla příznačná česká schopnost improvizace, schopnost překonat chudobu prostředků, strašlivý úpadek řemesla, důsledky socialistické neúcty k individualitě a veškeré další bariéry silou myšlenky a finesami jejího prosazení. Po listopadu 1989 bylo zřetelné, že česká, moravská a slezská architektura je na regulérní podmínky dobře připravena. Přenesla ale zároveň přes historický práh poruchy svého kontextu: Absenci publika, které se rozešlo se soudobou architekturou, protože si ji ztotožnilo s paneláky. Ztrátu schopnosti užívat architekturu i jen v utilitárním smyslu, chtít od ní určité kvality provozní. Návyk na nefungující a ošklivé prostředí a na absenci elementární stavební kultury. A také velmi nízkou prestiž architektury a architektů. Modelovým příkladem může být obraz architekta v pokleslejší části televizní a filmové produkce 70. a 80. let: úplatný povaleč s drahým západním vozem a neurovnaným erotickým životem...
Jak se česká architektura vyrovnala se změnou podmínek?
S rychlostí a úspěšností, která se může zdát až překvapivá. Jen část . architektonické produkce zabloudila v nových možnostech materiálu, technologií či výrazu nebo v nížinách totální komerce. Problémem zůstává to, o čem jsme právě mluvili: publikum, které ztratilo schopnost komunikovat se současnou architekturou, a investoři, kteří nemají schopnost komunikovat jejím prostřednictvím. A přirozeně také nezájem o architekturu, který nijak nepřispívá k návratu publika: Architektura dnes není tématem pro média ani pro politickou reprezentaci. Prakticky neexistuje tlak veřejného mínění, který by bránil prostředí před necitlivými přestavbami a novostavbami. Pokud se nevyskytne dostatečně skandální důvod, který ovšem leží mimo architekturu, zpravidla to nikoho nezajímá. Na vaši otázku by se dalo odpovědět velmi stručně: Česká architektura se s novou porevoluční situací vyrovnala velmi úspěšně. Nová porevoluční situace se ale nevyrovnala s českou architekturou.
Není to i tím, že Češi mívají architekturu spojenou s vládnoucí mocí?
To je přirozené. Po každém převratu se architektura stává vyjadřovacím a legitimizačním prostředkem nastupující moci. Po roce 1918 bylo velkým společenským tématem, jak bude vypadat nová československá architektura. Po další válce následoval neslavně proslulý import historismu ze Sovětského svazu. Ale i v předchozích obdobích, kdy měšťanstvo nastupovalo na pozice aristokracie, hledalo vlastní sloh a zároveň si osvojovalo modely aristokratické architektury. Tenhle mechanismus však v současnosti nefunguje, protože neexistuje kontinuita předstupňů a vzorů. Vládnoucí moc se také architekturou nemanifestuje, neexistuje nic, co by bylo "oficiální" architekturou.
Současný stav české architektury tedy nepovažujete za tak zoufalý, jak se může z některých dost viditelných projevů zdát?
Rozhodně ne. Veřejnost dlouho operovala s primitivní rovnicí současná architektura = panelák. Stejně dnes nelze posuzovat stav současné domácí architektury podle nekvality a nevkusu nabídky rodinných domů na polích kolem velkých měst nebo podle zaměnitelně sterilních administrativních budov. To zkrátka není architektura. Namátkou jeden návod na skutečný obraz architektury: Stačí prolistovat ročenku Česká architektura 2000-2001, kterou nedávno slavnostně představilo vydavatelství Prostor - architektura, interiér, design, a vyvstane obraz velmi optimistický. Na tak malou zemi tolik dobrých staveb... Je třeba dodat, že ještě více dobrých architektů.
Je nějaký podstatný rozdíl v pojetí architektury u nás a řekněme - v západní Evropě?
Mezi námi a Západem není zas takový rozdíl. Snad jen, že tam není tolik extrémů. Také díky tomu, že funguje tlak veřejného mínění. Je prostě občansky nepřijatelné, aby někdo nějakou hrůzou zkazil ostatním prostředí. To je dáno z jedné poloviny určitou restrikcí a z druhé poloviny tradicemi zdravé demokratické společnosti.
Jak neumíme vnímat architekturu, zapomínáme i na tenhle rozměr. Zapomínáme, že násilí na lidech lze páchat i architekturou. Okřídlená zásada, že má svoboda končí tam, kde by omezila svobodu druhého, je ve stavbách dokonale čitelná. Jako lidská bytost mám právo na kvalitní prostředí, tedy na takové, které nejen neničí mé fyzické zdraví, ale ani neuráží mé oko povinností dívat se na kdejaký hnus, který někdo postavil. A jako občan bych měl mít právo na ochranu svého prostředí. Je-li venkovská komunita schopna tolerovat svého příslušníka, který si v jihočeské vesnici postaví cosi, co patří nanejvýš na kalifornské pobřeží, lze snadno domyslet důsledky pro zdraví celé společnosti . . .
Také ztráta schopnosti číst významy stavby již nese své důsledky: Bylo by v civilizované zemi možné, aby se na místě, jemuž se vyhnulo jen málo událostí národních dějin, kde položilo své životy sedmadvacet představitelů domácí elity, s posvěcením politické reprezentace konal permanentní a o křest'anských svátcích k šílenství gradovaný jarmark? Rozchodem s architekturou jsme se připravili o jeden jazyk, jímž bychom mohli komunikovat mezi sebou i s vlastní minulostí.
Co považujete za největší klady a zápory české architektury za posledních dvanáct let?
Architektura je velmi poctivé umění. Vize, myšlenky, dobré úmysly mají svou hodnotu, nakonec se ale počítají jen stavby. Za největší klady české architektury tak nemohu prohlásit nic jiného než dobré stavby, které za posledních dvanáct let vznikly. A analogicky za největší zápory stavby, které dobré nejsou. Tedy všechny promarněné příležitosti, všechny stavby, které se obešly bez architektury, všechny případy, kdy naše prostředí zatížil další kýč, prázdnota, arogance, stavba, jejíž služebnost se omezila na rychlý zisk.
Architektura totiž musí být poctivým uměním z velmi prostého důvodu: Mizerný text nikdo nevydá, a vydá-li, nikdo ho nekoupí a nepřečte, mizernou symfonii nikdo nenastuduje, neprovede, tiskem nevydá, nenahraje, do vysílání nezařadí. Mizerný obraz či socha snad proniknou do galerie, nakonec ale stejně skončí v depozitáři. Kdežto mizerné stavby se většinou nebourají. Budeme se na ně muset dívat ještě dlouho poté, co se po investorovi a jeho zisku země slehla a po architektovi pes neštěkl. A nejen to. Budeme je muset udržovat v chodu, trápit se jejich provozní nedomyšleností, opravovat je, hledat pro ně nové využití, vztahovat k nim nové stavby v okolí. Na jejich místě mohlo stát skutečné architektonické dílo. A třeba by se nic nestalo, kdyby tu nestálo nic.
| |
Je to sympatická změna. Přibývá knih o architektuře. A to nejen knih dovezených, ale knih domácích. Knih o české architektuře. Knih nejen o historii, ale také o současnosti. Vedoucí roli mezi těmi, kdo se v současnosti systematicky věnují, hraje vydavatelství Prostor - architektura, interiér, design. Po České architektuře 1989-1999 následovala Česká architektura 1999-2000 a letos vyšlaČeská architektura 2000-2001. Zdá se, že po desetiročence se můžeme těšit na pravidelnou řadu ročenek.
Každou knihu sestavují jiní autoři, nabízejí svůj osobní výběr z aktuální české architektonické produkce, přitom se soustřeďují na to, co už bylo skutečně postaveno. Kniha má vždy standardizovanou sestavu - každá stavba je uvedena adresou a všemi potřebnými identifikačními údaji o autorech, spoluautorech, investorovi, dodavatelích, údaji o velikosti zastavěné plochy, případně o obestavěném objemu. Text je především popisný, vysvětlující, nikoli hodnotící. Autor knihy své hodnocení dává najevo už výběrem; hodnocení každé stavby je na čtenáři. Soubor zatím vydaných tří knih poskytuje zajímavý materiál k přemýšlení. Takto rozvíjená řada do budoucnosti slibuje ještě víc. Bude možno srovnávat, sledovat rozdílné postoje vybírajících, bude možno sledovat proměny vkusu, zajímavé bude i porovnávání proměn typů a velikostí staveb...
Obsah zatím poslední knihy vybírala architektka Markéta Cajthamlová, která na sebe upoutala pozornost širší veřejnosti čestnými uznáními pro své práce v soutěži o Grand Prix Obce architektů v letech 2000 a 2001. Čtenářům ročenky nabídla 35 staveb, skutečně z celé republiky, s dosti pestrým typologickým rozložením, ale stavby pro bydlení převažují. A není to jen proto, že architektka jim sama ve své tvorbě věnuje největší pozornost. Na rozdíl od prvního desetiletí, které zachytila první kniha a kde bylo obytných staveb pouze 5, jsou poslední dva tři roky skutečně ve znamení bydlení. Všeho druhu - od velkých vil až po startovní byty. Včetně domů pro seniory. Bydlení je skutečně architektonickou úlohou číslo jedna. Přednost je v knize dána bydlení individuálnímu, tedy vilám a rodinným domům nesoucím rukopis generace architektů, která se již nepotkala s prefabrikovanou výstavbou - a nemá tedy strach z velkých prostorů, z maximálního otevření stavby, nemá strach z velkorysé volnosti. A samozřejmě má již takové stavebníky, kteří tento typ architektury vyžadují. Což dokumentuje už první stavba knihy, kterou je nevelký domek v chráněné krajinné oblasti, s jednoduchým exteriérem a velkorysým interiérem.
Architektura, kterou kniha představuje, je většinou založena na lapidárních, nejlépe pravoúhlých tvarech, na hladkých plochách, jejichž jedinou ozdobou je grafické rozložení otvorů, a k tomu se přidává ušlechtilost použitého materiálu a jeho precizní zpracování. Důležitý je interiér; prostorová skladba a výraz jednotlivých prostorů je v souladu s vnějším charakterem stavby. Zarážející je snad jen to, že většina obytných interiérů je v knize představena v situaci "před obydlením" - pusté a prázdné, jako by tu byla obava, že po doplnění nábytkem a předměty, které do obydlí vnáší běžný život, by ušlechtilost architektury a noblesnost jejího výrazu mohly utrpět. (Což však není otázka nastolená teprve touto knihou: tak jsou bohužel obytné interiéry již nějakou dobu prezentovány ve všech odborných architektonických časopisech.)
V jakém vztahu je pohled autorky výběru na českou architektonickou scénu s jinými pohledy institucionalizovanými, lze zjistit v závěru knihy. Tam jsou uvedeny stavby - finalisté soutěže o Grand Prix Obce architektů a o titul Stavba roku 2001. Výsledky soutěží autorku upřímně nezajímají, ani si moc nevšímá soutěžících. Její pohled je kompaktnější, vyhraněný - a tím pádem mnohem výběrovější. Tedy trochu v nesouladu s proklamovaným cílem ročenky sloužit jako aktuální přehled. Což je ovšem spíše problém vydavatelského záměru.
Bez ohledu na tuto výtku je ale publikace Česká architektura 2000-2001 kniha krásná a podnětná.
Česká architektura 2000-2001
Projekt: Dagmar Vernerová,
Výběr prací: Markéta Cajthamlová
165 stran (35 staveb, 324 ilustrací)
Prostor - architektura, interiér, design