POSTARAT SE O STRAŠIDLA

Letošní ročenka vypráví pěkné příběhy o architektuře

Karolína Vránková

Kdo zná, neničí. Nápis vyříznuty v plechu je podsvícený a září nad vchodem do Centra stavitelského dědictví v Plasích jeho poselství. Uvnitř je expozice starých stavebních technik: jsou tu cihly od gotiky po dnešek, v jedné už čtyři sta let otištěná dlaň dělníka, který se o ni ještě před vypálením opřel. V dalších sálech kamna, dlaždice nebo vypínače, jak se měnily v průběhu staletí. Je to zábavné a poučné muzeum a cílem je ukázat veřejnosti historii stavitelství - a možná ji trochu krotit při ničení starého a nahrazování novým.
Totéž co nápis nade dveřmi říká i celá budova, bývalý pivovar cisterciáckého kláštera. Před pěti lety to byla rozpadající se ruina. Dnes je to úpravný žlutý dům, opravený s respektem k původním technologiím, takže část jeho konstrukcí se rovnou stala exponáty. Je to ukázka optimismu a dobře investovaných evropských peněz: chystají se tu akce pro návštěvníky, hospoda má otevřeno a obec získala novou atrakci. A je to i jeden z příběhů s dobrým koncem, na kterých stojí letošní ročenka Česká architektura 2014-2015.

Cit pro okraj

Každoročně dostane jeden architekt zadání vyhledat třicet až pětatřicet nejlepších staveb dokončených v posledních dvou letech. Jeho výběr pak vychází v knize, kterou vydává obecně prospěšná společnost Prostor. Zní to rutinně, tím spíš, že ročenka je už šestnáctá, ale právě osobní výběr z ní pokaždé dělá překvapení. Letos úkol dostala architektka Jitka Ressová a stejně jako její předchůdci se věd ujala z osobních pozic - v tomto případě architektky střední generace, pracující na periferii Česka.
Ressová v roce 2002 založila se dvěma kolegyněmi a kolegou studio Ellement ve Zlíně, druhém nejmenším krajském městě daleko od center, kde to je s architekturou složité. Má tudíž pochopení pro drobné, okrajové a neambiciózní počiny - nejmenší realizace z ročenky je za 250 tisíc korun, jsou to dočasné instalace pro filmový festival v Jihlavě. A jen dvě stavby z výběru stály víc než sto milionů.
Spolutvůrcem v Ellementuje designér Jan Pavézka, sama Ressová vedla ateliér designu na zlínské pobočce Vysoké školy umělecko-průmyslové - design detailu je tedy silnou stránkou jejich prací a smysl pro detail je znát i v ročence. Jejich studio má za sebou řadu rekonstrukcí, nedávno například Gahurova prospektu ve Zlíně či tamních baťovských domků; o nich nasala i doktorskou práci. Rekonstrukce a zásahy do stávajících budov převládají také v knize.
A je tu ještě jedna věc, kterou říká v úvodním rozhovoru: "Chtěla jsem především zachytit, co se právě teď děje ve společnosti a jak se to promítá do architektury." Hledání souvislostí a příběhů je právě to, čím je letošní ročenka jiná a zajímává. Jsou to příběhy, kde architekt dokonce často ani nemá hlavní roli. Spíš se stává agentem nějakého důležitějšího zájmu - zlepšit místo, město, svět. V souladu s tím, o co se progresivnější proudy architektury snaží i globálně.
Víc prostoru dostávají i další lidé, kteří mají vliv na to, jak se staví. Jedním typem hrdiny je lokální politik, který se nespokojí s tím, že peníze z dotací utratí za zateplení a meruňkovou fasádu na školu. Některé stavby v malých městech jsou až nečekaně odvážné: například lávka mašinistického vzhledu v historickém centru Jaroměře od česko-švýcarského architekta Mirko Bauma. Město vypsalo architektonickou soutěž, respektovalo její výsledky, i když vyhrál radikální návrh - a lávka stojí, ač ji někteří občané přirovnávají k ropovodu. Velká Bíteš má zase novou úpravu náměstí, kde je vedle sebe autobusové nádraží, místo k posezení i doprava, navíc s elegantní dlažbou i mobiliářem (Burian - Křivinka). V Českých Budějovicích vzniklo komunitní centrum, jednoduchá betonová schránka na dětské kroužky a poradny (SLLA Architects) -jak píše autorka, sídliště Máj najednou připomíná předměstí Paříže.

Podstatné věci

Dále přichází na scénu architekt - aktivista. Už někdy od finanční krize architekti přebírají ve výstavbě aktivnější roli a často si sami hledají úkoly. Je to světová tendence, v Jižní Americe sanují slumy, u nás jsou to práce úměrně menší. Například pivovar v Lobči je už docela známý úspěšný příběh: mladí architekti Jana a Pavel Prouzovi si před osmi lety koupili ruinu pivovaru, stavem srovnatelnou asi s tou z úvodu. Dnes je z pivovaru kulturní památka a výletní místo, dokonce se tam znovu vaří pivo. V Liberci zase několik architektů a jejich přátel oživilo prvorepublikové kino Varšava - nejprve zrekonstruovali foyer a zřídili tam kavárnu, teď se chystají na celou budovu. Bez nich by ji zřejmě čekala demolice.
Z podstaty neoblíbenou postavou architektonických příběhů je developer - a na tom se nic nemění. V ročence je jen jedna komerční stavba, Delta centrum na pražské Brumlovce, jejíž majitel Radim Passer knihu dokonce křtil a mohl hostům křtu ukázat, že nešetřil na materiálech ani na vodotryscích a že Delta centrum patří skutečně k nadprůměru.
A priori kladnou postavou ročenek býval naopak stavebník rodinného domu. Vily a domky byly vždy prototypem rozumného, vkusného a kultivovaného stavění. Pro složitou současnost se to ale zdá nějak málo. V nové ročence jsou rodinné domy jenom tři a Jitka Ressová se staví k boomu všech těch stylizovaných hnízd kriticky: "Někdy mi připadá až dekadentní, jaké detaily a technické vymoženosti jsou lidé ve svých domech schopní řešit, a přitom jim unikají základní a podstatné věci jako ohled k životnímu prostředí, k místu, ve kterém stavějí, ke komunitě i nejbližším sousedům."
Kdyby byla příběhem i celá ročenka, vyprávěla by o těch, kdo se snaží o kvalitní domy a prostor mezi nimi. I soukromý investor tu figuruje jako ten, kdo myslí na druhé skoro jako na sebe. A když na to přijde, postará se dokonce o místní strašidlo - jako v případě rodinného domu Zilvar, který majitelé pojmenovali právě podle ducha, který se na místě zjevoval. Byl by to příběh, kde výstavba je něco jako péče.
Příběh stavební výroby je ovšem trochu jiný - a vypráví ho text plný technických pojmů vysázených drobným písmem na konci knihy. Má název Stavebnictví 2015. Vyplývá z něj třeba, že loni bylo dokončeno 25 tisíc nových bytů - ale do ročenky se nedostal ani jeden bytový dům. Dále že největším příjemcem veřejných zakázek byla firma Eurovia stavějící převážně silnice a dálnice a že všechny municipality v Česku prostavěly jen o něco víc než Správa železniční dopravní cesty. Příběh, který letošní ročenka nabízí, je pěkný, je to ale příběh okraje.

Rozhovor Olgy Myslivečkové s editorkou letošní Ročenky české architektury Jitkou Ressovou v příloze Lidových novin

Pozvánka na výlety

Láska na první pohled to určitě nebyla," tvrdí architektka a editorka letošní ročenky Jitka Ressová o Zlínu, kde žije a pracuje.
Spoluzakladatelka ateliéru ELLEMENT, věnující se převážně rekonstrukcím, je dnes naopak obdivovatelkou a velkou zastánkyní funkcionalistické architektury, pro niž město oceňoval i architekt Le Corbusier. Sama v jednom z baťovských domků bydlí.

Kolik realizací postoupilo do finále vašeho výběru pro ročenku Česká architektura 2014-2015?

Na stole jsem měla nakonec kolem čtyřset realizací, z nichž jsem vybrala sto, které jsme s kolegyní Hankou Maršíkovou objížděly. Abych nezapomněla, také se dvěma psy, Vendou a Brunem.
Byl to takový přerušovaný půlroční výlet. Zjistila jsem, že je u nás hodně krásných míst, kam bych se chtěla vrátit.
Těch třiatřicet staveb, které se nakonec do ročenky dostaly, jsou současně mými tipy na výlet.

Všechny jste na "půlročním výletě" navštívila?

Na vlastní oči jsem neviděla český výstavní pavilon na EXPO 2015 v Miláně od Ondřeje Chybíka a Michala Krištofa, který byl oceněn bronzovou medailí. Navázal tak na úspěch československého pavilonu v roce 1958 na světové výstavě v Bruselu. Protože se dá snadno demontovat, je už ve Vizovicích, kde bude opět smontován. Těším se, až se na něj pojedu podívat. Propásla jsem bohužel výstavu Pokoje v Českých Budějovicích, která rvala krátce. Mluvila jsem s jejími autorkami, Marcelou Steinbachovou a Barborou Škaloudovou, protože se mi jejich koncept moc líbil. Výstava neprezentovala žádného architekta, žádné projekty, fotografie ani modely, ale seznámila návštěvníka s tvůrčím procesem architekta. Děti i dospělí si v pokojích hráli s jednotlivými prvky, s nimiž architekt pracuje, a zažívali "tvůrčí muka". V jednom pokoji pracovali se světlem, v dalším s barvou, pak s nábytkem...

Při selekci jste musela respektovat datum vzniku realizací, stanovila jste si nějaká "soukromá" kriteria?

Chtěla jsem, aby se v ročence objevily objekty, které jsou přístupné veřejnosti, které zásadním způsobem oživují prostor, často na pomezí architektury a výtvarného umění, a také realizace, jež vyžadují důraznější aktivitu investora nebo architektů. Mnohdy v jedné osobě. Takovými jsou například úprava návsi v Bukovanech u Olomouce, rekonstrukce pivovaru v Lobči, Kino Káva v Liberci nebo kaple sv. Františka v Brně. Pro mne je důležité, aby stavby zasahovaly do veřejného prostoru. Zajímavá je z tohoto pohledu určitě rekonstrukce muzea v Litomyšli od Josefa Pleskota. Nebo vstupní objekt do Punkevních jeskyní v Moravském krasu od Aleše Buriana a Gustava Křivinky. Novostavba menšího rozsahu, která současně funguje jako "pozvánka". Patří mezi zbytné stavby - stejně jako Pleskotova vyhlídková věž na vysoké peci ve Vítkovicích, ale obě obohacují veřejný prostor. Stejný přístup jsem měla i k rodinným domům. Zajímalo mě, jaký mají vztah ke svému okolí. Přiznávám, že než novostavba na kraji města je mi bližší "oprava" starého domu uprostřed města. Proto jsem právě u rodinných domů dala například přednost rekonstrukci řadového domku ze sedmdesátých let minulého století v Praze od Evy Mackové a Tomáše Prouzy.

Všimla jsem si, že jste často sahala po rekonstrukcích.

Máme tolik krásných romantických, ale zchátralých starých objektů, které jsou, pokud se jich někdo ujme a oživí je, pro mne hodnotnější než jakýkoliv "vytuněný" dům. Navíc je-li takový objekt otevřený veřejnosti.

Byla jste na cestách za českou architekturou příjemně překvapená, nebo spíš zklamaná?

Záleží, s čím ji budu srovnávat. Pokud jde o současnou architekturu, pak ve srovnání s celosvětově uznávanou architekturou má ta česká rezervy a architekti by měli jezdit ven a dívat se. Máme u nás spoustu hodnotné historické architektury, ale vznikají i zajímavé současné stavby. Jak už jsem řekla, objevila jsem místa, kam se ráda vrátím. Opravdu TOP stavby, které jsem viděla, byly bohužel pro ročenku staré. Obě bych do ní zařadila bez přemýšlení, protože jsou osobní výpovědí jejich tvůrců, vyjadřují jimi životní postoj, k němuž dospěli. Jsou hodně silné. Jde o dřevěnou chatu v Dobčicích u Českých Budějovic od Jiřího Stříteckého a takzvané Zen Houses, úsporné rodinné domy od Petra Stolína.

Na žádnou tak silnou stavbu z let 2014-15 jste nenarazila?

Na stavbu sice ne, ale na práce na pomezí architektury a umělecké "intervence" třeba u Miroslava Cikána a Pavly Melkové. Jejich dveře do krypty pod pravoslavným kostelem sv. Cyrila a Metoděje v Praze, která je Národním památníkem hrdinů heydrichiády, jsou symbolickou branou mezi životem a smrtí. Vstoupíte jimi lehce ze světla do tmy, ale když se chcete vrátit, jde to stěží. Madlo ve tmě na křídle dveří, jehož tvar i materiál jsou převzaté z letadla Spitfire, jen s obtížemi nahmatáte. A pak je to památník u státní hranice nedaleko Mikulova od Tomáše Pilaře a Ladislava Kuby. Padesát tři stél se jmény, seskupených do čtverce, jímž lze procházet, připomíná oběti, které tady v letech 1948 až 1989 zahynuly při pokusu o přechod hranice. Původní silnice, která tudy prochází, je dnes frekventovanou turistickou a cyklistickou stezkou. Stély kolařům vstupují do cesty, musí je objet a ti, kteří už tuhle dobu nezažili, bez polopatického výkladu snad pochopí, co se v tom místě dělo.

Architekt Zdeněk Fránek, editor loňské ročenky, si posteskl, že architekti nejsou zváni k řešení chodníků, parkovišť, laviček... drobných zakázek, které jsou ale stejně důležité jako domy. Zlepšilo se to?

Stále záleží na představitelích té které obce. Kolikrát starosta vypíše výběrové řízení, osloví i více architektonických týmů, ale nedá projekty posoudit odborné komisi. Nebo odborná komise rozhodne, ale občanům se to nelíbí a starosta couvne. Jsou i případy, kdy zastupitelstvo nechá hlasovat rovnou občany. Sama jsem to zažila. To je špatně, o kvalitě projektu mají rozhodovat odborníci. Zastupitelstvo Líbezníc i s menšími zakázkami osloví tři čtyři týmy, s odbornou komisí vybere ten nejlepší projekt a dohlédne, aby se také dobře realizoval. Pak se může stát, že malá obec u Prahy má v ročence dvě stavby. Základní školu od architektů Adama Halíře a Ondřeje Hofmeistra a "zateplení" obecního úřadu a domu služeb v centru obce od Atelieru M1 architekti. Zastupitelé by si měli zvyknout, že se vždycky setkají s kritikou, a neměli by se zaleknout negativních ohlasů místních obyvatel. Já se také morálně připravuji na kritiku svého výběru do ročenky.

Jste v šestnáctileté historii ročenky teprve druhou ženou. Víte, proč padla volba právě na vás?

Asi právě proto, že jsem žena, a možná také proto, že Zdeněk Fránek zařadil do loňské ročenky dvě moje realizace: rekonstrukci poloviny dvojdomku ve Zlíně a revitalizaci Gahurova prospektu.

Když jsem se ptala Dagmar Vernerové, odpověděla mi, že také proto, že jste nebojácný člověk, který má na věci názor a dovede si jej obhájit.

Aha, to bych o sobě sama neřekla. Ostatně, to budu moct prokázat, jak už jsem řekla, až budu obhajovat svůj výběr do ročenky.

Má žena jiný pohled na architekturu?

Jestli myslíte jemnější, citlivější vnímání, tak vám mohu říct, že jsem poznala mnoho architektů, mužů, kteří jsou ve svém projevu i uvažování hodně ženští, a naopak i muže takzvané chlapáky, kteří všechno kolem sebe bourají. Ale stejně tak mohu samozřejmě rozlišovat i ženy.

Sama jste spoluzakladatelkou architektonického ateliéru ELLEMENT, v němž jsou tři ženy a jeden muž. Byl to záměr?

Vůbec. Znala jsem se s Hanou Maršíkovou a Helenou Víškovou ze školy, přibraly mě k projektu, který začínal nenápadně - rekonstrukcí vrátnice fabriky Sporten, největšího českého výrobce lyží v Novém Městě na Moravě. Postupně nabobtnával, až z toho byl velký vstupní objekt i s prodejnou. Když jsme zvládly ten dům, tak bychom mohly založit ateliér, řekly jsme si. Každá z nás je tím jedním prvkem, z nichž se dohromady rodí něco složitějšího. Zároveň jsme chtěly vyjádřit, že jsme ženy, tedy elle, francouzsky ona. Protože v interiérech bylo hodně atypických prvků dotahovaných do detailu, přizvaly jsme Jana Pavézku, který končil studia na katedře designu ve Zlíně. V té době jsem učila na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, která má dva ateliéry ve Zlíně. Mezitím přicházejí a zase odcházejí další "prvky", architekti, kteří s námi spolupracují.

A co na to designér?
Snáší ženské prvky?

Asi ano. Už je s námi dlouho.

Nebývá zvykem, že přímo v architektonických ateliérech pracují i designéři.

Pro nás je to důležité. Jsou architekti, kteří jsou schopní urbanisté, dokáží navrhnout skvělý dům i kliku u dveří. A přibalí k tomu ještě jimi navrženou lampu. Obvykle se ale každý pohybuje dobře jen v jedné oblasti. Začátek projektu je moje doména, sleduji, aby vše na sebe navazovalo a fungovalo. Mám teď na mysli třeba rekonstrukci rodinného domu, které děláváme. Když je dispozice hotová, začneme se bavit o vnitřním vybavení. A to je pro změnu parketa Honzy. Navrhne stůl, knihovnu... a pak se nad tím společně zamýšlíme. Projekt si takhle předáváme. Prolínání profesí je obohacující. Mám to ráda.

Do projektu regenerace Gahurova prospektu ve Zlíně vstoupil i výtvarník Jiří Valech. Na stěnách obrubníků podél chodníků je opakovaně napsáno: "Pokaždé úplně jiná slova." Jak je čtete?

Když tudy procházím, pokaždé se mi honí hlavou jiné myšlenky, jiná slova, když se vracím, přemýšlím už o něčem jiném, v hlavě mám jiná slova. Druhý můj výklad souvisí s Tomášem Baťou, na jehož popud zelený pás táhnoucí se mezi tehdejšími ubytovnami pro dělníky až k jeho památníku František L. Gahura navrhl. Pro Baťu byla slova velice důležitá, tovární areál byl popsán jeho hesly, například: Neříkej, že to nejde, raději řekni, že to zatím neumíš. Nebo: Chcete-li vybudovat velký podnik, vybudujte nejdříve sebe. Či: Každý člověk je zámožný, pokud má zdravé ruce a trochu rozumu. Později tu stála socha Klementa Gottwalda, který také říkal nějaká slova. Ostatně politici často říkají pokaždé úplně jiná slova na stejném místě. To je také možný výklad.

Zakázku jste získali vítězstvím v anonymní soutěži. Hlavní myšlenkou bylo chodit v terénu po zapuštěných chodnících?

Ne. Ne. Chtěli jsme, aby se v něm lidé zdržovali, měli si kam sednout a přitom nebyli vidět, abychom nenarušili celistvost prospektu. Tam nebyla ani jedna lavička, všude jen tráva. Když jsem se dívala na staré fotografie, trávníky byly obsypané sedícími baťováky. Tak jsme si také sedli do trávy, a najednou to bylo jasné: místa k sezení budou obrubníky zapuštěných chodníků. Někde jsme přidali plastové sedáky, přece jenom méně studí než sklocement. Místo dělníků tam teď posedávají hlavně studenti, novodobí dělníci z nedaleké univerzity. Až s nimi prospekt ožil. Je to úžasné.

l tady se potkali lidé různých profesí.

Když jsme řešili, jaké výtvarné dílo na prospekt umísit, pomohla nám kurátorka projektu Lucie Šmardová. Navrhla, abychom oslovili právě Jiřího Valocha, což se ukázalo jako skvělý nápad. Osvětlení a pítka vymyslel Honza Pavézka. I na psy myslel. Voda, která proteče lidem, než skončí v odpadu, se zachytí v misce, ze které se mohou psi napít.

Trasy chodníků jste si narýsovali sami?

Výhodou je, že jsme místní, a víme tak, kudy lidé chodí, přesněji kudy by mohli chodit, aby prospekt nemuseli obcházet a cestu si zkrátili ať už do školy, do knihovny, obchodního domu, tržnice nebo kongresového centra. To, jak naskládat cesty, jsme hledali hodně dlouho. Stále jsme se nemohli shodnout, až nám došlo, že je to místo křížení tras, a navrhli jsme dva kříže, které jsou od sebe vzdálené. Člověk tak nemusí jít jenom z jednoho konce na druhý, ale v půlce se rozmyslet a zahnout. Když jsme dodělávali poslední výkres a na něm domalovávali osy těch budov, k nimž zkracujeme cestu, zjistili jsme, že se téměř kryjí s osami chodníků. Stačilo kříže jen trochu posunout.

Vyrůstat ve Zlíně musí být pro budoucí architektku inspirativní, ne?

Pocházím z Luhačovic a Zlín jsem neměla ani trochu ráda, když jsem do něho dojížděla do školy. Představoval pro mne střední školu, návštěvy lékařů a úřadů. Změnilo se to, když jsem studovala na vysoké škole. Hanka Maršíková, rodilá Zlíňanka, mi stále vykládala, jak je Zlín úžasný, a naučila mě ho mít ráda. Dlouho jsem po škole ještě žila a pracovala v Brně, jednou jsem Hanku jela navštívit a všimla si, že probíhá konkurz na asistentku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Přihlásila jsem se a uspěla. Z Brna jsem dlouho dojížděla, nakonec jsem si ve Zlíně našla podnájem a Brno odstřihla. Přispěl k tomu i projekt Sportenu, o kterém jsem se už zmínila.

Bydlíte teď v baťovském domku, symbolu zlínské architektury. Toužila jste po tom?

Když jsem po Zlíně chodila, říkala jsem si: "Kdybych tady měla mít vlastní byt, pak v baťovském domku." Lákalo mě podívat se do některého z nich. Dlouho mi trvalo, než se mi to podařilo. Když město prodávalo jeden čtvrtdomek, koupila jsem ho. Dnes už mám dva sousední čtvrtdomky a tři roky přemýšlím, jak je propojit, aniž bych jim ublížila. Vidím, jak rodilí Zlíňané vůbec netuší, v čem bydlí. Že jejich domky vytvářejí ráz města, že je to úžasná architektura, dělají Zlín jedinečným městem, který díky nim překračuje hranice nejen regionu, ale celé republiky. Nevím, možná kdybych poslouchala celý život babičku, jak opakuje, že jsou to malé vlhké hnusné domky se strmým schodištěm, co bych si myslela? Jestli bych přistavovala, vyměňovala dveře, okna...? Pro odbor památkové péče jsme nedávno dokončili jejich průzkum. Výměnu oken jsme zcela ignorovali, protože je to prvek, který se dá vrátit do původního podoby. Našli jsme jeden jediný celý domek v původním stavu, a to jenom proto, že je v asanačním pásmu, pak už městu patří jen několik bytů. Smutné je, že ani na radnici si jedinečnost této architektury neuvědomují. Chtěla jsem, aby se zachoval alespoň ten jeden domek v autentické podobě. Divili se a ptali proč...

Vždyť jsou památkově chráněné...

Jsou. Ale nikdo změny nehlídá a nikdo neudělí vlastníkovi pokutu. Chápu, že lidé si chtějí vytvořit individuální prostředí, ale to snad mohou uvnitř a navenek zachovat původní vzhled. Přijmout, že zvenku jsou to cihlové domky, které vypadají jeden jako druhý. Proč musím mít jiné dveře než soused? Nebo alespoň kliku? Nežijeme v Nizozemsku ani ve Švýcarsku, kde se lidé automaticky chovají kultivovaně, s ohledem k prostředí.

To byl důvod, proč jste napsala knihu Můj baťovský domek?

Je vlastně výstupem mojí disertační práce, která se zabývala malými bytovými jednotkami, moduly, které se opakují. Zajímala mě typologie malých prostor. Nač navrhovat vzorové projekty, když jsem mohla využít konkrétní domy? Přišlo mi to smysluplnější. Snažila jsem se dát dohromady zdařilé reálné interiéry v těch domcích. Bylo to takové moje soukromé poselství. Říct lidem, že Baťa byl osvícený továrník - a majitelé jeho domků by mohli být stejně osvícení a nechat se knížkou inspirovat. A třeba se při přestavbě domu obrátit na architekta.

Dostala se do rukou majitelů domků?

Knížka má bílou obálku a v několika domácnostech jsem si jí všimla. Obálky byly značně opotřebované, občas i umaštěné, což mě výjimečně potěšilo. Zvlášť když se jejich vlastníci přiznali, že se nechali některými návrhy inspirovat, a hned mi to ukazovali.

Recenze v Magazínu DOMA MF DNES z 27.7.2016