Michal Kuzemenský: Česká architektura 2011-2012: Ohlasy

ČT24 v Událostech uvedla Ročenku české architektury 2011-2012

Pořad o ročence uvedla Jolana Voldánová

Náměstí ve Frýdlantu

K obnově náměstí hovoří obyvatel Frýdlantu

Ročenka prezentuje konverzi vítkovického plynojemu

Na nápadité řešení bytového domu upozorňuje reportér Petr Vizina

O bytovému domu hovoří jeden z autorů Petr Hlaváček

A doplňuje ho druhý z autorů Hana Seho





Ještě tentýž den se konala půlhodinová televizní debata na téma Ročenka v pořadu "Před půlnocí". Do studia ČT24 si moderátor Petr Vizina pozval autora Ročenky Michala Kuzemenského.

S autorem ročenky diskutuje Petr Vizina

Autor ročenky Michal Kuzemenský

29.4. - 12.5.2013


Ročenka české architektury přináší stavby, které jsou hlavně normální
KAROLÍNA VRÁNKOVÁ

Autenticita, věrohodnost, adekvátnost nebo také obyčejnost a normálnost. Tyhle vlastnosti hledal architekt Michal Kuzemenský v české architektuře uplynulých měsíců. Třicet staveb, které jeho požadavky splnily, vybral do ročenky Česká architektura 2011-2012.
Že vychází ročenka Česká architektura, to je událost, jež se opakuje každé jaro už třináct let. Pokaždé je ovšem trochu jiná - výběr totiž nezáleží jen na tom, co se staví, ale také na tom, kdo se dívá, jaká má kritéria a vkus. Loňský autor Petr Všetečka hledal stavby s dávkou poezie, rok předtím Pavel Hnilička se trochu aktivisticky zaměřil na budovy z veřejných peněz. "Hledal jsem druhé housle, stavby na druhý pohled," vystihl svůj přístup letošní autor, architekt Kuzemenský, když před dvěma týdny knížku představoval.

Křest knihy proběhl ostatně v jedné takové stavbě, v přístavku u hostince z 18. století v někdejších lázních v Malé Chuchli v Praze. Dřív tam byla kuželna, ta se však rozpadla a vyrostl nový dům určený k přednáškám a kulturním akcím České zemědělské univerzity. Je to dřevěná stavbička nepřesahující objemem bývalou kuželnu.

Kompromisy se tu dělaly, aby se šetřilo, i kvůli památkové péči - okna jsou například na žádost památkářů dělená na menší dílky úzkou lištou. Má to upomínat na malé staré okenní tabulky, ale na dnešních oknech s dvojsklem nemá takový prvek žádnou funkci, připomíná spíš laciná okna z plastu a kazí novostavbě výraz. Na první pohled architektonické faux pas. Když ale kolem domu vypučí stromy a po zahradě chodí lidé, člověk to vnímá jinak - působí to domácky a zabydleně a na detaily se zapomene.

Osobně obyčejné

Ročenka je trochu jako tenhle pavilon. Na detaily se moc nehledí, forma není zase tak důležitá, víc jde o život a praxi. Odpovídá to i celkovému směřování české architektury v krizových letech. Nestaví se méně architektury, architekti se jen - slovy Michala Kuzemenského - zaměřili na "menší bobky". A odpovídá to také světovému uvažování o architektuře: po krizi se nějak nevěří velkým gestům, místo na mrakodrapy v Dubají a hvězdné internacionální architekty se pozornost zaměřila na lokální počiny a normální lidi. Tohle pojetí odpovídá ostatně i osobnosti programově obyčejného architekta Kuzemenského.

"Dějiny architektury jsou příběh, který jsme si vymysleli. Jsou to dějiny vítězů, těch je ale strašně málo. Většinu staveb vytvořili ti ostatní," řekl Michal Kuzemenský, když ročenku představoval. A jak dodal, sám by mezi ty velké postavy, jež se zapsaly do dějin, asi nepatřil.

Něco na tom je, vždycky projektoval hlavně obyčejné věci - rodinné domy, bowling v Horoměřicích, bytový dům. Všechno domy na druhý pohled, člověk by kolem prošel bez povšimnutí, někomu se nemusejí líbit. Jako jeden z prvních v devadesátých letech přinesl do stavebnictví také neušlechtilé materiály, jako jsou překližka či vlnitý plech. Reprezentativním architektonickým fotografiím nevěří, domy si raději fotí sám. Nejlépe aspoň po pěti letech od dokončení, zabydlené, trochu už opotřebované a s domácím nepořádkem - s takovými domy a takovými fotkami těžko být hvězdou. Ani v jeho výběru nejsou hvězdy - vlastně jen dvě. Rekonstrukce brněnské vily Tugendhat a pak konverze rzivého plynojemu v ostravských Vítkovicích na kulturní sál. To jsou architektonické události, na něž se léta čekalo. Daleko nejvíc prostoru však mají stavby pro bydlení. Několik bytovek a hlavně středostavovské rodinné domky.

Dřevěné, zabydlené

Svůj výběr autor zdůvodňuje v průvodním textu - Michal Kuzemenský se ovšem nevěnuje teorii a jeho předmluva je spíš série postřehů než teoretická stať. Je ale dosti originální pozorovatel a některá témata, jež otevírá, stojí za zmínku. Například nízkonákladové rodinné domy. Míní se domy v ceně kolem pěti milionů korun, přičemž ten nejlevnější v ročence je za milion - takových prý kolegové architekti nabízeli do ročenky nejvíc. Jak Kuzemenský vysvětluje, jeho metoda výběru byla tato: Přišel se do domu podívat, posadil se s majiteli, možná něco pojedli. On pak vybral ty domy, kde se cítil nejlépe. Z výsledku to vypadá, že česká střední třída žije v pohodlných domovech a má vkus.

Dále se tu probírají dřevěné fasády. Ještě před deseti lety to byla avantgarda, dnes se z nich stal hlavní proud. Skoro to vypadá, že když někdo chce vytvořit architekturu, nic jiného ani nemůže použít - a to i na místech, kde dřevo působí cize, třeba na maloměstském náměstí. Michal Kuzemenský se tudíž snažil hledat spíš něco jiného, hlavně řemeslně zpracované omítky. Ty mají v Česku tradici a u starých domů tvoří velkou část jejich kouzla. Jak píše Kuzemenský: "Na českých stavbách jako kdyby ulpívaly ruce řemeslníků, kteří je stavěli. Zní to moc romanticky, tak to řeknu jinak: umíme dobře patlat."

Právě rukodělné patlání ovšem zmizelo, nastoupily průmyslové omítkové směsi, které se na fasádu většinou nastříkají. Žádná ze staveb v ročence neexperimentuje s omítkou a z nahazování se tak stal příklad ztraceného místního svérázu. Také ten totiž Kuzemenský hledal, v ročence to nazývá pojmy "region" a "užití tradice". I ve světové debatě jsou to nyní klíčové termíny, odpověď na desetiletí globalizované architektury. V Česku se ale mnoho regionálního nenašlo - v ročence jsou vlastně jen dva domy, jež odkazují na místní tradice. Centrum umění v šumavské Kvildě se horské vsi přibližuje měřítkem i fasádou ze šindelů. Pak je tu sklípek ve Vrbovci na jihu Moravy - tradiční a zároveň současný.

Sklípek navrhli studenti architektury Jan Hora a Barbora Zmeková pro jejího otce. Je to rovněž typické, neboť začínající architekti mají zpravidla tři kategorie zákazníků zvané FFF (friends, family, fools, tedy přátelé, rodina a šílenci). V knize je ještě jeden debut, venkovský dům pro sestru architekta, a pak několik domů od mladých architektů kolem třicítky. Zdá se, že na architektonické scéně dochází k průběžné generační obměně a není zase tak uzavřená, jak se obecně myslí: noví autoři přinesli i nové myšlenky, pohrávání si s tradicí je jedna z nich.

Děti a psi

Jak se mění pohled na architekturu a jak se zdůrazňuje spíš to, co se ve stavbách děje, než to, jak vypadají, mění se též způsob jejich fotografování - domy se často fotí s lidmi, nebo aspoň s jejich věcmi a pozůstatky jejich přítomnosti. Také na nové ročence je to vidět: na fotkách je asi nejvíc lidí ze všech dosavadních ročníků.

Když ale člověk dvousetstránkovou knihu prolistuje až do konce, může být vší té obyčejnosti, těch psů, hrajících si dětí a přírodního dřeva trochu moc. Nic tady nepřekvapí svou exkluzivní či experimentální formou. Není tu ani jedna reprezentativní vila, sofistikovaný interiér, nic trochu samoúčelného na hranici architektury a umění. Nedostal se tam ani Uhelný mlýn v Libčicích, exkluzivní přestavba staré továrny, která získala minulý týden Grand Prix Obce architektů. Příliš dokonalé a bez jasného smyslu, autora ročenky to nezaujalo.

Protože se však vybíralo z domů dokončených v posledních měsících, které zatím třeba ani nebyly nikde publikované, musíme - jako každý rok - věřit autorovi, že taková prostě česká architektura momentálně je. A zároveň vzít v úvahu, že taková je jeho nátura, jež se pohledu na architekturu jako něco exkluzivního brání slovy: "Architektura k vystavování mě nezajímá."

magazin LN esprit 7.5.2013


Architektura na druhý pohled

Jste editorem nejnovější ročenky Česká architektura, kam jste zařadil 32 staveb. Jaká byla kritéria vašeho výběru?

Hledal jsem stavby, které komunikují se svým okolím, dobře ho doplňují, pomáhají mu. Dnes už neexistuje město, kde by nebylo nutné počítat s kontextem dalších staveb. Nelze začít stavět na zelené louce, "ideální" - tedy vybombardované - město neexistuje, to bylo naposledy po druhé světové válce. Původně jsem jako kritérium použil termín region - nejde mi ale o nějaký historický skanzen, jen nechci, aby se tady stavěly domy listováním časopisy. Patřičnost stavby v daném místě je důležitá. Proto stavby, které jsem vybral, nejsou takové, ze kterých si někdo při prvním pohledu sedne na zadek, ale jsou to stavby, které přetrvají. Jde o architekturu na druhý pohled, na první pohled si nové stavby ani nevšimnete.

Co je tedy - podle vašich kritérií - architektura?

Architektura je humanitní disciplína, není technická, není umělecká. S uměním a technikou má společné pouze nástroje, kterými však dosahuje jiného cíle. Architekt je v podstatě filozof, jenž si klade otázku, v jakém prostředí je člověk schopen přežít. Rád to přirovnávám k rybám ve vodě: pokud ryba začne plavat břichem nahoru, je jasné, že se musí voda vyčistit, ne nabarvit na jinou barvu. Architekt má dodávat lidským životům spokojenost, ne je zdobit. Práce architekta je stejně důležitá jako práce lékaře nebo popeláře, bez něj město i lidé onemocní a budou z měst utíkat na venkov.

A v čem je české město specifické?

Architektura podle mě - stejně jako například film - není univerzální, ale vychází z tradice dané země. Třeba v Holandsku architekti zkoumají možnosti cihlové architektury, u nás ale nevidím, že by se někdo zabýval štukem, tak typickým pro naše města. Nestavěli jsme to co ve Spojených státech například. Architekturu nepovažuju za internacionální disciplínu. Rád to přirovnávám ke kariéře Miloše Formana. V Československu točil filmy jako Konkurs nebo Hoří, má panenko, které nás - a to protože jsme Češi - urážejí, provokují, ale zároveň těší, poznáváme v nich a jejich charakterech sami sebe. Když se Miloš Forman pokusil tento způsob práce přenést do Ameriky a natočil film Taking Off o (ne)svobodě a hippies, byl to propadák. Do americké identity, regionu a kontex tu totiž měl - coby Čech - jen povrchní vhled. Jelikož byl ale geniální, začal točit adaptace univerzálně pochopitelných témat - a s nimi měl úspěch. Architekt v podstatě nemá šanci emigrovat. Stejně jako Miloš Forman nerozumí cizím lidem, jejich kultuře a mindrákům, není schopen jemně rozlišovat. Myslím, že soudobá česká architektura je - až na výjimky - jen karikaturou toho, co navrhují architekti v cizině. Ti v našich domech vidí svá klišé. Vidí jen banalizované kopie postavené bez hlubšího vhledu. Česká architektura nemá ve světě velký zvuk; to, co tady vzniká, je de facto opak vhledu Miloše Formana. Bojíme se totiž vycházet ze svých kořenů a opepřit je vlastní chutí a radostí. Soudobá česká architektura je jen fragmentární záležitost, několik jmen. I ukázání slabosti je síla. Procházím-li česká města, vidím spoustu specifik, zvláštností i kouzla nechtěného. Rád bych to použil jako zdroj inspirace, ale společnost to zatím nepoptává. Není sebevědomá na reflexi. Mohli bychom být hodně zajímaví, bez ironie.

Je tady ale určitě řada talentovaných architektů...

Ano, je jich spousta, ale obecně tu není klientela. Společnost subtilitu víceméně nepoptává. Nechci být nějak přehnaně kritický, ale po roce 1989 se lidi neuměli ani oblékat: nosili fialová saka, neuměli se obléci adekvátně situaci. To se zlepšilo velmi rychle. Další oblastí byla auta, i tady se situace zlepšila a lidé umějí pomocí aut vyjadřovat své postavení - právník má decentní volvo, tmavé BMW nebo mercedes. A ví, že volvem o sobě říká něco jiného než mercedesem. Už se pečlivě rozlišuje nejen mezi značkami, ale i jednotlivými typy aut. Paradoxně architektura, která je bazální službou, zůstává stranou. Klienti architektů chtějí kompozice krychle, hranolu, úzká vodorovná okénka, dřevo, prosklené stěny... Tohle je pro mne to pravé podnikatelské baroko, ne domy ze satelitů.

A neměl by architekt lidem vysvětlit, co je pro ně vhodné? - Stejně jako to udělá módní stylista v případě oblečení.

Řekněme, že je to i práce architekta. Když ke mně přijde klient a řekne mi, jak si představuje svůj dům, mám dvě možnosti. Buď mu neposloužím, nebo zjistím, že s ním bude spolupráce fajn, že má hlad bydlet a chuť. Teprve rozhovorem s klientem zjistím, jak vlastně žije, a postavím dům, který mu bude vyhovovat. Když má někdo rád chleba s máslem, nemá smysl sáhodlouze se bavit o dezertní vidličce. S někým například dlouho hledám vhodný typ židle, a pak se ukáže, že on židli vůbec nepotřebuje, že žádá velký gauč.

Z čeho při navrhování domu vycházíte?

Z místa a ze života klienta. Když si klient koupí parcelu na kopci s výhledem do údolí, smyslem mé práce je nabídnout mu pohodlné bydlení, ale hlavně ten krásný výhled. Lidé si často neuvědomují, že místo je důležitější než vlastní dům. Měli by za architektem přijít dřív, než si vyberou parcelu. Každý musí umět dobře reagovat na možnosti, které má - když má na stavbu čtyři miliony, podřídím se tomu, ale klient nemůže chtít spoustu věcí. Architekt je od toho, aby člověku navrhl ideální obal pro jeho život. Ještě raději mám slovo pohodlí, čert vem styly. Architekt je tu mimo jiné od toho, aby pomohl klientovi odblokovat či vyřknout potřebu, jak bydlet, byť by byla sebezvláštnější či sebeobyčejnější.

Ale to klient musí vědět, co k životu ideálně potřebuje.

Dám vám jeden příklad: vyhrál jsem tendr na rekonstrukci domu. Klienti byli velmi chytří, měli peníze na libovolný dům, ale prostě chtěli zrekonstruovat ten, kde šťastně bydleli, což je ta nejdražší varianta. Dům nebyl hezký a vykazoval i technické chyby. A já jsem během rozhovorů s nimi nemohl najít motiv, proč to chtějí, v tom stávajícím byli naprosto spokojení. Šťastný domov je maximum, co jsem jim mohl navrhnout, ale to oni už měli. A tak jsem napsal takový elaborát, který jsem nazval Motiv k činu. Byl to fiktivní rozhovor architekta s nimi dvěma. Oni si ten text oblíbili, četli si ho a těšili se na rekonstrukci. Pak mi po nějaké době zavolali: "Vlastně jste nám tím textem řekl, že žádný dům nepotřebujeme." A já: "No, ano." Oni: "Chvíli nám to trvalo, pořád jsme si říkali, že chceme něco hezčího." Poděkovali mi, že jsem jim ušetřil spoustu zbytečných starostí, kus života... A dobře mi zaplatili.

Architekt musí být tedy i tak trochu psycholog...

Jeho práce je ale těžká v tom, že hodně lidí nechce a neumí mluvit upřímně o tom, jak vlastně žijí. Paradoxně ale čím bohatší jsou, tím mají menší potřebu hrát divadlo. Lidé by měli umět říct, co jim vadí na stávajícím bydlení. Dům se totiž lehce může stát patogenem a lidé si v něm mohou lézt pěkně na nervy. Každý může mít svůj názor na oddělené ložnice, ale někdy jsou prostě - třeba kvůli rozdílnému životnímu stylu - zapotřebí. V tom případě je architekt musí navrhnout symetricky.

Nebo?

Nebo navrhuji dům pro někoho, kdo je právě single, po těžkém rozvodu například, a nemá na vztah zrovna myšlenky. Ale sám nadosmrti určitě nezůstane. Pokud tedy pro něj navrhuji dům, musím počítat i s místem pro budoucího partnera. To vše musí architekt umět anticipovat, musí umět předcházet patogenním situacím, které by v rodině mohly nastat. Architekt rozhodně není člověk, který vybírá barvu kachliček do koupelny. Architektura vám zkrátka zařizuje zdraví, pohodu do života.



DESET STAVEB PODLE MICHALA KUZEMENSKÉHO

  • Obytná čtvrť ve Slivenci v Praze
  • Vinný sklep U modráka, Vrbovec
  • Bytový dům na Jižním městě v Praze
  • Zahradnictví na zámku v Kroměříži
  • Přístavba základní školy v Hradišťku
  • Rodinný dům v Tišinách u Prahy
  • Výukový pavilon v Praze Chuchli
  • Obytný soubor Na Vackově v Praze
  • Bytový dům Závěrka v Praze
  • Dům v Rybnici u Semil



NOVÁ ROČENKA ČESKEJ ARCHITEKTURY

KUZEMENSKY, Michal.
Česká architektura 2011-2012 Czech architecture 2011-2012 Praha
Prostor - architektura, interiér, design, 2013. 202 s.

18. apríla 2012 sa odohrala prezentácia 13. ročenky českej architektúry. Táto má názov Česká architektura 2011-2012. Každý rok je to udalosť; no vždy trochu iná. A nielen kvôli tomu, čo sa stavia. Záleží na tom, kto sa na vec pozrie, aké vysloví kritériá a aké sú jeho osobné preferencie. Minulomčný editor Peter Všetečka hľadal stavby s dávkou poézie. Tento rok nás čaká autenticita, vierohodnosť adekvátnosť alebo jednoducho obyčajnosť; a normálnosť; v podaní Michala Kuzemenského.

Prezentácia knihy sa odohrala práve v takej "normálnej" stavbe. Pôvodne kolkáreň, prístavok hostinca kúpeľov v Malej Chuchli pri Prahe, dnes výukový pavilón Českej poľnohospodárskej univerzity určený pre prednášky a kultúrne akcie. Nevelká drevená stavba, prekvapivo svoja, a to i napriek nikdy nechýbajúcim kompromisom. Drevo, členenie fasády, šikmá strecha stavbe prepožičiavajú historizujúci nádych, podrobný pohľad vás váak uistí, že ide o čisto súdobý, zároveň citlivý počin architekta, ktorý reépektuje prostredie, v ktorom tvorí.

V úvode akcie bol osobne predstavený Stanislav Bachleda, architekt spomenutej rekonštrukcie. K slovu sa sám, bohužiaľ, nedostal. Zámer alebo len chybička moderátora? Pod'akovali mu za trpezlivosť istú dávku tvrdohlavosti a dotiahnutie konceptu napriek neľahkej komunikácii, a to nielen s pamiatkarmi. Následne slovo dostal editor zväzku Michal Kuzemenský: "Každý, kto zostavoval ročenku, šiel do toho s nejakými ambíciami. Moja ambícia bola pomerne jednoduchá. Ked' som bol malý, tak ma rodičia brali na koncerty vážnej hudby a v programe stálo: druhé husle hrá... Vždy ma pri tom napadlo, čo to je za ,ošousta', že nehrá prvé? Do ročenky som šiel s tým, že mám ambíciu nevyhľadávat; stavby, ktoré hrajú prvé husle, na ktorých je vidieŕ, že sú excelentné, ale tie, ktoré sú excelentné, a nepoznáte to na nich. Tie, ktoré na prvý pohľad nie sú objekt, nie sú umelecké dielo, ale dokonale zapadajú do okolia.
Takže moja prvá ambícia bola kontext. Tá druhá - hľadal som niečo, s čím by sme mohli Európu ohromiť hľadal som nejakú svojbytnosť. Musím skonštatovať že to sa mi nepodarilo.

Väčšina stavieb v ročenke sú stavby na druhý pohľad. Domy, ktoré sú domov. Veci, ktoré sú praktické. Snažil som sa pomocou nich dokázať tézu, že architekti nie sú okrášľujúci spolok, nie sú nadstavba. To, že architekti sú bazálni pre spoločnosť; a pre jej zdravie.

Dagmar Vernerová za realizačný tým prisľúbila ročenku nielen v tlačenej, ale i v elektronickej podobe. Pod'akovala všetkým sponzorom, editorovi, kolegom, architektom a všetkým spolupracovníkom podieľajúcim sa na vzniku ročenky. Po primerane dlhých príhovoroch nasledoval čas na gratulácie a mále pohostenie. Účastník sa mal čas pokochať stavbou samotnou, prejst sa po záhrade, trochu si užiť prvé jarné lúče za sprievodného zvuku okoloidúcich vlakov.

Ako vyzerá ročenka samotná?
Spracovateľom grafickej časti knihy je štúdio Najbrt. Dizajn pokračuje v duchu predchádzajúcich dvoch čísel. Úloha, ktorú si ročenka každoročne vytyčuje, informovať odbornú a laickú verejnosť o aktuálnej situácii v odbore, prinášať podnety k inšpirácii a verejnej diskusii, je splnená i tento rok, hoci nesleduje práve mainstreamové prúdy Predstavuje čitateľom dianie v českej architektúre z rôznych uhlov pohľadu. Obsah prvej časti sa podobá pavilónu, v ktorom prezentácia prebehla. Neuprednostňuje formu, ide viac o život a zmysluplné obývanie priestoru. Výber pod taktovkou Michala Kuzemenského prezentuje 32 typologicky rozmanitých objektov. Zahŕňa rodinné a bytové domy, administratívne a verejné budovy, železničné zastávky, školy, rekonštrukciu zámockého interiéru, "sklípek" vo Vrbovci na juhu Moravy a konverziu plynojemu vo Vítkoviciach.

Jeho neoddeliteľnou súčastou je komentár editora. Tentokrát bez teórie, len pár postrehov. Osobne ma zaujala časť z názvom Co to je architektura. Mediálne vyslovené priznanie, že ako spoločnosť sme veľmi vágne dohodnutí na tom, čo pojem architektúra vlastne znamená. Slovami editora: "väčšinou tento pojem nevieme definovať... Pretože mám tú možnosť, drzo napíšem svoju tézu: architektúra je humanitný obor. Architekt je fílozof ľudského habitatu. Architekt sa stará celostne a v súvislostiach o umelo vytvárané prostredie... Architektúra je humanitná disciplína, nie je technická, ani umelecká. S umením a technikou má spoločné len nástroje, ktorými však dosahuje iné ciele. Architekt je v podstate fílozof, ktorý si kladie otázku, v akom prostredí je človek schopný prežiť. Rád to prirovnávam k rybám vo vode: pokiaľ ryba začne plávať; bruchom hore, je jasné, že sa musí voda vyčistiť, nie nafarbiť na inú farbu. Architekt má dodávat ľudským životom spokojnosť, nie ich zdobiť. Práca architekta je rovnako dôležitá ako práca lekára alebo smetiara, bez nich by boli mesto aj ľudia chorí."

Kapitola ročenky Názor zverejňuje rozhovor Petra Volfa s Petrom Malinským a Martinom Jarošom. Bolo by zaujímavé dozvedieť sa, či editor o zverejnení tohto rozhovoru vedel a do akej miery je s ním spokojný. Je Main Point Karlin stavbou na druhý pohľad? Faktografia radená na konci zväzku prináša štatistické prehľady, ocenenia vybraných osobností (Karel Koutský a Jan Kozel, David Kopecký), výsledky vybraných celoštátnych súťaží a súťaží spoluusporiadaných Českou komorou architektov. Uzatvára ju prehľad udalostí v architektúre a dizajne, nechýba ani zoznam odbornej literatúry vydanej za uplynulé obdobie. Toho roku je ročenka i prekvapivo medializovaná. 24. 4. 2013 bola celá relácia Pŕed půlnocí venovaná rozhovoru s Michalom Kuzemenským. Témou bola pochopiteľne ročenka. Dozviete sa čosi o jej zostavovaní, o zverejnených stavbách a niečo i o architektovi samotnom, jeho práci a postrehoch (http://www.ceskatelevize.cz/porady/10095690193-pred-pulnoci/213411058370424/]. Príjemné počúvanie spojené s podrobným prieskumom ročenky!

Ivana Tláskalová Zavillová, FA ČVUT