Respekt 16/17 17. 4. - 1. 5. 2011

---

NESLUŠNÉ DOMY A NEPROSTORY S Pavlem Hniličkou o nejnovějších českých stavbách, sídelní kaši a příjemném brnění z architektury. V Česku je každý rok jenom jeden člověk, který ví dopodrobna, co se tu v posledních měsících postavilo. Je to autor ročenky Česká architektura, který nové stavby objede a zhodnotí. Letos to byl architekt Pavel Hnilička. Svůj výběr zveřejní tento týden. .   Pavel Míček: Vila ve Zlíně Viděl jste celkem sto domu z posledních dvou let. Chtěl byste v některém z nich bydlet? Ano, třeba v Ostravě se mi líbil dům na Kostelním náměstí. Tam bych si uměl představit žít, kdybych tedy žil v Ostravě. Čím se vám líbil? Je to příjemný dům. Má skvělé dispozice a je krásně posazený ve městě. Vlastně dotváří prostor za starým kostelem, nejstarším v Ostravě. Má takové příjemné zákoutí se stromem, lavičkou, starou zdí. dole dvě patra obchodů a celkově pěknou vizáž. Nějaký rodinný dům se vám líbil? Moc se mi líbil dům od Pavla Míčka ve Zlíně. Je to krásná stavba, když vidím takový dům, mám někdy až jakoby brnění. A z čeho konkrétně? Ten dům má složitější tvar, architekt se řídil podle místností. Skládal je k sobě a přidával si a ubíral podle toho, jak potřeboval, jako by ho sochal zevnitř. Je navíc nádherně nasvětlený. Nemáte tam třeba místnost s jedním oknem, kdy je potom jedna část místnosti přesvětlená a jiná tmavší. Světlo je plynulé, často proudí shora. Navíc jsou tam krásné materiály, takové poctivé. Bílé cihly, dubové dveře, teraso. Často jsou vidět domy, které jsou samy o sobě krásné, ale stojí v místě, které není hezké ani trochu, třeba v satelitu uprostřed pole. Jak posuzujete takové stavby? Obecně považuji za největší výhodu ročenky, že si každý rok dá někdo tu práci a stavby objede a pořádně prozkoumá. Může se podívat mimo jiné na to, jaké je okolí a jak se dům vůči němu chová. Jsou domy. které se chovají slušně, a jsou domy, které okolí umrtvují. Jak může dům umrtvovat okolí? Třeba tím, že se do něj nepochopitelně vchází z nějaké divné strany, že nemá pořádný chodník a že okolí prostě ignoruje. Anebo naopak veřejné prostranství pěkně doplňuje. Příkladem je takový vlastně obyčejný polyfunkční dům v Ostravě-Vítkovicích. Líbilo se mi. jak se ten dům chová vůči ulici. Má kolem sebe pěkný chodník se stromy, které tam zaplatil a vysadil investor. S tím domem dokonce trošku "cukl", ustoupil k sobě na pozemek, aby chodník byl širší, udělal parter obchodů a to všechno je pro okolí fajn. Viděl jsem i stavby, které vazbu na ulici, náměstí, příjezdovou cestu nebo jinou urbánní souvislost nerespektují. A to mi vadilo. Jaká jste měl ještě kritéria? Nebo obecněji: jak se pozná kvalitní dum? Řekl jsem si, že se vydám klasickou cestou podle antického stavitele Vitruvia. Podle něj jsou hlavní hodnoty "pevnost, krása, účelnost". Mají je současné domy? Pevnost v dnešní době není zase až takové téma. Samozřejmě, někdy je vidět, že určitý materiál je použitý nevhodně nebo že asi v čase nevydrží, ale všechny stavby jsou dnes pevné. Oproti tomu je účelnost velké téma. Například se mi vizuálně hodně líbilo kulturní centrum v Trutnově. Vyrazil jsem tam s velkým nadšením. Když jsem ho viděl, líbila se mi promyšlená dispozice, byly použity pěkné materiály, krásně to vypadalo. Ale ta stavba měla obrovskou halu, prosklenou včetně stropu a obrácenou na západ. V létě tam praží slunce jako do skleníku a vzduchotechnika jede naplno. Připadá mi nemorální takhle plýtvat energií. Je to vlastně jediný důvod, proč v ročence není. Problémy účelnosti většinou rychle odhalí uživatelé. Mluvil jste s nimi? Mluvil, to se mi líbilo nejvíc. Snažil jsem se chodit na stavby bez architektů a spíš právě mluvit s investory o jejich pohnutkách a o tom, co se jim líbí a nelíbí. Lidé na nové stavby dost často různě žehrají, zvláště když něco nefunguje. S tím jsem se nesetkal, skoro všichni byli velmi vstřícní a milí. Samozřejmě že každá stavba má někde nějaké mouchy, ale že by se mi něco extra líbilo a uživatel na to nadával, to se mi nestalo. Obecným problémem je však samotná realizace, zvlášť u výstavby rodinných domů. Kdo staví poprvé, zažije si svoje a ne zrovna rád na to vzpomíná. Mnoho lidí, když vidí kvalitu a poměry, jaké ve stavebnictví panují, zažije velkou deziluzi. Třetí Vitruviova kvalita je krása. Jak se dnes pozná krásná stavba? Je to těžko měřitelné, ale je důležité se o tom bavit. Myslím, že je špatné na ni rezignovat jako na téma obecně, protože když je stavba krásná, má šanci vydržet. Z toho vyplývá, že krása je ekologická. Když se postaví stavba, která je efektní a ne krásná, po dvaceti letech je "de mode", nikomu se nelíbí a nejraději by ji zboural. Naopak některé stavby jsou staré dvě stě let a všem se nám líbí a nikdo by je bourat nechtěl. Téma krásy má takovéto společenské přesahy. Lidem se ale současná architektura často moc nelíbí. Jak byste vysvětlil, v čem je její krása? Pro mě je to harmonie proporcí, harmonie vztahu stavby s územím, městem, krajinou a pak kvalitní materiálové zpracování a dobrý detail. A také určité vyzařování. Prostě cítím, jestli v té konkrétní stavbě je nějaká vložená energie tvůrců. To je pro mě krása. Žil jste a studoval ve Švýcarsku. To je známé tím, že se do architektury investuje spousta veřejných prostředků. U nás se na designu staveb z veřejných zdrojů většinou šetřilo. Je to už lepší? Veřejné instituce mají možnost vypsat na zakázku architektonickou soutěž, to je stejné u nás i ve Švýcarsku. Tam se to ale opravdu dělá, architektonické ateliéry se soutěžemi živí. Tady jde spíš o výjimku. Většinový přístup je, že když je potřeba udělat dejme tomu náměstí, vypíše se výběrové řízení a kdo dá nejnižší cenu za projekt, ten to udělá. To je, jako kdyby člověk hledal do Národního divadla nejlevnějšího herce nebo zpěváka. Vy dáváte nejlevnější nabídku, tak nám tady pojďte zpívat. Je v Česku nějaké město, kde se na architekturu soustředí? Litomyšl je tím známá, v současné době vím třeba o Zlíně, kde mají vypsané hned tři soutěže za sebou, u jedné jsem v porotě. Noví lidé, kteří se po volbách dostali do zastupitelstva, si to dali jako svůj plán, že se tématu architektury chtějí věnovat a vypisovat architektonické soutěže. Je to ale pořád výjimka, takže když teď byla vypsána soutěž na smuteční síň do Roudnice nad Labem, přihlásilo se tam sto dvacet návrhů, na takovouto drobnost, která je stavebně velká jako dva rodinné domky. Viděl jste při výběru do ročenky nějaké dobré veřejné stavby? Chtěl jsem se na veřejné zakázky zaměřit a řekl jsem si, že stavba z veřejného rozpočtu bude mít předem určité plus. Nakonec je to bohužel jen třetina ze třiatřiceti staveb v ročence. Uvedete nějaký příklad? V Dejvicích teď máme novou fakultu architektury, které si velice cením, v té knížce tedy není, protože ještě nebyla hotová. Anebo, hned vedle Národní technickou knihovnu, která se taky velice povedla. Když budu vybírat z menších měst, přišel mi dobrý projekt náměstí v Havlíčkově Brodě nebo tržnice v Novém Jičíně. Tam jsou to nerezové stoly a místní zemědělci sem mohou přijet a prodat tady svoji úrodu. Čistě architektonicky by mohla třeba vypadat jinak, ale ten společenský přesah mě přesvědčil. Město ovšem tvrdí, že zastřešeni tržnice je špatně vyřešeno a v zimě se tam tvoří led a padá na lidi. Co si o tom myslíte? Neznám technickou dokumentaci, takže to nemůžu říct úplně do detailu, a pokud jsou tam chyby, musí se odstranit. Ale pokud se dívám, co o tom píšou místní noviny, zdá se mi ten spor trochu nafouknutý. Ze šikmé střechy prostě padá sníh, a když je ho hodně, musí se sundat. Letos v zimě se to řešilo všude. V případě tržnice to může být dílem i proto, že je to postavené z textilní membrány. Lidé to neznají, mohou mít vůči tomu předsudky, to je taky docela časté. Vymyslel jste termín "sídelní kaše", který se vžil pro rozlezlou, nekoncepční výstavbu v okolí měst. Jak to s ní momentálně vypadá? Ten termín jsem nevymyslel, spíš uvedl ve známost, je to překlad německého "Siedlungbrei". Přibyla. Ale trochu víc se ví, že je to problém. Ve stavebním zákoně je například paragraf 55, podle nějž se nové území smí zastavovat jedině tehdy, když se prokáže, že město je už skutečně zastavěné. Vidím i další signály, že se již o tom tématu uvažuje. Děláte také územní plány pro některé obce v okolí Prahy, kde mají s nekontrolovatelnou výstavbou velké komplikace. Vědí už i radnice, že je to problém? Jedna z obcí, pro kterou pracuji, jsou Mnichovice. Je to vlastně městečko asi o třech tisících obyvatel. Ve starém územním plánu se spousta polí přemalovala na zastavitelné území. Spočítali jsme, že kdyby se všechny zastavitelné plochy využily, bude v Mnichovicích šestnáct tisíc obyvatel. Toho se všichni lekli a nové zastupitelstvo vyhlásilo naprostý stop stav, už žádné nezastavitelné území přeměňovat nechce. Oni si to nespočítali předem? Představte si, že jste majitelka pole. Je vaším zájmem, aby se to pole z orné půdy přeměnilo na plochu, která je určena k výstavbě. Dojdete si za starostou a zařídíte si to. Dělalo se to ve velkém a bezstarostně. Když jste jezdil po Česku a pozoroval architekturu, jistě vás toho dost napadlo. Co například? Napadlo mě, že se tady dají dělat pěkné stavby, že to jde. Potěšilo mě, kolik je lidí, kteří něco kvalitního staví. Je to sice pořád malé procento, ale jde o lidi, kteří určují trend, takže na sebe mohou nabalit další. Ale strašně mě znepokojuje úroveň prostředí, úroveň měst. Než se člověk probojuje k nějaké stavbě, která je pěkná, jede strašně dlouhým marastem neuspořádáněho, chaotického prostoru, který bývá skličující a deprimující. Tohoto "neprostoru" hrozně přibývá. Rozmlouvala Karolína Vránková

Hospodářské noviny (příloha) 22.4.2011

---

Pevnost, účelnost a krása Vodní elektrárna i zvonička, velkolepá knihovna nebo mlýn přestavěný na kanceláře. Právě vyšla ročenka, představující pozoruhodné české stavby, které vznikly v posledních dvou letech .   Tomáš Bindr, Jan Zelinka: Polyfunkční dům Elstav v Ostravě Architektonická ročenka je tradiční projekt, na jehož podobě se každý rok editorsky podílí jiný architekt. Tentokrát dostal příležitost vybrat stavby do prestižního přehledu šestatřicetiletý Pavel Hnilička, který každou volbu stručně okomentoval a v úvodním textu navíc ozřejmil kritéria, jimiž se při selekci řídil. Na prvním místě sledoval "přesah do veřejného prostoru", tedy to, jak se stavby chovají vůči svému okolí a jak je ovlivňují. Dalším hlediskem, které použil, je dosud nepřekonaná, více než dva tisíce let stará Vitruviova mantra "firmitas, utilitas, venustas". Právě tato slova římského stavitele, tedy pevnost, účelnost, krása, by měl mít v rámci svého cechu vytetovaná každý architekt někde na těle, aby si je kdykoliv mohl připomenout (je to totéž, co pro euroatlantický humanismus triáda "volnost, rovnost, bratrství"). S pevností a účelností je to celkem jasné - pevný dům nespadne a svůj účel naplňuje tím, že dobře slouží jeho uživatelům, ale také svou efektivností a hospodárností. To jsou věci nejzřejmější, dokonce se dají spočítat. Duše stavby Nejožehavějším úhlem pohledu je odjakživa posuzování krásy. Jde o křehkou a naprosto subjektivní kategorii, protože se nedá změřit - ale v tom, jak je takřka neuchopitelná, je zároveň její největší přitažlivost. Pavel Hnilička ji v případě architektury vnímá "jako projev duše stavby". Svoji myšlenku dále rozvádí a upřesňuje: "Ta existuje ve formě energie svých tvůrců vložené do projektu a na první pohled se pozná, jak vyzařuje do okolí. Krásná stavba není pouhým shlukem stavebního materiálu. U krásných staveb jde o víc. Krásná stavba sděluje víru člověka v lidské společenství a touhu vystavět lepší svět." Jakkoliv je to osobně zabarvené vyjádření, nelze než se s ním ztotožnit. Měli by na ni pamatovat nejenom samotní tvůrci domů, ale stejnou měrou - přinejmenším! - také jejich investoři, ať už jde o sebemenší, zdánlivě obyčejnou architekturu. Pavel Hnilička hledal zajímavé realizace v období let 2009 až 2010; celkem jich sesbíral třiatřicet. Loňským rokem se zabýval, jak přiznává, zhruba do jeho poloviny - a možná se tím připravil o několik špičkových staveb, které by, podle mého názoru, měly být v ročence určitě publikovány. Mám na mysli například krytý plavecký bazén v Litomyšli od týmu Antonína Nováka (dokončený v říjnu) anebo jeden ze dvou kostelů pro Církev bratrskou (opět Litomyšl a Černošice), které navrhl Zdeněk Franěk a které byly otevřeny v listopadu a prosinci 2010. Taková dřívější uzávěrka ubírá publikaci na aktuálnosti, ale v podstatě i na její komplexnosti; i když je docela dobře možné, že by zmíněné stavby Pavel Hnilička mít v ročence nechtěl, protože by třeba ani neodpovídaly některému z jeho kritérií. Uzávěrky jsou vždycky nemilosrdné, zvláště když se má připravit graficky čistá knížka (oproti svým předchůdkyním má tentokrát barevně výraznější obálku, vůbec poprvé každou stavbu nejprve představují plány a až potom následují fotografie), nicméně ambicí sestavovatelů by mělo být obsáhnout celé období. Stálo by za úvahu, jestli by si neměli ponechat vrátka otevřená co nejdéle. Z tohoto pohledu je na druhou stranu zase nutné ocenit, že do závěrečné části knihy byl zařazen rozhovor Jiřího Ševčíka s Alenou Šrámkovou, která získala cenu ministerstva kultury za rok 2010, a především stála - spolu s Tomášem Koumarem a Lukášem Ehlem - u zrodu nové budovy Fakulty architektury ČVUT, dokončené letos v únoru. Ta je představena skicami a také několika fotografiemi. Čekání na Ještěd Na Hrdličkově kolekci je bezesporu sympatické, že se snažil ukázat co nejvíce staveb postavených z veřejných rozpočtů. Jeho prvotním záměrem dokonce bylo naplnit jimi celou knihu, což by býval revoluční krok (monotematický výběr), jenže jak architekt sám přiznává, záhy od této myšlenky musel ustoupit. Takovými budovami, které by obstály, se mu totiž nakonec podařilo v ročence obsadit jenom jednu třetinu. Přitom je známá věc, že úroveň společnosti a její architektury se pozná především podle budov sloužících všeobecnému užitku. Proto nemůže v knize chybět Národní technická knihovna od Projektilu. Vyrostla ve stínu marných třenic o Kaplického futuristickou Národní knihovnu - až potom většině lidem, včetně odborníků, došlo, jakou pozoruhodnou stavbu budoucnosti se povedlo v pražských Dejvicích zhmotnit. Pevnou, účelnou, krásnou. Mimochodem, došlo v ní k dosud nejodvážnějšímu propojení architektury s progresivním výtvarným dílem, jehož autorem je rumunský kreslíř Dan Perjovschi. Další klíčový počin ročenky představuje Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, již se architektům (Atelier M1) i přes její velikost podařilo harmonicky začlenit do městské struktury. Za pozornost stojí také její "vizuálně luxusní" řešení interiérů a hlavního schodiště (ta už zdaleka nejsou jen doménou Evy Jiřičné, která je v ročence sice zastoupena přestavbou mariánskolázeňského domu Sněžka, ale už ne třeba rozpačitě přijímaným Kongresovým centrem ve Zlíně). Jako případný kontrast a naznačení další možné cesty oceňuji zařazení Obecního domu v Lukovečku od architekta Svatopluka Stádečka. Přestavba a rozšíření budovy nepřišly ani na čtyři miliony, a kdyby se něco tak kultivovaného objevilo v každé desáté vesnici, bylo by to úžasné. Jde jenom o to chtít a využít nabízejících se možností. Dalším takovým pozitivním příkladem svého druhu je malá vodní elektrárna v Železném Brodu, dílo architekta Borise Šonského, které navazuje na nejlepší tradice žánru industriální architektury, ovšem posunuté do jednadvacátého století. Elektrárna oslovuje svou nenápadně závažnou tváří, stejně jako syrovými útrobami. Když se povede fabrika, může silou ducha překonat lecjaké sakrální stavby. Pakliže něco publikace Česká architektura 2009-2010 potvrzuje, tak je to skutečnost, že se u nás v horních architektonických patrech staví sice kvalitně, ba ušlechtile a vkusně, ale chybí tomu vyložená "pecka", chuť dostat se dál, inovovat, snad provokovat. Rozhodně to nelze svádět na vkus autorů výběru staveb. Prostě a dobře: pořád marně čekáme na nový Ještěd. Petr Volf

ČT2 KULTURA S DVOJKOU 26. 4. 2011 19:50 hod

---

Dagmar Vernerová při televizním rozhovoru o nové ročence Česká architektura 2009-2010 Autor ročenky Pavel Hnilička při natáčení klipu o své knize u pavilonu Grébovka

Lidové noviny (příloha) 4.5.2011

---

Upřímná architektura Editorem ročenky Česká architektura 2009-10, která vyšla 20. dubna, je architekt Pavel Hnilička. Pět staveb z jeho výběru přinášíme v Espritu LN . Pavel Hnilička, autor knihy Sídelní kaše, si stanovil jasný cíl: vybrat do ročenky Česká architektura 2009-10 stavby financované z veřejných prostředků. "Kvalita těchto staveb je známkou civilizovanosti země, toho, jak funguje veřejný sektor," říká Pavel Hnilička, "u nás vzniká takových staveb ve srovnání se sousedním Rakouskem velmi málo. A to ze dvou důvodů - lidi, kteří jsou na příslušných úřadech, nemají zkušenosti s kvalitní architekturou. Pořád ji vnímají jako něco luxusního. Druhým důvodem je pak to, že u nás se téměř nevypisují architektonické soutěže. Je jich několik ročně, v Rakousku jich jsou stovky." Navíc jediným kritériem bývá co nejnižší cena. "To je, jako kdyby se do Národního divadla hledali jen ti nejlevnější herci. Chápu, že stát má šetřit, ale nikdo si neuvědomuje, že na základě kvalitního projektu vzniká nejen kvalitní architektura, ale také se dají ušetřit peníze," vysvětluje Pavel Hnilička. Z veřejných zakázek nakonec do ročenky zařadil Národní technickou knihovnu v Praze, která se tam nevešla loni. "Budova žije, lidé tam chodí na schůzky, je to nádherná stavba," vysvětluje zařazení budovy od studia Projektil, jež loni získala Grand Prix za architekturu. Pavel Hnilička vybral 200 staveb, stovku jich pak osobně objel, aby viděl, jak zapadají do krajiny, jak působí ve svém okolí. Největším překvapením pro něj bylo, kolik u nás vzniká kvalitních rodinných domů. Do ročenky jich zařadil více, než původně zamýšlel, protože zkrátka převyšovaly ostatní stavby. "To vypovídá hodně o české architektuře - architekti se zaměřují na rodinné domy, protože v jiných oblastech není o jejich práci tak velký zájem. Myslím, že by bylo lepší se věnovat veřejným prostranstvím, veřejným budovám, kde má práce architekta větší smysl," myslí si Pavel Hnilička, který se vedle staveb zabývá urbanismem a územními a regulačními plány. Z veřejných prostranství ho zaujalo například náměstí v Havlíčkově Brodě. Architekt mi ukazuje mapu, kam si pečlivě zaznamenal nově vzniklé stavby. "Příjemně mě překvapila Ostrava, kde vzniká kvalitní architektura. A nadchl mě polyfunkční dům v Ostravě-Vítkovicích, na němž se mi líbila právě ta promíchanost funkcí - je v něm kavárna, obchod a hospoda, v prvním patře kanceláře, pak byty. Právě takové domy jsou městotvorné. Toto vše měly domy dříve standardně, ale pak se v architektuře dávala přednost monofunkčnosti," popisuje architekt, "už třeba věhlasný architekt Pavel Janák ve 50. letech minulého století, kdy mapoval činžovní domy v Praze, zjistil, že jsou polyfunkční, což považoval za nešvar a špatnost. Kam ale vede monofunkčnost, můžeme dnes vidět v Praze na Jižním Městě či Černém Mostě, odkud všichni míří metrem do nejrůznějších shopping center." "Kritériem při výběru pro mě byla Vitruviova definice kvalitní architektury: krása, pevnost a účelnost. Až na výjimky byly všechny domy pevné, mnohé funkční, ale už méně jich bylo krásných." A je něco, co současnou českou architekturu spojuje? "Dnes už neřešíme otázku stylu, jako tomu bylo koncem 19. století. V dnešním světě, který je otevřený, tekutý, jak to charakterizoval Zygmunt Bauman, jednotný styl neexistuje - a ani to není důležité," říká Pavel Hrdlička, "charakteristický pro moderní architekturu je důraz na pravdivost, upřímnost a jistou strohost. Je to reakce na spoustu balastu a nedůležitých věcí, které nás obklopují. V Evropě i ve světě je hodně tvůrců, kteří hledají jednoduchost a krásu čistých materiálů. I když pořád je pro spoustu lidí čistá betonová zeď těžko skousnutelná." Eva Hlinovská

Art + Antiques, červen 2011

---

A10 – new European architecture, červen 2011

---

DESIGN CABINETCZ, 17.07. 2011

---