Příloha obsahuje:

Povídání o ročence a rejstříky ke všem ročenkám dosud vydaným

Mé roky s ročenkou

Z knihovny v pracovně jsem vytáhl devět svazků ročenek Česká architektura. Zůstane po nich na chvíli - než je dám spolu s jubilejní desátou, kterou jsem ještě neviděl, zase na své místo - nepříjemně prázdný prostor, jako po vytržené osmičce. Skoro jsem ten špalek nezvedl, jak je těžký, což je samozřejmě v pořádku, protože dělat dobrou architekturu je těžké a vydávat její reprezentativní přehled jakbysmet. Cokoliv se daří dělat opakovaně a navíc ve špičkové kvalitě, bývá nesmírně náročné. Jeden kvalitní dům je sice úspěch, nicméně až druhým a třetím může architekt potvrdit, že to nebyla náhoda. Stejné je to i s knížkami: pokud náhodou nenapíšete geniální dílo, jako se to povedlo Salingerovi s Kdo chytá v žitě, tak první počin ještě mnoho neznamená. Něco začít je docela snadné, ale pokračovat dál a dál, bez ohledu na krize a jiné průvodní jevy naší reality, je něco, čeho si čím dál více vážím.
Ročenky architektury se už pomalu stávají klasikou. Nápad Zuzany Lednické z grafického studia Najbrt s dvojicí "rozpůlených" letopočtů na hřbetě, které se dají kompletně přečíst vždycky až s následujícím svazkem, byl v roce 2001 vtipný a ve své podstatě i hodně optimistický - znamenalo to, že se jaksi samozřejmě předpokládá, že nezůstane jen u první a bude jich řada. A ono to tak opravdu je. Mít na polici srovnané všechny ročenky je pro spoustu lidí stejně důležité, jako to bývalo kdysi s Pijoanovými Dějinami umění. Je to vyjádření určitého postoje i postavení. Zvláště pro nové bohaté se jedná o příhodnou možnost, jak naznačit, že se nezajímají jenom o golf, jachty, auta, hodinky a děvky. Je sice dobře možné, že ročenky nikdy neotevřou, ale už to, že je mají kdykoliv po ruce, dokazuje, že přinejmenším vědí, že jsou čímsi důležité. Ročenky se dostaly do širšího povědomí a s nimi také česká architektura. Ono je to propojené, protože kdyby nebylo co kvalitního ukázat, žádné architektonické přehledy by nemusely být.
S překvapením zjišťuji, že z některých mých starších ročenek už vypadávají stránky: nevím, jestli je to jejich nedostatečně pevnou vazbou, nebo tím, že nevydržely mou uživatelskou náruživost. Pracuji s nimi poměrně často a průběžně se k nim vracím, ať už "jen tak", protože se rád dívám na dobré baráky, nebo když jsem okolnostmi donucen k hlubšímu retrospektivnímu pohledu. Zajímavé je, že i když jsem ročenky poměrně často někomu půjčil, tak se mi vždycky vrátily. Jakmile totiž nějaká chybí, je to v jejich přehledné skladbě znát, a když přijde správný čas, je nutné, aby se díra zacelila.
Princip ročenek založený - kromě jiného - i na tom, že je sestavují aktivní architekti, mě od začátku zaujal, ba jsem jej obhajoval, protože mě ještě nikdo nedokázal přesvědčit, že by bylo bývalo lepší, kdyby je měli na starost lidé z "druhého břehu", teoretici a kritici, historici architektury, nebo dokonce její filozofové. Vlastně možná i bylo, jenže si nedokážu představit, že by se odborníci přes teorie a jejich naplňování dokázali podívat na českou architekturu, aniž by vybírali podle toho, co se jim hodí do krámu a co může podpořit jejich teze o tom, jaká je podle nich česká architektura. Zdá se mi, že by to bylo v důsledku krapet zavádějící. Navíc těch, jejichž názor by byl natolik zajímavý, že bychom jej brali za bernou minci, zase ani tolik není. Kdežto zajímavých a talentovaných architektů je určitě více, stačí se podívat do ročenek - až to paradoxně vypadá, že stavět dobré domy je lehčí než o nich dobře psát.
To, že vždycky jeden architekt dostává šanci podrobně svůj obor prozkoumat, je podle mě v pořádku. Těžko toho někdo zná víc o úskalích soudobého stavění než lidé, kteří se mu aktivně věnují. Chce to ovšem určitou askezi. Architekt se totiž při práci na ročence musí zabývat prací jiných architektů, a to hodně zblízka. Má vybrat pětatřicet staveb nejrůznější typologie, měl by je vidět na vlastní oči a přesvědčit se, jestli jsou i ve skutečnosti tak přitažlivé, jako když je vyfotí Ester Havlová, Filip Šlapal nebo Andrea Lhotáková. Je to dohromady značný zápřah, během nějž by měl architekt zapomenout, jak to dělá on, aby mohl posuzovat stavbu takovou, jaká je, a ne takovou, jaká by byla, kdyby ji mohl navrhnout sám. Kdo tohle dokáže, je frajer, neboť nejenom že respektuje své souputníky, ale umí se také radovat z toho, když se jinému něco povede. Být v ročence je svého druhu uznání, jakému není rovno, už jenom proto, že žádná jiná taková publikace v Česku není. Škoda, že nemá konkurenci - soutěžení přispívá obecně k růstu kvality.
Poprvé sestavoval výběr Petr Pelčák, po něm Markéta Cajthamlová, Michal Kohout, Jaroslav Wertig, Jan Jehlík, Ján Stempel, Alexandr Skalický, Jan Šépka, Svatopluk Sládeček a nakonec dostal jako desátý v pořadí příležitost opět Petr Pelčák.
Nemá smysl polemizovat o tom, jestli si to všichni - vzhledem ke svým zásluhám o architekturu - zasloužili, podstatné je, že se jedná o různorodé architekty, kteří mají styl a názor. Podobně pokládám za pochybné primárně hodnotit knihu podle toho, co v ní není, namísto toho, co v ní obsaženo je. Jistě, také jsem občas nějakou stavbu, k níž jsem měl citový vztah, v ročence postrádal, zejména Rajnišovu a Hoffmannovu novou poštovnu na Sněžce, jeden z nejsvrchovanějších příkladů přísnosti české architektury, ale to neznamená, že bych na ročenku kvůli tomu zanevřel. Za roky, co píšu různé shrnující texty z oblasti umění a architektury, jsem kromě jiného (vzhledem k tomu, že se to "jiné" netýká našeho tématu, nebudu se o něm rozepisovat) pochopil tři zásadní věci:

1/ Nikdy se nedá každému zavděčit. 2/ Vždycky někdo bude chybět. 3/ Kdo chybí, bývá naštvaný.

Jakkoliv nemíním - v souladu s tím, co jsem výše uvedl - zpochybňovat architekty mající na starost výběr, přece jen bych si býval tenkrát, když Markéta Cajthamlová pečovala o druhou ročenku v pořadí, nepomyslil, že bude první a také poslední ženou, která tuhle šanci dostane. Ukazuje to opět jen na vcelku známou věc, jež takhle přímo vyslovena může znít nehorázně: architektura je mužská záležitost. Podívejme se na třicet let Pritzkerovy ceny - to, že ji dostala Zaha Hadid je pro mě skoro stejná záhada jako to, co vyvolalo u této úspěšné architektky panický strach z pravých úhlů; žádné jiné architektce se podobného ocenění nedostalo, což znamená nepoměr 1:29.
Pozoruhodné ovšem je, že navzdory obecně maskulinnímu charakteru architektury za všemi ročenkami stojí cílevědomá žena, Dagmar Vernerová, a je to právě ona, kdo každoročně oslovuje editory jednotlivých svazků. A jistě si zaslouží obdiv, jak se jí - za vydatné podpory spolupracovníků a partnerů knihy - podařilo udržet nezávislost titulu. Do své práce si nenechá od nikoho mluvit a navíc dokáže přesvědčit architekty, aby se náročného projektu, který nejde dělat od stolu, zúčastnili. Protože jde o architekty talentované a vyhledávané, musí si urvat čas, jejž by jinak mohli věnovat projektování nebo jednání s klienty. Jenže ročenka se zřejmě neodmítá. Je to pokušení i výzva zároveň, což je velmi motivující kombinace. Ostatně ve svých esejisticky pojatých úvodech si jejich autoři hodně stěžují na nezájem veřejnosti o architekturu, a proto je pro ně ročenka také vítaným krokem na cestě k prolomení této ignorance. Alespoň z toho mám takový pocit.
Ročenky se staly jednak zdrojem poznání české architektonické scény, jednak vytvářejí hierarchii jejich hlavních aktérů. Dá se z nich vyčíst, kteří architekti, nebo která studia se nejvíce prosazují. Stačí je prolistovat a dělat si čárky, i když čárkování může někomu připadat dětinské. Vyjde vám nejspíš to, že k úspěšným a zavedeným autorů náleží zejména (podle abecedy) A 69, Burian - Křivinka, Markéta Cajthamlová, D₃A, DRNH, HŠH, Hrůša a Pelčák, Jiran - Kohout, Kuba - Pilař, Ladislav Lábus, Jan Línek, Josef Pleskot, ale také Archteam, Zdeněk Franěk, Roman Koucký nebo Martin Rajniš. Jejich stavby jsou často publikované i oceňované, hlavně ale vesměs dobře slouží, o čemž jsem se v řadě případů mohl přesvědčit na vlastní oči: rád navštěvuji některé "zásadní" domy po několika letech, abych viděl, jestli nešlo jen o působivou architektonickou kreaci, vnucenou investorovi na úkor toho, že není schopná normálního provozu. Pozitivem je ale i to, že v knihách dostávají prostor i mladí či méně známí architekti.
Když jsem dostal vzácnou možnost napsat něco o ročenkách, uvědomil jsem si, že mi v jejich přehlednosti schází vypíchnutí několika zásadních staveb ve sledovaném období: těch nejlepších z nejlepších. Chápu, pro architekty, kteří výběr dělali, by to přece bylo asi příliš ošidné - ale pro mě ne. Napadlo mě, že z každé "dvouletky" vyberu vždycky tři, které mě zasáhly silněji než jiné. Myslel jsem si, že to bude snadné, zvláště když můžu takovouto "zúženou selekci" udělat s odstupem a nadhledem několika let. Bylo to drsné. Bral jsem jednu ročenku za druhou - a byl jsem překvapený, že to je mnohem obtížnější, než jsem předpokládal. V jednu chvíli jsem si myslel, že toho ani nebudu schopen: vesměs byla úroveň staveb vysoká a k tomu vyrovnaná. Jenže pak mi došlo, že když architekti dělají svůj výběr, tak jsou postaveni před mnohem těžší úkol, a řekl jsem si, fajn, se zapojením rozumu a citu jdu do toho.

Ročenka 1999-2000: Fárův dům ve Slavonicích (Koucký, Malá), MUZO Centrum v Praze (Fiala, Polubědovová), Palmovka Park v Praze (Pleskot);

Ročenka 2000-2001: Meteorologická stanice v Chebu (Šrámková, Hájek, Koumar), Provozní budova Dopravních podniků města Brna (DRNH, RAW), Rodinný dům v Praze-Nebušicích (Fiala);

Ročenka 2001-2002: Průchod valem Prašného mostu v Praze (Pleskot), Hotel Josef v Praze (Jiřičná), Bytový dům Nad Závěrkou v Praze (Cigler);

Ročenka 2002-2003: Ateliér Ševčíků v Praze (Pleskot), Bytový dům Labutí ve Šternberků, (Koucký, Malá), Rodinný dům ve Stříbrné Skalici (Kraus);

Ročenka 2003-2004: Rekonstrukce a dostavba kláštera Matky boží v Novém Dvoře (Pawson), Rekonstrukce a dostavba plaveckého areálu Kraví hora v Brně (DRNH), Rodinný dům v Berouně (HŠH);

Ročenka 2004-2005: Vila ve Františkových Lázních (A69), Sklad dřeva v Jizerských horách (Rajniš), Penzion pro seniory v Praze (Línek);

Ročenka 2005-2006: Dům na Červeném kopci v Brně (Fránek), Kaple sv. Antonína v Černé u Měřína (Kuba - Pilař), Vzorkovna firmy Sipral v Praze (Fiala);

Ročenka 2006-2007: Obytný soubor v Praze na Krutci (Kuba - Pilař a další), Přestavba sila v Olomouci (Rozwalka, Pejpek), Nové ústředí ČSOB v Praze-Radlicích (Pleskot);

Ročenka 2007-2008: Kostel sv. Ducha v Ostravě (Štěpán), Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové (Projektil), Obytné kontejnery v bytovém domě v Praze (HŠH).

Architekt Svatopluk Sládeček svoji úvahu (ročenka 2007-2008) končí přáním: "Chci věřit, že se dočkáme takových staveb, které nás vrátí na architektonickou mapu, pro začátek alespoň Evropy".
Jsem pevně přesvědčen, že všechny stavby, které jsem uvedl, by přesvědčivě obstály všude v západní Evropě, s níž se neustále poměřujeme. A to samé platí o ročenkách. Jsou to spojité nádoby.

Petr Volf
V Praze 10. února 2010
Autor je výtvarný kritik a novinář

Poznámka vydavatele

Jsme rádi, že jsme se dočkali "jubilejní" ročenky, a to zvláště v době, kdy vydržet je ještě těžší, než obvykle bývá. Tak jak se rozrůstá ediční řada a přibývají stavby, člověk začíná zapomínat, kdo s čím a kdy kde tam vlastně byl. Za uplynulých deset let jsme totiž v hlavní části knihy prezentovali více než 330 staveb včetně stovek jejich autorů a spoluautorů. Usnadnění orientace uživatelům jednotlivých svazků bylo také hlavním důvodem vzniku rejstříků i této přílohy. Tím nejdůležitějším z nich je rejstřík jmenný, jakýmisi doprovodnými pak rejstříky typologický a místní. Zásady, podle kterých je jmenný rejstřík zpracován, a současně návod usnadňující práci s ním je uveden níže.
Pro doplnění informací jsme pro čtenáře připravili také stručná profesní ateliérová CV, která uvádíme paralelně se jmenným rejstříkem. Možnost zařazení CV jsme nabídli ateliérům, jejichž práce byly v ročenkách publikovány opakovaně. Uvádíme také profily fotografů, se kterými dlouhodobě spolupracujeme a s jejichž fotografiemi se uživatelé knihy pravidelně setkávají. Některé z nich jsme použili jako ilustrační i do této přílohy.
Závěrem uvádíme seznam partnerů ediční řady, kteří podporovali a podporují její vydávání. Všem, a zvláště těm z nich, kteří ročenku české architektury vzali za svou bez ohledu na to, jestli jsou tam publikovány i jejich stavby, patří náš velký dík.

K jmennému rejstříku

Stavby zařazené do ročenky jsou uvedeny u autorského ateliéru, u jednotlivce jen tehdy, pokud je projektoval mimo ateliér. V případě několika autorů je stavba vždy uvedena u každého z nich.

Názvy ateliérů jsou převzaty z ročenky, přičemž platí, že použit je název uvedený v poslední ročence.

Pod názvem stavby jsou vždy uvedeni nejdříve autoři (středníkem odděleni autoři z různých ateliérů) a poté spoluautoři za lomítkem. Řazení autorů i spoluautorů je abecední, bez ohledu na pořadí v ročence.

Do rejstříku jsou zařazena všechna jména, která se v ročence uvádějí jako autoři či spoluautoři staveb, nejsou zařazeny spolupracující osoby.

Za každým autorem či spoluautorem stavby je v závorce uvedena jeho příslušnost k ateliéru, v jehož rámci projektoval stavbu zařazenou do ročenky. Jedná se tedy o odkaz na ateliér, u něhož lze najít údaje o stavbě.

Název stavby je přesně převzat z ročenky.

[Na začátek stránky]