MAGAZÍN VÍKEND - PŘÍLOHA HOSPODÁŘSKÝCH NOVIN, č. 18 / 7. května
2010
 Bytový
dům ve Zlíně projektoval architekt Pavel Míček.
Petr Volf: Nejlepší z dobrých
Některé jevy se naštěstí nemění. Po dubnu přichází květen. A když se v Česku postaví něco hodně kvalitního, objeví se to také v prestižní architektonické ročence. Nyní vyšlo její desáté pokračování.
Publikaci představující stavby dokončené v letech 2008 a 2009 měl
tentokrát v režii vlivný brněnský architekt Petr Pelčák. Stejný autor
byl také u té vůbec první, jež zahrnovala konec devadesátých let
minulého století, roky 1999 až 2000. Kruh se tedy svým způsobem uzavřel.
Nejspíš ale jenom proto, aby se mohl zase začít kreslit jiný. Editorka
Dagmar Vernerová, která ročenky vymyslela, dává
je dohromady a také pravidelně vybírá architekty, kteří do nich zařazují
stavby, to tak zřejmě myslela. Pelčák navíc ve svých
sedmačtyřiceti letech patří k teoreticky nejlépe vybaveným českým
architektům, píše odborné i kritické texty (autorsky se
podílel na patnácti publikacích). Architekturu vytváří i sleduje, je
schopen její hlubší reflexe a hodnocení.
Stát na to kašle
V úvodní studii připomíná názor britského teoretika a historika Kennetha
Framptona (letos osmdesátiletého), který na příkladech Finska, Francie,
Španělska a Japonska dokládá, že dlouhodobá vysoká úroveň architektury v
těchto rozdílných zemích není
totožná s jejich hospodářským významem, ale odráží zájem a péči o
nastolení "stavební kultury". Frampton v knize Moderní architektura:
kritické dějiny doslova píše: "Dobrá architektura vychází stejně tak z
architekta, jako z osvíceného klienta a tento princip platí pro
jednotlivce i národní státy." To je přesně to, co České republice po
roce 1990 v oblasti výstavby chybí. Stát nijak nepodporuje vznik
pozoruhodných staveb, ať už kulturních, školních nebo alespoň
administrativních - místo toho sledujeme jen podivnou zálibu eráru v
budování nejdražších dálnic a tunelů v Evropě.
"Pelčákův seznam" to jenom potvrzuje. V ročence se objevuje třiatřicet
staveb, přičemž z veřejných financí byla postavena
pouze pardubická Fakulta chemicko-technologická od architektů Ladislava
Kuby a Tomáše Pilaře a na pražské Stavební fakultě
ČVUT vzniklo objevně zastřešené atrium
s "levitujícími" kontejnery (Vyšehrad atelier). Několikrát se kvalitně
stavělo z městských prostředků, a to jak v případě kulturního
centra v Turnově, které projektoval Atelier 6, tak mateřské školy v
Moravanech (ATX architekti). Města platila také dvě rozhledny:
Akátovou věž u Židlochovic od Pavla Jury a Báru u Chrudimi navrženou
Martinem Rajnišem. Obě dřevěné stavby ovšem dohromady nestály víc než
tři a půl milionu korun.
Jinak šlo vesměs o soukromé investice, včetně působivého komunitního
centra v pražské Michli (Jan Aulík, Tadeáš Matoušek) nebo holešovického
Centra současného umění DOX (Ivan Kroupa), největší soukromé galerie v
zemi, která je překvapivě představena nikoliv v základním výběru, ale až
v navazující části - prostřednictvím rozhovoru s jeho zakladatelem
Leošem Válkou. Přestavba této někdejší fabriky na kulturní stánek je
nejlepším příkladem proměny zanedbané industriální stavby, který
umožňuje její existenci i v úplně jiných souvislostech. Kontrastuje to
zvláště ve srovnání s Veletržním palácem, který si ani po patnácti
letech provozu není schopen na umění ve svých útrobách zvyknout.
Jako obvykle větší část ročenky vyplňují rodinné a bytové domy - to je
druh stavění, jemuž se v Česku nejvíce daří, protože při
rozumném přístupu nevyžaduje přehnané investice. Pakliže někde může
docházet nejsnadněji k nárůstu architektonické kvality, je to právě
individuální bydlení. Mám za to, že se to i děje. Velmi zdařilý rodinný
dům, se svažitou střechou, etici okolní zástavbu a současně vytvářející
svébytnou soudobou architekturu, navrhli v Litomyšli Aleš Burian a
Gustav Křivinka. Radek Lampa zase pro Lety se svým týmem projektoval
obytný soubor složený z řadových i vilových domů, který se povedlo
seskupit do harmonicky členitého celku tak, že jeho obyvatelé i při
stísněných podmínkách mají díky různým zákoutím a atriím dostatek
soukromí. To jsou počiny překračující lokální (myslím český) rámec.
Pětašedesát let
Petr Pelčák ve svém eseji neozřejmuje kritéria, podle nichž zařazené
stavby volil, ale místo toho zevrubně sleduje děje a proměny
české architektury od roku 1945 až do současnosti. Proto se text
jmenuje minimalisticky 61/2, čímž se myslí architektem pětašedesát
nahlížených let. Jde o velmi dobře napsanou studii. Pelčák přímo, bez
zbytečných změkčovadel, a pro každého srozumitelně, pojmenovává nesnáze,
jimiž naše architektura procházela. Takto kupříkladu přibližuje dojem
ze staveb otištěných v časopise Architektura ČSR z první poloviny
padesátých let: "Podle malých oken, chránících interiéry před
obtěžujícím slunečním svitem, bychom mohli usuzovat, že jde o stavby
národa usazeného někde na jihu Evropy, řekněme v Albánii, dle absence
balkonů a lodžií bychom zase mohli tipovat na Laponsko." Lépe se dá
obecný pokles úrovně stavění v zemi, která někdejší moderní
funkcionalismus vyměnila za socialistický "realismus", přiblížit jen s
velkými obtížemi.
Litomyšl šokuje
Protože jde už o desátou ročenku, její součástí je také samostatný sešit
obsahující podrobný rejstřík, jenž se vztahuje ke všem
předcházejícím dílům. Můžeme si tak udělat velmi přesnou představu o
tom, "kdo, kde a co" v letech 1999 až 2009 postavil. Lze snadno dohledat
nejčastěji uváděné architekty, což se dá - jistěže jen do jisté míry -
pokládat za výraz kvality. Z tohoto kvantitativního úhlu pohledu je
nejúspěšnější ateliér D3A (Fiala, Prouza, Zima) s patnácti publikovanými
stavbami, následují Hrůša a Pelčák jedenáct), Rusín a Wahla (deset),
devětkrát uspěli AP Atelier (Pleskot) spolu s A 69 (Redčenkov, Tomášek,
Wertig), osmkrát byly zařazeny stavby Buriana a Křivinky...
Obdobně snadno dojdeme ke zjištění, že zdaleka nejvíce pozoruhodné
architektury se rodí v Praze, celá jedna třetina (sto jedenáct staveb).
Po české metropoli je na tom podle očekávání nejlépe Brno (čtyřicet),
ale další pořadí úspěšných měst už může být pro člověka, který dění na
architektonické scéně nesleduje, šokující, protože třetí pozici obsazuje
Litomyšl s devíti "zásahy". Vzhledem k tomu, že jde o místo s desítkou
tisíc obyvatel, je to doklad, jak může osvícený starosta (zde Miroslav
Brýdl), který se rozhodne soustavně spolupracovat s kvalitními
architekty, zvýšit prestiž malého města, jež pak v určitém ohledu daleko
předčí Ostravu, České Budějovice nebo jakékoliv jiné sídlo v zemi.
Architektonické ročenky se staly svého druhu fenoménem. Jiné takové
publikace podané na vysoké obsahové i formální úrovni
(grafické zpracování od Studia Najbrt) u nás nevychází. Jejich
zvláštností je, že výběr staveb je pokaždé svěřen aktivnímu architektovi
(zatím jedinou ženou byla Markéta Cajthamlová), a nikoliv výsledkem
zkoumání teoretiků či kritiků architektury. Když se podíváme, jaké
stavby jsou pokaždé do knížky zařazeny, nelze než konstatovat, že
architekti bývají hodně nezištní a umí si vážit práce svých kolegů. Nebo
jinak: pokud úspěch někoho jiného naštve, což se může občas tvůrčím
lidem stát, nedávají to najevo a dobré věci nepřehlížejí, protože vědí,
že by tím nakonec znehodnotili svou volbu.
Když jsem probíral všech deset ročníků, všiml jsem si, že se v nich
kupodivu neobjevují jakékoliv výstřelky. Nejspíš proto, že česká
architektura, která je ve svých nejzářivějších okamžicích až asketicky
střídmá, si na ně ani nepotrpí. Nejsem si úplně jistý, jestli je to
dobře.
|
| |
LIDOVÉ NOVINY 15. května 2010
 Domy
v krajině. Soubor rodinných domů v Unhošti u rybníka Bulhar.
Jiří Machalický: Pod heslem funkcionalismu
Že funkcionalismus zůstává převládající tendencí posledních let,
dokazuje letošní ročenka Česká architektura, která sdružuje stavby
vzniklé v letech 2008 a 2009. Má však různé podoby a není ortodoxní.
Ročenka samozřejmě odráží subjektivní názor editora a "výběrčího"
publikovaných staveb, sedmačtyřicetiletého brněnského architekta Petra
Pelčáka, který je i autorem úvodního sumarizačního textu. Ten dobře a
nápaditě nahradil obvyklý esej osvětlující i kritéria výběru. Autor se
na závěr první dekády nového století pokouší rekapitulovat domácí
poválečnou architekturu po jednotlivých desetiletích. Jeho studie
nezapře vyhraněný názor, nechybí tu argumenty a v reflexi posledního
"svobodného" období od roku 1990 přesně analyzuje neradostný vývoj
architektury a urbanismu vůbec. Upozorňuje na vážné problémy oboru
například v souvislosti s nepřijatelnou projektantskou činností
stavebních inženýrů, s neurvalými praktikami developerů, nepřehlednými
územními plány a v neposlední řadě i s minimem osvícených investorů. Je
to svým způsobem tristní čtení a tím víc potěší následný seznam
třiatřiceti staveb, veřejných i soukromých, který je ovšem dokladem
předchozích tvrzení. Třeba toho, jak málo osvícených investorů najdeme
mezi státními institucemi. Zde především zaujme velkolepě koncipovaný
komplex Fakulty chemicko-technologické od architektů Ladislava Kuby a
Tomáše Pilaře, který sice nezapře inspiraci 80. lety 20. století, ale
bere si z nich to progresivní.
Soukromé stavby - prostor pro inovativní řešení
V ročence tedy převažují stavby, které vznikly díky soukromým investicím
- bytové a rodinné domy, viladomy. Najdeme tu zajímavě seskupené celky
jako rodinné domy v Unhošti (Lacko, Redčenkov, Tittelbach) nebo obytný
soubor v Letech u Prahy (Lampa, Malinovský, Pelešková, Hrdoušek, David,
Kopeček), kde se celek při zachování přísných pravidel funkcionalismu
oživil rytmem střídání horizontál, čímž autoři docílili zajímavého
pohledu z každé strany. Příjemné je i to, že řada staveb respektuje svým
stylem konkrétní místo a urbanistické začlenění, jako bytový dům ve
Zlíně nebo rodinný dům v Litomyšli.
V prvním případě se Pavel Míček tvůrčím způsobem inspiroval
meziválečnou architekturou, v druhém architektonická kancelář Křivinka a
Burian citlivě zasadila stavbu do historické zástavby a vytvořila její
moderní pandán. Z ekologického hlediska, zejména co se týče použitého
materiálu a "hladkého" vstupu do krajiny, je ojedinělý projekt
rekreačního domu u Slavonic (Rajniš, Horecký, Amblerová). Potěšitelné
také je, že stále ještě vznikají objekty, které nutně nesledují jen
užitnou funkci, jako dvě jednoduché dřevěné rozhledny, mimochodem
financované městy (židlochovická Akátová věž Pavla Jury a Bára u
Chrudimi Martina Rajniše).
Velice efektně vyšlo komunitní centrum v pražské Michli (Aulík,
Matoušek) a rekonstrukce někdejší továrny v Praze-Holešovicích na
Centrum současného umění jako vzor inovativního nakládání se
zdevastovanou industriální architekturou - v ročence je k tomuto tématu
připojen i rozhovor s jeho zakladatelem Leošem Válkou, který vedl
Richard Drury.
Současná česká architektura se zjevně stále přidržuje funkcionalismu,
do něhož vstupují i jiné vlivy a pronikají do něho například organické
tvary. Je také zjevné, že se domácí architekti stále hlásí k našim
nejlepším, meziválečným tradicím, a umí je transformovat do živé podoby.
Na druhé straně, i když ročenka nabízí mnoho podnětného a originálního,
skutečně objevné přístupy, které by znamenaly revoluční předěl, tu
nenajdeme - architekti až příliš často sázejí na prověřené tvarosloví.
Jistě mnohé souvisí s prostředím a podmínkami, v nichž se dnes domácí
architektonická tvorba pohybuje a které ji také značně limitují.
Česká architektura 2008-2009
Výběr: Petr Pelčák, Prostor - architektura, interiér, design, Praha,
2010. 227 stran
|
ART + ANTIQUES, č. 6 / červen 2010
Karolína Jirkalová: Pelčákova jubilejní ročenka
Letošníjubilejní desátou ročenku Česká architektura 2008-2009 svěřil její vydavatel, společnost Prostor - architektura, interiér, design, brněnskému architektovi
Petru Pelčákovi. Uzavírá se tak desetiletí tohoto nakladatelského počinu - Pelčák byl editorem první ročenky shrnující tuzemskou architekturu let 1999-2000.
Publikace je uvozena editorovým pohledem na tuzemskou poválečnou architekturu - chronologicky charakterizuje jednotlivá období, vyzdvihuje klíčové počiny a opírá se do jevů neblahých. Pelčákúv pohled je neskrývaně brnocentrický, právě moravská metropole je pro něj místem, kudy k nám
"vstupuje moderní architektura", ať už je to po vzniku první republiky, nebo na konci 50. let. Brněnští mladí architekti se podle Pelčáka také na rozdíl od pražských kolegů "distancovali od projevů sorely".
O dějinách brněnské architektury a osudech zdejších architektů toho autor díky své publikační činnosti ví opravdu hodně a v textu toho pochopitelně využívá. Někdy je to plus - poukazuje na málo známé skutečnosti, třeba na existenci vězeňského projektového zařízení na Pankráci, kde vznikla řada velkých projektů. V celku jde však Pelčákovo soustředění na Brno a některé konkrétní architekty (především Bedřicha Rozehnala, na jehož monografii se podílel) na úkor vyváženosti textu. Sám ostatně v úvodu statě říká, že má vytvořeny "osobní reference, od nichž se těžko poodstupuje pro širší záběr pohledu".
Stav české architektury
V závěrečné části úvodního textu ročenky se pak Pelčák obrací k uplynulému desetiletí české architektury a stavebnictví: "Text uvozující první ročenku sestavenou před deseti lety jsem končil míněním, že architektura se stává tématem české společnosti, že se nachází na hraně, v bodě zlomu, a že od budoucnosti lze očekávat její vyšší kvalitu i množství díky proměňujícím se společenským podmínkám. Při pohledu zpět na deset let následujících od
mého tehdejšího tvrzení musím konstatovat, že jsem se hluboce mýlil."
Problémy současné české architektonické scény pojmenovává autor velmi trefně: jejich podstatou je podle něj malá opora a záštita architektury ze strany společnosti, která se mimo jiné projevuje v malé kvalitě veřejných staveb. Cituje přitom výrok Kennetha Framptona, že dobrá architektura stojí stejnou měrou na architektovi jako na osvíceném investorovi. Tuzemská architektura dnes podle Pelčáka "nezosobňuje ideály, hodnoty, usilování, tužby ani kulturu" společnosti. S tímto názorem není Pelčák rozhodně sám, ve stejném duchu často hovoří například teoretik Rostislav Švácha nebo architekt Josef Pleskot.
S tímto stavem pak více méně souvisí konkrétní neduhy českého architektonického prostředí, na které Pelčák poukazuje: nedostatek architektonických soutěží, chaos a politizace územního plánování, nekvalitní a podfinancované vzdělávám architektů, malá a neprofesionální reflexe architektury
v médiích.
Třicet tři staveb, které do letošní ročenky autor vybral, pak prezentuje jako práci "těch pár snílků a hrdinů, kteří odmítají takovýto život přijmout a denně se pouštějí do donkichotského boje za architekturu".
Výběr staveb
V Pelčákově setu nejlepších staveb se až na výjimky nesetkáme s vilami či luxusními rodinnými domy - autor konstatuje, že je jich "příliš mnoho, abych dokázal vytvořit jen trochu objektivní kritéria pro zařazení jedněch a nezařazení jiných". Při prezentaci ročenky mluvil o tom, že vybíral hlavně
stavby, které mají nějaký význam pro život společnosti či veřejný prostor. Téměř třetinu vybraných staveb tvoří bytové domy či větší obytné soubory, najdeme tu i několik škol, komunitní centrum, víceúčelové stavby a několik málo administrativních center. Z menších staveb pak pár rodinných a rekreačních domů a dvě rozhledny.
Osobní reference a preference Petra Pelčáka se promítly i do výběru staveb - to je ostatně i jedním z principů ročenky, kterou každý rok edituje některý z praktikujících architektů. Trochu nepříjemné je ovšem zjištění, že čtvrtinu zařazených staveb projektovali členové spolku Obecní dům Brno,
jehož je Pelčák místopředsedou. Zřejmě se realizace členů spolku nejvíce trefují do editorova vkusu a kritérií dobré architektury. Ta jsou ostatně z výběru dobře čitelné: Pelčák tíhne k odkazu klasické moderny 20. a 30. let, blízké jsou mu i stavby vracející se k antickým či renesančním stavitelským
zásadám. Zkrátka se netají tím, že zastává výrazně konzervativní postoj.
Co je architektura
Pelčákovo stanovisko však zachází až příliš daleko: stavby, které z jeho kategorií vypadávají, jednoduše vůbec nepovažuje za architekturu a jejich existenci v ročence cenzuruje. Na otázku, které stavby v ročence nenajdeme, odpovídá, že tam nezařadil Národní technickou knihovnu v Dejvicích
od ateliéru Projektil, protože to podle něj není architektura. "Stejně jako není architekturou Kaplického návrh na Národní knihovnu," dodává vzápětí. Jsou to podle něj beztvaré "bramborovité" objekty, které navíc nemají žádné urbanistické kvality. Když se pak vrátíme do úvodního textu, zjistíme, že Pelčák z "architektury" vylučuje i celá období českého stavebnictví - jak sorelu 50. let, tak panelovou výstavbu let normalizace.
Jak má podle Pelčáka ta opravdová "architektura" vypadat? V architektově monografii, kterou předloni vydal Obecní dům Brno, najdeme čtyři "univerzálně platné hodnoty architektury": materiálnost, tektoniku, řád a kontextuálnost. V rozhovoru v knize Město mezi domy (Gasset 2009) pak Pelčák říká, že "architektura musí v první řadě obsahovat ideu" a tato idea pak musí být vyjádřena architektonickými prostředky, což pro něj znamená hlavně "výtvarné vyjádření tektoniky". "Artikulovaná tektonika je atributem architektury," shrnuje Pelčák. Problém však není v hodnotách samotných, ale v míře rigidity jejich uplatňování a v přehlížení ostatních kvalit.
Pelčákův přístup k výběru staveb poukázal na základní rozpor, který je přítomen v každé ročence. Ta totiž plní dva jen málo kompatibilní úkoly - na straně jedné je osobním výběrem editora, na straně druhé je vnímána skutečně jako ročenka, tedy přehled toho nejlepšího, co se u nás v daném roce postavilo. Do jisté míry s touto dvojakostí bojoval každý z architektů, který v minulosti ročenku sestavoval. Přístup Petra Pelčáka však tuto křehkou rovnováhu,
na níž stojí autorita ročenky, vážně narušil. Mluvit o tom, co je a není "architektura", stejně jako co je a není "umění", totiž stojí za hranicí smysluplné diskuse.
PETR PELČÁK: ČESKÁ ARCHITEKTURA 2008-2009
Prostor - architektura, interiér, design,
Praha 2010. 287 str.
|
RESPEKT, č. 24, 2010
Karolína Vránková: Kdo staví a kdo nestaví
Ročenka architektury přináší výběr nových staveb. Málokterá překvapí
Čtenáři knihoven v Bukurešti, v Pekingu i ve Washingtonu se teď mohou podívat, co nejlepšího se v Česku v posledních měsících postavilo. Ročenka Česká architektura 2008-2009 je rozesílána významným knihovnám po celém světě, a to je jen jeden z jejích přínosů. Už deset let přináší nezávislý výběr z nových staveb a za tu dobu se z ní stala událost a svého druhu instituce.
Rok podle Pelčáka
Jako každý rok, i letos stavby vybíral jeden český architekt a i letos musel ukázat na to, co z prací kolegů se mu nejvíce líbí, a vyřadit to, co nepovažuje za zdařilé. To je na malé české scéně krok, který vyžaduje jistou odvahu. Právě proto, že je výběr tak osobní a subjektivní, je to vždycky znovu zajímavé. Letos je pod ročenkou podepsaný architekt Petr Pelčák.
Je to Brňan, milovník a znalec brněnského funkcionalismu a také jeho následovník, jeho stavby se všechny vyznačují hranatým modernistickým tvaroslovím bez výstřelků. Právě jednoduché kostky, odkazující na meziválečnou tradici, převažují také v letošní ročence. Je to úplně jiný přístup, než zvolil loňský autor Svatopluk Sládeček, hravý element tuzemské architektury - hladké moderně se vždycky tak trochu poškleboval svými rukodělnými, zvláštně tvarovanými stavbami, jako jsou třeba vilky Sysel nebo Psík, a tak i ve svém výběru tíhl k okraji.
Architekt Pelčák je naopak tvůrce konzervativní, pluje ve středním proudu a tak také vybírá. Osobně nemá nic proti velkým developerům a spolupracuje s nimi na masivních kancelářských, bytových i obchodních areálech. Je spoluautorem brněnského nákupního střediska Vaňkovka nebo nového administrativního centra Trinity v jejím sousedství a řady dalších komplexů. Patří všechny k tomu lepšímu z developerských projektů, přinejmenším
se na nich tolik nešetřilo, zároveň jsou ale tím, čím být musejí: komerční výstavbou. Takový je i letošní výběr, objevují se tu víc než v jiných
letech velké soukromé komerční podniky (bytové domy Prague Marina od ateliéru A.D.N.S. Production, víceúčelový komplex Orion v Brně
od ateliéru Rudiš+Rudiš).
Odráží to naturel autora, do velké míry ovšem také situaci v Česku. Hlavním dodavatelem bydlení i kanceláří a zároveň hlavním hybatelem stavebnictví jsou soukromí developeři. Cílem výstavby je pak generovat zisk, což se jim nedá zazlívat, na druhou stranu to v podstatě vylučuje odvahu a experimentátorství jakéhokoli druhu. A když, tak pouze formální: materiály, barvy, design luxusních nových bytů jsou krásné. Pod tím se ale skrývá čistě obchodní logika a o výdělek jde víc než o architekturu.
Z veřejných staveb je v ročence jen jedna opravdu významná: Fakulta chemicko-technologická Univerzity Pardubice od ateliéru Kuba&Pilař architekti. Je to beton a sklo bez příkras, minimalistická, přísná stavba. Za to vše byla ale chválená už v roce 2008.
Rok dokončení 2009 mají jen dvě důmyslně konstruované dřevěné rozhledny, které navrhl Pavel Jura pro město Židlochovice a Martin Rajniš pro Městské lesy Chrudim. Jsou to však jen drobné stavby, každá v ceně rodinného domku. Proč obce a města nestavějí víc? Proč se více nezapojují univerzity, kulturní instituce, kraje, města, obce, občanské iniciativy, nadace, církve? Jsou slabé, chudé, bez vkusu? Za normálních okolností by právě veřejní investoři měli architektům předkládat zajímavá zadání. Pokud se drží v pozadí, na českou architekturu mají mnohem větší vliv soukromé zájmy. Skoro jako by to připomínalo rozdělení sil v celé společnosti a je to v důsledku trochu znepokojivé.
Stálo by za to znát výklad vybírajícího. Je ostatně pravidlem, že architekt v úvodním textu svůj výběr vysvětlí. Pokud se mu povede povznést se nad obligátní stížnosti na stav oboru, bývá to zajímavé čtení. Letos byl však úvodní text koncipován jinak, měl být na oslavu desátého vydání ročenky lepší, výsledek je ale spíše horší. Architekt Petr Pelčák měl napsat shrnutí nikoli posledních měsíců, ale posledních padesáti let české architektury. Patří mezi českými architekty k publicisticky nejzdatnějším (je autorem nebo spoluautorem několika knih), zadání se však ukázalo jako nesplnitelné. Rozsah je příliš malý a téma příliš široké, a tak se musí uchylovat k mnoha zjednodušením a klišé. K padesátým letům například píše: "Naším národním charakterem je plebejství, které v národě válkou zbaveném elit a narodnostních menšin dostalo poprvé v moderní historii možnost se plně projevit." Místo obecného stesku by bylo jistě zajímavější si přečíst, co si myslí o stavbách, které viděl a vybral a nevybral, a o tom, co to vypovídá o stavu české architektury, potažmo společnosti dnes.
|
STAVEBNÍ FÓRUM, 9. 2010
Radomíra Sedláková: "Česká architektura 2008 – 2009": bilance, komentář nebo pele-mele?
Ročenka Česká architektura už je na domácím knižním trhu tradicí. Ta poslední má vročení 2008 – 2009. Přináší či referuje o 33 stavbách, které v tomto období byly dokončeny. A přináší – také tradičně – na prvním místě otázku: jaké to jsou stavby? Někteří odborníci i novináři publikaci interpretují jako výběr toho nejlepšího z české architektury uvedeného období. Jenomže tak to prostě není.
Stavby do ročenky každý rok vybírá někdo jiný, vždy některá z významných osobností naší současné architektury. Jakým způsobem výběr probíhá, to vydavatelka nikdy neodtajnila, ale zřejmě jde hlavně o projekty, které jsou autorovi a vydavateli k publikování nabídnuty, pravděpodobně samotnými architekty. Pozorný a obeznámený čtenář také brzy rozpozná, že většinu z nich už zná odjinud – jde tedy o stavby, o něž se jejich autoři – architekti starají i z hlediska publicity. Zjevné je i to, že ten, kdo ročenku sestavuje, do ní zařazuje hlavně ty projekty, které se jemu líbí, která sám oceňuje. Je to tedy vždy sestava vytvořená na základě subjektivního výběru – a je škoda a chyba, že to v ročence není nějak výrazněji uvedeno. V té souvislosti se samozřejmě nabízí otázka, zdali je správné takový vzorek vůbec nazývat „ročenkou“, od takových publikací se totiž obvykle očekává nikoli výběr, ale spíše jakési shrnutí vývoje v dané oblasti. Takovou bilancí nicméně „Česká architektura 2008 – 2009“ rozhodně není. Kromě už zmíněného také proto, že nových zajímavých staveb každoročně vzniká mnohem víc než třiatřicet.
Bez pravého úhlu ani ránu
Petr Pelčák, který stavby vybíral tentokrát, patří ke stoupencům a příznivcům funkcionalistické inspirace v současné architektuře. Na výběru staveb je to znát. Dominantou celého výběru je Fakulta chemicko-technologická pardubické univerzity z ateliéru Kuba Pilař Architekti. Tato stavba je také držitelkou loňské Grand Prix architektů, je nesmírně fotogenická a vskutku odkazuje někam k architektonickým vizím 30. let minulého století. Ten, kdo ji zná z reality, ovšem ví, že této inspiraci a formě bylo obětováno mnoho z logiky školního, ale i výzkumného provozu.
„Funkcionalistický“ výběr je patrný v celé publikaci. I když jsou do ročenky zařazeny i stavby trochu hravější, třeba chrudimská dřevěná věž Bára Martina Rajniše či malebný bytový dům v Záběhlicích od Jana Línka, dojem krabicovitosti české architektury převažuje. Prezentované stavby v naprosté většině – bez ohledu na místo a funkci – představují variace na pravoúhlé objemy, maximálně doplněné – v případě malých domků – sedlovými střechami. Co do typu ostatně letos v ročence převládají rezidenční projekty, většinou bytové domy, následované domy rodinnými, ať na míru, nebo skupinovými. Bohužel mezi tím není nic, co by mohlo výrazněji zaujmout. Jako přehlídka toho nejúspěšnějšího by letošní ročenka byla dosti smutným obrazem současné české architektury.
Česká bilanční bída
Přijatelnější je ročenka jako osobní výpověď o preferencích jednoho architekta. Že jde skutečně jen o ryze osobní pohled či názor (jemně zastřený zahrnutím stavby, jejímž autorem je sám Pelčák), podtrhuje absence jedné z nejzdařilejších staveb minulého roku, kterou je Národní technická knihovna v Praze (Projektil architekti). To je projekt po dlouhé době dobře přijímaný jak architektskou veřejností (Grand prix architektů 2010), tak památkáři (Cena Klubu za starou Prahu 2009) i politiky (Cena primátora hl. m. Prahy 2009) a hlavně a především studenty, kteří jsou jejími uživateli. NTK ovšem nejspíš musí počkat na další ročenku, ona se k funkcionalistickým odkazům moc nehlásí…
Petr Pelčák je také autorem úvodu, kterému dal široký historický záběr. Hodnotí v něm vývoj české architektury od roku 1945, tedy za šest a půl desetiletí. Je to zase hodně osobní pohled, který navíc ne vždy doprovází dokonalá znalost sledovaného období. Zařazení takového materiálu do ročenky ovšem vyvolává dojem čehosi více než jen čistě subjektivního pohledu.
Součástí ročenky je i to, co lze od takové publikace očekávat – zpráva o stavu českého stavebnictví v roce 2009, popis stavu trhu s nemovitostmi, vedle toho přehled různých soutěží (Grand Prix architektů, Stavba roku, Nejlepší z realit). A také výčet soutěží architektonických, tedy těch, které se konaly podle soutěžního řádu České komory architektů. Představeni jsou i držitel Pocty ČKA Emil Přikryl a nositel Ceny za celoživotní dílo z roku 2009 Jan Bočan. V „katalogu“ významných událostí se mísí přednášky a výstavy, z nichž některé komentuje Osamu Okamura. Přitom některé pasáže kapitoly Média, kde jsou uvedeny časopisy a knihy, jež ve sledovaném období vyšly, mají zase komentář Pavla Halíka. I tady se prolíná standardní výčet s osobními názory, navíc se nabízí otázka, proč tyto části ročenky museli komentovat jiní, proč i tady se toho neujal Petr Pelčák, který je nejen architektem, ale stejně tak i teoretikem a kritikem.
Samozřejmě – v české bídě bilančních publikací o domácí architektuře má ročenka Česká architektura svůj význam a je nutno ocenit už to, že vůbec existuje, respektive vychází. Jen by bylo dobré přesněji vymezit cíle, jakých chce dosáhnout.
| | |
A2, ročník VI, č. 26, 20.12.2010
Michal Janata: Petr Pelčák Česká architektura 2008/2009, Prostor 2010, 227 s.
Desátý svazek ročenky Česká architektura, která má být reprezentativním shrnutím nejen architektury,
ale i dění okolo ní, přináší oproti minulým ročníkům dvě novinky. Jednak je to úvodní stať Petra Pelčáka,
shrnující architektonický vývoj od roku 1845 do současnosti, jednak samostatná příloha s rejstříky.
Jak je u Petra Pelčáka dobrým zvykem, jeho studie se zabývá širšími kulturně -historickými souvislostmi,
nejen architekturou. Text je hodně polemicky vyhrocen, což je ovšem v českém, až extrémně nedialogickém
prostředí víc než potřeba. Rovněž se lze ztotožnit s autorovým posteskem nad absencí architektonické
kritiky u nás, která se pěstuje ve stylu školních etud a dá se charakterizovat opisem – místnost je tvořena
čtyřmi stěnami a je zakončena stropem. Oproti loňské Sládečkově ročence, která jako první přinesla jasně
definovaný klíč k výběru, se ta letošní opět vrací k výběru staveb, který bychom mohli charakterizovat
jako nejasný. Nejde o to, že v reprezentativním výběru chybějí konkrétní stavby a jiné by člověk naopak rád
postrádal, jde o to, že k výběru nelze dohledat klíč.
Až do ročenkového vystoupení Svatopluka Sládečka byl vždy výběr neautorský, vlastně anonymní, nyní se
opět Petr Pelčák vrací k nezdůvodněným přehledům. Nicméně jeho úvodní stať je pro mě daleko nejlepším
textem o architektuře u nás za hodně dlouhé období.
|
|
