Jan Šépka: Česká architektura 2006-2007

Kam se nám ztratila architektura?

Jednou jsme si povídali se skupinou studentů a dostali se k rozebírání kvality staveb. Narazili jsme přitom na značnou míru subjektivnosti každého z nás. Na architekturu zřejmě budeme vždy nazírat svým individuálním okem, svými potřebami nebo dobou, ve které žijeme. Načež mě studenti zcela odzbrojili úplně základními otázkami: Co je architektura, co znamená nebo co od ní očekáváme? Nevěděl jsem hned, co odpovědět, a tak jsme naši diskusi odložili na následující týden. Začal jsem o podstatě architektury intenzivně přemýšlet, obklopil se řadou knih. Následně jsem dospěl ke zjištění, zeje důležité si takové otázky klást, protože teprve skrze ně si lze uvědomit náš postoj k danému oboru. Nadnesené problémy mně nakonec také pomohly při stanovení celkové koncepce pro výběr staveb do letošní ročenky.

O architektuře

O týden později jsem studentům začal předkládat načtené poučky: Konkrétní stavbu nám pomohou definovat čísla, ale to, co dělá architekturu architekturou, je cosi, co nelze racionálně určit. A tak, co je tedy skryto za pojmem architektura? Můžeme najít nějakou obecnou definici? ptali se studenti. To je jistě dobrá otázka, na kterou je těžké hledat odpověď. Vzhledem k tomu, že každý z nás vnímá architekturu z jiného úhlu pohledu, se domnívám, že obecnou definici nenajdeme. Názorů, a nutno říci, že někdy naprosto protichůdných, už bylo vyřčeno tolik, že se architektura přesného definování možná nikdy nedočká. To ale jistě nemusí být na škodu. Naopak z jisté neuchopitelnosti mohou vznikat nevšední stavby, které by byly jinak předem odsouzeny k zániku, nebo by ani nenalezly cestu do myšlenek svých tvůrců. Proto je určitě zajímavé sledovat postoje některých teoretiků a architektů k otázce podstaty architektury. Začal jsem studentům předkládat názory, které jsem nalistoval v knížkách. Přední americký kritik Kenneth Frampton chápe architekturu stejně jako umělecká díla, která by podle něj měla být soběstačnými objekty a výtvory. Nicméně architekturu považuje za kolektivní dílo, závislé na komunikaci, kde cítění a přání klienta mají naprosto zásadní důležitost. Naproti tomu architekt Louis l. Kahn říká: Všimněme si, že architektura je naplňováním plošných požadavku předepsaných klientem. Je vytvářením prostorů, z nichž je cítit, že jsou pro dané využití vhodné. Dá se říci, že architektura je uvážlivé vytváření prostorů. Oba považují investora za partnera při tvorbě architektonického návrhu. Kahnova architektura se ovšem dotýká nejen práce s vnitřním prostorem, ale stejně tak pravdivosti. Jeden ze studentů oponoval: K pravdivosti se hlásila celá rada architektů, ovšem v pohledu na toto téma se značně rozcházejí. Ano, jedním z nich byl třeba Adolf Loos. Oproti Framptonovi, který považuje vnímání architektury i uměleckého díla za rovnocenné, nazírá Loos na oba obory odlišně: Umělecké dílo není odpovědné nikomu, dům každému.
Mým mladým kolegům nepřipadaly moje citace dostatečně pádné, a proto jsem pokračoval dalším výčtem. Řada teoretiků a architektů považuje za důležitou otázku samotný zrod architektury, představující pro ně pragmaticko-funkční složku, tedy primární ideu ochrany a úkrytu. Něco podobného můžeme nalézt již v Bibli, ze které jistě čerpal Dom Hans van der Laan, podle nějž patří dům k prvním věcem, jimiž člověk potřebuje udržet svou existenci v přírodě. Tady se ale spíš dostáváte k definici stavby obecně, která nutně nemusí být architekturou, zmínil se opět jeden z mých protihráčů. Proto jsem rychle rozšířil citáty o jeden z pera filozofa Petra Rezka, který říká: Jaký je rozdíl mezi poutníkem a architektem kreslícím v ateliéru? Odpověď bude jistě znít, ze poutník před nepohodou postaví nanejvýš stavbu, nikoliv dílo. A plynule jsem navázal dalším výrokem francouzského revolučního architekta Étienna-Louise Boulléeho, ne příliš vzdáleným od Framptonova tvrzení, že architekt není řemeslník, ale umělec. Také architekt Karl Friedrich Schinkel se pokoušel vyjasnit rozdíl mezi architekturou a stavebním dílem: Úlohou architektury je udělat krásné to, co je použitelné, užitečné, účelné. Slovo architektura by mělo mít právě tento význam na rozdíl od stavitelství, které by mělo označovat jen vše účelné, schopné, solidní, potřebné, ale ještě neprodchnuté prvky krásy.
Tady začínáme se studenty nacházet společnou řeč, proto jsem pokračoval dál. Jiní architekti, jako například Bernard Tschumi, považují za důležité to, co naopak očekává od architektury společnost, a sice, že bude odrážet její ideály a zkrotí její hluboké obavy. Architektura by proto měla podle Tschumiho být jakýmsi svědomím společnosti, ale jí přizpůsobeným. Na to navazuje Kenneth Frampton tvrzením, že se problémy architektury a problémy lidského společenství nedají nikdy od sebe oddělit. Na závěr nechám zajímavý výrok Jeana Nouvela, který říká: Pravá povaha architektury spočívá v překonávání jejích hranic. Rád bych se k tomuto tvrzení přidal a doplnil ho o to, že hranice si každý z nás může zvolit sám. Hranice mohou být překračovány v novém typu dispozice, tvaru, uspořádání prostoru, detailu nebo v dnes oblíbené a možná i módní hře s fasádou, práci se světlem, sociálních aspektech nebo ekologických a ekonomických limitech. A určitě bychom našli další, které můžeme zkoumat a posouvat.

Česká architektura

Úvodní zamyšlení nad definováním architektury nás přivádí k úvaze o stavu současné české architektury, respektive o způsobu, jak o architektuře vůbec můžeme mluvit a přemýšlet. Při diskusích ve škole jsem se zmínil, že jsem v letošním roce sestavoval ročenku. Studenti mně proto začali pokládat další záludné otázky: Vnímáme vůbec v českém prostředí architekturu jako svébytný obor? Anebo jinak, u kolika staveb ročně můžeme mluvit o kvalitě? Je to 1 %, nebo snad 10 %? Tato otázka není nijak nová, můžeme ji nakonec vysledovat i v minulosti. Chtěl jsem svým mladým kolegům poskytnout relevantní informace, a tak jsem si vzal týden na rozmyšlenou a zjistil následující údaje: v roce 2007 bylo v České republice zkolaudováno celkem 18 770 staveb (ČSÚ, únor 2008). Abych mohl posoudit kvalitu postavených objektů a nebyl příliš subjektivní, vyhledal jsem a spočítal všechny publikované stavby v odborné i popularizující literatuře. Během roku 2007 jich bylo otištěno 166 v odborných periodikách a 438 v neodborných časopisech, dohromady tedy 604. To samozřejmě není malé číslo. Pokud ale budeme přemýšlet o domech, které byly něčím opravdu ojedinělé, zbude jich tak dvacet. To nám dá velmi malé procento, které mě přivádí k domněnce, že u nás nebereme architekturu jako obor příliš vážně. Studenti byli překvapeni. Tak malé číslo rozhodně nečekali. Proto jejich další otázky směřovaly k podstatě architektury: Co je tedy pro naši architekturu typické? Najdeme něco, čím by se dala charakterizovat? Domnívám se, že je možné konstatovat, že česká architektura přejímá klišé ze zahraničních vzorů. Samozřejmě můžeme vysledovat nárůst kvalitních staveb, ale s tím i daleko větší množství domů, které si na kvalitní architekturu jen hrají. Předložil jsem jim další citát od anglického barokního architekta Christophera Wrena: Architekt by měl novinky sledovat s nedůvěrou, protože módní jevy kalí úsudek. A měl by si být vědom toho, že ti, kteří ho hodnotí, nejsou jen kritikové jeho doby, nýbrž i ti, kteří budou žít pět století po něm. To, co se v dané chvíli nabízí jako novinka, nebude pro potomstvo žádným vynálezem, když budou jeho díla hojně imitována a už se nebude vědět, co bylo originálem, ale sláva toho, co je samo o sobě dobré, je věčná.
Naše architektura vždy přebírala a stále přebírá vyzkoušené zahraniční koncepty. Co naše kubistická architektura, co Santini? Skupina studentů se tvářila odmítavě. Proto jsem uvedl několik příkladů z poslední doby. Za jeden z nich považuji stavebnicové systémy a stavby Martina Rajniše. To, co vnímáme jako mimořádné, a jistě to ve zdejším prostředí mimořádné je, nepředstavuje v rámci celosvětové scény nic neznámého. Peter Zumthor v roce 2000 navrhl a zrealizoval v Hannoveru Švýcarský pavilon jako „sklad dřeva" dokonce tak dokonale, že to opravdu sklad dřeva byl a po skončení Expa se veškeré dřevo použilo pro stavbu jiné budovy. Další ukázkou přejímání zahraničních podnětů může být vytvoření stavby s velkým neděleným prostorem v Centrále ČSOB v Radlicích, které se u nás v daném měřítku objevilo poprvé, nicméně na příkladech, jako je Šanghajská banka v Hongkongu od Normana Fostera z osmdesátých let nebo pojišťovna Lloyds v Londýně od Richarda Rogerse ze stejné doby, je patrné, že tento prostorový princip je uplatňován v řadě zahraničních realizací. Aktuálním problémem současné architektury je koherentní dualita fasády a vnitřních prostor, kdy se autoři většiny staveb koncentrují pouze na řešení vnějšího výrazu domu. Reprezentativním příkladem je série staveb BB centra na Pankráci lemující magistrálu. Nebo potištěná fasáda dvorního traktu hotelu Carlo IV Boscolo v Praze od ateliéru DaM, která dává tušit svoji inspiraci v obdobných fasádách švýcarského ateliéru Herzog & de Meuron. Podobných staveb, jejichž prvotním zájmem je design fasády, by šlo vyjmenovat velké množství. Naopak je těžké v místním kontextu vysledovat opravdu originální stavbu.
Proto je zřejmé, že jakákoli snaha našich architektů zatím nedosahuje nadregionálního charakteru. Studenti přemýšleli, co způsobuje tuto skutečnost: Proč je tedy opravdová kvalita a hledání vyjádřeno tak malým počtem staveb? Proč se vesměs ubíráme vyzkoušenou cestou kopírování cizích vzorů? Proč se většina dnešních řešení omezuje především na design fasády, tedy na vnější vzhled staveb? Možná je příčinou naše zrychlené vnímání světa. Nechceme uvažovat o hloubce věcí. Podoba fasády i interiérů je to, co ještě stačíme vnímat. Stejně tak je snadné přejímat prověřené stavby, nalezené v časopisech. Nic víc se dnes po architektech obvykle ani nežádá. Zřejmě je to vina samotné poptávky po architektuře a jejího prezentování v médiích.

Výběr staveb

Další zvědavé otázky směřovali studenti výhradně k mému snažení sestavit letošní ročenku: Jaké jste si stanovil kritérium pro výběr staveb? Existuje u nás stavba, které by se podařilo překročit nějakou nepřekročenou architektonickou hranici? Obávám se, že nic takového se v roce 2007 uskutečnit nepodařilo. Přesto tu jsou ale náznaky toho, že se některé stavby pokouší o vykročení z množiny prozkoumaného. Nabízí se nám hned čtyři realizace, které jsou na místní poměry ojedinělé, jako již zmíněný velký nedělený prostor pro 2500 osob v Centrále ČSOB v Praze, pokus o nákupní centrum trochu jinak v případě obchodního domu Šestka v Praze, financování stavby šetrné k životnímu prostředí z veřejných prostředků ve Středisku ekologické výchovy Sluňákov v Horce u Olomouce nebo netradiční rodinný dům vykonzolovaný nad prudký svah v Černošicích. Žádné z uvedených staveb nemůžeme v rámci našeho prostředí upřít snahu o novátorství. A určitě je důležitá skutečnost, že by ani jedna ze zmíněných realizací nevznikla bez spolupráce s osvícenými klienty. Na těchto příkladech se tedy ukazuje, že si někteří investoři začali uvědomovat význam spolupráce s architektem a že se díky tomu začíná rodit na rozdíl od devadesátých let minulého století daleko větší počet kultivovaných staveb.
Pro celkový výběr objektů do ročenky jsem si nakonec stanovil hledisko, zda se architektovi podařilo uskutečnit předem vytyčený záměr. Takové kritérium se zpočátku jevilo jako snadno splnitelné a za jediný problém jsem považoval své subjektivní hodnocení. Nakonec se z toho stal úplně opačný problém - nalézt 35 objektů s důsledně uplatněným konceptem. Přitom jsem prostudoval něco kolem 500 staveb, z nichž jsem následně navštívil 140.
Ukazuje se tedy, že česká architektura nemá takové ukázky, které by byly unikátní a mohly se směle srovnávat s nejlepší zahraniční produkcí. To ale neznamená, že by se u nás nenašly solidní příklady, které svoji hodnotu mají. Rozčarovaní studenti stále naléhali: Co vás přesto v daném kontextu zaujalo?
Rád bych vyzdvihl několik typů staveb, které považuji za nejzajímavější. Velký potenciál je patrný v přestavbách a úpravách starých budov. Téma proměny domu, který přestal vyhovovat původnímu účelu, má u nás mnoho vrstev. Přestavby a přístavby ukazují, zeje nutné ocenit práci architektů s řešením složitých úkolů, a to jako zcela rovnocennou s řešením novostaveb. Další silnou stránkou jsou již delší dobu čisté rekonstrukce, u nichž lze vidět posun v přístupu, kdy se již nejedná pouze o klasické rekonstrukce historických budov, myslím tím stavby do konce devatenáctého století, ale zaznamenáváme velké množství dobrých příkladů rekonstrukcí staveb z dvacátého století. Čím dál důležitější impuls pro vznik nové kvalitní architektury představuje tedy osvícený investor, který se především po roce 2000 výrazně proměňuje a vyzrává. To souvisí s větším zájmem o stavbu rodinných domů, začínajících nabírat na kvalitě. Klienty již nepředstavují pouze zbohatlíci, ale velmi často mladí lidé, kteří jsou poměrně otevřeni novým názorům, rádi cestují a nejsou zahleděni do katalogové produkce developerů.
Významnou skupinou staveb, které procházejí v posledních letech důležitou proměnou, jsou památníky. Po roce 1989 byla potřeba budovat mementa odkazující především k minulým pětačtyřiceti letům. Bohužel až v poslední době se výrazně změnilo povědomí, jak na tyto stavby nahlížet, a doufejme, že se již nebudou opakovat nezdary z Prahy, kterými jsou Pomník obětem komunismu na Újezdě od Olbrama Zoubka nebo nedávno odhalený Památník II. odboji na Klárově od Vladimíra Preclíka, kde všudypřítomný patos nenechá člověka vydechnout a zamyslet se nad jeho podstatou. Ponaučen z výše zmíněných neúspěchů řešil ateliér Sporadical vhodně památník v Liberci, který nechce v lidech vzbuzovat úzkost, ale s využitím zrcadlové plochy si žádá zamyšlení nad námi samými. Jiným příkladem je nová expozice Památníku v LidicÍch od Prokůpka a Žalského. Zde se podařilo pomocí poměrně jednoduchých prvků z betonu dát vyniknout projekci zachycující tragické osudy Lidic.
Vybrané typy objektů reprezentují podle mého názoru možnosti překračování limitů. Osobitý přístup jsem v jiných druzích staveb, než které jsem zmínil, hledal velmi obtížně, a proto se domnívám, že nám vyhovuje určité ztížení pracovních podmínek, jako jsou právě přestavby, dostavby nebo rekonstrukce. Takový úkol je na rozdíl od domu na volné parcele, kde se jedná o nepopsaný list papíru, přece jen něčím definovaný a dává autorům alespoň nějaký návod.
Nakonec jsem svým kolegům ukázal několik příkladů, které jsem měl možnost navštívit, z čehož vyplynula následující otázka: Co vás při samotné prohlídce staveb zaujalo? Bylo něco, co vás překvapilo? Ano, dospěl jsem k poznatku, který mě poměrně překvapil. v řadě zaslaných prací, a tady mám na mysli především fotografie staveb, jsem obdržel zkreslující informace. Vybrané záběry velmi umně popisovaly jen ty podařené partie stavby, které by měl pozorovatel vnímat. Po obhlídce na samotném místě jsem docházel ke zjištění, že nejenže některé nezařazené momenty nemají s celkovou stavbou nic společného, ale zároveň se u nich nedá mluvit o komplexním přístupu autora k celkovému konceptu stavby. Mé zjištění bylo navíc doprovázeno faktem, že se ve všech případech jednalo o mladé architekty. Chyby přitom nebyly způsobeny investorem, ale k mému skutečnému rozčarování autory samými. U začínajících architektů bych naopak očekával velké vypětí sil a touhu dosáhnout něčeho mimořádného. Tady se dotýkám důležité skutečnosti, že si za některé neúspěchy můžeme jako architekti sami.

Kritika a medializace architektury

Takové zjištění studenti neslyšeli vůbec rádi. Společně jsme proto začali přemýšlet, zda je nějaká možnost změny. Uvedené poznatky mě přivádějí k domněnce, že je nezbytně nutné rozvinout větší kritickou debatu o smyslu staveb a jejich navrhování. Je problematické postihnout univerzálně platnou podstatu kvality a tím se vracím k úvodnímu zamyšlení. Nicméně se domnívám, že „kvalitu" zprostředkovávají širší veřejnosti především média. Díky ním se podařilo za posledních zhruba dvacet let zviditelnit celou škálu architektů i jejich produktů a tady je zapotřebí uvést, že nejenom kvalita hrála při medializaci svou roli.
To souvisí s dalším tématem, které je dnes na pořadu dne, což je práce a kritika některých světových architektů, především architektonických hvězd. Někteří z nich dospěli ve své tvorbě do určitého stereotypu. Do krize, která byla vyprovokována především mediálním zájmem o tyto autory a jejich produkty. Zvýšená poptávka u nich leckdy znamená rezignaci na další vývoj. Proto začala nemalá část klientů vnímat architekturu jako spotřební artikl, který má za jediný cíl jejich zviditelnění. Zřetelně to ilustruje zajímavá diskuse mezi britským kritikem architektury Deyanem Sudjicem a americkým teoretikem architektury Charlesem Jencksem o ikonické architektuře. A to především v pasáži, kde se oba kolegové přou o význam Guggenheimova muzea v Bilbau. Deyan Sudjic: Kdokoli si může najmout jednoho z těch přibližně třiceti architektů, kteří na tolika místech stavějí atraktivní architekturu. A většina z nich může dokonce uspět v tom, že vytvoří na první pohled rozpoznatelnou ikonu, která se brzo stane pozadím pro reklamy na auta. Ovšem jak trvalá je tato ikona, jak se hodí pro provoz koncertní síně či umělecké galerie, to je jiná otázka. Na závěr se nicméně oba shodují vtom, že je třeba rozlišovat výtvory dobré od špatných a nezatracovat celý žánr. Stejně tak je zajímavá kritika současné švýcarské architektury od Kennetha Framptona, který se ve svých úvahách zabývá významem staveb od Herzoga a de Meurona a naproti tomu podstatou architektury Petera Zumthora. Zatímco Frampton vnímá stavby z poslední doby od Herzoga a de Meurona jako scénografícké, u Zumthora spatřuje především poctivost a pravdivost formy.
Je otázkou, zda taková architektura, na kterou ve své kritice naráží Frampton nebo Sudjic, není na konci svých sil, podobně jako bylo postmoderní tvarovaní staveb vyčerpáno v osmdesátých letech. Architektura přece není jen vizuální hra exteriérů, tedy scénografie, která nemá žádný dopad na interiér. Navíc bychom si měli položit otázku, zda není interiér naopak tím primárním, o co by v architektuře mělo jít, tedy o vytváření vnitřních prostorů. Podle mého názoru by měl architekt přistupovat ke stavbě komplexně. Především poslední práce Franka Gehryho nebo Daniela Libeskinda doplácejí na absolutní nekoherentnost interiéru s exteriérem. To, co bylo u prvních staveb těchto architektů mimořádné, jako například u Gehryho vlastního rodinného domu nebo u Libeskindova Židovského muzea, bylo pravdivé transformování vnitřku směrem ven a naopak. Tyto sochařské experimenty vyváděly postmoderní architekturu od osmdesátých let z jejího úpadku a dávaly naději v příchod něčeho nového. Dnes se zpravidla tvůrci těchto staveb sami ocitli v zajetí formalismu a opakování stejných principů. Uvedenou skutečnost nemusíme sledovat pouze na zahraničních příkladech, ale můžeme ji spatřit i u nás v Praze na Tančícím domě. Jediné, co autora této stavby zajímá, je maximální kreativita směrem navenek, ale při pohledu na řez zjišťujeme banální rozvrstvení vzniklé sochy do jednotlivých pater. Není to snad u takto zajímavé stavby jedno, jestli se podaří navázat interiér s exteriérem? Studenti proti uvedenému příkladu protestovali, protože ho sami považují za výjimečný zjev porevoluční architektonické scény. Musím přiznat, že jsem byl v devadesátých letech za Tančící dům rovněž vděčný, především za fakt, že tato stavba vyvolala první veřejnou diskusi o architektuře po roce 1989. Ale můj postoj k takovým stavbám dnes již není příznivý a domnívám se, že by se architektura nemusela tímto směrem ubírat.

Česká kritika architektury

Narážíme tedy na skutečnost, že nám citelně chybí kritika soudobé architektury, která by se měla zabývat nejen smyslem architektury samotné, ale i dalšími souvisejícími problémy. Tomuto tématu bylo v roce 2007 věnováno jedno celé číslo časopisu Stavba, navazující na seminář "Současná architektura a česká média" uspořádaný Rostislavem Koryčánkem. Rostislav Švacha se ve své úvaze zabývá právě potřebou kritiky: Na otázku, proč se vůbec o architektuře píše a proč se o ní někdy píše kriticky, se prostě odpovědi těžko hledají. Snad nás k ním zavede přepjaté stanovisko některých českých architektů současnosti, kteří smysl takového psaní úplně popírají, ba hledí na ně jako na něco škodlivého a parazitního. Takoví tvůrci sní sen o stavu, v jakém by se architektura bez literárního doprovodu úplně obešla. Vyučovala by se, navrhovala, stavěla a přežívala v čase za všeobecného mlčení svých učitelů, autorů i svého obecenstva. A dále Švacha pokračuje o smyslu kritiky: Představa takového tabu, uvaleného na architekturu, se však jeví jako něco nemožného. Neodpovídá jí ani průběh dějin architektury, ani povaha dnešního architektonického provozu. Vždy tu totiž existovala potřeba vydávat instrukce, vyměňovat si během stavby i po ní názory, zda se dílo daří, zamýšlet se, zda by to nešlo udělat i jinak. A to vše sotva probíhalo beze slov a obšírnějších debat. z touhy zobecnit takové výměny názorů do receptářů a úvah o architektonických principech se rodila teorie architektury. z touhy hodnotit vyrůstala kritika. Další statě se zabývají také osobami, které dnes kritiku provozují. A šéfredaktorka časopisu Stavba Milena Sršňová uvažuje, kde kritiky hledat. Kritik podle ní musí mnoho vědět a nesmí se bát omylu. Přitom ho nečeká žádný vděk ani vysoký honorář. To je zřejmě také jeden z důvodů, proč tento úděl na sebe nechce téměř nikdo brát.
Důležité také je, kde by se kritické texty měly objevovat. Nejvíc by samotné architektuře prospělo kritické nazírání v běžně dostupných médiích, na což upozorňuje redaktor MF Dnes Josef Chuchma: Ano, je zvláštní, že kritika architektury prakticky nemá v českém denním tisku svůj pravidelný a důstojný prostor, ačkoliv architektura je něco velmi praktického a uchopitelného, něco, co ovlivňuje naši každodennost. Chuchma ale také naráží na fakt, s nímž se potýkají i jiné deníky, že se mu, bohužel, nedaří získat k pravidelné spolupráci všeobecně známého a uznávaného historika nebo kritika architektury. Většina médií raději na kritiku architektury rezignuje, protože se nechce pouštět do takového podniku neprofesionálně, a přenechává tuto roli pouze odborným časopisům.
Kritika nemusí být předkládána pouze v tištěné podobě, ale mohli bychom se s ní setkávat i ve výstavních prostorech. Právě takovou zajímavou konfrontaci nabízela v roce 2007 výstava s názvem "Forma následuje...risk", kterou společně uspořádalo Centrum pro současné umění Futura a Karlín Studios v Praze a Slovenská národní galerie v Bratislavě. Kurátoři tvořili česko-slovenský tým složený z teoretiků Jany a Jiřího Ševčíkových a Moniky Mitášové. Výstava konfrontovala umělce i architekty z téměř celého světa. Jejich setkání nám ukázalo, jak se v posledních letech proměňují stavby, které čerpají svoje inspirace ze soch, a naopak, jak se někteří umělci nechávají inspirovat architekturou. Kurátoři sestavili přímo vedle sebe práce umělců i architektů, kteří se pokoušejí ve své práci najít nové možnosti. A jak uvádí Mitášová, v některých příkladech můžeme sledovat důraz na příbuznost, kdy sochařství a malba splývají s architekturou, v jiných případech jsou naopak sochy a architektura v opozici. Na výstavě ale také došlo k vzájemné konfrontaci mezi českou, slovenskou a zahraniční architekturou. K tomu J. a J. Ševčíkovi poznamenávají: Vědomě se pracuje s náhodou a rozpouští se hranice mezi tvorbou a destrukcí. Složitý celek je hlavním tématem ve skutečnosti už ustavené metafory, jejíž matrice je skoro prozrazena. Přístup k ní je otevřen a nezávisle na sobě se o ni pokoušejí umělci v nejrůznějších kulturních kontextech. Proto bylo možné na výstavě bez velkých problémů postavit vedle sebe řadu mezinárodně známých osobností i mladých umělců z české, slovenské, americké, německé a rakouské scény. Nedrží je pohromadě společný styl, není tu důležitá žádná autorská značka. Kritika autorského patosu je vlastní signaturou, stejně jako snaha po brikolážovém scelení, k němuž všichni směřují. Bohužel, tato akce i přes velmi zajímavý námět neměla dostatečnou propagaci a v médiích se téměř neobjevila. Přesto ji považuji za nejzajímavější počin v architektonickém dění roku 2007.

Co dál

Ze společné diskuse vyplývá, že jsme stavem naší architektury rozčarováni. Co tedy dál?

Klient a osvěta

Kromě kritiky a propagace architektury v médiích je důležitým aspektem již zmiňovaný klient. A nemyslím tím jen investora soukromého, ale i státního v podobě měst a obcí. Téměř každé město má dnes své satelity, bez jakékoliv občanské vybavenosti, bez jakéhokoliv prověřování a posuzování situace. Města se expanzivně rozrůstají sítí satelitních městeček, kde se naplňuje touha žít v blízkosti civilizace a zároveň v přírodě. Nakonec ale zjišťujeme, že se majitelé staveb v těchto územích ocitli ve stejné situaci jako na sídlištích ze sedmdesátých nebo osmdesátých let minulého století. Žádné soukromí, žádné zázemí, špatná doprava, špatně postavené domy vyžadující časté opravy. Sen se nesplnil. Města se dnes vytvářejí bez architektů. Stále větší vliv tu představuje ekonomika, politika nebo spotřeba. Město roste bez nás, bez urbanistických vizí. Je tedy nezbytně nutné věnovat maximální úsilí propagaci architektury směrem k širší veřejnosti, která by měla začít vnímat současný tragický stav s velkou vážností.
Zajímal mě pohled z opačné strany spektra, a proto jsem chtěl oslovit také někoho, kdo má s přístupem investorů bohaté zkušenosti. v ročence (viz s. 186) je proto uveden rozhovor s architektem Ivem Koukolem, který zastupoval a zastupuje investory ve státní i soukromé sféře. Společně jsme se pokusili otevřít a pojmenovat řadu problémů.

Škola

S mou kritikou nedůslednosti architektů v jejich práci souvisí otázka samotného vzdělávání. Škola, výchova, předávání znalostí, to je základní princip, jak udržet průběžný vývoj, a to nejen v architektuře. Školy u nás v předešlých letech neprodukovaly ani osobnosti, ani nepředávaly základní informace o moderní architektuře ve světě. Česká architektura devadesátých let podle mého názoru tímto výpadkem trpěla. Je nutné přiznat, že se postupně s příchodem kvalitních architektů z praxe do škol začíná blýskat na lepší časy. Nicméně se ještě jednou vrátím k textům Jeana Nouvela: Architektonické školství se musí radikálně proměnit a uvědomit si, že povaha architektury se v našem století změnila. Se studenty jsme se opakovaně shodli, že by škola měla vyprofilovat moderní koncepci výuky, která by byla založena především na ateliérové tvorbě, a té by měly být všechny ostatní předměty podřízeny. A k tomu studenti dodávali: Škola by nás neměla zahlcovat množstvím informací, ale měla by rozvíjet samostatné myšlení. Proč jsou jako jediné síto brané předměty, jako je matematika anebo deskriptiva? Proč není ateliérová práce na projektech tím základním, co by určilo naši kvalitu? Vesměs mohu konstatovat, že naše vysoké školy opouští každý rok velké procento studentů, kteří sice mají obecné povědomí o architektuře, ale jejich primární zájem a schopnost projektovat nejsou na vysoké úrovni.

Soutěže

Poslední bod, na který jsme při diskusi se studenty narazili, má na úroveň urbanismu a architektury také důležitý vliv. Jsou jím architektonické soutěže. Jejich žalostný nedostatek a špatná kvalita se podepsaly a podepisují na podobě našich měst.
Vyhlášení soutěže nemusí být doménou pouze státních institucí, ale mohou se aplikovat i na soukromé stavby. Systém soutěže je také velmi dobrým způsobem konkurence mezi architekty, který může přinést investorům netradiční pohled na řešený problém. Nemohu zde nezmínit, především s ohledem na velký zájem veřejnosti, soutěž na Národní knihovnu v Praze. Maximální mediální masáž, alespoň na chvíli, zapojila naši společnost do diskuse o architektuře. Bohužel netransparentnost soutěže a právní problémy, které vznikly kolem knihovny (porušení soutěžních podmínek, zpochybnění objektivity soutěže u nás i v zahraničí), jsou natolik závažné, že kvůli nim hrozí vypsání nové soutěže podle nových pravidel. v důsledku toho již změnila svůj Soutěžní řád Česká komora architektů. Znamená to, že v celé České republice se už nemohou konat architektonické soutěže pouze podle pravidel Mezinárodní unie architektů (UIA). Tedy tak, jak byla vypsána soutěž na novou Národní knihovnu. UIA nemůže řešit vzniklé problémy, protože nemá na našem území žádné právní kompetence. Tento fakt je důležitým ponaučením pro pořádání soutěží v budoucnu. Vypisovatel by se měl obklopit profesionálním týmem, který má s pořádáním soutěží dostatečné zkušenosti zaručující kvalitní postup poroty a výběr soutěžních návrhů.
Systém zlepšení výuky na našich školách a větší důraz na vyhlašování veřejných soutěží, respektive jejich přípravu, jsou aspekty, které musíme řešit ihned. Kultivování klienta související s medializací a propagací architektury jsou dlouhodobější problémy, vyžadující čas.
Všechny zmíněné faktory, které pomáhají utvářet architekturu, nejsou zatím na takové úrovni, abychom se mohli uklidnit zjištěním, že je místní produkce srovnatelná se světem. To podporuje mé kritické uvažování a nespokojeností se stavem našich staveb. Česká architektura, tak jak ji vnímám, není špatná, drží si určitou střízlivost nebo vznosněji řečeno slovy Rostislava Šváchy přísnost. Určitě se v posledních letech našlo mnoho zajímavých staveb, které by ale potřebovaly další následovníky, aby nás vrátily do skupiny států, jako je Slovinsko nebo Estonsko, které nám zatím stačily kvalitativně "utéct". Pokusme se dát naší architektuře větší prostor, než jaký jsme jí doposud dopřávali, a uvidíme, že se nám za to odvděčí.

Jan Šépka

 


[Na začátek stránky]