Ročenka: Česká architektura 2005-2006 ARCHITEKT   Týden 16. dubna 2007 Alexandr Skalický: Česká architektura 2005-2006 Ročenka architektury zlehka provokuje 13.04. 14:53 Vyšla další ročenka české architektury, která vždy zjara široké veřejnosti nabízí přehled o tom, co nového a podnětného se děje v domácí architektuře. Odborníci stavby povětšinou dávno znají z časopisů, a tak spíš můžou dle libosti, vkusu a zaměření přitakávat nebo se rozčilovat nad subjektivní volbou editora, který se rok od roku mění. Alexandr Skalický se svým výběrem vymezuje vůči strohosti a přísnosti, která je pro současnou českou architekturu tak typická. Dost bylo krychlí a kvádru, mohl by znít podtitul aktuální ročenky. Asi i proto je v ní nejvíce zastoupena střední generace skoro čtyřicátníků, už tolik nezatížená vyrovnáváním se s historií a návratem k funkcionalistickým základům. Vila Zdeňka Fránka v BrněMimo hlavní proud plave brněnský architekt Zdeněk Fránek, který začínal u organické architektury. V ročence je zastoupen hned třemi "dynamickými a plastickými" domy (dva z nich stavěl pro sebe). Vůbec většinu otištěných projektů tvoří rodinné domy či drobnější stavby. K nejpůsobivějším patří kaple sv. Antonína v Černé u Měřína od Ladislava Kuby a Tomáše Pilaře, která tvarem připomíná loď sbitou z prken, mírně zvednutou nad terén a odstavenou na břehu potoka. Že ani vysoká škola nemusí vypadat usedle, ukazují křivky a nečekané průhledy lékařské fakulty v Hradci Králové od autorské dvojice Michal Juha, Jan Topinka. Nejdynamičtější stavbou ve výběru je ale sídlo firmy Sipral, která vyrábí materiály pro opláštění budov. Aby se architekti Daniela Polubědová a Stanislav Filaha vyhnuli fádnosti "administračky", opatřili ji pestrobarevnou grafikou ze zbytků různých plechů a skel z nabídky investora a z fasády tak fakticky vytvořili vzorkovník. Vzorkovna firmy Sipral v PrazeKniha neopomíná ani několik mimořádně zdařilých rekonstrukcí. Olomoucké Arcidiecézní muzeum od studia HŠH, pivovar v Litomyšli, který zrekonstruoval Josef Pleskot, nebo brněnskou Vaňkovku od tamního ateliéru DRNH spojuje stejný přístup ke kulturnímu dědictví: architekti nenásilně, ale jasně deklarují nové využití historických budov a zřetelně oddělují své zásahy od původních vrstev. Kaple sv. Antonína v Černé u MěřínaŽe letošní výběr Alexandra Skalické je mimo domácí architektonický mainstream, dokládá i to, že pouze tři z jednatřiceti vybraných realizací bodovaly v některé z mnoha soutěží (i když je nutno dodat, že některé z domů úspěšných loni v Grand Prix Obce architektů už byly otištěny v předchozích ročenkách). Jako hozená rukavice české architektuře je to zajímavá výzva. Bibiana Beňová Architekt č. 07 2007 Česká architektura 2005-2006 Již sedmý ročník publikace společnosti Prostor jistě svědčí o zájmu o tento titul a vytrvalosti paní Vernerové při podpoře české architektury. Za to jí patří dík. Říká se, že číslo 7 je v lidském životě symbolické či periodické, že se po sedmi letech obnoví všechny bnňky a často se stanou zásadní změny. Po pouhém letmém prolistování letošní ročenky jsem měla tento intenzivní pocit - něco se stalo, něco se děje. Je to mladší generace, která oživuje zaběhlou architektonickou scénu a nemá potřebu se ohlížet a navazovat na odkazy funkcionalismu? Hned v úvodu svého textu říká pan Skalický, který poslední ročenku sestavil, že chtěl najít a představit tvarově bohaté a zajímavé stavby evropského kontextu současnosti a vyhnout se převládajícím „moderním dómům s plochou střechou". Myslím, že takových se v letošní ročence najde celá řada, pro mne nejlepším příkladem je kaple sv. Antonína od architektů Kuby a Pilaře. Je to také jedna z mála duchovních staveb, které se v posledních sedmi letech objevily. Stále jedna třetina všech staveb jsou rodinné domy, ale zastoupení bytových domů, školských a sportovních staveb roste. Zcela výjimečné jsou představené rekonstrukce, kde se do historických objektů dostává soudobá moderní architektura způsobem zcela ojedinělým v místních podmínkách, vytvořených památkáři. Že by i tady se něco pohnulo? Co shledávám též novým v letošním díle, je řazení staveb. Je kompaktnější a ucelenější, oproti náhodným výběrům minulých let je letošní řazení tematické, rekonstrukce jdou za sebou, stejně, jako stavby jednotlivých autorů. Nevím, zda je to náhoda, nebo úmysl autora či grafika, ale mám pocit, že to knize dává rytmus, který minulé ročenky neměly. Na konci svého textu představuje pan Skalický nejmladší nastupující generaci, zastoupenou projekty Michala Kutálka, a zároveň zdůrazňuje poctivost a lehkost architektonické tvorby. Pokud to Kutálkova budoucí tvorba prokáže, může se stát onou vícerozměrností, kterou ve svém rozhovoru na konci knihy postrádá v české architektuře Zdeněk Zavřel. Markéta Cajthamlová [Na začátek stránky]