Lidové noviny 17. května 2005

Rok rodinného domu

Ročenka české architektury přináší výběr třiatřiceti novostaveb, postavených v tuzemsku během minulého roku. Výběr tentokrát provedl ústecký architekt Jan Jehlík, který také opatřil knihu předmluvou.
V publikaci jsou velkou měrou zastoupeny rodinné domky a vily poměrně různorodých forem, zato vesměs zajímavých a nápaditých. Jsou tu uvedeny jak jednoduché a prosté příklady, tak i luxusní vily, jako by autor chtěl záměrně dokázat, že architektova inteligence, kultura, profesionalita, vnímavost pro specifickou situaci a životní způsoby klienta může zvládnout téma rodinného domu jak v oblasti vysokých nákladů, tak i v oblasti mnohem skromnější.
Ostatně, bydlení v rodinném domě je stále ještě jednou z nejzávažnějších i nejnapínavějších úloh, u nichž stále ještě hraje roli poetická vize života, promítaného do času a do přírody, na rozdíl od velkých administrativních, obchodních a průmyslových budov, nebo i obytných komplexů.
Přesto dva obytné celky uvedené v ročence mají vysokou úroveň:
první v Praze-Podolí (Safer Hájek architekti), druhý na Kavčích horách v Praze (K. Mrázek, K. Thér). Dům pro seniory v Úvalech (Jiran Kohout architekti) dokazuje trvalou sílu moderní tradice v její humanistické kvalitě. Úsporné, přesto však výrazné a živé variační skladby vytvořili architekti v Chodounech (P. Průša a Architektonické studio CAD), kde postavili skupinu sedmi rodinných domů.
Rekonstrukce dnes patří k velice aktuálním tématům. Za pozornost stojí rozsáhlá přestavba novorenesančního pavilonu na pražském výstavišti pro AVU. Jiným příkladem je smíchovská synagoga, k níž bylo připojeno nové křídlo (Znamení čtyř-architekti).
Zmínit by se měly také některé velké administrativní budovy, například Danube House v pražském Karlině, nebo budova Raiffeisen Centra na pražské Pankráci. Konečně je třeba uvést jediný kostel, jehož stavba souvisí s přestavbou kláštera v Novém Dvoře. Autorem je britský architekt John Pawson (spolupráce Atelier Soukup). Z oblasti parkové tvorby je zde zastoupena úprava Deniso vých sadů v Brně (Architekti Hrůša Pelčák), jež akcentovala čisté elementární prvky prostředí a učinila z nich důstojné místo uprostřed velkoměsta.
Na závěr uveďme několik různorodých příkladů rodinných domů: rodinný dům v Berouně (HSH architekti) je v podstatě naplocho položený hranol, složený ze čtyřiadvaceti krychlových modulů s prosklenými nebo plnými světlými stěnami s výrazným rámováním, působivý vysokou mírou abstrakce. Rodinný dům v Klokočné (Architekti Bezpalcovi) se vyznačuje rafinovanou rustikálností, vila v Modřanech (L+P atelier) kombinuje organické formy a materiály s přesnými high-tech prvky. Dům v Říčanech (Fact architektonický ateliér) je vzdálenou vzpomínkou na slavného Brazilce Niemeyera, dům v Přerově n. Labem (Jan Jehlík) připomíná svou překrývanou geometrií bílý hrad v krajině a odkazuje ke konstruktivismu.
Dům v Brně (Hrůša+Pelčák) je zase reinterpretací předválečné brněnské funkcionalistické modemy. I o řadě dalších rodinných staveb se dá meditovat, každá má svou tvář, otevřenost či uzavřenost, vyjadřuje názor na život, na běh času, vztah k místu, k tradici, každá má svůj osobitý architektonický jazyk.
Myslím, že právě v této oblasti můžeme najít specifické rysy architektury, odpovídající na konkrétní požadavky individuálního života. Ostatní druhy staveb, jako jsou obchodně-administrativní a zábavní centra, budovy mezinárodních korporací, sportovní stavby aj. se už podřizují provozním i estetickým pravidlům globalizačních procesů a představují spise odosobněný, třebaže mnohdy přitažlivý, elegantní, metalový, třpytivý a barevný svět konzumních svodů.
Tuto skutečnost alespoň letošní Ročenka české architektury jemně naznačuje.

Autor je architekt,
Ročenku vydalo nakladatelství Prostor

Reflex č. 21 / 26. května 2005

Česká architektura 2003-2004

Už popáté vydává nakladatelství Prostor ops ročenku pojednávající o podstatných architektonických počinech na území České republiky. Jako se to děje již od prvního vydání v roce 2001, i tentokrát se výběru staveb ujal architekt (a nikoliv kritik či teoretik): letos se role "arbitra ve věcech stavebního vkusu" ujal Jan Jehlík. Jde o autora zajímavých rodinných domů, renomovaného šestačtyřicetiletého tvůrce z Ústí nad Labem, příslušníka v současnosti zřejmě nejvalnější střední generace. Není bez zajímavosti, že se už v premiérovém vydání (období 1999-2000) objevil jeden jeho dům, a to v souboru staveb, sestaveném brněnským architektem Petrem Pelčákem.
Jan Jehlík se od svých předchůdců v pojetí ročenky odlišuje tím, že svůj výběr do jisté míry zdůvodňuje ve stručném textu ke třiatřiceti prezentovaným stavbám. Jednu po druhé se snaží stručně charakterizovat, popsat pocity, jaké v něm vyvolaly, když se s nimi setkal. Zatím se architekti omezováli na obecný úvod, v němž vyjadřovali své názory na fungování architekta (a architektury) v České republice. Jehlík tuto předmluvu nazval poněkud kontroverzně Živé a mrtvé domy. Pojednal ji velmi emotivně, až jako svého druhu výzvu. Píše v ní kupříkladu: "Je zoufale marné žádat sloh, styl či trend, je směšně malé přít se o ,míru šíkmosti střech'. Zapomeňme na formu jako obraz jakéhosi ideálu. Je falešný, stokrát falešný. Chtějme více. Vytvářejme pokaždé nové for- my - ať blízké těm starým, nebo novátorské -jako zhmotnění stále nových hledání. Tedy spíše nectíme je zrodit." Jsou to slova, nad nimiž stojí za to se zamyslet, protože míří na samu podstatu tvorby. Jehlíkův zápal mi přijde kromobyčejně sympatický, zvláště když on sám je schopen podložit ho konkrétními činy.
Polovinu ze třiatřiceti představovaných staveb zaujímají rodinné domy. V souladu s jeho vyjádřením jsou velmi rozmanitého vzhledu, neuplatňuje na nich žádnou apriorní (třeba tolikrát diskutovanou plochostřechou) tezi: od už slavného domu v Berouně, jenž je poskládán z dvou tuctů krychlí (HŠH architekti), přes nevelký, avšak odvážně řešený vesnický dům se sedlovou střechou (Atelier 69) až po přísně horizontální, nesmírně elegantní vilu v Říčanech (Fact architektonický atelier). Dále uvádí zdařilé příklady kancelářských budov, jakými jsou Danube House (A.D.N.S.) či Raiffeisen Centrum v Praze (Kordovská architekti). Všímá si také rekonstrukcí. Zaujaly jej například obnovy a dostavby Akademie výtvarných umění ve Stromovce (Jiran Kohout architekti), plaveckého areálu na Kraví hoře v Brně (Atelier DRNH), jemuž byla před třemi týdny udělena Grand Prix Obce architektů, nebo skvostná rekonstrukce kláštera Matky boží v Novém Dvoře (autorem je vynikající britský architekt John Pawson).
Mimochodem, Jan Jehlík je zatím spolu s Markétou Cajthamlovou (také narozena 1959, ročenka 2000 -2001) vůbec nejstarším sestavovatelem ročenky, protože jak Petr Pelčák (1999-2000), tak Michal Kohout (2001-2002) či Jaroslav Wertig (2002-2003) jsou narozeni v šedesátých letech. V základních rysech se jednotlivé ročenky od sebe vlastně příliš neliší, což má určitě souvislost s tím, že její jednotliví sestavovatelé směřují svým zaměřením ke střídmé formě, působivé neokázalosti a jakési tvarové čistotě. Možná by stálo za úvahu příště sáhnout po někom starším, osobně by mě zajímalo, jaké stavby by vybírala třeba Alena Šrámková nebo Miroslav Masák - nakolik by se jejich názor lišil. Jinak ročenka se již stala velmi dobrou pomůckou při orientaci soudobou architekturou, dosud v ní bylo ukázáno sto šedesát pět staveb, a to vesměs nadprůměrné kvality. Jistě, jde jenom o vrchol ledovce, jenž se v realitě ztrácí v moři stavebního šuntu. Nicméně: klobouk dolů před klienty, kteří se ve spolupráci s kvalitními architekty o něj zasloužili.
Petr Volf

Stavíme domov jaro/2005

Vlídný pohled na přísnou architekturu

Nejznámnější kniha našeho předního kritika architektury doc. PhDr. Rostislava Šváchy „Od moderny k funkcionalismu" (Praha 1985 a 1995) se stala vyhledávanou učebnicí dějin meziválečné architektury, své místo našla především v knihovnách odborníků. Jeho poslední knihu „Česká architektura a její přísnost" mohou naopak pročítat nejširší vrstvy obyvatel, jejichž krédem je všeobecná vzdělanost. Promlouvá k nim jazykem srozumitelným i úplným laikům v oboru, předkládá k jejich pochopení (obdivu či kritice) padesát významných staveb naší novodobé architektury. Aniž by se snažil zmanipulovat myšlení čtenáře, objasňuje podmínky vzniku každého díla, staví je chronologicky za sebou tak, aby byl snadno pochopitelný vývoj naší architektury po roce 1989: v souvislosti s vývojem společnosti i v návaznostech na tradice české moderny. Ke kulturní výbavě vzdělaného člověka určitě patří povědomí o současné, literatuře, hudbě, výtvarném umění, kinematografii, ale také o architektuře. Padesát knih, padesát skladeb, padesát obrazů ani padesát filmů není jistě přehnané množství, každý z nás je snadno obsáhne. Proč by se k nim tedy nemohlo připojit ještě padesát domů? Natolik významných, že představují jakési mezníky, ať už z hlediska architektonického a kulturního, nebo společenského či politického.
Odmítání moderní „krabicové" architektury velkou částí veřejnosti někdy pramení jen z pouhé neznalosti, nepochopení. Často závisí, až na schopnostech architekta, zda dokáže svého klienta přesvědčit, a posunout od romantických historismů k současnému tvarosloví. Že se tak neděje násilně a proti jeho vůli, napovídá citace z knihy: „Rovněž klient Lábusův - manažer velkého pražského průmyslového podniku - měl zpočátku o svém domě romantickou představu. Dal se však architektem umluvit. Vymoženosti moderní architektury ho nakonec okouzlily natolik, že už během stavby svého domu začal objíždět její >highlights< po celém světě. Tento entuziasmus sdílí celá klientova rodina."
Někteří zahraniční architekti kritizují přehnanou závislost naší moderní architektury na meziválečné minulosti. Rostislav Švácha se pokouší vysvětlit, proč tomu tak je, proč je česká architektura tak přísná. V úvodu hledá zdroje české přísnosti: od zakladatele moderní architektury Jana Kotěry, který si od Otto Wagnera přivezl z Vídně nechuť k historismu 19. století, až po reakce nejmladší generace na přebujelou výstavbu po Sametové revoluci. Tento postoj se zřejmě hned tak nezmění. Nejlepší architekti této. země v čele s Alenou Šrámkovou budou dál vyznávat hodnoty jako ohyčejnost, jednoduchost a citlivost, přestože riskují, že nebudou pochopeni běžnou "klientelou. Z rozhovoru se Stanislavem Fialou v časopise Zlatý řez autor knihy cituje: "Připadá mi zajímavé, že levná obyčejnost se postupně stala luxusem, považovaným většinou za exces a exhibici." Druhé část knihy představuje jednotlivé stavby z let 1989-2004. Komentáře k nim na sebe volně navazují, takže kniha se dá číst jako souvislý text, do něhož jsou vkládány citace z recenzí odborných časopisů, výroky autorů staveb i názory klientů, kteří je užívají. Představena je tu nejen architektura, na niž se dá aplikovat výraz přísná, ale i taková, která se staví do přímé opozice: jejím nejpopulárnějším představitelem je v tisku tolik diskutovaný Tančícídům.
Knihu, dárek vhodný pro každého kultivovaného Čecha, graficky mladistvě a neotřele zpracoval Mikuláš Macháček (Studio Najbrt) s použitím fotografií předních fotografů. Byla věnována nedávno zesnulému Pavlu Štechoví, který byl po několik desetiletí "dvorním" fotografem naší architektury.

Rostislav Švácha: Česká architektura a její
přísnost, padesát staveb 1989 - 2004.
Vydala nezisková společnost
Prostor-architektura, interiér, design, o.p.s., 2004.
Vydání první, 304 stran, cena 900 Kč.