Michal Kohout,
editor ročenky Česká architektura 2001/2002, která se nyní dostává na trh, je přesvědčen:

Střední stav se začíná více zajímat o architekturu

Jiří Hlinka www.ihned.cz/hlinka
Praha, 9. 4. 2003

Většinu objektů, které do ročenky České architektury vybral Michal Kohout, si nechali postavit konkrétní klienti a nikoliv developerské firmy. Je to tím, že se začíná konsolidovat střední stav, raduje se editor, sám praktikující a úspěšný architekt.

hn: Porotám architektonických cen , se vyčítá, že stavby vybírají "naslepo". Vy jste všechny objekty navštívil? Z kolika realizací jste vůbec vybíral?

Stavby, o které jsem při výběru zavadil, bylo sto čtyřicet. Osobně jsem jich viděl kolem stovky. Musím ale říct, že větší část z nich se nachazí v Praze nebo v Brně, takže to nebyl takový problém.

hn: Nechal jste se při hrubém výběru inspirovat odbornými časopisy?

Jen částečně: Podobně jako editoři předchozích ročenek Petr Pelčák a Markéta Cajthamlová jsem obeslal asi šedesát ateliérů s otázkou: co zajímavého v poslední době udělaly. Pak jsem dal i na typy fotografů architektury. Časopisy jsem samozřejmě sledoval.

hn: Zmínil jste, že většina vámi vybraných staveb se nachází v Praze nebo v Brně. V ročence je ale podezřele velký počet projektů z Vysočiny, střední a jižní Moravy. Čím to?

Podle mého názoru to má dvě příčiny. První z nich je ta, že Brno je významným architektonickým centrem a zmíněné lokality jsou tradiční spádové oblasti brněnských architektů. Druhá je do značné míry osobní: domy jsem vybíral samozřejmě podle jejich kvality, svou roli však sehrála i má slabost pro civilnější a jednodušší stavby. A zdá se, že tamní investoři berou tyto věci ve skromnějším měřítku.

hn: Zmínil jste soukromé investory. Z vašeho editorialu vyplývá, že se začíná konsolidovat takzvaný střední stav. Takže nastávají lepší časy i pro architekty?

Konsolidace je dána jednak dostupností hypoték a jednak tím, že se příslušníci středního stavu začínají o architekturu stále více zajímat. Kromě peněz tedy získávají také pocit, že investice do architektury se vyplatí. Je to patrné ve velkých městech, menších městech i vesnicích.

hn: Přesto si v prologu ročenky kladete otáxku, co způsobuje menší zájem o architekturu v porovnání například s výtvarným uměním. Není to dáno i tím, že nejviditelnější projevy architektury jsou často pouze průměrné a vznikajf bez ohledu na veřejné mínění?

V jistém směru určitě. To, co dělaji politické, intelektuální nebo ekonomické elity vždy nějakým způsobem ovlivňuje společnost. A ona to druhotně odráží ve svých aktivitách - v tomto ohledu do podoby toho, co se staví. Říká se, že architektura je vždy spojena s mocí. A pokud byla po čtyřicet let spojena s totalitou, není divu, že obor je stále v jistém útlumu. Včetně toho médiálního. Jsem ale optimistou a myslím si, že lidé se učí žít a vnímat věci po svém, včetně vstupování do investičních procesů. Začínají být samostatní.

hn: Navzdory vašemu optimismu se mi zdá, že mezi zdejším a světovým standardem v architektuře zeje stále velká propast. Jak ji překonat?

Především je potřeba získat osobitost a sebevědomí. U architekta se sebedůvěra zvyšuje s počtem zakázek. Jeho sebevědomí je možná mnohem více než v jiném oboru závislé na sebevědomí společnosti, klientů. Avšak pozor! České prostředí neuznává systém hvězd. Neplatilo to ani v době, kdy byla zdejší tvorba na svém vrcholu, tedy ve 20. a 30. letech. Navíc my jako Češi máme sklon k civilnosti, trochu nam chybí idealismus, dostatek rozletu. Ale takoví nejsou jen architekti - taková je celá společnost.

Poslední architektonická ročenka nezůstává pouze u výčtu staveb

Praha, 9. 4. 2003 Několik vylepšení čeká na pravidelné zájemce o současnou architektonickou scénu, kteří dají na doporučení ročenek Česká architektura. Letošní, v pořadí třetí výběr toho nejlepšího, co se mezi léty 2001 až 2002 ve zdejší kotlině zrodilo, měl na starosti architekt Michal Kohout.
Jméno nového editora nepřekvapí - jde o záměr nakladatele, který tím mimo jiné umožňuje aktivním architektům-editorům sebereflexi své tvorby v kontextu s díly jejich kolegů. Nová ročenka však oproti předchozím dvěma publikacím obsahuje novinky, díky nimž se posouvá až téměř do historiografické polohy.
Zájemce, který ji otevře třeba za dvacet třicet let, totiž získá informaci nejen o tom, co se stavělo, ale zároveň i o tom, v jakých podmínkách se tak dělo. Po základní části publikace, v níž jsou stručnými autorskými zprávami a fotodokumentací zvěčněny přes tři desítky vybraných staveb, následuje blok odborných statí. Miloslav Mašek se ohlíží za loňskem ve stavebnictví, sociolog Martin Lux přibližuje problematiku nájemních bytů a jejich výstavby, z pohledu developera hodnotí uplynulý rok Kamil Kosman.
Nádavkem jsou ještě přiřazeny přehledy udělených cen a výsledky významných architektonických soutěží. Jednoduše: bilance, jak má být.
Příkladný je i přístup Michala Kohouta. Ve svém výběru neopomněl žádnou podstatnou realizaci (pražský Palác Euro, Hotel Josef, Hotel Andel's atd.) . Značný prostor je však věnován i rodinným domům, bytovým komplexům, či leckdy nenápadným sídlům lokálních firem a společností.
Velmi záslužná je skutečnost, že některé objekty a domy se dosud neobjevily v žádném odborném časopise. Kohout tím jen stvrdil svou pečlivou práci a Česká architektura 2001/2002 punc "doporučené literatury". (jh)

Česká architektuxa 20001/2002,
nakladatelství Prostor - architektura - interiér - design,
188 stran

Milan Jírovec (D.U.M. Architekti) - šatny pro strahovský stadion v Praze

Sportovní šatny mohou vypadat všelijak, většinou jde o nevábné prostory, v jejichž stěnách je zakousnut letitý zápach unavených tél a nohou. Nechybí-li ale velkorysost, mohou být elegantní, vzdušné a prostorné jako v případě šatenn, které nedávno vyrostly na pražském Strahovském stadiónu za sedm miliónů korun. Jde sice o "objekt se statutem dočasné stavby", ale jejich pojetí je natolik povedené, že ona "dočasnost" by klidně mohla přerůst v "trvalost". Přitom jsou jednoduché: ocelový skelet, plášt chránící montovanou ocelovou konstrukci. V umné jednoduchosti se ovšem - jak známo skrývá sila celkového výrazu: kde taková síla chybí, musí se dohánět různými cetkami, které mají odvést pozornost od chatrnosti základní koncepce. Architekt Milan Jírovec odvedl dobrou práci. Šatny vypadají zvlášť působivě po setmění, kdy prosvícené průsvitné stěny umocňují jejich křehkost. Můžete si je prohlédnout při návštěvě Strahovského stadiónu nebo v publikaci Česká architektura 2001-2002, kterou právě vydalo nakladatelství Prostor-architektura-interiér-design. Tahle užitečná ročenka je už třetí v pořadí a mapuje zajímavé stavby vzniklé ve sledovaném období. Tentokrát ji sestavil architekt Michal Kohout, který do ni zahrnul pětatřicet - podle něj nejzajímavějších - realizací uskutečněných v Čechách a na Moravě. Je to pestrá přehlídka: vily, administrativní budovy, školy, hotely ... šatna. "Společným jmenovatelem všech uvedených staveb je však jejich navázání na silnou moderní tradici, která je určujícím - byť ne jediným - proudem na mezinárodní scéně," vysvětluje Kohout princip svého výběru. Zdá se, že čeští architekti po rozpačitém období začátku devadesátých let nabírají čím dál více svěžejší vzduch do plic. Sympatickým rysem je, že se ti nejlepší neubírají cestou okázalosti, ale jsou spíše uměřenější, což odpovídá situaci, v níž se Česká republika nacházi.
PETR VOLF

(jhv) - Pětatřicet smělých staveb v nové ročence

Nakladatelství s předlouhým názvem Prostor - architektura - interiér - design vydalo již potřetí obrazovou ročenku Česká architektura. Zahrnuje období let 2001-2002 a ve fotografiích, plánech a autorských zprávách přináší pětatřicet realizovaných staveb, jež vyčnívají z našeho architektonického průměru. Výběr měl tentokrát na starosti architekt Michal Kohout, dřívější šéfredaktor elitního časopisu a nakladatelství Zlatý řez.
V úvodu ročenky Kohout nezastírá jistý pesimismus nad zdejší aktuální situací. Domnívá se, že ze všech uměleckých oborů v Česku toho veřejnost ví nejméně o architektech. Podle něho si "devět z deseti českých intelektuálů" nevzpomene na jména ani deseti současných místních architektů. Na druhou stranu prý každým rokem stoupá počet zajímavých budov, a co je pozoruhodné, stavebníkem je podle něj stále častěj i "běžný středostavovský občan". Dokládá to nárůst vynikajícich staveb, ktere si pro sebe nechali navrhnout ne příliš movití, ale odvážně a s notným vkusem investující Češi. Kohout přiznává, že ve výběru preferoval právě charakterem skromnější budovy dosažitelné za přijatelné ceny.
Poprvé byly do ročenky zahrnuty statě dokumentující současný stav českého stavebnictví. Z textu sociologa Martina Luxe vybíráme skeptickou větu, jež pohříchu stvrzuje zatímní výjimečnost oněch pětatřiceti staveb: "Ačkoliv jsme se za minulý rok v bytové politice pohnuli o malý krůček dál, současné tempo nás dovede k fungujícímu a prosperujícímu trhu s finančně dostupným bydlením pro všechny skupiny domácností až za mnoho desítek let."
Kniha má na svém hřbetu tradičně otištěny pouze půlky číslic vročení, takže v knihovně na sebe jednotlivé svazky umístěné vedle sebe navazují. Oproti minulým ročenkám klade nynější velký důraz na stavby realizované mimo velká centra.

RODINNÝ DŮM V PRAZE-DUBČI.
Pro manžele Peškovy ho na vrhli architekti Jiří Smolík a Zdeněk Rychtařík z atelieru Vyšehrad. Stál 2,6 milionu korun, obvodové stěny jsou z pórobetonových tvárnic, obklad fasády je z překližky. Podle ročenky jeho architektura částečně vychází z neofunkcionalismu, částečně z rustikální moderny a vernukuláru.

Česká architektura 2001 - 2002

Poslední ročenka české architektury, kterou vydává nakladatelství Prostor, přináší jako obvykle obšírnou zprávu o aktuální situaci a vývoji daného oboru. Jednak slouží široké veřejnosti, jednak je určena i zájemcům ze zahraničí, aby měli dostatek informací o současné české architektuře. Proto vychází dvojjazyčně. Publikace se skládá ze dvou kapitol. Zaprvé to je kapitola STAVBY, představující vybrané topologicky rozmanité objekty. Bezmála její polovina (stejně jakc v předchozích vydáních ročenky) představuje obytné domy. Druhá kapitola FAKTOGRAFIE je věnována současnému stavu bytové politiky, trhu s nemovitostmi a českého stavebnictví. Obsahuje současně výsledky vybraných celostátních soutěží (Stavba roku, Interiér roku, Grand Prix Obce architektů, Úsporný dům a Nejlepší z realit) včetně soutěží, jež jsou pořádány podle soutěžního řádu ČKA. Tato kapitola je ještě doplněna o seznam přednášek, výstav a vydané literatury.

A co říká v úvodu ročenky její editor Michal Kohout?

Mimo jiné toto: "Architektura je méně než kterýkoli jiný umělecký obor soukromou záležitostí tvůrce. Dobrá stavba musí být iniciována a podporována kultivovaným stavebníkem, vyprojektována technicky zdatnými specialisty, schválena odbomě vzdělanými úředníky, zhotovena schopnými a zkušenými techniky a dělníky, trvale profesionálně udržována a citlivě užívána odpovědnými vlastníky.
Aby se dílo zdařilo, musí být všichni účastníci tohoto procesu alespoň v základních rysech se stavbou srozuměni a musí mít vůli přispět k jejímu zdaru. Toto společné tvůrčí úsilí i energie obsažená v nemalých prostředcích vkládaných do staveb je ,nabíjí' podivuhodnou silou, kterou stavby vyzařují zpět..."

Bylo těžké vybrat z nepřeberného množství krásných fotografií nových staveb a jejich interiérů pouhý zlomek. Vybrali jsme pouze čtyři, i když jsme pochopitelně u těch ostatních přesvědčeni o tom, že také v jejich případě mají výše citované myšlenky M. Kohouta svoji platnost. Alespoň tedy, pokud jde o jejich první část. Tu druhou prokáže čas.
ht

Zpráva o stavu české architektonické scény v roce 2003

Rozhovor Rostislava Koryčánka s Michalem Kohoutem se uskutečnil 12.4.2003 během zasedání Komory architektů v Brně.

Prostor představil třetí díl ročenky Česká architektura 2001-2002. Editorem ročenky jsi byl tentokrát ty. Můžeš krátce představit metodu uplatněnou při tvorbě ročenky?
Pravidla byla stanovena při prvním ročníku Petrem Pelčákem a Dášou Vernerovou. Počet prezentovaných staveb je maximálně třicet pět, a nemusí se naplnit. Vybrané stavby jsou představeny na dvou, čtyřech a šesti stranách s tím, že většina staveb by měla být dokumentována na čtyřech. Při prvním ročníku se víceméně rozhodla forma, jakou budou stavby publikovány, tzn. že tam bude nějaký úvodní text od autora, hlavička, že tam bude něco jako ikona - tzn. malý obrázek, který stavbu doprovází, i v obsahu atd. Já osobně jsem se snažil, aby se v letošní ročence víc uplatnily i plány: půdorysy, řezy. Co jsem do toho ještě vnesl, bylo, aby se stavby typologicky seřadily, protože předcházející ročenky se mi zdály málo přehledné. Jinak jsem do systému ročenky nechtěl zasahovat, protože mi připadá, že kontinuita je zde namístě, a navíc je podoba ročenky dobře vymyšlená.

Jedním z kladů ročenky je to, že editor, i když se snaží o racionáiní, objektívní postup, vnáší do celého výběru svůj subjektivní pohled. Jak sis vytipovával stavby, které tě zajímaly? Určítě jsi kontaktoval spoustu ateliérů, vyhledával jsi realizace, kterými ses chtěl zabývat, v časopisech...
Hlavně jsem chtěl ty stavby vidět. Většinu staveb jsem našel tak, že jsem procházel literaturu a že jsem se dotazoval "tipovačů", tzn. fotografů a redaktorů. Oslovil jsem asi šesedát ateliérů, ale musím říct, že většina kontaktovaných architektů se držela hodně zpátky. Trošku mě to překvapilo, protože bych si myslel, že se budou víc snažit spolupracovat. Většina lidí mi na mé oslovení vlastně ani neodpověděla.

Výběr realizací má jasné rozložení: nejhutněji jsou obsazeny lokality Praha a Brno plus spádové oblasti těchto měst. Souvisí to s tím, že na další lokatity nemáš kontakty nebo se tam hůř zjišťují možné realizace, anebo je to způsobeno tím, že tam vůbec nejsou?
Jedním samozřejmě hodně pomocným kritériem byla i regionální rovnoměrnost. Když jsem viděl, že nemám nikoho ze severní Moravy, když jsem viděl, že nemám žádné západní, jižní a severní Čechy, tak jsem se snažil to nějak doplnit. Pátral jsem po realizacích z těchto regionů, ale nepodařilo se mi je najít. Nemůžu ale tvrdit, že tam žádné věci nejsou, nebo že tam není nic, co by nehylo hodné zaznamenání, ale prostě jsem je nenašel.

Mohl bys popsat, jaké je spektrum současné české architektonické scény, například co se týká demografických znaků? Můžeš zhodnotit, proč se v ročence neobjevují realizace starších architektů? Je to kvůli tomu, že tito architekti nepůsobí, nebo že práce starší generace nedosahují úrovně, která by tě v souvislosti s tvorbou ročenky zajímala?
Já si myslím, že je to asi spíš to druhé, protože předpokládám, že většinu zakázek dělají právě lidi mezi čtyřicítkou a šedesátkou. Z mého pohledu mají obsazeny všechny hlavní kontakty na rozhodující investory. Přesto je v této generaci méně lidí, jejichž práce by mi něco říkala. Jiná otázka je, proč tomu tak je. Já sám jsem člověk, kterému ještě ani není čtyřicet, a možná mám nějaký generační problém. Jinou příčinou je, že většina architektů z této generace jsou lidé, které už zasáhla zhoršující se atmosféra na školách. Třeba generace lidí, kterým je dnes nad šedesát, ti byli školení ještě v relativně svobodných poměrech. Další důvod je, že tihle lidé začínali projektovat nebo projektovali většinu svého života v pokřivených poměrech: jako mladí neměli možnost cestovat, neměli v době, která tě jako člověka i jako architekta formuje, možnost svobodnější diskuze, neměli možnost poměřovat se svými pracemi mezi sebou ani s tím, co se dělo ve světě. Samozřejmě k tomu přispělo i to, že se tady stavělo daleko méně. Navíc, jak se zde stavělo? Od projektu po hotový barák uběhlo deset let a to neumožňuje pořádnou zpětnou vazbu. Člověk byl vystaven šílené mlýnici, kde ho drtily technicko-hospodářské ukazatele a naprosto nepružní dodavatelé. To všechno podle mě muselo starší generaci hrozně otrávit a zdevastovat. Spousta z nich také odešla: jednak od oboru a jednak do ciziny, aby mohli dělat architekturu.

Pociťuješ, že existuje jakási generační trhlina v kontinuitě oboru?
To teda zatraceně. Já bych to ani nenazýval trhlinou, já bych to nazval propast nebo generační černá díra. Tady přežilo pár silných jedinců, z té starší generace třeba Šrámková, jinak notoricky známá jména jako třeba Pleskot, Lábus, Přikryl, Suchomel, Línek - to je pár jmen, ale kolem nich je prázdno. Na druhou stranu se v ročence objevuje například Vladislav Vrána, který dělal dostavbu kláštera. To je člověk téhle generace. Nikdy předtím jsem o něm nic neslyšel, ale zřejmě se obklopil šikovnými mladými lidmi nebo ho doba vynesla nahoru - jsou lidi, kteří nejsou rváči a bojovníci, ale ve chvíli, kdy se uvolní prostor, jsou schopní ho vyplnit kvalitním způsobem. Ale řekl bych, že to jsou zase jedinci. Sebevědomí architekta, jeho tvůrčí schopnosti, to je něco, co roste, co se pěstuje. To není něco, co se dá nalít do hlavy nebo vyčíst z knížek...

... a generačně se prenáší...
Sebevědomí v sobě odráží i reakce společnosti a lidí z oboru. Z lidí, kterým se úplně proměnily podmínky, když jim bylo padesát, se stávají osamělí běžci: ve své generaci se nemají čeho chytit, můžou mít pocit, že chytají nějakou módu, která jim není vlastní, nebo si na novoty zkrátka netroufnou. Jsou, dejme tomu, už napojeni na určité typy klientů, kteří od nich žádné novinky nechtějí. Nebo prostě nereflektují, kam se obor posunul. Nenaučili se používat některé detaily nebo zapojovat určité specialisty, kteří jsou ochotní se jim přizpůsobit. Pokud chce člověk dosáhnout určité kvality, tak musí ždímat i své spolupracovníky k určitému vyššímu standardu práce, který u nás ještě není samozřejmostí - stále si mezi sebou hlídáme, kdo jaké speciály používá, kdo má jakého statika, kdo má jakého elektrikáře, kdo využívá jaké dodavatele. A část architektů, o kterých mluvíme, by najednou měla chtít od svých spolupracovniků víc a s nimi to možná nejde.

Ještě jednou se vrátím ke vzpomenuté generační propasti, která na českou architektonickou scénu podle tvé výpovědi doléhá. Na tiskovce, kde byla představena letošní ročenka, jsi mluvil o tom, že Česko trpí tím, že nemá architektonické hvězdy. Já bych se přece jenom zeptat, jestli jména, která jsi tady už vzpomínal - Přikryl, Šrámková, Pleskot - přece jen netvoří jakési to hvězdné nebe současné české architektury s jakýmsi českým specifikem, že se jedná o "tiché hvězdy". Protože aby se stali úplnými hvězdami, muselo by s tím být spojeno také to, že takto působí i společensky. Zatímco mně přijde, že ti, které jsme jmenovali, jsou typy tidí, kteří odmítají působit společensky tak, jak by měla ona správná architektonická hvězda. Jako by mentalitou zůstali v "architektuře undergroundu". Ale přece jen mi přijde, že na sebe pozornost poutají; minimálně jsou pro mnohé duchovní oporou.
Duchovní oporou jistě jsou. Řekl bych, že svým vlivem na naši architektonickou scénu kritérium hvězdy splňují. Chybí tomu ale společenské uznání v širší rovině. Oni sami to tak asi úplně nechápou. Na jednu stranu je sympatické a přijemné, že zůstávají civilní a přístupní, ale na druhou stranu, když se vláda rozhodne, že postaví třeba sídlo Senátu, tak mi připadá šíené, že nebyl nikdo z nich pozvaný a že nemají u takovýchto projektů významné slovo. Neříkám, že je musí zrovna dělat, ale můžou u toho fungovat jako odborný poradce. To samé u velké společnosti, která se rozhodne stavět si své sídlo. Poprvé jsem se s něčím takovým setkal u Martina Rajniše, který patří také k výrazným postavám této generace. Nevím ale, do jaké míry si to vysloužil tím, že je v obchodním světě vnímán jako dobrý architekt, a do jaké míry tím, že je "salonfähig". Hvězdou se staneš tak kolem padesáti a to musiš mít za sebou spoustu práce, musíš mít tým lidí, jak jsme o tom mluvili, musiš už mít nějaký okruh následovníků a o to všechno byli tihle lidi připraveni.

Za touto generací nastoupili další, mezi jinými i vy, začíná se uplatňovat nejmladší generace architektů. Na české scéně se v současnosti odehrává řada překvapení, protože dřívější přehled o tom, co kde kvalitního vzniká, je ten tam. Staví se daleko více kvalitních staveb, než je ke spatření třeba v odborných časopisech, ale bohužel se o nich "neví". Můžeš to potvrdit?
Je to víceméně tak, jak jsi řekl. Scéna se u nás stává přijemně nepřehlednou. Lidi se začínají organizovat generačně, výtvarně nebo třeba i regionálně do tu formálnějších, tu méně formálních skupin nebo seskupení. V regionu cítí architekti daleko intenzivněji to, že pokud bude odezva veřejnosti na kvalitní barák mého kolegy pozitivní, zvyšuje to i mou možnost prosadit se s podobnou představou kvality. I z tohoto důvodu se můžou architekti v regionech spojovat. Také to souvisí s tím, že se zvyšuje množství zakázek a i architekti v regionu dosáhli určitého standardu, který je normální pro běžné fungování, a můžou začít sebevědoměji vystupovat vůči společnosti. Můžou jí aktivně pomáhat při utváření názoru. Tohle je velmi pozitivní. Samozřejmě časopisy to už nemůžou stíhat, i když si osobně myslím, že jich máme tady v tom desetimilionovém kotli víc než dost.

Máš pocit, že odborný tisk v současné době místo toho, aby situaci na české architektonické scéně zprůhledňoval, ji naopak maskuje? Maskuje právě tím, že si oblíbí některé autory, které dál propaguje, a tím pádem zastiňuje jiné kvalitně složené ateliéry? Já bych to takhle neviděl. Spíš docházíme do takového normálního stavu, kdy se každý musí nějakým způsobem sám prosadit. Naopak by bylo dobré, kdyby se časopisy více profilovaly, více stylově vyhranily - tak, jako to bylo dříve, kdy existovaly různé časopisy, které byly vyloženě zaměřené na nějaký okruh lidí nebo na nějaké výtvarné směřováni. Samozřejmě vím, že je to těžké, ale každá generace se musí znovu sama snažit prosadit. To je přirozený stav.

V ročence jsi uvedl tabulku, ve které jsi celkem vtipně rozdělil produkci, která je v ročence obsažena do několika proudů. Z tabulky vyplývá, že největší počet staveb zastoupených v ročence má blízko k neofunkcionalismu a "crisp moderně". Myslíš si, že je to tendence, která bude pokračovat i do budoucna, nebo se dají na základě tvého expertního poznání objevit i jiné, které by se mohiy rozbujet? Dá se vůbec v současné české architektuře vysledovat nějaká převažující tendence?
Neměl jsem pocit, že by nějaký proud přesvědčivě zvítězil. Já si spíiš myslím, že se česká scéna rozpadá a každý pracuje a profiluje se podle toho, co ho nejvíc osobně zajímá. Neprobádané pole je například tzv. "rustikální moderna a vernakulár". Musím ale podotknout, že přes nárůst kvality a kultivaci společnosti tvoří dobré realizace z hlediska počtu dostavěných staveb okrajovou záležitost. Je totiž evidentní, že veřejnost jako celek tzv. moderní architekturu možná začíná přijímat v elitách, ale jako celek nikoli. Místo toho, aby mezi vysokou a tzv. lidovou architekturou tady existovala spojitá řada, se obě množiny od sebe vzdalují. Věřím, že Ize tuto mezeru vyplnit něčím kvalitním. Za tím, co lidi žene do náruče všech těch nesmyslů - alpských bud, mexických haciend a antických palácků, je určitá potřeba a my bychom se jako profese na tuto potřebu měli snažit reagovat. Jsem přesvědčen, že to Ize, aniž by člověk slevoval z kvality; je spiš důležité zbavit se určitých klišé, ve kterých jsme se naučili fungovat, určitého "fachidiotismu". Právě proto jsem chtěl v ročence uveřejnit Sváťu Sládečka, protože si myslím, že to je zajímavá postava, která jde tímhle směrem. Nebo třeba Petr Všetečka nebo Michal Říčný a Vladimír Čuhel - to jsou lidi, kteří na tom cílevědomě pracují. Rekl bych, že právě brněnská skupina je v tomhle zajímavá. V jejich práci je určitá osobitost a dotýká se něčeho, co mi připadá hodně palčivé.

Je tvoje poznámka i apelem na nekomunikativnost architektů a veřejnosti, kterou chtějí oslovit~ Je tato schopnost zatím nedostatečná? Je nedostatečná.

Každá z těchto kulturních sfér používá odlišný jazyk, architekti mají své představy, ze kterých nemíní slevit, a veřejnost, kterou by rádi oslovili a které by rádi vnutili některý ze svých projektů, není schopná rozumět záměru architektů.
To, že tomu lidi "nerozumí", je přirozený jev. Před třiceti lety byl člověk i jako laik schopný rozebrat motor od auta a zase ho složit dohromady a nebyl to žádný velký problém. Dneska to pomalu neumí ani automechanici v servisech. Ti jednotlivé součástky jen vyměňují, protože jsou už neuvěřitelně složité. Tato "složitost" se nevyhnula ani architektuře. Do jisté míry je to tedy přirozený jev. Zakopaný pes je ale v tom, že pro architekty je to věc fatální, protože ti jsou do značné míry závislí na tom, že klient chápe, o co jde, a je srozuměný s cílem. Společnost jako celek se silně specializuje, ale architektura je pořád závislá na komunikaci. Pak zbývají jen dvě možnosti: buď dám specialistovi naprostou důvěru, jako se to děje v jiných oborech, a nechám ho dělat, co chce. Musím ale počítat s tím, že dostanu něco, čemu nemusím moc rozumět. Anebo - což může fungovat jen ve vyspělejších společnostech - se veřejnost kultivuje. Architekti a odborná veřejnost na tom důsledně pracují a naopak zase klienti mají snahu jít architektuře naproti a nějakým způsobem se ji učit chápat.

Má česká veřejnost zájem o architekturu?
Přirozeně jsem deformovaný oborem, takže si myslím, že zájem je těžce nedostatečný. Ale realisticky vzato je věcí, které se ucházejí o pozornost lidí, tolik, že je těžké, aby se v architektuře našli. Na druhou stranu si taky nemyslím, že bychom veřejnosti cestu k architektuře jako lidé z profese příliš usnadňovali nebo že bychom jim to dělali nějak zvlášť zábavné. Znám pouze jeden takový případ, a tím je David Vávra se svým cyklem Šumných měst. Nevím, proč by takových věcí nemohlo být víc nebo proč by architekti třeba nemohli psát pravidelně do novin? Bohužel takoví lidi tady nejsou, přijímám to jako fakt, se kterým se můžu snažit něco dělat, ale když nejsou, tak nejsou.

V uplynulém desetiletí byly dvě výrazné výstavy, které oslovily obrovskou masu - první byla "Plečnik", druhá "Deset století architektury" - stojí za tímto zájmem volání po dávné Arkádii architektury?
Za tím zájmem stojí to, že ty akce byly dobře připravené, že nebyla zanedbaná propagace a že na obou těch výstavách byto co předvést. Zájem o architekturu je přirozený, člověk se přirozeně bude zajímat o to, v čem žije, s čím se denně setkává a co ho formuje, stejně tak, jako se zvíře musí zajímat o svou noru. Viděl bych to čistě jako problém nás lidí z profese, protože nejsme schopni přirozený zájem veřejnosti usměrňovat a hlavně sytit. Je to staré dědictví, kdy komunikace vázne a kanály mezi námi ještě nejsou pročištěny. Ale zase, já si třeba hrozně cením práce, kterou odvedl Rostislav Švácha v Olomouci. V současné době připravujeme architektonického průvodce po Čechách a Moravě a třičtvrtě týmu jsou jeho odchovanci. Mrazí mě při pomyšlení, co by se stalo, kdyby se tady Švácha nenarodil nebo nešel učit do Olomouce. Osobnosti tohoto formátu jsou naše záchrana také z toho důvodu, že přes všechny devastace a všechny ztráty, které obor postihly, tady zůstalo pár jedinců, kteří dokázali dění kolem architektury znovu rozpumpovat, kteří fungovali jako mateční krystaly, kolem kterých se zformovali další. Je tady možná nějakých pět deset lidí, kteří to dokázali znova rozjet, a pokud jsme se někam dohrabali, je to z velké části jejich zásluha.

Jsi schopný srovnat architektonické dění v Česku s okolními státy, spíš se státy bývalého východního bloku?
Přiznám se, že tyto scény moc neznám, že je sleduji maximálně skrze náš odborný tisk. Profesor Šlachta mi při představení ročenky v Bratislavě řekl, že na Slovensku osobnosti, které měly potenciál dění kolem architektury oživit, neměly chuf se o své zkušenosti podělit a dál je předávat. Madársko je zase trochu jiný případ, kde architektura byla zajímavá v 80. letech 20. století. Byla zde silná vazba a zahleděnost do minulosti z historických důvodů. I dnes mají problém s tím, že všechno, co dělají, musí být dostatečně "maďarské". Zatímco my máme problém s tím, jestli to, co děláme, je dostatečně světové. To, co nyní vzniká v Maďarsku, mě moc neoslovuje a cítím zde určitý blok způsobený důrazem na národní profilaci a hledání národního slohu, ze kterého se teď maďarská scéna obtížně vzpamatovává.

Troufneš si posoudit, jestli stavby, které vznikají u nás, mají kvalitu, která je srovnatelná s tím, co se odehrává ve zbytku Evropy od Čech na západ?
Nechci se nikoho dotknout, ale řekl bych, že to, co tady představuje špičku, je venku slušný nadprůměr. Přece jenom tady nejsou takové příležitosti a přece jenom klienti nejsou tak připravení. To je dané tím, že se musí nejdřív vytvořit nějaké niveau, aby z něj mohl někdo začít vystupovat, a my jsme v té fázi, kdy se začíná stabilizovat ta základní úroveň. Bylo by předčasné si myslet, že už máme na to, aby z nás začaly lítat nějaké špičky, ale vznikající věci jsou už schopné komunikace, lidi zvenku už jim můžou rozumět. To je po dlouhé době pokrok, protože když jsem v 80. letech vodil architekty po různých stavbách, tak vůbec nechápali, co jim vlastně ukazuji. Druhý pokrok je v rozvrstvenosti scény: že to není jedna tendence, že lidi tady začínají pracovat na tom, co je osobně zajímá. To je příslib, myslím, že to není jen nějaká móda; ale v mnoha případech usilovná práce na sobě a práce s tím, co máme tady, což je dobrý výchozí bod. Samozřejmě, že tady jsou i módní ateliéry, lidi, kteří jsou lehkou rukou schopni věci obkreslit z časopisů, a myslím, že je užitečné, že v tom už dosahují určité brilance a technické dokonalosti, to všechno věci tříbí.

Existují převládající mentální vazby české architektury na architekturu světovou? Dejme tomu na Holandsko, Rakousko, na Švýcarsko, Skandinávii?
Vnímám silnou vazbu na to, co se děje v Holandsku a ve Švýcarsku. Možná je to tím, že jsou nám tyto národy kulturně blízké, i velikostí a tím, že jsou to země tradičně kulturně hodně průchozí, na hranicích různých vlivů, což je i náš případ. Obě země mají silnou moderní tradici, charakterizují je spořivost, pragmatičnost, civilnost, a to jsou i naše vlastnosti. Tyto vlivy snad způsobují, že nám jsou tyto země kulturně hodně blízké a že nás zajímá, co se tam děje.

Vytvořila se u nás už vrstva architektii, kteří jsou schopni obstát na evropském kolbišti v případě, že Česko vstoupí do Evropské unie?
Výtvarně asi ano, ale řízením zakázek a společensky ještě ne. S tím můžeme mít do budoucna problém. Ale to není jen věc nás architektů, to je věc celé společnosti. Šance, že se naši architekti prosadí v cizině, souvisí například i s tím, že se nějaký český investor sebere a postaví něco velkého v Paříži nebo Londýně.

Přisoudit bys některé ze staveb zařazených do ročenky označeni "stavba jako výpověď", tzn. stavba, která promlouvá i do budoucna, která bude určující? Pár takových staveb v ročence je. Nevím, do jaké míry jsou samy ty stavby zásadní nebo do jaké míry reprezentují určité tendence. Jednou je rodinný dům v Lipůvce (ateliér Transat, pozn. redakce), dále pak Správa CHKO Žďárské vrchy (Ateliér Tišnovka, pozn. redakce), to je určitá jedna tendence. Za výjimečnou záležitost považuji rekonstrukci paláce Langhans Ladislava Lábuse. Další věc, kterou mám rád a která by takovou stavbou mohla být, je továrna na nábytek v Konárovicích (Josef Mádr, pozn. redakce) - mimořádná věc v tom, jak se podařilo prosadit výtvarný názor s ohledem na potřeby a kapsu zadavatele. Jinak je tady řada domů, kterým říkám crisp moderna, třeba Karel Mrázek, hotel Andel's od Tomáše Prouzy. To jsou věci, které dnes reprezentují nejtěsnější navázání na to, co je teď hodně horké. Další věc, která mi připadá docela prima, jsou šatny pro Strahovský stadion Milana Jirovce a k tomu bych přiřadil ZUŠ Kuřim (Ateliér B9, pozn. redakce). Jsou to takové hry se 70. a 80. lety 20. století, ke kterým se architekti z mé generace už těžko vrací. Je ale překvapující a osvobozující, že to někdo používá.

Ptám se na to v i souvislosti s výpovědí Rostislava Šváchy, který v reakci na předcházející ročenky řekl, že vše podstatné se v české architektuře postavilo na začátku 90. let 20. stotetí. Potom bylo všechno už jen rozmělňované nebo nedosahovalo té úrovně, která se objevila na začátku.
Myslíš, že teď už budeme jen opakovat?

On největší váhu přisoudil začátku 90. let 20. století. Potom už nic tak důležitého neobjevil.
Fotograf Lukáš Kliment mi kdysi říkal, že jednu dobrou fotku udělá každý. Vezmeš foťák a cvakáš. V rámci fotky je tam nějakých pět rozhodnutí jak nastavíš čas, clonu, ostření, jak snímek zarámuješ a kdy to stiskneš. Dobrý fotograf se od špatného pozná tím, že dělá slušné fotky pravidelně a že dohromady skládají nějakou výpověď. Samozřejmě postavit dobrý dům, to jsou tisíce rozhodnutí, z nichž jedno musí podporovat druhé. Skoro si myslím, že pro architekturu platí spíš opačné pravidlo, to, co říká Martin Rajniš: prvních pět realizací pokazí každý. Tím chci říct, že postavit náhodně dobrý dům prakticky nejde. Ten, kdo postaví něco, co má hlavu a patu, už to musí mít do značné míry v hlavě srovnané. Ale sdělit domem navrch něco aktuálního nebo nového je nesmírně těžké. Životaschopnost něčeho, co naznačíš novým barákem, to ukáže až čas. Historie architektury je plná zajímavých náběhů, které nejsou jako takové zpětně kvalifikované, protože se dál nikam nerozvijejí. Jsou to takové odumřeliny, cimrmanovské slepé uličky. Zda někdo dokáže novou věc ještě prohloubit, jít v tom dopředu, nebo jestli bude jen rozmělňovat nebo žít - v našem prostředí z "omezené slávy", to se nedá dopředu určit.

Z našeho rozhovoru pociťuji, že do budoucna cítíš optimismus v dalším vývoji české architektury.
I když situace v naší architektuře není sama o sobě nijak závratně dobrá; myslím, že nastavený proud je silně pozitivní. Z toho pramení moje optimistická nálada, přestože vím, že architekti se nacházejí ve složité situaci. Kvalita se musí do určité míry stále ještě vyvzdorovat na klientech a stavebních firmách. Ale už to, že to někdo dokázal, otevírá prostor dalším a za námi je spousta relativně kvalifikovaných mladých architektů, kteří vydobytý prostor budou využívat a zpětně rozšiřovat.
Při křtu ročenky mluvil Rostislav Švácha o tom, že architektura není jen ve stavění, že to je i v tom, že člověk plní určitou společenskou funkci, že publikuje své názory, snaží se angažovat ve veřejných sporech nebo v komoře, že učí nebo píše, sedí v komisích, na úřadech, na obecnstvích atd. Tohle je práce, která leckoho nebude tolik bavit, ale aby architektura bavila, je nutné tohle všechno podstupovat. Praktikovat obor v celé škále toho, co s sebou přináší. Chtěl bych vyzvat své starší kolegy, kteří byli často od těchto rolí odstaveni a neměli šanci se jich chopit, ale i mladší kolegy, kteří tím pádem neměli šanci se to od těch starších učit, aby se snažili tuto mezeru zaplňovat. Protože na tom záleží, jestli jako komunita my všichni obstojíme. Tím myslím architekti v Brně, architekti v Budějovicích, architekti v Čechách, architekti v Čechách vůči Evropě, v Evropě vůči světu atd. Nechci to už dál rozvádět, ale třeba to trochu i souvisí s tím, jakým způsobem se na planetě jako druh udržíme.

Děkuji za rozhovor.

Česká architektura 2001-2002

Vydavatel: Prostor - architektura, interiér, design, o. p. s. www.prostor.net
Projekt: Dagmar Vernerová
Editor: Michal Kohout
Překlad: Veronika Hanušová, Olga Bártová
Konzultace: Luis Marques
Rozsah: 192 strany(35 staveb ve 198 fotografiích a 127 kresbách)
Grafické řešení: Vladimír Anděl, Aleš Najbrt / Studio Najbrt
Cílem ročenky české architektury je pravidelně podávat zprávu o aktuální situaci a vývoji oboru nejen odborné, ale předevšim širši veřejnosti a pňnášet podněty k veřejné diskuzi. Pro zájemce ze zahraniči pak ročenka slouži jako přehled soudobé české archrtektonické scény. Výběr staveb do reprezentativni dvoujazyčné publikace provádí vždy jedna osobnost z prací nabídnutých vyzvanými architekty.
Kniha se skládá ze dvou kapitol. První z nich prezentuje vybrané typologicky rozmanité stavby. Podobně jako v předchozích vydáních je téměř polovina kapitoly věnována obytným domům. Druhá kapitola seznamuje se situací v českém stavebnictví, bytové politice a na trhu nemovitostí a dále s výsledky vybraných celostátních soutěží (Grand Prix Obce architektů, Interiér roku, Úsporný dům, Stavba roku a Nejlepší z realit) a soutěží pořádaných podle soutěžního řádu ČKA. Kapitolu doplňuje seznam výstav, přednášek a vydané literatury.

Česká architektura

K N I H A VYŠLA LETOS UŽ PO TŘETÍ, TENTOKRAT OVŠEM S ČASOVÝM UPŘESNĚNÍM: 2001-2002. VYDALA JI OBECNĚ PROSPĚŠNÁ SPOLEČNOST PROSTOR ARCHITEKTURA, DESIGN, INTERIÉR.

Je to kniha, kterou by každý, kdo se alespoň trochu zajímá o domácí architekturu, měl mít. Nejen proto, že představuje pětatřicet velmi zajímavých staveh s velmi "typizovanou" vizitkou čili s údaji o autorech, investorech, dodavatelích, místech, datech realizace apod., s popisem základních dispozic, materiálú, konstrukce. Hodnocení, jež je vždy ryze subjektivní záležitostí, se pokud možno zdržuje, čímž dává čtenáři skvělou možnost, aby si věci analyzoval sám.

OD RODINNÉHO DOMU K PRŮMYSLOVÝM OBJEKTŮM
Pětatřicítka publikovaných staveb nepatří většinou k těm nejčastěji jinde zveřejňovaným, a tak je tu řada příjemných novinek, které poskytují obraz české architektury pestřejší, než nabízejí vyhraněné odborné časopisy. Přitom v záběru od rodinného domu (těch je nejvíc) přes školní areály k hotelum a průmyslovým objektům.
Archhitekt Michal Kohout, vyhraněná osobnost soudobé domácí scény, vybral stavby podle svého gusta, a kniha tak přináší nejen obraz české architektury, ale také zajímavě doplňuje obraz autora samého. V tomto směru je asi skutečným překvapením tabulka stylů, do nichž jsou jednotlivé stavby zařazeny. K tomu, aby všechny stavby mohl utřídit, musel autor vytvořit nové pojmy, které jsou dostatečně výstižné: "crisp-moderna" a velmi puvabné "osobní šílenství". Protože zřejmě počet staveb v knize je dán redakcí, ne rozhodnutím autora, bylo nutno některé z nich uvést alespoň v černobílém provedení, aby tabulka byla kompletní. Takže díky ní se do knihy dostal ojedinělý areál Jihomoravské plynárenské v Brně, zřejmě je diná stavba čistého stylu high-tech u nás.

ZDE JSOU LVI ?
Od ročenky však čtenář čekává něco jiného. Ročenky se obvykle sestavují se snahou o maximální shrnutí celoroční činnosti. Což v tomto případě nefunguje. Ani nemůže, protože architektonicky kvalitních staveb se za uvedené období (poněkud vágně stanovené dvouletí) dokončilo mnohern víc.
V této souvislosti je poněkud pochopitelnější malá, nenápadná a neoznačená mapa míst, na nichž se představované stavby nacházejí. S jevem, se kterým se setkávají i některé soutěže: západní část České republiky je prázdná (nejzápadněji položeným místem je zde Pisek), překvapivě pustá zůstala i východní část Moravy (vše co je "za Brnem", a to včetně Slezska a Jeseníků). Těžko věřit, že by v těchto územích - v souhrnu jde téměř o polovinu republiky - byli, řečeno slovy středověkých kartografů, Ivi. Že by tam skutečně nevzniklo nic, co by stálo za pozornost. Postup z hlediska autorského výběru pochopitelný (autor třeba daná místa nesleduje nebo prostě nezná), pro ročenku však přinejmenším problematický. K ní se kniha více přibližuje ve své druhé, jakési faktografické části. Statě o českém stavebním trhu, bytové výstavbě a o trhu s nemovitostmi jsou skutečně zajímavé a dobře dokreslují situaci, v níž se česká architektura nachází jako objekt zájmu jiných oborů. Skvělý je seznam soutěží architektonických děl (škoda, že chybí Nový domov 2002) s uvedením vítězů, dobrý je výběr z architektonických klání, která proběhla v souladu se Soutěžním řádem České komory architektů. Výstavy, přednášky a filmy věnované architektuře kniha uvádí v dostatečně obsažném a reprezentativním, byť samozřejmě neúplném výběru. Stať nazvaná Literatura 2001-2002 se ovšem tváří jako úplná (slovo "výběr" v jejím názvu chybí), i když k tomu má dost daleko. Se všemi zmíněnými výhradami jde o publikaci velmi užitečnou, přínosnou a potřebnou.

Radomíra Sedláková

Generation Next

Aufbruch in der Tschechischen Republik
Das Thema Architektur ist in den tschechischen Medien äußerst stiefmütterlich vertreten. Keine der Tageszeitungen führt in den beilagenstarken Wochenendausgaben eine ArchitekturKolumne. Auch sonst hat die Architektur keinen politischen Stellenwert - im Gegensatz zu den 1920er und 1930er Jahren, als das Bauen ein Mythos des jungen, fortschrittlichen Industriestaates war. Umso bemerkenswerter ist es, dass nun schon zum dritten Mal ein Jahrbuch zum architektonischen Geschehen in Tschechien aufgelegt wird. Kein anderes Land des ehemaligen Ostblocks hat eine solche Einrichtung. Das von Architekt Michal Kohout herausgebrachte tschechisch/englisch-sprachige Jahrbuch 2002 finanziert sich ausschließlich durch Werbeeinschaltungen; die Architekten haben für ihre "Visitkarte" darin nichts zu bezahlen.
Die 35 mit Fotos, Grundrissen und Schnitten vorgestellten Bauten sind vornehmlich von der jüngsten Architektengeneration geplant, jener also, die bereits in der neugewonnenen Freiheit nach 1989 zu studieren begonnen hat. Zum ersten Mal steht auch - im strikt zentralistisch verwalteten Tschechien - nicht die Hauptstadt Prag im Mittelpunkt, sondern Kohout stellt die eigenständige Brünner Szene vor, die durch die wenigen internationalen Investoren auch nicht den üblichen Trends folgt. Bisweilen lassen sich durchaus rurale Elemente ausmachen, die allerdings - im Gegensatz zur ungarischen Spielform Imre Makovecz - in der Moderne beheimatet sind. Nennenswert für diese Bautypen sind etwa das Verwaltungsgebäde des Naturreservates in Zdar nad Sazavou (Atelier Tišnovka) oder ein Einfamilienhaus der Gruppe Transat in der Nähe von Brünn. Kohout geht es nicht um eine representative Auswahl, denn sonst hätte er auch eine der unzähligen Banken oder Versicherungspaläste im dekonstruktivistisch-postmodernen Verschnitt aufnehmen müssen. Vielmehr geht es ihm um Stilbrüche und Aufbrüche zu Neuem. Etwa das Abschiedsgeschenk Vaclav Havels an seine Bürger: ein von AP Atelier gestalteter minimalistischer, elegant eiförmiger Fußgänger- und Wassertunnel, der dem Brusnic-Bächlein ebenso Durchlass gewährt wie dem im Hirschgraben der Prager Burg wandelnden Spaziergänger auf der Suche nach Inspiration zur Rudolfschen Wunderkammer. Ebenfalls ganz minimalistisch nimmt sich die neuerrichtete "Umkleidebox" im Strahover Sportstadion, dem größten Mitteleuropas, aus: eine schlichte Stahlkonstruktion lediglich mit transparenten Stegkunststoffplatten verkleidet. Die Distanz zur legendären tschechischen Moderne wird am Umbau der am Moldauufer gelegenen Prager Sova-Mühle zu einem Museum moderner tschechischer Kunst (vor allem mit Werken Frantisek Kupkas) ablesbar. Für denselben Ort und Zweck hat Josef Gocar Ende der 1920er Jahre einen flachen Baukörper mit Bandfenstern zwischen die Kulisse von Karlsbrücke und Burg entworfen. Die nun realisierte Version räumte den Denkmalschutzbehdrdearchitekten sichtlich mehr Möglichkeiten ein als den verantwortlichen Baukünstlern. Das schwierige Verhältnis zur eigenen Geschichte und Vergangenheit wird auch daran erkennbar, dass der Herausgeber lediglich zwei Bauten in den einst prosperierenden deutschsprachigen Randgebieten der Tschechoslowakei finden konnte: Aus diesen heutigen Krisengebieten (mit einer Arbeitslosigkeit von bis zu 30%) stellt Kohout den Um- und Zubau einer Glasschule im nordböhmischen Zelezny Brod (Architekt: Zdenek Jiran) und eine Wohnanlage im nahe der österreichischen Grenze gelegenen Znojmo vor (Architekt: Burian/Krivinka).
Stephan Templ

Michal Kohout
Česká architektura. Czech Architecture
Yearbook 2001 2002
190 Seiten, zahlreiche Abbildungen,
text tschechisch/englisch
Prostor
www.prostor.net

KOTVENÍ V TRADICI

Letošní, v pořadí už třetí ročenka české architektury vyšla v nakladatelství Prostor - architektura, interiér, design, o.p.s. Ročenky přinášejí každoročně výběr třiceti pěti novostaveb různých typologických kategorií a jejich cílem je podávat obraz stavu a úrovně domácí tvorby. Je to edice velice záslužná především proto, že uvádí architekturu jako jednu z významných sfér kulturního života na veřejnou scénu a poskytuje zejména laické veřejnosti pohled na podobu současné tvorby. I když se řada staveb uváděných v ročence objevila už dříve v časopisech Architekt a Stavba, které jsou určeny hlavně odborné veřejnosti, a dále v soutěžích Grand Prix Obce architektů, v ročenkách jde vždy o koncentrovaný výběr, jímž hodlá autor ukázat své představy o dobré kulturní tvorbě. Každý rok zpracovává ročenku a provádí její výběr jiný autor, zpravidla renomovaný tvůrce. Letošní připravil Michal Kohout, loňskou Markéta Cajthamlová a předloňskou brněnský architekt Petr Pelčák, vesměs osobnosti, které si jsou svým založením a smyslem pro čistotu architektonické formy blízké. Na úvodních stránkách ročenek je obrazová tabulka všech uveřejněných staveb, a jestliže položíme všechny tři knihy vedle sebe a odmyslíme si chronologii, zjistíme, že vytvářejí poměrně jasně definovaný okruh variací, v němž se tu a tam objevují nové prvky, např. betonové stěny zhodnocené jako výtvarné plochy na způsob Tadaa Anda, vrstvené stěny ze skla nebo stěny s překližkovým obkladem, jak jej užívají Holanďané (Mecanoo) apod., ale o vývojové dynamice se zde v krátkém období tří let nedá hovořit. Mění se zastoupení stavebních druhů a také se ohlašuje několik novostaveb jako významných událostí roku. Letos to jsou Palác Euro na Václavském náměstí v Praze^1/, který hraje (a dobře) výraznou urbanistickou roli vstupní brány do prostoru náměstí, a blízký Palác Langhans^2/, jehož rekonstrukce a přístavba představují aktuální téma, které se bude v prostředí velkých měst uplatňovat stále častěji. Dá se říci, že Langhansův dům by měl sloužit jako vzorový, byť náročný příklad pro řešení podobných situací. Z ostatních pražských staveb uveďme rekonstrukci Sovových mlýnů na galerii^3/, Pleskotův tunelový průchod na Pražském hradě^4/, jehož klidná a nenápadná soustředěnost na podstatné věci má zvláštní výrazovou sílu a energii, nebo obytný komplex v Praze-Podolí ^5/, jehož členitá konfigurace, souhra s terénem, kombinace světelnosti a barev formují vitální architektonickou krajinu. Dále jsou to dva hotely: hotel Josef na Starém Městě^6/, ktery' představuje jemnou souhru designu s architekturou, a rozměrný, věcně elegantní hotel Andel's^7/, tvořící součást nového městského komplexu na Smíchově. Brněnští architekti jsou v ročence zastoupeni především minimalistickou geometrií knihovny Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně^8/, jež obdržela loni hlavní cenu GP OA 2002, a působivou administrativní budovou fy Blata v Blansku^9/ s jemnými poetickými citacemi předválečného brněnského funkcionalismu, který mají její architekti zakódovaný v genech. Za pozornost stojí výrobní hala a sídlo továrny Hranipex v Humpolci^10/, kde je nižší administrativní blok připojen k velké tovární hale a tvoří její "čelo", dále nové budovy gymnázia v Písku^11/ s expresivními stěnami, zaštiťujícími hladké hranoly hal tělocvičen. Nakonec ještě několik rodinných domů a vil: vila Boomerang v Býchorech^12/ podivuhodným způsobem rozvíjí plastické či skulpturální možnosti moderní syntaxe (stupňovaná silueta stavby, kontrasty povrchů, ortogonální versus diagonální, oblouk stěny, mírně zborcená střecha apod.), zajímavou a subtilní expresivní formu má jednoduchý rodinný dům v Lipůvce^13/. Spolu s řadou ostatních staveb v ročence se před námi rýsuje mozaika, která se jako celek charakterizuje obtížněji, třebaže v ní až na výjimky převládá duch novomoderny, soustředění na kultivování povrchů, ať masivních, nebo transparentních, užívání ozvláštňujících konfiguračních prvků, jindy se objevuje výrazný sklon k náročnému minimalismu, např. rodinný dům s ateliérem (K. Mrázek), šatny na strahovském stadionu, univerzitní knihovna v Brně (viz výše - pozn. red.), vilové domy BB Centra v Praze^14/ či řadové rodinné domy v Litomyšli. Autor ročenky Michal Kohout se v předmluvě knihy pokouší jakýmsi zostřeným hudebním sluchem pro architekturu definovat stylové odstíny v české tvorbě, od neofunkcionalismu a minimalismu až po těžko definovatelný styl "crisp moderne" a styl "osobního šílenství". Je to jistě záslužná a potěšitelná snaha, třebaže bych věci klasifikoval úplně jinak, zejména proto, že se u řady staveb styly mísí, nebo proto, že některé stavby přejímají vzorce vypracované venku a aplikují je v domácím kontextu (čímž pozměňují jejich původní vlastnosti). Klasifikace rozhodně představuje námět k diskusi. Autor má však nesporně pravdu v tom, když říká, že přes všechnu stylovou rozmanitost je domácí soudobá scéna pevně ukotvena v české moderní tradici.

PAVEL HALÍK
AUTOR JE ARCHITEKT, HISTORIK ARCHITEKTURY, STÁLÝ SPOLUPRACOVNÍK REDAKCE

DO TŘETICE

Lidové rčení hlásá, že všeho bývá "do třetice dobrého i zlého", takže nahlédněme do třetí ročenky, tentokrát nazvané Česká architektura 2001-2002, kterou vydalo nakladatelství Prostor. Minulý rok jsem o druhé ročence napsal, že jde o reklamu na obor, čímž jsem měl na mysli strategii vydavatele a do jisté míry i vyznění úvodníku tehdejší editorky, která poukazovala na problémy autorů s okolím, méně již na otázky spojené se samotnou tvorbou a na problémy v architektonické komunitě. Dokonce jsem četl názor, že od architektů přece nelze čekat kritické hodnocení práce a činnosti kolegů, a že je tedy vše v pořádku. Jde o tvrzení falešné. Vždyť v meziválečné době bylo časté, že mladí (ale ani někteří zástupci starší generace nebyli sprostě konformní), kteří museli v mnohdy tvrdších podmínkách než dnes zápasit o živobytí, dokázali nahlížet práce svých kolegů velmi kriticky a taky své názory prezentovat veřejně, ne pouze v kuloárech, jak je dnešním dobrým zvykem. A ono tříbení ducha se posléze z myšlenek a slov vtělilo do staveb. Jak přirozené...
Tentokrát vybíral a úvod napsal architekt Michal Kohout. Zvolil celkem třicet pět staveb různých typů a velikostí, což je oproti předešlým dvěma svazkům vyšší počet. Už to ukazuje, že je z čeho vybírat a že dochází k nárůstu kvalitních realizací. Nakonec i závěrečné stránky věnované rekapitulaci událostí z oboru (soutěže, výstavy, přednášky a publikace) dokládají rostoucí kvalitu zdejší architektonické kultury.
V úvodním komentáři si Kohout počínal zčásti jako jeho předchůdci - rekapituluje současnou pozici architekta ve společnosti, zvláště ve složitém a nerovném propletenci vztahů tvůrce stavebník - stavitel - úřady. Zároveň se ale pokusil o něco navíc. Snažil se postihnout dosavadní trendy a proměny scény v oblasti stylových proudů a tendencí. Přitom použil známou metodu grafu, zpopularizovanou v době postmodernismu Charlesem Jencksem v podobě evolučně pojatých rozrodů koncepcí. Editor ročenky zde přemýšlí o různých modalitách současného nového modernismu po postmoderně - vedle rigidního neofunkcionalismu uvažuje o high-tech, retrostylu 60. až 70. let, minimalismu, organické tvorbě, rustikalitě a vernakuláru, dekonstruktivismu a o pojmu, který si vytvořil pro popis současného mainstreamu, o "crisp" moderně. Je to trochu drobečkové dělení, ale rozhodně lepší než vyčkávání za bukem, jak vše dopadne z pohledu budoucnosti. Ukazuje alespoň v náznaku, jak autor výběru uvažuje, což je jistě přesvědčivější než obecná konstatování o problémech architektů v dnešní době. Neboť ony těžkosti (s byrokracií, s nevyspělostí stavebníků), s památkáři, ochránci přírody, s právní vágností, s některými všehoschopnými kolegy apod.) mají v jiné rovině i zástupci odlišných oborů, takže sumarizace takových stížností by vydala na žalmy. V tomto svazku nalezneme stavby publikované a oceňované v průběhu loňského a letošního roku. Dominují především pražské realizace, jako je novostavba Paláce Euro na Václavském náměstí Petra Malinského a Richarda Doležala^15/ rekonstrukce domu Langhans od Ladislava Lábuse¹⁶, nebo nový tunel pro pěší ve valu Prašného mostu od Josefa Pleskota^17/. I Brno se představuje jedním ikonickým kusem - knihovnou Filozofické fakulty Masarykovy univerzity od Ladislava Kuby a Tomáše Pilaře^16/. Poměr položek katalogu je tedy následující - v Praze se nachází z oněch třiceti pěti objektů celkem patnáct, v Brně tři, v Písku a Humpolci překvapivě po dvou a ostatní maloměstské či vesnické lokality, vztahující se k oběma velkým centrům - Praze a Brnu, jsou zastoupeny jedním objektem.
Kromě výše zmíněných šedévrů minimalismu a oné křehké nebo jiskřivé "crisp" moderny M. Kohouta (tedy koncepty pracující s transparentností a se znakovým materiálem a estetikou dnešní počítačové generace) stojí za pozornost skupina vil, a to jako poměrně kvalitativně homogenní, byť v řešení a velikosti různorodá podmnožina výběru, výsledek vzrůstu popularity moderny mezi soukromými stavebníky.
Zároveň je třeba konstatovat, že ani objekty zařazené autorem do "přihrádky" osobní šílenství (vila Boomerang od Jana Línka^9/ a vstupní objekt firmy Sporten v Novém Městě na Moravě od Hany Maršíkové, Jitky Ressové, Heleny Víškové a Lucie Delongové^20/) nevybočují z možností daných dnešním tvůrčím individualismem. Když tyto realizace porovnáme se stavbami meziválečné organické nebo poválečné skulpturální a neoavantgardní tvorby, nezdá se, že by šlo o nějak převratné výkony. Vždyť společným jmenovatelem všech ukázek je moderní tradice a její silné zakořenění v českém prostředí. Zde se můžeme ptát, nakolik jednotlivé položky svědčí o pouhém rozvíjení stylových konvencí a nakolik o vnitřním vývoji jednotlivých tvůrců a jejich ateliérů. To se ovšem z lakonických autorských zpráv, přetištěných již mnohdy s předstihem v odborných periodikách, dozvíme stěží a jiné texty o podstatě jednotlivých staveb zde ke smůle knihy nenajdeme.
Navzdory přínosu editora k oživení ročenky zůstává totiž publikace i po třech letech u určitých stereotypů, které vypovídají spíše o postojích redakce a nakladatelství než o současné scéně. Mám na mysli přetrvávající nedostatek ročenky, jenž se projevuje v jejím vztahu ke kultuře odborné práce a ke konkurenci, dá-li se to tak nazvat. Myslím, že jde o zcela zbytečný, i když u nás symptomatický nedostatek. Vyplývá z ignorování periodik, která se podílejí na prezentaci české a světové tvorby. Ze zkušenosti vím, jak lehce lidé, kterým je humanitní vzdělání do jisté míry cizí, přehlížejí, že práce s texty je náročná a že vyžaduje i schopnost a povinnost uvádět prameny a literaturu. Vždyť převážná většina prezentovaných objektů již byla někde otištěna a na tomto základě bylo na ně upozorněno a z části i proto jsou v této ročence. Ani závěrečný sumární seznam periodik a publikací o architektuře tuto nevděčnou, ale nutnou strukturu odkazů nenahradí. A právě v tom dosud ročenka notně pokulhává, ačkoli má vysoké ambice. O nich nejlépe vypovídá seznam knihoven z celého světa, kde je zastoupena, a také její dvojjazyčnost - tedy anglické překlady všech textů. Tato světovost by tedy měla být dotažena, a nezáleží na tom, zda to v zahraničí dělají hůře nebo ne. K dokonalostí přece máme mířit bez toho, abychom po vzoru alibistů volali: "Proč my? Vždyť v cizině to taky nedělají...". Zkrátka a jednoduše: architekt se více či méně řídí normami, popřípadě nějakými zásadami, ke stavebnímu řízení dodává ve spolupráci s týmem lidí jisté podklady (jinak by stavebník stavební povolení nedostal), a kdyby nedbal některých daností, tak dům spadne... A stejně tak v oblasti psaných odborných textů a jejich vnitřní výstavby neboli architektury platí určité normy, například jazykové nebo normy o citacích pramenů a literatury, což každý průměrně vzdělaný člověk nejenže má znát, ale i zvládat. A jelikož antoři výběrů jsou renomovanými tvůrci, jistě by se za tuto přesnost a preciznost rádi zasadili. Ve výsledku totiž taková odborná kniha s opominutím zmíněné složky vnitřní struktury vypadá jako dílo nedotažené, byť v pěkném obalu. Doufejme, že k témuž názoru dospěje napříště jak vydavatel ročenky, tak její další editor.

MARTIN STRAKOŠ
AUTOR JE HISTORIK, PRACOVNÍK NÁRODNÍHO PAMÁTKOVÉHO ÚSTAVU V OSTRAVĚ, STÁLÝ SPOLUPRACOVNÍK REDAKCE

1/ DaM a Omicron-K, viz A. č. 8/2002.
2/ AA Lábus, viz A. č. 11/2002.
3/ Viz A. č. 8/2002.
4/ Viz A. č. 10/2002.
5/ Šafer Hájek Architekti, viz A. č. 8/2003.
6/ Eva Jiřičná a kol., viz A. č. 11/2002.
7/ D3A, viz A. č. 9/2002.
8/ Kuba, Pilař, viz A. č. 4/2002.
9/ Hrůša, Pelčák, viz A. č. 1 /2003.
10/ L. Rýzner, viz A. č. 7/2002.
11/ V. Krajíc, L. Monhart, viz A. č. 6/2003.
12/ J. Línek, viz A. č. 8/2002.
13/ Václavík, Všetečka, Všetečková, viz A. č. 9/2002.
14/ Studio A, viz A. č. 4/2003.
15/ DaM a Omicron-K, viz A. č. 8/2002.
16/ AA Lábus, viz A. č. 11/2002.
17/ Viz A. č. 10/2002.
18/ Kuba, Pilař, viz A. č. 4/2002.
19/ J. Línek, viz A. č. 8/2002.
20/ Viz A. č. 5/2003.