HOSPODÁŘSKÉ NOVINY 29.dubna 2002

BLÝSKÁNÍ NA ČASY

Jiří Hlinka
Praha, 29.4.2002

Poměrně husarský kousek se povedl nakladatelství Prostor. Ani ne dvanáct měsíců uplynulo od vydání ročenky bilancující nejzajímavější počiny tuzemských architektů v letech 1999 až 2000 a celý projekt se z pozice »doplňkové studijní pomůcky« přiblížil k metám nejvyšším. Ediční řadu totiž považují za nezbytnou pro svou práci rovněž developeři a respekt si vydobyla i mezi drobnějšími investory Jde o čin o to pozoruhodnější, že pětatřicet rozličných staveb nevybírá odborná porota, stavitelé ani veřejnost, ale pouze jeden architekt. Loňský rok se tohoto úkolu zhostil Petr Pelčák, letos po něm štafetu převzala architektka Markéta Cajthamlová.
Úkol, který na sebe jednotliví editoři berou, je do značné míry velmi zavazující. Obzvláště přihlédneme-li ke zmiňovanému kreditu, který ročenka získala. Mohou se stát terčem rozhněvaných reakcí kolegů, jejichž realizace se z nejrůznějších důvodů do publikace nedostaly; tím také riskují, že to samé se může během následujících let stát i jim. 0 to více je potřeba ocenit způsob, jak se se zadáním vydavatele Markéta Cajthamiová v knize Česká architektura 2000/2001 vyrovnala. Petr Pelčák vycházel z premisy, že »česká architektura je ... na hraně, v bodě zlomu«, čímž narážel na zvyšující se kvalitu realizovaných staveb. Ve svém výběru proto - naprosto legitimně - tento posun demonstroval na nejviditelnějších stavbách, které ovšem část veřejnosti mohla znát již z odborných periodik. Ani architektka Cajthamlová se nevyhýbá mediálně »sledovaným« projektům. Ty ale vyvažuje architekturou »drobnější«, architekturou, za kterou se musela vydat i mimo Prahu, Brno a další větší města. Respektive mimo jejich centra. Dostatečně výmluvně promlouvá již první prezentovaný objekt. Je jím rodinný domek v Kosoři v oblasti Českého krasu, který svým provedením i zasazením do přírodního prostředí připomíná práci letošního nositele Pritzkerovy ceny, Australana Glenna Murcutta. V podobném duchu, kdy svoji úlohu sehrávají jak detaily, tak osazení do kontextu, se nesou rovněž ateliér v Zelenči nebo ateliér Nad Zámečnicí architekta Romana Kouckého.
Své místo mají v publikaci samozřejmě rozlehlé obchodně-administrativní stavby At už jde o centrum Nový Smíchov či o provozní budovu Dopravních podniků města Brna. Editorka rovněž neopominula »veřejné« stavby, mezi nimiž stojí za povšimnutí zejména úpravy Horního náměstí v Olomouci nebo vestibul stanice metra Kolbenova.
Podobně jako architekt Pelčák věnovala Markéta Cajthamlová přibližné čtvrtinu prostoru knihy stavbám soukromého charakteru - rodinným domům, vilám či již zmiňovaným ateliérům. A čtenář (stejně jako editorka) dochází k pozitivnímu zjištění, že i na tornto poli se začínají prosazovat mladí tvůrci. Takoví, kterým se navzdory nízkému věku podaří přesvědčit klienta o smysluplnosti investice do osobitého, oduševnělého domu.
Pokud tedy Petr Pelčák, jak již bylo citováno, období před rokem označil pro architekturu za zlomové, Markéta Cajthamlová dokazuje, že se začíná lámat tím správným směrem. Tedy alespoň ta část trhu, v níž lze nalézt dostatečné množství kvalitních pň'kladů pro sestavení referenčního typu publikací. A mezi ně Architektura 2000/2001 bezesporu patří.

REFLEX, č.20 z 16.května 2002, str. 77

ČESKÁ ARCHITEKTURA 2000-2001   Petr Volf

Bytové domy v Brně - Jan Aulík, Jakub Fišer (1999-2001)

Kvalitní publikace o současné české architektuře palčivě chybí. Jistě, mohlo by se namítnout: copak tady nějaká slušná architektura, kterou by stálo za to představit, je? Pokud by odpověd' zněla nikoliv, tak by takové publikace pochopitelně nemusely vycházet. Jenže skutečnost je jiná. Dobré baráky, jak domy zpravidla architekti pojmenovávají (podobně oděvní návrháři mluví o šatech takřka výhradně jako o hadrech), se v téhle zemi začínají objevovat v množství větším, než bychom se v první půli devadesátých let, kdy se architektonická tvorba viditelněji projevovala především v desítkách odpudivých, falešně okázalých, bankovních domů, nadáli. Proto je dobré, že vydavatelství Prostor - architektura, interiér, design, o. p. s se loni rozhodlo zacelit "publikační díru" a vydat první ročenku Česká architektura 1999-2000, pojednávající o dvaatřiceti pozoruhodných stavbách. Nyní přišel Prostor s pokračováním, které se zabývá uskutečněnými projekty v letech 2000-2001. Odráží tedy tak říkajíc žhavou skutečnost.
Obě publikace spolu úzce souvisejí. Jde o cílevědomou práci, za níž stojí vedoucí projektu Dagmar Vernerová, a vzájemnou blízkost ročenek zdůrazňuje také grafika studia Najbrt, jež se chová na úrovni tématu: je to grafika střízlivá, věcná, přehledně pracující s obrazem, jímž jsou vesměs výborné fotografie. A tak když si knihy dáte do knihovny vedle sebe, zjistíte, že čísla na jejich hřbetech se propojují. Výběr staveb není výsledkem nějaké ankety či průzkumu, ale šanci osvědčit svuj názor dostávají architekti, o nichž je známo, že mají svůj vkus, vyznávají určité hodnoty, což se projevuje nejenom v jejich práci, ale také ve stavbách, které jsou jim blízké a jako takové byly do ročenky zařazeny. V předchozím díle je vybíral brněnský architekt Petr Pelčák: jeho hodnotící stat' se jmenovala Architektura na hraně, zabývala se situací v devadesátých letech a Pelčák do knihy zařadil celkem dvaatřicet staveb.
Nyní mohla svůj názor projevit pražská architektka Markéta Cajthamlová, jež výběr uvedla úvahou Česká architektura v roce jedna aneb Nesnesitelná lehkost stavění. Text pojednává o okolnostech, s nimiž se musí autor soudobé architektury vyrovnávat. Rozepisuje se o vztahu mezi architektem a klientem, o úřednících a dodavatelích, o vztazích těsně provázaných, které však často v některé fázi selhávají a potom dochází k tomu, že "nesnesitelná lehkost stavění se tak stává nesnesitelnou těžkostí". Je to pout' labyrintem! Dále Cajthamlová píše: "Ideální situací, kdy může vzniknout kvalitní komplexní dílo, je, když je architekt pověřen návrhem nejen stavby, ale také jejího interiéru a konceptu zahradnich úprav." K tomu však dochází většinou jen u rodinných domů, u velké architektury spíše výjimečně.
Přes tyto obtíže se v ročence objevuje pětatřicet zajímavých staveb. Pohled Markéty Cajthamlové je různorodý. Najdeme mezi nimi velkorysé a impozantní moderní vily (například v Roudnici nad Labem, architekt Ladislav Lábus; v Litomyšli, Martin Rudiš), ale i kdysi strašlivou venkovskou prodejnu potravin přestavěnou na hezký dům k bydlení u Karlštejna (Tomáš Novotný, Karásek). K vidění jsou také třeba dva odlišné, avšak vynikající pražské kostely (komunitní centrum sv. Prokopa, Zdeněk Jiran, Martin Kohout; kostel U Jákobova žebříku, Radovan Schaufler, Jakub Roskovec), meteorologická stanice v Chebu (Alena Šrámková), dům s pečovatelskou službou v Českých Budějovicích (ABM architekti), sanatorium ve Františkových Lázních (Atelier 69).
Ten rozptyl, ta pestrost se mi líbí. Svědčí nejenom o přehledu Cajthamlové o tvorbě jejích kolegů, ale především dokazuje, že současná česká architektura o sobě dává vědět. Sluší jí střízlivost, je uměřeně elegantní, nesnaží se být okázalá a nelibuje si v laciných výstřelcích, v nichž se utápěla postmoderna osmdesátých let a její epigoni v uplynulé dekádě. Jak o tom mluvila první dáma české architektury Alena Šrámková (Reflex č. 16): "... nějaký sloh se právě rodí, jde jenom o to, kdy to lidi pochopí. Je to svým způsobem druh nové jednoduchosti, není to funkce ani noblesa šedesátých let, je to doslova ... prostší." Ročenky vydavatelství Prostor tenhle kladný pohyb v české architektuře dokládají.

DEVELOPMENT news, č.5/2002, str. 48

Ročenka české architektury, kterou vydává nezisková společnost Prostor, vychází letos teprve podruhé, nicméné veřejnost širší i odborná si ji považuje, protože tak reprezentativni dokumentaci české architektonické tvorby si určité zaslouží. Jak probíhá výběr architektonických děl, která tvoří hlavní část publikace, jsme se zeptali Dagnnar Vernerové, ředitelky společnosti: "Ročenku jsme začali vydávat především ze dvou důvodů. Jednak se snažíme ukázat tuzemským zájemcům, že neexistuje pouze tzv. podnikatelské baroko, ale zajímavé a kvalitní stavby českých autorů, které se pro všechny potenciální stavebníky mohou stát zdrojem inspirace. A druhým důvodem je informovat také zájemce ze zahraničí o aktuálním dění na české architek tonické scéně.
Publikované stavby nevybírá žádná komise, porota nebo redakční rada. Výběr je založen na jednoduchém principu, který se běžně uplatňuje v zahraničí. My jako vydavatelé oslovíme jednu z osobností české architektonické scény, která pak při dodržení určitých zásad - stavby kolaudované v příslušném časovém období vybírá. Širší výběr a především realizace vybrané k publikování posuzuje sestavitel nejen podle textových a obrazových podkladů, ale i na místě. Jedinou výjimku tvoří zatím stavby navržené českými autory v zahraničí, protože nejsme ještě schopni hradit náklady spojené s cestou. Uzávěrka výběru je každoročně na podzim. Loňské vydání sestavil Petr Pelčák, letošní pak Markéta Cajthamlová, oba činní architekti."
Sestavitelé oslovují architektonické ateliéry, které předloží práce, z nichž se provádí další výběr. Výběr probíhá ve dvou až třech kolech, z posledního vznikne soubor maximálně 35 staveb, které jsou publikovány. "Sestaviteli vydání sice stanovujeme určité mantinely, ale současně se mu snažíme dát při výběru také maximální volnost," doplňuje Dagmar Vernerová.
Součástí letošního vydání je samostatná zpráva o vývoji českého stavebnictví a bytové výstavby a výsledky vybraných celostátních soutěží.
(has)

MF DNES 30.5.2002, str. C8

Česká architektura 2000-2001.

Editor: Dagmar Vernerová. Výběr staveb a úvodní text: Markéta Cajthamlová. Prostor - architektura, interiér, design, Praha 2002,165 stran, náklad a cena neuvedeny, prodává se za 600 korun.

Po roce přichází Prostor s druhou ročenkou české architektury. Loni svazek s elegantní úpravou Studia Najbrt a vydařenými fotografiemi obsahoval výběr Petra Pelčáka. Letos pětatřicet budov vybrala Markéta Cajthamlová. Nejde tedy o ročenku, jež by byla výsledkem nekonečných rozprav reprezentativní komise složené z nejváženějších českých architektů. Subjektivní pohled Cajthamlové však knize neubírá nic na její vážnosti. Přibližuje jak stavby mediálně známé (rekonstruované Uměleckoprůmyslové muzeum v Brně, rezidenci Kavčí hory v Praze či Dům s pečovatelskou službou v Českých Budějovicích), tak skrytější, leč někdy i pozoruhodnější realizace (rodinný dům ve Stupavě, rodinná vila v Roudnici nad Labem, nebo zde reprodukovaný kostel U Jákobova žebříku v Praze od Radovana Schauflera a Jakuba Roskovce). Tyhle počiny jsou dokumentovány fotografiemi, plány a stručnými texty. V úvodu se Cajthamlová zamýšlí nad českou architekturou "v roce jedna", nad níž panuje jakýsi stav "nesnesitelné lehkosti stavění". "Najdou se - sice výjimečně, ale přece i takoví investoři, kteří věří svému architektovi na sto procent a jsou odhodláni spolu s ním a dodavatelem podstoupit dobrodružství nepoznaného, jehož výsledkem je stavba-manifest, stavba-experiment, stavba-exprese," nachází kousky optimismu v dosud spíše skeptické situaci autorka. Nezbývá než si počkat, jaké stavby bude obsahovat ročenka mapující rok letošní. (jhv)

RESPEKT 23/2002 str. 21

Jak se v Čechách staví

Nejzajímavější domy na přelomu tisíciletí

Na nic si nehrát

Listování novou ročenkou potěší vyznavače Nové věcnosti, záměrně neokázalé architektury, jak ji reprezentuje snad nejlépe rodinný domek v Kosoři Petera Lacka: cihlově červený kvádr se sedlovou střechou, který uvnitř skrývá jednoduchý interiér dobře prosvětlený rozměrnými okny. Žádné zbytečné efekty, žádná exkluzivita. To je zřejmě dobrá cesta, je však otázkou, do jaké míry tato nehraná askeze upoutá pozornost průměrného českého klienta. Asi ji příliš neocení a dá raději přednost "barokním" tvarům katalogových vilek, jaké zaplavují okraje našich měst. Ve srovnání s nimi působí jednoduchost a neokázalost docela exkluzivně.
Lackův dům si na nic nehraje, o některých dalších minimalistick.ých kreacích představených v publikaci se to ale už říci nedá. Na vesměs dokonalých profesionálních fotografiích vypadají budovy nádherně, ale žít v takovém domě mezi stěnami z pohledového betonu a ocelovými armaturami nemusí být zrovna příjemné. Problematicky by se člověk asi cítil i při pobývání v "akváriu" za obrovskými skleněnými plochami velikosti výkladní skříně, o nákladech na vytápění takového domu ani nemluvě. Jeho aseptičtí obyvatelé si k večeři při svíčkách zřejmě neoblečou župan, ale večerní toaletu, aby nenarušili distingovanost ušlechtilého prostoru. Perfektní, ale zcela odlidštěný interiér vily Stanislava Fialy a Daniely Polubědovové v Praze přímo vybízí, aby si návštěvník vzal dva svetry. Záběr ložnice se stěnami z šedých betonových tvárnic a rozměrným oknem připomíná klaustrofobické vize amerického malíře Edwarda Hoppera, chybí jen éterická postava dívky sedící na rohu obrovského gauče a tupě hledící oknem do ztemnělé zahrady.
Strohost přitom v architektuře jistě nevadí a někde je naopak na místě. Nová stanice metra Kolbenova při stejnojmenné vysočanské ulici v Praze (Marek Chalupa a kol.) do tovární periferie města zapadá dokonale a příjemně kontrastuje s předekorovanými vestibuly většiny zastávek. Také budova Dopravních podniků v centru Brna (Novák, Rusín, Valenta, Wahla) neomračuje efekty. Průčelí členěné pravidelným rastrem čtvercových oken a ukončené výraznou korunní římsou spíš odkazuje na díla meziválečných německých a židovských architektů z okruhu Adolfa Loose. V Brně najdeme i novostavbu městské knihovny, kterou Obec architektů, poctila cenou Grand Prix zanejlepší realizaci loňského roku. Ve sborníku ale chybí, protože v době přípravy ještě nebyla dokončená.

Sakrální nevkus

O poznání příjemněji než dříve působí i některé nové sociální stavby: Petákovo sanatorium ve Františkových Lázních (Boris Redčenkov, Prokop Tomášek, Jaroslav Wertig) nebo pavilonový Ústav pro mentálně postižené ve Velehradě. Projekt Petra Pelčáka a Petra Hrůši byl v soutěži jediný, který zadání řešil jako skupinu vzájemné propojených pavilonů v krajině, ostatní soutěžící si zřejmě mysleli, že takový ústav má vypadat jako vězení, a tak navrhovali uzavřený blok s vnitřním dvorem. Kniha představuje i mimořádně kultivovaný projekt architektů Petra Hájka, Jaroslava Hláska a Jana Šépky na úpravy Horního náměstí v Olomouci. Nedávno dokončené dílo se setkávalo od samého počátku s nepochopením. Staromilcům vadily moderní lampy a lavičky, nedokázali však ocenit respekt k tomu nejpodstatnějšímu - k uchování starých dlažeb z různých období. Ztemnělý prostor, v němž tlumená světla zdůrazňují podstatné dominanty náměstí, mnohé olomoucké občany rozzuřil. Zapomněli už zřejmě na pojmy, jako je intimita a útulnost, a dodnes si s láskou připomínají nádražní stožáry z období komunismu, které plochu náměstí ozářily jako kasárenský dvůr.
Tragickým případem jsou nové sakrální stavby. Vétšinou jsou syntézou absolutního nevkusu a rádoby módních dynamických křivek. Je to zvláštní - právě od církví by člověk očekával jednoduché a neokázalé objekty. Náš katalog představuje naštěstí jen dvě zdařilejší realizace - dostavbu farního sboru evangelické církve v Praze-Kobylisích od architektů Schauflera a Roskovce (původní sbor je jediným dílem zahraničního architekta na našem území v celém totalitním období - v roce 1968 ho projektoval Švýcar Ernst Gisel) a trochu přebujelý kostel sv. Prokopa v pražských Butovicích od Zdeňka Jirana a Michala Kohouta s poněkud módním motivem eliptického půdorysu kostelní lodi.

Příliš málo kritiky

Dosti problematicky se jeví účast domácích projektantů na velkých projektech zahraničních investorů. V domácím odborném tisku jejich jména najdete, ale v zahraničních publikacích a periodikách už ne. Zeptáte-li se informovanějšího odborníka kdekoli na světě, kdo je autorem známého Tančícího domu na vltavském nábřeží v Praze, okamžitě zazní jméno Franka O. Gehryho, zatímco o nějakém Vlado Miluničovi nikdo neslyšel. Situace se může změnit, pokud naši architekti prorazí v zahraničí. Kniha takové příklady ukazuje: nenápadný, ale kultivovaný objekt generálního konzulátu ČR v Mnichově (tým Pleskot, Lampa, Svobodová, Zvěřina) by dobrým vyslancem být mohl, podobně jako tzv. ekologický dům v Malmö, který důstojně reprezentuje naši zemi v tzv. Evropské vesnici.
Sborník je dobrým katalogem dobrých staveb. Vedle nevýrazné obálky lze publikaci vytknout snad jen absenci skutečně fundovaného úvodního textu. Vydavatel jej zadává projektujícím architektům (tentokrát Markétě Cajthamlové), kteří také vybírají stavby. Slabina je jasná: aktivní projektant se do kritiky prací svých kolegů nepustí, nanejvýš vyjmenuje pár notoricky známých problémů (nekultivovanost stavebníků, omezenost památkářů, špatně připravené soutěže). A to je škoda.
ZDENĚK LUKEŠ
Autor je historik architektury.