Zatímco prvni vydáni ročenky české architektury dokumentovalo tvorbu českých architektů na konci devadesátých let, v tomto vydání jsem se snažila ukázat na příkladech vybraných staveb práci zavedených i nově vznikajících kanceláří po roce 2000, v roce jedna.
S velkým potěšením mohu říct, že polovina staveb vznikla v kancelářích mladých a zatím méně známých architektů a notoricky známá a stále se opakující jména, jako Fiala, Pleskot, Lábus nebo Koucký, jsou doplněna jmény Lacko, Redčenkov, Tomášek, Sladký, Beránek, Eichler, Jakubec a dalšími. A tak, jak se pomalu zlepšuje celospolečenská situace, i architektonická praxe a úloha architektonických ateliérů nabývají svého významu a jejich poslání dobře navrhnout a postavit dům - dostává smysl.
Není to ovšem jenom lepší architekt, který se podílí na kvalitním výsledku. Je to poučený a kultivovaný klient, který ví, co chce, a architektovi důvěřuje. Je to zákonů a předpisů znalý úředník, který dělá dobře svou práci. A je to zkušený dodavatel, který je ochoten spolupracovat a nabízí reálnou cenu. K souladu všech zúčastněných stran u nás však dochází zatím jen ve výjimečných případech. V případech ostatních se pak boj o výsledek stává projevem osobního hrdinství a míra vynaložené energie přestává být adekvátní. S profesionální prací to má však pramálo společného. Nesnesitelná lehkost stavění se tak stává nesnesitelnou těžkostí.
Výsledky soutěží jsou popřeny ještě před jejich vyhlášením. Jestliže se náhodou reaiizuje vítězný návrh, nastává většinou boj investora s architektem. V lepším případě. V tom horším přivede investor svého"favorita" a vítěz soutěže se stává pouze administrativní figurkou.
Vést věcný díalog s úředníkem o regulačních podmínkách je prakticky nemožné, protože ty bud' neexistují, nebo si je každý vykládá po svém. V průběhu stavebního řízení se objevují nové podmínky, na které dotyčný úředník původně zapomněl, nebo si je zrovna vymyslel. Postih za zdržování celého procesu je jen teoretickou možností a znamená další několikaměsíční průtahy.
Svoji ne nevýznamnou úlohu stále hrají neprofesionální a nekompetentní památkáři.
Tlak investorů na dodržení termínů a rozpočtu vede k tomu, že se nabídková řízení dělají na základě nekompletní dokumentace. Výsledná cena stavby bývá pak samozřejmě o několik desítek procent vyšší, což vede k tomu, že ji investor bud' zaplatí, nebo nezaplatí a začne se šetřit a kvalita provedení nutně utrpí. A v této souvislosti a v kombinaci s předem vyplacenou zálohou se investor i architekt stávají pouhými loutkami v rukou dodavatele.
Vratme se ještě k lepšímu architektovi. Ani ten - pokud na sebe nechce vzít plnou zodpovědnost za celý proces, tj. včetně dozoru investora, kontroly rozpočtu a kontroly fakturace - nemůže naříkat nad špatným prováděním prací nebo rozhodnutím, které vede k narušení koncepce či detailu díla. Ideální situací, kdy může vzniknout kvalitní komplexní dílo, je, když je architekt pověřen návrhem nejen stavby, ale také jejího interiéru a konceptu zahradních úprav. To se často podaří u rodinných domů a menších staveb, výjimečně u staveb velkých ( jako je např. objekt MUZO, prezentovaný v loňském vydání). Paradoxní situace ovšem nastává, když investor tzv. "vydrží až do konce", nicméně si pak hotové dílo "zateplí" umělými květinami a nevkusným nábytkem.
S ohledem na výše uvedené se zdá, že podminky, za kterých může s lehkostí vzniknout "ideální" stavba, u nás zatím téměř neexistují. Proto je zjištění, že i v nejzapadlejších místech Čech a Moravy nacházíme stavbičky pozoruhodné, o to více příjemné a povzbuzující. Ze staveb vybraných pro tuto publikaci jde např. o tenisové kurty v Komoře-Holčovicích, domov důchodců ve Skalici, bowlingový klub v Hronově či meteorologickou stanici v Chebu.
Po období intenzivní výstavby bank a administrativních budov je podstatná část stavební produkce směrována i do bydlení. A to jak do výstavby objektů financovaných soukromými investory, tak i do výstavby podporované státem. Soutěže na tzv. startovní byty a domovy důchodců mají své vítěze i výsledky. Zde např. startovní byty v Třeboni, domov důchodců v Českých Budějovicích nebo Ústav pro mentálně postižené na Velehradě. Zájem soukromých investorů o rodinné domy trvá a i při minimálních prostředcích určených na stavbu jsou ochotni oslovit architekta (např. rodinné domy v Kosoři a u Karlštejna a ateliér Nad Zámečnicí).
Najdou se - sice výjimečně, ale přece - i takoví investoři, kteří věří svému architektovi na sto procent a jsou odhodláni spolu s ním a dodavatelem podstoupit dobrodružství nepoznaného, jehož výsledkem je stavba-manifest, stavba-experiment, stavba-exprese (rodinné domy v Nebušicích či Stupavě nebo přístavba rodinného domu v Zelenči).
Soukromí investoři spofu s architekty se snaží stavět za hranicemi památkových rezervací svěží dílka, která se pomalu začínají vyznačovat onou lehkostí - sanatorium ve Františkových Lázních, bytové domy v Brně-Bystrci.
I v tomto výběru, který vám právě předkládám, jsou stavby "vybojované na bitevním poli", které jenom urputností autorů vznikly více méně podle původních návrhů (kulturní a obchodní centrum na Smíchově, náměstí v Olomouci). Z tohoto pohledu je jednou z nejzajímavějších staveb s velkým vlivem na vkus veřejný vestibul stanice Kolbenova pražského metra. Celý výběr pak doplňuje ještě dve stavby sakralní a objekty realizované mimo území České republiky. Když můj kolega Petr Pelčák doufal v předchozím vydání ročenky v onen zlom a zvýšení úrovně stavebníků, a tudíž i staveb, myslím, že nikoliv marně. Třicet pět staveb vybraných do letošní ročenky nejsou jistě stavby reprezentativní v tradičním slova smyslu, jednoduše řečeno stavby, které "jsou všem na očích". Naopak jsou to většinou realizace drobnější, stojící na okraji "velkého dění", ale zato realizace hledající ony ideální podmínky, soulad a souznění, které jim jejich jistý odstup umožňuje.
Jsem přesvědčena, že alespoň z některých staveb představených na následujících stránkách je cítit ona lehkost, zmíněná v titulu, ona samozřejmost, která nás tolik fascinuje.
Markéta Cajthamlová