1999-2000 Architektura na hraně
Kněz v jedné knize Paula Coelha zmiňuje případ opic na ostrově v Indonésii. Když vědec studující schopnosti šimpanzů naučil určitý počet opic před jídlem umývat brambory, zjistil, že je napodobují nejen ostatní opice na ostrově, ale že tak činí i opice na souostroví v úplné izolaci od ostrova, kde pokus probíhal.
S přihlédnutím k tomuto jevu a stavbám na dalších stránkách
se nám nutně musí jevit situace české architektury na konci první svobodné dekády po půl století diktatury značně optimistická.
A to vztaženo právě ke stavební produkci oné poslední dekády, která po zániku represivních a pseudoekonomických omezení ukázala, do jaké krize komunizmus zdejší společnost jako stavebníka, a tedy architekturu jako jeho projev, zavedl.
Domácí architektura dvou posledních let se tudíž jeví jako architektura zlomu, či architektura na hraně ne proto, že jde o přelom dekády, století či milénia, ale protože zde publikované stavby
se zdají být indicií zásadnější změny naší stavební kultury. Chceme-li tyto změny reflektovat, musíme vědět, jaká vlastně byla pro naši architekturu léta devadesátá. Pro výstižný soud máme dosud malý odstup, a proto se spíše pokusme určit
a popsat jevy, které domácí architekturu posledního desetiletí predestinovaly, či které jsou pro ni charakteristické.
Výchozí moment, který každý budoucí historik či interpret naší architektonické scény devadesátých let musí vzít v úvahu, je paradox diskontinuity. Na straně jedné musela po roce 1989 česká architektura začít znova od bodu nula, protože v letech normalizace přestala existovat. Architektura nemohla být tvořena
v disentu, protože potřebuje reálné investice, stavební povolení, lešení, jeřáby a zedníky. Proto také liberecký ateliér SIAL pouze přechovával víru, že o architekturu lze usilovat, a tuto víru
na našem území po r. 1970 zhmotnil pouze jednou ve zcela výjimečné situaci státního zájmu a zahraničního dodavatele, tedy v realizaci pražského obchodního domu Máj. V naprosté většině ostatních případů normalizátoři znemožnili talentovaným a zkušeným architektům přístup k zakázkám, které vybočovaly z diktátu zprůmyslněného stavebnictví s jeho několika moduly montovaného skeletu či panelového domu, a nebo se tito architekti "znormalizovali" sami, za možnost přivýdělku prostřednictvím členství v prokomunistickém svazu architektů.
O české architektuře sedmdesátých a osmdesátých let tedy
není možné beze studu hovořit, přestože byly vydávány výpravné obrazové publikace, Svaz českých architektů měl své sjezdy
a vycházel časopis Architektura ČSSR.
Na druhé straně ovšem nelze tvrdit, že česká architektura mezi roky 1970 a 1990 neexistovala vůbec, či neměla vůbec žádnou kontinuitu. Vzniklo pár zajímavých staveb z ateliérů osobností šedesátých let. Usilování SIAL a šířeji Středotlakých ustavovalo měřítka, cíle i diskuse. V průběhu osmdesátých let se počala formovat generace Obecního domu, která např. v Brně zrealizovala mezi lety 1984-1991 říční lázně Riviera. Kontinuitu však představovala především tvorba Aleny Šrámkové. Stačí připomenout její projekt budovy Tuzexu na Kariově náměstí v Praze z r. 1988 a formálně velmi podobný projekt ze soutěže na Skandinávské centrum z r. 1997 tamtéž. Žádný z obou návrhů, z nichž zejména první patří k těm nejvýznamnějším v české pookupační architektuře, nebyl realizován, což je také součástí popisovaného paradoxu diskontinuity.
Do r. 1990 tedy vstupovala česká architektura bez tradice, bez "vývoje", bez standardu a co víc, bez zkušeností se skutečným stavěním, nebot "zprůmyslnělé stavebnictví", jeden typ panelového domu pro celou zemi a okresní či krajské investorské organizace měly ke skutečnému stavění stejně daleko jako tehdejší lidová demokracie k demokracii skutečné.
Tato nezakotvenost a nesměřování na straně jedné a otevření nových a velkých možností na straně druhé potkaly českou architekturu v okamžiku, kdy nebylo možné se opřít o žádný objektivní a pevný základ, a to ani za hranicemi, ani v jiné disciplíně, neboť se tak událo v době, která postrádala nejen jakoukoliv dostředivou sílu, nýbrž i jakoukoliv obecně přijímanou "vyšší" hodnotu či cíl přesahující individuální bytí. Kupodivu ani za "železnou oponou" nebyl "svět, který voní", věc, za niž se lze trvale brát, a idea či forma, jíž se lze trvale nadchnout.
Pozoruhodným rysem devadesátých let se také stala skutečnost, že "hvězdy" (v pozitivním slova smyslu) domácí architektonické scény předcházející dekády se z ní projekčně vytratily. Tímto tvrzením není zmenšován význam pedagogické či soutěžní
a morální angažovanosti Aleny Šrámkové a Emila Přikryla. Je tak pouze zaznamenán fakt, že projekty administrativní budovy na pražském Karlově náměstí a konzulátu v Šanghaji byly na dlouhou dobu posledními velkými díly obou autorit.
Další důležitou skutečností, která ovlivnila architekturu devadesátých let, je obrovská obliba postmodernizmu mezi českými "tvůrčími" architekty na počátku osmdesátých let. Žádným
z jiných oborů, kde měl fenomén postmodernizmu přitom "objektivnější" platnost a odkud vlastně do architektury vstoupil, totiž sociologií, filosofií či literaturou, nebyl u nás přijat tak spontánně, jako architekturou, ve které byl v zahraničí jevem vlastně druhotným, zprostředkovaným, časově omezeným na dobu trvání módní vlny, čili jednoho desetiletí.
Postmoderní výrazový aparát, většinou velmi formálně přejatý či aplikovaný, se u nás těsně před příchodem Gorbačova stal synonymem pro nonkonformizmus, pro boj s oficiální zastydlou "estetikou" Svazu českých architektů a stupiditou zprůmyslněného stavebnictví. Takový morální rozměr a étos neměl postmodernizmus patrně v žádné jiné zemi. Nelze se proto divit, že nahnilé ovoce tohoto poblouznění sklízíme ještě deset let po pádu totality.
Dalším aspektem, který určoval domácí architekturu devadesátých let, je skutečnost, že stavbě domu jsou kladeny stále větší překážky a stává se stále více činností zvláštní, mimořádnou, jež je stále více odtržena od běžného lidského života. Zajistit projekt a stavbu velkého domu se stalo obrovským výkonem. Ještě na konci dvacátých let mohl v Praze třicetiletý architekt připravit výstavbu metropolitní administrativní či obchodní budovy v malé kanceláři s pár zaměstnanci a za slunného počasí přerušit práci a se spolupracovníky si na zahradě zahrát volejbal. Dnes příprava stavby domu vyžaduje veliké a profesně chladně fungující kanceláře s řadou počítačových pracovišt v obrovské hodnotě, s nutností permanentního telekomunikačního spojení, s dvanáctihodinovou pracovní dobou v plném nasazení. Samotné zvládnutí takového výkonu tedy mnohdy bývá ceněno výše než jeho obsah či výsledek, čili než vzniklá architektura, zvláště není-li příliš hloupá či provokativní.
V posledních letech navíc nechuť architektů zabývat se organizačními a úředními záležitostmi počal využívat nový subjekt, totiž specializované manažerské a konzultační firmy, které se
u větších zakázek vklínily do přímého vztahu mezi stavebníka a architekta a často ho, podobně jako celý proces přípravy stavby, pro zvýšení vlastní důležitosti a zisku značně zamlžily.
Dalším charakteristickým rysem devadesátých let je absence kritického myšlení. Teoretická a kritická diskuse architektů
či různých teoretiků, která prostřednictvím publikovaných textů formuluje nejen aktuální problémy architektury a názory
na jejich řešení a která probíhá v zahraničí obdobně jako u nás v první půli století, zde nyní neexistuje, a to ani v náznaku.
Neexistence koherentního kritického myšlení spolu se smutnou realitou, vyjádřenou bonmotem "kdo neumí, učí", poznamenala odbornou úroveň absolventů fakult architektury pookupačního období. Nejen že tito nebyli učeni a tudíž schopni samostatné orientace a tvorby vlastního názoru na nepřehlednou mezinárodní architektonickou scénu "pomoderního", čili vnitřně nesourodého období po r. 1970, ale učitelé, jejichž odborná kariéra byla určována místo umu a praxe poměrem k husákovské normalizaci, neuměli naučit ani správný způsob osazení okna ve fasádě.
Architekturu poslední dekády ovlivnilo i nerovné postavení občana vůči institucím státu či obce - stále u nás přetrvávající paternalistický princip doby monarchie či komunistické diktatury, kdy občan není státu partnerem. A tak například orgány památkové péče nezřídka diktují stavebníkovi požadavky a názory, které nejenom že s památkovou péčí nemají co do činění, ale mnohdy výrazně omezují optimální uspořádání stavby, či zvyšují její investiční náročnost, a to bez jakýchkoliv kompenzací. Naprosto nekompetentní vstupy různých úředníků do projektu
v průběhu povolovacích řízení - vstupy bez jakékoliv zodpovědnosti a právního rámce - které jsou však investory obecně trpěny pro nutnost dodržení časového limitu přípravy investice, se staly běžnou praxí. Investoři se proto často již předem uchylovali
k průměrným řešením svých staveb z obavy, že osobité řešení způsobí komplikace ve schvalovacím procesu a bude výrazně rizikovým prvkem na cestě ke stavebnímu povolení.
Charakteristickým rysem devadesátých let je kromě neúměrně velkého vlivu různých subjektů "ochranářského" charakteru také paradox, že tyto subjekty nebyly s to ochrany hodné
objekty ochránit. Protože tlak na výtěžnost pozemků a objektů bylo možno předpokládat od prosince roku 1989, je jen s podivem, že se na něj nedokázaly koncepčně připravit. Možná trpkost tohoto zklamání je motivuje k nynější urputné snaze zabránit každé neeklektické novostavbě.
Situací ilustrující devadesátá léta je též postavení architekta ve společnosti. Je pochopitelné, že lidé nucení obývat panelová kasárna, která zohyzdila většinu českých měst a která jsou určena v zahraničí pouze pro sociálně nejslabší vrstvy, viní
z tohoto stavu architekty, kteří však ve většině případů nejsou skutečnými viníky či původci tohoto stavu. Tuto skutečnost však nedokázali dostatečně zřetelně a nahlas vysvětlit, stejně tak jako fakt, že jejich profese, která v období první republiky patřila k nejprestižnějším, byla právě z tohoto důvodu cílem bolševického útoku v rámci systémové dezintegrace společnosti a zničení jejích sociálních struktur ve čtyřicátých a padesátých létech. Architekti tedy po převratu nezískali status svobodného povolání, jak je tomu ve většině kulturních zemí Evropy,
ba dokonce nový politický establishment znovu usiloval tentokráte pod vlajkou liberalizmu - o zrušení jejich stavovské organizace. Architekt tak zůstal i v nových pořádcích profesí jaksi trpěnou, o níž společnost vlastně neví, proč existuje, zejména společnost sestávající z dovedných a všeznalých budovatelů chat a víkendových chalup.
Charakteristický pro poslední desetiletí je také propastný rozdíl mezi velikostí a četností stavebních investic v Praze a mimo ni. Zatímco mimo hlavní město bylo po celou tuto dobu málo stavebních akcí a málo příležitostí pro architekty, v Praze zahraniční i domácí kapitál byl a hodně se stavělo. Se zahraničním kapitálem přišli zahraniční profesionální developeři, kteří postupně domácí architekty i stavebníky naučili, jak má být investice připravena a jak má probíhat. Cizinci také působili jako důležitý prvek
i proto, že kromě profesionality (v celé šíři tohoto pojmu, který obsahuje i schopnost improvizace a smysl pro hru) přinesli
i ztíženou korumpovatelnost distributora investic, protože sami stáli blízko kapitálových zdrojů, nebo přicházeli s tímto jevem méně zatíženého prostředí.
Neblahým prvkem pro hlavní město však bylo úřední určení minimální ceny čtverečního metru stavebního pozemku, které při absenci cenové mapy "utrhlo" ceny stavebních parcel. Pražané tedy počali investovat mimo katastr hlavního města, zatímco bohaté zahraniční či zbohatlé domácí investory vedlo zatížení stavební investice cenou pozemku k "přepalování" investorských záměrů a zastavěnosti parcely, protože její cena byla příliš vysoká v poměru k ceně stavby. To je zřejmě také jedním z hlavních problémů akcí, jako je např. stavba paláce Myslbek.
Podstatným prvkem, který silně ovlivnil architekturu devadesátých let, jsou stavebníci. A to ne pouze ve smyslu restrikce typologických druhů zakázek, tedy výrazné monotematičnosti, kdy zejména v první půli devadesátých let byly realizovány převážně bankovní budovy a hotely, ale i co do restrikce formálního výrazového aparátu těchto budov ve smyslu poptávky po stavbách formálně přebujelých, v materiálech, výrazu i celkovém prostorovém řešení, reprezentujících českou představu o luxusu, a proto tak často trapných a vulgárních. Tato skutečnost byla předurčena zejména tím, že vrcholový management nových silných ekonomických subjektů, které byly zadavateli takových zakázek, se rekrutoval z dřívějších nomenklaturních stranických pozic. Jednalo se tedy často o stavebníky, kteří neměli dostatek vlastní kultury, zkušeností, vědomostí, rozhledu a hlavně ctižádosti po kvalitním výsledku. Architekturu devadesátých let také zajisté spoluvytvářela neprůhlednost ve způsobu zadávání veřejných zakázek, která nahrávala určitému typu projektantů a tím i určité "estetice". V neposlední řadě potom i skutečnost, že veřejné zakázky byly v drtivé většině zadávány bez architektonické soutěže, formou soutěže obchodní, která svou podstatou architekturu diskvalifikuje. "Nový" stát tak vykázal architekturu do zadních lavic, kde se jí mohou po vyučování zabývat nadšenci a poškoláci.
Ve světle výše uvedených jevů, které formovaly naši architekturu minulé dekády, je vysvětlitelné, že mezinárodní poroty prestižní výroční ceny za architekturu Grand Prix se snažily od pokleslého způsobu stavění silných domácích investorů - zejména bank distancovat a po celou dobu existence soutěže od r. 1993 udělovaly tuto cenu stavbám drobným a investorsky nevýznamným. Soutěž se tak uzavřela mezi několik desítek tvůrčích architektů a ztratila důležitý aspekt podobných akcí - totiž didaktický, výchovný a motivující příklad pro veřejnost a investory.
A přesto nyní domácí investoři bez ekonomických, politických
a příbuzenských vazeb přicházejí do architektonických kanceláří s poptávkou po kvalitní architektuře. V českém stavebním
umění - a tedy explicitně i ve společnosti - nastal jakýsi pohyb. Byť má zřejmě počátek v letech těsně předcházejících, projevil se až na samém konci desetiletí a je zachycen v této publikaci. Za ony dva roky, které reflektuje, bylo postaveno více architektonicky kvalitních a pozoruhodných budov než za předcházející léta dekády počínaje rokem 1990. A investoři těchto budov, byť jejich kvalita na nich možná byla někdy architektem spíše vyvzdorována, jdou "napříč" společností. Jsou jimi různé osoby, soukromé společnosti, banky, municipalita i stát. Typologická zadání tvoří celou šíři od úsporného rodinného domu přes vily, bytové domy, sportovní či rekreační stavby, administrativní budovy až po výrobní objekty.
Stavebníkům v podstatně vyšší míře než nedávno již nejde o to mít na fasádě a ve vstupní hale instalovánu nevkusnou přehlídku nejdražších stavebních materiálů a nejextravagantnějších tvarů v nelibé, protože nevídané směsi, ale chtějí se reprezentovat skutečnou architekturou. Ve společnosti se o ni probouzí zájem. Architektura se počíná stávat tématem. Společnost začíná registrovat, že něco takového také existuje.
Česká architektura je tedy, zdá se, na hraně, v bodě zlomu. Publikace, kterou jste právě otevřeli, snad dostatečně výmluvně tuto novou situaci dokumentuje. Protože nositelem dobré architektury je vždy stavebník, doufejme, že se naplňuje tvrzení kněze
z Coelhova románu, které vyvozuje z chování opic: "... když se zdokonalí určitý počet lidí, nakonec se posune dopředu vývoj celého lidského rodu. Nevíme sice, kolik lidí je na to třeba, ale víme, že je to tak." (Paulo Coelho: U řeky Piedra jsem usedla
a plakala, Argo 1999)
Věřme, že více než tři desítky stavebníků architektonicky pozoruhodných staveb, které představuje tato publikace, oproti zhruba stejnému počtu za posledních takřka deset let, jsou oním dostatečným počtem.
Petr Pelčák
