Průvodce Vysočina: Bystřice nad Perštejnem: Karasín

Gustav Pfleger-Moravský: Cypřiše (Kober, Praha 1862)



Obsah:

Básně lyrické
  • I. Staré žely
  • II. Písně
  • III. Podzimní listy
  • IV. Stíny lesní
  • V. Zapomenutý
  • VI. Dumy
Básně epické
  • 1. Předoucí dívka
  • 2. Věrná milá
  • 3. Poslední útok
  • 4. Veský zvoník
  • 6. Chorá paní
  • 6. Starý rytíř
  • 7. Čerkes
  • 8. Výprava Vršovce
  • 9. Smíření
  • 10. Oldřich a Božena

Výběr básní, zhudebněných Antonínem Dvořákem:


Zde v lese u potoka já

Zde v lese u potoka já
Stojím sám a sám;
A ve potoka vlny
V myšlenkách pozírám.

Tu vidím starý kámen,
Nad nímž se vlny dmou;
Ten kámen stoupá a padá
Bez klidu pod vlnou.

A proud se oň opírá,
Až kámen zvrhne se.
Kdy vlna života mne ze světa
Odnese, kdy, ach, vlna života mne odnese?


Já vím, že v sladké naději

Já vím, že v sladké naději
Tě smím přec milovat;
A že chceš tím horoucněji
Mou lásku pěstovat.

A přec, když nazřím očí tvých
V tu přerozkošnou noc
A zvím jak nebe lásky z nich
Na mne snáší moc:

Tu moje oko slzamí,
Tu náhle se obstírá,
Neb v štěstí naše za námi
Zlý osud pozírá!


Kol domu se ted' potácím

Kol domu se ted' potácím,
Kdes bydlívala dříve,
A z lásky rány krvácím,
Lásky sladké, lživé!

A smutným okem nazírám,
Zdaž ke mně vedeš kroku:
A vstříc ti náruč otvírám,
Však slzu cítím v oku!

Ó, kde jsi, drahá, kde jsi dnes,
Což nepřijdeš mi vstříce?
Což nemám v srdci slast a ples,
Tě uzřít nikdy více?


Mě často týrá pochyba

Mě často týrá pochyba
Zdaž láska tvá je stálá
A zas mě naděj kolíbá,
Žes věrně milovala.

A znova doufám v lásku tvou
A vroucně tisknu tebe,
Tvé vzdechy k sladké vírě zvou
A k blahu očí nebe.

Tu hlavu skloním, srdce mé
Zní tajemnými hlasy,
My sotva štastni budeme
A rozvedou nás časy.


Mé srdce často v bolesti

Mé srdce často v bolesti
Se teskně zadumá,
Ó, že ta láska trnů
A bolestí tolik má.

Ta láska přejde jako sen,
tak krásná, spanilá
A za kratinko upne jen
Se na ní mohyla.

A na mohylu kámen dán,
Nad nímž tam lípa bdí
A na kameni nápis psán:
Zde srdce zvadlé spí
Zde puklé srdce spí!


Mou celou duší zádumně

Mou celou duší zádumně
Bolestné dchnutí táhne
A když i radost v srdci vře,
Hned žalů mráz v ně sáhne.

A vše, co drahé,
Odpadlo od mého srdce stromu,
Jen tys' mi zůstal, národe,
A tvoje strasti k tomu.

Tvým celým dlouhým životem
Se táhne utrpení,
Ve věčném bojí zoufalém
Tvé osudy se mění.

Já k tobě přilnul, nad tebe
Mi dražšího nic není,
Vždyt oba velkou žertvou jsme
Věčného ujařmení.


Na horách ticho a v údolí ticho

Na horách ticho a v údolí ticho,
Přiroda dříma sladký sen
A vzduchem táhne tajemné váni,
Ke kmenu v lese šepce kmen.

A lesy šumí v modravou dáli,
Když dechne vání na lupen,
Šumí a šumí dále a dál,
S šuměním táhne tak mnohý sen!


Nad krajem vévodí lehký spánek

Nad krajem vévodí lehký spánek
Jasná se rozpjala májová noc;
Nesmělý krade se do listí vánek,
S nebes se schýlila míru moc.

Zadřímlo kvítí, poto-kem šumá
Tišeji nápěvů tajemných sbor.
Příroda v rozkoši blaženě dumá,
Neklidných živlů všad utichl vzpor.

Hvězdy se sešly co naděje světla,
Země se mění na nebeský kruh.
Mým srdcem, v němž-to kdys blaženost kvetla,
Mým srdcem táhne jen bolesti ruch!


O byl to krásný, zlatý sen

O byl to krásný, zlatý sen,
Jejž spolu jsme tam snili!
Ach, škoda, že tak krátký jen,
Byl sen ten přespanilý.

Tak sladká touha v bytosti
Se celé uhostila
A při loučení žalosti
Se slza dostavila.

A často chodím na horu
A za tebou se dívám,
Však po dalekém obzoru
Jen žal svůj rozesílám!


Ó, duše drahá, jedinká

Ó, duše drahá, jedinká,
Jež v srdci žiješ dosud:
Má oblétá tě myšlenka,
Ač nás dělí zlý osud.

Ó, kéž jsem zpěvnou labutí,
Já zaletěl bych k tobě;
A v posledním bych vzdechnutí
Ti vypěl srdce v mdlobě.


Ó, naší lásce nekvete

Ó, naší lásce nekvete
to vytoužené štěstí:
A kdyby kvetlo, a kdyby kvetlo, nebude
dlouho, dlouho kvésti.

Proč by se slza v ohnivé
Polibky vekrádala?
Proč by mne v plné lásce své
Ouzkostně objímala?

O, trpké je to loučení,
Kde naděj nezakyne:
Tu srdce cítí ve chvění,
Že brzo, ach, brzo bídně zhyne.


Tam stojí stará skalá u vchodu údolí

Tam stojí stará skalá u vchodu údolí,
Tak opuštěná, pustá, až srdce zabolí.
K té staré skálé často zabloudí noha má,
Já vzhůru k ní pozírám vlhkýma zrakama
A u té tvrdé skály já dlouhé chvíle dlím
A všecky své bolesti tu v srdci pouspím.
Až umru, v tu skálu uložte tělo mé,
Tam na věčnost se uspí to všecko hoře mé.


Ty se ptáš, proč moje zpěvy

Ty se ptáš, proč moje zpěvy
Bouří zvukem zoufalým,
Proč tak teskně, proč tak divě,
Jako řeka ouskalím

Neptej se, družko milá,
Upřímnou tou řečí svou,
Nesmím ti to pověděti,
Jaké trýzně srdce rvou.

Ani lásky, ani slávy
Věnce dávno strhané,
Ani říší pranebeských
Krásy časem zmítané,

Ani štěstí uvadlého
Porozpukané skaliny,
Ani cizí vůkol zjevy
A ty světa pustiny.

Ani vztek a rozruch vášní
V neukojném bouření
Nebudí těch nojich zpěvů
Divoteskné proudění.

Avšak jeden bol tak mocný,
Že duch můj jím zvrácen jest,
Uzírá mi žití kořen,
Že nemůže bujně kvést.

A ten bol, jenž bez ustání
Vrývá v srdce velkou strast,
Jenž ty divé písné bucí,
Ten bol mocný je má vlast.


V tak mnohém srdci mrtvo jest

V tak mnohém srdci mrtvo jest,
Jak v tem né pustině,
V něm na žalost a na bolest,
Ba, místa jedině.

Tu klamy lásky horoucí
V to srdce vstupuje,
A srdce žalem prahnoucí,
To mní, že miluje.

A v tom-to sladkém domnění
Se ještě jednou v ráj
To srdce mrtvé promění
A zpívá, zpívá, starou báj!


V té sladké moci očí tvých

V té sladké moci očí tvých
Jak rád, jak rád bych zahynul,
Kdyby mě k životu jen smích
Rtů krásných nekynul.

Však tu smrt sladkou zvolím hned
S tou láskou, s tou láskou ve hrdí:
Když mě jen ten tvůj smavý ret
K životu probudí.


Vy vroucí písně spějte

Vy voucí písně spějte
Tou nocí v mživou dál,
Všem pozdravení dejte,
Jež tiží tichý žal.

Tam spějte přes padoly,
Kde moje milka dlí
A rcete co mne bolí
A proč letíte k ní

A zapláče-li s vámi,
Povězte mi to zas,
Jinak at' dolinami
Zavane vítr vás.


Zde hledím na ten drahý list

Zde hledím na ten drahý list
Ve knižce uložený
A tvého srdce chci zas číst
Ty sladké polozvěny.

Tu milým slovem povídáš,
Že věčně budeš mojí
A že mě zase uhlídáš,
Že nic nás nerozdvojí.

A my se opět viděli,
Já poznal světa změny,
Mně nezbyl, leč list zpuchřelý
Ve knížce uložený.


Zde v lese u potoka já

Zde v lese u potoka já
Stojím sám a sám;
A ve potoka vlny
V myšlenkách pozírám.

Tu vidím starý kámen,
Nad nímž se vlny dmou;
Ten kámen stoupá a padá
Bez klidu pod vlnou.

A proud se oň opírá,
Až kámen zvrhne se.
Kdy vlna života mne ze světa
Odnese, kdy, ach, vlna života mne odnese?



Verše z nejznámnější Plegerovy básnické sbírky Cypřiše, která vznikala od 1859, byly v 19. století s oblibou zhudebňovány:
  • J. B. Kittl (3 mužské sbory, 1863)
  • E. Vašák (mužský sbor Kalina)
  • Fr. Pivoda (mj. píseň Čechy, 1863)
  • Antonín Dvořák v cyklu 18 písní (1865)
  • Karel Bendl ve 4 písních op. 32 (z 1875)
  • M. J. Nováček mužský sbor Tichá noc (1860)
  • K. Bendl (op. 12, č. 3, 1863) mužský sbor Tichá noc
  • Z. Fibich v muž. sb. Tichá noc (1877)
  • Frant. Škrach (píseň op. 1, č. 5, kolem 1900)
Několikrát byly také zhudebněny jiné dvě básně. 'Na horách ticho' jako píseň A. Dvořák a F. Pivoda, jako mužský sbor J.B. Kittl, K. Bendl a A. L. Vymetal, jako ženský sbor V. Mladý (Sborník pro ústavy ku vzděl. učitelek) a jako sbor smíšený B. Jeremiáš (Sborník středních škol). 'Ó, byl to krásný, zlatý sen' komponovali jako píseň A. Dvořák i K. Bendl a jako mužský sbor Jos. Paukner. Jako píseň zhudebnili tyto verše ještě B. Palice a AI. Ručka.
Výše zmíněný povzdech je názvem jedné ze 12 skladbiček, které jsou svázány do cyklu nazvaného Cypřiše. Autorem námětů k této kvartetní svitě je Gustav Pfleger-Moravský, jehož 18 básní z prvního oddílu sentimentální stejnojmenné sbírky zhudebnil třiadvacetiletý Antonín Dvořák osudově zasažený vroucím citem bez odezvy. Jeho milostným objektem se stala Josefina Čermáková, která se sestrou Annou byla Dvořákovi svěřena k výuce hry na klavír. Pohostinný dům Čermákových přinesl mladému skladateli jak milostný nezdar, tak i citové usmíření, osud ho spojil s mladší Annou v celoživotní svazek. Mladistvé dílo zůstalo ve své prvotní rukopisné písňové podobě, nezůstalo ale ležet ladem. Jeho motivy se objevily v operách Král a uhlíř a Vanda, klavírním cyklu Siluety a úprava čtyř písní byla roku 1882 vydána jako opus 2. Po šesti letech následoval výběr dalších osmi melodií pod názvem Písně milostné op. 83. Nakonec, na jaře roku 1887, byly Cypřiše upraveny pro smyčcové kvarteto. Dvořák sám nazval cyklus Písně večerní, většina z nich byl skutečně psána po klekání, a nabízel je Simrockovi k vydání. V dopise ze 14. prosince stojí: Nevím, řekl-li jsem Vám o svých Večerních písních pro smyčcový kvartet - je to velmi stará skladba, která si zaslouží, aby spatřila světlo světa. Dám je hráti v nejbližším koncertě a uvidíme, co s nimi bude. Bylo s nimi něco až v roce 1921, a bude s nimi něco dnes. Cypřiše uslyšíte v tu denní dobu, kdy byly komponovány, aby zjevily tajemství autorova citového života.

[Na začátek stránky]