Spořilov - osobnosti

Zdeněk Buřil [1924-1996]



Zdeněk Buřil
Zdeněk Buřil se narodil 1.8.1924 v Praze a zemřel 5.5.1996 v El Escorial (Španělsko).
Matka chtěla, aby se syn stal knězem. Vstoupil tedy do kláštera, ale necítil se povolán, aby pokračoval v nastoupené cestě. Pochopením představených se zde ale vyučil zahradníkem. Zahradníka však nikdy doopravdy nedělal, i když později se stal abonentem zahrádkářských časopisů a na své zahradě se pokoušel o výsadbu kdejakých exotů (např. až ke střeše se mu na fasádě domku dlouho vinula liána kiwi s velkými drsnými listy). Avšak tyto akce byly nesystematické a bez opravdového zaujetí .
Jako jeho vrstevníci prožil totální nasazení a po válce ho čeká vojna. Na vojně se setkává se spřízněnými dušemi Šmorancem a Vávrou a získává je pro surrealismus. S nimi zanedlouho zakládá skupinu Záběhlických surrealistů, která se později z hausbotu na Buřilově zahradě stěhuje do Libně a na Hrabalův podnět přijímá jméno Libenští psychici.
Po vojně nastupuje Zdeněk Buřil do Univerzitní knihovny, kde se posléze stává vedoucím oddělení, ale po vyhlášení akce Sedmdesát tisíc do výroby, než aby vybral někoho ze starších podřízených, sám se přihlašuje a odchází pracovat do stavebnictví.
Teprve po roce 1960 vystudoval večerně střední školu, avšak na stavbě už zůstal, a to až do odchodu do důchodu v roce 1984.
Se členy skupiny se už pravidelně neschází a na Spořilově se k diskusím setkává jen s Jaromírem Hořcem.
Při zájezdu do Španělska v roce 1996 na cestě nečekaně umírá. Stalo se tak v Eskorialu, tedy jediném místě na světě, kde se uchovává relikvie sv. Anežky České.
Z jeho života i literární tvorby toho známe jen málo. Pro své okolí a vlastně i pro rodinu zůstal člověkem "který přichází ze tmy" a málokdo měl tušení o jeho literární činnosti. Teprve sborník Libenští psychici (Concordia, Praha 2009) toto tajemství poněkud poodhaluje.


Zdeněk Buřil zpočátku působil na své přátele uhrančivě, jako muž přicházející ze tmy a také mu tak říkali, neboť co o něm věděli? Velmi málo, skoro nic. Věděli jen, že bydlí někde na Spořilově a to bylo vše. Na schůzkách se zjevoval náhle, aniž by postřehli odkud přišel. Přinášel knihy, hýřil znalostmi a suverenitou s níž psal na kusy papíru svoje texty. Pak zase mizel kdesi mezi zahrádkami spořilovských domků.

Jiří Šmoranc o Z. Buřilovi v lednu 2000
Vzpomínka na muže ze tmy Z.B.
Mizel, nečekaně se objevoval a znovu kamsi unikal před dotěrnými otázkami přátel, cos dělal?, co děláš?, na čem pracuješ? Tvá literární škvírka se už na tebe dávno šklebí stejně nevěřícně, jako ty na nás. Sobě neunikneš.
Slyším ho ještě dnes vzrušeně vykřikovat – svoboda je těžce snesitelná!
Vpichoval se do nás kobaltově modrým kopím svých zapálených očí povolaného. Z jeho gestikulujících kostnatých upracovaných rukou šel strach i úsměv. Když měl víc posluchačů, hořel. V přítomnosti žen vzplál jako řeka ohně, s očima vytřeštěnýma poselstvím.
Svoboda je neuchopitelná, křičel! Ano! Jen si to uvědomit! Je to džbán bez ucha, motýl bez křídel, děsivá katedrála ženy!
Svoboda neexistuje! Jen touha po ní bičuje vytrvalce ve svém snově šíleném běhu bez medailí. Je to fata morgána posedlých.
Vryl se mi do paměti svým surrealistickým běsněním posunovat hranice nevědomí k vědomému, rozsvěcovat temné uličky psychiky. Chtěl neustále kráčet po hřebenech střech a zviditelnělý všem smrtelníkům hlásat: Osvoboďte své já od balastu předsudků!
Nevím jak to zvládl sám. Zemřel nečekaně ve Španělsku na posledním útěku před sebou. Už se nikdy nevynoří ze tmy, aby zaplnil tu svoji čekající škvírku. Ale ona je naplněná tenoučkým listem s názvem jeho celoživotní poezie – Básník a bastard.
Tím potvrdil, že i umění má své nemanželské děti v plné hodnotě vlastních.


Eva Klíčová, Tvar 25.6.2009
Zdeněk Buřil, který do skupiny přinesl ideu surrealismu, o ní neváhá poučovat svého souputníka Vladimíra Vávru. Buřilova prudérní reakce na Vávrův Žalm se vyznačuje kantorsky imperativním tónem vzývajícím "vyšší básnickou visi“ a odsuzující Vávrovo denní snění (!). S tímto tónem se zdá až komická Buřilova formulační nemohoucnost, jejíž syntax je často za hranicí srozumitelnosti.
Zdeněk Buřil tak představuje kritický protipól básnického insitního projevu. Surrealismus se do jeho vlastní poezie dostává pouze jako deklamované pojmy typu "hypnosa“ či "prolínání odpoutaného snu“.
Stejně tak se pouští do psaní poezie o poesii. I ona však, stejně jako vzývaný -ismus zůstává vně těchto básní. Buřilova poezie, to je především zhmotněná představa nečtenářů o poesii coby ustrnulém vznešenu.

Bydlel na Spořilově, Jihovýchodní IV. 907/3

   Ukázky z tvorby    Vzpomínky na spořilovské surrealisty

[Na začátek stránky]