Aktuality


Červnová obloha v roce 2017


V první polovině noci je nepřehlédnutelným objektem nad západním obzorem planeta Jupiter. Během noci zapadá a nízko nad jižním obzorem se objevuje planeta Saturn. Na ranní obloze pak můžeme spatřit planetu Venuši, která dosahuje 3. 6. ve 13 hodin maximální západní elongace. Je ale nízko nad východním obzorem a její viditelnost není dobrá, neboť se prodlužuje den a deklinace planety je nízká.
Ke konjunkci Měsíce s Jupiterem dojde 4. 6. ve 3 hodiny. Měsíc bude 1,4° severně a seskupení Měsíce, Jupiteru a Spiky uvidíme na obloze 3. a 4. 6. Dne 10.6. ve 3 hodiny bude Měsíc v konjunkci se Saturnem (Měsíc 2,2° severně).
Letní slunovrat nastává 21. 6. v 5 hodin 24 minut.

Ale vraťme se k Saturnu:
Ten totiž vládne červnové obloze. Dne 15. 6. v 11 hodin bude v opozici se Sluncem a bude tedy na obloze po celou noc. V 15 hodin téhož dne se také nejvíce přiblíží k Zemi, a to na 9,043 AU. Na obloze ho spatříme jako objekt 0. magnitudy.
Saturn má mezi planetami jedno výsadní postavení: má totiž kolem sebe prstenec či spíše prstence.


Kresba Saturnu od prof. Foerstera z roku 1886

Současná kresba Saturnu. Prstence jsou hromadou kamení


Aby mohlo poznání vzhledu Saturna až k tomuto zobrazení dospět, předcházela mu celá řada kroků, které výstižně ilustruje kniha Huberta Slouky "Pohledy do nebe", Orbis, Praha, 1949:


Objev prstenců a rozřešení jejich záhadné podstaty patři k nejzajímavějším kapitolám astronomického bádání. Pohlédneme-li obyčejným kukátkem na Saturna, máme přibližně stejný dojem, jako měl Galileo Galilei, když po vynalezení dalekohledu svůj jednoduchý přístroj na tuto planetu namířil.
Uvidíme žlutavý, deformovaný kotouč, který po obou stranách je rozšířený. Zdá se, jako by dva menší kotouče se dotýkaly kotouče hlavního. Něco tak mimořádného nemohl si Galilei dobře vysvětlit. Zjev pozoroval koncem července 1610 a jelikož okamžitě poznal, že jde o něco zvláštního dal svým přátelům v skryté formě vědět, že objevil na nebi důležitý úkaz. Ježto však nechtěl riskovati, aby ti, jimž objev oznámil, jej snad předešli, skryl své pozorování v těžce řešitelném anagramu tohoto vzhledu:

SMAISMRMILMEPOETALEVMIBUNENUGTTAVIRAS.

Také Kepler obdržel od Galileiho dopis s tímto anagramem a pokoušel se jej rozřešiti. Myslel, že se vztahuje na planetu Mars, avšak po marných pokusech tuto vědeckou hádanku rozřešiti, obrátil se na Galilea se žádostí o vysvětlení.
Smysl tohoto anagramu objasnil slavný učenec teprve v dopise z 13. listopadu 1610 toskánskému vyslanci v Praze, Giulianu de Medici. Píše v něm:
,,Písmena, kombinovaná v jejich pravém smyslu, říkají tolik:

ALTISSIMUM PLANETAM TERGEMINUM OBSERVAVI,

(t. j. pozoroval jsem, že nejvyšší planeta je trojitá). A toto jest, co jsem s velkým obdivem pozoroval, že Saturnus není hvězda jediná, ale tři dohromady, jež se téměř dotýkají a jsou mezi sebou zcela nepohyblivé, sestavené tímto způsobem oOo. Ta uprostřed jest mnohem větší než postranní; jsou položeny jedna na východ, druhá na západ v téže přímce.
Galilei porovnával oba menší kotouče s dvěma sluhy, kteří věrně doprovázejí starého Saturna na jeho cestě Vesmírem a jej s obou stran podporují.
Mnohokráte tuto zajímavou planetu pozoroval a kreslil, avšak skutečnou příčinu úkazu nepoznal. Rok 1612 mu přinesl nepříjemné překvapení, oba "sluhové" Saturnovi zcela zmizeli. Galilei si to nedovedl vysvětlit a hledal příčinu v nepřesných čočkách svého dalekohledu. Avšak jak byl překvapen, když o něco později úkaz se znovu objevil a v roce 1616 se mu podařilo nakresliti Saturna tak krásně, že s určitou dávkou fantasie prstenec kolem planety by si byl mohl představiti. Snad to i Galileiho napadlo, ale byla to tak odvážná a všem zkušenostem odporující myšlenka, že se ji pravděpodobné neodvážil ani vysloviti. "Sluhové Saturnovi" znovu zmizeli v roce 1626 a Galilei, snad zoufaje nad nepochopitelností zjevu, přestal mu věnovati svou pozornost. Zemřel v roce 1642, aniž byl tuto záhadu rozřešil.
Po jeho smrti nepřestal Saturn zajímati učence, byl to jeden ze záhadných problémů vědy, který přitahoval nejlepší pozorovatele a myslící hlavy. Mnoho Dozorování vykonali Gassendi, profesor matematiky v Paříži, kde zemřel v roce 1655 a Riccioli, italský jesuita, žijící v Bologni. Mnoho různých hypothes bylo k vysvětlení toho záhadného zjevu vynalezeno, čím důmyslnější však byly, tím více se vzdalovaly pravdě. Některé z nich stojí vskutku za zmínku.
Riccioli, který ve velkém díle souhrnně uveřejnil všechna pozorování od roku 1610 až do roku 1661, soudil, že úkaz je způsoben tenkými rovinnými eliptickými výsečemi, které se otáčejí současně s planetou a stanou se v některých polohách neviditelnými. Hvězdář Hevelius, žijící v Gdaňsku, poznal po devítiletém pilném pozorování periodické opakování úkazu a pojmenoval šest hlavních jeho fází. Také on si představoval, že změny poloh dvou měsíčkovitých oblouků, které jsou připevněny k planetě, způsobují změnu jejího vzhledu. Roberval, profesor matematiky, prohlásil zcela odvážně ve své korespondenci s Huygensem, že záhadný zjev je pravděpodobně způsoben výpary, které unikají z rovníkových částí Saturnových a planetu kruhovitě obklopují. Nebyl již tedy příliš vzdálen pravdy a častější pozorování mohlo ho k ní bezpečně dovésti.
Avšak teprve Christianu Huygensovi, slavnému holandskému hvězdáři, se podařilo tento problém rozřešiti. Poutavě líčí ve svém díle "Systému Saturnium" své pokusy a konečně výsledek:
"Také já jsem toužil spatřiti tyto divy nebe, o nichž Galilei a jíní učenci psali. Měl jsem ale jenom malý dalekohled a tak jsem se dal do práce, abych se naučil umění vytvořiti vhodná skla, čehož jsem nikterak nelitoval. Po zdolání velkých překážek (neboť toto umění má v zásobě více obtíží než je na první pohled patrno) podařilo se mi konečně zhotoviti čočky, které mi umožnily získati poznatky, které v tomto pojednání vypisují. Bez odkladu namířil jsem dalekohled na Saturna a nalezl jsem, že se věci jinak mají než až dosud většina pozorovatelů myslela. Neboť se zdálo, že oba sousední přívěsky, lpící na Saturnu, nebyly dvě planety, nýbrž něco zcela odlišného, zatím co úplně stranou od nich, ve větší vzdálenosti od Saturna, byla planeta, obíhající kolem něho v šestnáctí dnech. Existence této planety byla až do této doby neznáma. Podle moudré rady význačného učence, vynikajícího jak svými schopnostmi, tak i svým charakterem, Johanesa Kapelanuse, upozornil jsem už před třemi lety hvězdáře na svá pozorování. 5. března 1656 jsem oznámil výsledek svých pozorování o Saturnově měsíci (neboť tak jsem správné nazval novou hvězdu) a současně hypothesu, obsahující vysvětlení onoho druhého úkazu na Saturnu. V tomto druhém případě však jsem přeházel pořadí písmen, aby tím bylo vždy možno dosvědčiti, že jsem s tímto úkazem nebyl neobeznámen a rovněž aby i ostatní bylí takto vedeni k uveřejnění výsledků svých pozorování a nemohli si stěžovati, že sláva objevu jim byla urvána."
Anagram, v který Huygens skryl svůj objev, je tento:

aaaaaaacccccdeeeeeghiííilíilllimmnnnnnnnnnooooppqrrstttttuuuuu.


Přesuneme-lí písmena do správného pořádku, obdržíme tuto větu:

ANNULO CINGITUR, TENUI, PLANO, NUSQUAM COHAERENTE, AD ECLIPTICAM INCLINATO,

což znamená: Je obklopena tenkým, rovinným prstencem, který nikde s ní nesouvisí a je nakloněn k ekliptice. Huygens si byl dobře vědom, jak neuvěřitelný objev předkládá vědeckému světu a proto jako na omluvu píše:
"Myslím, že budu nucen čeliti námitkám těch, kteří budou považovati za divné a snad i nerozumné, že jednomu z nebeských těles přisuzuji tvar, který až do nynějška u žádného z nich nebyl nalezen. Až dosud bylo považováno za jisté, jakoby stanoveno zákonem přírody, že tělesa nebeská mohou míti jedině kulatý tvar, vystavuji se tedy vážným výtkám, když tento zjevný a stálý kruh (neboť za takový ho považuji) kladu kolem Saturna, aniž bych jej s ním spojoval jakýmikoli pouty a při tom si představuji, že zachovává neměnící se vzdálenost na všechny strany a společně se Saturnem se rychle otáčí. Tito lidé (kteří budou činiti námitky) nechť uváží, že nevynalézám tuto hypothesu ze své fantasie, tak jako hvězdáři činí s epicykly, které nikde na nebi nejsou, ale že tento kruh jasně vidím svým zrakem, kterým samozřejmé tvary všech jiných věcí rozeznávám. Není zde konečně žádné příčiny, proč by nebylo pro některé nebeské těleso možné, aby tento tvar mělo, který, i když není sférický, je alespoň kulatý a zcela dobře může býti v pohybu kolem nějakého středu, podobně jako kdyby mělo tvar kulovitý. Neboť je jistě méně překvapující, že takové těleso má tento tvar než nějaký jiný, absurdní a zcela nehezký."
Dále odůvodňuje Huygens zcela rozumně, proč se kruh udrží kolem Saturna, aniž se na něj zřítil. Jelikož má určitou váhu, bude se ze všech stran směrem k středu planety "tlačit" a přijde takto do stálé polohy, v které bude ve všech směrech od středu stejně daleko. Podobně by bylo možno si představiti stavbu spojitého oblouku kolem Země, který by se jí nikde nedotýkal. Své úvahy končí Huygens poznámkou:
"Nechť tedy nikdo nepovažuje za absurdní podobnou věc, jak ji vidíme v případě Saturnově, nechť raději s uctivou bázní pohlíží k moci a majestátnosti přírody, která, zatím co nám opětně nové ukázky své činnosti předvádí, takto nás upozorňuje, že ještě více zůstává skryto."
Jak se dalo očekávati, vytvořily se dvě skupiny hvězdářů: jedna obdivovala Huygensův bystrozrak, pozorovatelské schopností a konečný zajímavý výsledek dlouholetého bádání, druhá považovala objev, když ne za úplně nemožný, tak alespoň málo pravděpodobný. Ani tak mnoho nepřekvapovalo jedinečné umístění kruhu, i odpůrci byli přesvědčeni o možnosti takové stavby kolem naší Země, ale nepochopitelný připadal všem kritikům vznik tak pozoruhodného útvaru. Téměř půl století to trvalo, než byl skutečný tvar Saturnova kruhu poznán, stejně dlouhé doby bylo pak zapotřebí, aby učený svět Huygensovo vysvětlení přijal za správné. Saturn byl mnohokráte pozorován a kreslen; již v roce 1664 získal římský optik Guisseppe Campani krásné kresby planet Saturna a Jupitera, jemné podrobnosti kreseb dokazují, jak dobrý dalekohled si Campani zhotovil.
Huygens a jiní pozorovatelé považovali kruh, neb lépe řečeno mezikruži kolem Saturna, za pevný, neměnící se útvar, který se kolem planety současné s ní otáčí. Jako potvrzení tohoto názoru bylo nutno považovati pozorování stínu planety na plochu mezikruží. Pozdější pozorování však ukázala, že je tento názor jen částečně správný a že vyžaduje opravy.
Byl to italský hvězdář Glovanni Domeníco Cassini, první ředitel pařížské hvězdárny, výtečný pozorovatel i theoretík, který k porozumění úkazu Saturnova kruhu svými pracemi podstatně přispěl. Objevil v letech 1671, 1672, 1684 a 1686 další čtyři měsíce Saturnovy a upozornil na excentricitu dráhy Huygensem objeveného měsíce Titana.
Jeho nejzajímavější objev se týkal však kruhu. V roce 1675 zpozoroval Cassini, že mezikruží je rozděleno temnou mezerou ve dvě části o přibližně stejné šíří. Vnitřní část, bližší planetě, byla velmi jasná, vnější poněkud temnější. Rozdíl v zabarvení byl podobný jako mezí matným a lesklým stříbrem.
Nedalo se tedy jíž mluviti o "kruhu", nýbrž se ujal název "prstence". Mezera mezi oběma prstenci byla později pojmenována podle svého objevitele „mezerou Cassiniho". Mnohem později, až v roce 1836, objevil německý hvězdář Encke, že i vnější kruh je rozdělen temnou čarou. Také tato mezera obdržela jméno podle svého objevitele.


Dnes víme, že prstence nejsou pevné konsistence, nýbrž shluk balvanů. Teoreticky je prokázáno, že by pevné prstence ani nemohly existovat, byly by stejně gravitačními silami roztrhány.