Aktuality

  Rozmarýn





Na tom pražském mostě rozmarýna roste...
 
Rozmarýna lékařská je původem ze Středomoří, od Malé Asie po Pyrenejský poloostrov a severní Afriku. Název není odvozen od růže, ale od latinského "ros marinus" = mořská rosa.
Je to stálezelený keř, v domovině až 2 m vysoký s hustými metlovitými větvemi. Listy jsou přisedlé, čárkovité, kožovité, křížovitě vstřícné. Na líci tmavě zelené, na rubu bělavě plstnaté.
Květy dvoupyské, bledě fialové. U nás kvete od března do července, za příznivých pomínek (obvykle vinorodné oblasti, tj. i Praha) i celý rok. Plody jsou nenápadné.




Pro své blahodárné účinky byla rozmarýna brzy ze Středomoří přenesena severně od Alp, především do klášterních zahrad a odtud do babiččiných zahrádek. V listech je silice, obsahující cineol (eucalyptol), kamfer (rozmarýnový kafr) a pinen, která dodává rozemnutým listům charakteristickou vůni a léčivé vlastnosti. Ve středomořských letoviscích se prodávají lahvičky s rozmarýnovým olejem (na Dalmatském pobřeží - ružmarinovo ulje).
Jako lék prý má široké použití, zejména při bolestech hlavy. Jako pochutina též, vývar z ní lze přidávat do omáček. V italské kuchyni se lístky přidávají do vařených brambor. A konečně v magii slouží k odpuzování zlých duchů.
Rozmarýna se obvykle přes zimu přenechává ve studených sklenících, ale zobrazený keř přečkává na Spořilově zimu venku na zahradě. Zřejmě existují odolné odrůdy. Po celém Středomoří rozmarýna kvete po celý rok. Pro přezimování venku v našich šířkách se doporučuje, aby se ke kořenům rozmarýny nedostala voda, jinak by rostlina uhnila. Mathioli ve svém herbáři tvrdí, že se rozmarýna dá roubovat na jalovec a pak dobře přečkává naši zimu (!).



Setkávání s rozmarýnem
Těch setkání bylo samozřejmě víc, ale v paměti mi jich uvízlo jen několik. To první setkání se odehrálo na břehu moře před čtyřiceti lety v Tarquinii v Italii, kdy mně místní kuchař poučoval o užívání rozmarýnu v italské kuchyni. Já nerozuměl italsky a on ani německy ani anglicky. Přesto jsme se domluvili - posunkama. Druhé setkání bylo na ostrově Hvar, kde spolu s kanadskou dvojicí jsme fotili motýly, když jsem si všiml dvou lidí, jak zuřivě rvou nějaký keř. Když jsme přišli blíž, tak se vyjasnilo. Byli to Češi, kteří lámali větve a zdrhovali rozmarýnové "jehličí" - nevěděl jsem, že do české kuchyně je zapotřebí celý kufr. Poslední setkání je ze Spořilova. V zahradě husitské fary rostl už několik let velký rozmarýnový keř. Byl nádherný, ale při posledním mrazovém šlehu zmrzl.
Teď máme tady pod oknem jiný rozmarýn (na horním obrázku), přestože už je 23. listopadu 2018, stále bohatě kvete.