Praha: Spořilov: Dendrologická vycházka oldskautek

Záznam z výpravy oldskautek: Zastavení třetí
Tři vejmutovky v areálu školního hřiště.

Třetí zastavení je u altánku před školou. Nejprve se porozhlédneme kolem. Park západně od školy se nazývá Roztylské sady. Dá se tady posadit a odsud máme dobrý výhled. Lavičky jsou ale téměř utopené v porostu žlutokvěté třezalky. Není to ovšem známá léčivka, která je vytrvalou bylinou, ale třezalka křovitá. Najdeme ji ještě na svahu nad tělocvičnou.

Za lavičkou na zdi teprve bude umístěna deska Adolfu Branaldovi a bude vypadat takto:

Dědeček automobil.

Vpravo vidíme u plotu tři borovice vejmutovky, vpravo od nich je jedle douglaska a vlevo pak dub letní. Všude dokola nás jsou mladé stromky javoru mléče. U budovy školy vlevo velké keře bobkovišně a komulí, dále je lípa a za ní řada mladých sakur. Přímo před námi krásný exemplář topolu bílého neboli lindy, za ní vzrostlé javory.

Vraťme se však ke stromům, které vidíme vpravo. Nepřipadají vám ty tři štíhlé vejmutovky jako stožáry trojstěžníku? Nejste pak daleko od pravdy. Vejmutovka je americký strom, kdysi se hojně vyskytující na východním pobřeží Severní Ameriky, v 18. století ještě anglické kolonii. Kolonisté dřeva vejmutovek používali hojně k nejrůznějším účelům a také byl jejich výzmamným vývozním artiklem. Dostatečně velké stromy k výrobě lodních stěžňů Velká Británie vyčerpala na svém území už v 17. století a tak byla na odkázána získávat dřevo na stěžně svých válečných lodí z amerických lesů.
Od roku 1702 do roku 1707 zastával funkci dozorce nad obchodem s produkcí zahraničních plantáží lord Weymouth. Mezi jím dovezenými produkty byla také vejmutovka (Pinus strobus). V roce 1705 jich zasadil značně množství na panství v Longleat pod jménem 'Lord Weymouth Pine'. Brzy se totiž ukázalo, že vejmutovka je velmi vhodná pro lodní stožáry. Jeji kmen byl totiž vysoký, lehký a zároveň i pevný a odolný proti hnilobě.
Tím pádem v době, kdy se Anglie stávala světovou námořní mocností, se vejmutovka stala strategickým vojenským materiálem. Ale o stromy měli zájem i kolonisté. Agenti britské koruny tedy začli označovat všechny stromy, použitelné na lodní stožáry speciálními značkami, které se pro domácí potřebu nesměly těžit a byly vyhrazeny pro britskou Royal Navy. Byly to ty nejlepší stromy.
Aby mohli dřevo dopravovat do loděnic, sestrojili speciální lodě, které mohly nést až 50 borovicových kmenů určených jako lodní stožáry. Značení velkých stromů však mezi kolonisty vyvolávalo nespokojenost, protože v tom viděli omezování svých práv. Odpor vůči kácení vejmutovek hrál významnou roli v událostech, které vedly k americké revoluci .

Napravo od vejmutovek je další zajímavý a na Spořilově hojný strom. Je to douglaska.


Borovice

Alej borovic v Roztylských sadech.

Borovice u Keltů


Na severu Evropy se borovice chápala především jako zdroj tepla a světla. Borové dřevo dobře hřálo a borové louče a smolné pochodně sloužily ke svícení. A jako zdroj světla a tepla byla také borovice uctívána.
Jinou funkcí získal tento strom v keltském kalendáři. Člověk chtěl odjakživa znát svůj osud a na rozdíl od jižních zemí, kde se ujalo věštění z hvězd - astrologie. Mlhavé počasí na severu a po většinu roku zatažená obloha, si vynutily hledat indicie budoucnosti jinde. U Keltů to byly stromy. Keltové věřili, že ve stromech se usídlili bohové a že každý člověk se svou povahou podobá některému ze stromů.
Borovice byla uctívaným stromem již od středověku nejen u Keltů, ale také v Číně a v Japonsku. Tady je borovice považována za strom posilující živé bytosti i duše zemřelých předků. I v rámci Evropy byla borovice vždy symbolem síly, dlouhověkosti, plodnosti a zdraví. Borovice má hojivé účinky, a to zejména její pryskyřice neboli smůla (kienforhas). Léčivé jsou i pupeny, odvar z čerstvých či sušených pupenů se užívá při bronchitidách, neurózách a revmatismu.
V Keltském horoskopu patří borovici dvě období: 19.2. - 28.2. a 24.8. - 2.9.

Borovice v umění


Stará borovice v nové čínské kaligrafii - Dong Shouping (1904-1997).

I. I. Šiškin (1832-1898) maloval především les a jeho oblíbeným námětem byla právě borovice.

Vejmutovka


Vraťme se však k našim stromům. Vejmutovka spolu s borovicí limbou a borovicí osinatou patří k borovicím s pěti jehlicemi ve svazku. Borovici limbu jsme zatím na Spořilově neobjevili, stejně jako borovici osinatou, i když víme, že tato byla vysazena v Krči.



Podrobnější pojednání o spořilovských vejmutovkách nalezneme na stránce
Prostoru o.p.s..
Zde dodejme, že vejmutovek na Spořilově ubývá a je snahou tento strom úplně vymýtit kvůli přenosu rzi vejmutovkové (Cronartium ribicola) především na černý rybíz. Vejmutovka a rybíz by neměly tudíž být od sebe sázeny blíže než 1,5 km, i když se publikují zprávy o přenosu spor této houby na desítky, ba i stovky kilometrů.

Borovice lesní (sosna)


Borovice lesní (Pinus silvestris) je naše domácí dřevina, která je nenáročná na stanoviště a může růst i na písčitých nebo skalnatých pozemcích (...bory šumí po skalinách...). Podrobnosti naleznete na stránce. Přestože jde o domácí druh, je na Spořilově v menšině ve srovnání s borovicí černou, která je hustší a dekorativnější.
Nejvýznamnější z nich je borovice lesní, Pinus sylvestris L., dorůstající výšky 20-40 m. Borka ve spodní části je hluboce brázditá, v horní části papírovitá, žlutooranžová. Jehlice šedozelené, 4-7 cm dlouhé. Šišky 3-6 cm dlouhé, šedavé, zrající třetím rokem, semena bělavá až černavá, semenné roky po 3-4 letech. Neobyčejně přizpůsobivá dřevina, tolerantní k suchu i nízkým teplotám. Přirozeně se nejčastěji vyskytuje na křemitých píscích a na skalách.

Borovice černá


Borovice lesní i černá mají po dvou jehlicích ve svazečku. Po krátkém zácviku je však snadno rozlišíme už na dálku právě podle řidších a kratších jehlic (lesní) a hustších a delších jehlic (černá). To se během vycházky naučíme.
Podrobnosti naleznete na stránce Prostoru. Borovice černá, Pinus nigra ARNOLD, strom až 40 m vysoký .Borka je i v koruně tmavá, jehlice jsou tmavozelené, 8-16 cm dlouhé, šišky 3-8 cm dlouhé, okrově hnědé, lesklé. Je to proměnlivý druh s několika poddruhy , domácí v jižní Evropě.

Borovice těžká


Borovice těžká má po třech jehlicích ve svazečku. .
Podrobnosti naleznete také na stránce Prostoru

Poznámky


Dřevo borovice je doporučeno jako výhradní materiál pro rakve zemřelých židů.

Topoly

Alej topolů vlašských na Boční II.

Na Spořilově se můžeme setkat se třemi druhy topolů. Je to v prvé řadě topol černý a jeho varieta topol vlašský, topol bílý a topol osika. Zakladatel spořilovské zeleně ve třicátých letech ing. Josef Sinkule (ze sadového odboru stavebního úřadu Magistrátu Prahy) nechal obě Boční ulice vysázet rychle rostoucími topoly vlašskými. Tyto topoly bohužel nejsou dlouhověké a přestože spořilovský zahradník ing. Fischer dělá vše pro jejich zachování, postupně hynou a nezbývá, než je - aby byl zachován Sinkuleho záměr - nahradit stromy novými. K jejich úhynu neblaze přispívá solení obou komunikací podle zeleného pruhu, v němž jsou vysázeny.
Vedle těchto variet topolů černých se na naši vycházce už s topoly černými nesetkáme. Lze je všach spatřit u Hamerského rybníka nebo u rybníka Labuť.

Topol bílý neboli linda


Největší linda na Spořilově.

Linda je první velký strom, který jsem v životě poznal. Jinak to byly jen hrušky a švestky na naši zahradě. Je to už skoro 70 let, kdy jsem každou neděli chodil do kostela s dědou z Klučova do Poříčan kolem celé řady mohutných bílých topolů, kterým děda říkal "lindy". Dnes už na cestě do Poříčan lindy nejsou. Postupně se ztrácely, až nezbyla ani jediná. Byly to však úžasné stromy.

K těmto topolům se váže následující pověst:

Řecký bůh podsvětí Hádes své sestře Démétře, unesl dceru Koru, aby ji pod jménem Persefoné učinil královnou podsvětí. Jejich manželství ale zůstává bezdětné.
Své ženě však Hádes nebyl věrný. Dopustil se dvou nevěr – první s nymfou Menthou, kterou, aby ji ukryl před žárlivou Persefonou, promění v rostlinu mátu. Druhé nevěry se Hádés dopustí s Ókéanovnou Leukou. Leuke byla nejkrásnější víla z mnoha dcer boha moří a řek Okeana. Hades se do ní zamiloval a unesl ji do podsvětí. Celý život pak žila v jeho říši, a když zemřela, chtěl, aby nějak žila dál a vrátil ji na zem jako bílý (stříbrný) topol.


A teď ještě jedna exkurse do mytologie. Kdo z vás byl ve Florencii a šel se podívat na Michelangelovu sochu Davida na Piazza della Signoria, možná si všiml druhé sochy, umístěné symetricky k Davidovi napravo od vchodu do muzea Palazzo Vecchio. Je to socha Herkula, bojujícího s Kákosem (Cacus).
Socha připomíná desátý úkol, který Herkules dostal od mykénského krále Eurysthea. Ten mu přikázal přihnat nádherná velká stáda dobytka, které vlastnil Géryonés, obr s třemi těly. Jeho ostrov Eritheia ležel daleko na západě, kde země končila, tam Héraklés prorazil úzkou šíji a postavil u ní dva sloupy zvané "Héraklovy sloupy". Když ho pálilo právě zapadající slunce, vystřelil šíp na sluneční vůz boha Hélia, ale bůh se nerozzlobil, a pomohl Héraklovi přeplout na ostrov. Tam se na něho vrhl pes Orthos a hlídač obr Eurytión. Oba byli za chvíli zabiti a potom i Géryonés. Daleká cesta domů byla také plná útrap, musel se vypořádat se silákem Erykem, protože mu ukradl krávu, potom přemoci obra Kákos/Káka, rovněž zloděje.
Kákos byl v řecké mytologii nestvůrný obr lidožrout, chrlící z chřtánu oheň a dým, byl synem boha ohně Vulkána a Gorgony Medúsy. Nad vchodem do jeho jeskyně visely vyschlé lebky a hnáty a před jeskyní se na zkrvavěné půdě bělaly hromady kostí.
Když Herkulovi ukradl býčka a čtyři jalovice, mazaně je vlekl pozpátku do svého brlohu, aby zmátl stopy. Ovšem Héraklés jedním pohledem zaznamenal ztrátu, rozhlížel se po dobytčatech a když už chtěl marné hledání ukončit, ozvalo se zabučení. Zvuk ho dovedl až k jeskyni, její vchod byl zavalen obrovských balvanem. Héraklés ho lehce odvalil, nezalekl se ani ohně a dýmu z Kákových hlav, popadl ho a zardousil.
Sám se po svém triumfu ověnčil větvemi z bílého topolu, který kolem jeskyně rostl, jako symbolem svého vítězství. Od té doby všichni, kdož si v bitvě podmanili své nepřátele, nosili věnce z bílého topolu.
Herkulův souboj s Kákosem je častým námětem uměleckých děl.

Sochy před muzeem na Piazza della Signoria ve Florencii.

Socha naproti Davidovi zaznamenává Herkulovo vítězství nad Kákem. A pro pořádek - autorem mramorové sochy z roku 1534 je Bandinelli.

Linda je mohutný strom, dorůstající výšky až 40 m (např. ve Strážském u Michalovců je bílý topol o výšce 37,70m, obvod 9,71m). Má silné, široce rozvětené kosterní větve a vytváří širokou, řídkou, ale košatou korunu. Kmen může mít až dva metry v průměru. Roste rychle: ve věku 10 let už má kolem 9 m výšky, ve věku 20 let pak 15 m.
Mladá borka je velmi světlá, až bílá či nazelenalá, později ve stáří je hrubě rozpraskaná, černavá. Dřevo má běl bílou, jádro žlutavé až žlutohnědé. Pupeny a letorosty jsou bělavě plstnaté.
Listy jsou střídavé, s dlouhým, z boku mírně stlačeným řapíkem a s drobnými opadavými palisty. Jsou kožovité, silné, na líci leskle tmavozelené, lysé, naspodu šedobílé, plstnaté. Čepel listová je dlanitě tří až pětilaločná, 4 až 8 cm dlouhá a 3—5 cm široká. Na kratších větévkách a naspodu výhonů jsou listy vejčité, zubatě vykrajované nebo mělce laločnaíé, i na rubu zelené, slabě bíle pýřité.
Kvete v březnu a dubnu před vyrašením listů, květy jsou různopohlavné, dvoudomé. Jsou to jehnědovitá květenství, složená ze zubatých dřípatých šupin, za nimiž v pohárkovitém okvětí jsou buď tyčinky, nebo ze 2 plodolistů složený pestík se 2—4 bliznami. Samčí jehnědy jsou 3—7 cm dlouhé, samicí jsou kratší.
Plody jsou tobolky s četnými drobně ochmýřenými semeny, tvoří klasovitá plodenství, až 10 cm dlouhá.

Největší linda na Spořilově - jiný pohled na východní část Roztylských sadů.

Má hluboce kořenující kůlový kořen a z něj vyrůstající četné, 20–25 m dlouhé vedlejší kořeny, které jej pevně kotví i na nestabilním stanovišti. Vyrůstají z nich výmladky, které se derou nahoru a tudíž není vhodný přímo do zastavěných území, protože jeho kořeny často poškozují chodníky, inženýrské sítě a kanalizaci. Pod našim stromem jsou výmladků desítky.


List lindy - vlevo líc, vpravo rub.

Dožívá se 300 – 400 let.

Roste především v nížinách, nejraději v lužních lesích a do vyšších poloh vystupuje jen zřídka (do 900 m n. m.) Je teplomilný a světlomilný, i když v mládí slabší zastínění snese. Je odolný proti mrazu a snáší městské prostředí.

O topolu bílém se dočteme i v bibli. V knize proroka Ozeáše (4,13) čteme /ekumenický překlad/: "Obětují na vrcholcích hor, na pahorcích pálí kadidlo, pod dubem a topolem a kdejakým posvátným stromem, protože jejich stín je příjemný...".

Topol z bible je v hebrejském textu specifikován jako livneh. Ačkoli ve Svaté zemi kromě bílého topolu rostou ještě další tři druhy topolů, označení 'livneh' v hebrejštině znamená bílá, čili nepochybně jde o topol bílý.


Už je toho moc.

[Na začátek stránky]