Aktuality

Jerry - americký 'mainský mývalí kocour' na Spořilově.
Jerry vartuje na sloupku v plotě na Severozápadní V., poblíž sokolovny

 

Půjdete-li někdy z Roztylského náměstí ulicí Severozápadní V. směrem k sokolovně, pak není vyloučeno, že potkáte mohutnou mourovatou kočku, která nejenže nebude mít snahu před vámi utéci, ale naopak přiběhne k vám. Nemusíte však mít obavu, že na vás zaútočí. Má chování psa, ale nejde si žebrat o piškot, ale chce se mazlit. To činí hlavně v době, kdy majitelé odejdou do práce a kočka nemá společnost.
Tato kočka s vědeckým názvem Mainská mývalí kočka byla schválně k takovému chování vyšlechtěna. Mainská mývalí kočka je jedno z nejstarších amerických kočičích plemen. Řadí se mezi největší domestikované kočky. Díky její impozantní velikosti a přátelské povaze se jí často přezdívá "něžný obr". V angličtině se nazývá Maine Coon (coon, racoon = mýval). Pojmenování vzniklo díky nádhernému, bohatě osrstěnému ocasu s dlouhými chlupy, který se podobá ocasu mývala. Mainské kočky sou obzvlášť velké a robustní. U těchto koček je velmi viditelný rozdíl mezi kočkou a kocourem. Samičky bývají drobnější, dosahují hmotnosti 5-7 kg. Robustnější samci mohou vážit 9-11 kg, kastrovaní kocouři dokonce 12 kg. Do plné velikosti dorůstají poměrně pozdě, až mezi třetím a čtvrtým rokem života. Průměrná délka s ocasem je cca 100 cm a váha 10 až 12 kg (asi největší žijící kočkou tohoto plemene je kocour Samsom, který váží skoro 13 kg a měří 122 cm na délku). Dožívají se až 14 let (v Písnici jsme však zaznamenali obyčejnou kočku domácí, která - ač slepá - se dožila 22 let).

Toto plemeno vzniklo pravděpodobně křížením amerických koček z oblasti Nové Anglie-Maine s dlouhosrstými kočkami z Evropy. Jejich značná podoba s norskou lesní kočkou napovídá, že tato plemena musela mít společného předka.

Jedna legenda také vypráví o Marii Antoinettě, která se v předtuše násilné smrti chtěla vystěhovat do Ameriky. Jako první tam poslala právě své milované kočky, mezi nimiž prý byly i nějaké turecké angory. Jejich potomci pak dali vzniknout tomuto plemeni.

Ať už je původ jakýkoli, jde skutečně o plemeno typické pro americký kontinent. Dlouhou dobu zde byly mainské mývalí kočky využívány v boji proti hlodavcům.
Poprvé byly vystaveny v roce 1860 na výstavě koček v New Yorku a v roce 1861 bylo plemeno zaregistrováno. Od konce 19. století však zájem o toto plemeno postupně upadal, hlavním důvodem byl zřejmě dovoz perských koček do USA. Teprve v 50. letech 20. století bylo zásluhou amerického klubu chovatelů mainských mývalích koček (Central Maine Coon Cat Club) plemeno znovu prošlechtěno. Další podporu získaly mainské kočky po založení Asociace chovatelů a příznivců mainských mývalích koček (Maine Coon Breeders and Fanciers Asociation) v roce 1976. Ve stejném roce bylo toto plemeno oficiálně uznáno. Od té doby jeho obliba vzrůstá, a to nejen na americkém kontinentě, ale i v ostatních koutech světa.

Tyto kočky byly poprvé spatřeny v americkém státě Maine a od toho je odvozeno první slovo názvu plemene. Druhé slovo - "mývalí" bylo kočce přiřazeno díky jejímu huňatému ocasu, nápadně připomínajícímu medvídka mývala. Mezi chovateli, je ovšem spíše uznávaná verze, že název Maine Coon, je odvozen od Britského mořeplavce a kapitána Charlese Coona, který do Ameriky přivezl zřejmě dlouhosrsté Norské Lesní Kočky, jež se následně zkřížily s krátkosrstými kočkami žijícími v Americe.

Mainské mývalí kočky patří mezi polodlouhosrsté kočky.
Tělo těchto koček je velké, silné a svalnaté s hranatými obrysy. Jeho délka bývá i s ocasem většinou kolem 1 metru. Hlava je dlouhá se zřetelně vystupujícím čenichem. Lícní kosti jsou vysoce nasazené. Uši by měly být velké, vysoké a vzpřímené. Jsou posazeny daleko od sebe, mají širokou základnu a na koncích jsou špičaté, zakončené štětinkami chlupů vyrůstajících z vnější strany, podobně jako u rysů. Mají velké kulaté tlapy, mezi polštářky jim vyrůstají husté chomáčky chlupů. Barva očí může být různá a dokonce se někdy s věkem mění. Koťata se rodí s modrýma očima, za pár týdnů získávají svoji barvu, například oranžovou. Ta se časem, kolem roku i dvou, může ještě změnit např. v zelenou.
Mainské kočky mají polodlouhou srst, která je hustší kolem krku, na nohou, na břiše, a na ocase. Jejich ocas je stejně dlouhý jako jejich tělo, je tedy velmi dominantní. Výrazným znakem je tzv. límec kolem krku s delší a jinak zbarvenou srstí. Mainská mývalí kočka se většinou vyskytuje jen v tzv. přírodních barvách, jaké známe také u obyčejných domácích koček. Barva však u těchto koček není podstatná.

Mainská mývalí kočka je velmi přítulná a mazlivá. Se svou rodinou si často vytváří pevné pouto, ale není na ní závislá - ráda se věnuje i svým vlastním aktivitám. S oblibou si hraje a svou hravost neztrácí ani ve vyšším věku. Pokud je jako kotě seznámena se všemi členy domácnosti, ať už kočkami či psy, mívá pak k nim velmi přátelský vztah. Další výhodou je také její kladný vztah k dětem. Tyto kočky mají rády mazlení, i když samozřejmě existují výjimky. Jsou to kočky spíše klidné, mají společenskou povahu. Rády se zapojí do všech činností svého majitele, ale občas jsou až vlezlé. Nevynechají totiž příležitost, jak vám vniknout do bytu.
V chování mainské mývalí kočky najdeme řadu odlišností od ostatních kočičích plemen. Jednou z nich je způsob jakým pijí vodu. Často můžeme pozorovat, že do vody nejprve několikrát udeří tlapkou, než se z ní napijí. Někteří jedinci pijí vodu pomocí tlapky, ze které si udělají "naběračku". Dalším specifickým chováním této kočky je schopnost spát na nepohodlných a neobvyklých místech. Toto chování zdědila po svých předcích, kteří se tímto způsobem adaptovali na drsné podmínky prostředí, ve kterém žili. Ve spánku bývá často schoulená do zcela neobvyklých pozic. Dále je pozoruhodné její tiché, hvízdavé mňoukání a mimořádně hlasité, hluboké předení.

 
_____________________________

V tomto místě se nám vybavuje jiná kočka, která kdysi působila ve stejné oblasti - Žofie. Byla nesmírně mrštná a využívala toho, aby se vetřela otevřenými ony do místností v patře, kam se dostala po úzkých římsách, kde se pak uvelebila v postelích a pod. Sousedi si stěžovali, že při takovém setkání s kočkou se o ně pokoušel infarkt.
Slezla všechny stromy, aby pátrala po ptácích a žádná překážka ji nebyla nepřekonatelná. Milovala místní kocoury a v posledním vrhu měla sedm koťat. Prostě nezahálela, ale dnes už na Spořilově nebydlí.