Spořilov - aktuality

Eduard Marek: Cesty Boží jsou nevyzpytatelné



Obálka knihy



Vydání soukromé v roce 2016

Uspořádání, jazyková úprava textů
Michaela Tučková

Korektura Vít Michalec

Grafická úprava, sazba a obálka
Magdalena Martinovská

Stran 138

Tisk Power-print
ISBN 978-80-260-9869-0

Obsah:
Úvod
Předmluva
Paměti kováře Marka
Legenda o kejklíři
Pokora - baroková legenda
Zde se žije bez starosti
Poslední zteč
Žižkovák - vlastní životopis
Rozhovor s Eduardem Markem
Fotografie



Z obsahu knihy jsme jako ukázku nakonec (se souhlasem autorky rozhovoru) vybrali právě tento rozhovor, protože ukazuje na spořilovské souvislosti [původně vyšlo ve zkrácené verzi ve Farních novinách z června 2007].

Rozhovor Michaely Tučkové s Eduardem Markem (z knihy Cesty Boží jsou nevyzpytatelné).
Pan Eduard Marek do spořilovské farnosti patří víc než čtyřicet let. Na Spořilov se se ženou přistěhovali v roce 1976. Nikdo by nevěřil, že tento vitální starší pán - skaut srdcem i duší, účastník druhého i třetího odboje, nositel nejvyšších skautských a odbojářských vyznamenání a medailí, vězeň všech režimů, oběť násilného přepadení satanisty - přitom všem neztratil svůj optimistický a laskavý pohled na svět. O životních příbězích tohoto "statečného kluka" by se dala napsat velmi tlustá a napínavá kniha.

Odkud pocházíte?
Jsem pravý Žižkovák, křtěný Olšanským rybníkem, kde jsem bydlel až do svých dvaceti pěti let, než jsem se oženil. Tatínek Antonín Marek se do Prahy přistěhoval z Lipnice, kde měl kovářskou živnost a maminka Františka, rozená Švandelíková, pocházela z Orlických hor.Tatínek byl vdovec a z prvního manželství měl tři děti, a my jsme byli pak také tři. Jsem poslední - rozmazlený. Měli jsme se rádi. Rodiče nás vychovávali ve víře. atínek měl ale pěkný řemen, nerozčiloval se, metlou se prý vyhánějí děti z pekla. Takže tatínek měl výchovu pevně v rukou. Po výprasku jsem mu musel vždy políbit ruku a hned jsme byli zase kamarádi.

Kdy jste začal se skautem?
Až později v sedmnácti letech. Tatínek mi nechtěl koupit kroj, ale vyhrál jsem soutěž Legio Angelica, kterou vyhlásil P. Klement a kde hlavní cenou byl právě kroj.

Hned jste se aktivně zapojil do práce v organizaci?
Absolvoval jsem lesní školu a dostal jsem na starost družinu Čápů na Žižkově.

Kolik v ní bylo dětí?
Bylo to asi patnáct skautů. Skautský sbor Legio Angelica na Praze 2 v Emauzích, kam patřil náš oddíl, měl družinu v každé části Prahy. Z tohoto sboru pak vznikla skautská střediska, např. Maják.

Jaké bylo vaše občanské povolání?
Po návratu z vojny jsem převzal po tatínkovi realitní kancelář a během války jsem se také oženil.

Jak jste prožíval válku? Za pomoc Židům jste byl také vězněn. Jakým zázrakem se stalo, že jste nebyl poslán do koncentračního tábora?
Kolega František Raitman měl největší realitní kancelář v Jindřišské ulici, která mu byla kvůli židovskému původu odebrána. Byl jsem zatčen za spolupráci s ním a za finanční pomoc. Žil s rodinou, Dr. Falwim a malou neteří v Rybné ulici. Neteř se jako jediná vrátila z koncentráku. To se mi líbí na Židech, že nezapomenou. Po válce mě vyhledala, aby mi mohla od přítele vyřídit pozdrav. Při výslechu na Gestapu mě tehdy zachránil tlumočník, který vše vysvětlil jako "obchodní činnost". Ptali se mě, proč nemám advokáta, tehdy jsem odpověděl, že věřím ve spravedlnost říšských soudů. To se jim líbilo. Byl jsem odsouzen 8. května 1942 jen na několik měsíců vězení na Pankráci a pak v Jihlavě. Ve vězení jsme pracovali na statku v Pálovicích, kde jsme dobývali pařezy a pracovali na poli, okopávali burynu, vytrhávali rukama bodláky. Hlídal nás tam jeden německý voják, Moravák, mluvil s námi česky, a ten s námi zacházel moc dobře. Po Heydrichiádě by mi tohle neprošlo.

Proč jste byl v padesátých letech vězněn komunistickým režimem? Důvodem byla vaše angažovanost ve skautíngu?
Chtěli, abych mládež převedl do Pionýra a začal pracovat jako tajemník. Samozřejmě jsem to odmítl. Přemlouvali mě někde v Karlině, připadal jsem si v místnosti bez oken jako na Gestapu. Prokurátor prý už má mé spisy, přišla udání. Za tisícovku jsem se na vnitru dozvěděl, že mají celý tlustospis. V červnu 1949 mi bylo pro nedůvěru členů akčního výboru Národní fronty zakázáno vedení oddílu. Pak jsem byl zařazen do TNP na Kladně a na práci v uhelném dolu Zápotocký.
A obvinění pro proces?
Odmítl jsem práci pro režim a věděli, že se nadále tajně scházíme. Chtěli z nás udělat protistátní organizaci, ale nakonec nás napasovali na spolupráci s Dr. Horákovou. Z dvou až tří set lidí vytvořily skupiny po dvaceti, které byly souzeny samostatně. Spolu se mnou byl souzen syn generála Langra, Richard Lederer (zjistili, že pra- coval pro špionáž) a třeba Josef Lánský-Langhammer. Původně mi navrhli 25 let či doživotí, ale protože jsem se nepřiznal, tak jsem dostal jen deset let. Stal se ze mě otrok na uran se ztrátou veškerého majetku a občanských práv.

Kterými komunistickými vězeními jste prošel?
Byl jsem asi rok vyšetřován "na čtyřce" v Bartolomějské ulici a na Pankráci, a pak jsem byl v Horním Slavkově na dole Svatopluk, tři měsíce v Plzni na Borech a nakonec v Jáchymově na Mariánské. Po sedmi letech jsem byl za Zápotockého podmíněně propuštěn, částečně rehabilitován na konci 60. let, úplně až v roce 1990. Na Mariánské jsem začal tajně psát různé texty, hlavně to byly pohádky pro Edu. To už jsem pracoval v nabíječce sedm set metrů pod zemí. Nabíjel jsem akumulátory pro důlní lokomotivy, a když jsem měl hotovou práci, tak jsem si psal. Každý den kousek. Schoval jsem to do nepromokavého obalu a ukryl na chodbě za výdřevu. Když jsem vyfáral, dával jsem texty civiloví a ten je pronášel a posílal z Karlových Varů. V lágru jsme i skautovali. Potkal jsem se tam se skauty Mirkem Perglerem a Papá Langem. Na Mariánské jednou cestou na šichtu nováčci skládali slib. To se šlo přes takový lesíček, kde jsme zapálili ohýnek, a dokonce jsme slibovali na vlajku. Padly na ni troje spodky. Bílé, červené a modré, každý musel dát kousek. Skautovalo se nám dobře, scházeli jsme se na jednom baráku.
Z lágru mám ještě schovanou vylisovanou kytičku, co jsem tam pěstoval u baráku, svoje vězeňské číslo a nějaké kresby na toaletním papíru.

Svůj pobyt ve vězení vnímáte dost pozitivně.
Říkám tomu intenzivní dlouhodobý duchovní cvičení. Bylo tam dost knězi, které rozdělili, a z baráků vznikaly vlastně takový fary. Psal jsem tehdy ozdobným písmem, tak po mně bachaři chtěli, abych psal na dveře vizitky a pak chtěli, abych jim pomáhal na baráku. Já jsem nechtěl, aby si ostatní nemysleli, že spolupracuju a dělám kápo, ale náš spoluvězeň farář Pepíček Tomčík povídá: "Jen to vem, to se nám bude hodit, až budu sloužit mši, budeš hlídat."

Můžete srovnat fašistické komunistické vězení?
Za války jsem seděl krátce. Všichni ale říkají, že komunistické bylo horší. Sice neměli plynové komory, ale byli to naši lidé, Češi. Všechno dělali podle zákonů. Dokud nebude uznaný třetí odboj, je to špatné.

Stala se vám další nepříjemná věc. Rozpadla se vaše rodina.
Žena byla také odsouzena, na jedenáct let, nastoupila výkon trestu až po mně. Byla propuštěna po roce 1956. Syn Eda byl nejdříve v ústavu, bylo mu pět let, pak ho vychovávala tetička. Když jsem se vrátil, už vycházel školu. Neměl rád učitele, protože se o nás otírali, že jsme zavření. Nechtěl vstoupit do Svazu, tak pracoval jako nakladač kyslíkových bomb a při práci v devatenácti letech tragicky zahynul. Zabili ho vlastně komunisti, protože mu dali podřadnou práci, kterou nechtěl nikdo dělat. V roce 1958, když jsme oba byli zpátky z vězení, se nám narodila dcera Helena. Pak jsme se ale stejně nakonec rozvedli. Bylo to těžké.
Komunisti mi dali vybrat: doly nebo stavba. Horničení jsem měl dost, tak jsem dělal na stavbách, získal jsem výuční zednický list a nakonec se ze mě stal mistr. V životě jsem několikrát začínal s holýma rukama. Za války nám také vybombardovali dům, takže jsme přišli o všechno.

Zůstal jste už po rozvodu sám?
Šťastným řízením osudu jsem potkal svou druhou ženu Soňu. Za mnohé jsme vděční kamarádovi pateru Jirkovi Reinsbergovi, se kterým jsme začínali ve skautu, a i otci Řehořovi, že jsme mohli začít nový společný život. Vyženil jsem k dceři ještě další tři děti. Bohužel žena mi před několika lety tragicky zahynula.

Které dějinné období historie naší země považujete za nejsinější?
Sloužil jsem na vojně u letectva v Praze-Kbelích a v Hradci Králové. Zde jsem prožil i mobilizaci. Velitel pluku se nás tehdy zeptal, kdo se přihlásí k parašutistům. Nebylo to bezpečné jako dnes. My jsme se přihlásili všichni.
To nečekal. Toto období mám spjaté s vlastenectvím. Vlastenectví je domov, kam člověk patří, kde má rodinu, blízké.

Myslíte si, že existuje v Češích vlastenectví v té podobě, v jaké jste ho zažil těsně před válkou, nebo už je jen vyprázdněné do podoby fotbalového skandování?
Věřím, že láska k vlasti je i u dnešních mladých. Vidím to nadšení třeba při skautských slibech.

Jak to bylo se skautingem v době normalizace?
V roce 1968 byl skauting oficiálně povolen. Byl jsem zvolen předsedou obvodní rady Junáka na Praze 2 a byl jmenován instruktorem a hospodářem oblastní lesní školy Junáka na Červeném Hrádku u Sedlčan. V srpnu jsem připravoval junáckou lesní školu na Sluneční pasece pod Křemešníkem, ale ta se nekonala kvůli "vstupu spřátelených vojsk" do Československa. Rozjely se i tábory, v roce 1970 před zákazem činnosti se jich na obvodě Prahy 2 uskutečnilo celkem třicet osm. Oddíly se pak scházely a pracovaly tajně, někdo přešel pod Klub turistů, sportovní jednoty ČSTV. Skauting jsme tajně dělali i za Němců - družiny se organizovaly pod oficiálně povoleným DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota). Podobně to bylo i za komunistů.

Neotřásly těžké životní zkoušky vaší vírou v Boha?
Když jsem byl v Horním Slavkově, přišel estébák a povídá: Vy se modlíte, to je ilegální činnost, vy se modlíte proti nám. Cítili, že s námi nemohou nic svést. Oni vlastně věřili, že "něco" existuje, co nám dodává sílu, co nám pomáhá. Oni věřili, ale přitom konali zlo. Lidé jsou zkoušeni stále a mohou si vybrat, kterou cestou půjdou. Zavření knězi tajně sloužili mše, někdy měli i hostie, které občas přinesl nějaký bachař. Každý večer jsem si chodil pro křížek k P. Honzíkovi Machačovi. Když byly Vánoce nebo svátky, zavírali kněze do korekce, aby nemohli sloužit. Proměňovali předem a my pak dostávali Tělo Páně do krabičky od krému Nivea, byla ciboriem - a Pán Bůh tam byl rád.

Kolikrát jste ve svém životě zaznamenal okamžiky šťastné náhody?
Masaryk, i když s jeho vírou to bylo všelijaké, říkal, že několikrát v životě poznal, že nešlo o náhodu, ale o zásah Boží. Vypsal jsem si 22 bodů v životě, kdy jsem jasně věděl, že nešlo o náhodu.

Žijete mnoho let ve františkánské farnosti. Ovlivnilo vás to?
Jsem ze Žižkova a františkán P. Jan Evangelista Urban, duchovní zakladatel kostela sv. Anežky, byl taky Žižkovák. Znal jsem ještě jeho rodiče, protože se kamarádili s mými. Vychovávali schovanku, pamatuji se, že kulhala a ta se snad do smrti o otce Urbana starala. V roce 1948 jsem byl předsedou karlínského okresu Junáka a zároveň vedl vlčata 10. oddílu Karlín-Kbely, který vedl františkánský bratr Pavel Škoda. Na tom táboře byl i můj pětiletý syn Eda a taky Jirka Suchý, kterému už bylo patnáct roků a už bylo znát, že bude machr. Nechal jsem mu připravovat programy táborových ohňů a uznal jsem, že je žák nad mistra. Programy mám schované, ale on vše improvizoval, takže mám hlavně názvy, jen to moje je zachované v Pamětech. Pak jsem vedl ještě ilegálně v roce 1968 oddíl vlčat tady na Spořilově, skauty měl na starosti Zdeněk Vemer. A když jsme se přestěhovali na Spořilov, samozřejmě jsem se seznámil s otcem Řehořem. Šel jsem za ním, že byl taky zavřený. "Byl jsem tam tři roky," povídá. Já na to: "Tři roky, to se dalo vysedět na nočníku." "Jo, to se tam tak říkalo," smál se. Takhle jsme spolu mluvili a tykali jsme si. Měli jsme blízký vztah, chodil jsem k němu ke zpovědi, žena Soňa taky. Byl několikrát u nás na návštěvě, Soňa mu jednou pletla svetr a pak ji nakonec v roce 1998 zaopatřoval.

Co děláte rád, kromě doplňování zápisů v rodové kronice?
Taky jsem upadl do závislosti na intemetu. S kluky - bývalými mukly - z našeho čestného oddílu Velena Fanderlíka si často mailujeme.

Jak jste přišel ke své skautské přezdívce Hroznýš?
To mi vymyslely holky. Že prý každého těsně objímám, ale neublížím.

Myslím si, že byste bez té své přezdívky snad ani trampoty a překážky svého života nemohl překonat. Ovšem na stejnou otázku v rozhovoru pro Katolický týdeník jste však odpověděl.
To vymyslely holky jednou na táboře. Měly službu v kuchyni a já jim vrátil brambory, že jsou samá slupka a že by to i kluci oškrábali lip. Tak se mi "pomstily" tím, že šly na kopeček, odpočítaly si "raz - dva - tři" a zavolaly: "Eduarde, Edo, ty máš blbý jméno!" Kluci je šli chytat, přitáhli je do tábora a chtěli potrestat, ale já říkám: "Hele, ty už jsou potrestané dost, podívejte, jak piští." A ony mi kvůli tomu začaly říkat Hroznýš, že jsem tak hrozný. Předtím jsem byl Akela. Když mi bylo osmdesát, daly mi ty holky udělat stříbrného hada a k němu nápis: Milému Hroznýšovi jeho kočičky Hroznýšky.

Michaela Tučková

Po listopadu 1989 byl Eduard Marek znovu zvolen do funkce předsedy obvodní rady Junáka Prahy 2. Je členem Svojsíkova oddílu a Skautského oddílu Velena Fanderlíka. Angažuje se i ve Společnosti křesťanů a Židů, Konfederaci politických vězňů, účastní se skautských setkání. Současně je držitelem řady skautských vyznamenání a medailí.

[Na začátek stránky]