Průvodce Praha: Spořilov

Georgi Karaslavov: Spořilov

Z bulharského originálu „Sporžilov", vydaného
nakladatelstvím Narodna Kultura, Sofia, roku 1949,
přeložila Z. Hanzová. Obálku navrhl M. Štěpánek.

Obsah:   | Stříbrné hodinky | Šajšíkova víra | Kříž | Pacient | Mučedníci | Zima | Poslední dny | "Děkujem..." | Po letech |

STŘÍBRNÉ HODINKY

Třetí den jsem v práci a pořád jsem tu jako cizí. Neodvažuji se přiblížit k žádnému z dělníků, neosměluji se na nic zeptat. Někdy se mi zdá, že na mně utkvívají očima jen náhodou, a jindy zas mívám pocit, že z těch krátkých letmých pohledů svítí zášť. A snad se nemýlím. Práce se tak snadno nenajde a každý nově přijatý nahradí při nejmenším jednoho propuštěného. Za dveřmi studených kanceláří denně pokorně přešlapují tisíce lidí a prosebně vztahují zdravé, prací zocelené ruce - jak snadno za tebe najde náhradu i ten nejbezvýznamnější předák, přistihne-li tě při sebenevinnějším prohřešku! V případě potřeby přehlíží uchazeče sám inženýr; tak jsem se octl mezi těmi "šťastnými" i já - snad pro své nápadnější plece...
Pracuji u druhého vozu. Prohlížím si své kolegy. Někteří se mi líbí, jiní ne. Ještě je neznám, ale o každém mám již svůj názor. Jejich chladné pohledy a nedbalé chování mě přivádějí k zoufalství. Rád bych jim nějakým nevšedním gestem dal najevo, jak upřímné jsou moje city a jak silně toužím přiblížit se jim, být jejich. Každé slovo mi však vázne v hrdle jako vyžebrané sousto a srdce mám sevřené ve spárech divného smutku.
Vozy stejnoměrně brkají a řadí se u pramínku při cestě. Třikrát se vracíme s rampy a třikrát mladí kočí zastavují koně, aby je napojili. Ale dříve než sňali kbelíky, přelezli plot nedaleké ovocné zahrady a po každé "ulevili" několika větvím od jablek i od listí... A tak jsem pochopil tu horlivou péči o unavená, udřená zvířata...
Vozy se opět rozjíždějí a my kráčíme pomalu vedle nich. Kdybychom se nebáli Keplova proradného oka, seděli bychom tam až do večera. Jdu po straně, poněkud vpředu. Po prvé jsem si dnes svlekl košili a už cítím, jak mi palčivé sluneční bodliny klouzají po zádech a ramenou. Jako by mě Šimraly uvadlou kopřivou. Loni jsem se opaloval a nejsem na zádech choulostivý. Moji kolegové jsou už dávno osmahlí. Jen dva nejsou do pasu úplně svlečení. Jeden z nich, malý a obtloustlý, se zkaženými zuby a silnými brýlemi, nosí černé bavlněné tričko, druhý, hubený čahoun, má tričko žlutavé. A ten mě první oslovil. Dohonil mě, zadívali jsme se na sebe.
"Nazdar, kamaráde!"
"Nazdar."
"Vy jste Francouz, že?"
"Ne, Bulhar."
"Bulhar?... Ne, na Bulhara nevypadáte..." A po krátkém odmlčení: "Já myslil, že jste docela jistě Francouz."
Jaký hlas má ten štíhlý, chudokrevný mladík!... Začal jsem se ho vyptávat. Odpovídal mi a já se kochal melodičností jeho zvučné, hedvábné mluvy. Nikdy bych byl nevěřil, že z toho dlouhého tenkého krku může vycházet tak teplý, nenucený, sladký hlas.
A tak už mám tedy přítele. Mohu s ním vyměňovat myšlenky a nemusím hledat vhodnou příležitost - vyhledává mě sám. Šli jsme se naobědvat do boudy u blízkého staveniště a pak jsme si lehli na rampě do stínu ohrady, abychom zbytek hodinové polední přestávky proleželi tak, jak je nám to po chuti. Nejsem však klidný, vyskakuji při častém, pískám továrních sirén. Ještě se v něm nevyznám. Můj přítel mě nadržuje: "Počkejte, ještě máme dost času!"
Vypravuji mu o dělnících, o drahotě a vůbec o životě ve své vlasti. A jsem překvapen. Ví toho o Bulharsku mnohem víc, než bych byl kdy tušil.
"Máte uvědomělé dělnictvo, máte statečné a odvážné bojovníky. My nejsme schopni takových obětí jako vy. Ne, nejsme! Naše dělnictvo je samý předsudek a bude to dlouho trvat, než se z toho vymaní..."
Mluvil poutavě a plynně jako starý zkušený vypravěč. Pojednou sňal čepici, odhodil s vysokého bledého čela kadeř kaštanových vlasů a usmál se.

"Dělníci, dělnice
všech zemí, spojte se...

"Vidíte?" řekl a, stále se usmíval. "Umím bulharský dělnický pochod."
Znal jej od našich zahradníků ze Slovenska. To ostatní věděl z novin.
"Já nejsem Čech," prozradil mi můj nový přítel.
"A co jste?"
"Slovák."
Neviděl jsem V tom žádný rozdíl. Vyslechl mě pozorně, odmlčel se a pak začal:
"Češi chtějí být všude první, nafukují se a tvrdí, že Slovensko není rovnoprávný člen republiky. Mně je to ovšem docela jedno. Je mi lhostejné, pracuji-li v české nebo slovenské republice. Všude mě vykořisťují, nikde se nedovolám svých práv, ale jinak... Ale pokud jde o povahu a řeč, je ten rozdíl dosti velký..."
Rozumím špatně česky a vybízím ho, aby mi opakoval a vysvětlil některá slova. Začal mluvit slovensky, občas přimísil celé věty rusky - bůh ví, kdy a kde se jim naučil. Dorozuměli jsme se tak rychleji a snadněji.
"Rozumím vám," řekl. "Bulharština a slovenština mají mnoho společného. Mluvíte ještě jinou řečí?"
"Ale včera jste říkal něco francouzsky?"
"To byla jen obyčejná slova mezinárodního významu. Vím toho francouzsky tak málo, že to ani nestojí za řeč."
"Já se učím už dva roky anglicky."
A začal mi nadšeně líčit, jak krásná a praktická je angličtina. Přerušilo ho chraptivé vytí továrních sirén. Byla jedna - tedy začátek odpolední práce.
Zvěděl jsem jméno svého druha. Jmenuje se Julius Bjanko a je z Košic.
Pracujeme spolu.
Nakládáme cihly. Často to trvá několik dní. Julius je zdvíhá, podává mí je a já je házím kočímu, který je rovná do vozu. To jednotvárné shýbání a vzpřimování, chytání a házení mě k pláči, k zbláznění omrzelo. Neměl jsem na rukou kožené podložky. Prsty se mi postupně odírají, jsou samý puchýř, když se narovnám, abych nabral dech, vytrysknou z nich průzračné krůpěje jako rosa.
Dnes je pod mrakem. Nad hlavou nám visí těžká kalná oblaka. Nevím proč, ale při nakládání posledních předpoledních vozů se Julius zachmuřil a po jindy jasné tváři se mu rozložil stín nevole. Pokoušel jsem se s ním zapříst rozhovor. Vyptával jsem se na všechno, co mi napadlo, a třebaže mi odpovídal přesně a ihned, bylo zřejmé, že ho něco hryže. Vztek, nenávist nebo špatné zprávy? Vynadal mu předák? Julius nebyl z těch "hodných". Patřil mezi "nespolehlivé". Kepl ho přezíral a Julius nepokládal za nutné věnovat mu přílišnou pozornost, ba nenáviděl ho tak, jako ho nenáviděli všichni z naší party. Ale v té nenávisti bylo hodně politování a shovívavosti.
Na severozápadě zaznělo tlumené zahřmění. Zprvu bylo ták vzdálené, že se zdálo, jako by potřebovalo celé týdny, než se k nám dostane. Za minutu zesílilo, zapraskalo nad námi a zaniklo směrem k Spořilovu. To bylo město, které jsme stavěli.
"Bude pršet," prorokoval kdosi.
"Bude," přikývl někdo jiný.
Navlekli jsme si košile a za čtvrt hodiny jsme si vzali i pláště. Cihly namokly, byly ještě ostřejší, odrolené kousíčky se mi zadíraly do prstů jako malá popelavá klíšťata. Lilo, a my pracovali mlčky a bez reptání. Studená voda nám brzy pronikla až na tělo, všem nám začaly cvakat čelisti jako kulomety.
"Ježísmarjá!" otřepal se jeden kočí a na znamení protestu odhodil půlku cihly.
"Hnusná, špinavá práce l" zaklel Julius a strčil do kapsy širokých kalhot kožené podložky. "Dnes je i Pánbůh proti nám..."
My mlčeli. Julius se rozhlédl po scvrklých mokrých obličejích a kývl pak na mne:
"Pojď sem!"
Nahlédli jsme do prkenné boudy a vlezli jsme dovnitř. Ostatní nás následovali. A za chvíli už se krčilo a kouřilo všech jedenáct lidí pod zprohýbanou plechovou střechou. Je tu maličký mírný Šajšík (byl jsem se s ním přihlásit v nemocenské pokladně a on odpovídal lékaři s podivuhodnou uctivostí), hubený vytáhlý Jan Mazanec, hloupý a nadutý Kyselko, František Kašpar a Jan Kašpar, starý přihrblý Klinger, vtipný obrýlený Pokorný, který uměl všelijaké kousky, vznešený modrooký Vávra a jeden žlutovlasý orangutan, jehož jméno jsem se nemohl dozvědět. Všichni na něj volali "hej, ty tam!" Ten mládenec se snažil všude vyniknout v práci, získat důvěru nadřízených a hlavně poklonkoval před Keplem, naším předákem. Měl obrovskou lopatu, širokou se zahnutými okraji - stačila by pro tři lidi. Z velkých úst mu vyčnívaly řídké zažloutlé zuby, které ho dělaly ještě nesnesitelnějším a odpornějším. Vecpal se mezi nás do boudy, přidřepl a nedbale trousil cigaretový popel do suché slámy na zemi.
"Zapálíš tu!" varoval ho bystrý a mírný Šajšík.
Nikdo si toho nevšiml, protože v tu chvíli Pokorný vyprávěl s patřičným důrazem a kudrlinkami o nešťastných příhodách jakéhosi anglického lorda. Odehrálo se to v Československu, takže všichni projevovali mimořádný zájem.
Pouze Julius se hovoru nezúčastnil. Kouřil jednu cigaretu za druhou v hlubokém zadumám - snad o něčem přemýšlel nebo ho cosi trápilo.
Déšť poněkud ustal. Předák někam odběhl, ale přesto hrozilo nebezpečí, že nás tu překvapí namačkané v tom těsném špinavém kurníku. Kepl byl opravdu pes. Býval obyčejným dělníkem, nyní však ze strachu, aby neztratil místo, o němž mnozí z nás snili jako o jediné možnosti zlepšit trochu své zvířecí postavení, celý den pobíhal, provlékal se jako tchoř mezi hromadami cihel a písku, špehoval, skřípal zuby a nadával. K nám se choval nadutě, mluvil stručně a povýšeně a všude dával najevo, zeje něco víc a že na to nikdo nesmí zapomínat.
Ráno, když jsme se hlásili do práce, i večer, když nás vyvolávali podle jmen, stál poníženě vedle mistra a občas mu něco pošeptal. O každém z nás mu něco řekh V té chvíli jsme mívali srdce plné nenávisti a opovržení, v našich očích ztrácel i poslední špetíčku lidské důstojnosti. Někdy jsme ho jen litovali; to když jsme nebyli podráždění. Bývalo to však málokdy. Jednou se před ním znenadání objevil inženýr, podnikatel. A tu se ta malá šedá postavička roztřepetala touhou vyhovět, zalíbit se, ukázat co nejprůhledněji svou bezmeznou zásobu zotročilosti. Usmál se, ale nebyl to obyčejný lidský úsměv, nýbrž jakési nestvůrné pokřiveni horního rtu, při němž se mu zuby zaleskly jako zhýčkanému hladovému psu u stolu lhostejného pána... Naše pohledy se setkaly. Bylo mi stydno. Byla to hanba prohnilé, hnusné, rozkládající se, přežité skutečnosti. Když inženýr odešel, Kepl zářil; zdálo se mu, že podle všech příznaků udělal příznivý dojem, a, to mu prozatím stačilo.
"Hoši!" oslovil nás měkce a přátelsky, zapomínaje na okamžik na svou důstojnost předáka...
Nemýlili jsme se. Brzy po lijáku se Kepl objevil za cihlami a upřel na nás své špehýřské oko. My už jsme přecházeli kolem naložených vozů, jako bychom byli celou tu dobu pracovali. A přece zachrčel jedno "kruci".
"Jestli taky zítra přivedeš tyhle mrchy, nevezmu tě!" otočil se k nejmladšímu kočímu. To "nevezmu tě" řekl s důrazem, aby bylo jasné, že to závisí jen na něm. "Mně je to fuk," řekl kočí. "Pán mě s nimi posílá a já jedu."
Odmítnout pár koní Aloise Čecha! Jaké důležitosti si dodával nešťastný předák!... Vozy stály těsně za sebou na úzkém nerovném prostranství. Trvalo to dlouho, než se odtamtud vypletly. Povozníci vráželi a strkali do mírných zvířat a při sebenepatrnější nehodě se ustrašeně ohlíželi po předákovi. Koně z tak velkého podniku nemohl odmítnout, ale najaté kočí mohl snadno zpomluvit a připravit o místo... Zaznívaly povely: "Nahoru! Dolů!" A surové práskání a zlostné výkřiky: "Kurvo!"
Nejzkušenější a nejčipernější ze všech kočí je Vocilka. A nejnetrpělivější, nejmrštnější. Vidíme ho, jak dřepí na cihlách ve voze a čeká. Zdá se nám, že už má naloženo, a divíme se jeho klidu. A zatím ten starý puntičkář s malou zrzavou hlavou sysla čeká, až nám napadne, že mu máme podat ještě několik cihel.
"Ty tam - co čumíš? Mám na tebe čekat do večera?" křikl pojednou netrpělivě na Julia. "Dej sem ještě cihly - copak nevidíš, že jich není dost?"
Julius změnil barvu a vytrhl dvě cihly z hromady. Ta se mu sesypala na nohy. Zamžikal bolestí, ani však nehlesl, jen okamžik postál se zdviženou hlavou a pevně zavřenýma očima.
"Tak dělej, rychle!" zvolal Vocilka. "Tobě to povídám, neslyšíš?"
Chyběly jen, čtyři cihly. Ale musí být naložen plný počet, jinak...
Ušli jsme hezký kus cesty, když se Julius připojil ke kočímu, přísně se naň podíval a namířil naň prstem:
"Pamatuj si, že to máš u mne schované!"
"Co ode mne chceš?" zvolal Vocilka. "Co jsem ti proboha udělal?"
"Máš na mne vztek!" odsekl Julius. "To je jasné."
"Já?"
"Ty!"
"Ježíši Kriste! Vždyť to není pravda, to vůbec není pravda!"
"Však jsem dobře slyšel, cos pivě kecal!"
Vocilka se bojácně rozhlédl.
"Vždyť jsme musili naložit, ne? Nikdy jsem proti tobě nic neměl, nikdy..."
Kepl zaslechl hádku a přiblížil se s důstojností slavného soudce.
"On myslí, že mám na něj vztek," stěžoval si Vocilka.
"Proč na něj dorážíš, Bjanko?" řekl předák potichu.
Zavládlo krátké ticho. Julius neodpověděl a začal nápadněji kulhat.
"Mluv! Neslyšíš?"
"To je naše věc!" odvětil Bjanko, překypuje zlostí.
Kepl pokračoval ještě mírněji: "A proč ho teda dráždíš? Vždyť říká, že na tebe nemá vztek..."
Julius kráčel mlčky, jako by se ho ta výtka netýkala. Kepl se vzdálil skoro jako omráčený: taková neúcta byla hrozná rána jeho ctižádostivosti. Když jsme se blížili k městu, Julius ke mně přistoupil.
"Lekla se ta rudovlasá svině. Radši odtáhl. Slyšels, co žvanil, že? Já před takovým Keplem ani nemrknu. Co si myslí to zatracené zvíře? Že stačí, aby na někoho koukl, aby se mu začaly třást kalhoty? Kdepak, Julius Bjanko se takového prodejného lumpa hned tak nelekne! Dokud mám své dvě ruce, budu na ně hledět po zásluze a řeknu jim pravdu přímo do očí..." A natáhl ruce, aby ukázal, jak jsou dlouhé a silné.
Zima nás objímá rychle a pevně a přes košile, které se nám lepí na záda, se její jemná chapadla, ostrá jako trní, dotýkají celého těla a bolestně se zatínají do smrštěných svalů. Jdeme vedle vozů a vzdálenost mezi rampou a Spořilovem, kterou jsme za teplých slunečných dnů urazili vždy s potěšením, připadala nám teď jako cesta nějakou pekelnou pouští, jejíhož konce nelze dohlédnout. Přestalo pršet, ale to už jsme byli promoklí na kost. Byl jsem přesvědčen, že myšlenky nás všech letí jediným směrem; každý vzpomínal na nějaký útulný koutek, kde by mohl zahřát své zkřehlé tělo. Má fantasie se hnala šíleným tryskem, představy přeletovaly sem a tam. Myslil jsem na teplé kanceláře, na světlé pokoje, které jsme míjeli a jejichž okna se přívětivě usmívala, před očima se mi neustále míhaly dvě čisté suché košile, které mi maminka sama ušila... Co všechno jsem si nepředstavoval! Ale nejvytrvaleji jsem se v myšlenkách vracel ke košilím. Nemohl jsem se smířit s tím, že jsou uloženy v mém bytě a že mi v té chvíli nejsou nic platné. Také postel tam stojí prázdná, a přece by mě dovedla v několika minutách zahřát a vrátit víru ve smysl života... čím víc mi cvakaly zuby, tím byly mé fantasie skromnější a má přání nenáročnější. Tak by se člověk třebas blaženě uložil do slámy ve stodole, ba nebylo by mu zle ani v pobořeném chlévě, kde dobytek vydechuje kouzelně teplou páru, kde do chřípí vniká příjemná vůně čerstvého hnoje... Nakonec už jsem toužil jen po jediném suchém hadříku na záda, aby mě ta zatracená zima tak nebodala.
Sen je sen, tím se nezahřeji. Vzhlédl jsem k zamračené- mu, chmurnému, zataženému nebi. Na jihozápadě, přímo nad borovým lesem, se těžký, olověně šedý koberec roztřepil. Prosvitl jím čistý modrý úsměv - úsměv dítěte po velkém pláči. Ještě to nic nebylo, ale ta slunečná naděje nás povzbudila. Tam někde vlevo nahoře je slunce. Zahleděl jsem se tam dlouze, jako bych hledal místo, kde se musí objevit.
,,Kam se díváš?" zeptal se Julius a škádlivě dodal:
"Dnes vládne na nebi bulharský bůh."
Julius je v dobré náladě; vidím mu to na očích - na těch hezkých lesknoucích se kaštanových očích... A ten hlas, měkký a sladký jako jemný závin prosycený máslem...
Když tak netrpělivě čekáš, kdy už malý ohnivý kotouč rozpustí oblačnou clonu, ubíhá ti čas pomalu jak želva. často zahlédnu pootevřenými i otevřenými okny velkých světlých pokojů nástěnné hodiny a zastavuji se, abych rozeznal ručičky. Mám pocit, jako by se ty světlé číselníky rozhodly, že nás budou mučit. Před dvěma hodinami jsem se ptal Klingera - a za celou tu dobu velká ručička uběhla jen patnáct minut. Ale já těm panským hodinám nevěřím! Čekám na toho dobrodušného dědu a ptám se ho znovu. Opravdu, jen patnáct minut! A začal jsem počítat: uplynou-li dvě hodiny za patnáct minut, zbývá nám do oběda přesně dvanáct hodin! S takovými astronomickými pojmy by měl jít člověk rovnou do blázince. Rozhoduji se, že už nebudu myslit na čas a že se už nikdy nezeptám, kolik hodin zbývá ještě do přeludného poledne... A ani nevím, jak by nám odpočinek pomohl proti zimě. Není přístřeší, není šatstva - ne, my prostě zmrzneme. Teď aspoň jdeme, pohybujeme se jakž takž. Při pohybu prý krev proudí rychleji. Při každém prdším pohybu rukou zima vskutku značně polevila.
Všechny dělníky, zkroucené jak pružiny, mrazí. Jak protivná a nebezpečná je taková zima ke konci července! Zápal plic číhá, zánět pohrudnice nám jde v patách a před námi všemi se míhá kostnatá tvář žluté smrtky...
Bjanko jde za mnou a široké mokré nohavice modrých kalhot se mu o sebe třou: fut-fut! fut-fut!... jako by se za mnou vlekla stará vyřazená lokomotiva. Obličej má scvrklý, plavé chmýří na tvářích zježené. Chci ho poškádlit, ale žert mi zmrzl na rtech. Mlčíme. Nikomu není do řeči. A kdykoli někdo promluví, zní jeho hlas jako zvuk prasklé struny - jen se dát do pláče.
Přecházíme hlavní náměstí. Velké kvádry se lesknou jako naolejované. Na jednom místě Julius odbočil a táhl mě za sebou. Na tmavém uhlazeném kvádru jsem spatřil dosti pečlivě a dovedně namalovanou velkou pěticípou hvězdu a v ní srp a kladivo. Rudá vínová barva se odrazila v Juliových očích radostnými plamínky. Pohlédl na mne rozzářeně a usmál se. V té chvíli zapomněl na zimu a hubená ramena se mu narovnala. "Vidíš?" řekl jen a zase vykročil.
Na dolním konci náměstí je parčík - krásný parčík s mladou, křehkou zelenou trávou. Tento konec města byl dostavěn už před dvěma lety. Nahoře, od stanice autobusů, jsou ulice posypány jen ostrým, smolně černým štěrkem a koně táhnou přetížené vozy s posledním úsilím. Znám ty mohutné tahouny už dlouho. Mám na ně zajímavé vzpomínky už z dob světové války. Celé dny jsem jako výrostek postával u německého telegrafního oddílu v naší vsi a pozoroval obrovská kopyta, okovaná těžkými vysokými podkovami. Zlá příhoda, zesílená strachem, ve mně vzbudila a uchovala představu, že jsou to hloupá, ale nebezpečná zvířata. Pamatuji si, jak zapražení koně sebou nečekaně trhli, povalili mladého německého vojáka a jediným úderem těžké podkovy mu rozdrtili hrudní koš; nešťastníku se vyvalila krev z úst a zakrátko zemřel v náručí svých kamarádů. Z počátku jsem se těch tahounů velmi bál; nyní jsem se však přesvědčil, že jsou stejně pokorní, poslušní a mírní jako mnozí kočí a dělníci... Jak jinak by se dalo vysvětlit, že pracujeme v dešti a choulíme se jako polární psi?
Někteří koně zůstali stát, bylo zapotřebí připřáhnout ještě jeden pár. Kopyta se zarážela do hrubého štěrku, silné svaly se napínaly k prasknutí. Kepl nastoupil ve své úloze předáka. Začal velet jako starý generál a my hned shrbeně přiskočili za vůz, abychom jej tlačili jako velcí dvounozí brouci. Jak jsme asi směšní, pozoruje-li nás někdo se strany, jak se tu dřeme... Pochybuji, že nám ti milí koně byli vděční za poskytnutou pomoc, ale k něčemu to přece bylo dobré: naše prokřehla těla se rozhýbala a pravidelné cvakání čelistí přestalo. Ovíván příjemným pocitem samolibosti, stál Kepl vážně stranou a pyšně kouřil. Nikdy žádný vítěz nezaujal slavnostnější postoj. Ubohý předák měl za to, že to všecko způsobil jen a jen jeho magický pohled...
Odpoledne se vyčasilo. Mraky se rozptýlily, zmizely a jen na východě zbyla temná hustá masa, která se hněvivě zachvívala a občas tlumeně zabublala. S nekonečným blahem jsme cítili, jak nám po kůži kloužou měkké prsty slunce, jako by nás hladily usměvavé zamilované dívčiny... Dnes budeme nakládat škváru.
Za Spořilovem, nad lesem hromosvodů se objevuje se vší slávou oslňující kotouč dne. Nebe je čisté jako pohled modrookého dítěte.
Kráčíme: Julius a já. Domy tonuly v tichu jasného slunečného jitra. Rozkvetlé zahrádky voní. Místy se třpytí a kroutí jako stříbřité zmije proudy studené vody z dlouhých hadic. Nás to ovšem příliš nezajímá, čisté orosené květy nás nedojímají. Tento svět je nám cizí a pomněnky v pestrých záhonech jsou pro nás jen drobná kvítka s maličkými plátečky...
Jsi zamyšlen, Julie. Co by sis přál, aby tě dnes potkalo, po čem toužíš dnes, příteli můj?
Nevím.
Z trojdílných pootevřených oken vyhlížejí z krajek a výšivek něžné rozespalé hlavičky. Nějaký tmavolící mladík hledí úporně do lesknoucího se zrcadla a v jeho pravici se blýská břitva; hledá zapomenutý chloupek. V osm hodin musí být v zaměstnání, večer má schůzku. Možná, že je zaměstnán v nějaké kanceláři, ale možná také, že nedělá nic. Nepracuje-li, jistě bude celý den roztržitě číst ve stínu zelené koketní besídky nebo se bude pohupovat v houpačce. Tady skoro v každé zahrádce mezi květinami a zelení je pěkná dřevěná houpačka, v níž bývá vidět častěji než děti velké chlapce v plavkách nebo dívky v krátkých motýlkovitých sukýnkách. Sedí jako v omámení a neodtrhují oči od krásně vázaných románů Edgara Wallace, takže ani nepozorují, že se přiblížila hodina předvečerního tennisu...
Poněkud výše vede jedna z hlavních ulic Spořilova. Tam jich pracuje hodně. Začínají v 6 hodin - hodinu před námi, a také o hodinu dříve končí. Všichni jsou mladí, hubení, s tupým zoufalým pohledem, ve špinavých, zablácených, otrhaných šatech. Jsou po dvou zapraženi do malých kár. Napříč krátké oje je přibito hladké prkno, o něž se opírají břichem, aby se jim lépe táhlo, za nimi je brzda jako u velkých vozů.
"Julie, kdo jsou ti lidé?" vyptávám se zvědavě.
"To jsou otroci inženýra Pažouta," odpovídá a v hlase mu zaznívá zvláštní pathos. Upadám v zamyšlení. Hlavou mi probíhá změť pojmů. Divných pojmů, které nemají skoro nic společného s mými dosavadními myšlenkami a dojmy; válka, která nedávno skončila; automobily, jichž je plný svět; benzin, který se spaluje; imperialismus, rdousicí národy; mírové konference, které "usmiřují" konflikty...
"Tihle mladí hoši," ukázal Julius, "jsou z Podkarpatské Rusi. Utekli z domova před smrtí hladem, aby nechali zdraví a kosti tady, ve spořilovských ulicích..."
A pak už nechtěl mluvit. Je tu víc takových nezajímavých, bezvýznamných věcí. Kdyby se o všech rozhovořil dlouze a široce a s tak nudnými podrobnostmi...
Lopaty nám čnějí nad hlavou. Vypadáme jako rytíři, vydávající se na válečné tažení. Ale naše tažení je krátké. Zastavujeme se uprostřed rozbitých kolejnic polní drážky a začínáme. Lopaty sykají, kmitají se, ostře a úsečně zvoní. Nepřestáváme ani na minutu, ani na vteřinu, abychom se trochu narovnali. Tamhle pod Krčským lesem se staví poslední spořilovský domek. Mistr Blecha hlídkuje na vršku. Možná, že na nás nevidí, ale "strach má velké oči" - říká lidové pořekadlo.
Juliovi se ještě více protáhl obličej -- chvílemi je žlutý jak tulipán, potom zas na něm vyráží jasná červeň. Má třesavku.
"Ty stůněs, Julie?"
"To nic, jen trochu malarie."
"Nech toho dnes, Julie!"
Julius se na mne dívá, mávne nedbale rukou, opře se o lopatu a zapálí si cigaretu. Také si zapaluji. Stojíme shrbeni, z dálky se dá těžko rozeznat, že si děláme přestávku.
"Sednem si," navrhuji.
"Co tě vede! Tady ti všecko odpustí, jen sednout si nesmíš. Přes den můžeme natropit tisíce neplech, takových, že je deset lidí po nás nenapraví. A nedopadnou-li tě, můžeš být pokládán za vzorného dělníka. Ale jakmile si sedneš, kamaráde, i kdybys udělal práce za tři, vylítneš bez okolků jako kus hadru. Pro výstrahu - to oni potřebují. A je to tak všude. Já bych ti mohl povídat, znám tyhle věci už dávno..."
"Julie, máš matku?"
"Nemám."
"A otce?"
"Taky ne. Mám jenom bratra, kterého jsem nikdy neviděl."
Jeho bratrovi se prý daří dobře. Žije za oceánem a Juliovým dalekým snem bylo, odjet za ním. Pracujeme, odpočíváme, pracujeme, odpočíváme... Sladký hlas mi po celé hodiny vypráví trpkou historii svého mladého života. Dvaadvacet trudných, neklidných let! Julius byl sirotek, vyrostl u cizích lidí a v červáncích křehké mladosti si šel shánět živobytí. Shánět živobytí! Málokdo si dovede představit hrůzu, která se skrývá v těchto dvou slovech... .V Košicích nebyl už šest nebo sedm let; zapomenut všemi, i on sám zapomněl na příbuzné, přátele a známé. Je ve styku pouze s bratrem, což vidím z dopisu, který mi dává přečíst. "Maličký bratříčku!" začínal mile a mazlivě nikdy neviděný bratr. Jistě si Julia nedovedl představit jinak než malého a bezmocného. A ten už dávno takový není, na bledé hubené tváři má pečeť moudré, dospělé zkuše nosti. Byl také odveden, ale sloužil jen několik měsíců. Propustili ho. Při cvičení si nešťastnou náhodou vymkl nohu a má teď vně kotníku velkou bouli.
"Bolí to, Julie?"
"Ne."
"A nepřekáží ti to?"
"Vůbec ne. Vidíš, že nemám ani zvláštní botu. Jsem rád, že mi to pomohlo jednou pro vždycky od toho protivného kasárenského režimu. Ale taky ho budu vždycky vidět na své noze..."
Julius netruchlí, nezoufá si, neprokliná. Nikdy neodhaluje smutek svého srdce. Život ho naučil trpět a mlčet. Jen oči ho prozrazují. Nemohl jsem se klidně, bez zachvění zadívat do těch kulatých hnědých očí, hlubokých jak průzračná tůň.
"Víš, včera jsem hrál. Celý den jsem hrál," zdůraznil, "co jiného může člověk dělat? A večer jsem se opil. Není hezké opíjet se, ale - zachtělo se mi. Horší je, že mě teď bolí hlava. Nechtěl bys přijít někdy v neděli ke mně? Tak dobře, ale musíš mi předem říct, abych se nepřihlásil do práce. Bydlím v Záběhlicích - to je ta vesnice za Spořilovem. Zahraju ti na housle. Kdybys věděl, jaké krásné housličky mám..."
"Odkud je máš?"
"Bratr mi je koupil. Poslal mi jednou 50 dolarů - dozvěděl se, že bych chtěl housle. Totiž - já mu to sám naznačil. Kup si housle - psal - a za zbylé peníze si nakup, čeho potřebuješ... Ba, rád bych se byl dal za "zbylé" peníze do pořádku, ale vydal jsem všecko do posledního haléře - za housle! Ano. Přesně 1750 Kč."
Oči se mu lesknou. Pouští lopatu, ladně ohýbá štíhlé zápěstí levé ruky, pravicí vede rychle a virtuosně pomyslný smyčec. Chodil prý po restauracích a různých slavnostech, aby viděl, jak se hraje. To byly jeho lekce. Noty mu neměl kdo vysvětlit a ukázat...
"Jen to mě mrzí," řekl, když se znovu chopil lopaty, ,,že jsem si včera nic nepřečetl. Ani noviny jsem si nekoupil. Četls něco?"
"Četl."
"A co? Píšou o rusko-čínském konfliktu?"
,,Válečné operace začaly."
"Hm, to se ví, imperialisté provokují. Či myslíš, že se chce Číňanům válčit?... Nemáš potuchy," zvolal pojednou vítězoslavně,,,nemáš potuchy, jak skvěle se žije v Sovětech! Tam jsi člověkem a pracuješ ze srdce rád. Sověty nikdo neporazí, kdepak! A všude se už dělnictvo hýbe. Dokud jsou na světě revolucionáři jako v Maďarsku - ech..."
"A co Bulhaři? Co o nich soudíš?"
"Ano, ti taky. Četl jsem o nich, znám je. Ale nedovedeš si představit, co je to maďarský revolucionář!"
"A co?"
Julius se na mne podíval, jako by chtěl říci: Nedovedu ti to vysvětlit.
"Slýchal jsem o některých," poznamenal jsem."
"A já je znám. Viděl jsem je na vlastní oči."
Překvapeně jsem vzhlédl.
"Ano, v Budapešti, o revoluci. Bylo to tam, na náměstí," ukazoval, jako by to slavné náměstí bylo před námi.
"Tenkrát mi bylo - kolik mi bylo? -- ano, asi 11 nebo 12 let a ještě jsem ničemu nerozuměl. Byl nás celý houf kluků z ulice. Hučel aeroplán, tak jsme za ním běželi. Opravdu tam byl aeroplán a vedle něho stál nějaký muž. Později jsem se dozvěděl, že to byl jeden známý komunista. Když jsme odcházeli, pohladil každého z nás a rozdal nám malé stříbrné náramkové hodinky."
Bjanko to vyprávěl klidně a přesvědčivě, se zasněnýma očima upřenýma na zápěstí levé ruky, kde by se leskl drobný kotouček, kdyby jej tam připjal...
Malé stříbrné hodinky na jakémsi náměstí v Budapešti při vypuknutí maďarské revoluce; tlupa uličníků bez domova, letadlo se spuštěným motorem, připravené odletět se štědrým dárcem...
Zní to jako pohádka, ale je to tak útěšné a vytoužené! Julius mi to vypravuje prostě jako starou, pozapomenutou vzpomínku.
"A máš ty hodinky, Julie?"
"Mám."
Věřím mu. Může-li nějaká hloupá metresa dostávat každý den zlaté náhrdelníky od nerostných, prohnilých zhýralců, proč by nemohl Julius dostat malé stříbrné hodinky od revolucionáře?
Hodiny nepozorovaně ubíhají. Dali jsme se unést hovorem. Za námi leží jako krotcí nehybní buvoli pět hromad škváry. Pracujeme pomalu, líně, jen tak, že zvedáme lopaty. Možná, že nás Keplovo oko pozoruje, ale jen z dálky, a nemůže rozeznat, jak pracujeme.
Přesto však jsme unaveni, že sotva stojíme na nohou. Jedenáctihodinová pracovní doba, hodina cesty na oběd a deset kilometrů z domova na Spořilov a zpět - to jsou úctyhodné příčiny k pořádné únavě. Jednotvárná práce nás nudí až k ošklivosti, naše trpělivost je vyčerpána do poslední kapky. Bez přestání upíráme oči na věž plynárny. Julius mě ujišťuje, že rozeznává hodinové ručičky. Vím docela jistě, že si to jen namlouvá.
"Kolik ještě zbývá, Julie?"
"Půl hodiny."
Budiž. Půl hodiny. Nic nenamítám, ale vtom projel polední vlak. "Nu?" otočil jsem se k příteli.
"No tak se mi to jen zdálo!" odpověděl.
Opřeli jsme se o lopaty a čekáme. Za pět minut zazní dvanáct. A těch pět minut se vleče jako věčnost. A protože je to pět minut a ne věčnost, radostný konec udeří a Julius sebou hodí na trávu. Přináším oběd. Kousek obyčejného salámu, půlku chleba a dvě láhve piva. Salám je špatný, opravdu špatný, ale laciný. Plátky ihned zezelenají jako měď. Kdekomu už po něm bylo špatně, kdekdo si na něj stěžuje. A přece se nejvíc kupuje. Jistě jsou v něm nacpány zbytky nejhoršího masa, které by nikdo nekoupil a které by se k ničemu jinému nehodilo.
Julius se rozhodl, že bude šetřit. Včera měl mimořádné výlohy. Ale nikdo z nás si nikdy nedopřál ani nejmenšího přepychu - koupit si třebas deset deka šunky...
Julius jí pomalu, dlouho kouše, ale pivo vypije jedním dechem. Chce ještě. Jdu vrátit obé lahvičky a přináším mu velkou, litrovou.
Slunce peče.
Julius si lehá naznak a dívá se na modré průzračné nebe. Není na něm ani obláčku. Pohled se noří do měkkých sametových hlubin a za chvilku začnou před očima tančit nezachytitelné světlé kroužky. U lesa se zdvihlo hejno holubů. Letí někam za Krč. Julius se za ním dlouho dívá. Snad touží po tom, aby se proměnil v holuba. Tady by člověk někdy chtěl být i potulným psem, jen ne nádeníkem. Po cestě kráčí zrzavý orangutan. Syká cosi skrz zažloutlé zuby, zahýbá k nám a sahá po láhvi.
"Ta je tuhle kamaráda," upozorni] jej Julius.
Drzounji nechal ležet a vykročil. Jen se na mne nevlídně podíval. Julius se uchechti, zvedl mu ji za zády a lačně pil, s chutí starého alkoholika.
"To se to leží, viď? Krásný den. Dnes je na nebi ruský bůh..."
"A jaký byl předtím?"
"Bulharský," směje se Bjanko.
"Ne, italský."
"Ten má ještě čas, ten si tam vyleze až v zimě, až budeme bez práce a začnou sibiřské mrazy."
Okamžiky letí. Píšťala brzy ohlásí jednu. A před námi se opět rozestře poušť šesti vražedně jednotvárných hodin. Julius leží, jako by se snažil vyčerpat do poslední kapičky omamnou šťávu posledních minut pomíjivého odpočinku.
"Jsi hodně unaven, Julie?"
"Ne. "
"Mluvíš pravdu?"
"Čirou pravdu. Zdá se mi, že únavu necítím, ale spal bych, už celé měsíce jsem se jak se patří nevyspal. Když v neděli nepracuji, je mi líto prospat volný čas. Představ si, jsme tu uvázáni celý týden a jediný den odpočinku bychom měli promarnit spánkem... Ne, to nemohu! Jsem člověk, nebo zvíře?"
Julius má pravdu.
"Kolik hodin týdně pracuješ?" ptá se.
Počítám.
"Sedmdesát a půl."
"A já mám za minulý týden přesně devadesát."
Rychle to dělím...
"Patnáct hodin denně! To není možné, žertuješ!"
"Mám každý den přes čas a pracuji i v neděli. Jen včera jsem odpočíval", řekl ironicky a ukázal si prstem do otevřených úst.
Kepl je u nás. Obhlíží hromady a nespokojeně se mračí. Ale co s tou krysou. Kdybychom naložili celou horu, zas nebude spokojen. Vždyť je za to placen - aby projevoval věčnou nespokojenost nenasytných vykořisťovatelů... Páchne pivem a oči má zarudlé jako kapr. Ale nikdo se už nebojí jeho ",jiskrometných" pohledů, ani neposlouchá jeho předůležité, naduté rozkazy. Pozorujeme, jak vytrvale se snaží uchovat si zdání "pána". Přitom si však uvědomuje své postavení před nadřízenými, lísá se k nim víc, než je nutno, a tím jen v našich očích klesá. Je to prostě vrtichvost.
Kepl mluví nejasně, polyká slova a já mu nerozumím. "Tlumočí" Julius. Nařizuje-li mi něco, když jsem sám, tvářím se, že rozumím, přikyvuji a začnu dělat, co mi napadne.
"Hergot!" řve Kepl.
Vztyčuji se a dívám se na něj s nejnevinnějším a nejklidnějším výrazem, jakého jsem schopen.
"Krucifix!"
Pokračuji tak, dokud nezačne vyskakovat z kůže. Povede-li se mi to, je to dobré. Buď mi sám ukáže, co chtěl, nebo mi dá už vůbec pokoj.
S Juliem rozmlouvám celé hodiny, nevím, proč Keplovi tak špatně rozumím. Jednou mi řekl: ,,Vezmi ten plášť!" A ukázal na něj. Tehdy jsem ponejprv pochopil, co mi vlastně říká, a viděl jsem, jak nemožně komolí slova.
"Jděte nahoru ke kanceláři!" nařizuje suše a míří k rampě.
"A co tam?"
"To vám povím, až tam přijdu."
"Straka!" hodil za ním hlavou Julius a zdvihl lopatu. Chvilku čekáme. Je tu klid, můžeme si posedět; s radostí jsme skrčili unavené nohy, opřeni o stěnu, a vydechli jsme úlevou. Na neštěstí se Kepl vrátil příliš brzy s jinými dvěma dělníky. Jeden je malý, s malou rusou hlavou. Jeho vlasy mají barvu hnijícího listí. Vážně si vykračuje, jako by konal přehlídku nejslavnější armády světa. Ten druhý je černý, přikrčený, našlapuje opatrně a provinile jako nejnepatrnější pozemský tvor.
Kepl přináší z kůlny silná lodní lana, hází nám každému pytel, nakládá na nás dva těžké trámy a žene nás jako dva páry zapražených dobytčat. Ani slovo o práci, o místě, o cíli. Ví-li člověk, co dělá a proč to dělá, i nejtěžší břímě se mu zdá lehké. Po dvou stech nebo třech stech krocích jsem se vroucně a důtklivě pomodlil ke všem známým a neznámým bohům, aby se smilovali nad našimi ubohými rameny a zkrátili neznámou cestu. Cosi mě dusí. Vzduch mi vniká sotva do hrdla a zase se vrací zpět. Juliovi není lépe. Jeho hubený hřbet se prohýbá tu nalevo, tu napravo a krk se mu prodlužuje jako čápovi. Zastavuje se a přendává trám na druhé rameno. Nenapodobil jsem ho, ale brzy jsem si velmi jasně uvědomil svou chybu. Tupá hrana trámu mi odírá kůži na rameně a současně mi stlačuje žíly na krku, až se mi točí hlava. Každý otřes, každý nepozorný krok mi působí bolest. Pokouším se držet krok - s kamarádem, ale nechce se mi to dařit. Jakýpak krok, když se mi pletou nohy! Kéž se Julius zastaví, abych si odpočinul! Chci mu něco říci, a nemám sil. Jistě se zastaví ke krátkému odpočinku... Přecházíme hlavní náměstí, jdeme dál, vycházíme z města. Před námi je silnice, za ní pole. Sláva všem bohům! Teď se musíme zastavit, dál přece nepůjdeme... Kepl stanul, rozestřel nějaký plán a vážně jej prohlížel. Potom jej složil, podíval se do notýsku a opět jej rozložil.
"Hm - musí to být tady," zabručel.
Vzkypěl jsem. V té chvíli jsem si nepřál nic jiného, než abych nabyl fantastické síly. Ne proto, aby mi bylo snáze, nýbrž abych mohl zdvihnout trám a vší silou jej složit na toho omezeného darebáka. Ta síla se ovšem odnikud nedostavila, naopak, ztrácel jsem i tu, která mě ještě udržovala na nohou. Kepl stál a uvažoval, aniž tušil, jaké nebezpečí mu před chvilkou hrozilo... Trám nás tiskne svou tíhou a nehne se ani o milimetr k našemu trýzniteli...
Vraceli jsme se. Kepl nás vedl. Neřekl ani "pojďte", jen mávl rukou a my za ním vrávorali jako zbití hladoví psi.
Nevím, zda bylo nutno, abychom platili tak draze za topografickou nevědomost našeho předáka; vím jen to, že je-li člověk námezdní síla a před kanceláří inženýrů čekají sta lidí, aby se obšťastnili jeho místem, musí být pokorný a mírný, musí bez protestů a bez reptání snášet všechny strasti a ponížení. Tak, jak to kážou všechny nadzemské i pozemské, psané i nepsané zákony. Jen málo je nás organisováno a málokdy mezi sebou hovoříme o organisaci a odborech. Jen když se nůž trýzně zabodne do živé kosti a trpělivost je u dna, někdo s hlubokým těžkým povzdechem řekne: "Podívejte se na dělnictvo v Rusku" V takových okamžicích i špehové společnosti klopí hlavu - nejsou tak nesvědomití, aby to donesli...
Zase jsme ten zatracený dům nenašli. Zase jsme se vraceli po obtížném manévrování v úzké uličce. Jsem celý ztuhlý, nohy se mi zvedají už jen mechanicky. Se zbytkem ochrnutého rozumu se snažím vytušit, kde se zastavíme. Konečně Kepl stanul před nějakou zahradou, podíval se na číslo domu a řekl: ,,Tady je to."
Kolem těchto spasných vrátek jsme přešli už dvakrát. Ale mohl by se někdo opovážit vytknout něco našemu slavnému předákovi? Opovážil by se říci něco proti němu?...Kepl znaveně uvolnil svaly a svým postojem jako by říkal: "Nu, holoubci, co myslíte, je duševní práce lehká? Myslíte, že je snadné najít podle nějaké inkoustové tečky tak velký dům?"
Opřeli jsme trámy o římsu okna v prvním poschodí. Z přízemku jsme začali vynášet prádelníky, leštěné skříně, noční i denní stolky z ořechu a lípy, masivní psací stoly a mnohé jiné vymoženosti, jichž se lidstvo dožilo a z nichž se raduje ve XX. století. Přenášíme je kus po kuse, balíme je do pytlů, pozorně je přivazujeme k lanům a klademe na trámy.
"Nahoru!" velí jako admirál "duševní" pracovník a my tam všichni letíme. Po chvíli se začne z okna ozývat: "Hej-rup! Hej-rup!" Napínáme svaly při každém zvolání, vrážíme do sebe, hekáme, stavíme do pokoje vytažený nábytek pod dohledem samého majitele a klidně posloucháme nervosní, avšak zdrženlivé poznámky Keplovy. Ten je teď ve svém živlu, může poroučet. Chce majiteli ukázat, že se stará jen o něho, a je-li třeba, aby mu nějak posloužil, s radosti nás při tom obětuje...
Když jsme byli hotovi, shromáždili jsme se na dvoře. Čekali jsme na předáka. Když přisel dolů, poznali jsme podle jeho zářícího obličeje, že jeho mimořádná horlivost byla uspokojena tučnou odměnou. A ten hodný pán nezapomněl ani na obyčejné smrtelníky. Strčil zrzavci do ruky dvacetikorunu a řekl: "Pět pro každého, rozdělte se!"
Stočili jsme pohled na toho neznámého, mrňavého dělníka. Ted vskutku zasluhuje zvláštní pozornosti! Jmenuje se Kohlbach. Dozvěděl jsem se to od Kepla, který se k němu chová důvěrně. Z toho jsem poznal, že jsou přáteli. Kepl se nerad přátelí s lidmi našeho prostředí. Jeho služební i společenské postavení mu ukládá, aby byl v tomto ohledu opatrný. Ale protože každé pravidlo má své výjimky a život ledacos vyžaduje, vyhledal si k pomoci věrného, vyzkoušeného člověka. Byl to Kohlbach.
Znovu jsme na sebe naložili ty dlouhé trámy. Konce jsme obalili pytli, aby tolik netlačily, lana jsme přehodili přes trámy a šli jsme. Já šel tentokrát vpředu a Julius za mnou. Druzí dva jsou před námi. Pozoruji, jak se Kohlbachův šlachovitý, ale uzoučký hřbet zoufale snaží, aby se nezhroutil. Nyní však je ta cesta snazší, protože už známe vzdálenost a tím i podvědomě čas.
Když jsme uložili trámy, pytle i lana, přistoupil Kohlbach k Juliovi a tiše mu řekl:
"Ty tři kačky dostaneš zítra."
Kepl to zaslechl a otočil se:
"Ne, hned večer po kontrole!"
Zajímavé, jak se nás ujímá.
"Viděls, kolik dostal?" zeptal se Julius.
"Viděl."
"Já taky. Máme dostat každý pět korun, a on říká tři. Mne - s odpuštěním - oči neklamou. Rozbiju mu hubu, podvodníkovi! Fuj, a to je prý dělník!"
"Snad má bídu..."
Julius vzkypěl.
"Takhle se bída neřeší, takovým okrádáním soudruhů! O tobě se ani nezmínil - a může vědět, že taky nemáš bídu?... Jsme si všichni rovni, můžeme - a budeme se musit organisovat a organisovaně si vybojovat všechno, čeho je nám zapotřebí. Vím, kdo má ženu a děti, má to těžší. Ale jestli si myslíš, že se ti uleví, když ukradneš pět korun tomu, s kým bok po boku pracuješ a dřeš - ne, ne, to je... svinsky bídné a pitomé!"
Bjanko vztekle zaklel a pohrozil pěstí:
"Však já ho naučím, jen počkej!"
Když člověku z čistá jasná spadne do ruky pět korun, když se mu octnou v kapse jako mana, mají pro něho zvláštní cenu. Spokojeně je utratí za jídlo a věří, že tak splnily své nejvznešenější poslání. Spořilovští dělníci nejsou tak vysoce uvědomělí, aby věnovali takové (a nejen takové!) částky na jiné účely, neznají vysoký smysl podobných skromných obětí!... Protože neustále hladovíme, okamžitě jsem si představil, jak vejdu do uzenářství a jak si poručím, aniž hnu brvou:
"Za tři koruny teplou sekanou, za padesát halířů chleba a půl litru piva!"
Teplá sekaná pleskne na váhu, tlustá uzenářka se mi pokloní jako rozeschlá bečka a já hrdě odejdu, jako bych nevěděl o díře na nejdelikátnější části svých kalhot... Ne, Julius nedovolí tomu špinavci, aby nás připravil o toto vysněné blaho. Dáme se do něho jako vlci, pokusí-li se o to. K takové krvelačnosti jsme došli!
Příštího rána mi Kohlbach podal čtyři koruny.
"Jak to?" předstíral jsem údiv.
"Jen si je vezměte, jsou vaše!" řekl.
Vzal jsem je. Stát se vlkodlakem pro korunu - ne, za to to nestojí. Julius vycenil zuby.
"Čtyři? Proč jen čtyři?"
"Nu, čtyři."
"Patří mi pět korun a ty mi je musíš dát! Všichni jsme viděli, žes dostal dvacetikačku!"
"Vezmeš si je?"
"Ne."
"Dobře." Kohibach o krok ustoupil a udělal pohyb, jako by chtěl peníze vstrčit do vesty.
"Povídám, že jsme dostali dvacet korun! Snad umíme aspoň trochu dělit, ne?"
Znělo to mírněji. Nevím, co ten mrňous Juliovi nalhal, ale viděl jsem, jak Bjanko nespokojeně vzal čtyři koruny a ukončil tak tu nepříjemnou historii...
Přidělili nám dobrou práci. Máme nakopat prsť pro zahrádku nějakého profesora. Kancelář ovšem platí za každou práci, ale jaká je ta práce, to závisí jen na dobré vůli pana předáka. Řekl nám, abychom si dělali, co chceme, a kopali, kde uznáme za vhodné, jen aby ta prsť byla černá, tučná a aby odpovídala vysokému postavení profesora zpěvu. Výborně. Celou hodinu jsme zkoušeli různou půdu, hodinu jsme odpočívali a do oběda jsme jí navezli všehovšudy dva vozy. Večer jsme dostali každý láhev piva a Julius kromě toho uzavřel obchod: za 20 Kč přenese prsť do zahrádky.
Půjčil jsem mu lopatu a odešel jsem. Chudák Julius. Bude dělat do jedenácti, pak půjde pěšky 3 kilometry do Záběhlic a ráno, za deset minut sedm, už bude u kontroly. Chce si něco zašetřit, aby nezašel hlady v nejistých zimních měsících.
Ráno mi připadal slabší než kdy jindy. Podal mi jakýsi barevný letáček a ironicky na mne pohlédl.
"Tak co?" řekl za okamžik.
Pozvánka na mši v nějakém katolickém kostele.
"Proč mi tu hloupost dáváš?" pohoršil jsem se.
,,Dej se ke klerikálům a uklidni svou hříšnou duši!"
Julius žertuje, ale v jeho šprýmech je cosi divně, záhadně vážného. A jeho hlas zni tak měkce, tak melancholicky tiše!... Má těch pozvánek spoustu, někdo mu je asi dal cestou, jen tak nazdařbůh, a jejich obsah ho dráždí. Padají z jeho dlouhých hubených prstů na zem jako velké beztvaré konfety.
"Jen se podívej," ukazuje na ně, "tady žvaní o míru, o lásce, o bratrství, a v Mandžusku provokují a žehnají novému buržoasnímu lupičství..."
Rty se mu chvějí, nedovede se v hněvu ovládnout. Po chvíli se mne ptá již klidněji, vím-li, jaký den je 1. srpna.
"Den proti válce," odpovídám rychle jako dobrý žáček.
"Co myslíš, odejde odtud z práce aspoň dvacet lidí?"
"Odtud? Kdepak, tady je jen lumpenproletariát."
"Ba, máš pravdu, jen lumpenproletariát, ano..." opakoval Julius zvolna, jako by si to chtěl zapamatovat. "Pracoval jsem už na mnoha místech, toulal jsem se po různých městech, ale něco tak neuvědomělého, jako jsou ti tady, jsem ještě neviděl. Na jiných stavbách je spousta soudruhů - tam se to jinak pracuje..."
Dnes je chladno, fouká slabý vítr. Julius snímá čapku a do čela mu spadají jemné kučery. Opouštíme pokažené koleje a jdeme nahoru ke Spořilovu. Budeme přehazovat vápno. Ještě jsem to nikdy nedělal a zdá se mi, že je to lehká a příjemná práce. Julius mě kvapně varuje:
"Lehká práce? Hm, uvidíš, hned uvidíš."
Ani se nenamáhal vysvětlit mi, v čem záleží obtíže této práce; chtěl, abych to zkusil a pochopil bez zbytečných řečí.
Nejdřív jsme si musiti ovázat nos šátkem. Ten bílý palčivý prášek štípe, kam se jen dostane. Brzy jsme utonuli v hustém, neproniknutelném oblaku. Lopaty se kmitají rychle, bez oddechu a oblak zabírá čím dál tím větší prostor kolem nás. Kdykoli se větříku podaří proniknout k nám z postranní ulice, nastříhá vždy bílé stuhy, odnese je a rozptýlí beze stopy. Nic nás nemůže zachránit od záchvatů kýchání. Dýcháme stejnoměrně, zadržujeme dech a marně seje snažíme přemoci. A tedy - ať slouží! Kýchnu - a Julius nechce zůstat pozadu. Předbíhám ho třemi ranami za sebou - Julius se zoufale snaží mě dohonit. A vzápětí se rozpoutává bubnová palba.
Odcházíme poněkud stranou. Mezitím přijíždějí vozy, shazují náklad a odjíždějí. Tenké prkenné stěny boudy se prohýbají a prašti pod náporem uskladněného vápna. Kdo by věřil, že má vagón tak nevyčerpatelný obsah! Zdá se nám, že už to nevydržíme. Při každém vozu se ptáme, zda už je poslední. Ne. Povozníci odpovídají líně a netečně - vůbec je nezajímá pec, v které se smažíme.
K polednímu mě Julius opustil. Nic mi neřekl - prostě si otřepal šaty od bílého prachu, otřel si zavlhlé, zarudlé oči a šel někam nahoru. Bez příčiny jistě práci nepřerušil. Omrzelo ho to, neboje unaven? Už jsem chtěl jít na oběd, když se vrátil.
"Byl tady Kepl?"
"Ne. "
"Tak je to dobré."
"Kdes byl, Julie?"
"V pokladně. Vidíš, vyzvedl jsem si lístek. Zítra budu odpočívat. Včera jsem dělal do půlnoci, od půlnoci do rána jsem kouřil. Padesát cigaret, člověče! Rovných padesát! Musil jsem se rozstonat," zamrkal lstivě.
Vápno mu také pomohlo. Obličej se mu tak nějak prodloužil a vypadal docela bez krve. Inu, už to tak je. Dokud se dělník netřese slabostí, dokud na něm všecko přímo nerve lékaři do očí, dokud neutrží zranění, hluboké, strašné, nepovolí se mu odpočinek, nedá se mu pomoc. Každý týden platí krvavou daň té bezedné nemocenské pokladně, z níž tyjí spousty lehkomyslných lidí bez srdce, aby ho lékař jen zběžně proklepal a vyhodil jako prohnaného simulanta. Vyprávěli mi o prohlídce jednoho tuberkulosního dělníka. Lékař mu trochu proklepal prsa a řekl: "Zdráv." - "Ale, pane doktore," namítl pacient, "vždyť plivám krev!" - "Nelžete!" Dělník vyplivl krvavý chrchel a ukázal na něj. "I - to nic není!" řekl lékař a poslal ho do práce. "Co s ním mám dělat," slyšel ho dělník za sebou mluvit. "Bude ještě nějaký čas dělat a pak umře náhle. Jinak by dlouho ležel a jen by byl společnosti na obtíž." Pěkná veřejná péče. A ti pánové s klidným svědomím a dokonce se stopami hrdosti nad svědomitě vykonanou povinností potom říkají: "Všichni podvádějí, všichni se honí za almužnou. A ti, co to skutečně potřebují, jsou tím poškozováni."
Julie, Julie! Ty to víš, a přece to riskuješ. Jenže i slepý vidí, žes hubený jako tyčka a že potřebuješ odpočinek. Ano, jen odpočinek. Proč, nebohý Julie, bdíš celou noc po patnáctihodinové denní práci, proč otravuješ nikotinem svůj slabý, otřesený organismus?
Julius Bjanko se objevil na bílém světě - může-li pro něho být vůbec bílý - přesně tři roky po mně, ale ví třítisíckrát lépe než já, že za mou sentimentalitu by tady nedali ani zlámaný groš, a mé dobré úmysly mu ovšem nepomohou.
Jen ten, kdo zná nesnesitelné napětí jedenácti pracovních hodin v nekonečné řadě šedých dnů, chápe význam slova odpočinek. A pro Julia to znamená ještě víc. Pro Julia, člověka, pracujícího ve dne v noci, odpočinek - bídně placený odpočinek - neznamená jen spát klidně a bezstarostně osm nebo devět hodin, pro něho je to zvláštní mimořádný svátek, nepřetržité jásání vyčerpaného, sešlého těla.
Kolik lidí v tomto hnízdě pohodlí a přepychu je přesyceno odpočinkem a nudí se ve velkých dřevěných houpačkách ! Pozorujeme je od rána do večera. Víme, že ta nesnesitelná zahálka je jim trýzní a že by si s námi s radostí na chvíli vyměnili úlohy (pro ně by to bylo nádherné rozptýlení, pro nás nadpozemské dobrodiní), nebýt - studu, toho nešťastného, ostudného studu před námi, před našimi hadry a ostatním...
Občas jsem vídal chlapce nebo děvčata kopat v malých zahrádkách. Byla to ovšem náhoda, ale stane-li se to jednou při určitém zřízení systémem, při vyknou-li mladí lidé fysické práci, pochopí vyšší smysl života a nebudou už hledat uspokojení a vyplnění své neplodné existence v takové činnosti, jakou je třebas - ochrana zvířat.
Někdy se zdravíme "čest práci". Rekne-li to dělník dělníku, znamená to: buď hrdý na svou třídu, neboť tys tvůrcem nového dne...
Přijely dva vagóny písku. Bereme lopaty a jdeme k rampě. Na první vagón jsme vylezli Julius, Josef Pokorný a já, na druhý Jan Kašpar, Jan Mazanec a ještě jeden, kterému říkáme "Čéče", protože to od něho slýcháme za každým slovem. "Za nic to nestojí, čéče!" - "Co s tím, čéče!" - "Povídám, čéče..." Pokorný je škodolibý. Napodobí jej v pohybech i v řeči, v jeho přítomnosti, a dělá to tak vážně a nenucené, že se ohýbáme smíchy.
Je nebezpečí, že nás sousední vagón předhoní. Chlapci se mimoděk činí, až se jim záda koupou v potu. Když Kepl poodešel, Pokorný se do nich pustil:
"Hej, pánové, vzali jste to na akord?"
Naivní Mazanec nastavuje ucho:
"Co?"
"Tak se mi všecko zdá, že chcete dojmout Rasputina!" zahrozil Pokorný.
Rasputin je přezdívka našeho předáka. Pokřtil ho tak před několika dny Pokorný, a to velmi zdařile, soudíme-li podle popularity, jíž přezdívka za tak krátký čas nabyla. Josef cítí ke Keplovi obzvláštní nenávist a Kepl mu nezůstává dlužen. Dívají se po sobě jako rozzuření kohouti a neustále hledají záminky k urážkám a poštívání. Kepl je hloupý a zdůrazňuje svá práva předáka; Pokorný je chytrý a odpovídá mu posměšky a žerty všude, kde se mu to hodí a kde to je možné. Teď by chtěl, abych se také připojil k všeobecnému nadšení nad zdařilým přízviskem. "Jirko, víš, kdo je to Rasputin?"
"Vím."
"Vidíte, Jirka už to taky ví!" otočil se k ostatním.
"A proč mu říkáte Rasputin?"
"Proto, že je Kepl pro Blechu to, co byl Rasputin pro ruského cara. Drží si své místo všelijakými intrikami a podvody a jako podvodník bude taky jednou vyhozen."
Seskočil s vagónu jako akrobat, nabral na lopatu koňský trus a odhodil jej hodně daleko.
"Takhle!"
"A my?" ozval se Julius ironicky do všeobecného smíchu.
"My?" opakoval Josef zamyšleně.
"Takhle..." Zatvářil se jako mistr a řekl: "Julie Bjanko, děkujem vám za práci!"
Při tom "děkujem" zvedl nohu a rázně kopl do Bjankovy pomyslné zadnice.
"Ba, je to tak, máš pravdu," řekl Julius uprostřed bouřlivého smíchu nad zdařilým výstupem.
Dole, za hromadami červených a bílých cihel se mihla Keplova čepice.
"Hoši, pozor!"
Lopaty se opět zakmitaly v plném tempu a sváteční nálada zmizela. Zůstali jsme značně pozadu za druhou skupinou, a to ovšem předáka nikterak nerozraduje. K všeobecnému údivu si Pokorný klidně sedl na zem a začal kouřit. Nestačil už vylézt na vagón, jinak by ho jeho zapřísáhlý nepřítel jistě zpozoroval. Když Kepl došel na takovou vzdálenost, že mohl rozeznat, co se tu děje, začal Josef rychle odebírat sházený písek. Hromada se svážela a mohla by se sesypat pod vagón, takže tato předvídavost zasluhovala pochvaly.
"Jsi ty ale opičák, Josefe!" zasmál se Jan Kašpar. Kepl byl na pochvaly skoupý. Vlastně ani nikdy nikoho nepochválil. Nyní se také omezil jen na poznámku, že jsme se nějak zdrželi. Pokorný ihned odpověděl: "Druhý vagón má lepší místo, my to musíme odhazovat dvakrát." Nakonec z toho vyšlo, že jsme udělali mnohem víc práce. Takové logice nemůže ani Pánbůh odporovat.
Na dva na tři metry kolem nás projíždějí vlaky. Někdy se na ně díváme lhostejně, někdy na ně máváme - obyčejné mladým čiperným dívčinám, letícím jako přeludy. Odpovídají vesele, polichoceny nečekanou pozorností. Závidíme cestujícím. Každý z nás už jel vlakem a každý ví, že není totéž dívat se oknem pohodlného, přívětivého kupé na pás letících obrazů - a skládat s vagónu těžký vlhký písek. My pracujeme na slepých kolejích - po stu krocích směrem dolů končí. Ale po nejbližších kolejích se řítí vlak. Ze dveří vagónu nás zdraví starý obtioustlý železničář. "Kolik je hodin?" stačil se zeptat Pokorný.
V zatáčce se objevilo sedm prstů a my radostně vykřikli. "Jen jestli!" zapochyboval Julius.
"Keple," obrátil se Josef k předákovi jako ke starému dobrému příteli, "kolik je hodin?"
Kepl vytáhl rozmrzele hodinky, podíval se na ně a procedil: "Sedm."
"Sbohem, kluci!" zvedl lopatu Josef.
"Kampak?" křikl předák. "Ještě je tu půl vagónu cementu !"
"Až zítra!"
A Pokorný zmizel na kolejích za vagóny.
Na cement tam zůstali kromě naší skupiny bez Pokorného ještě Klinger, Šajšík a Kohlbach. Skládat ty těžké rozbité pytle je strašně protivná práce. Každý pytel má půl metráku, ale to by nevadilo. Hnusné jsou velké díry, jimiž se ti cement sype za krk, na hlavu, na šaty, jakmile jej zvedneš na rameno. Vypadáme všichni jako mléči. Šedobílý prach vniká do šatů a svědí na kůži. Škrábeme se jako zavšivení a stále na sebe pokřikujeme různé vtipy. Při vykládání posledního vozu jsme zlomili rekord: ani jeden pytel nebyl zdravý. Sta kilogramů cementu se vysypala na zem. Část jsme ho sebrali, zbytek Sajšík a Kohlbach pečlivě zamaskovali hlínou a popelem. Kepl se nechtěl před nadřízenými blamovat.
Pracuji se Sajšíkem. Zase nakládáme škváru. Julius dneska odpočívá. Stýská se mi po něm, cítím vedle sebe prázdno. Tolik jsem přivykl jeho návykům, hlasu a všemu, co dělá. Utěšuje mě pouze myšlenka, že zcela jistě za mnou přijde - jsem mu od včerejška dlužen 5 Kč.
Ale se Šajšíkem také dobře vycházím. Je rovněž Slovák, dobrácký a mírný jako jehně. Na první pohled se zdá bojácný a skoro přihlouplý, ale Julius ho asi na mne upozornil, protože pomaloučku začíná přiznávat barvu. Jak snadno se může člověk mýlit v někom, koho dobře nezná. Zapřádáme rozhovor o míru, potom o válce, která skončila a která zase začne. Šajšík byl na italské frontě. Byl dvakrát raněn, jednou těžce.
"A bylo by lepší," řekl, "kdyby mě byli zabili nebo kdybych byl umřel. Nemám nikoho na světě a nikdo by po mně netruchlil. K čemu je mi takovýhle život, řekni? Kdybych měl stálou práci, nu, dobrá. Ale takhle žiju v ustavičném strachu a napětí, pořád si jen lámu hlavu...Pracuju na stavbách už pět měsíců, neušetřil jsem si vůbec nic, zima se blíží a já nevím, kde ji strávím, co si počnu. Jak je to dlouho-jedenáct, dvanáct let je tomu, co válka skončila? Ano. Za jedenáct let jsem nezažil chvilky, kdy bych si byl jist zítřkem. Je to bída, soudruhu, psí život!" "Je to tak všude. Pro dělníka nikde slunce nesvítí..." "Ne," odporoval Sajšík, "to zas není pravda. V Rusku mají dělníci moc ve svých rukou a žijí nejlépe ze všech a každý den jim přináší nové a nové úspěchy. Ba i v Německu, v Anglii, v Rakousku jsou na tom dělníci lépe než my, protože jsou organisováni. A my? Co jsme my? Nic. Odpadek. Tady tě mohou kdykoli vyhodit. Protestovat nesmíš, všechny dveře jsou ti uzavřeny, nikdo tě nevyslechne, nikomu si nemůžeš postěžovat. Zákony jsou jen pro pány, pro nás je nezaměstnanost, bída, bezpráví...Co z toho, že v republice vládnou 'dělníci a rolníci'? Nám to žádné blaho nepřineslo..."
Sajšík hovořil rychle a zaníceně. Kolik žalu se tají v té malé, utýrané duši! Lapám každé jeho slovo a prosím, aby mi zopakoval a vysvětlil některé věci. "Jen se podívej!" ukázal Sajšík na dva strážníky, sedící jako sochy na statných vranících. "Poslali na nás policii...Ještě jsem je tu neviděl..."
"Jsou tu asi tři dny."
"Aha, mají tedy strach! To je kvůli zítřku, je 1. srpna!" zvolal Sajšík a rozepjal si košili. Má prsa rudá, jako ožehnutá. Podíval jsem se lépe - ne, není to spálenina, ani nemoc. Anebo - kdoví. Snad syfilis, snad nějaJký svrab...Až se mi vlasy zježily. Šajšík si povšiml mých rozpaků, usmál se a vyhrnul rukáv od košile. Celou paži od zápěstí k lokti měl osypanou červenavými zasychajícími stroupky. "To je od cementu," vysvětlil.
Ponejprv vidím tělo, rozežrané cementem. Ubohý Šajšík! Vrátil se pozdě k smrti unavený a lehl si, tak jak byl, zalitý potem. Ani se neumyl.
"Zapomněl jsem, že by se mi tohle mohlo stát. A byl jsem jako zbitý, ani jsem skoro nejedl."
"Bydlíš daleko?"
,,Tamhle - je to asi čtyři kilometry," ukázal na jih k lesu.
K desáté hodině nás navštívil Julius. Viděl jsem ho z dálky, ale hned jsem ho nepoznal. Má nové šáty, tmavomodré, špatně padnoucí v ramenou - jistě nejsou šité na míru. Košili má lacinou, s barevnými čtverečky. Boty má ty, v nichž pracuje, jenže si je vyčistil a vyleštil, takže vypadají svátečně. Je pečlivě učesaný, čepici drží v ruce. Krátce a dobře, nebyl příliš elegantní. A je to zcela přirozené. Pracuje den a půl noci a hladový přízrak nezaměstnanosti mu nikdy nemizí z podvědomí. I ve spánku mu stále hučí v uších: "Děkujem vám za. práci! Děkujem vám za práci!"
"Už tady nezůstanu," říká Julius. "Půjdu někam do bratislavského okolí, tam vždycky najdu práci, i když hůř placenou."
,,Kolik se tam platí?"
"Myslím, že tři padesát za hodinu. Je to málo, ale zato je tam všecko lacinější než tady. A je tam spousta zeleniny a ovoce. To si tady nemůžeme koupit, i když bereme víc."
Mlčíme.
Je mi líto, že se musíme rozloučit. Hlavou mi probíhá tisíce myšlenek. Už se tedy neuvidíme. Naše cesty se rozcházejí. Ani nemluvím o náhodě, která by nás mohla svést. Lidová pověra vypráví, že jsou na světě bílí havrani a že je člověk vidí tak jednou za sto let. Setkáme-li se kdy s Juliem, bude to jako s tím bílým havranem...
Bojím se o něj, je strašně hubený a vyčerpaný. A přitom se těším z jeho přítomnosti. Připadá mi dnes tak milý a něžný, jako by byl přišel - jako v pohádce - z nějakých dalekých neznámých zemí. Jen ruce má tytéž, dlouhé šlachovité ruce s černými tvrdými dlaněmi.
Všichni tři si zapalujeme. Šajšík si nechce vzít od svého krajana, má své cigarety, proč by mu dělal škodu. Nosí je v čepici a jeho řídké světlé vlasy jsou plné tabáku. Julius si ho dobírá:
"Aspoň se ti do hlavy nedají moli, _Šajšíku!"
Šajšík cení své drobné ostré nečištěné zoubky. Rozumí žertu a nehněvá se. Zřejmě by rád něco řekl, ale neodvažuje se, moje přítomnost jej přivádí do rozpaků.
"Umíš maďarsky?" ptá se pojednou, jako by ho cosi osvítilo.
"Ne."
Tu se otáčí k Juliovi a vymění s ním několik slov, mně zcela nesrozumitelných. Julius se z plna hrdla směje, tak, jako se smává málokdy. Šajšík se pýří jako děvče a stydlivě klopí hlavu. Byla to srdeční záležitost, o čemž jsem se přesvědčil za chvíli při Šajšíkově zpovědi, když Bjanko odešel dolů k jiné skupině dělníků.
"Máš děvče?" zeptal se Šajšík.
"Mám."
"Já bych taky chtěl... Vím, je to hloupost v mém věku, ale když člověk nikdy nemiloval a neví, co to je žena, rád by..."
"Tys ještě nikoho nemiloval?" "Ne."
"A nikdy jsi s žádnou nic neměl?"
"Neměl, na mou duši!"
"Kolik je ti let?"
"Šestatřicet."
"A proč ses nikdy nezamiloval - nechtěl jsi nebo jsi nemohl?"
Šajšík se na mne upřeně dívá. Nerozumí mi, nebo co? Opakuji svou otázku, a tu s mávnutím ruky pouští lopatu.
"A která..., která by se do mne zamilovala? Ještě se na mne žádná ani nepodívala."
"A ty ses na nějakou podíval?"
"Já?... Ne."
"Tak vidíš, proto se ani na tebe žádná nepodívala. Žena čeká na výzvu, sama nezačne."
"A co jsem já?" zoufale zvolal Sajšík. "Jsem jen obyčejný dělník a mám jen dvě holé ruce! Copak si mohu s některou něco začínat?"
Šajšík je chorobně svědomitý a příliš k sobě kritický. Je muž v plném slova smyslu a přitom sni jako chlapec o ženském pohlazení. Neodvažuje se oslovit ženu - tak daleko zachází v domněnce, zeje tvor zcela nepatrný a zbytečný. A tato zhoubná myšlenka se mu dala těžko vyhnat z hlavy. Namlouval si, že ho každý smí vypeskovat, vyhodit, obvinit, že se chce stavět někým, kým není a nikdy být nemůže. Byl proniknut podivnou bázní a ta byla zdrojem všech jeho neúspěchů.
Kepl ho pokládá za nejposlušnějšího dělníka. Šajšík mu ten názor nechce vyvracet. Hraje svou úlohu skvěle, tak, jak ho tomu naučila zkušenost šestatřiceti pustých let, plných utrpení. Jen ať si ten omezenec myslí, že ho aspoň někdo ctí jako předáka, jímž se stal pro své psí vlastnosti. Tím nikdo nic neztratí.
"Šajšíku, chceš v sobotu dělat?" ptával se ho Kepl nadutě.
Šajšík vždy horlivě přikývl.
"Když to musí být, pane mistře..."
Julius se k nám vrátil, postál a pak se začal loučit. Rozloučili jsme se prostě, ale srdečně. Řekli jsme si na shledanou, i když jsme tomu sami nevěřili. Stál jsem opřen o lopatu a díval se za ním, dokud nezmizel ve spořilovských ulicích.
A tak nás Julius opustil. Nikdo z nás neví, jak dlouho tu zůstane, ale všichni tvrdí, že příští sobotu bude masové čištění. Propouštějí i v jiné dny, obyčejně se to však stáváv tento osudný den. Práce končí, to všichni vidíme a po každé výplatě se ptáme: kdy? Kolují poplašné pověsti, ale nikdo neví nic určitého.
Jen otroci inženýra Pažouta jsou klidní. Polovina ulic ještě není hotova, maličká lokomotivka neustále tahá vozíky plné kamení. To se rozváží na označená místa, kde je drtí těžká kladiva. Všude zvoní lopaty, nad sehnutými hlavami se blýskají krumpáče, dlouhé hadice chrlí proudy vody. Několik parních válců odfukuje před těžkými litinovými trupy, které za sebou nechávají zválcovanou, hladkou stopu dokončeného procesu.
U Pažoutaje mnoho předáků, kteří nemilosrdně bdí nad hlavami dělníků a ničím se neliší od našeho Kepla. A zde pracují dělníci stále pohromadě, takže pouhá čtvrtinka třeba i poloslepého dozorčího oka je vidí do jednoho. Jsou věčně sehnuti ve věčném pohybu. Pracují v hustém zástupu a nepřetržitě postupuji jako kobylky. Jakmile dokončí jednu ulici, ihned se vrhnou na jinou.
Jen jediná věc je na chvíli zbaví těžké, ubíjející dřiny a dopřeje jim v pracovní době několika blažených minut. Žádný smrtelník jim v tom nemůže zabránit a dělníci jsou za to vděční. Této přirozené lidské potřeby se ovšem nesmí zneužívat, je také pod kontrolou; je to nepsaná, němá kontrola, má však veliký vliv při úvaze o předčasném propuštění. Ale přece jen je tato přirozená potřeba jediná příležitost, kdy dělník klidně a beztrestně vybočí z ustanoveného pořádku.
Záchody jsou zde dočasné, jsou to jen prkenné boudy se skulinami ve střeše. Za sedadla slouží dlouhé špinavé neohlazené trámy. Vždy je tam vidět řadu přihrbených těl, sedících jako unavené vlaštovky na telegrafních drátech. Nic nemůže pokazit ty vzácné minuty; široký kruh nesnesitelného zápachu z rozkládajících se lidských výkalů visí jako spasná clona před zjemnělými inženýrskými chřípěmi...
Všichni staří dělníci dobře znají význam těch "záchranných stanic". A Šajšík jich dnes šťastně využil už dvakrát. Když zmizel po třetí, Kepl šel mimo mne a sháněl se po něm.
"Už je tam dlouho?"
"Teď zrovna odešel."
Předák zmlkl. To stačilo, abych mu zacpal ústa. Chce vědět jenom, jak dlouho tam je. Jak by asi vyváděl, kdyby zjistil, že Šajšík už po třetí odpočívá a že ho klidně pozoruje štěrbinou v prkně.
Slunce se schyluje za borové lesy vzdálených i blízkých kopců. Mezi stromy je vidět špičaté střechy letních chat. Vlevo je Krčský les, poněkud doleji se táhne zlaté jezero zralých pšenic. Není tam nikoho vidět, jen dva ženci mávají kosami a nechávají za sebou pokosené klasné pruhy. Nechtěl bych proležet celý den ve stínu urostlých borovic. Jistě bych nesnesl ani tu ubíjející nudu lenivců, rozložených v prostorných světlých pokojích vábných vil. Chtěl bych mít jen dvě hodiny volného času na procházku. Projít se po polích, potěšit se pohledem na plné, těžké klasy, pohladit urostlé pně stromů, natrhat si trávy...
Poslední paprsky blednou a hasnou, rudá patka slunečního bochníku zapadá kdesi v dálce. Stín večera se snáší tiše a vlídně jako křídlo rajského ptáka. Zazněl zvonec, odcházíme. Les tmavne, touha po procházce mi usíná hluboko v srdci. Unavení, neteční, malátní se řadíme ke kontrole a netrpělivě čekáme, kdy uslyšíme svá jména. Potom se rozptýlíme jako drůbež - až do zítřka. Co nás čeká? Neklidný spánek krátké letní noci.
Juliovo jméno zůstalo bez odpovědi. Mistr Blecha je opakuje. Kepl chvíli přemýšlí, potom se mu naklání k uchu a něco mu šeptá. Všichni mlčí.
Julius Bjanko chybí, Julius Bjanko není dnes v práci. Nevadí. O jedno jméno méně - co z toho?
Odcházím. Jsem sám. Jdu přes trávník po úzké vyšlapané pěšině a čtu nápis na malé tabulce: "Zakázaná cesta. Porušení zákazu se trestá pokutou." Směšné! Vycházím na silnici. Přede mnou jsou Záběhlice, malá víska, v níž žije Julius. Rád bych k němu zašel, abych ho ještě jednou spatřil, ale nemám jeho adresu.
Je mi smutno.
Julie, soudruhu! Už se neuvidíme. Odjedes do nekonečných dunajských rovin, abys stavěl nové domy a nová města. Vysoké hygienické domy s posledními technickými vymoženostmi, s verandami, salony a koupelnami, s velkými rohovými okny, od nichž se slunce nikdy neodvrací. Města s dokonale rovnými ulicemi, s parky, hřišti a náměstími ... Budeš se potácet v dešti i žáru pod neúprosným karabáčem nouze, budeš pracovat patnáct hodin denně, aby se neřeklo, žes umřel hlady, a budeš se radovat krásnému božímu světu - světu ptáků a trávy, opěvanému v tolika nadšených slokách a písních tisíci a tisíci básníky... A naplní-li ti starosti a muka nekonečných beznadějných dnů duši jedem nelidského zoufalství - můj drahý Julie, netlum jej parami alkoholu, najdeš v srdci dosti ohně, abys nad ním zvítězil!...
Nikdy jsem tě neviděl plakat, soudruhu můj. A nikdy jsem tě neslyšel proklínat život. Jen oči ti vždy tonuly v jakémsi toužebném stesku. Toužils po vědění, chtěl ses učit, číst. Nikdy ti však na to nezbyl čas, protože jsi neustále zápasil s bídou. A když jsi někdy večer vzal do ruky staré noviny, víčka ti mimoděk klesla na hluboké, záhadné zorničky a tys usnul, aby ses ráno trhnutím probudil s hrůznou představou těžkých hodin nového dne...
Tak žiješ ty, tak žijí i všichni ti, kteří rozrývají lůno země, kteří pokrývají křížem krážem zemi kanály, železnicemi, tramvajemi, kteří zastiňují slunce džamijemi, kostely, paláci, mrakodrapy a továrními komíny... Tak žijí ti, s nimiž jsi kladl cihlu vedle cihly, kámen vedle kamene, abys v pouhých třech letech vystavěl krásné město, které na tom nízkém návrši vypadá jako klidný, jasný obraz. Nevrátíš se už na toto místo pohodlí a přepychu. Tvé poslání zde skončilo, už tě tu nepotřebují. A budeš dokonce nepříjemný, budeš-li jednou kráčet ve svých širokých modrákách těmito rovnými ulicemi, lemovanými elegantním betonovým zábradlím, a pohoršíš svým naprosto ne vybraným oblekem vkus nějaké mladé krásné dívky. Musíš se mít na pozoru, až potkáš nějakou milosrdnou vykroč hned smělejí, abys ji nepohnul k alstařenu - vykroč hned smělejí, abys ji nepohnul k almužně...
Však vím. Spustí se chladný drobný déšť, začne monotónně a tíživě bubnovat. Zadují vichry, vše ztuhne v mrazu. Ty budeš ležet v nějaké opuštěné chajdě v dunajské rovině a budeš se otravovat štiplavým kouřem mokrého, doutnajícího dříví. Tvé hubené, šlachovité tělo se bude zmítat v horečce staré, zanedbané malarie. Tvé oči budou planout, hlava se ti div nerozskočí bolestí. Ale ty se nevzdáš, neupadneš v zoufalství: v uších ti budou povzbudivě tikat stříbrné hodinky, které jsi nikdy nedostal...



ŠAJŠÍKOVA VÍRA

Přicházím záhy. Je jasný, čistý den, jen vzdálený vršek je zahalen průzračnou stříbřitou ranní mlhou. Vilky se špičatými gotickými střechami vypadají na něm jako zámečky. Spořilov procitá, přejíždějí autobusy, tu a tam se míhají dělníci, otrhaní, s vpadlými drsnými tvářemi. Je 1. srpna. Dnes bude dělnictvo protestovat proti válce.Všichni ovšem z práce neodejdou, jistě jsou mezi nimi i takoví, co nesouhlasí s touto akcí. Ale jedna věc je nepochybná: v celém světě, i v nejzapadlejších koutech zeměkoule se tato myšlenka zavrtala do prostých hlav a bouří krev milionů ztrýzněných srdcí. Přimět tu ohromnou, nespočetnou zmučenou šedou masu, aby stejně myslila, stejné mluvila a skoro stejně jednala - i to už je něco.
Jsem přesvědčen, že to na Spořilově proběhne klidně. Policie učinila opatření - vždyť proto je to policie. Jak by to vypadalo, kdyby se nevyhrnula vyzdobená od hlavy až k patě přilbami a sumkami, kdyby nedala najevo hrdě a přezíravě, že jí dnes nikdo nestojí ani za fajfku tabáku! Je málo dnů, kdy mají někteří jedinci cenu vejce. Jedna kulka-jedno vejce. A lidský život vůbec - to je zas něco jiného: tu se cena určuje od případu k případu...
Před kanceláří je klid a ticho. Dva tři dělníci mlčky kouří a několik žen dumá jak o Dušičkách. Jsou to tři starší ženy a tři děvčata - dvě slaboučká a bleďoučká jako slámky, třetí snědé, veselé, zdravé. Ještě téměř dítě, není tu dlouho, proto snad nachází v těžké práci něco zajímavého a zábavného. Ženy jsou na tom tuze zle. Od rána do večera, zavřeny ve vlhkých, nedokončených místnostech, prosívají vápno. Malá síta jim tančí v rukou, lehký prach se pomalu zvedá, zvolna je zahaluje, houstne a naplňuje všecko kolem jako nesnesitelný, jedovatý dým. Ženy mají na obličejích šátky, to však příliš nepomáhá. Prach proniká tenkou látkou, z počátku je jen dráždí a pak je začne dusit. Oči mají odkryté a stále zaslzené. Zarudlé, zanícené koutky prozrazují, jak příznivé jsou moderní pracovní podmínky v dobře zřízené republice, v níž ženy mají volební právo... Přitom dostávají o třetinu nižší mzdu než my. Ne proto, že pracujeme lépe nebo více, to ne; dostávají méně, protože se narodily - ženami.
Jistě mají velikou nouzi. Každou sobotu při výplatě vidím, jak se jim chvějí ruce, když zavazují peníze do barevných kapesníčků. Prsty se jim svírají jak železné skoby. Ani smrt by jim je nerozevřela, kdyby jim je chtěla odejmout ...
Dělníci přicházejí po jednom, po dvou, přihrblí a zamyšlení, jako odsouzenci. Staví se u stěn boudy, nebo sedají na hromady prken a kouří. Dva z nich tiše, ostražitě rozmlouvají.
"Jestlipak budou v Praze manifestovat, co myslíš?" ptá se jeden.
"Nevím," krčí rameny druhý. "Mně to připadá hloupé."
"Proč?"
"I jen ať je válka. Aspoň..."
"Válka je zlá, člověče, hlavně pro nás je zlá. My budeme trpět, my budeme umírat."
"Jako v každé válce. Ale válka trvá rok, dva roky, pět let - a skončí. A pak může dojít k revoluci. Co teď - dřeš celá léta, hnusně, bídně, a konce to nebere, kouska naděje nemáš. Kašlu na takový život! Jestli nebude válka, nikdy to neskončí."
Vtom náhle ztichli, asi poplašeni mým neopatrným nasloucháním, které toho dne opravdu mohlo budit podezření, hovořilo-li se na takové thema.
Zazněl zvonec, zkontrolovali nás jako obvykle a jako obvykle jsme se rozešli po práci.
V Blechově partě pracuje mladý bulharský emigrant z Pazardžiku. Jmenuje se Stefan Dimitrov, ale tady ho všichni znají jako Koču. Kočo nechodí ke kontrole, protože ho mistr dobře zná. Dnes ráno je však u boudy a čeká, co se bude dít. Už předtím mi říkal: "Nic z toho nebude. Na Spořilově pracuje spodina českého stavebního dělnictvá." Když pak všichni vykročili mlčky, pokorně, se sklopenou hlavou, tak, jak kráčeli každé ráno, vzpomněl jsem si mimoděk na Juliova smutná slova: "Lumpenproletariát... Lumpenproletariát..." Kočo se zlobil:
"Vždyť jsem to věděl! Chtěl jsem se jen přesvědčit..."
"Proč se čertíš, Kočo?"
"Proč!" ukázal na zástup. "Je tu jeden dělník, říká o sobě, že je komunista, je prý dokonce ve straně. Šel jsem jednou k němu a oslovil ho "soudruhu". Řekl mi: Nejdřív jsem pán a teprve potom soudruh."
Kočo mávl rukou.
"A to si říká bolševik! Pověz mi, jestli se dá s takovou spořilovskou sebrankou něco dělat!"
Neodpověděl jsem. Vím však, že se s takovou sebrankou dá dělat leccos. Spořitelna s ní na příklad udělala celé město. A později tatáž spořitelna s týmiž "pány soudruhy" povede i válku. Proč ne? Válka dá vzniknout ještě mnoha jiným spořitelnám a bankám...
...A až hlad a zkáza, epidemie a zoufalství stisknou svými kleštěmi hrdlo miliardových mas, ty nakonec povstanou a přes vlastní mrtvoly svrhnou temné síly všeho prohnilého a vyžilého...
Nepřestávají nás honit. Podáváme cihly, nakládáme maltu, svážíme škváru... To neznamená nic dobrého. Práce končí, a my se ani nezastavíme. V sobotu jich několik pustili; příští sobotu prý bude masové propouštění. Dělníci jsou celí rozechvělí, hlavně ti, co mají rodinu a rodiče. Zas ty ztracené dny, chození od rána do večera po různých stavbách, chladné, přezíravé pohledy inženýrů a mistrů, anebo to jejich ,,děkujem vám za práci..." Inženýři jsou - abych tak řekl - "humánnější", ti pouze řeknou, že není práce, a pokrčí rameny s výrazem politování. Mistři se cliovají nadutě, ba drze. Přijímání dělníků jim obyčejně něco vynese. Děje se to ve formě dárku: dostanou část první výplaty nebo máslo, je-li prosebník chudý venkovan, který si přišel do velkého města něco vydělat, aby uhájil živobytí.
Dnes máme novou práci: snášíme dřevo. Ulice, zahrady, krátce a dobře, celá horní část města je poseta trámy, traversami, prkny, špalky a spoustou jiného dříví. Sbíráme to kus po kuse a snášíme na hromadu, u níž stojí nezapřažený vůz. Než naložíme drobné kousky, musíme tam zvednout dlouhé těžké trámy. Jsme na to čtyři: Pokorný, Klinger, Šajšík a já. Pokorný neúnavně vtipkuje a občas provede hotový artistický výstup. My se válíme smíchy, a když konečně přestaneme, cítíme se unavení, ale osvěžení.
Trámy jsou příliš dlouhé a příliš těžké. Přenášíme je jeden po druhém s velkou námahou. Důmyslný Klinger našel dvě krátké železné trubky. Položili jsme je na zem, na ně jsme umístili trám a nyní jej neseme-dva vpředu, dva vzadu.
Kráčíme zvolna, stejnoměrně a mlčíme. Krky máme natažené, těžce oddychujeme. Pokorný začíná žalným hlasem, hlasem zoufalství a smutku po něčem drahém a nezapomenutelném, zpívat srdceryvnou pohřební píseň.
Ten obrovský trám vskutku vypadá jako mrtvola, kterou teď pohřbíváme, když dohrála svou roli. Je to nuzácký pohřeb za účastí čtyř pozůstalých, s přežitkem licomerného oplakávání. Ukládáme nebožtíka s hekáním, rámusem a láteřením. A jak tomu bývá po každém pohřbu, i my pak odstupujeme s povzdechem úlevy.
Z protějšího domu vyšla tlustá ruměná mladá žena. Zastavila se na schodech, rozhlédla se a ihned se zadívala na Pokorného. Inu, byl krasavec, to jsme musili denně ke své nelibosti konstatovat.
"Copak, slečno, chcete nám pomoct, nebo se jen chcete potěšit naší dřinou?" řekl Josef a poklonil se galantně jako na scéně.
"Moc ráda bych vám pomohla," vykřiklo to silné, statné děvče, "ale jsem taková slabá..."
Vyprskli jsme, jen Pokorný se tvářil vážně.
"Ovšem, ovšem," odpověděl tónem starého zkušeného lékaře, "potřebujete silnou, výživnou stravu, abyste trochu zesílila. Vždyť ve vás pomalu není ani kapička krve!"
A děvče přímo přetékalo krví!
Klingerovi vypadla dýmka, jak v ustrnutí otevřel ústa.
Ani Pokorný to nevydržel - nafoukl se a zakokrhal jako kohout. Zapomněli jsme na trámy, na vůz i na Kepla. Bylo to tak příjemné zasmát se od srdce ...
"Co je to za ženskou?" zeptal jsem se pak Pokorného.
"Služebná. Znají celý Spořilov..." A významně zamrkal.
Hodiny míjejí. Často vystupujeme na špičky a díváme se do oken protějšího domu, na hodiny, visící na stěně. Klinger dnes zapomněl hodinky a pro nás je to hotové neštěstí. Jestli nás pošlou jinam, budeme pracovat v trýznivé nevědomosti - nebudeme se mít čím utěšovat. Že jsou hodiny opravdová útěcha, o tom by mohl pochybovat jen ten, kdo nikdy nebyl cílem oka bdělého dozorce. Chodíme jako čápi po celé délce ulice, nahlížíme do zahrádek za betonovými ploty a snášíme všecko na hromadu. Táhnu dvě traversy, ale Pokorný mě zastavuje.
"To je Pažoutovo!"
Mám to tedy nechat ležet. Dobrá. Nemám nic proti tomu, odvléci to na místo, kde jsem to vzal. Hlavni věc je, aby Kepl viděl (a Kepl slídí ze skrytých koutů), že pracuji. Co dělám, to už je jiná otázka.
Nemám štěstí. Jen trochu polevím, už předák odněkud vyskočí. A vyskočí z takového místa, odkud ho nejméně mohu očekávat. Pokouším se chytračit jako ti druzí, ale nejde mi to. Jenže pracovat poctivě a svědomitě jedenáct hodin, to by bylo nad mé skrovné fysické síly, nehledě k tomu, že by to byla hloupost, ba zločin proti sobě a v mnoha případech i zločin proti soudruhům.
A přece jsem si bez zvláštního úmyslu během doby osvojil některé metody starých, zkušených dělníků. Pud sebezáchovy nebo snad nutnost hledat východisko z těch vražedných podmínek mě vedly tak, že jsem skoro po každé vytušil, odkud a proč se Kepl vynoří. Ve skutečnosti na tom ovšem nebylo nic nevysvětlitelného. Prostě jsem porozuměl jeho manévrům tak, jak se denně projevovaly. Mimo to se i můj zrak naučil rozeznávat s fotografickou neomylností jeho šedý oblek; stačilo, aby se někde jen nepatrně kmitl, a už jsem byl ve střehu.
Pozoruji Jana. Zmizí někdy na celou hodinu a vrací se těsně před tím, než nás navštíví dozorce. To není náhoda; dělá to každý den a vždycky úspěšně. Ze všech nejzkušenější je však Pokorný. Dovede si šikovně rozdělit práci, co nejpřísněji zkoumá všechny možnosti a dává nám instrukce, jak odpovídat, kdyby nás Kepl navštívil v jeho nepřítomnosti. Má k takové opatrnosti důvod. Kepl vůbec netají, že ho má na mušce a že hledá vhodnou příležitost, aby ho usvědčil z nesvědomitosti a absence. To by se rovnalo propuštění, čímž by Kepl unikl mnoha posměškům a urážkám, pro něž měl s Pokorným časté rozmíšky. Kromě toho všeho Pokorný "špatně" slyšel a "špatně" viděl: viděl ještě o kus dál než my (přestože byl krátkozraký a nosil brýle) a často zaslechl věci, z nichž Kepl naprosto neměl radost.
Když po sobě pasou dva nepřátelé, je srážka nevyhnutelná.
Kepl je ostražitější než kdy jindy. Je zjevné, že je celá kancelář na nohou. Všichni od posledního předáka až k inženýrovi procházejí tichými uličkami města a s mimořádným zájmem sleduji a pozorují dělníky. Blíží se poledne - a naši páni se ještě bojí demonstrace!
Odpoledne bylo obzvlášť dusné. Všichni pracujeme a nikdo o odchodu ani nehlesne. Chvílemi mám záchvaty vzteku, chvílemi se hroužím do neradostných myšlenek. Přemítám, dá-li se čekat od těch usouzených nešťastníků něco jiného. Ode tmy do tmy, bez odpočinku, bez naděje v lepší budoucnost, s tíživou myšlenkou na nezaměstnanost a hlad se nepřetržitě plazí jako brouci, hnáni nepřekonatelným pudem - dýchat, žít, prostě existovat. Myslí zatím jen na sebe a věří v "dobrou vůli"; doufají ještě, že horlivostí a pokorou dojdou ke zdroji osobního štěstí. Budou teprve hořet v bludech, z nichž jinde už nezbyl ani popel. Platí se jim za hodinu a ty hodiny nikdy nekončí. Pokoušejí seje dohnat, zůstávají jeden za druhým pozadu - a stále se jen otupělí a vyčerpaní potácejí v začarovaném kruhu čtyřiadvaceti hodin. Večer je vyprovází unavené a netečné, jitro je vítá rozespalé a podrážděné... A zase ty nekonečné, ubíjející hodiny, klamné jako přeludy v poušti...
Cítím, jak se spáry tupé lhostejnosti počínají zatínat i do mne. Žiji teď jako rostlina. Pociťuji neukojitelnou nutnost jíst, spát a dýchat. Touha po čtení a vědění mi leží až někde hluboko v srdci. Každý večer po práci sahám po knize, ale hned u první stránky mě přepadne spánek. Klesám do jeho omamných hlubin, abych ráno procitl s bezmeznou zlostí a nenávistí k netvoru, který nás otravuje a dusí těžkými, ostrými chapadly.
Vyčítal jsem Juliovi, že spoustu věcí nečetl, a dosud jsem nezapomněl na jeho neochotnou, poněkud provinilou odpověď:
"A kdy mám číst? Nikdy mi nezbude čas."
Nikdy...
V paměti se mi řadí dlouhý pás jmen dělníků, zapsaných velkými nesmazatelnými písmeny na stránkách vědy, literatury, filosofie... Kolik námahy a zklamání je čekalo v těžkém boji o existenci a kolik obrovské energie musili vynaložit na své cestě za vzděláním... Julie, Julie! Kéž bychom dosáhli aspoň maličké části toho, co naši černorucí bratři za staletí vytvořili!
Den uplynul. Upíráme oči k severu, ku Praze. A mlčky se tážeme: dělo se tam něco? Manifestovalo dělnictvo?...Věřím, že ano, přestože mi Kočo přinesl znepokojující zprávy. Stáhli prý sem policii z venkova a za okny i na střechách mnoha domů umístili smrtonosné hlavně mnoha set kulometů...
"Měli by pálit do jejich hlav!" zatoužil Kočo.
Pracujeme dole u rampy. Rovnáme vyložené dříví, dlouhé tlusté trámy skládáme na jednu stranu, vedle nich ty kratší, o kousek dál prkna a ostatní zbylé kusy. Kepl kouří a mlčky nás pozoruje. Je od hlavy k patě vtělené mlčení a vážnost. Víme, proč se tak chová. Dnes mu bylo uloženo kromě služby pánům i trochu policajtské podlosti. Nedává najevo, že nás poslouchá, neustále však nastavuje ucho. Nechce zřejmě ani v tomto směru zůstat bez zásluh. Všechno už by bylo skončilo jako jindy, kdyby mu nebyla přišla na pomoc nečekaná, ale vítaná příležitost.
Od Spořilova po Pažoutově polní drážce přicházel žlutovlasý orangutan. Asi si důkladně přihnul, protože pěkně vrávoral. Kepl se naježil a zatvářil se nesmírně důležitě. Přece se dnes tedy něco stane!
"Nazdar, kluci!" křičel už z dálky nečekaný host. "Jdu si k vám zahulit... prosím laskavě..."
Dozorce k němu pokročil, aniž spustil ,,žhavý" pohled s jeho tváře. Tím hypnotisováním ho chtěl už předem poplašit a nám přitom ukázat, jak zhoubný je takový čin.
"Proč nejsi v práci?" zeptal se zachmuřeně.
Orangutan na něj vykulil oči a strčil si do úst cigaretu. Sotva stál na nohou.
"Oheň - prosím laskavě... Pokorný, dej sem sirky..."
Prvá otázka tedy vyšla naprázdno.
"Pane, chci vědět, proč nejste v práci!" úsečně křikl Kepl.
"Ale - šli jsme si kapánek líznout, pane mistře... Jen práce... samá práce... už nás to omrzelo..."
Tato prostá odpověď stačila, aby zchladila rozčertěného dozorce. Konec konců- Spořilov nejsou kasárna a nájemná práce je svobodná. Člověk má dvě ruce a disponuje jimi podle libosti: může šije uříznout a zahodit, zachce-li se mu. Nepracoval, nedostane peníze. A konec. Jaképak tu ještě úvahy? Není to ani ponejprv, ani naposled. Každý občas odejde z práce.
Věděli jsme, co se skrývá za tím feldvéblovským tónem. Formálně se ten konflikt urovnal. Kepl pochopil, v čem chybil. Svobodný občan se má jen pozorovat. Napadnout jej veřejně, to není taktické. Blamuji se zákony, úřady...a konečně i celé XX. století. Důležité je vyhledat a označit žádoucí objekt. K napadení jsou tu jiné cesty, ba i zvláštní úřady a lidé...
Kepl se to ihned snažil napravit.
"Kdepak jste píli?"
"Nahoře v boudě."
"Kolik vás bylo?"
"Tři."
"Kteří to byli?"
Výslech opilého polekal. Pochopil, zeje v tom něco špinavého, a rozpačitě se zapotácel.
"Pane mistře..."
"Táhni!" zařval Kepl a ukázal na cestu, vedoucí dolů.
Mlčeli jsme, zaliti studem. Já věděl dost z politické eko nomie, mluvíval jsem o theorii nadhodnoty, vysvětloval jsem, jak velký význam má proletářská solidarita - a teď tu stojím jak pařez. Pokorný kritisoval zrádnou politiku sociálních demokratů při hlasování o pozemkové reformě v Československu, krutě a nelítostně se vysmíval biskupům a kněžím, vtipkoval o anglických aristokratech - a teď tu mlčí jako ryba. Sajšík pořád vyzpěvoval "car Nikolaj, car Nikolaj" i s tou sprostou ruskou nadávkou bývalému veličenstvu - a teď jen kouká jako vyplašený zajíc.
Věděli jsme toho hodně, mohli jsme se s pathosem přít o sociální křivdy a světovou revolucí, články v levém tisku se nám zdály málo odvážné a ostré, opovrhovali jsme všemi oportunisty a likvidátory - a v den světové demonstrace proti válce pracujeme před opilou tváří žalostného příživníka a bezděčného provokatéra...
Kdyby byl Kepl jen trochu chytrý, byl by se nám od srdce vysmál. Ten vzdálený vnitřní hlas, který nás zadržel, abychom za suchou skývu nic nedělali, ten přesvědčivý hlas ,,rozumu", který nám radil k zdrželivosti a mírností - vím, že týž hlas po všech trpkých zkušenostech se smířlivými klamy a falešnými sliby, týž hlas nám před poslední zhoubnou možností dodá odvahy, abychom přeskočili na druhý břeh, na břeh naší věci...
Zavládl opět klid.
1. srpen minul pokojně a panstvo teď odpočívá v kanceláři, spokojené a bezstarostné.
Nakládáme kámen. Je to těžká práce, ale my do ní vkládáme sílu i obratnost, takže ani nepozorujeme, že jsou vozy přeplněné. S posledními vozy všichni odešli, zůstali jsme pouze já a Šajšík. Před hlavním skladem stojí od včerejšího večera vůz prken. Máme za úkol jej vyložit a počkat na další vozy, které ještě přijedou.
Zastavil se u nás mladý dělník. Lopata se mu blýská vysoko nad hlavou jako kopí. Má bílou tvář, do čela mu padají lehké plavé kučery. Pokorný k němu vyšel mezi řady cihel.
"Není tu co dělat - zůstanou tu jenom dva!"
A chtěl jít za odjíždějícími vozy.
"Tak už je se mnou konec. Ráno mi poděkovali."
"Proč?"
"Protože jsme si včera odpoledne trochu lízli."
"Vždyť to není nic nového - já onehdy taky..."
"To se ví, taky jsem si to myslel. Jenže páni si představovali něco jiného. Mám vztek, že jsme to doopravdy tak neprovedli. Teď je konec..."
"To jen tebe vyndali?"
"Ještě dva."
"Vážně? Koho?"
"Velkého Fraňka a tu svini, co nás udala."
Pokorný se pleskl do stehna.
"Včera? Tady? Před Keplem?"
"Právě. Kdyby to bylo před někým jiným - ale Kepl...Na toho mizeru leda plivnout - lump ohavný..."
"Co budeš teď dělat?" zeptal se věcně a s účastí Pokorný.
"Co - budu hledat práci, jak jinak. Snad nemyslíš, že padnu před Rasputinem na kolena? Fuj!"
Když Pokorný slyšel, s jak vášnivou nenávistí vyslovuje přezdívku, kterou Keplovi sám přišil, usmál se jako nad výhrou z loterie.
"Však se něco najde, ještě je brzy," dodal mu odvahy a rozběhl se za posledním vozem, který už brčel nahoře. Všichni tři jsme zamířili podél srovnaných červených cihel. Jsou mezi nimi všelijaké uličky, které si Šajšík důkladně prohlíží a cení přitom své drobné nečištěné zuby.
"Copak se ti líbí, Šajšíku?" ptá se ho náš společník.
"Koukám, že by se tu mohl člověk krásně prospat," odpovídá Šajšík, "jen kdyby mohl zmizet Keplovi."
"Eh - ten pes obrátí všecko vzhůru nohama a zase tě vyčenichá," vzdychl kučeravý mladík.
Loučíme se s propuštěným soudruhem a jdeme k vozu. Šajšík poskakuje kolem hromad dřeva, šplhá jako veverka, a než se naději, stojí na naložené fůře. Drobné, porušené kusy budeme házet na jednu stranu, ty zdravější na druhou. Šajšík mi vysvětluje, že se odpadky prodají za topivo, ostatní jako materiál na jinou práci. Dobře. A potom?
Šajšík krčí rameny. Potom počkáme na další vůz, to se přece rozumí samo sebou.
Jak jde práce od ruky, když tu není předák a když člověka posiluje naděje na odpočinek! Shodili jsme to všecko za pět minut. Ještě deset minut - a hledíme na sebe tázavé. Ani jeden z nás neví, co se má nyní dělat. Totiž - předstíráme, že nevíme. Vyložili jsme a roztřídili materiál podle instrukce a teď si přirozeně odpočineme.
Z protějšího skladiště vyšel správce a zastavil se naproti nám. Funí jako pokažený měch. Do jeho blahobytného teřichu by se klidně vešel soudek na pivo. Nedovedu určit průměr nejširší části jeho těla, ale dovoluji si tvrdit, že jeho blahorodí těžko by prošlo kterýmikoli dveřmi.
Až dosud jsem se domníval, že takové exempláře žily jen za dob Gogolových. Marně se snažím rozeznat aspoň jeden lidský rys. Tlusté lidi jsem ovšem potkával často, ale ponejprv vidím tak beztvarou, nehybnou, tupou, zvířecí tvář. Dvě očka mrkají pod vrstvami tuku a jen podle toho poznáš, že to není meloun z druhu těch obrovských šedozelených melounů, které se rodí v údolí Marice.
Měli jsme za to, že nám přišel něco říci, něco poručit, když se na nás tak dívá se zkříženýma rukama. Tady má každý právo nám nařizovat a poroučet, ať je to cokoli, jen když je to v zájmu Spořitelny. Brzy jsme však poznali, že ho taková zpustlá stvoření jako my nemohou zajímat. Rozhodli jsme se, že si sedneme. Jsme dobře ukryti, jen musíme být opatrní. Kdykoli se můžeme dát do práce, aby se zdálo, že po dlouhé dřině končíme.
Šajšík se schoulil pod traversy. Vypadá tam jako vyplašená myš. Já jsem si položil dveře přes dvě klády a natáhl jsem se na ně. Tomu se říká život, holenku! V té chvíli mi nepřišlo na mysl žádné přirovnání, ale zdálo se mí, že pohodlnější lůžko si ještě nikdy nikdo nevymyslil. A když jsem pak vyndal z kapsy staré zmačkané noviny a dal se do čtení, div jsem v nadšení nezapomněl na všecko kolem. U všech čertů, vždyť jsem skoro jako nějaký poslanec nebo vyšší státní úředník! Válím se, čas plyne a penízky se mi hromadí... hromadí...
Objevil se odkudsi Kohlbach. Našlapuje jako šedý oškubaný pavouk. Mrňavou čapku má jako vždy sraženou k uchu. Chvílemi se shýbá, aby ukázal, že pracuje. Když mě spatřil, poskočil.
"Vstaň, proboha, vstaň!"
"Proč?"
"Vstaň, člověče, vstaň!"
Napadlo mi, že asi přijel s vozem.
"Už jede?"
Šajšík vyděšeně vylítl a popadl kus dřeva.
"Už jede?" opakoval.
"Kdo?" otočil se udiveně Kohibach.
"Vůz."
"Ne."
"A Kepl?"
"Nevím, kde je Kepl."
"A kdo tě sem poslal?"
"Nikdo. Sel jsem sem dolů, protože jsem myslel, že tu jsou všichni. Nahoře jsem to dodělal a nemohl jsem nikoho najít." To nás uklidnilo. Zmýlil se - nic víc tedy. Ale mne popadl vztek na toho mrňouse. Co tady ječí, když nehrozí nebezpečí!
Kohlbach nevydržel v klidu na jednom místě. Rozhlédl se, spatřil rozvrzané troky a začal je někam táhnout. Jímala ho šílená hrůza při myšlence, že by ho obvinili z lenosti a ulejvání. Jistě živí početnou rodinu, nechtěl by se octnout s holýma rukama na dlažbě. Vstal jsem také, nakažen všeobecným strachem. Jenže opravdu není co dělat - všecko je na svém místě. Kohlbach navrhl, abychom rozházeli pečlivě složené vozíky a zase je srovnali. Musí se něco dělat - toť celé tajemství té nesmyslné paniky. Protestoval jsem. Pohlédl na mne prosebně.
"Pochop to, kamaráde, je zakázáno sedět!"
Celý se třásl.
Sedl jsem si a znovu jsem přeměřil délkou svého těla hladké dveře. Pod hlavu jsem si podložil krátký silný klacek. Slunce bylo již hodně vysoko a pálilo. Převracel jsem se chvílemi jako na pláži a kochal se pohledem na Kohlbachovu žalostnou tvář. Nedal si říci, zatahal za jeden vozík a celá hromada se zahoupala.
"Nech toho!"
Šedý človíček na mne vytřeštil oči jako na satana, připraven utopit mě na lžíci vody, a bezkrevné rty se mu zlobně sevřely. Beze slova zatahal za vozík po druhé a hromada se hrozivě nahnula. Tu jsem ho postrašil:
"Povím to mistrovi!"
Paže mu klesly jako uťaté, znehybněl s truchlivým výrazem v obličeji. Když se po chvilce vzpamatoval, měl vyhaslou dýmku.
Přistihne-li nás tu některý mistr nebo inženýr, řekneme pravdu: nechali nás tu, abychom vyložili vozy, všecko je hotovo, odpočíváme. Slízne to Kepl, protože nás nemá nechat bez práce.
Kohlbach chránil sebe a tím i předáka.
Už se mnou pak neztratil ani slovo. Po této příhodě se práci s námi vyhýbal. Nejlépe se cítil, když byl sám - u vozu nebo u některého mistra. Zpozorovali jsme, že jeho spojení se zfanatisovaným předákem se každým dnem utužuje. A čím více se ti dva sbližovali, tím zjevnější byla jeho nenávist k nám, tím více nás přezíral.
Jednoho.rána jsme čekali na kontrolu a hovořili o životě v Bulharsku.
"U vás je laciné kouření," řekl a odmlčel se. Nikdo mu nevěnoval pozornost.
Kohlbach odešel. Kepl ho vzal hned k prvnímu vozu. "Dnes je to dobré, Šajšíku," poznamenal jsem. Malý Slovák se usmál. Pracujeme rychle. Jeden z vozů je plný travers. Hromada rychle roste. Šajšík je nahoře, já podávám. Až skončíme, odpočineme si. Dobře se spolu bavíme, už jsme se seznámili. Hoříme touhou sednout si tváří v tvář, volně, s rukama v klíně.
Začaly se objevovat ženy, někdy i starci s dlouhými barevnými dýmkami. Vyptávali se, bude-li se tohle všecko prodávat. Odpovídali jsme jim, dokud nás ta nečekaná informační služba neomrzela. Často nás přepadají nudně zvědavé babky. Posíláme je bez okolků do kanceláře hlavního skladiště. Meloun je posílá jinam a rozmrzele funí - ruší ho ve spánku. S potěšením jsem se díval, jak se to předpotopní zvíře rozčiluje.
Sedíme s Sajšíkem, kouříme a povídáme si. Nikdo sem nejde, nikdo nás nevyrušuje. Sajšík chce vědět, zda jsem četl noviny a píší-li o včerejší akci. Ano. Sajšík se domnívá, že včerejší den minul skvěle ve velkých městech, kde je ukázněné průmyslové dělnictvo. Správně. Kdežto v Praze? V Praze se demonstrovalo jen v některých čtvrtích - do středu města nic z toho neproniklo. Můj druh tedy není tak hloupý. A vůbec prostí lidé - dělníci a vesničané - mají velmi správné názory o věcech, blízkých jejich srdci, jsou však plaší a nejistí, poněvadž nikdy neměli čas ani možnost systematicky rozšiřovat a prohlubovat své znalosti. Snaží se však neustále dozvědět se co nejvíc a přes mlhovinu odvěkých bludů a předsudků, předtuchou biblických proroků dovedou velmi správně zachytit prameny velkých, složitých historických událostí,
Pouštíme se do labyrintu politiky. Sajšík se zajímá o rusko-čínský konflikt. Rozčiluje se a nakonec mi tiše svěřuje: "Ne, Rusko nebude poraženo!"
Nesouhlasím s tím. Proti Rusku vstane celá Evropa, ba celý svět. Musí prohrát. Jen ať se podívá na Anglii, Francii, Německo, Spojené státy - jaká technika, jaké zbraně, kolik vojska! Polovina postačí, aby Rusko do roka porazily.
Šajšík energicky mává rukou: "Ne!"
Pokračuji. Rusko je chudé, dosud rozvrácené dlouhými válkami a krutou pětiletou občanskou válkou, a jak je známo, dnes může válčit jen ta země, která má k tomu prostředky. Válka je obchodní podnik. Kdo staví Spořilov? Ten, kdo má peníze, že?
Šajšík do jisté míry souhlasí. Ale kdo bude bojovat - to by chtěl vědět.
"Kdo bojoval ve světové válce?"
"My, dělníci."
"Nu, budeme tedy zas bojovat."
"Počkej, to ne!" vykřikl Šajšík a vztáhl proti mně ruku.
"To si ještě musí rozmyslit."
"Kdo?"
"Ti, kdo dělají války. Dřív to bylo snadné. Poslali tě na frontu a tys bojoval. Kdybys ustoupil, zabili by tě, kdybys chtěl dopředu, taky by tě smrt neminula. Nepřítel je vpředu i vzadu. Ale s Ruskem by to teď bylo jiné. Pošlou tě proti němu proto, že to právě s tebou dobře myslí. Jenže ty se nemusíš bát vzdát se ruským dělníkům, přijmou tě jako soudruha, a nějako zajatce."
Kepl by jej pod hrozbou propuštěni jediným slovem přinutil, aby projevil souhlas s pravým opakem. To já nemohu. Sajšíkje si tím tak jist, jako je si jist, že má na ruce pět prstů.
"V neděli nepůjdu dělat," říká. "Koupím si noviny a přečtu si je."
"Které si koupíš?"
"Neboj se, vím které. Jsou noviny a noviny. Jedny říkají pravdu, jiné jen samé lži. Ty, které lžou, nikdy nekupuji a nečtu. Škoda peněz. A i když mi padnou do ruky, mne neoklamou. Já vím své."
Co?"
"Všecko. I to, že Rusko zvítězí. Och - kdyby byl lljič živ, už bychom teď taky byli svobodní..."
"lljič? Jaký lljič?"
"Lenin."
"A co by udělal?"
"Iljič? Celé zázraky!" nadšeně zvolal Šajšík. "Nemáš potuchy, co byl lljič pro dělníky. Soudruh, opravdový soudruh! lljič pořád jezdil, z jedné země do druhé, chodil po vesnicích i městech a učil chudé, jak mají bojovat za život, za lidský život... A jak je učil, jak jim radil!...
Řekne ti něco - a řekne ti to tak prostě, tak jasně... Připadá ti to z počátku, jako by ti to říkal nějaký soudruh, a ne sám Lenin. A za nějakých čtrnáct dní najednou prohlédneš, pochopíš, kdo jsi a proč tu jsi... Není místa, kam by jeho noha nevkročila. Byl v Německu, byl ve Francii, v Čechách i v Bulharsku, byl až v Americe. A byl tady v Praze. Pracoval na stavbě; podával cihly, nosil maltu, zdvíhal krovy - dělal to asi tři týdny. Byl zmučený a ohnutý, otrhaný, a mlčel - jako pravý dělník. A nikdo netušil, že je to Iljič. Jak by to kdo také mohl tušit? lljič na stavbě! Připustil by kdo, že je to možné? Ne. A přece je to čistá pravda, přísahám. Iljič, opravdový ruský Iljič byl tady, pracoval na stavbě tak, jako my tu pracujeme, a nikdo o tom nevěděl. Jednoho dne odjel do Vídně. Dělníci se dozvěděli, že ten malý, ohnutý soudruh byl lljič, a měli radost. Dozvěděli se to i páni. Udělali poplach - pozdě! Policie se vyptávala, vyslýchala -jak se to jen mohlo stát? A pořád jen Iljič, Iljič... Jenže lljič byl nepolapitelný. Šel vždycky tam, kde ho nečekali; a šel tam tehdy, kdy bylo třeba. Tam, kde ho zvětřili a kde se nemohl sám ochránit, dělnici ho schovávali.
Nebylo dělníka, který by nebyl miloval lljiče," pokračoval Šajšík, když nabral dech. "A Iljič je měl také rád. Byl jim otcem, radil jim, co mají dělat, a utěšoval je, když jim srdce svíraly starosti.
Jednou ho chytili - bylo to v Rusku. Už tě máme, ďáble! - radovali se generálové. Zavřeli ho do nejtemnější kobky v nějaké pevnosti - byla celá ze železa a kamene. Všude kolem voda. Zamkli ho tak, že i kdyby se v ptáčka proměnil, nemohl by uletět. Venku stály stráže s granáty, puškami, bodáky - hlídali, aby mu nepomohli zvenčí. A zatím... Druhého dne se mu šli pošklebovat a vysmívat- a kobka prázdná, lljič frnkl. Sami vojáci mu pomohli. Nikdo z lidu nebyl proti Iljičovi. Honili je, zatýkali, bili - všecko nadarmo. Hledali, prohledávali, vyslýchali - zase marně.
Za války objel Iljič všechny fronty. Ale nikdo ho nepoznal. Doslechl se, že se bouří ruské pluky. Už byl ve vagóně a přes Německo, přes Rakousko do Polska - tam začal. Chytil generály, chytil knížata a hrabata a zavřel je, cara a celý jeho rod pobil, že po nich nezůstal ani chlup. A řekl vojákům, dělníkům a rolníkům: Žijte teď v míru, tak, jak to bude pro vás nejlepší! To jim řekl. Od té doby pracují, a co vyrobí, všechno je jejich. Proto Rusko nepadne. Přísahám, že nepadne!"
Stěží jsem ho poznával. To že je ten zamlklý, bojácný plavovlasý Slovák? Oči mu plály a zářily bezmeznou, neotřesitelnou vírou. Rděl se, na čele mu vyrazily drobné kapičky potu. Ani Kepl by ho teď nepřesvědčil o opaku. Ne, sám lijíc by mu neodporoval!
Po chvíli se trochu uklidnil.
"Řekni mi, kdo je větší," otázal se, "Marx, nebo Iljič?" Vyvalil jsem na něj oči. Šajšík ví o Marxovi a ptá se, kdo je větší! Jistě se až dosud přetvařoval...
"Co ty myslíš?" zeptal jsem se.
"Nevím. U Marxe a Engelse je to něco jiného. Marx je větší, to ti řekne každý. Ale lljič a Marx -- nevím..."
Mám to tedy rozhodnout. Marx, nebo Lenin?
"No tak se podívej," začal jsem tónem rozhodčího, "nedá se říci, zda je Marx větší než Lenin nebo Lenin větší než Marx. Když nějaký inženýr udělá plán domu, může jej postavit bez dělníka, bez někoho, kdo podává cihly, kameny, vápno, tašky? Nemůže. A co by se tedy s tím plánem stalo? Nic. Byl by jen na papíře a lidé by zůstali bez domu. Kdo je tedy větší - inženýr, nebo dělník?"
"Hm - oba stejně..."
"Kdyby byl Lenin neprovedl Marxův plán, měli by teď ruští dělníci a rolníci svůj stát?"
"Ne."
"Co tedy řekneš? Kdo je větší - Marx, nebo Lenin?" "Jsou si rovni."
Šajšík zauvažoval a pak ukázal své drobné zuby. "Nakonec se ukáže, že náš inženýr a já jsme si rovni!" "Musíte si být rovni. A budete si rovni, až odstraníte Spořitelnu a ostatní banky, které za ním stojí. Jak se to má udělat, to právě Lenin ukázal dělníkům."
Šajšík hledí se skrytým nadšením. Ale přece jen se mu nechce věřit, že také on bude někdy někomu roven. Je tak ponižován, peskován, přezírán a vyháněn, že mu připadá nepravděpodobné, že by zasloužil jiného osudu. Když hovoří o vítězství dělnické třídy s takovým pathosem a s takovou nezvratnou vírou, zdá se, že sebe z toho vyjímá. Vozy přijíždějí s velkými přestávkami. Celou hodinu sedíme a rozmlouváme. Themata se neustále mění, jen Šajšík je důsledný. Ať odbočí kamkoli, ať mluví o čem chce, nezapomíná na svého lljiče.
"Kdyby byl žil ještě aspoň dva roky, jen dva roky!" vzdychl. "Nu, objeví se nový Iljič, ba jistě už je, a přijde den, že vystoupí a dokončí to, co se začalo v Rusku."
"Jaký nový lljič, kde?"
"V Maďarsku."
"Kdo?"
"Rákosi. Slyšels o něm?"
"Ne," zalhal jsem.
"Je teď zavřený. Bojí se ho pustit, protože svými řečmi působí na lid. Už když byl malý - takhle, když ještě chodil do školy, viděl v Budapešti dělníky, kteří chtěli proti něčemu protestovat a nevěděli jak. Byli to prostí lidé a mlčeli, protože nikdo neuměl povědět, co chtějí a co je bolí. Chlapec se pozeptal toho, vyptal se onoho, pochopil všecko a dal se do práce. Mluvil k nim, div je nerozplakal. Tu ho dělníci zvedli na ruce a nesli a on nemlčel - mluvil a mluvil... Od té chvíle na něj nikdo nemůže zapomenout - v Maďarsku ho znají i děti. Tak to je Rákosí."
Šajšíkovou slabostí jsou temperamentní maďarští dělníci. "To jsou hrdinové! Hrdinové jsou!" opakuje. "Kdyby na ně nebyly udeřily cizí státy, měli bychom taky tam sovětskou republiku."
"Zúčastnil se Rákosí maďarské revoluce?"
"Jak by ne!" podivil se Šajšík.
"A proč tedy nezvítězil jako Lenin?"
"Co si myslíš, člověče! Dej Rákosimu Rusko a omráčí svět! Maďarsko je maličká země, co se tam dalo dělat, když se odevšad hrnuli nepřátelé? Ani Pánbůh by s tím nic nesvedl."
Šajšík, malý, přikrčený Šajšík takhle mluví?... Uplynou dny, uběhnou měsíce, půjdeme odtud neznámí a cizí. Zbudou v nás jen vzpomínky na usouzené, zaprášené, přihrblé postavy; čas je pomalu a jistě pokryje neproniknutelnými vrstvami zapomenutí, zmizíme jeden druhému a za rok už si nevzpomeneme ani na jednotlivá jména. Jedenáct těžkých, nekonečných hodin nepřetržité, neustálé práce stojí mezi námi jako ledová stěna, jako klín. Nikdy nemáme čas si popovídat, poznat se navzájem - my, kteří se denně vídáme, slyšíme své hlasy jen tehdy, musíme-lí si říci něco, co se týká práce, a říkáme si to krátce a nevrle.
Těch dlouhých, vražedných jedenáct hodin, to je náš nejsveřepější nepřítel. Páni si nepřejí, abychom se zorganisovali tak, jak je nutno ve společném boji. Zavedli tento ubíjející systém, zrušili osmihodinovou pracovní dobu a klidně si mnou ruce, když jejich novináři a profesoři žvaní o "svobodě" dělníka a ,,smíření" práce a kapitálu...
Strávil jsem se Šajšíkem jen dvě volné hodiny a tolik jsme si toho pověděli. Co pro mne znamenal před těmi dvěma hodinami? To, co já pro něho: zamlklý, bezvýrazný automat.
Projel polední vlak. Za pět minut zvonce a sirény oznámí dvanáct.
To je naše šťastné číslo. Ale naše čistá, nezkalená radost trvá pouze několik okamžiků. Brzy se z ní probereme, když před námi vyvstane přízrak druhé poloviny dne: šest hodin k zešílení dlouhých a tíživých. Minuty odpočinku jen letí. Než se nadějeme, hodina odpočinku, jediná za celý den, zmizí jako dým.
Pět minut před zvoněním jde Šajšík do hospody. Mně se nechce jít.
"Šajšíku, přineseš mi oběd?"
"Co chceš?"
"Salám a kousek chleba." Vzal peníze a šel.
Malý plavý Slovák v těžkých, okovaných botách...
Přenesl jsem svoje dveře do stínu. Sajšík se vrátil za půl hodiny.
; "To nemá cenu, jíst salám," řekl. "Dal jsem si oběd za pět kaček, ale to byl oběd, člověče! Kus masa, šest knedlíků a polívka - něco báječného."
Je spokojen.
"Jak je u vás? Lacino?"
"Laciněji než tady."
"Co na příklad je lacinější?"
Vypočítávám to. Šajšík se chytá za hlavu. Ano, rajská jablíčka rostou za každým plotem, deset okurek stojí dvě koruny, nádraží jsou přeplněna melouny - deset kilo za padesát haléřů...
"Šmarjá..."
"Kilo paprik je za patnáct haléřů, za dvě koruny si koupíš ty nejlepší hrozny..."
»Jeje--jeje..."
Upadám v nadšení: "Litr vina za dvě padesát, dvacet cigaret za korunu padesát, maso - za šest korun, kolik chceš..."
"A pivo?"
"Pivo je špatné a stojí litr čtyři koruny."
"Hm - když pivo za nic nestojí..." uvažuje Šajšík. "A kolik dostává dělník za den?"
"Dvanáct až patnáct korun."
"A je, to je málo. Se čtyřiceti se těžko žije, natož s patnácti. To může člověk klidně umřít hlady."
Šajšík se u mne choulí jako zbité šedé kotě. Obličej se mu křiví, cigareta zvolna dohořívá na dolním rtu. Světlé knírky mu od kouření zrezavěly. Každý má své starosti, Sajšík má také své. Dobrá nálada zmizela. Zapálil si novou cigaretu a pohled se mu zatoulal do bílých obláčků kouře.
"Šajšíku, co budeš dělat v zimě?" Vložil jsem tím prst do rány. Sajšík pokrčil rameny:
"Nevím."
"Cos dělal loňskou zimu?"
"Nic."
"A z čeho jsi byl živ?"
"I nech toho!" řekl. "Aspoň teď na to nechci myslet.
Je to u nás pořád horší a horší. Práce je čím dál tím méně a dělníci rostou jak houby po dešti. Dřív to bylo jiné. Jdeš si, a máš-lijen trochu horší šaty, už tě zastaví některý mistr a zeptá se: Hledáš práci? A hned nastoupíš, můžeš i smlouvat. A teď se musíš potulovat aspoň týden, musíš prosit mistry a inženýry, aby tě přijali. A není to nic jistého. O platu se nesmíš ani zmínit - co ti dají, to ti dají. Jen cekneš - letíš. Před dvěma lety a ještě i před rokem se dělalo až do vánoc. Zato v zimě - dva tři měsíce člověk nevěděl, kam se vrtnout. Ještě tak s doporučením, ale já jsem chudý nádeník - kdo si dá takovou práci, aby mi hledal místo? Tady boháči říkají, že "práce šlechtí", ale promluvit s dělníkem se stydí. Jen se podívej na Kepla. Je to bývalý dělník a dnes - co je? Hovno. Za to, že ho platí, nafukuje se a stydí se s námi vyměnit slovo..."
Oh - ty okřídlené okamžiky! Tovární sirény se začaly předhánět, zvedli jsme se pomalu, ze zvyku. A zase jsme si sedli. Zapomněli na nás, žádný vůz nepřijel. K večeru šel kolem Kepl se skupinou dělníků a vzal nás s sebou. Měli jsme přisunout vagóny a vyložit písek.
Jak jsme šťastni! Vedle nás nakládají do vozíků vápno, to palčivé, ohavné vápno! Hledíme na tři chlapce, zahalené v otravných bílých oblacích, a jsme rádi, že nejsme na jejich místě. Mají vpadlé, ztrápené obličeje. Ve zbrojovkách se vyrábějí miliony masek proti zhoubným bojovým plynům, a pro tyto nebohé chlapce není ani šáteček, aby si ucpali nos... Nedalo by pánům příliš mnoho námahy udělat z tebe uzené...
Kepl se odebral nahoru ke Spořilovu a nám bylo volněji. Když na nás nikdo nedohlíží, pracuje se nám lépe. Jinak se vždy projeví přirozený odpor. Házíš, ruce se ti nezastaví, ale dáváš pozor, abys nenabral víc - jako bys to někomu půjčoval.
Dole, na třicet kroků od nás, je velká pila -- dlouhé, prostranné dřevěné stavení. V uších nám hlomozí svištění řemenů, pískot cirkulárky...
Na rohu stojí nějaká dívenka v šedých střevících a punčochách, v černé sukni a zeleném nepromokavém kabátku. Je krátce ostříhaná jako kluk, pouze jediná hezoučká kadeř jí spadá nad hladké, něžné čelo. Čeká na někoho, ale nerozhlíží se. Jen tak stojí, klidně a mírně jako jehně. Upírá pohled kamsi doprava, ke Krčskému lesu. Odložili jsme lopaty - polonazí, osmahlí a zpocení, a jako magnetisováni se na ni díváme. Něco se v nás děje, cosi se v nás láme. Zdá se nám, jako by pro nás nebe ponejprv odhalilo svou bezednou modř. Vrcholky vzdálených borů se protáhly a zmizely v modrých hlubinách našeho zrakového klamu. Najednou před námi vyvstalo ticho a svěžest lesa a zmocnila se nás vášnivá touha, abychom se tam octli. Slunce zapadá. Stíny rostou, prodlužují se jako pijavice, nepozorovaně padá lehký soumrak.
Přenášíš se jako ve snu do lesa. Pomaloučku kráčíš, jsi sytý a na nic nemyslíš. Vyběhne zajíc, zapanáčkuje a vtom už peláší pryč. Vyjekneš bezděčně leknutím, nabereš hluboko dech a jdeš vzrušeně dál...
Zadrnčení lopaty přetrhne nitku našeho blouznění. Dívka vykročí po polní drážce. Hrdlo sejí bělá jako sklenice mléka. Jde pomalu, a čím více se vzdaluje, tím volněji, se dávají do pohybu naše lopaty. Dívka nám mizí s očí a my za ní hledíme jako za něčím ztraceným...
Pustili jsme se do práce s novým úsilím. Všichni jsme předvídali, že se brzy objeví Kepl. Je šest hodin. Jsme unavení, vyčerpaní, rozmrzelí. Poslední hodina ubíhá nejpomaleji. Jan Mazanec si pobzukuje známou odrhovačku: "Počkej, ty budeš litovat, až poznáš svět..."
Pokorný se hlasitě připojil, z druhého vagónu se ozval také Jan Kašpar. Zvonění lopat porušuje táhlou, ospalou melodii. Únava vítězí, hlasy tichnou a tichnou, až docela zmlknou. Poslední tón zanikl v zařinčení upuštěné lopaty. Ramena se nám ohýbají, hromada písku dole roste a roz- lévá se jako hustá vlhká láva.
"Hoši," vykřikl kdosi, "nepospíchejte tak, nebo budeme hotovi už v půl sedmé!"
"Už je půl sedmé!"
Čtvrt na sedm je," podíval se na hodinky "Čéče".
"Ty tvoje hodinky nestojí ani za fajfku tabáku," řekl Pokorný.
Není třeba takové výstrahy. Lopaty beztak dopadají těžce. Prsa se vysoko zvedají, srdce bijí v šíleném náporu krve. Zavládne ticho. Snažíme se pojmout dech, abychom mohli začít s novými silami.
"Hoši, pozor!"
Kepl jde.
Došel až k nám a zastavil se, jako vždycky nadutý a přísný. Nikdo si ho nevšímá, jako by jeho přítomnost pro nás nic neznamenala. Ale to je jen zdánlivé. Každý cítí i v poslední žilce těla ten pohled slídícího psa, který číhá na kořist. Zítra bude čistka - mnozí z nás patrně vylítnou. Ale přesto se mu nikdo nechce zalíbit. Lopaty, jako vždy v jeho přítomnosti, se pohybují nepřetržitě, ale lehce a dolů na hromadu padají jen hrsti písku. Máme jen jedinou myšlenku: minuta odpočinku se blíží, je před námi. Tato útěcha vlévá poslední zásoby energie do našich vyčerpaných svalů.
Chraptivá tovární siréna krátce zařvala. Kradmo jsme se po sobě podívali. Pokorný se narovnal a vykřikl:
"Sedm."
Kepl zamračeně kouřil.
"Co Mazanec," řekl bez ohlédnutí, "bude dělat přes čas?"
"Jo."
"Kašpar?"
"Taky."
"Pokorný?"
"Až zejtra."
Mne se také zeptal. Odmítl jsem.
"Máš toho dost za celý den, co?" řekl dosti vlídně.
Jen Šajšík nezaslechl své jméno. Jako by on jediný neměl právo odporu a svobodného rozhodnutí.


KŘÍŽ

Na Pokorném je dnes něco pozoruhodného: má spravené kalhoty. Má barevnou záplatu přes celou zadní část. A my už jsme si dávno zvykli vidět obrovskou bílou skvrnu jeho spodků.
Sedmadvacetiletý Pokorný je malý, ramenatý a důkladný jako pařez. Ani bída, ani těžká dřina ve dne v noci, ani jemná citlivost na něj nerazily svou pečeť.
Nosí vždy starý, bezbarvý, otrhaný plášť přes ruku. A nikdy nesvléká tenké umolousané tričko. Všude pod tím hadrem je jeho pleť bleděrůžová, jinak je černá a lesklá jako tříslovina. Pod šlemi se mu' táhnou dva světlé pruhy. Nevím, je-li to od šlí nebo od potu, ale má pod jedním průramkem zranění. Je to skutečná rána, v podobě velkého ošklivého strupu. Začala mu hnisat, svrchu je zanícená.
Kdyby to byl nějaký inženýr, jistě by se s ním nadělala spousta okolků a všichni lékaři z nemocenské pokladny by se předháněli s předpisy a radami; kdyby šlo o státníka, všechen tisk by vykřikoval zprávy o jeho stavu, dokud by nezmizel poslední příznak... Kdyby šlo... ano. Pokorný si toho vůbec nevšímá, a i kdyby si toho všímal - co z toho? Jen chvílemi škubne rameny, aby posunul zpocenou šli, ale to dělá docela pudově. Zajímají ho jiné věci, důležité, složité, vážné.
Házíme na hromadu škváru, tu nekonečnou černou masu. Pokorný je dnes zamlklý a mluví se mnou jen ze zdvořilosti. Po Juliově odchodu je jediný dělník, který se ke mně chová jako k soudruhovi. Kromě toho hovoří velmi zřetelně, takže mu dobře rozumím. Kdykoli Kepl něco nařídí, Pokorný se hned po mně ohlíží, aby mi to vysvětlil. Je-li nablízku, jsem klidný. Je mi oporou.
Pokorný má však ještě jinou vzácnou vlastnost: je nenahraditelný vtipálek a čtverák. Proto jsem z jeho mlčení pochopil, že ho cosi tíží na srdci. Chtěl jsem se ho otázat, proč je tak přepadlý a co ho přimělo k takovému smutku, když nechal klesnout lopatu a zadíval se mi do očí:
"Jirko, je u vás hodně sebevražd?"
"Hodně."
"A proč lidé u vás dobrovolně umírají?"
Vysvětluji, že sebevražda je úkaz sociální. Je v těsné souvislosti se společensko-hospodářskými podmínkami. Před válkou, kdy se žilo klidněji a lidé nebyli vystaveni tak náhlým, často nepředvídaným, ale nevyhnutelným katastrofám, byla sebevražda řídký zjev. Po válce se zostřily protiklady, počet sebevražd vzrostl stokrát - obzvláště v zemích, které měly největší ztráty a nejvíce utrpěly.
Snažím se mu to vysvětlit mimikou, šermuji rukama, shledávám známá slova všech jazyků. Pokorný poslouchá a nespouští s mé tváře ani na okamžik kalná modrá očka. Potom si urovná brejle, polkne sliny a mávne rukou: rozumí, mám pokračovat.
Jdu dál: o sebevraždách máme již přesné a úplné statistiky. Byla z nich zjištěna zajímavá skutečnost, že nejvíce sebevražd bývá - hlavně ve velkých průmyslových městech - začátkem a koncem měsíce. Proč? Protože v těch dnech se platí nájemné...
Pokorný ještě více zesmutněl, v obličeji se mu rozhostil výraz bezmocnosti. Bere lopatu, nabírá škváru, ale dělá to mechanicky, ze starého zvyku. Známý instinkt mu šeptá o Keplových očích - o očích, které se naň právě snad dívají...
"Jirko, omrzel mě život."
"Proč, Josefe?"
"Je to svinstvo, a ne život!"
"Vím. Ale musí si proto člověk zoufat a myslet hned na - sebevraždu? Není těžké spáchat sebevraždu - těžší je bojovat, abys dodal životu smysl. Nejsi ani starý, ani hloupý, abys nenašel nějaké východisko. V řadách bojovníků je pro tebe už dávno připraveno místo..."
Pokorný zvedl ruku:
"Znám tuhle filosofii; je v ní pravda i logika. Ale řekni mi, prosím tě, pověz mi, co mám dělat, když už jsem ztratil všechnu odvahu! Pokládej to za bázlivost, za malodušnost - zač chceš... Ale - od dubna pracuju - a vidíš jaká je to práce, žijujako dobytek ve špinavé díře, za kterou platím 20 Kč týdně, nechodil jsem se ani koupat, ani do biografu, nemám co na sebe - ani šaty, ani prádlo, sám vidíš, jak jím -- vypiju kapku piva a sním kousek salámu nebo játrovou paštiku, a neušetřil jsem si ani korunu..."
"A v zimě... Co budeš dělat v zimě?"
Pokorný neodolal pokušení, aby nepředvedl výstup. Zvedl ruce k nebi: "Pánbůh myslí na chudé - co bych se o to staral já!" Ale hned zase zmelancholičtěl.
"V zimě není práce a to je zlé. Jen jednou, před dvěma nebo třemi lety, se mi podařilo dostat místo nočního hlídače na Vinohradech. Bylo to bídné, poměl jsem hladu, ale žil jsem s nadějí, že mám na jaře zajištěnou práci. Teď je to docela jiné. Přestane se stavět a statisíce dělníků zůstanou na dlažbě. A co na podzim?... Na nějaké zlepšení nejsou vyhlídky... A víš, co to znamená, nemít jistotu, co tě čeká zítra?"
"Jak jsi strávil loňskou zimu?"
Pokorný se usmál.
"Mám děvče - Jiřinka se jmenuje. Pracuje v továrně na cukrovinky a má tam dobrý plat. A hlavně má stálou práci, dělá celý rok. O vánocích a velikonocích pracuje přes čas a vydělá si dost peněz. V té době se musí víc vyrábět, továrna má velké zisky, a tak platí víc i zaměstnancům. Ne proto, že má větší zisky, ale chce dělníky přimět k vyššímu výkonu. A Jiřince se hned tak někdo nevyrovná, je tam už sedm let, nastoupila tam v šestnácti letech. No - a v zimě mi dává pár krejcarů, abych to nějak přežil."
Zdvíháme lopaty pomalu, ale nepřetržitě. Zapovídali jsme se tak, že nevidíme hromady za námi.
"Kolik je hodin?" ptá se pojednou Pokorný. Podíval jsem se na slunce a pokrčil rameny: nevím.
"Nevidíš na plynárenské hodiny?"
"Vidím, ale nemohu rozeznat ručičky."
"Máš slabý zrak. To já, dokud jsem měl zdravé oči, viděl jsem až na vodárnu, kolik tam hodiny ukazují."
Neodporoval jsem. Ať se utěšuje myšlenkou, že kdysi viděl na takovou vzdálenost, kde by se i kukátkem těžko určila poloha ručiček.
Pokorný ukázal na záplatu: "V noci jsem byl u ní. Mimo jiné," zamrkal, "mi spravila i kalhoty." Nelze ovšem spravit všecko. A kdysi to opravdu byly kalhoty, ale teď to vypadá jako cáry s panáka po cvičné střelbě. Při jednom sehnutí zadní knoflík praskl a upadl. Pokorný ulomil kousek dřívka a s klením a hekáním si jím připevnil uvolněnou šli.
"Odkud je tvé děvče, Josefe?"
"Z venkova. Není to daleko, ale ty to beztak neznáš. Je to čiperná holka."
Tu se Pokorný pozamyslil a najednou složil tvář do dlaní. Zdálo se mi, že se dá do pláče.
"Josefe!"
"Co?"
"Je ti něco?"
"Hm..."
"Co?" Mávl rukou.
"Ale, člověče... Pořád si lámu hlavu a nic nemohu vymyslet... Tak je mi jí líto..."
"Koho je ti líto?"
"Jiřinky. Je... víš..." "I co - budete teda chovat."
"Dej pokoj! Co to mluvíš? Co bychom si počali s dítětem, jak je vychováme, jak je uživíme?"
"Tak ať jde k doktorovi..."
"Pozdě. Už je to skoro čtyři měsíce... Pst! Pozor!"
Začali jsme nabírat rázné] i. Nablízku se objevil Kepl a úkosem se po nás díval. Potom zamával: "Dost!" Vocilka zastavil vůz, obrátil a zajel k nám nahoru. Na oji seděl se svou ohavnou, smradlavou fajfkou Kohlbach,drže se oběma rukama. Naložili jsme škváru a zase jsme polevili. Umřeli bychom, kdyby Kepl mohl stát pořád u nás. Jen když nás navštíví a zase odtáhne, uvědomíme si, jak je to příjemné, když tu není.
"Všiml sis, jak na mne Rasputin kouká?" otočil se ke mně Pokorný.
"Všiml."
"Holomek - kdyby mohl, za živa by mě roztrhal. Je pitomý jak zadnice. Jednou jsme pracovali na rampě -- tos tu ještě nebyl. A představ si, ten chlap se posmíval mému neštěstí, posmíval se mé krátkozrakosti! Hej, pojď sem, ty brejlatý!... Měl jsem sto chutí chřástnout ho lopatou, ale... nechal jsem toho, nestálo mi za to jít do basy pro takovou pitomou palici. Dneska mě asi vyhodí. Vlepím mu jen jednu, ale do smrti na mne nezapomene, uvidíš!"
Věřím mu. A hned si představuji, jak by se to asi udalo. Takhle: Jsme shromážděni před kanceláří, dvě stě tvrdých, unavených rukou čeká, kdy na ně přijde řada, aby se natáhly k otevřenému oknu. Tam mladá pokladní platí za týdenní dřinu. Janegova parta už odchází - poslední opozdilí šťastlivci (jen propuštění tu v sobotu nejsou šťastni) se rozcházejí po obchodech a hospodách. Přicházíme na řadu. Blecha vyvolává jednoho po druhem. "Tady!" - "Já!" ozýváme se a přistupujem. Mezi námi je též Kepl. Také slyší své jméno, také zvedá ruku k oknu. Je v obličeji šedý jak popel, prsty má jako ochrnuté. Jsem si jist, že by se rád zřekl části své mzdy, jen kdyby mu ji nepodávali tím ponižujícím oknem. Celý týden se mezi námi prochází pyšný a nedostupný jako vládce a v sobotu nám má být roven... Když zaslechne své jméno, rty se mu křečovitě sevřou. Na peníze se ani nepodívá a rychle stáhne ruku, jako by ji chtěl ukrýt před sty upřených očí... Brzy po něm je na řadě Pokorný. Blecha ho zavolá, a ještě než se vzdálí, řekne mu potichu: "Děkujem vám za práci." Docela jasně v duchu vidím, jak Pokorný uskočí ke zdi a jak přišije tomu zmatenému panskému psíku zvučnou rozmáchlou facku... Až potud je všecko hezké, jenže to ani zdaleka není skutečnost. Nechce se mi věřit, že by měl Pokorný k tomu dost odvahy, přes všechny hrozby. Zeptal jsem se ho na Jiřinku.
"Je hezká," odpověděl, "přinesu ti ukázat fotku."
"Máš otce, Josefe?"
"Mám."
"A matku?"
"Ne. Otec je po druhé ženatý."
"Čím je tvůj otec?"
"Montérem. Byl v obecních službách, teď nevím."
"Odkud jsi?"
"Ze Zbraslavic." Zazdálo se mi, že jsem učinil důležitý objev.
"Ale poslyš, Josefe, vždyť ty bys mohl v zimě domů!" Pokorný se na mne smutně podíval a zavrtěl hlavou.
"Odešel jsem z domova ,před sedmi lety. Od té doby jsem tam byl jen jednou - asi před pěti lety. Zůstal jsem tam den a zase jsem šel. Co jsem měl dělat? Otec je chudý, jen tak tak uživí svou rodinu. Než jsem utekl z domova, chodil jsem za prací po okolí a výdělek jsem dával otci. Macecha měla syna, o rok staršího než já. Chtěla mermomocí, abych ho poslouchal. Byl jsem mladší, ale zdravý a silný, a v ničem jsem mu neustoupil. Jednal jsem s ním jako se sobě rovným. To ho strašně dopalovalo a jednou jsme se poprali, vjeli jsme si do vlasů. Macecha nás slyšela, přiběhla a vrhla se na mne. Nezbývalo mi, než se mužně bít, nebo ostudně podlehnout. Vzpomněl jsem si na nebožku mámu a zatemnilo se mi před očima. Kopnutím jsem srazil nevlastního bratra, macechu jsem popadl za vlasy a vší silou jsem jí smýkl. Zařvala bolestí a upadla. Utekl jsem z domu a už jsem se tam nevrátil. Kvůli tátovi. Ta čarodějnice ho měla otočeného a jistě by ho byla nutila, aby mě mlátil. Táta na mne nemohl zvednout ruku, ale jí taky neuměl odporovat. A tak by se bylo všecko sneslo na něj. Je mi ho líto, je starý a ještě musí dělat..."
Pokorný umlkl. Je opravdu možno tragedii sedmi ztracených let, tragedii smutného mládí vypovědět tak málo slovy?...
"Kdes pracoval předtím, Josefe?"
"Zeptej se, kde jsem nepracoval. Byl jsem na Slovensku, toulal jsem se po severních Čechách, hladověl jsem na Podkarpatské Rusi - zběhal jsem celou republiku. Co může připoutat člověka bez domova?"
Shora, od požatých polí, jdou čtyři krávy. Žene je mladá pasačka. Často na ně pokřikuje a práská ve vzduchu dlouhým bičem.
"Hele!" řekl Pokorný, když ji zhlédl, a opřel se o lopatu. "Hej, slečno," přivítal ji, "pasete kravičky?"
Mrštně rozkomíhala bič a odpověděla, aniž naň pohlédla: "Pročpak vás to zajímá?"
"Protože jste tak hezká!" Neodpověděla.
"Nacházíte dobrou pastvu?"
"Někdy."
"Slečno!"
Jeho hlas byl tak naléhavě mazlivý, že to pasačka nevydržela a otočila se.
"Miluji vás, slečno!"
Dívka se pohoršené odvrátila a práskla bičem. Pokorný zamrkal a čtverácky se zahihňal.
"Je trochu praštěná, ale přece odpověděla, slyšels? A koketuje jako Pařížanka..."
Pokorný má velké srdce. K ženám se chová dvorně jako starý šlechtic. Často jsme mívali žízeň, a tu vždycky někde zazvonil. Tak nám třebas otevřela stará bělovlasá dáma.
"Prosím vás, milostivá paní, nedala byste nám laskavě trochu vody?" A poklonil se jako slavný houslista na scéně. Dáma se okamžitě otočila a vzápětí už se mu v ruce třpytila velká čistá sklenice.
"Promiňte laskavě, ale mám tady kamaráda..." Napil jsem se také, ale Pokorný hned neodešel, musíl poděkovat.
"Uctivé děkuju, mladá paní..." Dáma zářila: "Ale prosím, prosím..."
A my se potom ohýbali smíchy. "Jen řekni nějaké staré couře 'milostivá' a hned se začne rozplývat. A když ji oslovíš 'mladá paní', docela jisté dostaneš všecko, oč požádáš. Chichichi! Ale pozor - nesmíš říci takové bábě hned 'mladá paní', mohla by poznat, že si z ní střílíš... To byla komedie, co?" A smál se ze srdce.
Pokorný mluvil zřetelně a správně. Neznám ještě dobře jeho mateřštinu, dělám však značné pokroky, jsem-li s ním. Nemůže se vynadivit, že čtu dobře a dělám jen malé chyby. "Ččteš noviny?" zeptal se.
"Ano. A co ty, Josefe, čteš?"
"V zimě, když mám čas."
"Které noviny čteš?"
"Rudé právo. Rudý večerník. A někdy taky Reflektor " "Četls Tvorbu?"
"Taky."
"Znáš některé české spisovatele?" "Jak to?"
"No, jestli jsi něco od nich četl."
"Ano. 'Babičku' od Boženy Němcové."
"Slyšels o Maximu Gorkém?"
"Ne "
Vypravuji mu o životě tohoto velkého ruského spisovatele. Že se ve škole nic nenaučil, poněvadž se pro bídu ani do ní nedostal. Že se však pílí a vytrvalostí naučil víc než ti, kdo celá léta trčí v různých školách a universitách. Že napsal mnoho velkých knih, všechny ze života bosáků a dělníků. Nejkrásnější jeho román je "Matka". Což ani o něm Pokorný neslyšel?
"Ne. "
"Přečti si ho, Josefe! Vypůjč si ho - jistě ho někde seženeš. Nebo ho jistě najdeš v knihovně."
Život Gorkého zajímá Josefa mnohem víc než jeho román. Když jsem líčil, jak vyplul ode "dna", byl vtělená pozornost. Když jsem mu však začal doporučovat "Matku", zlhostejněl a nejistě mi slíbil, že šiji přečte, se zjevným přáním vyhnout se mému přesvědčování.
Ptám se ho, ví-li něco o Henri Barbussovi. Ano, četl o něm v novinách. Tady, povídám, na spořilovském náměstí je knihkupectví. Viděl jsem tam ve výloze román "Oheň". Je to román o válce, jímž Barbusse proslul.
"O světové válce?" živě se zeptal Pokorný.
"Ano. Uvidíš, jak ji líčí."
"Kolik stojí?"
"Nevím přesně, asi 35 až 40 Kč." "Ale, člověče," podíval se na mne Josef zoufale, "za 40 Kč dřu celý den! 40 Kč! Kdepak!" zavrtěl rázně hlavou.
"Můžeš si ji tedy taky vypůjčit někde v knihovně...V Praze je jich přece tolik..."
"Půjč mi tužku, prosím tě!"
Vytáhl z kapsy malý pomačkaný notýsek se zaprášenými deskami a zapsal si zřetelně: "Henri Barbusse, Oheň. Román o světové válce."
"Poslouchej, Pokorný, ty se občas namažeš, viď?" Udiveně vzhlédl.
"A co z toho?" "Kolik tě stojí taková legrace?"
"Ale - někdy i 60 Kč."
Tak vidíš! A kdyby sis koupil dobrou knihu (to "dobrou" jsem zdůraznil), měl bys z toho dvojí užitek: dozvěděl by ses něco zajímavého... a nebolela by tě hlava."
"Víš, Jirko, to nejde. Někdy toho má člověk už tak zrovna dost a nejradši by si rozrazil lebku. A tak místo aby udělal velkou hloupost, udělá menší: vleze do první hospody a... Pánbůh mu buď milostiv..." zatočil si pravicí okolo hlavy.
Jdeme dolů. Za námi zůstává holá stopa po polní drážce. Budeme pracovat ještě několik dní, má-li se odvézt všecka škvára.
Odpoledne byla výplata. Jen tři lidi poctili svým "poděkováním". My jsme si dodávali odvahy, protože včera přijali dva nové lidi. Jednoho modrookého blondýna se špičatou, liščí tlamičkou - jmenuje se Nikolajnec a je z Podkarpatské Rusi. Ten druhý, strašlivě hubený, je naivní a banální vtipálek. Oba se dostali do naší party. V pondělí jsme se s nimi pak seznámili blíže. Mooc, ten druhý, je starý přítel Keplův. Dává to najevo s jakousi pýchou a dokonce se ho pokouší chválit. Mlčíme se zaťatými zuby a toto mlčení ho uvádí v rozpaky. Jistě jsme se tvářili hodně nevlídně, protože dal přednost neškodné "objektivní" kritice a prohodil na Keplovu adresu několik neslušných, přisprostlých vtipů.
Mooc tady pracoval už před lety v téže partě. "Jenže tenkrát to bylo jiné," vypravoval nám. "Jen Blecha měl dva tisíce dělníků a celkem jich tu na Spořilově pracovalo dvanáct tisíc. V poledne tu všude bylo přeplněno - v kantinách, v hospodách i na trávě..."
Pokorný tu byl už loni, ale nikdy o tom nemluví. Jen jednou, když jsme si šli do krámku koupit něco k jídlu, ukázal na jakési ssutiny a suše řekl: "Tady jsem dělal."
Odpoledne jsme zase shrabovali a nakládali škváru. Je nás nyní pět: Pokorný, Jan Kašpar-mladší, František Kašpar-starší. Mazanec a já. Jsme přesvědčeni, zeje to příprava k brzkému propuštění.
"Rasputin nás ignoruje," hlásil Pokorný vesele. "V sobotu budemjeho oběti."
Dokonce skládá povídku "Rasputin v Paříži". Je to krátké povídám, deklamuje je jako monolog a všichni div neprasknou smíchy. Je to asi parodie - nerozumím dobře vtipně rýmovaným slovům a výrazům, platícím našemu slavnému předákovi...
Únava a jednotvárnost vítězí nad žerty. Zoufalství bodá ostrými šípy do srdcí. Není sebemenší naděje, nevidíme ani stín úsměvu budoucna. Jen škvára, trámy, kameny, vápno, tašky, cihly, prkna, vozíky, cement, malta, hlína, traversy a ostatní známé i neznámé hmoty, nutné ke stavbě nového města se všemi nejmodernějšími vymoženostmi, nám neustále probíhají rukama. A velké, těžké, masivní vozy se statnými, mírnými, rozumnými tahouny.
Dusí nás to už, tíží, ochabujeme v znojné, úmorné pustotě těch jedenácti stejných, povinných hodin. A po nich následují další, ty, které nás dobíjejí, v nichž klesáme na úroveň zvířat - "nepovinné" hodiny přes čas. Jsou to hodiny nouze, neúprosné černé nouze, té věčné průvodkyně dělníků...
V takových okamžicích šíleného zoufalství chodíme "uvažovat" do "záchranných stanic". "Stanice" je od nás na padesát kroků - stále před sebou vidíme její černá, špinavá, pokřivená prkna, odkud nám vlídně a přátelsky kynou neviditelné ruce odpočinku a samoty. Střídáme se jeden po druhém. Jak je příjemné opřít se tam o stěnu - sám, chráněn všeobecně uznávanou neodkladnou nutností přirozené lidské potřeby!
Než na nás přijde řada, krátíme si čekání zpěvem. Začíná Jan Mazanec, potom se přidávají ostatní a nakonec také já. Je to táhlá, monotónní písnička, je to melodie únavy a dusna:

Šel jsem za noci alejí jabloňovou,
měsíček svítil mi bledý,
když jsem kráčel naposledy
za svou milou.


Nabíráme černou sypkou škváru a tiše, líně zpíváme. Tkví v nás jediná jasná myšlenka - myšlenka na konec pracovního dne, na spánek a kraťoučký, nedostatečný odpočinek v krátké letní noci.
Velký Kašpar, či jak se mu zpravidla říká - Franta, dívá se ob tu chvíli na hodinky. A nikdy také neodmítne ukojit i naši zvědavost, protože ví, jaká je její příčina. Franta není příliš hovorný, ale právě to jeho mlčení v nás vzbuzuje jakousi zvláštní úctu. Za dva dny si ho pak zavolal Blecha a řekl mu "děkujem". Franta se již mezi námi neukázal a nikdo si toho nevšímal. Jen Pokorný si na něj jednou vzpomněl - jako na nebožtíka. Josef dovedl ocenit dobré soudruhy.
Dva dny už snášíme a nakládáme prkna. Po pravdě řečeno, jsou to nejrozmanitější zlámané, zpřerážené, mnohokrát přitloukané a odtrhávané, staré, nové, tenké, tlusté a všelijaké kousky. Na vůz vždycky vyleze Pokorný. My pobíháme okolo a podle možností pracujeme co nejpomaleji. Nikolajnec se snaží být - vždycky vzorný před nadřízenými, Šajšík je zamlklý jako obvykle. Mazanec si věčně pobzukuje a občas vzbudí zájem svými naivními otázkami.
"Jirko," ptá se mne, "když je u nás den, tak je v Americe noc?"
"Ano."
"Hm - vždyť jsem si to myslel."
Náš kočí, vysoký hubený chlapík s podlouhlou zabedněnou hlavou a se zarudlým, uvozhřeným nosem, protestuje proti takové pitomosti. Za nic na světě si nedovede představit takovou nemožnost a předem odmítá jakékoli důkazy a příklady. Ale Jan mu nechce zůstat dlužen. Sebere čepici malého Kašpara, sejme svoji, mávne jimi, aby se nafoukly, a přiloží je k sobě.
"Tohle je zeměkoule." Kočí vrtí skepticky hlavou.
"A řekněme, že tadyhle je slunce."
"No dobře."
"Země se točí kolem své osy..."
"A jak?"
"No takhle! Prostě se točí a dost."
"A kdo ji postrkuje?"
"Jsi ale kus hlupáka! Či myslíš, ze je země něco jako ten tvůj rozhrkaný vůz, co ho musíš vystrkovat, když zajedeš do louže? Jen, lidičky, poslouchejte, co tu vykládá!"
"Když je u nás noc, je v Americe den," ozval se za námi Kepl. Ztrnulí jsme. Kepl stál a kouřil nadutě jako nějaký slavný profesor, který právě učinil důležitý vědecký objev, o němž hodlá promluvit na vědeckém kongresu. Nikolajnec zbledl, Šajšík začal rychle nabírat. Jen Pokorný stál lho stejně na fůře. "Tady jsou teď tři hodiny, v Cařihradě je pět, v Berlíně půl čtvrté," pokračoval Kepl. Nikdo mu neodpověděl, zavládlo rozpačité mlčení. Jen kočí po chvíli promluvil, jako by sám sebe přesvědčoval: "Je plochá, a když svítí slunce, svítí všude, a když nesvítí, tak je noc a všude lidé spí..."
"Poslouchej, kamaráde, jestli jsi katolík, tak můžeš rovnou kandidovat na papeže," ozval se Pokorný.
Šajšík odhodil kus dřeva a vstrčil prst do úst. Ssaje a vyplivuje jasnou čistou krev.
"Co se ti stalo?"
"Škrábl jsem se o hřebík."
"Kdy?"
"Teď."
Otázky se sypou se všech stran. Někteří jej postrkují: "Jdi si to zavázat! Jdi si to zavázat!"
"Ale vždyť to nic není... To je maličkost..." odpovídá Šajšík, vyplivuje krev a plaše se rozhlíží. Vyssání rány je první lékařská pomoc, posypání popelem - druhá. A už se jede dál. Ale my mu nedali pokoj. Hřebík se mu zaryl dost hluboko, je to nebezpečné. Může mu do toho vniknout infekce, může dostat otravu krve, není vyloučen ani tetanus.
Šajšík nás odstrčil, zdvihl prkno a podal je nahoru. Pokorný je vzal, vyzývavě je hodil na druhou stranu a seskočil s vozu, chytil Šajšíka za špinavý límec, zatřepal jím jako provinilým žáčkem a popošel s ním kupředu.
"Či myslíš, hlupáku, že tě bude někdo oplakávat, jestli zkápneš?"
Malý Slovák zašilhal po chladném předákovi a vykročil nerozhodně jako dítě, které se učí běhat.
"Jdi si to teda zavázat!" řekl Kepl suše.
Postřehli jsme, jaký pohled vrhl na rozčileného, zardělého Pokorného. Ti dva nepřátelé se co nejdříve střetnou, toť jasné jako den. Kepl nás pak opustil bez jediného slůvka, zelený vzteky.
Míjejí nás otroci inženýra Pažouta. Opírají se po dvou do naložených kár a patrně nám závidí. Do břicha se jim zařezává příčné dřevo, svaly a kosti se napínají k prasknutí. Zajímavá je jejich chůze. Tlačí káry do kopce a jdou proto velmi pomalu. Našlapují na celé chodidlo, opírají se o patu, přenesou váhu těla na špičku a odrazí se kupředu.
Včera mi v rozhovoru řekl Nikolajnec tónem, v němž zaznívalo vědomí převahy: "Jsem Rusín, ale jsem příslušník naší republiky." Pokorný to zaslechl a jen se ironicky ušklíbl. Nyní využil příležitosti, aby jej popíchl:
"Nikolajnci, tohle jsou taky příslušníci naší republiky!" Nikolajnec se podíval na ohnuté, kostnaté postavy svých bratří a liščí obličejík se mu zasmušil. Nebyl hloupý a pochopil posměšek. Jak čiperně se ten chlapec dovedl přizpůsobovat a jak obratně službičkoval svým nadřízeným! Uměl skrývat svou pravou tvář, někdy ho však bezuzdné sobectví přece jen prozradilo. Kromě toho jsme ho začali často vídat s Kohlbachem...
Přeřadili nás k mistru Mráčkoví. Tady je to veselejší. Cítíme zde puls utiskované, ožebračované, ale mohutné dělnické třídy. Po celé délce hlavní ulice v této čtvrti se to lidmi jen hemží, záda se ohýbají, zvoní lopaty, kladiva a rýče, projíždějí vozíky a nákladní auta, naložená kamením, nábytkem, parketami, pískem... Tady je největší část otroků inženýra Pažouta. Jsme také nádeníci, ale naše situace je poněkud lepší. Závidí nám, vidíme jim to na obličejích. Nejsou však nejnešťastnější na tomto místě každodenního vypětí. Tam opodál je pozoruje tupým, znaveným pohledem skupina mužů, starých i mladých. Jsou to nezaměstnaní, kteří to přišli "zkusit". V očích jim hoří divoká závist k Pažoutovým otrokům - k těm ubožákům...
Dostalo se jim chladného odmítnutí a teď tu stojí jako sochy - bez naděje, bez myšlenky. Všechny cesty už zběhali, všechny stavby navštívili - není východiska, není záchrany. Je na nich vidět zoufalství... Přenášíme se mimoděk kupředu, do budoucna; budeme jako oni, čeká nás týž 84 osud. Jediná jiskerka zasvitne: organisace, boj... Všichni máme ta slova na rtech a ti neopatrní je vyslovují častěji a častěji...
Přicházejí nějaké dvě paničky. Jejich nejlepší léta už minula. Ozbrojeny tajemstvím úspěchu, přistupují k nám a tiše žádají:
"Mládenci, dáme vám pět korun, když nám vyberete dva kubíky pěkného dříví a naházíte je tuhle na ten dvorek. ,,Bez povolení to nejde," upřímně zalitoval Mazanec. "Máme povolení, byly jsme před chvílí v kanceláři u pana inženýra," hlásí obě jedním dechem. Mazanec přijímá s příslušnou vážností lístek, prohlíží jej pozorně a zase jej vrací.
"Tak dobře. Odpoledne."
"Dobře, dobře, odpoledne!" souhlasí paničky, jako by i jim to lépe vyhovovalo, a odcházejí. "Ale pěkné, zdravé, aby dobře hořelo, mládenci! Pět korunek!" doléhá k nám jako ozvěna z protějších vrátek. Jan přikyvuje a jde za nimi.
"Odpusťte, milostivé, ale musíte si to předplatit, aby to bylo jisté!"
Ano, ano, zajisté. Jan bere jako skrblík velkou třpytnou minci a radostně se k nám vrací. Je to mladý prostý chlapec - dobrák. Je tak přímočarý a naivní ve svém prostém pudu sebezáchovy, že nám někdy bývá trapné a obtížné ho napomínat.
Jan je vášnivý houslista a v tomto úzkém zájmu utopil všechny ostatní duševní projevy. Jeho oblíbeným thematem je hudba, třebaže se velmi často se zájmem vyptává i na některé věci ze zeměpisu a z dějepisu. "V kterém roce byla válka za osvobození amerických černochů?" - "Proč je hlavním městem Spojených států Washington a ne New York?" - ,, Které je nejsevernější město světa?"- "Jak se jmenoval ten mexický gubernátor, co ho nedávno zabili?"... Denně ze sebe chrlil sta podivných, zajímavých a někdy opravdu zvláštních otázek, pokud si ovšem nepobzukoval nějakou písničku nebo úryvek operní árie. Jak pěkně a správně hrál Dvořákovu Humoresku!... A zajímá ho i to, proč téměř všemu rozumím, plynně čtu a mluvím špatně. Aby se přesvědčil, že opravdu rozumím, ale neumím se správně vyjádřit, nutí mě, abych mu vysvětloval různé výrazy, a mé odpovědi ho uvádějí v dětinské nadšení.
"Jirko, kukačka je hezký ptáček. Rozumíš tomu?" Vysvětluji.
"Vida," přikyvuje, "opravdu rozumí!"
Mazanec a Josef se mají rádi. často si spolu povídají. Nevím, co je tak sbližuje. Josef je bystrý a čilý, Jan - prostý a naivní. Josef řeší světové problémy, Jan myslí jen na sebe. Pokorný je rozený filosof: ve všem hledá hlubší smysl, rýpe se v tom, analysuje, předvídá a je samá pochybnost; Mazanec vidí a přijímá věci tak, jak se mu jeví, a kromě houslí, zvědavých dotazů a věčného hladu ho nic nezajímá. Někdy se mu dost nasmějeme. Řekne: "Mám hlad", a než se nadějeme, zmizí v některém krámě. Přitom má v kapse kalhot neustále krajíce chleba s máslem - slepené, aby se mu lépe nosily. Pořád jí, při odpočinku, při práci, neumytýma, špinavýma rukama. A nikdo si nevšímal jeho častého nenadálého zmizení. Jednou nám přinesl plnou čepici jablek. "Mazance," ozval se přísně Kepl, "kdo ti dovolil lézt do cizích zahrad?" - "Ale vždyť jsem je koupil, pane mistře, za korunu jsem je koupil!" Odpověď zněla tak nenucené a nevinně, že ho ten panský pes ani nevyplísnil za zanedbání práce. Jen se násilně usmál a zakousl se do nabídnutého jablka.
Mazanec tedy nepřetržitě jí, ale prostoje suchý jak sušená makrela, tenký jako smyčec.
To je tady jediný spokojený a veselý člověk - myslil jsem si. Jaká zajímavá výjimka! Nevěděl jsem však, že má-li člověk svaly, nervy a kousek mozku jako ostatní lidé, nemůže být spokojený a veselý. Jan mě záhy vyvedl z mého omylu.
Šli s Pokorným a živě hovořili. Bylo to tehdy, když jsme po dvou přenášeli trámy z nejvzdálenějšího konce náměstí. Začal jsem poslouchat a zachytil jsem zase ten věčný problém, který doléhal na všechny dělníky.
"Je tohle život, Pepíku, ten mizerný, psí život? V neděli jsem byl ve Stromovce. Díval jsem se, jak jsou lidé veselí, jak jedí, pijí, nemají starosti nebo si je nepřipouštějí. Pil jsem taky. Ale proč? A co jsem si myslel, když jsem pil? Jen pij, Mazanče, říkal jsem si, pij, copak někdo ví, jaks ty peníze vydělal? Copak někdo ví, kde budeš zítra ráno a co budeš dělat celý den od východu do západu slunce?..." Ten nářek šel přímo ze srdce. Bylo to skutečné zoufalství. Mazanec nemá praktický nos jako Nikolajnec, ani filosofii Pokorného, aby dovedl sám sebe oklamat v nejtěžších a nejkritičtějších okamžicích svého života...
Mazanec mi přišel pomoci zvednout trám. Zastavil se, podíval se na mne a řekl:
"Jirko, jaký smysl to má, žít takový psí život? Jaký to má smysl, prožít dvacet, třicet let jako tahoun, jako kůň - v honbě za prací, za jídlem a za spánkem? Pověz mi, pověz mi poctivě - nebylo by nejrozumnější spáchat sebevraždu, když vidíš, že nikdy se už ničeho lepšího nedočkáš? Za týdenní dřinu si můžeš koupit revolver a můžeš se bouchnout - tuhle do čela..."
"Mazanče!"
"Já už nemůžu! Nevěřím, že si vůbec někdy po lidsku odpočinu... Jen starosti a práce - každý den, každý týden, každý měsíc, a to se ještě musíš třást, musíš mlčet a poslouchat, aby tě nevyhodili... Jen se podívej," ztlumil hlas, "i takové zvíře, jako je Rasputin, musíme poslouchat a nesmíme ceknout..."
Jsem v rozpacích, jak mu domluvit. Je mi ho líto. Jan neví, že jej historický vývoj určil za budovatele budoucnosti a že už proto musí radostně žít v neradosti a trampotách. Nemá tušení o světě, který se buduje, o novém světě nových nadějí, nové radosti, o světě nového života. Je nebožák tak zaostalý, tak nepřipraveného jej zastihla kříse, v jejímž žáru se kalí stateční, vyzkoušení bojovníci... Domlouvám mu, jak mohu, mám však ruce stále zaměstnané a nevím, jak mu to všecko řeknu bez gestikulace tou svou chudou, neumělou češtinou...
Snažím se mu dokázat, jak je hloupé myslit na sebevraždu. Ta myšlenka v něm zapustila hluboké kořeny, uzrála v bohaté půdě zoufalství a nebylo by divu, kdyby jednoho dne vydala svůj jedovatý plod. O Pokorného se tak nebojím. Může hnát myšlenky i vášně do nejkrajnějších mezí. Zato Jan může krkolomně slítnout do bezedná zoufalství, aniž se pokusí nalézt cestu spásy. Rád bych mu dal za vzor chlapce, kteří pracují s Kočou. Jsou plni nadšení a za černými mraky přítomnosti vidí vycházet nový den... Proč jsi tak slepý, Jene, proč to nevidíš?
Nakládáme trámy. Leží jako nějaká mrtvá zvířata a vypadají nešťastně - snad proto, že se nemohou opět zvednout do výše deseti patnácti metrů, aby svobodně vydechly, aby byly odevšad vidět. Kdysi kdesi vítaly jejich vrcholky prvé sluneční paprsky a jejich pýcha byla bezmezná. Sekera je podťala. A teď jako by se za to mstily nám. Jak těžko, s jakou námahou je přenášíme a rovnáme na nízký pokřivený vůz! Když jsme je naložili, vypadaly jako ocas nějakého obrovského nemotorného plaza.
Klinger hledí na fůru a potřásá hlavou. Pokorný ho škádlí: "Co čumíš, Josef, všecko je hotovo!"
"Ale, Pepíku, tak mi napadlo, že ani my čtyři bychom nepozvedli tři trámy najednou, i kdybychom se při tom strhali. A jeden po druhém jsme je naložili..."
"Jsi dost starý, ale hlouposti musíš žvanit."
"Jaképak hlouposti, Pepíku, jen si to rozvaž a řekni, jestli to není divné..."
"I dej pokoj!" odsekl Pokorný. "Divnější bude, jestli naložíme tyhle třísky plné hřebíků a nerozedřeme si při tom ruce."
"A saty."
"Nevím, co bys chtěl na svém kabátě ještě rozedřít," řekl Pokorný uštěpačně a podíval se na jeho špinavý cár.
"A ty na svých kalhotách," zasmál se Klinger a odložil dýmku na zem, kde ji pečlivě podepřel, aby se nesvezla.
Pracujeme usilovně. Kolem nás neustále přecházejí mistři, předáci, ba i inženýr přejde občas mimo. Konečně jsme s tou dřinou hotovi. Při nakládání posledního trámu sklouzl jeho konec Mazancovi po rameni a paži a odřel mu kůži. Jan se celý ohnul a zasténal bolestí. Okamžik bylo odřené místo bledé, potom rychle zrudlo a vzápětí se pokrylo krvavou rosou. Jan odběhl do jednoho skladiště, kde byla malá ambulance, a když se vrátil, měl paži obvázanou od ramene až k zápěstí.
"Pálí to jako čert," stěžoval si.
"Měl by sis trochu odpočinout, co?" podíval se naň soucitně Klinger.
"To by sis musil utrhnout aspoň dva prsty, aby ti dali volno," řekl Josef Pokorný. "Kdyby to šlo tak snadno, schválně bych se takhle odřel. Nesmějte se, doopravdy bych to udělal a ani bych nemrkl."
"Inu, když jde o dovolenou..."
"A placenou dovolenou!"
"Pepíku," otočil se k němu Klinger, "usekl by sis dva prsty, kdyby ti na příklad řekli, že ti budou až do smrti platit dvacet kaček denně?"
"Čili ty chceš vědět, co si vyberu: být hovadem s deseti prsty nebo člověkem s osmi, že? Jak jsi starý, Josefe, tak jsi hloupý. Ještě oko bych z vděčnosti přidal..."
V Pokorného žertech je vždy zrnko nějaké palčivé pravdy. Jan zamračeně nese krátké tlusté dřevo. Pouští je na zem, krčí paži a vzdychá:
"Pálí to, strašně to pálí..."
"Co ti na to dali, Jene?"
"Jod."
"Zítra musíš jít k převazu."
"I dej pokoj! Jen bych ztratil den a nakonec by to bylo málo platné. Už toho mám až po krk, Jirko, tohle není život, to je svinstvo... Ba, jsme na tom hůř než ty svině..."
"Kdepak svině!" spustil ironicky Pokorný. "Ty se, pane, mají! Leží si jen - roch, roch-koryto celý den plné, žádné starosti a zlosti..."
"Pepíku, v příštích volbách musíš určitě kandidovat na poslance."
"Proč?"
"Protože mluvíš přesvědčivě."
"Nejsem v žádné straně, Jene!"
"Tak si nějakou vyber!"
"Dobře. Komunistickou."
"Výborně!"
"A zeptej se, proč."
"To vím. Protože jsi dělník."
"Co tě vede, proto ne! Víš, až mě zvolí, stanu se panem poslancem a hned přejdu k oposici."
"A proč, prosím tě?"
"Protože oposici má buržoasie nejradši. Vždyť jí policie dala i klub!"
Jen málo jich porozumělo Josefově ironii. Týkala se oněch poslanců, kteří zradili českou dělnickou třídu a z blahovůle policie a soudu zabrali Lidový dům v Praze.
Byl jsem překvapen. Pokorný je jen takový maličký Hamlet. Má zdravý rozum, zdá se, že se zájmem sleduje politický život, že správně uvažuje, ale nedovedu si vysvětlit, jak je možné, že se tak vyzná ve vnitřních bojích strany, jejímž členem nikdy nebyl.
Klinger zmlkl. Všiml jsem si i jindy, že jakmile se začalo mluvit o politice a o straně, vždy se tak nějak schoulil, ]ako by se bál i poslouchat. Kočo mi vyprávěl, že jednou hovořili o situaci v různých zemích. Všichni souhlasili, že nejlépe se daří dělníkům v Rusku.
"Rusko je nová Amerika," řekl prý Klinger. "Všichni hladoví a zoufalí tam najdou záchranu."
Jakou "záchranu" měl ten stařík na mysli, dá se těžko uhodnout.
Kepl přešel mimo, důležitý jako vždycky, a poručil, abychom snesli na hromadu všechny zbytky dříví. To je dobrá a příjemná práce, když už jsou trámy naložené. Chodíme sem a tam ulicemi, zevlujeme, rozhlížíme se na všecky strany a předstíráme, že nemůžeme hned vidět kousky dřev, rozházené opodál. Chvílemi jsme dokonce směšní: polínko, které bych jinak unesl na malíčku, zvedáme dva; a pod paží neseme lehké prkýnko. A vypadá to jako kdovíjaký náklad.
Čas se nerozhodně a líně plouží. Klinger se pořád dívá na hodinky. Chce se nám sednout a odpočívat, odpočívat do omrzení. O odpočinku prostě sníme. Jen málo nás okouší i v sobotu odpoledne a v neděli jeho pomíjivou sladkost. Za poledne o tom není ani řeč. Než si rozmyslíme, jaké jídlo by bylo nejvýživnější a nejlacinější, je hodina pryč a my narychlo vypijeme litr studeného mléka a sníme kousek chleba.
Pokorný mě naučil něčemu novému. Našel-li jsem vhodnou příležitost, abych si koupil jídlo, najedl jsem se ještě před polednem, pokud to bylo možné, a když pak zazvonili poledne, klidně jsem se natáhl na nějaké delší a širší prkno. Vděčím tak Pokornému za dva nebo tři pěkné odpočinky. Ale jen za dva nebo tři. Zpravidla se nemohu najíst v pracovní době, jsme neustále pod dozorem... Pracujeme pomalu, ale bez ustání, hromada roste - není tu po každé prázdný vůz, abychom do něho všechny ty zbytky naložili. O kousek dál je hromada dřev; vůz by je zrovna tak pobral a my je tedy nechali ležet. Ale Kepl nařídil, abychom je přenesli na velkou hromadu. Musili jsme se do toho dát - bylo by hloupé stavět se proti tak idiotskému rozkazu. Nám je docela lhostejné, kolikrát je přeneseme s místa na místo. My se jen nějak musíme dočkat sedmi - té vytoužené spasné číslice. A pokud jde o Kepla - snad má také zájem na tom, aby se dělala zbytečná práce. Je najat jako my a po skončení všech prací uslyší také to jejich "děkujem", licoměrnější a sentimentálnější, s falešnými úsměvy, pozdravy a potřásáním rukou... Každý pes po věrné službě si zaslouží šetrnějšího vykopnutí.
Zaslechl jsem hlas Pokorného. Otočil jsem se a spatřil jsem ho. Vytáhl odkudsi trámy ve tvaru kříže a vleče je. Patrně je to zbytek lešení. Pokorný nějak divně plete nohama. Kříž přece není tak těžký, aby jej jeho svalnaté tělo neuneslo. Ani nám dnes nezmizel s očí, takže ho nemohu podezírat, že to způsobilo několik lahviček piva. Vtom se celý ohnul, nohy se mu zamotaly a už jsem viděl, jak klesá k zemi. Při tom žalostně, i když tlumeně, vzdychal a sténal. Potom se zvedl, nepouštěje kříž z rukou, udělal několik nejistých kroků a zase se zhroutil k zemi jako podkosený.
Už jsem mu chtěl jít na pomoc. Co se s tím Pokorným děje? Je opilý nebo nemocný? A chtěl jsem se obout do Jana, který stál na pět kroků od něho ar řehtal se, že dokonce zapomněl na pohmožděnou ruku. Když jsem viděl, že se i Josef Klinger směje od ucha k uchu a drží dýmku v ruce, pochopil jsem, že je v tom něco jiného. Tu na mne Jan zavolal:
"Jirko, vidíš Ježíše?"
Rozbřesklo se mi.
"Ježíš na Golgotě," vysvětlil Jan. Role byla sehrána, Pokorný rázně odhodil kříž a obrátil se. Zářil potěšením, ale nebylo na něm vidět ani stopy smíchu. Tak se tvářil po každém zdařilém výstupu.
Po smíchu nad veselou podívanou zavládl mezi námi jakýsi stesk. Pokorný jistě čekal, že se budeme smát dlouho jako jindy, že o tom budeme mluvit, chválit ho a vynášet...A Jan zatím jen prohlásil, že má hlad, Klinger si odskočil na půllitr, a tak jsme tam zbyli jen my dva, zamlklí a zamyšlení.
Ano, jsme vskutku mučedníci, ohnutí pod těžkým křížem cihel, cementu, trámů... Naše Golgota je ta nekonečná směna dní s nekonečnými, beznadějnými jedenácti povinnými hodinami...
Náhodná a nevinná "hra" vyvolala tisíce a tisíce otázek, srovnám a myšlenek. Úsměvy, veselí i bezstarostný výraz vpadlých, sluncem a větrem ošlehaných tváří soudruhů jsou jen maska, za níž číhá a vrtá červ myšlenky na zítřejší den... Práce skončí. Zadují větry, země zamrzne. Až tam se myšlenka odváží - a tam zůstane stát, nehýbá se, nemizí. A jak dny ubíhají, čím častěji se zachmuřuje nebe, tím hlouběji proniká jako nebozez a bodá, bodá, bodá... Před dvěma tisíci lety prý řekl Ježíš našim předkům, těm, kteří jako my stavěli a kopali: "Buďte jako ptáci, bezstarostní a veselí!" To je reakcionářská rada, protože člověk nemůže být bezstarostný, když mu hrozí smrt hladem. Nechápu, proč aspoň neřekl: "Buďte jako mravenci!" Nebo: "Buďte jako včelky!" Což tu nejsme připoutáni ke kříži nouze a bídy, což nestavíme, nesbíráme, netvoříme?
Někdo nám bere plod naší práce. Kdo?
Josefe a ty. Mazanče, i ty, Klingře, vy všichni všude na černé tváři země, vy, kdo pracujete a vytváříte hmotná blaha, tažte se a odpovězte si na svou otázku. A pak vykročíte po pravé cestě spásy lidstva.


PACIENT

Pracujeme už nepřetržitě sedm hodin. Dopoledne jsme překládali cement, po obědě zase - bez přerušení. Jdeme vždycky tři za sebou a pokorně nastavujeme hřbet. Dva zvedají půlmetrákové pytle, my se sehneme, vezmeme je a odnášíme na vozy podél vagónů, které je dopraví nahoru ke Spořilovu. "Uši, vlasy, oblek, obuv, nosy - všecko je prosyceno tím šedobělavým prachem. Papírové pytle jsou na mnoha místech potrhány od stálého neopatrného překládání. Každý se jich snaží zbavit, hází je, kam se mu namane, a o víc se nestará. Dělník z cementárny, neznámý soudruh, jistě věděl, že pytle nebudou přenášet inženýři a bankéři. Ale nešetřil jich - ten zoufalý, utahaný, podrážděný dříč.
V okamžiku, kdy kočí přisune pytel, trhlina se rozevře a už se na zpocený obličej sype ten protivný pramínek. Během práce nepříjemný pocit slábne a nakonec tomu přivykneme. Opatrnost je pak zbytečná. Když se mi cement sype na hlavu a já sotva popadám dech, přichází mi na mysl přísloví o mokrém, který se nebojí deště.
Dole, opřen o vagón, stojí Kepl a listuje ve starém, pomačkaném notesu. Je klidný - nemusí nás stíhat zlověstnými, výhružnými pohledy. Jsme nuceni pracovat rychle a čile. Pudově se snažíme co možná nejdříve skončit tu odpornou práci. Pytel za pytlem, běháme sem a tam a tak to jde, dokud neklesneme únavou.
Neztrácíme síly tak náhle, abychom pojednou beznadějně padli, ani tak zvolna, abychom necítili, jak nás opouštějí. Jsme jakoby ve spárech nějakého lisu, bezcitného, nenasytného, a s děsivou bolestí cítíme, jak je naše energie každým okamžikem, každou vteřinou nenávratně vyssávána...
Zapomínáme na čas - tovární sirény houkaly a odhoukaly, polední vlak se přehnal, aniž jsme si toho povšimli. Nic nás nezajímá. Jako by to utrpení mělo trvat celý život, jako by se ty vagóny nikdy nevyprázdnily. Malý kroužek, nekončící kroužek, kroužek tří: Šajšíka, Mazance a mne. Šajšík se neshýbá, je malý a pytle mu sedají rovnou na záda. Já se musím důkladně ohnout a Mazanec je ohebný jako z gumy. Pokorný a Kohlbach zvedají pytle. Všechny zdroje humoru a vtipkování vyschly. Smích je teď něčím divným a pošetilým, ke zpěvu už dlouho není sil. Jen se na sebe díváme a to nám stačí: naše pohledy mluví. Pokorného oči se setkávají s mými. Říkají mi: "Ten Rasputinův nohsied, Kohlbach, se mi hnusí. Nemohu s ním pracovat. "-"Já vím," odpovídám. Odcházím a hned se vracím. "Skončí to někdy?" ptá se zoufale Josef. "Nevím," odpovídám.
Mazanec je zdrcený. Není to dočasná rozladěnost, způsobená žaludečními obtížemi nebo nevyspáním, ani následek přechodných neradostných myšlenek. Je pokleslý, oči má kulaté a nehybné. Už několik dní málo mluví a ještě řidčeji se směje. Připadá mi jako sebevrah. Snad teskní, že se tak záhy rozloučí s životem, se svým mládím, plným strádání. Nevím, odkud je, má-li rodiče a sourozence. Jan se vyhýbá rozmluvám o sobě, a to nikoli ze skromnosti. Kolik románů zůstává nenapsáno a neznámo, kolik tragedií se zrodí a zanikne v některém ubohém, neznámém srdci! Kdoví, nemá-li už v kapse dopis na rozloučenou...
Zpozoroval jsem, že se Jan snaží přiblížit se ke mně. Proč právě ke mně, nemohl jsem uhodnout. Několikrát už natahoval ruku, aby mě odtáhl od vagónu, ale vždycky se nerozhodně vzdálil.
Vyčkával jsem, bylo dost času.
Poslali mě s Šajšíkem do Spořilova. Měli jsme vyložit dva vozy cementu. Bylo to asi kilometr daleko, ale vlekli jsme se jako zbití a počítali jsme, že se dostaneme na určené místo tak za půl hodiny. Kručelo nám v žaludku. Jsou dvě hodiny, ještě jsme nevzali do úst a čeká nás další práce. Rozkaz zněl docela jasně. Nemusíme ovšem poslechnout, ale zítra poletíme, nevyhovíme-li panu předákovi: musí .se uvolnit dva vagóny bez přerušení práce.
Vím, v jakém stavu jsou pytle, které máme vyložit. Ježí se mi vlasy. Šajšík mlčí, ale vím, že se zabývá touže myšlenkou.
"Poslouchej, mohli bychom si něco sníst," navrhuje. "Ale..."
"Pojď!"
Stáli jsme před velkým přívětivým krámem a bez dlouhých okolků jsme vešli. Lopaty jsme nechali venku. Šajšík si objednal polévku.
"Je dobrá, Šajšíku?"
"Báječná!"
Čekal jsem, abych se přesvědčil. Chlapec přinesl hluboký talíř a postavil jej na stůl. Ano. Polévka je opravdu dobrá.Objednal jsem si ji také.
"Tahle je poslední," odpověděl chlapec se zjevnou lítostí. "Snad něco jiného..."
Znám to "jiné", ale tmí se mi před očima hlady a žádám tedy o "deset deka". Už mě omrzel ten protivný reklamní salám, ale nic lacinějšího se tu nedostane.
Líně vstáváme - nejraději bychom zůstali pořád tak opřeni o kulatý mramorový stolek. Skladiště, kde máme pracovat, není daleko. Vyhledali jsme správce. "Už dvě hodiny se tu neukázal vůz s cementem," řekl. "Vozy tu musejí být, vyjely od rampy před tři čtvrti hodinou!" Správce pokrčil rameny. ,,Věřím, ale tady nejsou."
Odmlčeli jsme se.
"Co budeme dělat, Šajšíku?"
"Budeme je hledat."
Zůstat před skladištěm by bylo ovšem hloupé. Vydali jsme se nahoru. Zalezli jsme mezi dvě opuštěné boudy. Tudy málokdy kdo projde. Ležela tam dvě dlouhá široká prkna. Šajšík se na mne podíval, skrčil se a volně vydechl:
"Lehni si!"
"A vozy?"
"Vykašli se na ně!"
Natáhli jsme se jako mrtvoly. Vůbec jsme se nehýbali s tím malým Slovákem. Dodnes je mi nepochopitelná tehdejší smělost mého poslušného přítele. Naslouchali jsme. Pravda, v poledne jsme neodpočívali, ale kdyby teď náhodou odhalili naši skrýši, vyhnali by nás. Ležíme a hovíme si - a tak uplynula hodina a ve všech koutech města už to zase dávno kypí prací.
V boudě za prkny se dva o cosi hádají. O kousek dál sekají železné pruty. Nepříjemné drnčení ruší náš klid.
"Šajšíku!"
"Hm-m..."
"Spíš?"
"Ne-e!"
"Slyšíš?"
"Cóó?"
"Vozy!"
Šajšík se nadzvedl a zavětřil jako zajíc.
"Opravdu! Počkej, podívám se..."
Opatrně vyhlédl, rychle se vrátil a plaše se na mne podíval.
"Jsou to oni. A je s nimi Rasputín. Vezmi lopatu a pojď za mnou!"
"Co budeme dělat?"
"Jen pojď!"
Vykročil jsem, aniž jsem věděl kam. Slovák se drobnými kroky rozběhl dolů. Byl jsem mu v patách a snažil jsem se nezůstat pozadu. Zahnuli jsme vlevo, přeskočili plot neobydleného domku a octli jsme se u skladiště. Stáli jsme na dva kroky za předákem, který si pospíšil, aby se přesvědčil, jsme-li tu. Zprvu nás neviděl, a utíraje si zpocené čelo, klel:
"Hergot krucifix..."
Náhodou dohonil povozníky, kteří,,odpočívali" každých patnáct kroků. Když nás zhlédl, byl zřejmě nepříjemně překvapen.
"Žádné vozy jsme nenašli, pane mistře, a říkal jste přece, že budou tady?" zeptal se Šajšík tónem, jako by se cítil poškozen.
"Už jedou," neochotně odpověděl Kepl a ani se na nás nepodíval.
Kočí odpřáhli koně a dali jim seno. Čekáme na ně. Jistě hned vyskočí na vozy a začneme vykládat. Byli to zlostní, zamračení nemluvové; nejnepatrnější prohřešek mírných koní je přiváděl k zuřivosti. Při jejich nadávkách jsme se styděli i my. Ale teď je čas "oběda", což jim dává právo sednout si stranou. Vozy musíme vyložit sami, a abychom neztráceli čas, Šajšíkjde s vozu podávat.
Za půl druhé hodiny leželo v studeném prašném skladišti sto pytlů.
Slunce praží. Vedro a únava nás dusí, plazíme jazyky jako psi, stěží popadáme dech. Kepl se baví s jedním mistrem, s širokým úsměvem pojídá žemle s pražským salámem a přihýbá si z litrové láhve. Podobáme se maličkým Tantalům. Spaluje nás žízeň, cementový prach nám vnikl hluboko do hltanu. Vykašláváme husté šedivé chrchle, hlasitě odplivujeme a snažíme se tak zkazit chuť našemu zapřísáhlému nepříteli a trýzniteli.
Všechno má svůj konec. Nekonečně drzé jsou jen všechny ty krysy, které se rozplemeňují okolo kanceláří různých podnikatelů.
Síly mě zrazují, sotva se držím na nohou. Šajšík na tom není lépe, přestože je na voze a má mnohem lehčí práci než já. Opřel jsem se zády o dveře boudy, Šajšík slezl a začal shrabovat rozsypaný cement a nakládat do kolečka. Správce se zvedl, otřepal si nohavice, rozkročil se jako husa a nahlédl dovnitř.
"Hm," ušklíbl se, ,,takhle se pytle neskládají, chlapče! Není v tom umění, není v tom estetika... jo! Přerovnej tenhle konec, uspořádej to tamhle v koutě..."
Krev se mi nahrnula do hlavy, v uších mi zahučelo. Hleděl jsem jako zkamenělý.
,,Rozumíš nebo ne? Tadyhleto přendej sem, tohle tam...Ale nejdřív sundej ty vrchní pytle, ať se to nepotrhá. Všude musí být pořádek, bez pořádku to nejde."
Tak jsem se tedy dozvěděl, že nemám smysl pro estetiku. Snad už mi chybí od narození, snad jsem o něj přišel později. Ale pořádku se musím naučit. Sebral jsem poslední zbytky sil a s tisícerými kletbami jsem začal přetahovat nešťastné pytle. Dva mi docela neesteticky praskly a za to se i kázání zdvojnásobilo.
Pan správce obešel skladiště, znovu do něho nahlédl, zahvízdal si a zamířil k předákovi. Slyšel jsem hovor, potom žerty a smích. Na estetiku a pořádek už zapomněl...Od rampy přišel Pokorný, Mazanec a Kohibach a s nimi ještě Nikolajnec a "Čéče". Tu před námi stanul Kepl, přehlédl nás jako maršál a rozkázal: Kohibach na jeden vůz, ty - na druhý, ostatní vyloží čtyři vozíky cihel, které Pažoutův vláček nechal nablízku. Můj kočí byl nový a taky jsem dobře nerozuměl, co mám vlastně dělat. Nežli jsme se mohli dohodnout, Nikolajnec hodil lopatu do vozu, vylezl na kozlík a sedl si.
"Já pojedu!" prohlásil drze a pohodlně se opřel.
Musil jsem jít s ostatními. Po cestě jsme udělali objev, "že jsme neobědvali". To ovšem neznamenalo, že musíme jíst, jen nám to dávalo právo na hodinový odpočinek.
"Kepl vám tu hodinu připíše," rozhodl Čéče.
,,Ne," vmísil se Pokorný. "Jen odpočívejte. Rasputin píše přesčasy jen tehdy, je-li taky u toho."
Tím to bylo rozhodnuto. Poodešli jsme s Šajšíkem stranou.
Přál bych si, aby nás viděl KepL Jistě by ztrnul údivem ležíme si na nejrušnějším náměstí, u dveří hlavní kanceláře! Představuji si jeho obličej, zrůzněný zlostí. "Cože! Vy se tu válíte?" - "Ano, pane, my jsme neobědvali," klidně odpovídáme. Mlčí a nechává nás ležet, zelený vzteky...
Za hodinu mě Šajšík šťouchl do žeber. Spánek mě osvěžil, ale dal bych rok života za to, kdyby mě nechali ještě spát... Ležel jsem na svém plášti u narovnaných prken. Čepice mě chrání před žhavými slunečními paprsky. Na prsou mě příjemně hřejí, proudy sladké ospalosti se mi rozlévají celým tělem. Jsem malátný, oči se mi klíží. Mám pocit, že bych usnul i v trní. Musím však vstávat, ta blažená hodina skončila.
Kamarádi po dvou rovnají bílé drsné cihly. Jejich těla se rytmicky klátí, plavně se prohýbají - zamlklí a přepadlí tančí při bezzvuké, ale pánovité hudbě práce...
Pažoutův vláček jezdí nahoru dolů. Přejíždějí drezínky s ohoblovanými prkny, dlaždicemi a jiným stavebním materiálem. Tři muži převážejí na kolečkách maltu. Míhají se tu úředníci, nastrojení, našlechtění, s lesklými ulízanými vlasy. Naproti u dřevěné boudy dva malíři roztloukají kladivy velké barevné krystaly. Všechno kolem se hýbe, hemží se, hlučí. Dělníci jsou jako mravenci - lezou, potkávají se, rozcházejí se. Ale všecko to vypadá lhostejně, bezduše, smutně. Na všech tvářích je vidět nevíru a reptání. Nikomu v očích nezáří radost, ústa se otvírají jen k nadávce a kletbě. Předáci a mistři číhají jako chrti. Všude se plazí krutá a nízká podlost. Trneme při každém volném vydechnutí, při každém letmém narovnání zad. Nevíme, z kterého okna, z které boudy, z kterého kouta ulice nás právě zasahuje pohled malého psího oka.I když jsme tomu již přivykli, rozčiluje nás to k zešílení. Za městem nebo v postranní ulici neomylně vytušíme a rozeznáme každého nepřítele. Zde je to nemožné. Zde ani nemůžeme vědět, kdo se o nás zajímá a kdo ne. Hlavní kancelář je blízko a neustále z ní vycházejí ,,pochybné osoby"...
Poslední hodiny každého pracovního dne jsou pro všechny skutečnou trýzní, čas plyne vražedně pomalými krůčky, jako by mu dělalo radost nás dráždit a napínat nervy k prasknutí.
Pokorný to nevydržel, popadl lopatu a plášť a odešel čtvrt hodiny před zvoněním. Na neštěstí ho Kepl viděl. Marně isme se to snažili popřít.
Při odchodu mě dohonil Jan.
"Jirko!"
Ohlédl jsem se - byl bledý a ztrápený.
"Co je ti, Jene?"
"Chtěl bych se tě na něco zeptat."
"Dobře."
"Nebudeš se zlobit, že tě zdržuju?"
"Nezván hlouposti!"
"Ale jsi unavený a pospícháš domů..."
"Ty jsi taky unavený."
"Jsem, ale..."
Jan rychle a nervosně kouří, prsty se mu chvějí. Jdeme vedle sebe. Jeho roztrhané sešmaťchané plátěnky se zdvíhají lehce, téměř nepostižitelně. Ohnutý a hubený, pohybuje se tiše jako stín.
"Víš..." začal rozpačitě. "Chtěl bych... víš... abys mi něco řekl..."
"Co?"
"Tohle... Jestli se může člověk nakazit - z ničeho."
"Jak to, z ničeho?"
"No, jestli může člověk z ničeho dostat třebas - kapavku."
Naše pohledy se setkaly. Po bezkrevné tváři mu přeběhl ruměnec a rychle zmizel. Nechápal jsem dobře, co mi chce říci, a bál jsem se začít. Mluvím tak špatně a je to takové choulostivé thema...
"To se ptáš kvůli sobě, Jene?"
"Ano. Chci vědět, jestli se člověk může nakazit z ničeho."
"To ne, z ničeho ne. Ale může se nakazit, i když nejde se ženskou."
"To chci vědět!" řekl Jan zkroušeně.
"Ale to se stává málokdy- z tisíce případů sotva jeden," uklidňoval jsem ho.
"Tak já jsem ten jeden."
Nemohu uvěřit, že mi k uším doléhá známý hlas Jana Mazance. Nebylo v něm nic z hlasu, kterému jsem denně naslouchal. Zní v něm hluboká, smutná struna, zní v něm struna lidského zoufalství. Být mladý, ještě ne třiadvacetiletý, být čistý, nevinný a - být jedním z tisíce... Chápu ho. Myslí si: proč je Pokorný, proč Sajšík, Vávra, Kašpar - proč jsou všichni zdraví a jen já, Jan Mazanec, jejich bratr a soudruh, nedotčený panic, proč jen já mám kapavku?... Když si to člověk "úžené" zaslouženě, není mu tak těžko. Co hledal, to našel. Neuvažoval, doplácí. To mu řekne každý a řekne si to i sám. Avšak jestliže je jeho jediným hříchem nevinné škádlení děvčat ve Stromovce v neděli, kdy náhodou nepracuje, je to nesnesitelné, kruté a nemilosrdné. Tato myšlenka jej drásala jako lítá hladová šelma. V té chvíli ani na peníze nemyslil, na černé peníze, zbrocené krví, které vydá za léčení. Věděl jen to, že je nevinen a že nad ním pronesli rozsudek smrti. Není naděje, není slitování, není záchrany. Proč má ještě žít ten krutý, nespravedlivý život?
"A jak víš,Jene, že je to kapavka?"
"Už mě to trápí čtrnáct dní, ale neodvážil jsem se to nikomu říct. V neděli jsem mluvil s jedním kamarádem a ten mi náhodou popsal příznaky. To už jsem pak hned věděl..."
Nikdy ještě jsem neviděl duši tak jasnou a prostou, jako je Janova duše, tak strašně otřesená tím osudným prohlédnutím. Sama smrt by ho víc nezdrtila, kdyby se před ním zjevila ve své nejděsivější podobě. Jsou lidé, pro něž kapavka je tolik, co rýma. Jsou to ti synáčkové, které Jan někdy potkává v Praze na hlavních třídách a jejichž otcové jsou různými architekty, podnikateli, řediteli, továrníky...
Vysvětlil jsem si, proč pomýšlí na sebevraždu. Svědomí toho nebohého chlapce je zmateno. Všechno neprožité ho hryže a tíží...
Sestoupili jsme s kopce, zahnuli na východ a stále jsme mlčeli. Na mně byla řada, abych promluvil, abych řekl něco povzbuzujícího. Uvědomoval jsem si nutnost těch pevných, spasných slov, a nemohl jsem je pronést, jak jsem měl hrdlo sevřené.
"Jene," začal jsem konečně, "vždyť se nemáš čeho bát, kapavka se dnes dá vyléčit a... A třeba to ani není kapavka."
Řekl jsem to nazdařbůh, jen tak na závěr. Jan vyvalil oči a zastavil se. Byl ochoten chytit se i stébla, které jsem mu mimoděk hodil.
"Chceš to vidět?" zeptal se kvapně. "Chci."
Zamířili jsme mezi hromady cihel. Jan spustil kalhoty a já - s lékařskou vážností, podle všech pravidel lékařské prohlídky-jsem ho důkladně vyšetřil.
"Hodně to bolí?"
"Ne moc."
"Cítíš řezání?"
"Jo."
"Chodíš často na malou stranu?"
, ."Někdy."
Zauvažoval jsem jako skutečný lékař.
"To je zánět, Jene, žádná kapavka."
"Opravdu?"
"Ano, zánět," potvrdil jsem s jistotou, jako bych byl provedl přesné mikroskopické zkoumání.
"Když piješ pivo, je to horší, viď?"
"Je!" odvětil Jan živě a podíval se na mne důvěřivě.
"Je to tak. I tohle jsi studoval?"
" Ne. "
"A jak to teda víš?"
"Četl jsem o tom."
"Vidíš, a pořád mlčíš... Včera Nikolajnec povídal, že ničemu nerozumíš. A nic prý nestuduješ. Pokorný mu řekl, že máš legitimaci. Kde prý bys ji vzal - povídá Nikolajnec. Je to takový vrtichvost, ten Nikolajnec, nesmí se mu věřit! Sám teď vidím, co všecko víš..."
"Musíš do nemocnice, Jene!"
"Za nic!" odsekl rázně. "Tam ani nohou nevkročím."
"Proč?"
"Nikdo se tam na mne ani nepodívá, jen bych ztratil den."
"Ale musíš k lékaři!"
Jan si kouše nehet ukazováčku a přemýšlí.
"Dá se zánět lehce vyléčit?"
"Lehce a lacino, budeš-li se léčit sám. Lékaři na tom pěkně vydělávají, to se ví..."
"A víš, jak se to léčí?"
"Něco vím."
"Jirko, prosím tě, řekni mi to! Jsem teď bez peněz, nikam bych nemohl jít. V sobotu budu brát a... a dám ti taky něco..."
"Nesmysl, já nic nechci. Koupíš si vyplachovač a hypermangan."
"Co to bude stát?"
"Deset až patnáct korun."
"Napiš mi to... Tak, děkuju. Půjdu teda do lékárny a budu chtít... A co ještě?"
"Už nic."
Vysvětlil jsem mu, jak má udělat roztok a v čem záleží celá ta nepříjemná práce. Jan poslouchá, pomrkává a občas mě přeruší.
Celý se rozjasnil. Dvakrát nebo třikrát se zasmál tak srdečně a nenuceně, jak se jen on umí smát. Obruč strašné úzkosti praskla. Jan mi věří a v tom je jeho štěstí. Ale já si nevěřím a v tom je můj zmatek. Protože ta věc nebyla tak jednoduchá a snadná, jak jsem mu ji vylíčil.
"A z čeho bývá takový zánět?"
"Příčin je mnoho," odvětil jsem nejistě.
"Nemohlo by to být od cementu?"
"Proč?" -
"Tak. Cement všecko rozežere a já ho dlouho přenášel. Jednou se na mne vysypal celý pytel."
A Jan mi ukázal, kam až mu vnikl ten ostrý, nepříjemný prach.
Opustili jsme mou "ordinaci" a pokračovali v cestě dolů.
Slunce už dávno zapadlo. Růžový pruh na západě bledl. Soumrak padal lehce jako jemný hedvábný krep. Nastával klidný hvězdný večer. U cesty si hrály děti. Dvě dívky v lehkých strakatých šatech seděly na trávě. Snad si svěřovaly tajemství svých srdcí, tajemství bezstarostných, svobodných srdcí, jichž se po prvé dotkla lehounká peruť lásky
U hospody, od níž odbočuje cestička zahradami a loukami na silnici ke Praze, jsme se zastavili. Jan hledí lhostejně na kříž náboženské licoměrnosti a zamyšleně kouří. Katolíci nastavěli těch božích muk po všech cestách a rozcestích, ale teď už nedojmou ani babičky. Vzpomněl jsem si na Pokorného kříž. A přede mnou stojí Jan v trýzni a bezmocnosti. Pracuje od rána do večera mezi prkny, rumem a prachem, smutně a hluše pohřbívá nejkrásnější dny svého života - a co z toho nakonec má? Utrhuje z haléřů svého krvavého potu, aby se v nemocenské pokladně vykrmilo tisíce doktorů. A kdyby jen doktoři! Pro ně je jen tažné zvíře a nic víc. Umře-li, co tím ztratí? Nahradí ho jedním z těch milionů, kteří stojí za ním a sní o jeho místě
Jan se ke mně přiblížil a jeho tmavé, zakouřené rty se sevřely. Vyhledal mou ruku a pevněji stiskl.
,,Nezlob se, že jsem tě zdržel, Jirko!" Mávl jsem rukou.
"Vždyť jsi pro mne tolik udělal..."
,, Nemluv! To je maličkost!"
"Na shledanou!"
Kývl jsem hlavou. Jan vykročil a vzdaloval se. Vykročil jsem také.
"Jirko!" zavolal pojednou. Obrátil jsem se. ,, Vůbec nesmím pivo?"
"Ne."
"Tak dobře."
A zmizel nahoře.


MUČEDNÍCI

Jednoho rána přišel Kepl pozdě. My už jsme se shromáždili u vozů a nevěděli, co dělat. Kepl měl nové boty, nové šedozelené šaty s vysokým kaučukovým límečkem a nový klobouk. Už jsme ho leckdy viděli dělat hlouposti, ale takovouhle hloupost ještě neprovedl.
Pochopil svou chybu, když už bylo pozdě. Jak byl žalostný a směšný, jak nicotný a protivný se nám zdál v té naduté, přehnané póze. Chtěl nás ohromit - a zostudil se. Chtěl se nám ukázat ve svátečním - a teď je v rozpacích. Aby je zakryl, nafoukl se, div nepraskl, a rozkazy uděloval na půl huby. Nemyslím, že by byl Ludvík XIV. vyhlížel kdy pyšněji. Jako by mu patřila celá země, jako by všechny živé bytosti byly podřízeny přímo jemu...
Jan mě šťouchl do boku: "Koukej! Koukni se na něj!" Pokorný se sklonil a řekl v návalu utajovaného smíchu: "Rasputin odjíždí do Paříže!" Vávra si ho přísně měřil a Josef Klinger se jen shovívavě usmál, jako by chtěl říci: "Odpusťte mu, neví, co činí."
Kepl zachytil výsměch. Oči se mu zaleskly theatrální přísností, jaká je přijatelná jen v jarmarečním cirku. Domníval se, bláhový, vyšňoří-li se od hlavy k patě, že se na něj už nebudeme dívat jako na toho známého Kepla, který dostává mzdu podle téhož seznamu jako my, týmž okýnkem, jímž se hází také nám. Inženýři, podnikatelé a asistenti jsou vždycky dobře oblečeni. Když jdou mimo, někteří dělníci pokorně vstávají. Kepl měl za to, že tím projevují úctu a vážnost. A zatím je to strach. A ještě si Kepl myslil, že to způsobuje čistý, elegantní oblek. Zapomněl nebožák, že pes zůstane psem, i kdyby ho do fraku oblékli.
"Znám ho," vyprávěl Vávra, "pracovali jsme spolu. Ničemu nerozuměl, byl celé partě pro smích..."
Kepl tušil, že bývalý kolega odhaluje jeho minulost. Dopalovalo ho to a nikdy se na něj nepodíval, nikdy jej nezavolal jménem. Když rozděloval práci - Mazanec sem, Mooc tam, až nakonec se obrátil k němu: A ty - tohle... A vůbec se snažil dát najevo, že je mu Vávra cizí, že ho málo zná a že s ním nikdy neměl co dělat.
Když nás pak za hodinu poctil návštěvou na rampě, byl už zase ve svých "předáckých" šatech.
"Odložil odjezd!" poznamenal Pokorný škodolibě.
Všechno nepotřebné se nakládá a odváží ze Spořilova. Město je hotové, dostavují se poslední dva domy.
Dvě veliké míchačky na beton stojí už mnoho dní nedotčené. Rezaví. Jejich prostorná břicha už nechrlí hrubou studenou lávu, jež spájí neviditelnými háčky všecko, do čeho pronikne. Přišla řada i na ně. Je tu celá naše parta, ozbrojená lopatami, pákami a kladivy. Představuji si, s jakou námahou byly vybudovány hluboké betonové základy, s jakými obtížemi byla zavěšena ocelová koule, podobná obrovskému kopacímu míči. Bušíme, páčíme, ale není to tak jednoduché a snadné, jak jsme si představovali. Beton je protkán železnými pruty a to nám působí značné obtíže. Když Pokorný odloží kladivo, chápu se ho já. Střídáme se, až je všechno rozbito. Míchačka je vyproštěna ze spárů betonu. Dva dělníci umístili zvláštní vůz až k ní a už se rozhýbaly páky. Posunujeme ji centimetr po centimetru. A protože nespěcháme, nikomu to není zatěžko. "Hej-rup! Hej-rup!" voláme monotónně a udýchaně. Koule se začíná pohybovat. Ještě trochu společného úsilí - zakymácela se jako postřelená a klesla na vůz jako mrtvola. Zadrnčelo to. Oddychli jsme si úlevou. Někteří začali volat: "Koně! Koně!" Rozvážná zvířata se zastavila - nemohla projet. Kepl nařídil, aby se odebralo z hromady písku.
"Tudy sotva projede," ozval se Pokorný. Nikdo ho neslyšel. Koně vykročili a míchačka se hrozebně zahoupala.
"Pozor! Pomalu!" vykřiklo několik dělníků. Pozdě. Vůz se nahnul a míchačka se překotila na zem. Koně vyrazili, osvobozeni tak náhle od těžkého nákladu. Kočí je stěží udržel.
Kepl civí, na rtech rozpačitý úsměv. Pokorný říká nahlas :
"Na takovém svahu musí samozřejmě nepodložená koule spadnout, a ještě k tomu je ten vůz pérovaný! Na to stačí deko mozku, aby to člověk pochopil!"
Nastalo ticho.
"Co teď?" ozval se kdosi.
"Co! Naložíme ji!" vzpamatoval se Kepl. "Přineste dřeva, vyberte delší a pevnější! Marš!"
Rozběhli jsme se na všechny strany. Za chvíli ležely kolem míchačky dlouhé trámy. Začali jsme pracně a s námahou a trvalo nám to do odpoledne. S pomocí trámů jsme zvolna míchačku zvedali a podkládali ji kusy dřeva, kameny a kvádry. Když jsme ji dostali do patřičné výše, znovu jsme ji svalili na vůz. Prasklo jedno péro, ale toho si nikdo nevšímal. Vítězoslavně jsme vykročili k rampě a tam už jsme ji snadno vyložili. Vnitřek míchačky byl plný zbytků její nedávné činnosti. Obyčejným způsobem nebylo možno odloupnout ani kousíček. Kepl přinesl kladivo a dláto a obrátil se k Vávrovi:
"Vlez tam!"
Když jsme se za dvě hodiny vrátili s druhou míchačkou, vystrčil ten modrooký Čech hlavu a slavnostně nás uvítal. ,,Kokokokodák!" zakdákal Pokorný.
A Vávra opravdu vypadal jak slepice v kukani.
"Sedíš na vejcích, nebo ještě snášíš?" vyptával se Josef.
"Sedím, ale tak snadno je nevysedím!"
A zase hlavu schoval.
Všichni se smějeme, jen Kepl se tváří přísně. Jen volá:
"Tak, hoši, do práce!"
A zase zmlkl.
Den uplynul. Kéž bychom se vždycky dočkali západu tak, abychom to ani nepozorovali!
V úseku mistra Mráčka je velká dřevěná bouda. Stojí přesně uprostřed náměstí a nikdo neví, co v ní je. Jednou nás tam zavedli, otevřeli a řekli: "Vynášejte!"
Je nás pět: Pokorný, Mazanec, Šajšík, Klinger a já. Všechno od podlahy ke stropu je napěchováno rákosem. Je to suchý, dlouhý rákos, svázaný stéblo k stéblu tenkým drátem, zavinutý do lehkých žlutých svazků. Praštil nás přes nos nepříjemný, těžký pach ztuchliny a plísně. Střecha je z prken a lepenky, ale na mnoha místech zatékalo. Musili jsme sta kusů vyhodit. Doneslo se to až k uším podnikatele. Přišel týž den a pobledl, když spatřil prohnilá místa, prosáklá vodou. "Pěkná ztráta!" řekl jen a odešel. V boudě je chladno a ticho jako v zapomenuté, zpustlé kapličce. Mimo to má pro nás ještě jinou neocenitelnou výhodu: mezi jednotlivými prkny jsou dosti široké škvíry. Jsme tu tedy jako v pozorovatelně a můžeme sledovat každého kolemjdoucího.
K desáté hodině přinesl Jan svačinu. Zaujali jsme posice a dali se do jídla. Kolem nás se řítí automobily s různým materiálem a zbožím, s prkny a kameny, vozy a vozíky, tažené lidmi i dobytkem. Nic nás neruší. Mažeme máslem, loupeme salám a jíme. Nikdo se nebojí a nikdo nespěchá, jsme chráněni před očima všech bezbožných tvorů. Nahlédne-li k nám některý přítel, vítáme ho úsměvem a pozdravy. "Jen pokračujte, nedejte se vyrušovat!" říká beze stopy závisti a odchází, aby nám svou přítomností nějak neuškodil. Dobře jsme se najedli. Jan to nevydržel a odskočil pro pivo. Taková mimořádná příležitost v našem spořilovském životě se nemůže odbýt bez chladného, chutného doušku...
Ale nesmíme se dát unést. Naše práce je spoutána s poloprázdným vozem za vraty. Pokorný se do něho vyšvihl a začali jsme. Hrabeme jako krtci a v boudě je čím dál, tím volněji. Šajšík a Klinger se přou o to, jak se má rákos nakládat. Sajšík chce, aby jej každý nosil až do vozu, Klinger trvá na tom, abychom si jej jeden druhému podávali. Sedl jsem si, aby se mi lépe poslouchalo. Ozval se také Pokorný:
"A proč, Josefe, chceš, abychom si jej podávali?"
"Ale, Pepíku, vždyť by to bylo rychlejší!"
"A co z toho budeš mít?"
Klinger umlkl. A my se zase loudáme sem a tam, odpočíváme, kdy nám napadne, a s nekonečným potěšením si připomínáme odporné hodiny pod Keplovým dozorem. Co znamenají životní podmínky a jak dovedou od kořene změnit všechno lidské chápání! Pracovat nyní, kdy tě nemohou volat k odpovědnosti, by bylo nesvědomité. Každé soutěžení se tu rovná bezectí, každá horlivost v přítomnosti mistra nebo předáka je zradou. Jak nám měří, tak se jim odměňujeme. Všechno ostatní je fantasie a pro fantasii tu není místa.
Ale Kepl nám nedává pokoj. "Až naložíte vůz," říká, "přeneste do tamhletoho skladiště lepenky." Lepenky jsou pod širým nebem za boudou. Není to těžká práce, ale jsme notně zasmolení. V skladišti pořád trčí vytáhlý chudokrevný správce. Zřídka kdy tam bývá jeho mladý zástupce. V pří stavku je telefon a něco jako ambulance - pro první (a poslední!) pomoc při úrazu.
Pokorný se tam s nimi zná. "Vycházíte dobře s Rasputinem?" ptávají se nás škádlivě. Můžeme si tam posedět beze strachu a starosti. Blíží-li se nebezpečí, dají nám výstrahu; a půjčují nám noviny. Pokorný vždy zhltne všechny novinky a pak noviny odhodí. Beru si je já. Přelétnu stránky, abych zjistil, píše-li se něco o Bulharsku. Josef někdy po přečtení novin zvedne hlavu a vzdychne: "Smůla... Jen samá smůla..." A uvažuje: "Co je život dělníka? Nic. Spadne trám nebo cihla, rozdrtí mu ruku nebo lebku - a co z toho? Měl dávat pozor. Strhne ho kolo, roztrhá ho na kousky - to nic, život jde dál, pro jednoho nebo dva lidi neskončí... A to se přihází dnesa denně na tisíci místech, ve stu státech..."
Abychom nevzbudili podezření, občas vycházíme a vracíme se s nákladem. Jednou nás Kepl přistihl. Vyskočili jsme jako žáhnutí a vyklouzli jsme ven,
"Jen si dejte pozor!" varoval nás výhružně. "Vůz už tu dávno je a vy nikde..."
Přešli jsme mimo něj chladně a tiše. Pokorný dokonce přezíravě. Stál u nás, dokud jsme nenaložili vůz. Byly to těžké minuty. Nad šťastnými hodinami, které jsme předtím prožili, se zamračilo. Kdyby na nás Kepl mohl dohlížet stále, proměnili bychom se v automaty.
Než nás opustil, rozdělil další práci. Kromě lepenky máme svézt také kolečka - rozbitá dát mezi brak, dobrá srovnat pod protější kůlnu.
Pokorný zvedl štůčku lepenky a nesl ji ke skladišti. Kepl si ho nepřátelsky změřil a řekl jakoby do vzduchu:
"Povídám, že se mají nejdřív snést a srovnat kolečka!"
Ticho. Pokorný šel dál.
"Nejdřív snést a srovnat kolečka!"
Zase ticho. Tu Kepl dupl a zařval celý bez sebe:
"Pokorný, to mluvím s tebou!"
"Cóó?" zeptal se Josef nevinně.
"To, že už tě nemůžu ani vidět! Věčně odmlouváš, chováš se drze a včera jsi odešel z práce o čtvrt hodiny dřív!"
"A tys nás tu předevčírem držel o čtvrt hodiny dýl!"
"To je moje věc, jak dlouho vás tu budu držet! Tobě do toho nic není!"
"A kdo ti dal právo míchat se do mých věcí?"
"Však já vím, panáčku," zlosti sotva popadaje dechu odpověděl Kepl, "co jsi zač, a ohlásím to na příslušném místě!"
"Já vím taky něco," odvětil tichounce Pokorný, zavrtěl se na patě a dodal: "A ohlásím to na příslušném místě..."
Kepl zrozpačitěl. Jako by cítil hořko v krku. Na čele mu vyrazil hojný pot. Už ani nehlesl - nechal nás a odešel.
Na nás to udělalo silný dojem. Pokorný tedy zná jakési tajemství za oponou, ale nechce ji vytáhnout ani o milimetr. Až přijde vhodná chvíle, jistě bez prošení a domlouvání zatáhne za šňůru. Do té doby - klid i
A tak Rasputin prostě prchl. Těžko se dá popsat Pokorného vítězoslavný výraz. Zasáhl morální střelou najatého trýznitele přímo do srdce a je spokojen. A my hoříme zvědavostí. Zeje to tajemství závažné, projevilo se i příštího jitra. Pokornému byla přidělena práce, placená od kusu. To mu vynese dvojnásobnou mzdu. Za několik dní se k nám vrátil. Kepl nás poslal nosit nábytek. Vzali jsme na ramena známé trámy s celou výzbrojí a brzy jsme se octli na určeném místě. Jsme zase čtyři. Vpředu jde Nikolajnec s Klingrem, za nimi Josef a já. Kepl je přísný, k nám však velmi pozorný. Tentokrát se nás dokonce ujal proti omezené paničce. Ukázala na dva těžké stoly, abychom je vynesli do horního patra. Pokusili jsme se o to, ale náklad byl těžší, než mohl kdo tušit. S podlamujícíma se nohama jsme stůl zase postavili, Kepl si jej prohlédl a otočil se k milostpaní:
"Jsou tam zásuvky, prosím?"
"Ano. tři."
"Je v nich něco?"
"Drobnosti."
"Vyndejte je laskavě!"
"Co vás to napadá, to nejde!" řekla rázně a opřela se o stůl. Měla hlas jako stará líná kočka.
"Takhle to nést nemůžeme!"
"Ale to jsou zásuvky mého manžela!"
"To je mi docela jedno, čí jsou," řekl Kepl a mávl na nás. "Pojďte, hoši!"
"Ale já mám lístek z kanceláře..." namítala nejistě panička.
"Tak si stěžujte! Sbohem!"
"No... já je teda vyndám, když na tom trváte..." zamňoukala smířlivě, ale tvářila se nespokojeně.
A tu jsem viděl, kam až může zajít lidská hloupost. Byly to tři hluboké masivní zásuvky, napěchované nepotřebnými železnými krámy, shromážděnými se zvláštní horlivostí. Staré kleště, hřebíky, zlámané nůžky, rezavé nože, šroubky, ostruhy, udidla, zubaté břitvy, pouzdra na cigarety, dvě tři vývrtky, kulky, patrony, kovové knoflíky, kousky bodáku, uzávěry pušek, vojenské kokardy, přezky od řemínků, půl sekyrky, bubínek od revolveru, klíče, kliky, součástky strojů, řetízky, háčky - všechno, co je hodné sbírky moderního Pljuškina. Opřel jsem zásuvku o zábradlí na schodech a začal jsem ji přehrabovat. Kdo se může obírat s takovým harampádím? Jsou to snad historické, archeologické, ethnografické a čert ví, jaké ještě nálezy? Je to taková neobyčejná změt... Asi nějaká mánie, o tom není pochyby.
Rozhlédl jsem se po nábytku a hledal jsem nějakou souvislost. Nebylo tam nic zvláštního. Starý, odřený nábytek. Jen v koutě jednoho pokoje stojí nový krásný klavír. A na něm malá sádrová poprsí - Masaryka, Smetany a Mozarta.
Ještě jsem si prohlížel tu divnou sbírku, když se mne Pokorný dotkl loktem.
"Checheche - podám si žádost.*'''
"Jakou žádost, Josefe?"
"O místo ředitele nově založeného musea." Ukázal na zásuvku: "A ta husa chtěla, abychom to nesli nahoru se stolem!"
Klinger nese poslední zásuvku a také se tváří pohoršeně. Milostpaní jde před ním a starostlivě upozorňuje:
"Dejte pozor! Pomalu, prosím vás!"
Vrátili jsme se dolů mlčky, dusíce smích. Stačí mi jediný pohled na Pokorného, abych nezadržitelně vybuchl...
Po dvou hodinách jsme unavení a malátní odcházeli s těžkými trámy. Při odchodu dohonila milostpaní Klingera a dala mu 20 Kč. Všichni jsme to viděli.
Vrátili jsme se do boudy s rákosem.
"Tu máš, Jirko!" zavolal Klinger a hodil mi pětikorunovou minci.
Neustále nás trápila nepřekonatelná chuť k jídlu. Máme pořád hlad - skromný rozpočet nám nedovoluje oběd nad 6-7 Kč. Pili jsme pivo, abychom se poněkud zasytili, mléko jsme si kupovali málokdy. "Odměna" jako ta dnešní není bez významu. Po cestě přejížděli ovocnáři. Koupili jsme si jablka. Rozříznutý meloun se svůdně rdí, ale ani na meloun nemáme "chuť".
"Melouny se dovážejí, a proto jsou drahé. Zato okurky rostou v Čechách. Pro boháče je maličkost dát korunu za malou okurku, ale pro dělníka... Každý by si rád pochutnal, každý chce jíst a kupují nejvíce dělnici, i když nejméně jedí. Ale je to masa, lid. Letos se okurek urodilo dost a dost, ale páni kapitalisté zničili desítky vagónů, aby udrželi ceny..."
Hovoří Pokorný. S údivem posloucháme.
"Vážně, Pepíku?" ozval se Klinger.
"Vážně. Jestli nevěříš, jdi si je koupit!"
"Půjdu!" zasmál se Klinger.
"Uváznou ti v hrdle."
"Ba ne."
"Proč ne?"
"Protože teď dělá i žena."
A díval se na nás radostně jako dítě, které dostalo vytoužený dárek.
V boudě zazněl křik. Je to hádka nebo co? "Chyť ho! Chyť ho!" - "Pepíku, rychle ven!" - "Nelez tam, Mazance, vyženeš ho, hlupáku!" - "Ale Josef! Josef!"
Zprvu jsem si pomyslil, že začalo hořet. Už jen to nám schází - dělat hasiče. Pokorný vyběhl s krátkou železnou rourkou v pravici a hnal se někam za boudu.
"Kocour, Jirko! Poběž!"
Jen to mi stačil říci, jak byl udýchaný a uřícený. Tak tedy kocour. Pro kocoura takový poplach - nechápu.
"Hele ho, hele ho! Tamhle! Je černý, docela černý!" "Pepíku, počkej!"
Klinger běžel ven a hrb mu poskakoval na zádech jako batoh. Když mě spatřil, vykulil oči a zamával smrdutou fajfkou: "Skoč mu do cesty!"
Skočil jsem bez uvažování, zelektrisován mimořádným zanícením lovců. Po nějaké době se uklidnili, shlukli se a začali dělat plány, jak polapit tu nebezpečnou šelmu. Vzadu v boudě je ještě trochu rákosu. Tam bude kocourovo poslední útočiště. Jan se táže:
"A co tady vlastně chce?"
Myši, hošičku, myši!
Léto je na sklonku. Žně skončily. Pole jsou den ke dni smutnější a pustší. Tráva vadne a žloutne.
Každá roční doba je svým způsobem příjemná a krásná. Každá roční doba přináší něco nečekaného, vzbuzuje nová chvění a nové naděje. Léto - lázněmi, podzim - hony a výlety, zima - lyžováním a bruslením...
Řady dělníků řidnou. Jsme si už velmi blízcí a každý propuštěný je pro nás drahým, nenahraditelným nebožtíkem. Už několik dní chybí Jan Kašpar, ten skvělý chlapík ze železa...
Naše radost je zbavena křídel, pocit volnosti ubit. Jsme smutní a neklidní. Ale neteskníme proto, že květy umírají a listí žloutne a opadává... Ať zahynou květy, ať jsou stromy holé. To nás nemusí zajímat - básníci vypláčou tradiční slzy i za nás. Hryže nás strašné pomyšlení na nezaměstnanost a na studené zimní dny. Nemůžeme již sami sebe klamat, nemůžeme ani pochybovat, ani něco předpokládat. Všechno končí - a i kdyby nekončilo, musí se přestat stavět.
Les zpestřel. Denně odhalujeme nové krásy a nové zvláštnosti. Kmeny řídkých bříz se rýsují jako bílé čáry na pestře zeleném pozadí. Překvapuje mě, že nás i tohle někdy zajímá. A bývají chvíle, že zostřeně vnímáme barvy západu a nezachytitelnou, omamnou šíř klidného modrého nebe...
Pokorný je neklidný. Nepokouším se uhodnout, proč - sám mi to poví.
"Kolik je hodin?" ptá se každou chvíli. Krčím rameny. "Rád bych odešel o čtvrt hodiny dřív. Co říkáš, podaří se mi to? Musím se přece oholit... A vůbec se musím dát do pořádku, jak se sluší na takového mládence... Mám strach, aby mě neviděl Rasputin. Zavřel bych mu hubu, to se ví, ale... Že nevíš, kam mám namířeno, Jirko? K tátovi, hochu, k tátovi půjdu... Pět let jsem ho neviděl. Jistě hodně zestárnul, jistě je svraštělý jak pečené jablko..."
"A zůstaneš u něho?"
"Kdepak, co bych tam dělal?... Dneska je sobota - večer tam budu, zítra večer se vrátím a v pondělí ráno už zas budu makat. Jenže mám málo peněz. Vypůjčil jsem si od kamaráda a dal jsem mu lístek, aby za mne vybral mzdu, kdyby musel. Vlak mi jede v půl druhé - musím tam být aspoň deset minut před odjezdem... Nebýt táty, nikdy by se mi po domově nezastesklo. Jdu tam jen kvůli němu. Městečko mě vůbec neláká. Řekne se rodiště... Snad k němu někoho poutají šťastné vzpomínky na dětské hry a kousky... Já tam nikdy nic dobrého nezažil, na nic hezkého se nepamatuju. Ani kdybys mě prosil, nemohl bych ti nic vypravovat. Ztratil jsem paměť, srdce mi ztvrdlo - nic nevím! Mám sestry, vlastní sestry. Nikdy na ně nemyslím a nepomyslím. Neudělaly mi nic zlého, jsou to hodné holky, vyrostli jsme spolu, nic proti nim nemám, ale lásku k nim necítím. Jistě se vdaly - jedna je o dva roky mladší než já, druhá o pět. Možná, že jsem strejček - jediný ztracený strejček..."
Brzy bude půl dvanácté. Pokorný mlčí, je ještě neklidnější, nemá stání. Dal jsem mu 3 Kč, aby měl dost na holiče. (V sobotu jsou u holičů dvojnásobné ceny!) "Vezmi potom mou lopatu!" řekl Josef a odhodil ji. Kynul mi na rozloučenou od protějšího rohu a zmizel. Brzy potom přešel kolem náš předák. Trnul jsem. Šel se sklopenou hlavou. Bouráme boudu. Ani výkřiky Klingera a Nikolajnce, ani hluk padajících prken ho nevyrušily ze zamyšlení ...
Obloha je zatažená, zamračená.
Nakládáme na rampě poslední zbytky bílých cihel. Podáváme si je z ruky do ruky a rovnáme je do vozíků.
Naproti přes pole přenášejí malý dřevěný domek. Vidím po prvé takovou "amerikánštinu". Dva páry silných statných koní táhnou ten neobyčejný náklad. Kolem pobíhají muži, ženy, celé hejno zvědavých dětí a všichni vyslovují své názory. Když jsme odstrkali poslední vozík, byli od nás na padesát kroků. Sám pánbůh ví, kam chtějí postavit tu Noemovu archu...
Začalo mžít. Nechal jsem na neštěstí svůj tlustý, teplý plášť doma a šel jsem do práce jen v lehké větrovce. Nemohli jsme se rozhodnout, máme-íi se schovat v prázdné, opuštěné kovárně, ale kapky byly stále větší a častější a lepily se na nás jako ledové mince. Obzor zlověstně ztěžkl hustými klubky mraků. Zešeřilo se, déšť zesílil. Špatně se pracuje v takové nepohodě. Mlčíme. Nikdo nechce promluvit, protože každé slovo by bylo slovem protestu. Až když začalo lít jako z konve, utekli jsme pod protější dřevěnou střechu a schoulili jsme se tam jako bojácná vyplašená kuřata.
Předák nás nemůže překvapit - každý teď sedí v suchu a čeká. Musíme však dobře pozorovat déšť - jakmile to bude jen trochu možné, předák nás vyhledá. Opíráme se o uskladněná prkna a kouříme. Mazanec má mokré cigarety. Rozlepují se a nedají se kouřit. Chudák Jan. Hledá nějaký uchráněný kousíček, ale nakonec je zahazuje a vztekle po nich dupe. Klinger mu s lítostí ukazuje špinavý černý váček - nemůže mu posloužit, je to dýmkový tabák. Pouze Nikolajnec má cigarety, ale mlčí. Jan se přemohl a prosí:
"Buď tak dobrý, půjč mi cigaretu!"
Nikolajnec sáhl neochotně do kapsičky u vesty a podal mu tenkou pomačkanou zorku.
"Však ti ji vrátím," poznamenal Jan. Šajšík se třese. Když povolí čelistem, cvakají mu zuby. Všem je zima, ale ten malý Slovák je úplné zkřehlý. Klinger si ho několikrát prohlédl a poklepal mu na rameno.
"Nač zrovna myslíš, Sajšíku?"
Šajšík se usmál. Mazanec za něj odpověděl: "Na suchou košili a kožich!"
"Co myslíte, bylo by mu špatně po horké polívce?"
"Nebo po vepřové s bramborovým salátem," dodal Sajšík.
"A pivíčko?" pokračoval Klinger.
"Když není pivo, není nic - o tom ani nemusíš mluvit. A neodmítl bych ani láhev dobrého vína..."
"Tak. A co Nikolajnec?"
"Když něco potřebuji!, tak si to seženu," odpověděl Nikolajnec nevrle.
"Tak si honem sežeň postel s pořádnou peřinou!" škádlil ho Jan. "Docela jistě ji potřebuješ!"
Smějeme se a náš smích ho dráždí. Vstal a beze slova opustil suchý koutek.
Vyměňujeme pohledy, neochotně vstáváme a následujeme ho. Nepřiměl nás k tomu ovšem pouze jeho odchod - za chvíli nás navštíví Kepl... Přišel ve vysokých botách a zimníku. Nám zašlo za nehty a v roztrhaných botách čvachtá voda.
Potom přestalo pršet a k polednímu ozářilo Krčský les plaché slunko. Jako bych ani neměl tu tenkou větrovku. Jako by se mi na záda přilíplo studené kovové brnění...Sundali jsme kabáty, abychom rychleji oschli a zahřáli se. Jan v poledne shodil i košili - bylo mu tak lépe.
Kepl nám neřekl, co máme dělat. Když přišel, čekali jsme na něj v hloučku. Důležitě si vykračoval a dupal podpatky.
"Kluci, marš k boudě! Vocilka poslal vůz už před hodinou, všecko rozbité se má naložit... Co tady očumujete - rychle! Poklusem..."
Přešel jsem mimo něj s odvrácenou hlavou.
Páchl.
Byl opilý.
Josef Pokorný pracuje sám. Je dnes nějak na měkko - zdraví tiše a pokojně jako poustevník. Nikdo se ho nezeptal, jak se měl doma. Mazanec se nerad vyptává na intimní věci a Pokorný by mu asi také nic neřekl - Jana cizí prožitky nezajímají. Mluví-li se o Nobilovi a "Krasinu", poslouchá jako u vytržení. Na takové věci se vyptává ustavičné.
Ještě se mi nenaskytla příležitost, abych si s Pokorným promluvil. Nejde to. Rovná kolečka, která mu podáváme a házíme. A jsou to, pane, kolečka! Kdysi byla, ano, ale teď jsou to jen kousky dřeva, trčící na všecky strany od železných obručí. Kolem nás se utvořilo celé jezero. Všecko je ve vodě. A já z ní mám tahat ty kousky. Udělal jsem si most z kamenů, travers a trámů. Kolečka jsou tam naházena v strašlivé změti, pouze ta zdravější a zachovalejší se dala snadno vytáhnout. Snažil jsem tu hromadu rozbořit. Obhlédl jsem si ji, trhl jsem spodkem a rychle uskočil. Nic. Hromada se ani nehnula.
"Pipláš se s tím jako dítě!" ozval se za mnou neznámý přísný hlas. Byl to inženýr s asistentem. Hrdlo se mi sevřelo. Do hlavy se mi nahrnula krev. Přiblížil jsem se k hromadě, napjal jsem síly a pevným krokem námořníka jsem ustoupil stranou. Hromada se s třeskotem rozpadla - a já stál ve vodě, zpit umíněným hrdinstvím. Byl-li člověk ani ne před hodinou mokrý jako slepice a cvakaly-li mu zuby zimou, záleží na tom, šlápne-li do nějaké hloupé louže? Jsme snad ve vašich očích docela nepatrní tvorové, pane inženýre, ale máme svou ctižádost a lpíme na ní i za cenu života... Jednou jsem potkal inženýra, hrdého a povýšeného, s jeho synem, čtrnáctiletým hochem. Byli v městě na procházce. Chlapec měl čisté, jemné tvářičky jako lilie. Dočká-li se pan inženýr někdy toho, že jej spatří na mém místě (a proč ne - život je točící se kolo!), jistě mu neřekne, že si hraje jako dítě...
"Slyšels, co ti řekl inženýr?" otázal se mne Pokorný.
"Slyšel."
"Blbec! Co mu na tom záleží, jestli ti kolečka spadnou na hlavu! Pro něj by to byla jen .nešťastná náhoda..."
Vůz je plný. Všecko v naší čtvrti se musí sebrat a vyčistit. Jdu s Josefem kolem opuštěné jámy. Kdysi v ní hasili, vápno. Opatrně jsme do ní vlezlí. Na dně se válela dvě nebo tři kolečka a několikerý rozlámané necky.
Sedli jsme si. Můj přítel má nehybné, zavlhlé oči. Září v nich smutný odlesk bezútěšného rozloučení. "Josefe, jak ses měl u tatínka?"
"Je to zlé, hochu... Táta je nemocný, slabý a zoufalý. Věděl jsem, že to tak bude. Věděl jsem to - a přece jsem tam šel. Bylo to zlé... Na nádraží jsem přišel na poslední chvíli - jen jsem skočil do vlaku, už se rozjel. Ze stanice do našeho městečka je to patnáct kilometrů. Na taxi jsem neměl. Zbylo mi jen na hezkou dýmku pro tátu. Má moc rád dýmky. Bylo strašné vedro. Šel jsem - no, a v každé hospodě, v každém výčepu jsem vypil půllitr. Než jsem došel domů, byl jsem napůl opilý a hlava mě bolela k prasknutí. A teprve když jsem se přiblížil k místům, kam jsem pět let nevkročil, uvědomil jsem si svou chybu. Proč tam lezu? Volal mě kdo? Potřebuje mě kdo? Popadl mě vztek a nejradši bych si byl natloukl. Vrátit už jsem se nemohl, dost lidí mě poznalo. 'To jsi ty, Pepíku?' - 'Kdepak teď jsi, Josef?' - 'Jak se máš. Pokorný?'... Každý chtěl něco vědět. Zastavoval jsem se, s každým jsem vyměnil několik slov. Hleděl jsem se dostat domů co nejpozději, abych se tam nemusel dlouho zdržet. Když jsem se vydával na cestu, myslel jsem jen na tátu. Chtěl jsem ho vidět. Pět let jsem o něm neslyšel. Teprve cestou mi napadlo, že tam není sám. A čím víc jsem se blížil domovu, tím jasněji jsem si to uvědomoval a jen jsem toužil, abych ho zastal samotného. Abych se s ním po libosti potěšil, abych mu vypověděl všechno, co mám na srdci... Nebyl sám. Políbil jsem ho na vrásčitou tvář a on mé objal - ruce se mu třásly... Chudák táta! Taková změna za pět let! Je to jen truchlivý stín - kost a kůže. Bída ho zničila. Už dlouho nemá práci a pomoc nikde, žádná naděje... To je osud dělníka, pomyslil jsem si. Tohle čeká i nás, ne-li něco horšího... Když jsem mu podal dýmku, pokoušel se o úsměv. Desetkrát mi děkoval. Koupil jsem mu taky balíček dobrého tabáku... Táta má strašné rád dýmky - aspoň tucet jich má pověšených na stěně. Jedna je pro každý den, druhá na procházku, z třetí kouří, když má hosty, čtvrtá je pro svátek... 'Zakuř si, tatínku, z té nové, vyzkoušej ji!' vybídl jsem ho. Rozechvěle uvažoval: 'Je hezká, takovou nemám. Z té budu kouřit jen o největších svátcích.' Vzal jsem mu ji z ruky, nacpal a zapálil. 'Jen kuř, vyzkoušej ji! A pak si ji schovej na kdy chceš...' "
Josef si zamyšleně přejel nehtem malíčku po zubech a zavrtěl hlavou.
"Sám pánbůh ví, jestli se těch .největších svátků dočká..."
"Proč?"
"Je strašně slabý, nemocný..."
"A co macecha, Josefe?"
"Ani mi na ni nevzpomínej! Když viděla, že mě táta líbá, hnala se mě taky políbit na čelo, ale já uhnul. Popadla mě za ruku... To si asi řekla, že jim tam třebas nechám nějaké peníze a že musí teda takticky... Ani jsem se na ni nepodíval. Potřeboval jsem tátu a toho jsem tam měl. V té chvíli jsem na ni zapomněl, zapomněl jsem, že si tatínek pro sebe nic nekupuje, a kdybych byl měl peníze, byl bych mu je dal..."
Mlčky, jako na povel jsme začali vyhazovat kolečka z jámy. Neviděl nás nikdo? problesklo nám hlavou. Po chvíli jsme vylezli. Na dvacet kroků od nás hovořil podnikatel s nějakou mladou blondýnou. Josef na mne mrkl. Není nebezpečí - pan inženýr je plně zaujat a chová se jako zamilovaný gymnasista.
Od skladiště vyšel Jan. Zase už jí!
"Kde jste byli, Pepíku?"
"Tady."
"Jděte - vždyť jsem vás hledal!"
"A cos nám chtěl ?"
"Nic, ale viděl jsem vás, a než jsem se sem vrátil, zmizeli jste někam."
"Inu, jsme přeludy," zasmál se Pokorný a vyskočil na vůz.
"Už je ti dobře, Jene?" otázal jsem se.
"Jak to?" vzhlédl.
"Byls přece nemocný? Radil jsem ti, aby sis něco koupil - udělals to?"
"Ne..." odpověděl Jan provinile.
"A proč ne?"
"Proč..." řekl tiše a melancholicky. "Neměl jsem dost peněz... A i kdybych si to koupil, co by to pomohlo...Bydlíme čtyři v jedné malé místnosti - styděl bych se před nimi... Pomyslili by si kdovíco, jakživ bych je nepřesvědčil, že nejsem vinen... Ne, nejde to, nejde to... A jsem večer tak unavený, ráno sotva nohy zvedám... Řekni mi, jestli mi zbývá chvilka, abych myslel ještě na takovou věc?"
Mlčel jsem. Jan marně čekal na odpověď.


ZIMA

K večeru bylo zase hezky. Voda z dopoledního deště stekla do kaluží a cesty byly opět suché a čisté. Po obloze se jen tu a tam táhly matné potrhané obláčky.
Za noc se to změnilo a den počínal pošmourným jitrem. Dali jsme se do práce se strachem: nad námi se neklenulo nebe, nýbrž olověná střecha, hrozící spadnutím.
Do oběda jsme nakládali prkna. Hodiny plynuly s tíživou pomalostí. Ochladilo se. Báli jsme se deště a také Kepl od nás neodešel ani na minutku. Musiti jsme pracovat nepřetržité a co nejrychleji. Obcházíme boudy, nahlížíme do dvorků - a za patnáct, za dvacet minut, někdy až za půl hodiny se vracíme s plodem té otravné práce: s kouskem dřeva, s mokrým prohnilým prkýnkem. Je to zase nové trápení - pracovat a nic nedokončit. Plýtváme silami i časem pro nic za nic. Nejsme tak necitelní, aby nás nehněvalo toto bezúčelné a bezvýsledné potulování. Ostatně - není to tak bezúčelné, jak by se zdálo na první pohled. Páni nás považují za zvířata a učí nás, že nikdy nesmíme zůstat s prázdnýma rukama. Teprve nyní jsem dobře porozuměl tomu, co mi kdysi řekl Julius: "Všecko ti tady odpustí, jen sednout si nesmíš"
Kolik sil by nám vrátil krátký odpočinek a jak ochotně bychom pak za to pracovali! Pravda, nepracuji tu tak dlouho, ale to hloupé "hledání" nezlobí jen mne. Potkávám Jana. Ptá se mne jako vždycky naivně:
"Ty, proč se tu vlastně tak motáme?"
Pokorný zase popichuje: "Hledači diamantů!" Staří dělníci znají už všechny postranní cestičky a nepropásnou příležitost, aby se "ulili". Dřepí po celé hodiny na špinavých trámech "záchranné stanice"...
Tentokrát předáka neviníme. Jsme obětí neúprosného železného systému, v jehož spárech je pouhým bezhlavým svěrákem. Mnozí dělníci se domnívají, že předák zastává své místo čirou náhodou. Že jsou inženýři hodní a milí, ale jak mohou snést takového špatného chlapa, jako je Kepl? Neuvědomují si, že je takový Kepl špatný jen k nám a právě proto že byl vybrán. Kepl - to je pravá tvař všech podnikatelů a vykořisťovatelů, kteří tak vlídně děkují na naše pozdravy. Třese se o své místo ještě víc než my a netýrá nás a nepronásleduje ze zlé vůle. Jsem převědčen, že by nás denně hostil a častoval, kdyby to bylo jeho zajmu. Jeho neštěstí tkví pouze v tom, že je předmětem naši nekonečné zloby a že je maskou onoho prazdroje, něhož pocházejí všechna naše každodenní strádání. Přestěhovali jsme se do dvora, plného rumu, který tu byl po dostavění několika domků. A vlastně to není dvůr, je to bažina. Brodíme se vodou a blátem a přenášíme vše nepotřebné a vyřazené na vůz, stojící v úzké uličce. Mraky houstnou, jsou černější a hrozivější. Vzduch je vlhký. Lehká mlha nám nechává na šatech jemnou rosu. Přes poledne jsem zůstal v neobydleném domku. Uvnitř ukončují řemeslníci a instalatéři svou práci. U hlavních dvěří rozpouštějí malíři klih. Přisedl jsem k ohni, abych se ohřál. Nikdo tu kolem není, jen tu a tam se mihnou děti nebo ženy. Shora přichází Kohlbach. Vážně si vykračuje jako vždycky a snaží se dělat větší kroky, než mu dovolují krátké nohy. Hlavu má zase na stranu a čepici sraženou k uchu. Na prsou mu visí stará, odřená, páchnoucí fajfka. Koblbach a jeho fajfka - to jsou dvě věci, které se od sebe naprosto nedají oddělit. Těžko bych si jej bez ní představil, i když spí. Vešel do dvorku, vytáhl z kapsy žlutý tesařský metr (Keplův metr!), odměřil místo, zatloukl sekyrkou do země čtyři kolíky a začal mezi ně rovnat pěkné kousky dřeva, ty, které jsme vybrali z velké hromady na příkaz předáka a pod jeho osobním dohledem.
Ten mrňous rovnal dřeva hustě vedle sebe, pozorně a rychle. Se schodů protějšího domu se naň díval Kepl.
"Hotovo?" zeptal se po chvíli.
"Hotovo."
Vyhlédla nějaká žena a zase zmizela. Tovární sirény odhoukaly tři čtvrti na jednu. Kohlbach odkopl dva kolíky a bleskurychle začal přehazovat odměřené dříví přes plot. Žena se znovu objevila, tentokrát v modrém pracovním plášti, a kvapně je odnášela. Nemohl jsem pochopit, nač ten spěch. Hodně lidí si tu kupovalo zbylé dříví, ale takto to nikdy nedělali.
Začalo mžít. Z počátku zcela jemně, jako z rozprašovače. Když potom chraptivé sirény oznámily dvě hodiny, zaléval už celé město klidný, stejnoměrný déšť, doprovázený tlumeným pleskotem vody na plechy. Stojím pod střechou a lhostejně pozoruji pomalé uhasínání rozžhavených uhlíků. Musí se pracovat, ale pracovat v takové slotě, venku, pod širým nebem, v tenké větrovce... Přiběhl Pokorný. "Polez, nebo nás uvidí Rasputin - a už houkalo! Jistě nedá pokoj až do večera, pitomec!" Pověděl jsem mu, co jsem před chvílí viděl. Pokorný se mazaně ušklíbl. "Vida, teď už kšeftují i za bílého dne!"
"A dosud to dělali jen v noci?" zeptal jsem se se strojenou naivitou.
"To se ví, Rasputin není včerejší. Dělá dobré obchody - na účet pana Fürsta, našeho inženýra. Že prý mu to ohlásí! To bych to rád slyšel!"
Josef tedy vytáhl oponu. Je vítězem a jásá.
"Kolik prken a trámů se odtud odneslo, to ví jen Rasputin. Nahoře u kantiny, tam, co byla míchačka na cement, ležela krásná prkna, ještě nepoužitá. Jeden kousek stál hezké peníze. A za jedinou noc jich padesát zmizelo..."
"Jak ses tohohle dopídil, Josefe?"
"Inu, dopídil. Ale snad nemyslíš, že je v tom zapletený jen Rasputin? V tom jsou i vetší páni, ti, co si nemohou líznout přímo z hrnce, který nestačíme doplňovat svou dřinou..."
V uličce se ukázal Kepl a střelil po nás přísným pohledem. "Už je čtvrt na tři pryč!" vytáhl hodinky.
Vyšli jsme ven jako automaty. Nechceme ztratit půl dne, to se ví, a jen doufáme, že přestane pršet. Kepl je zabalený do tlustého šedého zimníku. Může si zaskočit domů, kdykoli se mu zachce, může se převleci a osušit. A my jsme jako přikovaní tady venku, vystaveni dešti od hlavy až k patě. Jen dovoli-li zájem podnikatele, můžeme jít jinam...
"Na rampu!" velí Kepl. "Vůz je na cestě, dohoňte ho!" Na voze už seděl Jan Mazanec. Od něho jsme zvěděli, že budeme nakládat cement. .Cement - v dešti! Sotva by kdo vymyslil nemožnější kombinaci. Znamená to za prvé, že budeme rozežráni jako Šajšík, a za druhé - naše jediné šaty budou definitivně zničené. Jenže my to těm pytlům neodpustíme - ať si potom páni sbírají pěkný cement po loužích a příkopech!
Člověk je divný tvor. Nejprve jsme se zhrozili a chtěli jsme se opřít tomu nesmyslnému rozkazu. Ale pak jsme si to rozmyslili. Kdoví, snad nám tam bude lépe, možná, že budem ve vagóně a tam budeme chráněni před deštěm... Byly to pošetilé úvahy. Lilo jako z konve a my už byli mokří jako myši... Závidím kočímu jeho kožený kabát. Závidím i Pokornému, který si přehodil přes ramena pytel od sena. Jan se pevně drží tenkými zkřehlými prsty řetězu a třese se jako vrabec.
Když jsme dojížděli k rampě, dostihl nás Kepl a zamával na kočího:
"Obrať!"
Nemáme potuchy, zda jsme zachráněni nebo ne. Vůz se otočil, jedeme zpátky, tam, odkud jsme vyjeli. Máme naložit všechno, co tu zbylo, a potom jít do sousedního dvorku. Při každém sehnutí, při každém pohybu se na nás mokré košile lepí jako kusy ledu. Nikdo neví, kdy a jak skončí těch šest strašných hodin... Kepl stojí naproti pod střechou a bezstarostně kouří. A my se nemůžeme uhnout ani o píď. Mám pocit, že se mne po celém těle dotýkají nepříjemné studené prsty. Na zádech se zastavují, zatínají do mne nehty, hluboko, jako injekce, z nichž vystřikuje pomalé, ale jisté tuhnuti... Pokorný je na voze, já a Jan vytahujeme z vody a bahna špinavá mokrá prkna a podáváme mu je. Jsme zablácení i v obličeji. Když jsem podával kus dřeva, zarazil se mi do prstu rezavý hřeb. Okamžitě jsem použil Sajšíkovy léčebné metody a nestačil jsem vyplivovat krvavé sliny - jako souchotinář. Kepl přišel blíž.
"Co je? Píchl ses?"
"Ano."
"Pojď se mnou!"
A vedl mě nahoru ke skladišti toho vytáhlého chudokrevného správce. Mládenec v ambulanci mi vymyl ránu nějakým roztokem, natřel ji jodem a dobře ji obvázal. Jsem opět schopen práce.
"Rasputin tam zůstal?"
"Zůstal."
"Dobře," řekl Pokorný. "Budu s vozu hlídat a vy si jděte tamhle zakouřit!" ukázal na nějakou kůlnu.
To byl ovšem velkolepý nápad. Šli jsme si hned do ústraní zapálit. Jan se rozhlédl po zatažené obloze - byl to nevyčerpatelný pramen studených drátů deště: "A ono nepřestane! Je to hnus!" Jeho hubené, šlachovité tělo se křečovitě choulilo protivnou zimou. Pokorný vykřikl: "Podejte sem nějaké delší!" Smluvené heslo! To znamená, že jde Rasputin. Vyběhli jsme na déšť. A zase jsme tonuli ve vodě a blátě. A tu se mi přihodilo ještě něco nepříjemného: když bral Pokorný prkno, které jsem mu podával, zanechal mi hřebík po celé dlani mělkou, ale krvavou stopu. Sajšíkova metoda tentokrát nepomohla - ústa nestačila na celou ránu. Zůstal jsem stát. Kepl se lhostejně díval na kapky krve, barvící mokrou zemi. Povýšeně přešel, našlapuje opatrně na prkna, aby si nezablátil boty, pod kůlnu. Zaskřípal jsem zuby, sevřel ruku a zamířil k ambulanci. Zřejmě chce firmě ušetřit za babku jodu...
Déšť na chvíli zeslábl, ale pak zase zesílil. Kolem nás přecházely skupinky Pažoutových otroků. Pustili je domů. "A proč my se tu trmácíme? Proč nás taky nepustí?" protestoval Jan. ,,My můžeme zmrznout. Či myslíš, že by tím někdo něco ztratil?" odpověděl Pokorný hlasitě, aby ho slyšel Kepl. Ale Kepl jen nepatrné přivřel oči a tvářil se, že neslyší. A já už toho měl dost. ,,Půjdeme, Jene!" řekl jsem velitelsky. Jan se rozpačitě přikrčil. Pochopil jsem, že uvažuje: ,,Čert vem peníze a mzdu. Ale mohli by nás vyhodit, kdyby v tom chtěli vidět demonstraci..." Šel jsem Pokornému navrhnout, abychom se sebrali a šli domů. Chvíli mlčel, přemýšlel a pak řekl vyhýbavě: "No, uvidíme... Ještě chvíli... a pak..."
Dopálil jsem se. Mrzneme tu - a on si řekne "ještě chvíli"! Pokorný je vždy připraven k bitce, je ochoten nést veškerou odpovědnost za posledního pouličního rváče, má-li však demonstrovat za zásadní solidaritu, radí mi k trpělivosti...
Déšť jako naschvál ještě zesílil. Táhneme mokrá prkna a při každičkém pohybu se nám svaly bolestně chvějí.
Nemáme hodinky a upadáme v nesnesitelné pochybnosti. Kolik je hodin? Jak dlouho pracujeme? Kolik ještě zbývá? Jsme ochotni věřit, že už nezbývá mnoho. A tak sami sebe klameme...
Když jsme skončili, odvedl nás Kepl do sousedního dvora. Zde je pouze ta výhoda, že je dvorek plný prken a že tedy chodíme jako po podlaze. Pohybujeme se zvolna - jako lidé, kteří hledají něco ztraceného. Střecha tu nepřečnívá a Kepl tedy nemůže nad námi bdít. Ale není nám to nic platné, musíme zůstat na dešti a práce jde tak nějak sama sebou: nemůžeme tu stát jako sochy. A zmocnilo se nás bezmezné zoufalství, když šel kolem jeden starý dělník a řekl nám, že jsou čtyři hodiny. Ještě tři hodiny S Ještě tolik, kolik jsme odpracovali od oběda! Chce se nám prosit všechny živé i mrtvé bohy o slitování a záchranu...
Pokorný reptá: "Už nemůžu, už to dál nejde! Až se objeví Rasputin, řeknu mu, že jdu domů. Mám zimnici, všecko mě bolí - i kosti!"
"A co řekneme my, Josefe?"
"Jakto-co?"
"Budeme mluvit jeden za všecky - ne každý za sebe." Také Jan hrozí:
"Mohis to udělat už prve! Kdybychom byli šli, nebyl by mohl Rasputin nic dělat. Jemu je dobře, jemu to nevadí..."
Po tomto zareptání se kamarádi uklidnili. Když nás pak Kepl navštívil, shledali jsme, že je už pozdě, a raději jsme mlčeli. Do zazvonění zbývala pouze hodina. Jsme promrzlí a myslíme už jen na konec pracovního dne. Sedm! V horečné obrazotvornosti se nám míhá hodinová ručička, stojící na hezké straně této číslice. Protože sedmička má také druhou stranu, tu, na niž každé ráno čekáme v tupém zoufalství, když práce začíná...
Ulice jsou prázdné. Není vidět ani dělníky, ani nic jiného, co by se podobalo člověku. Jsme zvyklí na pohyb a hluk v tomto novém, elegantním sídle pohodlí a blahobytu. Ticho pod nekonečnou sítí deště nám připadá jak někde v divočině...
Ke konci přisel Nikolajnec, k našemu údivu jen slabě orosený.
"Kdes byl?" změřil si ho Pokorný od hlavy k patě.
"Přendával jsem rákos," odvětil Nikolajnec a dodal: "Dobré to bylo."
"Dělals to sám?"
"S Kohlbachem."
Hm, v suchu...
Nikolajnec tedy "získal" předákovu náklonnost. Za lichocení a udavačství - to je jasné jako den.
Už druhý den doma ležím, ležím dosyta, do omrzení. Mám pocit, že bych to vydržel i bez jídla. Nevšímám si toho, že mám tělo jako zbité, necítím bolest a tíhu v hlavě a jen vychutnávám hmatatelné vědomí odpočinku - odpočinku v teplé posteli, daleko od sirén a zvonců, nerušen hnusnými, žoldáckými pohledy mistru a předáků... Léky pohltily celou mzdu za to nešťastné odpoledne. Vydělal jsem jen ostrý, bolestivý šíp, zabodnutý pod pravé rameno - přesně tam, kde prý končí plicni hroty...
K čertu!
Přál bych takové šípy také Janovi a Pokornému a všem těm váhavým neorganisovaným dělníkům. Ne proto, abychom si byli rovni v utrpení, to ne. Ale ty šípy by nám ve dne v noci vyčítaly strach a malodušnost, projevenou před omezeným Keplem. A snad by nás nakonec také přivedly k rozumu: naučily by nás, jak se chovat, jak rozkazovat, kdybychom se spojili v jediný cit, v jedinou vůli, v jediné přání. Kepl by potom byl jen předákem, a ne strašidlem a mučitelem. A my bychom si mohli být sami předáky, novými, zde neznámými předáky, kdyby...


POSLEDNÍ DNY

Každou sobotu, ba každý den jich několik propustí. Práce se chýlí ke konci, to vidíme všichni. Počet kupců topiva se mimořádně zvýšil. Postávají v hloučcích jako orli nad mršinou. Denně odjíždějí ze Spořilova desítky vozů, plných úlomků prken. To naši práci značně zkracuje. Zbývá na nás pouze ta část, která je ještě hodná použití. A tuto "část" tvoří něco málo trámů - dlouhých, těžkých trámů - rozptýlených po všech koncích města.
A potom?
Známe odpověď.
Čím více se práce chýlí ke konci, v tím větších a rušnějších skupinách chodíme. K Pokornému, Mazancovi, 'Klingrovi a mně Kepl obvykle přidává Vávru, "Čéče", Nikolaj nce a Mooce. Práce je sotva pro dva, pro tři, ale nás bývá vždycky dvakrát tolik.
Nakládáme stavební materiál na pozemku, kde má stát příští škola. Jan a Mooc se přou o počet srovnaných cihel. Jeden hádá, že je jich asi 100.000, druhý se mu posmívá a nedá mu domluvit: "Jejich 150.000 a ani o jednu míň!" Tato rozepře zaujala také ostatní. Dali jsme se tedy do pečlivého průzkumu. Zapisujeme řady, počítáme cihly v každé řadě, násobíme a sečkáme a vychází nám 360.000.
"Pokorný," říká Mazanec, "co bys s nimi dělal, kdyby ti je někdo dal?"
"Prodal bych je," odpovídá Pokorný bez váhání.
"To vím, ale ptám se, co bys dělal s penězi?"
"To už je moje věc."
"Byl by šťastný," říká Klinger. "Viď, že bys byl šťastný, Pepíku?"
"Teď už nejsou na světě šťastní lidé," prohlašuje Pokorný.
"To není pravda!" odporuje Mooc.
"Tak mi ukaž aspoň jednoho!"
"No, třebas já."
"Ty?"
"To se ví."
"Nelži!"
"Poraď mi," říká Jan se svou naivní dobrotou, "jak bych to měl udělat, abych byl taky šťastný!"
"Ožeň se!"
"Ba právě!" zasmáli se všichni.
"Ožeň se a uvidíš, jak je život krásný," pokračoval Mooc vážné a dodal: "Ale musíš najít děvče, s kterým byste se měli rádi..."
"Děvčat je, kamaráde... V neděli ve Stromovce jsem se seznámil s takovou kytičkou-neodvážil by ses jí dotknout. Byla tak hezká a milá, že jsem se naráz zamiloval. Ptala se mne, čím jsem. Tentokrát jsem nelhal. Přiznal jsem, že jsem dělník. Dívala se na mne modrýma očkama a mlčela. Už jsem myslel, že mě nechá, že uteče: Ne. Šla se mnou dál a dívala se na mne tak, že jsem si poskočil radostí. Smluvili jsme si na neděli schůzku. Ale asi tam nepůjdu.Člověk by se mohl do toho dostat až po uši a nakonec by třebas udělal hloupost a oženil se. A pro dělníka, jako jsem já, bez peněz a budoucnosti, by to bylo hotové neštěstí..."
Jan se dal strhnout a Mooc zesmutněl. Po chvíli však ukázal na svá nahá kostnatá prsa a zvolal vítězoslavně:
"Já jsem největší proletář na světě. Jsem nejchudší ze všech, protože mám jen dvě holé ruce. A přece jsem šťastný! Pochop to, Jene! Každý svého štěstí strůjcem, každý je nosí v sobě. Když je dovede zachytit, je šťastným jinak... Peníze ani bohatství mu je nedají. Mám rád svou ženu a jsem šťastný. Žije s naším maličkým daleko odtud. Někdy se nevidíme celé měsíce, ale já vím, že na mne čeká, že na mne myslí, a jsem šťastný. Nic mě netíží, ani práce, ani bída..."
"Tos na to přišel, když ses oženil?"
"Ano."
"Vždyť jsi jen otrokem ženské..."
"Když v tom otroctví nacházím radost a smysl, nijak mě netíží. A vidím, žes nešťastnější než já, přestože jsi svobodný."
"Jak jsem svobodný? Tím, že nemám z čeho žít? Jestli tomu říkáš svoboda, pozdrav pánbůh!"
Jan se opovržlivě usmál a odplivl si. Rty se mu zachvěly, zrudl jako vařený rak. Nebyl bych věřil, že se dovede tak ohnivě přít. Ale vzrušení jej unavilo, snažil se ten náhodný spor přerušit. Chápal, že příčina našeho neštěstí vězí někde jinde, ale neměl o tom jasnou představu, nadechl se jen neurčitou zlobou a odvracel se od falešného názoru, že by mohl štěstí najít v nějakém manželství...
Ale Mooc mu nedal pokoj. Vycítil jeho slabost a pokračoval ve svých popletených výkladech o tajemství lidského štěstí:
"Tvé neštěstí, chlapče, nevězí v tom, že pro bídu nemáš svobodu. Tvé neštěstí je v tom, žes nenasel smysl života. A bez toho se těžko žije. Podívej se na mne. Mám to zlé, pracuji denně patnáct hodin. V sedm končím a hned v osm začínám a dělám do jedenácti, do dvanácti, někdy i do jedné. Někdy spím jen čtyři hodiny. A přece mám dost sil, abych to vydržel, a nikdy si nezoufám..."
Jan si zapálil cigaretu, sklopil hlavu a neodpověděl.
A tu se zvedl Pokorný. Zbystřili jsme pozornost, "Takové štěstí zná každý kůň," řekl a zase si sedl. Mooc na něj vyvalil oči. Okamžik jsme mlčeli a pak jsme se dali do bujného smíchu, jako by se nám v prsou uvolnil nějaký tíživý uzel. "Své štěstí," dodal Pokorný, "své štěstí musíme vidět jen v příkladu ruských dělníků..."
Jak hezky to řekl.
Potom jsme se všichni zase rozptýlili po rozlehlém náměstí.
Dvě děti, chlapeček a holčička, chytaly do drobných bílých prstíků míč. Kolem nich byly rozházeny hračky. Díval jsem se na ně a zvolna jsem se k nim přiblížil. Za mnou šel Klinger.
Najednou mi něco měkkého jako žába zavřísklo pod nohama. Shýbl jsem se, podíval jsem se na to a sebral jsem to. Nosorožec! Opravdový nosorožec z gumy.
Smáčkl jsem ho - zavřískal. Obě děti se ke mně otočily a já jim ho hodil. Čekal jsem, že po něm radostně skočí. Ale děti se na něj jen lhostejně podívaly a pokračovaly ve hře s pálkami a strakatým míčem. Klinger, ten starý přihrblý dobrák, mrštně skočil, popadl hračku a strčil si ji do kapsy, jako by se bál, že mu ji někdo vezme. A tak se změnil, byl tak šťastně vzrušen, že mi napadlo, nenašel-li ještě něco jiného. Když jsme se poněkud vzdálili, vytáhl z kapsy otrhaného kabátu malého nosorožce a pohladil jej po hřbetě.
"A řve, vid?" zadíval se na mne rozzářenýma očima. "Smáčkni ho!"
"Ne, ne, až potom."
Bojí se, aby to někdo neslyšel a aby od něho hračku nechtěl.
"Pro koho jsi ji vzal, Josefe?"
"Pro děti, Jirko, pro děti... Ani nevíš, jakou radost budou mít..."
"Kolik máš dětí?"
"Dvě, Jirko, dvě." "Chlapce nebo holčičky?"
"Jedno je kluk, druhé děvče. Chlapci je osm let, chodí už do školy. Děvče půjde napřesrok..."
O tom, že je Mooc šťasten, jsem nebyl tak docela přesvědčen - člověk se dá někdy strhnout okamžitou náladou. Ale Josef Klinger je šťasten a Jan by mu záviděl celým svým šlechetným srdcem, kdyby ho byl před chvílí viděl...
V poledne jsem zastihl Mooce samotného. Ležel na břiše v hlubokém zadumám. Něco spisoval. Vypadal jako básník, ozářený náhle, uprostřed cesty, velkým, nadpozemským vnuknutím.
"Dostanu 350 Kč," obrátil se ke mně. "Dvě stě pošlu domů, zbytek si nechám. Píšu ženě - nikdy mi na to nezbývá čas. A zítra to musím dát mezi půl dvanáctou a jednou na poštu. Když jsem nastoupil práci, neměl jsem ani krejcar. Celých čtrnáct dní jsem tak chodil - po Praze, kolem Prahy, ptal jsem se, poptával, nikde nic. Všude měli dost lidí nebo už práci končili. Vzpomněl jsem si na Spořilov. Moc naděje jsem neměl, myslel jsem, že je už dávno hotový, jen jsem doufal, že najdu nějakého známého, abych ho poprosil o trochu peněz na jídlo. Měl jsem hlad. Za poslední dvacetník jsem si koupil sůl a šel jsem do polí."
"Proč sůl?"
Mooc se usmál.
"Až na tom budeš jako já, taky se lecčemus naučíš. V nouzi je člověk vynalézavý. Měl jsem před sebou celé pole jídla, jen sůl mi scházela. Je to docela jednoduché. Natrhal jsem si klasy, rozemnul jsem je, plevy jsem odfoukl a se špetkou soli jsem zrní snědl. Rozumíš?"
"Rozumím."
"Nepřeju ti, abys to musel někdy dělat, ale je dobře, když to člověk ví. Ty studuješ - těžko, s obtížemi, ale přece jen studuješ, a po čase se sotva dostaneš do takové situace..."
"Proč?"
"Inu, tak. Studuješ, vystuduješ a pak-sbohem, bído!"
Mooc zvedl černou opálenou hlavu. Jeho pleť není pletí živého člověka, a kdyby se mu oči neleskly tak energicky, polekal bych se ho.
"Jirko, ty budeš inženýrem, viď?"
"Snad."
"A zapomeneš na nás, spořilovské otroky? Zapomeneš na soudruhy?"
Neodvážil jsem se říci ne. Trpké příklady ubily poslední zbytky víry v hlavách dělníků. Nestudovali filosofii a různé theorie, ale vědí předobře, že prostředí určuje myšlení. Nemohl jsem však ani říci ano - nitky, které mě od mládí poutají k dělnické třídě, jsou již příliš pevné a šílené tempo nové doby mi bude dobrým ukazatelem ve všech životních situacích a změnách.
"Já vím, já vím," odpovídal Mooc na mé mlčení," budeš panem inženýrem a budeš se stydět s námi promluvit. Budeš nás nenávidět mnohem víc než ti druzí, protože každý z nás ti bude připomínat, cos byl..."
Rázně jsem zavrtěl hlavou, ale rty mi ztuhly úsměvem studu a rozpaků.
"Jen počkej," mávl rukou Mooc, "nehaj se, však se to ukáže. Jen škoda, že odejdeš do Bulharska a že už se nikdy neuvidíme..."
"Mooci..."
"Vím, co mi řekneš: že nejsi jako ti druzí. Klamal bys sebe i mne. Teď se za nás nestydíš, to všichni vidíme a všichni ti říkáme Jirko. Ale jestli na to jednou zapomeneš, nezůstaneme ti dlužní. Budeme tě oslovovat pane inženýre, ale ve skutečnosti tě budem nenávidět jako dravce..."
Je to obvinění, zpověď, nebo proroctví?
Na druhý den, zatím co jsem stonal, stala se nepatrná změna, která však pro mne měla značné následky: moje parta přešla k mistru Janegovi. Kdyby mi nebyla beze stopy zmizela lopata, nic bych byl proti tomu neměl. Mistr jako mistr a my zůstáváme i nadále pod Keplovým "ochranným křídlem". Má lopata zmizela z domku, kde nás Blecha kontroloval. Hledal jsem ji v boudě nového mistra, vyptával jsem se všech kamarádů - nikdo o ní nevěděl. Musil jsem se s ní tedy rozloučit. Není mi líto deseti korun, ale nechce se mi kupovat novou.
Rád bych však věděl, kdo byl schopen takového činu. Svou násadu poznám mezi celým lesem násad a okraj lopaty je jen docela málo popraskán. Jen se po ní musím pozorněji dívat. Pokud jde o násadu, nevěřím, že by se našel takový hlupák, který by se s ní ukazoval. Pokorný slíbil, že mi pomůže hledat. V sobotu jsem nic nevypátral. V pondělí se zloděj domníval, že už s ní může pracovat. Měla novou bílou násadu, krásně prohnutou, dole pobitou plechem a malými hřebíčky. Měl ji Vávra. Starý dělník, muž padesátiletý, moudrý a rozvážný Čech s vysokým vypouklým čelem, s prošedivělými hustými vlasy, mladistvě přistřiženými S Tváří se provinile. Tak provinile, že mě to začalo zajímat. Někdo jiný, nezasvěcený do tajemství toho vulgárního skutku, by snad v jeho chování neviděl nic zvláštního a nepřirozeného. Ale jeho řečnický hlas, jasná, zřetelná slova se už neozývají v mé přítomnosti. Schovává lopatu a bere ji do ruky, jen když musí.
Svěřil jsem to Pokornému a vyložil jsem mu všechny důvody k podezření. "Tak vida, Vávra!" řekl jen. "Podívejme se!" Ověřil si to a rozptýlil všechny pochybnosti.
"Ještě dnes mu o ni řeknu!" Protestoval jsem.
"A proč?" podíval se na mne Josef udiveně.
"Jak dokážu, zeje lopata moje?"
"Jak? Vždyť ji taky znám!"
"Dobře. Ale ostatní dokážou, že je jeho, a ty tu budeš stát jako lhář a klevetník."
"Co ti to napadá!"
"Uvidíš. Odhodlal-li se k hříchu jednou, odhodlá se k němu ještě stokrát."
"To je možné," odvětil Pokorný a zamyslil se.
Pracuji s velkou rezavou lopatou. Našel jsem ji zahozenou v Janegově boudě. Ráno se mne zeptal Jan, kam jsem dal svou. Vávra šel před námi. Ukázal jsem na jeho lopatu: "Ukradl mi ji!"
"Tak?" řekl Jan s výrazem opovrženi.
Nakládáme trámy. Poslední. Klinger je smutný. Jan mlčí. Klinger říká: "Zbývá už jen týden. Co potom?"
"Jak to víš, že už jen týden?"
"Jen se podívej - dřív byly všude hromady cihel, dříví, rour - a kde jsou teď? Či myslíš, že nás tu budou platit, abychom se procházeli po Spořilově?"
Má ženu a dvě děti. Jan je sám - jeden krk může nějaký čas hladovět. Ale čtyři, čtyři... Děti nechtějí nic slyšet o bídě, nevědí, co je to nezaměstnanost. Je-li člověk mladý a nespoutaný, je jako pták. Pro dvě křídla je svět vždycky dost velký. Ale těžká pouta rodinného hnízda, hnízda s hladovými, bezmocnými ptáčaty... Tak uvažuje Josef Klinger, tak to chápeme i my.
Přešla kolem nás dívka s lahví na mléko v ruce. Jan se na ni zálibně podíval a tvář mu oživla.
"To už jsem vás dlouho neviděl, slečno!"
"A co jste si myslel?" zeptala se dívka nenucené.
"Něco zlého. Myslel jsem, že jste umřela."
"A zatím žiju, jak vidíte. Kdybych byla umřela, byl byste po mně truchlil?"
"Jak by člověk netruchlil pro takovou hezkou dívenku!"
Děvče se zardělo radostí, vrhlo naň přívětivý pohled a zmizelo.
Jan je tím škádlením tak uspokojen, že zvedl trám, aniž si to uvědomil. Klinger sedí u kola a spravuje zkřivenou brzdu. Na nedalekém rohu se objevil nějaký roztřesený děda a zamířil k nám. Kolem nohou se mu motal psík a čenichal s otevřenou tlamou chvíli napravo, chvíli nalevo. Stařec svíral řemínek a jen tak tak ho udržel.
"Hoši," obrátil se k nám, "spravte tomu štěněti košík, dám vám korunu!"
Starý Josef vyskočil jako rtuť.
"Ukažte, já to udělám!"
Srovnat drátěný košík nebylo nic těžkého, Klinger jej položil na prkno, klepal do něho chvíli s různých stran kamínkem a pak se otočil:
"Hotovo, pane!"
Vzal štěně, opatrně za krk, stiskl mu tlamičku a nasadil mu košík.
"Děkují, děkují!" opakoval stařec.
Klinger vzal kvapně korunu a usmál se.
"To si koupím něco na zub, hoši... Dostat z čistá jasná za poctivou práci korunu - od toho hlava nebolí..."
Josef Klinger žije ze všech spořil ovských dělníků snad nejubožeji. Ráno sní dva tenké krajíčky chleba se sádlem; obědvá kousek chleba a vajíčko. Potom vypije půllitr piva (tady v Čechách se za pivo vydá i poslední haléř!) a tím končí. Jak večeří, nevím. Ale mohu si to snadno představit, když se podívám na jeho žalostnou otrhanou figurku.
Přešli jsme do jihovýchodního okrsku. Kopeme hlínu. Dva vozy ji převážejí. Přicházejí k nám s kolečky i jiní dělníci, mezi nimi také Kočo. A s ním tři mladí komsomolci. Jsou živí a pohybliví, oči jim planou nevídaným nadšením. Usmívají se dobrácky - Kočo jim o mně vyprávěl. Jsou to ještě děti - a už zkusili všechny hrůzy námezdné práce za nelítostného kapitalistického systému. V den mládeže byl nejmladší z nich po sedmé zatčen na dělnické demonstraci. Znám se pouze s jedním z nich. Je malý a obtloustlý jako bečička. Jmenuje se Benda. Je vášnivý footballista, jeden z nejlepších hráčů pražského Rudého teamu. Když jsem poodešel, přiblížil se ke mně a řekl:
"Soudruhu, v neděli jedu hrát do Plzně. Jestli chcete, můžete jet se mnou jako host. Jedeme tam i zpět nákladními auty. Bude to stát deset korun - skoro zadarmo. Plzeň je zajímavé průmyslové a pivovarnické středisko - jistě jste tam ještě nebyl?"
" Ne. "
"Zajímalo by vás to."
A aby se dlouho nezdržoval, vzal kolečko a rozjel se dolů.
Třetí chlapec je štíhlý a něžný jako sazenička. Když přišel, usmál se a zvedl ruku.
"Nazdar, Jiří!"
Znamenalo to, že už se známe.
Sám, vždycky s krátkou páchnoucí dýmkou v zubech, vozí svůj náklad jiný dělník - Okurka. Po boku mu visí černý kožený váček na tabák. Občas se u nás zastaví, aby si postěžoval.
"Už dva roky mě pořád bolí oči. Byl jsem v nemocenské na prohlídce. Řekli, že to nic není, jen slabý zánět, který sám brzy přejde. Dali mi nějaké kapky. Už je to půl druhého roku a vůbec se to nelepší, je to den ze dne horší..." Měl by se dát privátně vyšetřit a léčit... To by byla nejlepší rada, ale nikdo z nás se mu ji neodvažuje dát. Okurka se jen smutně dívá, vypouští koutkem úst lehké obláčky kouře a odchází dolů. Při každém návratu nám dhaluje část svých bolestí.
"Jsem starý dělník," vypravuje, "pracoval jsem nepřeržitě, celá ta léta jsem si platil pokladnu - a nikdy jsem nedostal ani krejcar. A jsem už unavený, spadl jsem se. Kromě těch očí bych si měl aspoň měsíc odpočinout. Jen měsíc placené dovolené, a mohl bych pak pracovat bez přerušení až do konce života..."
"Dokud to takhle povedeme, budeme trpět," ozval se Čéče".
"Jak to vedeme?"
"Takhle bez organisace. Když jsi organisovaný, čéče, mlůžeš bojovat a zvítězíš. Když nejsi organisovaný, ničeho nedosáhneš, nikdy nedostaneš dovolenou, nakonec oslepneš a zajdeš jako pes... S nebe ti nic nespadne, čéče, a zadarmo ti nikdo nic nedá."
Posloucháme a přikyvujeme. Okurka také přitakává a nespouští s něho vyvalené oči. Jen Pokorný po něm vrhá ironické pohledy. Povzbuzený Čéče pokračuje:
"Nemysli, čéče, že je v Americe líp než v Československu. Nebo v Německu. Ale tam se dělníci drží..."
"Proti Zörgiebelovi..."
"... a jak jsou pevní! Když něco chtějí, vždycky toho dosáhnou!"
Pokorný odložil krumpáč a pošeptal mi: "Počkej!"
"A budou-li chtít na příklad sovětskou republiku - dosáhnou toho?" zeptal se klidně naivním tónem.
"Dosáhnou," odvětil Čéče nejistě.
"Tak proč ji nežádají?"
"Protože už jedna je, v Rusku, a ta přinesla dělnictvu jen hlad a bídu..."
Celý hlouček oživl, někteří nesouhlasili. Pokorný si jediným mávnutím zjednal ticho.
"Hlad," řekl, "je v tvém mozku a tu bídu jsi pochytal v Právu lidu!"
Zasmáli jsme se. Čéče zrozpačitěl, rozhlédl se a najednou zlostně vybuchl:
"Takoví jste vy drzouni! Však vás známe, už dávno vás známe!"
Víc se neopovážil říci. Pokorný číhá na každé slovo. Nikdo není tak vtipný a pohotový, aby mu uměl odpovědět.
"A vy - kdo jste a koho znáte?" otázal se tiše.
"Vás, placené agenty Moskvy!"
"Nu, prosím!" zvolal Pokorný a založil ruce. "Střežte se mne, jsem agent Moskvy! (Snažil se mluvit vesele, ale v hlase mu zazníval pohrdavý hněv.) Kdyby mě nebolel žaludek od reklamního salámu, sám bych tomu věřil, když to říkáš ty!"
Lehce se uklonil s mrštností starého, zkušeného lichváře a otočil se důvěrně k Čéče.
"Račte dovolit, soudruhu, kolik rublů byste laskavě přijal jako zálohu?"
"Poslouchej," rozkřikl se uprostřed všeobecného smíchu Čéče, "nech té komedie a řekni mi, jestli v Rusku neumírají hlady? Jestli nemají větší bídu než my?"
"Kdo ti to řekl?"
"Četl jsem to."
"Kde?" "V novinách."
"V kterých novinách?"
"Ve všech, kromě v komunistických... Četl jsem o jednom francouzském komunistovi. Nejdřív myslel, že je v Rusku ráj, a všude je vychvaloval. Ale když si tam zajel a viděl to, změnil názor a začal psát proti. Jestli mi nevěříš, přinesu ti zítra ty noviny..."
"Věřím ti to," klidně a vážně odvětil Pokorný. "Píšou toho fůru - dobrého i zlého. Víš, Rusko je jako les. Řekněme - jako Krčský les. Z dálky je lákavý, každý po něm touží. Vydáš se tam, vejdeš dovnitř, a co vidíš - jeden strom v tom lese je prožraný šeredným červem, schovaným někde pod kůrou.,. A ty hned řekneš: Tak tohle zeje ten krásný Krčský les? A už máš na něj vztek - kvůli jednomu prožranému stromu. Že je to tak, kamaráde? A teď mi řekni, co máš ještě na srdci. Ale neříkej "vy", to je pro mne nezasloužená čest - ještě nejsem členem komunistické strany."
"S tebou už se nebavím! Vždycky děláš ze všeho komedii a ... a..."
.Co?"
"Vždycky to překroutíš!"
Nad námi po pěšině šlo nějaké děvče.
"Slečno, pojďte nám pomoct!" zavolal Jan a vzbudil tím pozornost nás všech. Natáhl se na nakopanou hlínu a prosebně se na dívčinu zadíval. K našemu překvapení se zastavila.
"Mám jít?"
"To se ví!" ozval se Klinger.
"I ty starý kozle!" šťouchl do něho Pokorný.
"Hádejte, na koho se dívá!" vykřikl kočí.
"Na mne!"
"Ne, na Pokorného!"
Dívka se zazubila.
"Jdi, člověče, co čumíš!" postrčili ho dva dělníci.
Pokorný šelmovsky zamrkal a šel k dívce. Dost dlouho spolu mluvili. Když se vrátil, div se neohýbal smíchy.
"Tak co, Pepíku, dali jste si rande?"
"Dali."
"Je to služka?"
"Co tě vede, Josefe!" řekl Pokorný se smíchem. "Je to ztracená ovečka od Armády spásy!"
Ani tu na mne Pokorný nezapomněl.
"Jirko, víš, co je to Armáda spásy? To je taková idiotská organisace, která loví hlupáky a nutí je, aby zpívali po ulicích. S tím, co vyberou, chtějí napravovat svět. No, a do této společnosti se dostala i tahle moje holubička..." "A proč od nich odešla?"
"Utekla. Je prý tam špatná strava, špatné oblečeni i bydlení. Večer s ní mám rande."
"A co Jiřinka, Josefe?"
"Hm," usmál se Pokorný, "Jiřinka je Jiřinka, ale nemohu si přece dát ujít takovou příležitost... A ještě něco dneska zkusím. Zavání to tu, nezdá se ti? Uslyšíme to jejich děkujem'!"
"Kdoví."
"V sobotu bude masové propouštění. Vždyť vidíš, že se už celý týden jen tak flinkáme. Tuhle hlínu by mohli nakopat dva tři lidé, a je nás tu šest. Dříví je odvezeno, poslední dva domky dostavěné - proč by nás tu ještě drželi?"
Pokorný zpozoroval Koču a zdvihl ruku: "Nazdar, bulharský strašáku!"
,,Nazdar, český bubáku!"
Kočo zajel s kolečkem k předposlednímu domku. Tento domek má krásná velká okna na jih, ale jeho volný, přívětivý vzhled je zohyžděn hustými železnými mřížemi. Slyšíme úryvkovité zvuky klavíru; chvíli trylkují v hravé písničce, chvíli zanikají v monotónní, beznadějné melodii. Nevíme, kdo sedí u lesklého klavíru, ale zní to jako nářek uzavřené duše, jako pláč kanárka, zavřeného v kleci bezúčelného, neplodného bytí. Dělníci říkali tomu domku Pankrác.
..Všiml sis," upozorňoval Pokorný, "že i domovní dveře mají mříže? Ten hlupák, kterému dům patří, má asi moc peněz, a aby ho nepropadli, sám se uvěznil. Já bych v takové pevnosti dobrovolně nežil, to mi věř. Kdybych měl prachy a málo odvahy jako tenhle pitomec, vystavěl bych si věž a v té bych žil. Dýchal bych svobodně čerstvý vzduch a svobodně bych se díval do světa..."
"Dnes nikdo nedýchá svobodně a do světa hledí svobodně jen člověk, který nemá co ztratit - proletář..."
Josef se zamyslil. Snad jsem se špatně vyjádřil. Opakoval jsem svou myšlenku.
"Vždyť já ti rozumím," uklidnil mě. "Ano, máš pravdu, o to se nebudu přít. Chci jenom říct, že kdybych byl na místě toho hlupáka s penězi, dal bych přednost věži, než abych se zavřel za takové mříže."
"K čemu věž? Kdyby se vědělo, že máš peníze, našli by tě i tam. Kapitalisté si pro větší bezpečnost zřizují banky, policii..."
"Tak nač potřebuje ty mříže?"
"Pro ozdobu ne, to je jasné. Buržoasíe prostě hledá úkryt, myslí si, že ji takové mříže zachrání, že prodlouží její existenci."
"Je to tak," souhlasil Pokorný a zmlkl. Potom zatahal Vocilku nedbale za rukáv.
"Půjčím cigaretu!"
Starý kočí se právě zlobí na koně. Slyší však kamarádovu prosbu a sundává čepici.
Přiblížilo se poledne. Pokorný si přehodil plášť přes ruku, zapálil si cigaretu a zamířil dolů. Když se vrátil, odpočíval jsem ve stínu blízkého plotu. Zářil radostí. V ruce mu vlál barevný papírek.
"Vůbec jsem nedoufal, ani kapku jsem nedoufal a šel jsem tam jen nazdařbůh. Říkal jsem si, že mě stejně vyhodí, to už je jedno, jestli o den dřív nebo později..."
"Ale co se vlastně stalo, Josefe?"
,,Dovolenou mám, dovolenou!"
"Nepovídej!"
"Týden, Jirko, celý týden!"
"A proč? Jak to?"
"Bolí mě žaludek."
"Tos jim nalhal?"
"To není lež," řekl Pokorný co nejvážněji. "Jsem doopravdy nemocný - podívej se!"
Měl nadmuté celé břicho, nejvíc kolem pupku. Položil jsem tam ruku, ale Josef měl takové bolesti, že mi ruku mimoděk odstrkoval.
"A tos to tak dlouho snášel?"
"Co jsem měl dělat?"
"A dnes jsi toho nejvíc nakopal!"
"Při každém shýbnutí mě to strašně bolí, ale sám víš, že odpočívat nesmíme..."
"Jak dlouho už to máš?"
"Dlouho, ale oteklo to až před několika dny - nejvíc po reklamním salámu. Začalo to pronikavými bolestmi, které nepřestaly, dokud to nezačalo otékat. Mám strach, co to je, ale..." Zasmál se a dodal: "Budeme rodit společně s Jiřinkou, jestli jsem v jiném stavu...
Josef má radost. K čertu s bolestmi, se zkaženým, nadmutým žaludkem! Hlavní věc je - dovolená! Vždyť ji dostal právě proto, že má nemoc vnější příznaky. Člověk by mohl puknout bolestí, ale když to zrovna nevidí pan doktor, je všecko marné. Pokorný dostal dovolenou jen -kvůli tomu nadmutí žaludku - jak by z něho neměl radost, jak by se na ně nedíval tak vděčným, zamilovaným pohledem!
"Večer se celý umyju. O koupání nemluvím, to až později. Seženu si někde knihu, nebo si koupím noviny...A budu dlouho spát. A budu ležet, dokud mě to neomrzí.
Omrzí mě to jistě až někdy v poledne. Jsem strašně unavený - však to znáš. Už celé měsíce jsem si neodpočinul. Neděle - to nic není. Než se rozhodneš, jak jí nejlíp užít, je pryč. A po takovém promarněném dnu má pak člověk ještě větší vztek. Ani peníze, ani odpočinek..."
"Závidím ti, Josefe!"
"Jen si představ - svítá, a já si ležím, je mi dobře, žádnou starost nemám. Jako prasátko - chroch, chroch...Ležet může každý. Ale ležet, aby ti přitom vypláceli skoro polovinu mzdy - to je přece něco docela jiného..."
Nevím, zůstalo-li v nás ještě něco "lidského". Vždyť ani nenacházíme vhodný výraz a přirovnáváme vrchol svého štěstí k životu-vepře! Nějaká jemná milosrdná dáma by nás vyplísnila, že tak snižujeme touhy lidské osoby, stvořené k obrazu božímu. Ale co máme dělat? Postavte na naše místo i toho nejzjemnělejšího estéta - a nebude si přát nic jiného.
"A sním si teď taky něco teplého. Už mám až po krk salámu, jater a škvarků. Budu si sám vařit. A bytná mi taky pomůže. V hospodě je to drahé a ani se nenajíš..."
"Ale musíš držet dietu," poznamenal jsem mimo jiné.
"Dietu?" odvětil Pokorný ironicky. "Dietu ať drží lenoši a břichopáskové. Jen bych si ještě víc zkazil žaludek. S tou tvou dietou bych se zítra octl na dlažbě a práce se těžko hledá. Dokud bych ji nenašel, musil bych polykat špatný salám... My tak snadno neumíráme, neboj se. Tráví se ien ti, kdo mají zač žít... Na nás musí přijít leda taková Poříč, jinak žijeme - čert to vem - navzdory celému buržoasnímu světu..."
Hrabeme lopatami, hledáme škváru. Kepl nás se strany pozoruje. Je zlostný. Mlčky bere lopatu dělníka Čéče a ryje. Nic. Jen prach a zbytky milionů, milionů cihel zde složených.
"Tady máte škváru!"
Souhlasíme, třebaže je to všecko jiné, jenom ne škvára. Když to pan předák tvrdí, nezbývá nám než nakládat. Jsme zoufalí. Ani jiskřička naděje, že bychom tu ještě mohli zůstat. A budoucnost je tak nejistá a zachmuřená...
"Přijedou prý vagóny cihel. Jestli nepřijedou, je konec."
Vávra se utěšuje nějakými vagóny. Budou dva, nejvýš tři. K čemu tu ještě cihly?... Jde kolem stařík s ošklivým, vrásčitým a dlouhým obličejem. Ve dvou zlomených zubech drží dlouhou fajfku a šeplá:
"Fe mnou uf je taky konef, hofi!"
"A cos dělal, dědo?"
"Fo? Vodděloval tem felý fihly vod rofbitejch. Tyhle hromady tem tu nadělal. Teďko fem potkal Kopla - prof přej fem nefrovnal i ty koufky... Fopak fem to mohl vědět? Chtěl je prodávat, to fe ví..."
,,Kolik máš za hodinu?"
"Jo - fa hodinu," zamrkal stařík. "Kdo by mi platil fa hodinu? Fem uf mof flabej... Dělám to v úkolu, vydělám dvafet korun fa den, dyž nevodpofívám. Ale málokdy nevodpofívám..."
Kepl poodešel na roh ovocné zahrady a zase se vrátil. Jen jsme se trochu protáhli, je tu zas, čmuchal zatracený...Je slyšet časté tupé údery. Jsou to údery našich lopat do zahrabaných kousků cihel. Má lopata je velká, těžká a křivá. Jakmile někdo odloží svoji, používám jí, pokud to jde.
"Máš přece pěknou lopatu - proč se dřeš s touhle topírenskou?" poznamenal Šajšík.
"Měl jsem pěknou, ale..."
"Ukradl mu ji Vávra," doplnil Jan.
Vávra se vztyčil a vykulil modrá očka.
"Cože? Já?"
"Ty!"
"Nezván, Mazance!"
"Jestli já žvaním, tak teda Jirka zná svou lopatu!"
Teprve nyní uznal Vávra za nutné otočit se ke mně.
Byl bledý a zmatený. "Ty tvrdíš, zeje to tvá lopata?"
"Ano."
"A můžeš to dokázat?"
"Myslím, že mohu."
"Dobře. A u soudu bys to taky mohl dokázat?"
"Nikdy jsem nepočítal s tím, že bych ji dostal zpátky. Jen je mi líto, že dělník může ukrást lopatu svému soudruhovi."
Všichni napjatě poslouchali. Vysoké čelo statného Vávry bylo zalité potem.
"Koupil jsem tu lopatu přede dvěma roky. Mám na to svědky a dokážu to. Jen se podívej - poznám ji podle tohohle ulomeného kraje..."
Nikdy bych byl neřekl, zeje Vávra hloupý. A teď ukázal na jediné znaménko, které mi mohlo posloužit za důkaz. Ale Pokorný to ví - na rtech se mu mihl pohrdavý úsměšek.
"A jakou značku měla tvá lopata?"
Řekl jsem mu to.
"Já ji mám ze stejné továrny."
Nastalo hluboké ticho. Ovzduší bylo otráveno náhlým odhalením Mazancovým. Těžce jsme oddychovali jako nemocní. Je horko. Naše nahá ramena se líně ohýbají.
Poslední hodiny tohoto pracovního dne jsme dokončili za zvláštní nálady. Cosi nás tížilo na prsou, cosi se s bolestným úsilím pokoušelo roztrhnout náš soudružský svazek. A jsme si opravdu soudruhy, cítíme to na každém kroku - pod tíhou pytlů s cementem, pod tíhou trámů, ve spalujícím mraku nehašeného vápna... Jsme soudruhy v bídě, v utrpení, v celém osudu... Jak budeme snášet společné strasti a útisk, jak se na sebe budeme moci spolehnout v těžkých, kritických dnech při nedůvěře a pochybnostech?
Odcházíme z práce. Je mi smutno. Poněvadž vím, že Vávra není špatný člověk...


"DĚKUJEM..."

Shromáždili jsme se u mistrovy boudy. Čekáme. Podobáme se ptákům před odletem. Je chladno. Vzduch je vlhký. Nad zemí leží první podzimní mlha.
Nejdříve přišly ženy. Stojí v řadě podél dřevěné stěny kanceláře a tisknou ke kolenům malé uzlíky. Vypadají netečně a uboze. Tiše a pokorně půjdou do těsných, dusných místností - vražedné prosívání vápna začne...
Opodál sedí na bobku starý zachmuřený dělník. Kouří černou vlhkou směs, podobající se tabáku, a často lehce, suše pokašlává. Těžký vzduch jej dusí, prsa se mu namáhavě zvedají, jako by chtěla přemoci a svrhnout nějaké břímě... Dole, na severozápad od Krčského lesa, jsou četné moderní stavby, veliké komíny, zahrady a věž. Je to ústav, nesoucí jméno presidenta Masaryka.
Poslední opozdilci přicházejí zpocení a unavení. Hodina kontroly se blíží. Dělníci se shlukují u dveří kanceláře. Není tu vidět ani jediný úsměv, ani jedinou vyjasněnou tvář. Pamatuji se na podobné tváře, napjaté a nervosní, pamatuji se také na oči, jako jsou tyto - s horečným leskem tíživého čekání. Bylo to za války na malém jíhobulharském nádraží, kde tisíce žen, matek a dětí čekalo na pozůstatky 55. pluku po bojích u Červené stěny... Čekali a nikdo z nich nevěděl, čeho se dočká...
Zvonec se rozezvučel. Vysel Janega a přečetl dlouhý seznam jmen jako o zádušní mši. Všechna ta jména znám, slyšel Jsem je dvěstěkrát a v duchu si je mimoděk opakuji. Janega skončil, aniž jsem zaslechl své jméno. To se ještě nestalo. Vzal jsem lopatu, ale Kepl mě zadržel. "Nechji, nebudeš ji potřebovat!" Dobře, budu tedy pracovat bez lopaty.
Janega se znovu podíval na pokaňkanou listinu:
"Vávra!"
"Tady!"
"Klinger!"
"Zde!"
Třetí jméno bylo moje.
"Ano..." ozval jsem se hluše.
"Děkujem vám za práci!"
Podívali jsme se po sobě.
Kamarádi už odcházeli - v husím pochodu. Vpředu šel Kohlbach, za ním Čéče, Jan, Nikolajnec... Zahnuli za nejbližší roh, zmizeli. Smutně jsme od nich odtrhli oči.
"Co teď?"
"Já to věděl!" s povzdechem obehraného řekl Vávra.
"Co budeme dělat?" opakoval Klinger.
"Co... Půjdeme."
Jak snadno se to vysloví: půjdeme! Ale proč jsme sem přišli? Kdo nás sem dovedl? Kam půjdeme?
Vávra dostal listinu s výpočtem odpracovaných hodin. Podle ní dostaneme částku, která na nás připadá.
"Vím, proč mě vyhodil," uvažuje Vávra. "Kepl mě nemůže ani vidět, protože jsme spolu dělali. Už dávno se k tomu chystá, ale nevěděl, jak na to. Jsem tady už dva roky a neměl k tomu žádný důvod..."
"Včera večer dělali přes čas."
"Dělali. Já taky. Vykládali jsme cihly ze dvou vagónů. A byla to pořádná dřina - do jedné v noci..."
"Tahá nás na práci přes čas a propustí nás pro nedostatek práce..."
"Chce mít odpracováno víc hodin," poznamenal Vávra. Či myslíš, že mu jde o ostatní?"
Nad hromosvody stoupá bledé, neradostné slunce. V závoji šedé ranní mlhy vypadá jako velká elektrická koule, jež zratila v denním světle svůj třpyt.
Neuvědomujeme si, proč ještě stojíme před Janegovou boudou. Snad na někoho čekáme... Pokladna se otevře 8 hodin - do té doby je ještě dost času.
"Jdeme!" řekl Vávra. Zamířili jsme k ambulanci. Snad tam má Vávra co dělat.
U dveří jsme zastali mladou ženu, skromně, ale čistě oblečenou. Jako děvče byla jistě krásná. Něžné a milé rysy tváře nejsou ještě smazány, leží v ní však výraz težkých starostí a nouze. Na čisté pleti pohrávají jemňounké vrásky. Je to dělnice, matka dvou dětí.
"Načpak tu čekáte?" zeptal sejí účastně Klinger. Žena ukázala na levou nohu. Byla silně oteklá - druhá noha vedle ní vypadala jako hůlka.
"Bojím se," rozpovídala se žena. "V noci to strašně bolelo. A mám pořád horečku..."
"Co se vám stalo?"
"Včera jsem se píchla hřebíkem. Mám roztrhanou botu hřebík se mi zarazil do chodidla. Dali mi na to jod a poslali mě zpátky do práce..."
Pohlédla na nás plaše jako laň.
"Co se mnou proboha bude?"
"Nic," uklidňoval ji Klinger. ,,Kdyby to bylo nebezpečné, poslali by vás do nemocnice."
"A děti? Moje dvě děti? Och..."
"Jsou malé?"
"Jedno tříleté, druhému je pět."
Zmlkli jsme. Kolem je ticho. Otroci inženýra Pažouta jdou kolem. Hledím na místo, kde stál barák s rákosem. Není po něm ani stopy.
"Jdete taky na prohlídku?" zeptala se dělnice.
"My..." zajíkl se Klinger, "ne... zrovna nás propustili a... Vávra tu má co dělat..."
Já?" podíval se naň Vávra udiveně. "Vůbec ne. Myslel jsem, že ty..."
"Nic jsem přece neříkal. Ty jsi sem zamířil a..."
"Co teda?"
"Jdeme!"
V hlavní kanceláři jsme našli inženýra.
"Proč si jdete pro peníze už dnes?" přivítal nás.
Vávra ukázal listinu.
"Ale vždyť jsem nařídil, aby propouštěli jen v sobotu!" vzplanul inženýr, lehce dupl a dodal: "A to jen v nejkrajnějším případě."
"Jsme asi takový nejkrajnější případ," poznamenal Josef hněvivé.
"Práce patrně náhle skončila..."
"Protože se pracuje i v noci."
"V noci?"
"Ano. Na dnešek jsme pracovali do jedné hodiny - a ráno nás vyhodili."
"Kdo je váš předák?"
"Kepl."
"Vždyť jsem zakázal jakoukoli práci přes čas!"
"O tom nic nevíme, pane inženýre," začal pevně a důrazně Vávra. "Ale jedno je jisté. Kepl nás honí do práce ne kvůli nám, ne pro firmu, ale kvůli sobě, pane inženýre, aby měl víc hodin..."
Inženýr spustil svá vysoká slabá ramena a sáhl po telefonu.
"Hned to vyšetřím. Haló, haló!"- Chvíli poslouchal. Potom poodstoupil a řekl: "Vyplaťte je, slečno!"
Vyšli jsme ven. Mlha se již zdvihla. V protější ulici nastupovali otroci inženýra Pažouta jako středověká armáda. Těžká kladiva dopadají nestejnoměrně na velké kameny a drtí je na prach a kousíčky.
Klinger a Vávra jdou pomalu jako zbití. Následuji je. Na rohu zůstávají stát a hledí na sebe.
"Jak dlouho nás budou ještě týrat jako dobytek?" řekl urostlý Čech s nekonečnou zlobou.
"Dokud budeme mlčet a poslouchat jako baby," odvětil Klinger.
"A jak dlouho to bude trvat?"
"Pro mne jen do dneška. Páni dokončili práci a nás kopli do zadku. Večer se jdu zapsat do strany."
"Do které strany?"
"Komunistické."
Vávra se ze zvyku obrátil a podezíravě si mě prohlédl.
"A myslíš, že ti bude lip?" řekl s nádechem veselosti.
"Ech, bude se aspoň vědět, že jsem nezkápl jako hovado," odpověděl Klinger.
"Poptáme se po práci, budeme hledat. Snad se na nás někde štěstí usměje."
"A kde, prosím tě?" řekl Josef zoufale.
"Třebas v plynárně," navrhoval Vávra.
"Kdepak, tam nic není."
"A já vím, že je."
A když ustaraně zmlkli, oddělil jsem se od nich. Spěchal jsem. Něco mě popohánělo k tomu statisícovému městu, tonoucímu v kouři a prachu. Mrazí mě, bolí mě hlava, těžce dýchám. Jsem nemocný, nebo je to horečka z nového nepochopitelného napětí?...
Tu se mi jasná myšlenka usadila pevně v mozku. Jsme nepotřební, jsme tu zbyteční. Ale svět je veliký a miliony zmučených hladových lidí bez přístřeší povstávají a podávají si ruku k boji, k životu, k tvoření. S nimi, neodlučně bok po boku, půjdeme i my. Pouze tak si vydobudem svého podílu, zaslouženého podílu pod sluncem...
Jdu. Za mnou zůstává Spořilov, město, které jsme vystavěli my.

Praha, 21. ledna 1930.

PO LETECH

Okoro po sedmnácti letech za teplého jarního podvečera jsem se znovu octl na Spořilově. Ulice s malými zahrádkami a zelenými ovocnými stromy byly dosud tak tiché a dřímající, domky, poněkud zšedlé lety, byly mi stále tak blízké a známé.
A jak se přesto vše změnilo!
Ta změna netkvěla v přistavěných čtvrtích, ani v prodloužených ulicích, ani v okolí s rozptýlenými vilami, kde jsme kdysi denně ryli a kopali. Změnil se život, názory lidí, politika země. Tato překrásná země prodělala hrůzy hitlerovské okupace. Železná fašistická bota rozdupala starý maloburžoasní klid, rozdrtila zplesnivělé maloměšťácké předsudky o socialismu, zviklala víru v stabilitu všedního byrokratického pohodlíčka. Legenda o demokratickém přátelství a ochraně západních imperialistických sil, kterou po dvě desítiletí s pathosem opěvovali českoslovenští buržoasní ideologové, se začala vypařovat v Mnichově. A potom, po prudkém spásonosném nástupu neporazitelné bratrské Rudé armády, docela zmizela. Československý lid poznal, kdo je jeho opravdovým přítelem a ochráncem, kdo je jeho nezištným bratrem a soudruhem. Češi a Slováci vstoupili do velké rodiny mírumilovných, svobodymilovných a hrdinných demokratických národů v čele s mocným Sovětským svazem. Lid pod praporem své Národní fronty a pod vedením slavné Komunistické strany Československa, zocelené v hrdinných bojích proti krvavému fašismu, očišťoval jíž svou cestu k socialismu a komunismu od podlých zbytků buržoasní třídy, která se chystala zasadit svůj restaurátorský úder.
Ale komunisté a všichni poctiví a odvážní českoslovenští vlastenci bděli s puškou v ruce. V kasárnách už nebyli prodejní velitelé, v policejních strážnicích nebyli najatí vrazi, po zuby ozbrojení. V kasárnách byli důstojníci a poddůstojníci, mladí i staří vojáci, kteří prošli ohněm strašného a těžkého boje s hitlerovskými zotročiteli. A ve strážnicích již bděli uvědomělí synové československého národa, odhodlaní bít se do poslední kapky krve za pokojnou výstavbu socialismu.
Všude došlo k hlubokým změnám a nebylo již síly, která by mohla strhnout život zpět.
Nebyli tu již Pažoutovi otroci, nebyli tu panští psi - předáci, nebyly tu špehující oči, pozorující každý krok dělníků, nebylo svévolného vyhazovaní na dlažbu. V novém Československu se již rozhoříval plamen soutěžení a údernictví. Slavní čeští a slovenští horníci, povzbuzeni přímo svým učitelem a soudruhem Klementem Gottwaldem, předsedou Komunistické strany Československa, již dávno a mnohokrát předstihli první historický stachanovský rekord. V továrnách a závodech, v dílnách i úřadech, v družstvech i v zemědělských družstvech se již pracovalo uvědoměle, bez přinucení a beze strachu před propuštěním. Staré panstvo bylo hozeno přes palubu. Zprvu se snažilo přichytit imperialistických dravců, aby zachránilo své kapitalistické panství. Doufalo v to ještě v roce 1946. A doufali v to i Jejich páni z Londýna a New Yorku. Proto západní imperialisté dosud uznávali Československo za demokratický stát.
Procházel jsem se tichými ulicemi Spořilova, vzpomínal jsem na krutou dobu bezpráví a buržoasně kapitalistického vykořisťování a přemýšlel jsem o hlubokých změnách zdejšího života.
A tam dole na severu kypěla Praha, hrdinské hlavní město té krásné slovanské a skutečně demokratické republiky. Tam dosud nezvadly květy na pamětních deskách bojovníků, zahynuvších v bouřlivých dnech květnového povstání roku 1945. Krev těchto vřelých vlastenců nebyla ještě smyta s dlažby. Nezmizely ještě stopy barikád. Osmý sjezd komunistické strany právě skončil. Po zdech starých šedých budov, pamatujících tolik napjatých dnů z dějin českého lidu, bylo ještě vidět sjezdová hesla k obraně republiky, k upevnění Národní fronty, k zesílení nejvěrnější ochránkyně lidu - Komunistické strany Československa.
Ano, tam dole bděla jako stráž osudu a zájmů dělnické třídy a všeho pracujícího lidu dělnická Praha. Tam kouřilo sta a sta továrních komínů, tam hřmělo tisíce a tisíce strojů, tam skvělí pražští dělníci a dělnice, důvěřujíce svým silám, razili už cestu své šťastné socialistické budoucnosti.
Na Spořilově bylo ticho a klid, jako by se poslední bouřlivá léta hlubokých a těžkých bojů proti fašismu a reakci nedotkla tohoto hnízda předválečného měšťáckého a byrokratického blahobytu. Co se teď asi děje v těch zamlklých domech? Jaké nové myšlenky a city vzrušují jejich obyvatele? Jaký poměr mají k palčivým otázkám poválečné doby?
Vracel jsem se k tramvaji s pocitem, že jsem narazil na nějakou vysokou, nedobytnou zeď staré zplesnivělé pevnosti. A když jsem již seděl v tramvaji, zahleděn smutně k městu, v němž jsem kdysi pracoval, nahoře na cestě, vedoucí ke Krčskému lesu, objevil se pojednou zástup mládeže. Pochodovali tam hoši a děvčata, vracející se patrně z vycházky. Pochodovali a zpívali.

Touto vlastí všeho mládí světa
slyšíš písně hospodářů znít.
Nikde tolik štěstí nevykvétá,
nikde nelze radostněji žít.

Země dýchá každým dnem volněji,
každým dnem víc štěstí můžeš brát,
nikde v světe lidé neumějí
jako zde tak mocně milovat.

Smích dětí a zpěv slunného mládí
kdo by zachtěl zlobou umlčet,
sražen bude lidmi, kteří rádi
Život dají za svobodny svět.

Zdalo se, že mladé pokolení, které tu rázně pochodovalo s důvěrou v sebe, při písni ohnivého socialistického vlastenectví, že toto mladé pokolení rozbilo bránu staré měštacko byrokratické pevnosti, do níž se vzápětí nahrnul čerstvý vzduch nové doby a nového budování. Toto mladé pokolení, neotravené vlčími zákony kapitalistického řádu vychovávané v duchu mezinárodní solidarity, otužované v mohutné socialistické výstavbě, seznamované s idejemi Marxe, Engelse, Lenina a Stalina, dokončí velké dílo socialismu a komunismu. A ani v jediném koutku země neponechá plíseň fašismu a reakce.



GEORGI KARASLAVOV
SPOŘILOV
96. svazek Knihovny Svobody. Šéfredaktorka nakladatelství Jarmila Prokopová. Redaktor knihovny Zdeněk Štolba. Graficky upravil a za technickou redakcí odpovídá L. Svášek. Korigoval Václav Hroch. Plán skupina 30113/484, čís. pov. výměru 64481/50/7/III/1, č. publ. 800. Sazba 21. X. 1950, tisk 4. 1. 1951. První, autorisované vydání. Náklad 20.750 výtisků. Počet plán. archů 10,25, autorských archů 8,63. Papír: skupina 222-20, formát 86 X 112/80 g. Vytiskla Svoboda, tiskařské závody, n. p., závod č. 1 v Praze. Tištěno se sazby garmond Baskerville. 1% všeobecné daně.
Cena brožovaného výtisku 19 Kčs, vázaného 34 Kčs.