ODEŠEL VYZNAVAČ LÁSKY K VLASTI

Viktor Maurer /6.4. 1932 – 27. 12. 2010/ dotočil poslední díl svého seriálu

V poklidných dnech radostného očekávání příchodu Božího syna, v době vánoční, zasáhla spořilovskou společnost smutná zpráva - opustil nás v požehnaném věku sedmdesáti osmi let spořilovský umělec, všestranný, herec Viktor Maurer, známý

z divadla, televize i z filmového plátna. Současně se tím uzavírá velmi zajímavé období jeho velké záliby - filmování, k němuž

jej přivedla myšlenka, jak správně a plodně využít důchodcovského věku...

Žije jen málo pamětníků třicátých let, kdy malý žáček spořilovské Tělocvičné jednoty SOKOL bratr Viktor Maurer, jemuž jsme

říkali „Viki“, pocítil touhu po divadle. Sám na ty doby vzpomíná takto: „Táhlo mě to k divadlu. Centrem společenského a kulturního života byla za mého dětství na Spořilově sokolovna. Jako cvičenec jsem brzy odpadl – neměl jsem na tělovýchovu talent. Ale už jako dítě jsem hrál divadlo ve zdejším ochotnickém divadelním spolku. Sokolovna na Spořilově nakonec odstartovala moje herectví. Na filmy jsme chodili rovněž do sokolovny. U dveří promítacího sálu – tělocvičny seděl policajt

pan Ekl, a střežil, aby do sálu nechodily děti na nepřístupné fílmy. Sázeli jsme se : projdu – neprojdu. Mnohdy se nám ho podařilo oblafnout a měli jsme z toho velkou radost..“.

S divadlem Viktor Maurer začal ve Studiu v Divadle D 34 Františka Emila Buriana. Nejprve pracoval jako osvětlovač.

Několik představení si zahrál v Divadle Divadelní fakulty AMU – DISK v Praze, kde absolvoval obor herectví v roce 1961.

Ve spořilovské obecné škole kdysi seděl v lavici s žákem Jiřím Suchým a později jej požádal, aby ho vzal do Semaforu.

Po roce zjistil, že ve spíše jazzovém Semaforu nemá coby činoherec co dělat. Proto přijal nabídku do Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Poté přešel do Divadla Jaroslava Průchy na Kladně a přijal angažmá v Divadle Jiřího Wolkera. Od počátku 60tých let se uplatnil před filmovou kamerou. Začal účinkovat v televizi, která mu zabírala stále více času, a proto přešel na svobodné povolání. V letech 1986 až 1991 hostoval též v Národním divadle v Praze. Později se vrátil k divadlu a stal se členem Městských divadel pražských, odkud odcházel do důchodu.

Viktor Maurer byl hercem malých i větších rolí, většinou komických i vážných postaviček z kavárenského prostředí či městského podsvětí.Ve filmu i v televizi se často uplatňoval především ve snímcích s kriminální tématikou, většinou postavičkami podvodníků či hochštaplerů. Jako jeden z partnerů Felixe Holcmana vystupoval v populárním zábavném pořadu v televizi a rozhlase.

Po ukončení umělecké činnosti v divadle si do důchodu koupil videokameru. Napadlo jej nejprve jako svůj koníček natočit pro emigranty cyklus reportáží o řece Vltavě se vším, co k ní patří. Od jejího pramene postupoval po proudu, natáčel české hrady a zámky, polesí a louky, památné budovy, hráze a přehrady až k jejímu soutoku s Labem. Své vlastní snímky o dnešní Vltavě doplnil

o archivní záběry za spolupráce s Karlem Čáslavským a k filmu si namluvil vlastní komentář. Do úvodu zařadil vlastenecké verše Adolfa Hejduka a Vítězslava Nezvala a podbarvil je hudbou Bedřicha Smetany a Georga Fridricha Händela. Tak vznikl z počátečního nápadu – náročného a odvážného koníčka Viktora Maurera - pozoruhodný, vlastenecky zaměřený téměř dvouhodinový film. S radostí nadšeného tvůrce filmu poznamenal jeho autor po skončení díla: „Jako herec jsem byl interpretem, teď jsem tvůrcem, je to nádhera. Volali mi z archivu na Chodovci, že by měli zájem. Nejprve jsem se zdráhal, ale nakonec do archivu film pustil pro radost svou i svých přátel. Ohlasy na poeticky laděný film předčily moje očekávání.“

Následoval jeho druhý filmový cyklus toulek po Čechách nazvaný „Čechy krásné, Čechy mé !“.

Autor k jejímu natáčení poznamenává: „Paradoxem bylo, že tato známá píseň znějící na úvod každého z deseti pokračování, nebyla na žádném nosiči. Nakonec ji nazpívaly děti od Františkánů od sv. Panny Marie Sněžné. Deset dílů trvalo pět let.

Kvůli herectví jsem prakticky nikde nebyl. Dal jsem si za úkol vše napravit a natočil jsem všechny krásné kouty naší země. Filmoval jsem a zároveň si svoji zemi prohlížel. Jsem nekonečným hledačem a obdivovatelem její krásy. Mám z natáčení krásné zážitky. V kinosále Státního archivu na Chodovci se pak cyklus promítal. Lidem se to líbilo, mnozí plakali.

Jsem šťastný, že má práce má takovou odezvu,“ říká.

V prosinci, na sklonku roku 2010, tak došlo k naplnění uměleckých i osobních přání Viktora Maurera, spořilovského herce – velkého vlastence, který vyznává:

„A kdybych se znovu narodil, chtěl bych být znovu Čechem a českým hercem.“

Jeho světlá památka mu budiž věčná!

Vladimír Prchlík

/2.2.2011/