Recenze: PRÁVO, 12.9.2000

Výstava skoro jako kniha

Po Plečnikových Býčích schodech směřujících do jižních zahrad Pražského hradu chodí v poslední době především zasvěcení příznivci architektury. Nejen kvůli tomu, že to je skutečně mistrovská ukázka svrchovaného architektonického díla. A nejen kvůli nádhernému panoramatickému výhledu. Obvykle proto, že právě pod nimi se vchází do Tereziánského křídla hradu, kde bývají zajímavé výstavy architektury. Jedna z nich byla připravena právě pro počátek sezóny (či jak zaznělo na vernisáži - pro počátek školního roku). S názvem Současná česká architektura - jen stavby. Výběr z toho, co bylo postaveno v letech 1989-1999, nejen v Česku, ale i českými architekty jinde. Na stěnách visí krásně komponované panely, jedna stavba = jeden panel, několik barevných fotografií, obvykle jeden schematický půdorys, k tomu charakterizující text. V prostoru úzké výstavní síně k tomu stojí několik exkluzivních modelů - vila v Praze-Troji, gymnázium v Orlové, letiště v Ruzyni, provozní centrum Jihomoravské plynárenské, a. s., v Brně. Lidé procházejí, koukají a čtou. To poslední je zřejmě nejvýraznější činnost. A čtou nejen náhodou, protože výstava je vlastně prostorovou prezentací knihy Česká architektura 1989-1999, kterou vydala společnost Prostor - architektura, interiér, design na sklonku roku 1999. Nejsou tu samozřejmě všechny stránky knihy, tady má důsledně každá stavba jen jeden panel, ale kniha je tu představena velmi přehledně a působivě. Jen mi přišlo líto, že modelů tu je jen tak málo, ale zřejmě je výstava připravena k případnému dalšímu putování, a to modelům moc nesvědčí. Jen jedna stavba je tu zastoupena jinak - interiéry společnosti Andersen Consulting v Tančícím domě mají panely prostorové - s modely jednotlivých tří podlaží. Pouze několik málo staveb z toho podstatného zajímavého a kvalitního, co vzniklo v daném desetiletí tu chybí. O to víc se však nabízí otázka, proč; možná odpověď lze najít při pečlivém prostudování knihy, zvláště její zadní části, v seznamu stavebních firem a partnerů vydání. Jinak ovšem samozřejmě každá kniha, každá výstava představují určitý výběr podle autorů výběru, což jsou v daném případě Pavel Halík a Petr Kratochvíl z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR. Výstava svým názvem Jen stavby ovšem trochu mate. Název se týká jen části, sice té větší, podstatnější, reprezentativněji instalované v dlouhém přehledném horním patře tereziánského křídla. Ale je tu ještě patro dolní, přízemí schované za schody, přízemí dělené do menších prostorů a ještě s komorními zákoutími. A tam jsou vystaveny jednak panely s interiéry (Prostor představil i svou druhou knihu - Český interiér a nábytkový design 1989-1999, i když ne celou), jednak některé vybrané krásné kusy nábytku a předmětů užitého umění, které se citlivě rozprostřely právě v oněch komorních zákoutích. Výstava, která je zařazena do projektu Praha - Evropské město kultury roku 2000, potrvá do 29. října.

(Autorka je kurátorkou sbírky architektury Národní galerie v Praze)

Radomíra Sedláková

Recenze: HOSPODÁŘSKÉ NOVINY, 6.10.2000

Žijeme čas bilance. Končící tisíciletí, století, desetiletí  Deset let svobodného vývoje bilancuje také česká architektura. Ankety, ceny, diskuse či odborné studie se vždy obracejí spíše k odbornému publiku, zvláště v zemi, kde architektura již dlouho není veřejným tématem. Oslovit širší veřejnost je obtížnější. Právě o to se snaží výstava Jen stavby. Současná česká architektura, kterou pořádají společnost Prostor - architektura, interiér, design a Správa Pražského hradu do konce října letošního roku v Tereziánském křídle Starého královského paláce na Pražském hradě.

Klíč k pochopení, jak obtížný úkol na sebe tvůrci výstavy vzali, může nabídnout její titul. Jen stavby zde vytvářejí obraz české architektonické scény 90. let - něco málo přes půl stovky novostaveb, rekonstrukcí a interiérů. Ve vztahu k publiku je to princip velmi korektní. Jen stavby se počítají, i když dějiny architektury spoluvytvářejí také programy, manifestační projekty, neuskutečněné záměry, vnějšími tlaky zadušené koncepce, zmařené talenty a nenaplněné vývojové trendy. Pro kritiku se ale nabízí to nejjednodušší - vytknout, co a kdo tu chybí a naopak přebývá, který stavební typ a stylový proud není zastoupen proporčně. Autoři výstavy se zjevně podobného rizika nezalekli. Jejich volba nekopíruje výsledky soutěžních přehlídek a anket, nevyhýbá se ale ani územím, která hraničí s doménou komerční produkce. I v tom je výběr objektivní. Proč nepřiznat, že nejfrekventovanějším stavebním typem byla po celá 90. léta komerčně administrativní budova? Proč zastírat, že bydlení se nestalo velkým architektonickým tématem? Proč nevyjádřit absencí sakrálních staveb, že se osvobozené církve nedokázaly vrátit k úloze významného stavebníka?

Výběr toho nejlepšího z realizací 90. let neznamená, že se uzavírá vůči celkovému kontextu stavební produkce. Z řady vystavených děl lze číst i neduhy, které radikálně změněná situace architektury v 90. letech logicky přinesla, hektické ověřování nových materiálů a technologií, podléhání sugesci módních vzorů, vkusovou bezradnost nových ekonomicky silných stavebníků, mnohomluvnost, zpupnou aroganci i prázdnotu. Lze je ale samozřejmě rozpoznat jen v ozvucích, které díla nestáhla pod úroveň architektury. Z kvalitativních špiček se vždy dá soudit o stavu celé stavební kultury. Naopak nikoliv.

Výstavní prezentace architektury, určená laickému publiku, je vždy krajně nevděčným úkolem. Prostředků mnoho nezbývá, a fotografický převod architektonického díla tak snadno zbytní v pouhou fotografii tvaru, struktury, hry barev, světel a stínů. Grafická dokumentace má dnes spíše výjimečně samostatnou výtvarnou kvalitu a navíc je čitelná jen pro diváka, který ovládá její jazyk, modelů ubývá a zvyklosti domácího publika nenechávají mnoho prostoru pro textové informace. Existuje tak velmi křehká hranice mezi elegancí a nudou, mezi informační efektivitou a nečitelností. Čím omezenější prostředky, tím více záleží na využití každého z nich. (Nelze se v této souvislosti ubránit srovnání s druhou putovní výstavou, která bilancuje českou architekturu 90. let. Kolekce Česká architektura 1989 - 1999 očima kritiků, uspořádaná časopisem Architekt, názorně ukazuje, že nestačí prostý převod stránek časopisu na výstavní panely bez respektování specifik výstavního "žánru" a péče o provedení a detail.)

Jádrem výstavy Jen stavby přirozeně zůstávají panely. Zmíněné grafické řešení poskytuje pevný rastr, dovolující variabilitu počtu a formátu fotografií bez ztráty jednoty. Také rozsah a charakter česko-anglických textů a grafické dokumentace vážili autoři velmi přesně. Zvětšeninami na materiálu cibachrome je na výstavě zároveň zastoupena absolutní špička české fotografie architektury (Pavel Štecha, Jan Malý, Ester Havlová, Filip Šlapal a další). Samostatná prezentace staveb na jednotlivých panelech dovolila nejen bezpečně zvládnout členitý výstavní prostor, ale také strukturovat prohlídku způsobem, který návštěvníkovi zároveň nebrání v samostatném objevování souvislostí a kontrastů. Instalace několika modelů a designérských děl pak nezůstala pasivním trojrozměrným doplňkem, ale je rozehrána do polohy, která vrcholí působivým spojením fotografie a reálného elementu Fialova točitého schodiště v korespondenci s Rothmayerovou architekturou.

Obsažná zpráva o české architektuře uplynulých deseti let, kterou nabízí výstava Jen stavby, nesugeruje sebeuspokojení. Přesto je zprávou optimistickou, přinejmenším v rozměru naděje. Naději skýtá také způsob, jímž zprostředkuje architekturu široké veřejnosti.

Vladimír Czumalo

Autor je historik umění a kulturolog, přednáší na FF UK a FAMU.

Poznámka: výstavu je možno navštívit do 29. října, a to denně mimo pondělí od 10.00 do 18.00 hod. Doprovodným programem výstavy jsou dvě přednášky o současné architektuře (12. října) a současném nábytkovém designu (19. října), které pořádá společnost Prostor ve spolupráci s Národním technickým muzeem vždy v 17. 00 hod. v kinosále NTM, Kostelní 42, Praha 7