Vztah architektury a reklamy by určitě vydal na rozsáhlou studii, v níž bychom si nejprve museli ujasnit, o jaký vztah nám vlastně jde. Známe nejrůznější druhy reklamy od té ryze tržní až po nekomerční projevy, směřující k propagaci či potlačování určitých idejí a jejich projevů. Vztah reklamy a architektury zajímavě analyzovala ve studii L' Esprit Nouveau: architektura a reklama Beatriz Colómina (viz Architektura na prahu informačního věku. Zlatý řez 2001.). Na strategii Le Corbusiera doložila způsob nakládání s mechanismy reklamního provozu
a jejich využití ve prospěch určitého architektonického modu.
U Le Corbusiera šlo o snahu získat stoupence nové architektury a její mecenáše, veskrze tedy prostřednictvím všednodenních věcí propagovat zásady avantgardy. Reklamní postupy však dnes ještě více než tehdy prorůstají současným životem. Zkusme tedy zkušenosti z reklamy aplikovat na druhou ročenku Česká architektura 2000-2001, kterou vydala stejně jako v loňském roce společnost Prostor. Tentokrát třicet pět nesporně kvalitních realizací, z čehož třicet tři se nachází na území České republiky a dvě v zahraničí, vybírala architektka Markéta Cajthamlová, která kníhu doprovodila předmluvou.
Již v ní se setkáme s jistými technikami, vlastními reklamnímu světu. Také zde je zřejmá potřeba přesvědčovat, konstatovat a pojmenovávat problematiku pouze částečně, zjednodušujícím a zkratkovitým způsobem, který nepochybuje, nýbrž zkušeně a přesvědčivě konstatuje. V rámci zvolené strategie konstatuje to, co potencionální čtenáři chtějí číst. Věty typu; "Výsledky soutěží jsou popřeny ještě před jejich vyhlášením. Vést dialog s úředníkem
o regulačních podmínkách je prakticky nemožné, protože ty buď neexistují, nebo si je každý vykládá po svém. Svoji ne nevýznamnou úlohu hrají neprofesionální a nekompetentní památkáři" a tak dále se dají opakovat ještě dalších třicet let. Zkrátka bez dalších údajů to jsou zbytečné výkřiky do tmy.
0 vybraných stavbách a o tom, co je skutečně současnou architekturou a proč, nám totiž nic neřeknou.
Čtenář čeká alespoň pokus. Nemohu proto souhlasit s konstatováním Dagmar Vernerové v úvodní Poznámce, kde píše: "S ohledem na periodicitu vydávání publikace nemohou čtenáři očekávat hlubokou analýzu vybraných staveb." Prosím, když ne hlubokou, tedy alespoň analýzu, kterou by měl napsat autor výběru. Přece se na základě něčeho rozhodoval, něco bral v potaz, jiné opomíjel. Předpokládám tedy, že za onou konkrétni nekonkrétností úvodu stojí dvojí důvod. Na jedné straně potřeba něco o současné architektuře říci a řečenému dát zdání autentičnosti, na druhé straně sí však uchovat odstup od tématu a příliš si nezadat.
Jenže pokud má ročenka skutečně "informovat o vývoji v oboru" a jak se dále píše "přinášet podněty k veřejné diskusi", musí publikace srovnat krok a skvělé a proto někdy "samotvorné" fotografie musí doprovodit stejně kvalitními texty. Jinak bude dál platit ono u Le Corbusiera předpokládané pojetí, že: "Reklama dosahuje nejsilnějšího účinku právě působením vizuálního materiálu." V ročence je to podpořeno faktem, že vizualita se nezpochybňuje, naopak autorské texty u jednotlivých realizací je podporují. Architektura se stejně jako zboží předkládá čtenáři v neporušeném a panenském obalu. Z hlediska reklamního mechanismu je vše v pořádku.
V pořádku však není to, že se o představených stavbách mnoho materiálu k diskusi nedozvíme, a když ano, je podán v tak vágních formulacích, že diskuse stěží započne. Například budova supermarketu Carrefour v Praze na Smíchové. Čím je tato minimalisticky dekorovaná bouda zajímavá z hlediska současné architektury a jak se vyjádřit k POMO interiérům, které spáchali jiní architekti než architekti vnějšího řešení, a to na popud stavebníka? Zde je přece patrný diktát stavebníka, tak proč o tom něco bližšího neuvést? Obdobná otázka se týká rodinného domu v Kosoři. Nakolik ovlivnil vzhled domu střet architekta s ochránci přírody
a s jejich názorem na zástavbu v CHKO? To nejsou žádné přemrštěné požadavky hlubokých analýz vyžadujících týmovou práci. To je zkrátka otázka
podrobne informovanosti a schopnosti skloubit úvodní text se snahou podat k předkládanému výběru také něco navíc - například náměty k proponované, avšak nezahájené diskusi.
K závěrečným kapitolám České stavebnictví
v letech 2000 - 2001 a Bytová výstavba v České republice v roce 2001 jen tolik, že se pohybují na úrovni tiskové zprávy nebo jednostranného novinového článku. Možná, že by stálo za to, oslovit nějakou nezávislou osobnost, protože stěží si Ize představit, že zaměstnanec ministerstva nebo ředitel Svazu podnikatelů ve stavebnictví budou věcnými referenty. To bych spíš na závěr knihy přivítal biografická hesla o autorech jednotlivých staveb, o tom u koho studovali, kde působili a co zajímavého dosud vytvořili. Zkrátka informace o tvůrčí linii architektury, tedy kdo se co u koho naučil a jak naučené rozvíjel dál. I když je možné, že pro čtenáře jde o nezajímavé informace, nebot' původní zárodek publikace tyto údaje nabízel.
Zde uváděná meteorologická stanice v Chebu od Aleny Šrámkové by se nám tak okamžitě spojila s věží pro vědeckého pracovníka od téže autorky, úprava olomouckého Horního náměstí s úpravou IV. nádvoří Pražského hradu, prováděného podle návrhu téhož týmu architektů, Lábusova vila by se ocitla v sousedství jeho předchozích vilových staveb z 90. let. Stačí přece odkázat, uvést zmínku a vytváří se nám to, o čem autoři ročenky uvažují, dokument toho, co se za určité krátké období v architektuře událo. Myslím si jen, že tohoto cíle by měli v příští ročence dosahovat prostřednictvím náročnějších stylistických postupů, než které užívali dosud. Naštěstí si už příští rok o tomto čase ověříme, zda se rozhodli ke změnám, anebo zůstali věrni dosavadnímu trendu exkluzivního katalogu s opisnými texty na téma skutečně vytříbených architektonických výrobků.
Martin Strakoš
Česká architektura 2000-2001. Sestavila Markéta Cajthamlová. Vydal Prostor - architektura, interiér, design, o. p. s. Praha 2002. 165 stran, česky, angl. Náklad a cena neuvedeny.