Asi je logické, že špičkového originálního tvůrce lze obtížně zařadit do nějakého stylového proudu. Ostatně Jiřičná sama se vyjadřuje skepticky k nutnosti stylové sebedefinice: když s obdivem hovoří o lodích a jejich součástkách, zdůrazňuje, že nemohou urážet něčí vkus, protože nemají žádný styl; působí však tím, že jsou naprosto funkční. Její vlastní dílo však dokládá, že neredukuje krásu na funkčnost v onom praktickém slova smyslu, byť ta je její nutnou podmínkou. Osobní styl Evy Jiřičné je nezaměnitelný, a tedy i neredukovatelný na objektivní faktory. Kam jej však zařadit?
Jiřičná se často brání označení své tvorby nálepkou high-tech. A opravdu, materiály, jichž používá, nejsou nijak revolučními objevy, ale spíše tradiční (sklo, kámen, dřevo, leštěná omítka), nebo alespoň již dlouho používané (ocel). Také způsob výroby jejích interiérových prvků v malých dílnách, specializovaných na jednotlivé zakázky, připomíná spíše éru řemesla než dobu továren na sériovou výrobu computerů. Ale přesto lze říci, že se tomuto proudu high-tech blíží, a to ve dvou směrech: jednak otevřeným předváděním technické struktury svých interiérových článků, jednak právě oním nadmíru přesným a o výpočet opřeným propracováním všech detailů v mikroměřítku, jež se používá u náročných přístrojů. Jiřičná v mnohém převzala estetiku forem high-tech. Tím, že je však promýšlí a užívá ve zdrobnělém měřítku interiérů, nachází jejich zcela nové zjemnělé podoby.
Jenže Jiřičná zároveň z tohoto proudu vybočuje. Již jsme připomněli její koncept spojitého plynoucího prostoru, sahající spíše do ranějších fází moderní architektury. (Kolik jen oblých tvarů, sugerujících pocit pohybu, v jejích interiérech je - od křivek zábradlí přes zaoblené stěny až po esovitě zahnutá sedadla, jimiž obtáčí sloupy v newyorském obchodě Joan & David.) Tvorba Evy Jiřičné je zřejmě poučena i starší historickou architekturou hlouběji, než by mohlo být z jejích do budoucna mířících projektů na první pohled patrné. Nechce však nově interpretovat (a vůbec ne napodobovat) historické tvary, inspirace vychází spíše z jejich vnitřní logiky, jež možná - u dobré architektury - zůstává po věky neměnná. I proto její intervence ve starších budovách - ať z přelomu 18. a 19. století jako v případě Soaneova muzea, či ve stavbě Arupově z 50. let minulého století, nebo v historickém městském prostředí Prahy - vnitřně souzní s dochovanými hodnotami a přes novost prostředků neruší jejich řád.
Z jejích interiérů proto vyzařuje cosi nadčasového. (Ostatně Jiřičná se vědomě snaží koncipovat své obchodní interiéry jako protipól proměnlivosti vystavované módy. A také v interiérech bytů usiluje především o vytvoření pevné "kostry", která může odolat času, módě a změnám v názorech jejich obyvatel.) Tento dojem nadčasovosti je však vyvolán především tím, že v jejím díle shledáváme vyváženost přesného řešení úlohy.
Jiřičná je přitom přesvědčena o inovativní roli architektury. I proto patří její obdiv moderní avantgardě, která měla odvahu hledat, a její odpor pak všem pokusům o formální návraty a nápodobu. Ve své kritice postmoderny ji jednou označila za nekompetentní odpověď na problémy, které moderna nedokázala vyřešit, a v tomto smyslu ji pokládá za jistou "ztrátu nervů". Sama zůstává v tradici moderní architektury, objevujíc v ní prostor pro další invenci, pro nové formy nabité intenzitou poetických prožitků.