Karel Hvížďala: Prostory a dialogy Evy Jiřičné
Eva Jiřičná se nebojí mluvit. Nejen o blobu
Recenze 5. prosince 2011
Architektka Eva Jiřičná je přesně tím, s kým lze udělat dobrý knižní rozhovor. Nezávislá, invenční, osobitá, kultivovaná, tvrdohlavá. Žena, která bez kličkování řekne, co si myslí a za nic se neschovává. A bez potíží se přizná i ke svým nejistotám, o tom jak je někdy těžké rozumět sám sobě.
Příběh života Evy Jiřičné se před námi začne odvíjet podle známého vzorce střední Evropy, aneb jak poznamenává Hvížďala - když se u nás člověk zavrtá do osudů jakékoliv středostavovské rodiny z naší generace, zahlédne zajímavý střípek dějin skoro celého šíleného minulého století.
Ke kádrovým potížím Evy Jiřičné stačila malá rodinná fabrika a strýc vynálezce, který šel za své vynálezy v padesátých letech do kriminálu. První část rozhovoru je hodně osobní, jsou tu vztahy s rodiči, gymnázium, první nepovedené manželství. I to jak tatínek zalomil rukama a pravil prokristapána z tebe bude architektova žena. To proto, že jeho spolužačky si vzaly architekty a pak už nikdy nic pořádného neudělaly.
Studia na ČVUT a na AVU, první stáž v Londýně koncem 60 let. A spolužáci z architektury. Ostatně velkým tématem první půle je Jan Kaplický a neuskutečněný blob na Letné. Jiřičná tu odstupem formuluje svá stanoviska stručně a přesně. Pro pochopení celé kauzy je ovšem nutné i pochopení složité letory Jana Kaplického. Podle Jiřičné to, že se někdo neztotožňoval s jeho vizí, prožíval jako životní katastrofu. „Jeho talent byl vykoupen obrovskou bolestí, neuznával kondicionál, byl imperativní“. A na to vlastně zemřel. Na stavby, které se mu nelíbily, reagoval agresivně, ohledně hrůzného hotelu Don Giovanni na stanici Želivského prý křičel - „a tohle postaví padesát metrů od Kafkova hrobu!“
Jiřičná znovu rekapituluje průběh soutěže na knihovnu a vysvětluje řadu momentů, které jsou dodnes překrucovány a zatemňovány, například fakt, že mezinárodní soutěže nevyhlašuje Česká republika, ale Union Internationale des Architectes v Paříži. Česko pouze unii požádalo, aby pro ni soutěž zorganizovala a Česká komora architektů nebyla schopná názor UIA akceptovat. „Nevím, jak si někdo může myslet, že jeho návrh je lepší“, říká a dodává, že nikde na světě nezažila, aby se věc tak zpolitizovala. „Podíváme-li se do Francie, po každém prezidentovi tu zůstala nějaká moderní významná stavba...a dokonce i po Chiracovi...“ Stejně tak jsou přesné Jiřičné pohledy na současný stav Prahy. „Nikdy neodpustím, jak se po roce 1990 zničilo Václavské náměstí“, konstatuje a připomíná špatně zrestaurované cenné budovy od Hotelu Juliš až po Darex.
Dalo by se říct, že druhá půlka knihy nahlíží zblízka do Jiřičné ateliéru. Představuje její názory na ducha stavby, práci s prostorem, způsob přemýšlení o něm, zkrátka vše, co se dá zahrnout pod pojem umělecké krédo. Ale také, jak se domluvit s klientem, co dnes obnáší profese architekta a architektura vůbec, jak se rodily konkrétní stavby. Je to čtení plné osobitých názorů, jasně zformulovaných postojů. A zároveň - i když to zní trochu jako klišé, ve všem, co Jiřičná říká, oč se pře, cítíme hlubokou empatii a pokoru. Vlastnosti, které u nás tak často chybějí. „Husa přeletěla moře a přistála jako husa“, vzpomíná na oblíbené rčení své maminky hned v úvodu knihy. Po přečtení knihy nepochybujeme, že nikdy doma neřekla: „V Anglii to děláme jinak“. A řídila se tím, co zde zdůrazňuje – „když věci umíš lépe, je to tím, že jsi měl štěstí a mohl se to někde naučit. Máš to předat dál, a ne se vytahovat...“
Karel Hvížďala: Prostory a dialogy Evy Jiřičné
Praha, Prostor-architektura, interiér, design, 2011
237 stran
Jana Machalická
Eva Jiřičná
Karel Hvížďala vedl rozhovor s architektkou, která nezpychla
Eva Jiřičná se v knize představuje jako architektka, která neprotlačuje svou vizi, ale nejprve poslouchá přání klienta a jeho představy, případně usměrňuje. Necítí se býí
vizionářem jako její kolegové Zaha Hadid, Frank Gehry či Jan Kaplický, které označuje za architekty-sochaře.
Magdalena Čechlovská
magdalena.cechlovska@economia.cz
Na knižním rozhovoru s Evou Jiřičnou (1939) je zábavné sledovat, jak okouzlující architektka bezděčně a vtipně uniká k zajímavějším tématům, než na co se jí publicista Karel Hvízdala leckdy ptá. Hvížďala, jenž má za sebou desítky rozsáhlých rozhovorů, například s Václavem Havlem, Karelem Sidonem, Václavem Bělehradským, Jiřím Grušou či Adrienou Šimotovou, je tentokrát příliš suverénní a málo pokorný. Jiřičná, která je svými klienty vycvičená k nenápadnému sebeprosazování, však nakonec "zmákne" i českého rozhovorového guru a promění některé jeho poněkud akademické dotazy v příležitost mluvit k věci. Tedy o současné architektuře i o své cestě k profesnímu uznání. Hvížďala často trvá na přesné odpovědi
i tam, kde mu Jiřičná nabídla zajímavější "odbočku".
Ono je vždycky trochu podezřelé, když má publicista na konci knihy víc odkazů na svou bibliografii, než kolik referencí má portrétovaný. Autorovo přerostlé sebevědomí je však v tomto případě dobrým projekčním plátnem: osobnost Evy Jiřičné totiž vyrůstá z laskavosti a respektu k druhým, což rozhovor se sebejistým intelektuálem dobře vystihuje.
Hi-tech, sklo a ocel
Pověstná laskavost a vstřícnost Evy Jiřičné vyvažuje její méně zjevná tvrdohlavost a houževnatost. Kniha, která právě vychází v nakladatelství Prostor, odkrývá, že nejde ani tak o vlastnosti ambiciózní profesionálky, jako spíš o přirozené chování jedničkářky, které náročná maminka nedovolila zpychnout.
I proto neměla v londýnském exilu, kam odešla v roce 1968, žádný problém přijmout práci na interiérech, ačkoli v Praze na studiích vášnivě odmítala, že by jako ženská neměla mít v architektuře větší ambice než právě interiéry.
Ty se nakonec skutečně staly její doménou, i když "velkou architekturu" umí také, jak to dokazuje oranžérie na Pražském hradě, novostavba hotelu Josef v Praze, Kulturní a kongresové centrum ve Zlíně či autobusové nádraží Canada Water v Londýně.
Ať už jde o interiér, nebo celkový návrh, rukopis Evy Jiřičné se pozná snadno. Její styl se vyznačuje střízlivou modemostí, obdivem k hi-tech a oblíbenou kombinací skla a oceli.
Husy v ječmeni
"Husa přeletěla moře a zůstala husou," cituje v knize Jiřičná jedno z mnoha maminčiných přísloví, které jí vrostlo pod kůži. Skromnost jí posloužila dobře zejména v londýnských začátcích, kdy kamarádi architekti těžce prožívali každý neúspěch. Hlavně její spolužák z ČVUT Jan Kaplický, se kterým v Londýně deset let žila.
"Bohužel měl Johan takovou povahu, že nemohl-li dělat, co chtěl, trpěl depresemi," říká o Kaplickém Jiřičná a jinde zase vzpomíná: "Z pochval se nesmírně radoval, dokázal třeštit štěstím, ale kritiky ho drásaly, nedovedl se s nimi vyrovnat, trpěl." Na několika místech knihy je Eva Jiřičná velmi adresná a kritická. Například když se vyjadřuje k současné podobě Václavského náměstí nebo ke zbabrané architektonické soutěži na Národní knihovnu, ve které předsedala mezinárodní komisi.
Jiřičná se příliš nevyjadřuje k okolnostem, kvůli kterým se vítězný návrh Jana Kaplického nerealizoval, připomínky má na adresu neúspěšných účastníků soutěže, kteří vítěze žalovali za nedodržení soutěžní podmínky. "Všichni jako husy v ječmeni s vystrčenými krky, jdou tím samým směrem a nepřemýšlí. V Anglii se ocení, když někdo přijde s novou myšlenkou, i když to je v podmínkách soutěže jinak," dává lekci architektka.
Slovy o tom, že se někde dělá něco lépe, ale Jiřičná velmi šetří, případ s nerealizovanou knihovnou, na jejímž konci byla předčasná smrt Kaplického, je výjimkou, zřejmě její nezhojenou ranou. Jinak je stále nad věcí.
Představuje se jako architektka, která neprotlačuje svou vizi, ale nejprve poslouchá přání klienta a jeho představy případně usměrňuje, necítí se být vizionářem jako její kolegové Zaha Hadid, Frank Gehry či Kapličky, které označuje za architekty-sochaře. I proto dokáže zcela bez hořkosti prohlásit: "Hrdá nejsem skutečně na nic. Vše, co jsem udělala, bych nejraději předělala a zkusila znovu a lépe."
Karel Hvížďala
Prostory, a dialogy Evy Jiřičné
© Prostor, 2011
Pěkně čisté linie
Knižní rozhovor Karla Hvížďaly s Evou Jiřičnou je až překvapivě zajímavý. Nejspíš proto, že se oba octli v nových rolích
Čím a proč se ocitl publicista Karel Hvížďala s Evou Jiřičnou v nové roli, když s ní přece připravil další z početné řady svých knižních interview?
Na to je odpověď následující: V jeho galerii zpovídaných převážně figurují spisovatelé a intelektuálové, vesměs muži slova, humanitních či duchovních profesí. Jiřičná je - v nejlepším slova smyslu - řemeslnice, přičemž se samozřejmě v profesi architekta spojují technické i materiálové dovednosti s estetickým vkusem, kulturním
rozhledem a s dalšími humanitními prvky. Ten technický základ, který je třeba respektovat, vedl Hvížďalu k pozici tazatele sice připraveného, nicméně laického, jenž se chce, ba musí nechat poučit. V dialogu s Jiřičnou příliš nedošlo na témata úvahová, filozofující, která jsou Hvížďalovou obligátní parketou. A ona zase - respektive konečně - mohla na prostoru knihy vzpomínat či rozvést své pojetí architektonické práce daleko zevrubněji než v jakémkoliv novinovém nebo časopiseckém interview.
Otázky vedl Karel Hvížďala v knize Prostory a dialogy Evy Jiřičné v podstatě životopisně: převážně sledují chronologii osobní i profesní cesty ženy, která se narodila v březnu
1939 ve Zlíně, v roce 1962 zakončila studia architektury na ČVUT, o šest let později emigrovala a uchytila se na anglickém a posléze světovém architektonickém trhu. V roce 1994 obdržela Řád britského impéria, tucet polistopadových let učila i na VŠUP v Praze a spolu s Janem Kaplickým se pro tuzemské publikum stala reprezentantem těch architektů, kteří se po opuštění komunistického Československa uplatnili v zahraničí. Zrovna pasáže týkající se Kaplického patří k těm možná vůbec nejpřekvapivějším, neboť vyjadřují respekt k tomuto tvůrci, s nímž Jiřičná několik roků také žila, ale zároveň postrádají jakoukoliv iluzomost. Architektka a partnerka znala Kaplu či Johana (jak blízcí Kaplickému říkali) velmi zblízka, se všemi jeho klady i zápory, s jeho anděly i démony, kteří se v něm o něho prali, a on byl člověkem složitým, často velmi depresivním, ačkoliv při veřejných prezentacích se tváříval coby stoický džentlmen. Jiřičná je v těchto i ve všech ostatních pasážích interview otevřená, ale nikdy vulgární či jinak nevkusná. Snoubí
se v ní přísnost a laskavost, přesnost a intuice, důslednost se schopností dát věcem volný průběh, vztah k hmotám (zejména ke kovu, sklu a kameni), ale nelpění na hmotných
statcích. My, kteří jsme se s Jiřičnou nikdy osobně nesetkali a známe ji toliko zprostředkovaně, zde nabýváme dojmu určitého důvěrného a mile překvapivého setkání.
Stavba domu a knihy
Na Hvížďalovy přímé otázky, co je to vlastně architektura, jaká je její filozofie či jak by měl ten, kdo chce něco budovat, poznat dobrého architekta, Jiřičná odpovídá na první
pohled oklikami, zdrženlivě, avšak odpovědi presto poskytuje - totiž tou knihou jako celkem. Velmi šťastné jsou partie, v nichž hrají s Hvížďalou hru, kdy on je jakoby klient a říká svá přání při stavbě (fiktivního) domu a Jiřičná mu odpovídá, navrhuje, odporuje, vybízí ho ke změně pohledu například na uspořádání pracovny nebo na složení podlahových krytin. Tady si lze velmi dobře uvědomit, jak nesnadné je postavit dům, který dává smysl, pokud jím nerozumíme ryzí reprezentaci majitele nemovitosti vůči
okolí. Stavba-osobnost, můžeme-li ji pak tak označit, je výsledkem dialogu, někdy i tvrdého, nezřídka ovšem velmi niterného, mezi architektem a jeho zákazníkem. Kniha Prostory a dialogy Evy Jiřičné to předkládá s mimořádnou názorností; téměř se dá mluvit o (jistěže subjektivní) učebnici uvažování o architektuře, potažmo o bydlení a prostředí vůbec.
Typografka Clara Istlerová vtiskla svazku individuální a příhodnou podobu, jí navržená brožura kombinuje pracovní ráz a neokázalou exkluzivitu, která je dána například, použitým papírem nebo nadýchanými, měkce překreslenými snímky, které Jan Malý jr. exponoval během rozhovoru. Prostory a dialogy Evy Jiřičné mají ve Hvížďalově interviewové biografii čestné místo právě díky výpovědní "praktičnosti" i typografické nestandardnosti. Není pokaždé nutné hovořit o velkých otázkách doby.
Může dobře stačit jeden konkrétně probraný poctivý lidský osud.
Příloha DNES 7.-8. července 2012 Josef Chuchma
|
