České rodinné domy současnosti

Neziskové sdružení Prostor, architektura, interiér, design vydává v těchto dnech obrazovou publikaci sedmdesát sedm rodinných vil na území České republiky od roku 1989 do současnosti. Tým autorů v produkci Dagmar Vemerové chtěl vytvořit protiváhu současné nabídce katalogových domů. Sestavil tedy přehled nynější individuální autorské architektury, z níž vybíral příklady cenově dostupných domů. Kníha je určena především laické veřejnosti a potenciálním stavebníkům.
V knize jsou fotografie jednotlivých staveb doplněny stručným komentářem a názornými plány. Do širších souvislostí staví publikaci dva úvodní texty, které přibližují problematiku pořizování a užívání rodinného rodinného domu pohledem architektky Ivany Čapkové a sociologa Jiřího Ryby.
Společnost Prostor, architektura, interiér, design již několik let vydává architektonické ročenky, které si v odborných i laických kruzích vybudovaly vysokou prestiž. Přispívá k tomu fakt, že výběrem staveb sdružení každoročně pověřuje některého z českých špičkových architektů. Také na přípravě knihy České bydlení - domy se konzultantsky podíleli například architekti Markéta Cajthamlová nebo Petr Pelčák.
Rozsah: 368 stran
Doporučená cena: 770 korun

České bydlení aneb příběhy staveb

Nakladatelství Prostor - architektura - interiér - design, o.p.s. vydalo nedávno objemnou knihu s velkým množstvím barevných fotografií a plánků, obsahující pečlivý výběr vzorových příkladů rodinných domů navržených tvůrčími architekty a postavených v období od 90. let do přítomnosti. Kniha nese název „České bydlení - Domy - 77 rodinných domů z let 1989-2006". Předchází jí úvodní texty Ivany Čapkové a Jiřího Ryby, zabývající se obecně problematikou rodinných domů z hlediska jejich pořizování a zařizování, a dále jejich historickými a sociologickými aspekty.
Téma rodinného domu je dnes jedno z nejzajímavějších architektonických témat, protože rodinné domy na rozdíl od jiných stavebních druhů mají nesčetné množství individuálních podob a programů, určovaných nejenom přístupem a zkušenostmi architekta, ale též představami a filozofií klientů o způsobu života v perspektivě času v rodinném domě se zahradou.

Reprezentativní stránka domu je vyjádřena diskrétně
Jsou jakousi projekcí jejich snů do fyzické substance domu. Proto nás nepřekvapí poměrně značná rozmanitost příkladů v knize uváděných.
I přes tuto rozmanitost můžeme téměř u všech předvedených rodinných domů a vil rozeznat společného jmenovatele, zjevného ani ne tolik v jejich formální stránce, jako spíše v jejich promyšlené a propracované vnitřní skladbě, v řešení jejich vztahů k okolí, v jasném estetickém řádu, a konečně v čistých, přehledných formách ploch, objemů a vnitřních prostorových vztahů. Reprezentativní stránka (u nákladných staveb evidentní) je vyjádřena diskrétně rozsáhlejšími dimenzemi prostor, jejich vzájemných vztahů, nákladností ploch, oken, dveří, podlah, obkladových materiálů atd. Najdeme zde domy archetypických, elementárních tvarů, jaké kreslí děti, až po složité a náročné konfigurace kubických těles, zakousnutých do svahu, domy - experimenty, domy postavené s minimálními prostředky svépomocí vedle luxusních domů za desítky milionů.
Vedle základních údajů o místě a použitých materiálech jsou u jednotlivých staveb uváděny i profese stavebníků, což jen přibližně naznačuje sociologický statut klientů na žebříčku střední třídy - právníci, lékaři, podnikatelé, manažeři, počítačoví experti apod., z toho pak dvanáct domů, které si architekti postavili pro sebe. Ke každé stavbě je připojen schematický plán stavby a komentář, který se víc než popisu stavby věnuje jejímu vzniku, názorům a požadavkům klientů, jejich dialogu s architektem, během něhož se postupně vyjasňoval a upřesňoval program a konečně výroky spokojených klientů, kteří se v domech zabydleli.
Čtenář knihy se v ní setkává s individuálními příběhy staveb, v nichž se kombinují nejrozmanitější přání, finanční možnosti a představy lidí o způsobu života, podmínky místa, estetické nároky na vzhled domu, na jeho vybavení a provozní podmínky, energetickou hospodárnost, vztah k okolí a ke krajině.

Objevuje se i odvaha experimentovat
V ojedinělých případech se objevila odvaha k experimentu. Zkrátka přání, daná individuálními, často protikladnými dispozicemi stavebníků, jejich kulturou, znalostmi, poučeností v dané oblasti, představami o ideálním bydlení jakožto nejpodstatnější části lidského života. Je třeba říci, že zde se vesměs jednalo o kultivované klienty, kteří věděli, co chtějí.
Je pozoruhodné sledovat způsoby, jak jejich představy a dispozice, často zpočátku mlhavě formulované, vyústily nakonec k cíli, jak je dokázali architekti převést do realných staveb, a přitom je obdařili architektonickými kvalitami, které jsou na nich i přes velkou tvarovou různost na první pohled patrné. Na konec stojí za pozornost skryté osvětové poslání knihy, která je určena široké veřejnosti, ukázat, že mezi domy postavenými za minimální náklady (přibližně 1,5 mil. Kč) a nákladnými vilami (okolo 20 mil. Kč) existuje společný jmenovatel, a tím je architektonická kultura. Ta se netýká jen vzhledu samého, ale i promyšlené dispozice a vztahů k prostředí, a z tohoto hlediska by kniha měla být vnímána. V tom také spočívá přínos této záslužné a krásně provedené publikace.
Autor je architekt

Přehlídka 77 nových domů pro inspiraci

Ve spoustě knih, které se objevily na vánočním trhu, byla publikace České bydlení - Domy - 77 rodinných domů z let 1989-2006.
Název přesně vypovídá o obsahu. 77 rodinných domů, které vybrala vydavatelka Dagmar Vemerová se svými spolupracovníky, reprezentuje výběr z velmi dobrých staveb zvoleného typu, výběr učiněný s charakteristikou maximálního příklonu k tendencím nového funkcionalismu, obohaceného příklady minimalistických interpretací tradičních venkovských rodinných domů. Domy, které pracují s křivkami, tady téměř nejsou. A jde většinou o solitéry, tedy o stavby, které řeší především svůj vztah k přírodnímu okolí, nikoli vztah k bezprostředním sousedům (či aspoň se tak tváří).
Je to obdivuhodná přehlídka, která je zpracována vrcholně záslužným způsobem. Není určená pro architekty, ale především pro jejich potenciální klienty. Podle toho je postavena i úvodní část, která nabízí stručnou historii rodinného bydlení a pak především téměř didaktickou kapitolu o tom, co to obnáší pořídit si rodinný dům a na co je nutno pamatovat - od rozhodnutí o místě domu až po jeho pohodlnou zařiditelnost.
Domy jsou představeny „typizovaně" - kde, od koho, jaká je velikost, konstrukce, materiály, jak se tam topí, pro kolik je lidí a jaká je profese majitelů. K tomu stručná charakteristika domu, v níž je zahrnut také názor majitele. A k tomu fotografie, půdorysy a řezy v jednotném měřítku (a do knihy je volně vložen již odpovídající „metr").
Domy z celého Česka. Zajímavé je, že zřejmě právě na zeměpisnou rozmanitost klade kniha důraz - už na obálce má vyjmenovaná místa (nikoli autory) a k tomu malé fotografie. spíše značky domů, aby bylo zřejmé, o jaké stavby se jedná. Vytknout se tomu dá jen málo - třeba to. že interiéry jsou většinou (bohužel) podle poslední módy téměř nezařízené.
Také je trochu škoda, že chybí rok a náklady, 17 let je již dost dlouhá etapa a stavby nejsou v knize seřazeny chronologicky, náklady by byly užitečné k odbourání mýtu o tom. že architektonický návrh znamená drahou stavbu. To jsou však pochopitelné nedostatky - po zabydlení už jen málokdo pustí do domu fotografa a výše nákladů bývá často vnímána jako velmi soukromá záležitost. To, že některé domy tu nejsou a převládá určitý styl, je věc autorská, vydavatelka a její spolupracovníci se věnují tomu, co je jim blízké. A je to také věc rozsahu - 77 je sympatické číslo a je to rozsah tak akorát.
Kniha je báječná. Užitečná a krásná. Nejen pro ty, kdo budou hledat inspiraci ke svému bydlení, ale stejně tak pro ty, kdo chtějí mít přehled o tomto zajímavém soudobém architektonickém jevu.

České bydlení - domy

Autorský tým této knihy si hned v úvodu klade ambici sloužit široké laické veřejnosti, které by chtěl představit kvalitní alternativu k současné nabídce katalogových domů. Záměr jistě chvályhodný, braku ocejchovaného nálepkou „podnikatelské baroko" stojí v české krajině i městech víc než dost. Knižní exkurze vás provede zvenčí i zevnitř 77 rodinnými domy postavenými za posledních patnáct let, jež do této škatulky rozhodně nepatří. Jejich výběr si vzali na starost uznávaní architekti (například Markéta Cajthalmová, Jan Jehlík či Petr Pelčák), kteří jsou známí jako autoři progresivních staveb. Škoda jen, že zatímco jejich stavby jsou zde publikované hojně, jiné, rovněž progresivní projekty zcela opomenuli. Třeba ty od Ivana Kroupy, které do výběru zařadilii editoři velkolepého Atlasu současné architektury prestižního nakladatelství Phaidon - z pěti českých staveb vybrali dva rodinné domy právě od Kroupy.
Po prolistování knihou Domy máte pocit, že všechny stavby pocházejí zjednoho dvou ateliérů. Navíc není jasné, podle jakých kriterií editoři vybírali. Má to být to nejlepší z české produkce za dané období? Nebo chtěli ukázat různé typy domů i přístupy? Rozdíl vynikne, když domácí titul srovnáte s těmi zahraničními, které jsou k dostání ve vybraných českých knihkupectvích. Třeba Moderní domy, které pro německé nakladatelství Kónemann loni připravili Španělé z Loft Publication, mají celosvětový záběr, a to od drobných víkendových domků až po velkolepá sídla; kniha Japonské domy od Tuttle Publishing ukazuje, jak se s individuálním bydlením vypořádávají v současnosti asi nejinvenčnější východní architekti. Jistě, je to do jisté míry srovnávání nesrovnatelného, přesto je dojem, že česká architektura v této konfrontaci vyznívá poněkud provinčně, nepříjemně vtíravý.
Výslednému dojmu moc nepomůže ani to, že až příliš mnoho fotografií je použito přes zlom. Při nevelkém formátu knihy se tím informační hodnota - zejména pro laika, který stavby nezná z odborných časopisů, výrazně snižuje. l tak zde však budoucí stavitelé inspiraci najdou. Úvodní stať architektky Ivany Čapkové přibližuje vše podstatné, co by měl člověk, jenž pomýšlí na vlastní dům, zvážit. Knížka je zajímavá i sociologicky, jelikož snad vůbec poprvé uvádí profese majitelů domů. Zhruba každý šestý v tomto výběru postavili architekti sami sobě - nakonec jde o nejlepší možnost, jak svůj přístup předvést v praxi.
Domy zde otištěné se pohybují v cenovém rozpětí od 1,4 do zhruba 20 milionů korun. Předvedou, že na moderní bydlení lze přestavět i venkovskou samoobsluhu ze 70. let, a ukážou, jak invenčně využít zcela atypické pozemky či materiály jako cortenový plech nebo odřezky dřeva.

Současná architektura

Český rodinný dům po 20 letech

Srovnáte-li rodinné domy postavené v osmdesátých letech a na přelomu tisíciletí, zjistíte, že jsou jiné. »Jde sice o příliš krátkou dobu, ale značný posun je možné zaznamenat v tom, že lidé opouštějí nevkusné typové domy a obracejí se na architekty, volí autorské projekty,« říká Věra Konečná, redaktorka časopisu Architekt a jedna z autorek komentářů ke stavbám v publikaci Domy - 77 rodinných domů z let 1989 - 2006.
Ta mapuje nejzdařilejší autorské stavby za toto období. Před rokem 1989 byla spolupráce s architekty, ale i dalšími odborníky výjimečná. »Majitelé většinou přestavovali, dostavovali a zvětšovali staré domy. Nové vznikaly buď v rámci nějakého stavebního družstva, například řadové, nebo podle dokumentace, při které spolupráce s architektem téměř neexistovala. A především se stavělo svépomocí, pomalu,« popisuje Věra Konečná.
Objednat si dům na klíč podle katalogu jako dnes nebylo snadné. Kromě známého typového »šumperáku« zde existovalo jen několik podobných projektů.
Navíc se budoucí majitelé potýkali s mnoha omezeními. A nebyl to třeba jen nedostatek cihel. »Například u nových domů existovalo nařízení, že podlahová plocha nesmí být větší než sto dvacet metrů čtverečních nebo že má mít maximálně pět místností. Proto jste uvnitř bytů nacházeli různé haly a komory, které se po kolaudaci měnily v ložnice či jiné obytné místnosti,« říká architektka Ivana Čapková, publicistka a autorka jedné ze dvou úvodních statí knihy.
Po roce 1989 postupně tato omezení padla a v české republice začaly vznikat zajímavé autorské stavby. Ty nejlepší z nich představuje právě kniha Domy - 77 rodinných domů z let 1989 - 2006.
Knihu vydala koncem loňského roku obecně prospěšná společnost Prostor. Skupina konzultantů domy vybrala ze zhruba 350 navržených staveb, zvolených pro svoji mimořádnou hodnotu. Při vybírání se řídila nejen architektonickou podobou objektů, ale zohledňovala i komplexní řešení, návaznost na okolí a další kritéria.
Vznikl tak zajímavý dokument mapující současnou podobu rodinných domů. Najdete zde jak nové stavby, tak rekonstruované, v cenovém rozpětí od necelého milionu a půl až do dvaceti milionů korun.
Nové stavební materiály
Na podobě a především vzniku rodinných domů se po roce 1989 projevila široká nabídka stavebních materiálů.
Objevily se dosud téměř neznámé dřevostavby, nabídka střešní krytiny se neomezuje pouze na pálenou tašku a konkurenci dostala i dřevěná okna nebo celoplošný koberec a PVC - do té doby nejpoužívanější podlahové krytiny. »Většina lidí však zůstává víceméně u klasického řešení.I když stále skládají cihlu k cihle, mají na výběr nikoli jeden typ, ale mohou volit z několika druhů zdiva,« říká architektka Markéta Cajthamlová, která působila jako konzultantka při výběru staveb zveřejněných v knize.
Také mezi vybranými sedmdesáti sedmi domy převládají ty z cihel nebo betonových tvárnic, ať už stavěné klasicky nebo v kombinaci s jinými technologiemi. Inspirovat se zde však mohou i zájemci o dřevostavby.
Několik domů je z keramického zdiva a zastoupení mají také stavby, jejichž konstrukci tvoří železobetonový monolit.
Podle svých představ
Podobně se ztratila uniformita z interiérů. Už samozřejmě neplatí, že v individuálně navržených a stavěných domech nakonec najdete ve všech koupelnách stejné obklady, protože jiné neexistují. Naopak.
Větší informovanost a do konalejší stavební materiály vedou k tomu, že někteří od tradičních obkladů zcela ustupují a volí jinou povrchovou úpravu stěn. To samé platí o dalších místnostech. Většina v knize představených domů se drží určité střídmosti a nadčasovosti. Není to ale jenom tím, že si to přáli majitelé a vyhovovalo to jejich představám o ideálním bydlení. Jednoduchostí uvnitř se často podařilo snížit náklady na stavbu domu, aniž by byla nějak omezená kvalita provedených prací nebo jeho funkčnost.
Pro levnější provoz
Důležitou změnou, která však není na první pohled příliš patrná, je vytápění. Rostoucí ceny paliv i nástup altemativních zdrojů energie ovlivnily topný systém snad ve všech novostavbách.
Přitom trend se ubírá dvěma směry - hledají se levnější a obnovitelné zdroje energie, ale zároveň se teplem maximámě šetří. Izolace obvodového pláště tak patří k samozřejmostem. Způsobů, jak ušetřit na vytápění, však existuje více.
»Přes padesát procent veškerých ztrát tepla vzniká při větrání, které je ale pro život v domě nezbytné. Proto se v nízkoenergetických domech otevírání oken nahrazuje takzvaným řízeným větráním doplněným o rekuvětráním doplněným o reku- peraci tepla,« říká Věra Konečná.
V rekuperační jednotce dochází ke zpětnému získávání tepla z odpadního vzduchu. Do interiéru se tak dostává čerstvý, ale už předehřátý vzduch. Náklady na topení rodinného domu potom klesají o desítky procent.
V maximální míře se architekti také snaží využívat pasivní sluneční energii. Obytné místnosti proto orientují - pokud to terén umožňuje - na jih. Velká okna díky skleníkovému efektu dům přitápějí.
Myslíte, že byste v takovém domě bydlet nechtěli, protože buď bude v létě připomínat saunu, nebo utratíte několik tisíc za provoz klimatizace? Není to pravda. Vzrostlé stromy, vhodné zastínění nebo třeba správné umístění balkonů či přesahující střechy dokážou zajistit to, že do bytu přichází pouze »nízké« slunce v zimním období. A tehdy je jeho teplo žádoucí.
Naopak v létě, kdy se sluneční kotouč nachází vysoko, zůstává interiér zastíněný. Proto je uvnitř domu příjemné klima i během horkých dnů.
Na dobré adrese
Fenoménem posledních patnácti let se v České republice staly rodinné domy stavěné v takzvaných satelitech. Ty byly určitou dobu považovány za »dobrou adresu«. Firmy sem lákaly budoucí obyvatele na život v zeleni, klidnou lokalitu bez aut a podobně.
»Podle dostupných údajů lze tvrdit, že se takové městečko nachází ve vzdálenosti maximálně dvacet kilometrů od stávající hranice velkého města,« popisuje v knize Domy - 77 rodinných domů z let 1989 - 2006 Jiří Ryba, autor jedné ze dvou úvodních statí. »Stěhují se do něj především mladé rodiny ve věku třicet až čtyřicet pět let s jedním až dvěma dětmi. Obvykle se jedná o středoškoláky, jejichž vysněný dům, pokud je řadový, stál do čtyř milionů korun a má obytnou plochu kolem 120 metrů čtverečních. Pozemek je malý, asi tak tři sta padesát metrů čtverečních. V případě samostatně stojícího rodinného domu je cena vyšší a pohybuje se do pěti a půl milionu korun.«
Satelitům však většinou zcela chybí občanská vybavenost, jako jsou školy, školky a obchody, často vázne i dopravní spojení do města. Nedostatečná dopravní obslužnost, nutnost dojíždění autem a téměř nulová možnost společenského vyžití způsobila, že postupně obliba těchto lokalit klesá. Lidé se opět vracejí do měst, ať už velkých nebo malých, a na vesnice.
Zpátky do města
Podle Jiřího Ryby většina lidí, kteří opouštějí byt ve městě a začínají bydlet v rodinném domě na předměstí, považuje pravděpodobně toto své stěhování za poslední. Nemusí tomu tak být. Názor na »dobrou adresu« se samozřejmě může změnit.
I obyvatelé krásného předměstského rodinného domu mohou po čase zjistit, že je pro ně výhodnější se vrátit zpět do zajímavě řešeného bytu, do místa, kde je všechno blízko.
Trend stěhování na kraj měst ovšem není novinkou posledních patnácti let. Prv ní čtvrť pro rodinné vily vznikla v Londýně užv 18. století. Tehdy se lidé stěhovali z center velkých měst kvůli zhoršenému životnímu prostředí, vlivem průmyslové revoluce a s příchodem venkovského obyvatelstva. Praha podobnou situaci zažila na počátku dvacátého století, kdy se rozšiřovaly původně okrajové části a vznikalo zde bydlení pro různé skupiny obyvatel. Tehdy se třeba stavěly rodinné domy na Ořechovce nebo Spořilově, vznikaly činžovní domy v Holešovicích a Bubnech a podobně.

Po rodinném domu nejvíce touží střední generace

Obliba rodinných domů zůstává podle různých neustále se opakujících průzkumů stejná - zhruba 70 až 85 procent lidí je považuje za nejlepší způsob bydlení. Tato procenta jsou velmi podobná dnes jako před dvaceti lety.
Více než politické zřízení ovlivňuje oblibu rodinných domů velikost obce, ve které lidé žijí: čím větší je město, tím zájem o rodinné domy klesá. Zatímco na venkově po něm touží zhruba devadesát procent lidí, ve velkých městech je tento počet asi o třetinu nižší.
Podobně vlastní dům nejvíce chce střední generace. U mladých lidí, a potom opět u vyšších věkových skupin zájem o tento způsob bydlení se snižuje. A muži zpravidla touží po domě více než ženy. Odborníci si to vysvětlují tím, že právě ženy si uvědomují, že s domem přibudou do domácnosti další práce - více prostorů na úklid, náročnější údržba i péče o okolní zahradu. A tuší, že mnoho z těchto povinností »spadne« na ně.
Zajímavé výsledky nabízí i srovnání podle dosaženého vzdělání. Rodinné domy totiž preferují dvě velmi odlišné skupiny. Jednou z nich jsou lidé s nejnižším ukončeným vzděláním, a tou druhou naopak ti s nejvyšším. Zatímco pro ty první představuje dům navyklý způsob bydlení na vesnici a v menších městech, druhá v této formě hledá protiklad k vysokým nárokům, které na ně klade profese i prostředí.

Výhody a nevýhody jednotlivých typů rodinných domů

Samostatně stojící (solitérní dům)

• + každá místnost (včetně koupelny, toalety nebo šatny) může mít okno, a být proto i přirozeně osvětlená a větratelná
• + celý prostor je během dne více či méně osvícený sluncem, záleží na orientaci a dispozici rodinného domu
• + je-li dostatečně velký pozemek, může být dům pouze přízemní, což platí i pro vícegenerační stavby
• - je nejvíce vystaven povětrnostním vlivům, což vyžaduje vyšší náklady na izolace, vytápění a údržbu

• + společná zeď sníží oproti samostatnému domu stavební i provozní náklady
• + za určitých okolností jde o vhodnou formu dvougeneračního bydlení -je zachováno soukromí a zároveň i blízkost
• - vzájemně zrcadlově obrácené dispozice ne vždy umožní vhodnou orientaci některých místností ke světovým stranám
• - je zde částečně omezeno soukromí, dobrá zvuková izolace k sousedovi se stává podmínkou

• + dům pouze se dvěma průčelími a obvyklou šířkou od 4,5 do 9 metrů je z hlediska údržby pláště, tepelných ztrát a délky domovních přípojek nejúspornější
• + je nejšetrnější vůči volné krajině, neboť zabírá mnohem menší plochu než ostatní typy rodinných domů
• - orientace pouze na dvě světové strany velmi ovlivňuje vnitřní řešení, umístění schodiště i příslušenství
• - v tomto domě máte nejméně soukromí

Domky, vily ani vilky "neexistují"

Jak se liší rodinný dům nebo vila? Podle vyhlášek a nařízení včetně stavebního zákona je to jedno. Znají totiž jediný pojem, a to pouze dům rodinný.
Přitom nabídky realitních kanceláří se vilami a vilkami jen hemží. Kde se tedy vzaly? Jako vily se v historii označovala honosná, bohatě funkčně rozvinutá solitérní »sídla«. Nejstarší byly starořímské typy - vila rustica (venkovský dům či dvorec), Urbana či suburbana (měst- ský či příměstský dům). Následovaly je novověké renesanční či neorenesanční vily uprostřed zahrad, ve dvacátém století se tak říkalo i výrazným moderním stavbám. Vilou však v minulosti označovali majitelé i drobné stavby, ještě dneska je možné si na nejedné fasádě menší, nezajímavé nemovitosti přečíst Vila Růženka a podobně. Speciální formu bydlení představovaly v meziválečném období v česku takzvané nájemní nebo činžovní vily, tedy domy v zahradě s více byty. Dnes se někteří developeři snaží na tento druh bydlení navázat a označují ho jako viÍadům.
Přesná definice vily opravdu neexistuje. Zpravidla se jako vila či vilka označuje dům, který je nebo chce být považován za výjimečnější, honosnější a větší, než bývá obvyklé.

Tip na knihu

Publikace Domy - 77 rodinných domů z let 1989 - 2006, kterou vydala obecně prospěšná společnost Prostor, mapuje nejzdařilejší individuálně navržené a postavené rodinné domy za posledních sedmnáct let.
V úvodu publikace nabízí architektka Ivana čapková pohled na proměnu organizace a možnosti zařizování bytu během dvacátého století. Sociolog Jiří Ryba tento historický exkurz doplňuje pohledem na rodinný dům jako určitý prvek společenského úspěchu.
Více než tři sta stran dokumentuje konkrétní rodinné domy. Každá ze staveb je stručně okomentována odborníkem, nechybí ani názory majitelů. Doprovází ji nejen fotografie exteriérů a interiérů, ale také půdorysy, které pomáhají udělat si lepší představu o dispozičním řešení domu.