NOVÉ KNIHY

KULTURNÍ ČIN ZA ČASŮ BILANCE
KNIHU ČESKÁ ARCHITEKTURA 1989-1999
RECENZUJE VLADIMÍR CZUMALO

Nastal čas bilance. Desetileté výročí žádá své a nikdy neškodí na chvíli se zastavit a promyslet pár otázek. Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme? Pro historika je ale bilance úseku, prováděná v jeho vlastním čase, úkolem nad jiné obtížným. Učili jsme se o povinnosti odstupu jedné generace a o hranici mezi historiografií a kritikou, vytyčované právě s pomocí časového odstupu od díla. Spolu s jinými hranicemi snad již ztratila na závaznosti. Například koncepce Nové encyklopedie českého výtvarného uměni, vydané v roce 1995, již na povinnost odstupu rezignovala a vpustila do hesláře i umělce aktuálně tvořící. Pravda, vpustila sem s nimi i riziko volby, jež se nemusí vždy ubránit tlaku krátkodeché módnosti, aktuálního osobního zaujetí a umělé hodnotové hierarchie, momentálně sugerované zvyklostmi příslušného salónu. Vpustila sem, do domény relativně exaktního jazyka dějepisu umění a lexikografie, s nimi místy i módní newspeak umělecké kritiky. (Mimochodem: Stojí za zmínku, že se tento citelný nedostatek netýká hesel věnovaných současným architektům. Mezi jazykem historiografie architektury 20. století a architektonické kritiky není takový rozdíl a koneckonců je spojuje jistá personální unie. Navíc architektonické dílo žije poněkud odlišný čas než například dílo malířské, a již ze své podstaty snáze odolává atakům mód a snobských preferencí.) Přes to zůstává důkazem, že předpoklady objektivity v nakládání se současnými díly leží jinde, než v historickém odstupu. Kde? První vydané dílo projektu Prostor 2000 nabízí odpověď: v autorské erudici, bezpečné orientaci ve zkoumaném materiálu a jeho kontextu a v korektností, dané také pokorou před úkolem. V bilanci končící dekády není ostatně recenzovaná kniha osamělým pokusem. Nezakládá nakonec schopnost bezprostřední hodnotící bilance za spolupráce teoretizujících architektů, teoretiků a historiků umění jednu z dílčích charakteristik české architektury 20. století? Připomeňme alespoň válečnou výstavu Za novou architekturu a publikační aktivitu, která ji provázela.

Dovedu si představit polemiky, které Kratochvilovo a Halíkovo dílo vyvolá. Jistě se budou týkat toho nejsnáze uchopitelného: výběru 34 realizací, jimiž je zastoupena tvorba českých architektů v rozpětí let 1989-1999. Obávám se, že v ní nebude rozlišováno mezi subjektivním a subjektivistickým ani respektována práva autorů, a naopak bude přehlédnuto, jak důkladně svůj výběr připravují. Nejde jen o korektní volbu základního etalonu výběru v kategoriích kulturního činu a architektonické kultury, ale především o kvalitu obou vstupních studií. Halíkův text Hledáni architektonické kultury s objektivitou historika logicky sestupuje hlouběji za práh 90. let ke genezi jejich určující generace a krystalizačním okruhům libereckého SIALU, Středotlakých a brněnského Obecního domu. Obraz, přes omezený rozsah komplexní, neopomíjí například roli domu ČKD na Můstku a brněnských lázní Riviera, význam soutěže na dostavbu Staroměstské radnice v roce 1987, výstav Urbanita a Středotlací, dramaturgie Galerie J. Fragnera a teorie architektury, především textů Rostislava Šváchy. Dokázal také bez okázalosti pojmenovat to, co bychom mohli označit jako étos naší architektury 90. let. Petr Kratochvíl pak ve studii Tendence současné české architektury od uchopení kontextu situace architektury 90. let (včetně velmi podstatného rozměru, který vysvětluje, proč renesance architektury není úplná: "Architektura se nestala veřejným tématem, jako by architektonická proměna prostředí, v němž žijeme, byla jen okrajovou záležitostí v porovnání s transformací ekonomiky a sociální sféry") dochází ke korektnímu stanovení čtyř základních stylových proudů, které se staly také základním výběrovým a organizačním principem volby, analýzy a interpretace staveb, jimiž je končící dekáda v knize zastupována.

Samotný výběr považuji za plně reprezentativní. Objektivita dosaženého obrazu přitom není dána jakousi alibistickou "spolehlivostí", tedy reprodukcí obrazu, fixovaného architektonickými časopisy a výsledky Grand prix Obce architektů. Zastoupení se dostalo i dílům, která v tomto zvolna stabilizovaném obrazu nemají dosud pevnější místo. Velmi cenné je také využití. systematického výzkumu Petra Kratochvíla (P. Kratochvíl, Česká architektura v "exilu ., v: Česká architektura 1945-1995. Praha 1995. - P. Kratochvíl, Čeští architekti v "exilu". Uměni XLV, 1997, s. 562-572.), nenechávají stranou tohoto obrazu dílo českých architektů, působících v zahraničí. Řada oborů tento krok dosud neučinila a jeho hodnota plně vyvažuje jisté "vybočení" z rámce koncepce knihy, týkající se zařazení jediného interiérového díla a kvality obrazového materiálu. Texty k jednotlivým stavbám se nenechaly svázat pevným rastrem apriorní metodiky, vycházejí z logiky toho, co analyzují a interpretují. Na výhody "kompatibility a komplementarity" autorské dvojice Kratochvíl - Halík, v níž nedochází ke kolizím ani setření individuálního autorského vkladu, jsme si už zvykli z jejich předchozích společných děl.

Úspěch knihy závisí na čtenáři. Pro současné příslušníky několika profesních komunit, jež bývají vágně souhrnně označovány jako "odborná veřejnost", rozhodně Kratochvílovo a Halíkovo dílo nepostrádá zajímavost a inspirativnost už tím, že nabízí vyvážený, komplexní a objektivní obraz architektury 90. let bez sugesce definitivnosti, naopak s chutí autorského "nesení kůže na trh". Pro laického zájemce o současnou architekturu poskytuje ideální klíč k pochopení stylové situace 90. let, jejího kontextu i jednotlivých staveb. Dobře volená proporce anglických resumé ji předurčuje i pro zahraničního čtenáře obou uvedených kategorií. Pro budoucího historika architektury bude cenným pramenem nejen k poznání onoho "minoritního segmentu celkové produkce" (P. Kratochvíl na s.15), jenž si z našich 90. let zaslouží nést jméno architektura, ale také myšlení o něm. Navíc je to krásná kniha. Vypůjčím si od autorů pro její sumární hodnocení kategorii z úvodu: "vskutku kulturní čin".

AUTOR JE HISTORIK UMĚNÍ A KULTUROLOG,
PEDAGOG FF UK A FAMU,
STALÝ SPOLUPRACOVNÍK REDAKCE

PETR KRATOCHVÍL, PAVEL HALÍK,
ČESKÁ ARCHITEKTURA 1989-1999.
VYDALO NAKLADATELSTVÍ PROSTOR - ARCHITEKTURA, INTERIÉR, DESIGN, PRAHA 1999,
159 STRAN, NÁKLAD A CENA NEUVEDENY.

ČESKÁ ARCHITEKTURA

1989 -1999

Pod názvem Česká architektura 1989-1999 vyšla nedávno kniha autorů Petra Kratochvíla a Pavla Halíka. Obrazová publikace je součástí projektu Prostor 2000 - architektura, interiér, design. Kromě podpory Grantové agentury Akademie věd ČR se Dagmar Vernerové, která projekt zajišťovala, podařilo zainteresovat řadu firem, bez jejichž pomoci by tato publikace nemohla vzniknout. Autoři výpravné knihy Petr Kratochvíl a Pavel Halík v úvodu své knihy poukazují na riziko krátkého historického odstupu. které nedovoluje odlišit dočasné módní trendy od tvarových hodnot. Zároveň poukazují na nové možnosti architektury v tomto desetiletí, kdy čeští architekti mají daleko větší možnosti. Následující analýza obou autorů vymezuje aspekty vývoje české architektury a jejich nových tendencí.

Sympatické je, že se zde nezapomíná na české architekty, kteří působí v zahraničí. Obrazová část knihy je rozdělena tak, aby obsáhla celé spektrum architektonické tvorby. Najdeme zde tak sakrální stavbu (kostel svaté Rodiny v Luhačovicích), divadlo (divadlo Husa na Provázku v Brně a divadlo pantomimy Alfred ve dvoře v Praze), obytný dům (řadové domy v Litomyšli), vilu (Vrané nad Vltavou), banku (Česká národní banka v Ústí nad Labem), galerii (Benedikta Rejta v Lounech) a pod. Autorům nelze upřít snahu o představení toho nejlepšího, co v uvedeném desetiletí vzniklo. I proto zde zcela samozřejmě najdeme Tančící dům nebo galerii Benedikta Rejta v Lounech, na druhé straně se zde objevuje například budova administrativního centra Metrostavu, která reprezentuje charakter řady podobných utilitárních staveb. Přesto lze říci, že kniha splňuje svou formou a výběrem pohled na výsledky současné architektury. Autoři vybrali i stavby, které mnohdy byly v minulosti na okraji všeobecného zájmu, zde je to např. geriatrické centrum v Týništi nad Orlicí nebo věznice ve francouzském Lonay.

Samotná publikace ale především ukazuje cestu české architektury v nových podmínkách. její hledání nových výrazů a pochopení kontextu doby. Svou podobou tak charakterizuje objektivně současný stav, který jistě není pro naši architekturu tak nepříznivý, jak se někdy zdá. Je jisté, že jednou z většího časového odstupu se nám bude jevit řada věcí jinak, ale to nic neubírá na významu této publikace, jež určité patří mezi ty, které by neměly chybět v knihovně všech zájemců o architekturu. Kniha je navíc doplněna o profily autorů vybraných staveb a, což není zanedbatelné, i jednotlivých dodavatelů, kteří se na realizacích podíleli. Na závěr je třeba ocenit i vynikající grafickou úpravu Studia Najbrt & Lev a kvalitní tisk firmy Trico. Kniha, která má navíci anglickou mutaci, je tak zdařilým projektem, který určitě splnil daný záměr.

Zdeněk Freisleben

POZITIVNĚ ZAUJATÝ POKUS O BILANCI

Třicet čtyři staveb si vybrali teoretici a historici architektury Petr Kratochvíl a Pavel Halík jako vzorek domácí architektonické tvorby uplynulých deseti let. Je pochopitelně možné se dohadovat o tom, která stavba je v tomto přehledu zbytná a která naopak chybí. Autoři jsou si podobného úskalí vědomi, stejně jako aktuální citlivosti tématu. Proto už ve vstupní poznámce píší: "Není snadné zabývat se současností. Chybějící historický odstup neumožňuje použít nějakých ustálených kritérií pro odlišení dočasných módních projevů od trvalých hodnot. Nezbývá než na sebe vzít riziko..." Jejich analýza je "zaujatá" - v tom smyslu, že opomíjí kritiku dobové pokleslosti a vyzdvihuje díla, jež autoři považuji za kulturní čin: Vstupní studie, a zejména pak medailónky staveb doplňují kvalitní černobílé i barevné fotografie.

Publikace - oceněná Zlatou pečetí For Archu - je součástí projektu Prostor 2000, který zaštítil ministr kultury ČR. Vznikla na základě výzkumného projektu, podpořeného Grantovou agenturou Akademie věd ČR. Po architektonickém svazku, který je k dostání přímo u vydavatele, ve vybraných knihkupectvích či v pražské Galerii Jaroslava Fragnera, by měly následovat obdobně koncipované knihy o českém designu a interiéru a českých inženýrských stavbách. Projekt počítá také s výstavami na tato témata.

Petr Kratochvíl, Pavel Halík: Česká
architektura 1989/ 1999. Vydavatelství
Prostor - architektura, interiér,
design, Praha 1999. Váz.,160 stran.

(im)

MLADÁ FRONTA DNES 16.10.1999

Společnost Prostor zabývající se osvětou v oblasti architektury a designu vydala knihu Petra Kratochvíla a Pavla Halíka Česká architektura 1989-1999. Velkoformátóvá barevná publikace, doplněná množstvím velmi kvalitních fotografií, je součástí projektu PROSTOR 2000. Ten ještě slibuje knihu Český interiér a design a výstavy na tato témata. Česká architektura 1989-1999 je prvním souborem, který se snaží zachytit posledních deset let v české architektuře způsobem, který není určen jen odborníkům či studentům příslušných škol, ale také širší veřejnosti. Kniha se pokouší - podle určitých, předem vymezených kritérií - ukázat kvalitní architektonické realizace svědčící o tom, že jsme se dostali za poměrně krátkou dobu do světového kontextu. Ovšem jestliže autoři publikace za svými závěry, kladou ALE, pak takové ALE patří dodat i ke knize samé. Halík s Kratochvílem v úvodu deklarují tato kritéria výběru: estetické vnímání technologických forem, čistá řemeslná práce, kultura architektonického díla, fakt, že východiskem architektonického konceptu je vždy charakter prostředí. Všechny vybrané stavby víceméně vymezená kritéria splňují, někdy však jen s oním AI.E.

Jaký obraz České architektury autoři totiž vytvořili? Lze říci, že velmi efektní a selektivní. Vymezili si určité pojmy a kategorie, k nimž pak přiřazují ukázky. A tak se objeví - pokud to schéma zjednodušíme - jedna církevní stavba, ukázky administrativních budov, divadlo, škola, vila, pavilon, most. Dále něco přelomového, postmoderna, rekonstrukce, high-tech, poučení funkcionalismem. Tento postup zajišťuje knize pestrost a zábavnost. Ovšem právě pestrost a prezentace tolika autorů možná nebyly na místě. Proč je zde prezentována fádní administrativní budova Sazky Eduarda Schlegera a Lukáše Lieslera na úkor opravdu kvalitních administrativních budov studia A.D.N.S., které je tu zastoupeno pouze pavilonem na Expo 92? Proč tu chybí dostavba venkovského domu - věže od Aleny Šrámkové`? A takhle by se daly klást další otázky. Výběr konkrétních staveb je jistě zcela v kompetenci autorů, v knize však určitě měly být zastoupeny všechny špičkové realizace z jednoho prostého důvodu: není jich to

Na publikaci je nejcennější to, že Halík s Kratochvílem dospěli k charakteristice současného trendu u nás, který má svá specifika (snaha o tvarové zjednodušení, střízlivost výrazu, nalezení jasného řádu), a že pojmenovali jednoznačně největší problém: stále ještě čekáme na sociálně a ekonomicky domyšlené koncepce. Díky novým technologiím a kontaktům s "normálním" západním provozem nastal určitý boom - v rekonstrukci starých budov i ve stavbách nových, především administrativních objektů. Objevili se také noví klienti a investoři, kteří mají profesionální přístup k architektuře. Limity kvality práce a vkusu se rázně zvedly vzhůru. Architektura se tuk stává aktuálním tématem - avšak pouze v high society! Pro ostatní je zbytečným Iuxusem. A tak vedle prezentované kvality budou stále vyrůstat obludy. Jestli kniha Česká architektura bude mít pozitivní osvětářský dopad v širší veřejnosti, splnila svůj účel. Rozhodně bude zajímavou dokumentací pro příští, věřme že lepší roky.

LENKA LINDAUROVÁ
Autorka je šéfredaktorkou
časopisu Umělec

Československý pavilon na EXPO 1992 v Seville vytvořili Martin Němec a Ján Štempel. "Autoři vyšli z přesvědčeni, že na výstavě naději na úspěch má jednoduchá, a přitom silná myšlenka. V kontrastu k -v Čechách donedávna přežívajícím- tvarovým hrám pozdní rnoderny i v reakci na postmoderní nahodilost forem navrhli nečleněný kompaktní hranol provokující svou strohosti, " píše v knize Česká architektura l989-I999 Petr Kratochvil a pokračuje: "Oceněni poroty za 'uplatnění novofunkcionalismu v navázáni na krásnou tradici našich třicátých let' bylo jistě oprávněné a souznělo nejen s dlouhodobějším směřováním autorů, ale nepochybně i s obecněji pociťovanou potřebou renesance české architektury návratem k jejím hrdým počátkům."

FOTO ARCHIV

ČESKÁ ARCHITEKTURA 1989-1999 anebo bilancování posledního desetiletí?

Nejnovější publikace, která se objevila na pultech knihkupectví, je výsledkem soustředěné práce dvou našich předních teoretiků a historiků moderní architektury, kteří se navzájem doplňují i co se týká jejich vzdělání. Jeden, je absolvent filosofické fakulty UK, druhý fakulty architektury, respektive stavební ČVUT. Už toto spojení je dozajista zárukou poněkud širšího pohledu na problém české architektury poslední dekády 20. století. Kniha vznikla, jak je uvedeno v tiráži, na základě výzkumného projektu podpořeného Grantovou agenturou Akademie věd ČR a je zároveň součástí projektu Prostor 2000, který zaštítil ministr kultury.

Ošidnost tématu!
V celé šíři se jedná o tvorbu žijících architektů. Žádná takováto kniha nemůže být ani vyčerpávající, aby nepůsobila dojmem pouhého výčtu či seznamu všech realizovaných děl, ani příliš vymezující, aby nedráždila jistou ideologizací. Nicméně jde vždy o užší výběr, jenž vychází přinejmenším z apriori stanovených kritérií, na jejichž základě je vytvořen. Autoři zvolili průnik jakýmsi pluralitním názorem, co lze za současnou kvalitní architekturu vůbec považovat. Úloha asi nevděčná, ale maximálně objektivizujíci.

Zpracování tématu
Kniha je rozdělena na dvě části. V té první najdeme nejzávažnější texty - eseje od obou autorů, a to Hledání architektonické kultury (Pavel Halík) a Tendence současné architektury (Petr Kratochvíl). Ve druhé pak onen užší výběr realizovaných prací s bohatou fotodokumentací s náznakem plánové dokumentace, omezené obvykle na půdorysné schéma.
Vraťme se však k úvodním textům. Je zřejmé, že autoři svůj text zredukovali ve prospěch poslání knihy, která je určena nejenom architektům; ale také laikům. Z mé pozice považuji text za trochu stručný, i když ve svém celku přesvědčivý.
Připomenutí jistých východisek, reprezentovaných především jakousi disentní polohou architektury osmdesátých let, je na místě především z toho pohledu, že ona revolta předcházející a přispívající k pádu minulého režimu mohla býti vyjádřena více psaným slovem než realizací. To je případ samizdatových překladů, možná základních pilířů postmoderního uvažování v architektuře Venturiho a Jenckse, která se paradoxně promítla do extrémního vyjádření střetu typu a atypu na mnoha našich realizacích té doby. Oba autoři se dotýkají problémů postmoderny soustředěné na jisté vymezení pluralitních postojů, připomenou ale také důležitý fenomén trefně pojmenovaný jako znovuoživení projektu modernismu se svým střídmým až asketickým stylistickým repertoárem. Ona poloha výlučnosti je však smazána díky absenci její sociální podstaty a pochopitelně rozdílným pojetím konkretizovaného urbánního prostoru.
Bilancování ucelené periody posledního desetiletí není možné odtrhnout od politického a společenského kontextu jak předchozího, tak i současného režimu. Prudkou změnou především polohy architekta a jeho zodpovědnosti vůči stavebníkovi, nonkonformita či konformita jeho postoje vůči němu je možná daleko významnější než formulace jakékoli estetiky formálního architektonického jazyka. Připočteme-li k tomu rozkolísanost ekonomických výsledků české společnosti, kdy jakýkoli neúspěch na tomto poli znamená především útlum v investiční činnosti, a tudíž úbytek architektovy práce, dostaneme obraz české architektury v této poloze dosti nevyrovnaný. Nakonec sami autoři přiznávají, že jejich postižení komplexní architektonické scény nebude úplné, neboť "podnikatelské baroko", jehož kvality jsou bezpochyby velmi sporné, co do procentuální produkce spíše převažuje a přitom není obsahem (zcela pochopitelně) této knihy. Možná, že se dopouštíme stejného prohřešku vůči historii, respektive její budoucí interpretaci. Dodnes pociťuji značnou nevyváženost pojetí moderní architektury zakódované v mysli nejenom těch produktivních, kteří jednostranným pojetím chápání moderní historie prošli v dobách svých studií, ale i jejich žáků-studentů, u nichž pojem modernost je stále opřen o jednostranný výklad Sartorise či Giediona. Trochu adorovaná představa modernosti české meziválečné tvorby soustředěná na funkcionalismus pak potvrzuje jisté preference takovéto architektury u mladších architektů směřující až k askezi minimalismu. To souvisí nakonec i s některými poznatky vyplývajícími z koncepce i obsahu knihy, že totiž některé směry či proudy se (zatím) dotkly naší architektury pouze velmi okrajově, byť jinde ve světě s daleko větší razancí. Slabý projev dekonstrukce, a to ještě spíše v poloze skulpturální, jehož teoretický základ vycházel také z "konstruktivistické zkušenosti"; je dozajista zajímavým poznáním, jež v hodnocení autorům neuniklo.
Druhá část publikace, která je obsažnější, představuje v užším výběru "řez českou tvorbou podporující hodnotící texty obou autorů. Je dobře, že každá stavba je okomentována způsobem, který vychází ze strukturované skladby hodnocení, jež obsahuje urbanistický kontext, typologii, půdorysné a prostorové řešení a nakonec vlastní artikulaci. Takřka všechny příklady jsou též uvedeny včetně interpretace autorova duševního pochodu. Je pravda, že řazení vybraných staveb působí trochu nesystémově, ale to je pochopitelně důsledek samotné pozice české architektury, její vnitřní neujasněnosti a složitosti. Problém vymezení co je a co není dobrá architektura, závisí na "materiálu", který je k dispozici, na postojích jednotlivých architektů a samozřejmě na společenské poptávce, reprezentované určitými převažujícími typy zakázek. Důležitá je v tomto případě moderní tradice, par excellence doprovázená úlohami nového sociálního charakteru, jimž je v publikaci věnováno také důležité místo. I když uplatnění modernosti na těchto typech a v této poloze také interpretované, bylo v historii příčinou jejich neúspěchů, je to důvod k opětnému zamyšlení. Může vést až k náznaku koncepce bydlení přes geriatrická centra jako příslibu jeho budoucnosti, což ovšem není nikterak povzbudivé.
V závěru knihy najdeme tvorbu posledního desetiletí českých architektů působících v zahraničí, kteří se svými díly prorazili na světové scéně, a kteří jsou svou činností v posledním desetiletí svázáni s českým prostředím, ať už realizacemi, či pedagogickým působením u nás.
Nechci se také dotýkat výběru staveb a architektů, to je především věc samotných autorů, kteří tím také interpretují poslední desetiletí. Nicméně mně osobně spíše chybí ve vybraných realizacích tvorba architektů J. Šafera a 0. Hájka, Z. Hölzela a J. Kerela, T. Brixe a mnohých dalších, jež zde spíše z nedostatku času a místa neuvádím. Uvědomuji si zároveň také (díky vlastní zkušenosti), jaké jsou problémy výroby knihy a její cenové relace a tudíž následné prodejnosti, závislé obvykle na "mecenášských" příspěvcích (uvedených i v tomto případě pečlivě v závěru knihy), za což jim patří vřelý dík celé architektonické a čtenářské obce. Na tom závisí i rozsah a velmi těžké rozhodování, co nakonec vyloučit. Nikdy to nebývá opačně. Můžeme se ptát, zda předvedený "soubor" architektů je pravdivým vzorkem české architektury posledního desetiletí. Na to ale není jednoznačná odpověď. Jako publikace, po formální a grafické stránce na světové úrovni, doplněná kratšími anotacemi jednotlivých staveb i úvodních textů v angličtině, je bezesporu velkým úspěchem.

Pokus o kulturní nakladatelský čin

Recenze

Nejčerstvější historie české architektury v dárkové adjustaci spatřila světlo světa v září na slavnostním večeru ve Veslařském klubu v Praze na Smíchově. Kultivovaný čtenář tak nyní může do své knihovny postavit vedle publikací kořících se tradičním hodnotám, jako jsou Pražský hrad, Langweilův model, česká krajina, lidové betlémy, slavná operní představení atd., a vedle knih o uznávaných tvůrcích současného umění, jako jsou herci, filmoví režiséři a hudebníci, též výpravnou knihu o současné české architektuře. To jsme si všichni toužebně přáli a nejlépe mnohonásobně opakované, tak alespoň první vydání je už v prodeji. Respektive téměř vyprodané, smíme-li věřit slovům vydavatele. To by mělo být povzbuzující zjištění nejen pro architekty, investory a stavební firmy, ale též pro sponzory a hlavně pro soukromé komerční vydavatele, kteří se ze strachu před prodělkem tématu současné architektury vyhýbají. Přes veškerou kolegiální radost nad nově vydaným titulem ovšem myslím, že je obava nakladatelů stále oprávněná, neboť obor současné architektury je tzv. malotirážový, ale jeho knižní i časopisecké výrobní náklady patří k nejvyšším, o editorské náročnosti nemluvě.

Kniha jako státní zakázka

Petr Kratochvíl a Pavel Halík, autoři publikace, nepracovali doslovně na státní objednávku, ale jejich výzkumný úkol byl podpořen grantovou agenturou Akademie věd ČR a křest knihy probíhal pod záštitou ministra kultury. Stát tedy tímto způsobem současnou českou architekturu viditelně podpořil. Vlastní vydání pak bylo umožněno díky partnerství řady sponzorů, firem Techo, Rodop, ING Real Estate, Ideal Standard, Autodesk, DHL, Eurotel, TRICO, ArtD, Sipral, Liapor, Metrostav a nadačního fondu ARCUS.

Tři pokusy o syntézu

Autoři říkají zhruba toto: Architektura v 90. letech šla cestou hledání nového architektonického výrazu a prostorových konceptů, konstrukčních inovací, estetického zhodnocení dříve nedostupných materiálů a technologií. Dalšími určujícími jevy současnosti je podle autorů knihy střídání generací (mezi autory uváděnými v rejstříku "Architekti vybraných realizací" jsou ovšem mladší 40 let pouze Pelčák, Křivinka, Krupauer, Kohout a Petr Dvořák), otevření se české architektonické scény vůči zahraničním podnětům a pestrost přístupů, pluralita. To se dá tak říkajíc podepsat, platí to ovšem ve srovnání s léty sedmdesátými a osmdesátými. Z tohoto srovnání také autoři, explicitně Halík, vycházejí. Čtenář má pochopit roli a charakter české architektury na pozadí svých nedávných zkušeností a představ. Hranice se skutečně staly prostupné pro lidi i zboží, ale otevřenost má určitě své meze, nevím dokonce, jestli ji vůbec lze považovat za významný jev 90. let. Za nezbytný a nápadný určitě, ale skutečné otevřenosti jsou podle mě kladeny obrovské překážky. Kladou je investoři - domácí i zahraniční - stavební firmy, vyplývají z politických a ekonomických poměrů země a v neposlední řadě z domácích specifik, jako je zažitá smířlivost s českými poměry, nebudeme-li připomínat stále ještě dosti xenofobní charakter české společnosti.

Klíč

Halík a Kratochvíl se rozhodli vyzdvihnout taková architektonická díla, jež jsou kulturním činem. Co je to, můžeme se ptát? Když dojdeme v textu knihy k místům, kde se kulturnost současné architektury definuje, dozvíme se, že je to hledání nového architektonického výrazu a prostorových konceptů, konstrukčních inovací a estetické zhodnocení dříve nedostupných materiálů a technologií. Uzavírá se hezký konceptuální kruh. Ale musíme se zeptat: jsou nároky autorů knihy na fenomén "kulturního činu" dost velké? Nevklouzlo by do těchto mantinelů nějakých šedesát procent veškeré stavební produkce?

Jaká není?

Švácha ve své stati polistopadové architektuře vytýká: smíření se situací, nedostatek vlastních iniciativ, nevůle k hlubšímu zamyšlení nad posláním architektury v období přechodu k demokratické a tržní společnosti, nedostatek smyslu pro solidaritu s druhými občany, Svou kritiku zjemňuje: architekti se nechtěli jako v období avantgardy zaplést do politiky, neboť na to architektura jenom doplatila. Kratochvíl a Halík architekturu propagují, potřebují pro ni zchystat příznivé přijetí u publika. Jejich výtky jsou řečeny mnohem zaobaleněji. Zlehka namítají, že například oblíbený minimalismus často svazuje invenci, že jednoduché strohé formy nemusí odpovídat stavební úloze či místu a že záměrné navazování na silnou domácí moderní tradici, považované řadou architektů téměř za morální východisko tvorby, je jen jednou z možných voleb. Současně ale říkají, že svobodymilovný postoj "všechno je možné" je příliš nezávazný, a vlastně ani neformulují výzvy k tomu, aby byla jinak zaměřené tvorbě věnována větší pozornost než dosud. Konstatují, že architektura s vyššími ambicemi je minoritním segmentem produkce, ale ptají se, zda naše očekávání nebyla přehnaně optimistická a zda tento stav není obrazem obecné situace ve světě, ostře rozštěpené mezi umělecké experimentování a komerčně či konzumně motivovanou produkci. Zarážející absenci velkých témat (jako např. hromadné bydlení) v architektonických diskusích a malou frekvenci zásadnějších vizí považuje Petr Kratochvíl ze příčinu toho, proč se architektura pohybuje v zúženém spektru především tříbení výrazových prostředků, tvarových a prostorových řešení, prozkoumávání možností nových materiálů a konstrukcí. (Déjá vu?)

Společenský kontext

Sociální rozměr

Devadesátá léta jsou obdobím plošného budování domů s pečovatelskou službou. Petr Kratochvíl na nich oceňuje setření rozdílu mezi standardním bydlením a bydlením se zdravotní a sociální asistencí a hned kontruje: na obdobně promyšlené koncepce bydlení pro širší vrstvy se teprve čeká. Zatímco Rostislav Švácha ve své stati poukazuje i na další sociální souvislosti architektonické tvorby, jako jsou státní reprezentativní zakázky a veřejné zakázky pro kulturu, školství a zdravotnictví, včetně péče o památky, nebo starost o urbanistické koncepty a regulační plány, přecházejí Halík a Kratochvíl raději hned ke kulturním a uměleckohistorickým souvislostem architektury.

Kulturní rozměr

Pavel Halík v kapitole "Kulturní postoje a orientace" vyslovuje tezi, že základnou tvorby se v období postkomunistického pragmatismu staly zásady, které si v osmdesátých letech architekti sami stanovili a že to zajistilo určitou stabilitu vývoje. Nevím, zda je stabilita vývoje v architektuře předností, respektive za jakých okolností jí je, a nevím, zda v 90.letech můžeme takovou stabilitu ve srovnání s předchozím desetiletím pozorovat v širší míře, než jak to Halík myslí - jako nástup bývalých mladých a nerežimních architektů. Ale pokud ano, je v této kontinuitě třeba vidět i zápory: konzervativní charakter tvorby, nedokonalé střídání generací a oslavování elity bez regulérní soutěže vizí. Zajímavou záležitostí související s kulturním rozměrem architektonické tvorby je vztah k cizím vzorům. Švácha, Halík i Kratochvíl mluví o v podstatě okamžitém přijetí zahraničních vzorů a rychlém přizpůsobení se tvorby internacionálním principům. Případně si kladou otázky jako: jakou tvář v cizině ukazuj jaká stylová specifika si kriticky regionálně (dle Framptona) naše architektura vytváří. Trochu pozornosti se věnuje oblíbeným emigrantům. Skutečné působení cizinců (studentů a mladých architektů praktikujících bezmála v každé kanceláři, architektů, které s sebou přivedli zahraniční investoři, architektů, kteří si v České republice otevřeli víceméně stálá byra) předmětem zkoumání není, jakož ani úvaha, jestli těch cizinců tady a našich v cizině stále ještě není málo. Místo toho Halík i Kratochvíl dávají přednost učebnicovému výkladu a poučení čtenáře o postmoderně a jejím dědictví a o znovuvzkříšení moderny (Kratochvíl systematicky rozděluje schéma na styly a kromě postmoderny a neomoderny se věnuje ještě dekonstruktivismu a high-techu, Halík rozvíjí téma osobního stylu a plurality v současné architektuře). Neodmítám tím tyto kapitoly, jsou poučné, kultivované a obzvláště "rukopis" Pavla Halíka je čtivý. Kdyby tyto uměleckohistorické souvislosti znal jenom alespoň každý historik umění, musela by naše architektonická kritika deníková i odborná a teorie být plodnější. Jenom si myslím, že souvztažnost k aktuálnímu trendu, byt světovému, není ještě bůhvíjakou silnou kulturou. Ale zase: aspoň, že tak.

Jaká je II

Pavel Halík dospívá k závěru, že nadnárodní formální znaky a standardní tvary staveb nenesou explicitní znaky národní kultury, mají však nemalý podíl na obraze současné domácí architektury. A ptá se, zda lze rozlišit tyto standardtní eklektické komerční znaky od znaků autentické architektonické kultury, plynoucí z domácích pramenů a tradic a z urbanistického a krajinného prostředí? V kterých případech je taková interpretace možná nebo žádoucí? Takovou otázku je možné pochopit jako výzvu k debatě a výzkumu mezi investory, architekty a teoretiky. Od její všeobecnosti lze odvinout další otázky pro konkrétní místa a zadání, otázky po roli investorů, pojetí autorství atd. Iniciativy se mohou chopit další autoři a jistě to udělají. Jak nakonec autoři publikace hodnotí poslední desetiletí české architektury? Především oceňují to, že naši architekti nejen zvládli novou situaci "architektury v bodě nula" a že již několik let po převratu existovala v českých zemích architektura s kulturními ambicemi, která by často obstála v kterémkoliv evropském městě. Idyla.

Potíže

Na publikaci je bohužel patrný chvat, v jakém vznikala. Částečně je to vysvětlitelné snahou, aby kniha vyšla ještě v období, kterého se dotýká, což je důležité, a v tomto smyslu je to snaha chvályhodná. Ovšem vadí mi nepřesnosti v odkazech na literaturu, špatná excerpce z odborných časopisů, zejména Stavby, ze které se přitom evidentně čerpá. Nepříjemné jsou překlepy a gramatické chyby. Takové práci se v "normálním" světě říká v horším případě diletantství, v lepším případě profesionální lehkovážnost. Na druhé straně je jisté, že kdo nic nedělá, nic nezkazí.

Text/ Milena Sršňová

/Petr Kratochvíl, Pavel Halík: Česká
architektura 1989-1999. Prostor
architektura, interiér, design, Praha
1999.160 stran (www.prostor.net)/

Czech Architecture (Ceska Architektura) 1989-1999 by Petr Kratochvil
and Pavel Halik, published by Prostor 2000,

orders: Fax 0042 02 5732 8201. Approx L11.

Ten years after the Velvet Revolution the first retrospective of Czech - as opposed to Czechoslovak - architecture has been published. Ceska Architektura l989 - 1999 is a hardback, large format book with two essays by recognised theoreticians and 34 projects published with colour photographs and linear plans or sections.

This is inevitably a self-examination of the Czech architectural community, about where it has got to in decade after the political changes in 1989.

Pavel Halik's essay "The Quest for Architectural Culture" analyses the context of these changes and concludes that the essence of quality has to do with the aesthetic view of technological forms, with craft and precision of execution. A stable culture doesn't need to rely orl cheap effects, and the final outcome of any architectural concept is its contribution to the character of the total environment.

The second essay by Petr Kratochvil looks for contemporary tendencies in Czech architectural production in terms of a style. So there are new modern projects next to the post-modern schemes - or, asks the author, is it a post-modern era we live in rather than a style? Hi-tech still, features as a style rather than the real thing - the use of truly advanced technologies. Derrida is well known in Czech lands and thus deconstructivism gets a stylistic chapter, too. It is very short as it is hardly possible to be deconstructing when so much needs to be constructed in the first place.

More space is given to the work by émigré architects. It has been an inevitable consequence of the traumatic history of Czechoslovakia that ever since the thirties, many local architects have emigrated. Kratochvil considers them to be fellow countrymen (in strong contrast to the previous political regime), and their work is now included.

Eva Jiricna and Jan Kaplicky are featured, but have you heard of the work by Jan Hird Pokorny in the USA? Or the work by Johny Eisler (now the principal partner in Richard Meier's office)? And there are many others scattered all over the world, who have learnt their craft in the offices of Bohm, Rossi and Ungers before starting on their own.

Both essays are illustrated with photographs of relevant projects but without English subtitles, although there is a threepage English summary of the essays and text.

The selected projects represent a cross-section of realised buildings during the last decade, and it was clearly the intention of the authors to demonstrate the impressive variety of buildings rather than to concentrate on fewer but more architecturally distinguished schemes. Czech architects, who went to bed on November 17 1989 in a country with a centralised, state-run economy, woke up the following morning and went to work to deal with the free-market forces. Ten years on, their portfolios include anything from private houses, schools, theatres to airports, bridges, head offices, tom halls and so on.

Maybe the country's past offers some explanation of the rapid adaptation by architect to the new conditions. In central Europe, architecture has always had a key cultural role. Any transformed social system has maintained some respect towards the cultural importance of architecture, and maybe that is why the profession readjusted itself so quickly after 1989.

On the other hand, one of the criticisms of Czech modernism from the twenties and thirties has been the lack of architectural involvement in the problems of social housing, as has been the case elsewhere in Europe. After the disastrous prefabricated estates built to solve the chronic housing shortages under the previous regime, the problems of affordable and social housing are back on the architectural agenda. It is to the credit of the authors that such schemes are published here, even if the architectural content is more modest.

Whether the profession can survive the influx of many greedy and second-rate local and foreign developers operating on the basis of maximum profit is a question for a future book.

Robert Voticky

RECENZE: ATELIÉR 8/2000, str. 12

Příliš malý odstup zneostřuje vidění stejně jako přílišná distance. Z tohoto hlediska je dobré, že kniha Pavla Halíka a Petra Kratochvíla Česká architektura 1989 - 1999 přináší bilanční pohled už nyní. Devadesátá léta jako specifická etapa české architektury se už "vývojově" uzavřela, takže je otevřena výkladům a hodnocení. Stejně zdůvodnitelná je i periodizace zahrnující do poslední dekády 20. století i rok 1989, který přinesl zásadní změny nejen v organizaci projektování, ale zejména v tom, že monopolního klienta - stát - vystřídali soukromí investoři. Nastavit pokud možno ucelený a reprezentativní výběr české architektury 90. let tak, aby jeho výpovědní hodnota byla co nejméně zpochybnitelná, je úkol nesmírně obtížný. Je velmi snadné sestavit seznam staveb, jež jsou neméně reprezentativní než architektura do knihy zařazená, a tímto výčtem pak podmiňovat celou koncepci knihy. Jenže recenzent, který je práv věci, musí podstoupit obtížnost úkolu spolu s autory, jež hodlá podrobit kritice. Inventář staveb, které "chybí", by byl neméně rozsáhlý než kniha sama, leč to není hodno úkolu zhodnotit knihu, která je prvním monografickým zpracováním tohoto tématu. Užitečnější je zformulovat dva úkoly: ukázat žánr, v jehož režimu se kniha pohybuje, a rozšifrovat hlediska, na jejichž základě dospěli autoři ke svému výběru.

Všech 34 staveb, které autoři považovali za "kulturní čin", je vřazeno do kontextu 2 studií, které splňují jednak propedeutická hlediska, jednak zasazují stavby do provozních, stylových i širších kulturních a sociálních souvislostí. Jednotlivé stavby provázejí svého druhu recenze s krátkým bibliografickým apendixem a anglickým resumé u každé stavby. Za blokem jednotlivých "portrétů staveb", které fungují uvnitř knihy jako monografie uvnitř monografie, je krátký biografický heslář architektů a seznam hlavních dodavatelů staveb spolu s bibliografií literatury, která se vztahuje k oběma úvodním studiím. Knihu, v níž je vyvážena vizuální informace s textovou a uvnitř textové pak žánr recenzní či eseistický s faktografií, je možno chapat do jisté míry, zejména s přihlédnutím k okolnosti absence podobné monografie, jako příručku architektury 90. let. Ke knize je možno se vracet, chceme-li získat informace o jednotlivých stavbách i "celkový přehled" o architektonické scéně. V této aspiraci ovšem tkví zároveň kámen úrazu: Neméně důležité než uvedení údajů o autorech je uvedení jmen investorů. Ti totiž, spolu s autory, rozhodují o charakteru, a hlavně funkční náplni stavby, respektive vytvořením podmínek zadání do značné míry předurčují výsledné tvarosloví. Seznam literatury je kusý, ale především jednostranný. Vzniká až příliš silný dojem, že autoři zařadili bibliografii pod své články hlavně proto, že většinu bibliografických položek tvoří stati z jejich pera. Tak například zařadil Petr Kratochvíl svou recenzi školy v Litomyšli od Buriana s Křivinkou, kterou napsal pod názvem Dům s příběhem do časopisu Architekt č. 4/98. Jde o text tak povšechný, že ho lze vztáhnout na téměř jakoukoli stavbu, aniž by čtenář měl šanci nahlédnout jakoukoli vazbu mezi recenzí a recenzovanou stavbou. Kdyby nebyl Kratochvílův text doprovozen fotografiemi Pavla Štechy a opatřen identifikačními údaji, nebylo by z recenze samotné patrno, že předmětem recenzování je Burianova škola. Recenzí na jednotlivé budovy bylo tak málo, že bibliografie mohla být úplná a autoři se nemuseli vystavovat výtkám, že si přespříliš přihřáli svou recenzní polívčičku. Až někdy v budoucnu napadne nějakého diplomanta napsat dějiny recepce české architektury 90. let, bude asi v duchu spílat autorům, že nemůže jejich knihu využít jako bibliografické vodítko pro excerpování článků, na jejichž základě zrekonstruuje "obraz české architektury v zrcadle české kritiky".

Sensu stricto tedy kniha nesplňuje kritéria obvykle kladená na neperiodické publikace opřené o solidní heuristiku a faktografii, poznámkový aparát, a pokud možno, ucelenou bibliografickou informarci. To, že autoři nerezignovali na poznámkový aparát, napovídá, že aspirovali spíše na souvislý odborný výklad, než že si zvolili populárně naučnější formu. Tu by ovšem napovídala volba některých jazykových prostředků u recenzí jednotlivých staveb (nikoli u obou zásadních statí). Například: "Jen pár týdnů po listopadu 1989 octla se otázka pavilonu, jímž měla být československá republika reprezentována na světové výstavě v Seville, v centru veřejné pozornosti." (Československý pavilon na EXPO 1992). Nelze ovšem tvrdit, že úroveň stati poznáme podle toho, nakolik nenecháme jazyk vystoupit z hranic narýsovaných odbornou terminologií, ale publicistický styl nepatří do monografie, která jinak naplňuje formální znaky odborné publikace. Touto makarónštinou, tedy mísením dvou jazyků, jazyka novin a uměnovědné terminologie, se pouze podtrhuje určité lavírování autorů mezi knihou, v jejímž pozadí je desetiletí budované teoretické zázemí a každodenní systematika heuristické práce, a knihou, kterou lze při troše obratnosti napsat i bez oné léta vytvářené výbavy. Protože oba autoři patří u nás k těm nejfundovanějším, lze připsat ona naznačená manka spíše chvatu, který si jako daň leckdy vybírá ediční praxe, jež si pro nerozsáhlost českého trhu a silně podkapitalizované prostředí může jen stěží dovolit skutečně dlouhodobou strategii. Kniha je tedy spíše jakýmsi jinak velmi užitečným a přínosným hybridem jímž nemusela být při troše snahy dostát všem formálním i obsahovým závazkům, kladeným na čtenářskou obec, která dané téma sleduje systematicky a může porovnávat aktuálně čtený text s celým rejstříkem dosud prostudované literatury.

Určité rozpaky nás neopustí, vyvineme-li snahu dešifrovat kód, podle něhož se řídil výběr 34 staveb. Na první pohled to vypadá, že autoři zvolili tradiční typologické schéma, takže výběr byl podřízen požadavku, aby byla v knize zastoupena pokud možno všechna typologická témata. Tak například Pavel Halík píše o kostele Svaté rodiny v Luhačovicích: "Stavba kostelů je architektonické téma, které se u nás vynořilo po padesáti letech téměř z úplného zapomenutí." Autor nemá tak docela pravdu. Jeho tvrzení je v rozporu s hlavní tezí diplomanta Rostislava Šváchy Jiřího Pometla, jenž ve své diplomové práci dokázal, že kupodivu ani tak nežádoucí architektonické téma, jakým byla stavba kostelů, nebylo zcela zapomenuto ani v 70. a 80. letech, ba že v těchto letech byla tu a tam postavena kvalitnější sakrální architektura než v 90. letech (viz například Sborwitzův kostel v Mostě). Typologicky nastaveným měřítkům výběru by napovídalo rozvrstvení zastoupených staveb: kromě kostela ještě divadla, banky, administrativní budovy, radnice, galerie, školy, továrny, pečovatelské domy, vila, rodinný dům, geriatrické centrum, výstavní pavilon, letištní hala, most a jako netypické téma také věznice. Jenže tuto typologickou konstrukci nabourává okolnost, že některé typy jsou zastoupeny více příklady (2x divadlo, 11 x administrativní budova a podobně), a jiné zcela scházejí. Banka jako nejtypičtější stavba je v knize kupodivu zastoupena jen Českou národní bankou v Ústí nad Labem od Michala Gabriela a Miroslava Johanovského. Neméně pozoruhodná Československá obchodní banka v Praze na Černokostelecké ulici od Radima Kousala chybí. Autoři samotní svůj princip výběru definují podle toho, zda je architektura "kulturní čin". Jenže jak lze podle tak povšechného měřítka hodnotit, když samotná definice kultury se liší autor od autora. Vzali snad Kratochvíl s Halíkem za základ pojem kultury, jak ho nastínil Ernst Cassirer v knize Filosofie symbolických forem, abychom zmínili jednu z velmi vlivných teorií, nebo se opřeli o některého z kulturních antropologů? Co je kulturním činem dnes, může se jevit jako bagatela za necelé desetiletí a naopak, co dnes živoří na okraji veřejného zájmu, může se za několik let ukázat jako kulturní čin prvořadého významu, pokud vůbec bude někdy v budoucnu možno hovořit takto hierarchicky.

Jiným principem výběru se může zdát směrodatnost, kterou má stavba pro celkový architektonický kontext. Tak například brněnské Divadlo Husa na provázku spojuje nově vzbuzený respekt k urbanistickému kontextu ve 2. polovině 80. let s opožděným nástupem postmoderny u nás v 90. letech. Vzhledem k četnosti staveb laureovaných Grand Prix a zároveň zařazených do knihy je možno se domnívat, že tato cena, každoročně udělovaná Obcí architektů, mohla být pro oba autory rovněž až příliš závazným - či zavádějícím - vodítkem. Pak zde ovšem vzniká dojem vysokého stupně konsenzuality na celé české architektonické scéně, což neodpovídá skutečnému stavu.

Pokud mírně porušíme zásadu stanovenou na samém počátku, a přece jen se pozastavíme nad zařazenými či nezařazenými jednotlivostmi, pak je například možno vznést otázku, zda lze za reprezentativní dílo Josefa Pleskota považovat právě rekonstrukci a dostavbu radnice v Benešově, byť je Pleskot zastoupen i vilou ve Vraném nad Vltavou. Za daleko podstatnější považuji továrnu Megafyt rovněž ve Vraném, neboť na ní lze jednak demonstrovat empatický charakter Pleskotovy architektury, jednak zde Megafyt vytváří spolu s vodními kaskádami Kamila Roškota jedinečnou urbanistickou situaci, kterou velmi výstižně obrazově zhodnotil Jan Malý. Naprosto skandální a odůvodnitelné snad jenom akutním sestupem úsudku sestavovatelů na nulu je ovšem zařazení Střední zdravotnické školy a penzionu pro starší a handicapované ve Zlíně od Ivana Bergmanna. O této skutečné hrůze hrůz napsal Petr Kratochvíl toto: "Bergmannův komplex ve Zlíně je, vedle svého sociálního přínosu, především povzbudivým a u nás ojedinělým příkladem tvořivého navázání na lokální tradici a rozvíjení genia loci". Jediné, co pojí tuto stavbu se zlínskou stavební tradicí, je režné zdivo, ostatní je naprostá autorova bezradnost vyjádřená tvarovou redundancí. Bohužel Bergmannova projekční činnost se neomezila pouze na Zlín a přilehlé okolí. Kdo zná urbanismus Hradce Králové, zná Bergmanna i v jiné souvislosti. Tak královéhradecký urbanista Tomáš Jirásek (potomek Aloise Jiráska, rovněž narozen v Hronově) vždy dává k dobru, když běduje nad ztrátou historických siluet města, srovnání famózního asymetrického půdorysného řešení Kotěrova muzea a "tupého" půdorysu (kdo zná Jiráska, ví, že jde o odsudek nejvyšší ražby, sousloví tupý půdorys vyslovuje pouze ve spojitosti s Bergmannem) Vysoké školy pedagogické Ivana Bergmanna. Školní budova natolik vyčnívá nad výškovou hladinu okolní zástavby, že zakrývá výhled na kostel sv. Ducha a jeho Bílou věž, považovanou i přes tento tupý zákryv za výškovou dominantu města. Dost možná, že Kratochvíl s Halíkem v průběhu práce na tomto titulu začali psát Černou knihu české architektury 90. let a omylem zařadili položku, jež měla být na čelném místě smolného seznamu, do knihy o nejiepší české architektuře. Nebo možná jsou Bachtinovi vděční čtenáři a pokusili se o "smíchovou kulturu": jako je Cena Cypriani (Cypriánova hostina) smíchovým pandánem Bible, může být Bergmannova škola smíchovým protějškem Přikrylovy galerie či Jírovcova Marsu. Může hrát v knize roli satyrského dramatu, v němž Odysseovi vylejí na hlavu nočník. Nebo vyznávají krédo Herma Trismegista "Co je nahoře, je i dole" a ekvivalencí vrcholů a nížin dali čtenářům na srozuměnou, že Alles ist ganz egal, v čemž by měli naprostou pravdu. Nebo se možná Bergmann stal mecenášem knihy. Nebo přistoupil František Lydie Gahura ke spícímu Kratochvílovi a zvěstoval: Hle, Bergmann po mně převzal architektonické žezlo ve Zlíně, jdi a zařaď ho do své publikace, jinak tě budu i s Karfíkem chodit strašit a strachy už nic o architektuře nenapíšeš. Ze všech těchto možností by ovšem byla nejgrotesknější ta, kdyby Bergmannovu školu skutečně pokládali za "kulturní čin". Stále totiž doufám, že jde o projev zdravého černého humoru obou autorů.

Ale abychom neulpěli na jedné problematické stránce knihy: K jejím nesporným přednostem patří nejen kvalitní fotografie Ester Havlové, Jana Malého, Pavla Štechy, Filipa Šlapala, Aleše Jungmanna a dalších, kteří se systematicky věnují zobrazování architektury. Rovněž obě studie - Pavel Halík: Hledání architektonické kultury a Petr Kratochvíl: Tendence současné české architektury - poskytují knize solidní teoretické zázemí. K velkým kladům patří i zařazení exilových architektů, Evy Jiřičné, Jana Kaplického, Ivana Kolečka, Jiřího Oplatka a Zdeňka Zavřela, do českého kuiturního kontextu, kde jim náleží nejen čestné místo, ale i domovské právo. Nakladatel pochopil důležitost, jakou hraje u knihy o architektuře grafická úprava, a svěřil ji Studiu Najbrt & Lev. To knihu přehledně rozčlenilo. Zejména u textové části nutno ocenit dělicí horizontální linie u jednotlivých částí recenze, i jí samotné od seznamu literatury a anglického summary. Typograficky se tak podařilo spojit v jeden celek části, které jsou většinou vzájemně odděleny (text od bibliografie i od resumé). Šťastný je i poměr fotografií a půdorysů, řezů, pohledů a situací. Lze doufat, že touto knihou byl odvážně položen základ k dalšímu průzkumu české architektury 90. let. Bylo by známkou vitality české kultury, kdyby se zúročil tvůrčí potenciál a znalosti i těch nemnoha, kteří se u nás architekturou zabývají, a na tuto knihu navázaly jednak dílčí studie, jednak pokusy o novou syntézu. Tato, jako ostatně každá jiná, má pouze zkusmý charakter, a nelze ji tudíž verifikovat, ale pouze, popperovsky řečeno, falzifikovat. V každém případě touto knihou byly základy k tématu česká architektura 90. let 20. století položeny.

Michal Janata

Naučili jsme se za těch posledních deset let nadávat na všechno jinak než dřív. Méně se bojíme, více křičíme, je nás i více slyšet. Jenom těch, kteří jdou příkladem, vstříc je pohříchu stále málo. Také náš život se za to poslední desetiletí změnil, a nebojím se použít ten silný výraz, naprosto zásadně. Stačí se podívat kolem sebe, přitom vzpomínat a konfrontovat to, co vidíme s tím, co nám ulpělo v paměti. A protože jsme všichni za těch deset let společně vyspěli či zestárli, bude nás možná paměť šálit. Každého asi trochu jinak. Ty, co dospěli tím, že si nepamatují, nás, kteří jsme zestárli tím, že vzpomínáme na své mladší časy. Obklopují nás všude - a zejména v Praze - skutečnosti a artefakty, která jsou výrazem kultury. Třeba knihy, které vám doporučuji a domy, kolem kterých chodíme... Ale nepíšu fejeton, pojďme se věnovat tomu, oč mi dnes jde:

O jednu publikaci, která je průnikem dvou zmíněných kulturních aktivit. Je součástí projektu Prostor 2000, který zaštítil český ministr kultury, a jehož snahou je zmapovat kulturní, chcete-li postmoderní, aktivity české společnosti v magickém roce 2000. Publikace se jmenuje Česká architektura 1989 -1999, jejími autory jsou Petr Kratochvíl a Pavel Halík a vydala ji obecně prospěšná společnost Prostor - architektura, interiér, design, aktivita, která jde vstříc příkladem zmíněným v úvodu tohoto příspěvku. Autoři jsou vědeckými pracovníky Ústavu dějin umění Akademie věd ČR a tak je tato obrazová publikace doplněna zasvěcenými komentáři, které akcentují význam a přínos jednotlivých v ní uváděných architektonických objektů. Je použito fotografických prací celé řady autorů a tak je čtenář zevrubně seznámen se stavbami, které fundovaní autoři považují v posledním desetiletí za významné, stěžejní a charakteristické.

Nové myšlenky, dříve jen obtížně realizovatelné, již nemusí zápasit s chudobou stavebních technologií a s omezeností materiálů, uvádějí autoři.: Osvobozením tvořivosti a imaginace i obnovením kontaktu s mezinárodním vývojem česká architektura velmi rychle ožila. výsledkem je nejen řada kvalitních staveb, ale i rozmanitost názorových proudů a osobních stylů. Proto není ani pro fundované autory snadné zhodnotit nejnovější vývoj české architektury. Autoři nabízejí rozbor tohoto vývoje z několika úhlů a prostřednictvím fotodokumentace a rozboru architektonických děl, která považují z určitých hledisek za důležitá, názorně ilustrují tendence, stavy a pozitivní výsledky, k nimž současná česká architektura směřuje. My, laici, kteří máme o vývoj i architektury jen nejasné tušení, můžeme být překvapeni výběrem význačných staveb posledního desetiletí, neuvědomíme-li si, že znakem postmoderního výtvarného umění je vedle krásy také účelnost, funkčnost a, je-li to umění skutečně dobré, také tolerance ze strany tvůrce i uživatele. A tak z pražských architektonických aktivit posledního desetiletí řadí autoři k typickým např. administrativní budovu Sazky ve Vysočanech, Komerčně administrativní centrum Metrostavu v Karlíně či dostavbu ruzyňského letiště.

Kniha Česká architektura 1989 - 1999 je dokumentem doby, která můžeme být charakterizována také všestranným rozvojem uměleckých aktivit. A architektura je tou, která ovlivňuje život nás všech doslova na každém kroku. Kdybych nebyl v pracovní smlouvě s rozhlasem slíbil, že nebudu dělat skrytou reklamu, řekl bych vám, vážení posluchači, otevřeně, kde se tahle kniha dá koupit. Takhle vám mohu jenom říct, že já ji mám. A jednou, možná, budu nad ní říkat svým vnukům: "Tak, kolem tohodle jsme chodili, když byli vaši ještě rodiče malí. A tuhle knihu mám kvůli svým i jejich vzpomínkám."

PhDr. Jiří Brixi