2.2.2010   Hromnice

Podle starozákonních předpisů o rituální čistotě byla každá rodička považována ža nečistou čtyřicet dní po porodu syna a osmdesát dnů po narození dcery. V této době nesměla vstoupit do chrámu. Teprve po uplynutí stanovené lhůty byla povinna přijít s novorozenětem do Jeruzalémského chrámu (jediného židovského chrámu), sama se podrobit očištování, a současně svého prvorozeného syna představit nebo obětovat Hospodinu. Předepsanou obětí byl pro bohatší rodičky beránek a holoubátko, pro chudší dvě holoubátka a dvě hrdličky.

Čtyřicátý den po Božím narození (7+31+2) připadá na 2. února. Podle Lukášova evangelia v ten den Panna Marie a sv. Josef přinesli do Jeruzalémského chrámu malého Ježíše. Tam proběhly obřady očištění a Ježíšova obětování.
Oběma obřadům byl přítomen také stařec Simeon, kterému se ve snu dostalo zjevení, že nezemře, dokud nespatří Pomazaného Páně. Když Simeon vzal Ježíše do náručí, poznal v něm očekávaného Mesiáše. Rozradostněn, že konečně dosáhl naplnění své životní pouti, pronesl chvalozpěv, jemuž se nyní podle počátečních slov latinské Vulgaty říká "Nunc dimittis", tj . "Nyní propustíš".

Nunc dimittis (Lukáš 2:29-32)

Nunc dimittis servum tuum, Domine,

Nyní propustíš, Pane, svého služebníka,
secundum verbum tuum in pace. podle slova svého v pokoji.
Quia viderunt oculi mei Neboť mé oči uviděly
salutare tuum. tvou spásu,
Quod parasti kterou jsi připravil
ante faciem omnium populorum. přede všemi národy.
Lumen ad revelationem gentium Světlo k osvícení pohanů
et gloriam plebis tuae, Israel. a k slávě tvého izraelského lidu.

Během historie svátek několikrát změnil své jméno a prošel i řadou obsahových proměn. Zpočátku se nazýval svátkem Setkání (řecky Hypapanté) a měl připomenout jednak Ježíšovo první setkání s chrámem jeho Otce a jednak Ježíšovo setkání se starcem Simeonem. Později ho křestanské společenství začalo nazývat svátkem obětování Páně a pro křesťanský Západ byl nadlouho svátkem Očišťování Panny Marie. Římskokatolický svět jej od roku 1969 zná pod jménem Uvedení Páně do chrámu.
Posledními slovy chvalozpěvu "Nyní propustíš" Simeon označuje Ježíše za světlo pro pohany. S tím souvisí zvyk svěcení svící před bohoslužbami. Stalo se to někdy před koncem 10. století v Galii a odtud se pak tento zvyk rozšířil do světa západního křestanství. V katolické liturgii má svíce, která spaluje sama sebe, aby ostatním dala světlo, významnou symbolickou úlohu. Představuje totiž světlo osvěcující národy, tedy Krista, který za svého pozemského života o sobě jednou prohlásil: "Já jsem světlo, a kdo mne následuje, nechodí ve tmě."
Posvěcené svíce si lidé odnášeli z kostela domů a tarn od nich očekávali nejrůznější ochranné funkce. Nejdůležitější z nich byla ta, že při bouřce zapálená svíce je měla chránit před úderem hromu, blesku, resp. před požárem. Právě proto jim začali říkat 'hromničky' a odtud byl už jen krůček k lidovému názvu svátku - Hromnice.
Papež Jan Pavel II. přidal svátku 'Uvedení Páně do chrámu' další význam. Zasvětil jej všem, kteří přijali pozvání k řeholnímu nebo kněžskému stavu.
A co se týče světla je tu ještě jedno známé úsloví: Na Hromnice - o hodinu více, protože od slunovratu je den o hodinu delší.