Jitka Ressová: Česká architektura 2014-2015

Aby to žilo . . .


Rozmýšlela ses, jestli do sestavení ročenky jít?
Rozmýšlela jsem se, ale jen málo. Ročenka je určitá výzva a já jsem zrovna byla v období, kdy jsem si na to mohla udělat čas. V předešlých ročnících byla jen jednou editorkou žena, takže i z tohoto důvodu mi přišlo důležité se toho ujmout. Samozřejmě jsem ale neodhadla, kolik mě to bude stát práce, přemýšlení i stresu.

Měla jsi od začátku jasná kritéria, nebo sis je postupně definovala až během návštěv staveb?

Nejdřív jsem se snažila něco definovat, ale pak jsem si uvědomila, že to stejně nebude fungovat, že potřebuju nejdřív ty stavby vidět a pak si to postupně skládat.
Nedávno jsem si pouštěla rozhovor s Michalem Kuzemenským, který dělal ročenku před třemi lety. Pobavilo mě, když mluvil o tom, jak si už z podkladů uměl dobře vybrat a objel téměř jen stavby, které pak do ročenky zařadil. Já jsem to měla úplně obráceně - objely jsme s kolegyní Hanou Maršíkovou více než sto staveb. Chyběl mi pak ale čas, abych si to mohla všechno v klidu poskládat. Vybírala jsem ve třech etapách - v té první realizace, u nichž jsem si byla jistá, ve druhé jsem už váhala a v té třetí, která měla mozaiku příběhu uzavřít, bylo rozhodování nejhorší. Tam už jsem hodně zvažovala, co z toho množství staveb vybrat, a tlak termínu rostl.
Chtěla jsem především zachytit, co se právě teď děje ve společnosti a jak se to promítá do architektury. Zaznamenat aktuální tendence a vazby našeho oboru. Nedívám se na architekturu jen po formální stránce, spíš mě zajímá, co, proč a jak vzniká a jaký přínos to má pro dané místo a lidi. Mám ráda i odkrývání příběhů, které si projekt a stavba s sebou nesou, a to už od prvotních impulsů.
Taky jsem chtěla ukázat, že architektka nebo architekt nemusí být ten, kdo projekt prodražuje. Za stejné peníze se dá postavit chytrý, nebo úplně tuctový dům, je to otázka přístupu a přemýšlení.

Mohla bys tendence, které jsi vysledovala, nějak pojmenovat?
Úplně první symptom, kterého jsem si všimla, je, že architektky a architekti, především střední generace, jsou velmi unavení. A je to zákonité - do svých projektů investují ohromné množství energie a času a tahle situace trvá už řadu let. A nedělají to jen kvůli sobě, ale často i proto, že i oni chtějí přispět ke kultivaci společnosti. V architektonické profesi je málo financí, takže kdo chce dělat skutečně dobrou architekturu, dělá to také na úkor svého volného času a taková práce není zaplacená. Další zátěž představuje byrokracie, která stále narůstá, šanony jsou čím dál tlustší, mimo jiné i proto, že úředníci jsou z různých důvodů opatrní a bojí se nést odpovědnost za svá rozhodnutí.
Druhým postřehem bylo, že vznikají zajímavé expozice, jak v rámci obnovených památek, tak i v regionálních muzeích. Několik ukázek je také v ročence. Ať už jsme jely na západ či na sever, téměř v každém koutu republiky jsme našly nově otevřené muzeum nebo galerii, postavené s pomocí evropských dotací.
A další viditelnou tendencí je obnova veřejného prostoru. V posledních letech se dařilo revitalizovat jak náměstí a návsi, tak zahrady, parky i nádraží. Bylo potěšující vidět, že místa ožívají. Většině těchto realizací také výrazně pomohly dotace z Evropské unie.

V ročence je hned několik realizací, které vznikly jen díky osobnímu nasazení architektů. Třeba parostrojní pivovar v Lobči, který architekti Prouzovi koupili ve špatném stavu a během let ho postupně celý zrekonstruovali a zpřístupnili. Dalším příkladem je liberecká kinokavárna Varšava nebo brněnské Café Praha. Je to dokladem toho, že v architektuře narůstá aktivismus?
Tyhle stavby jsem tam dala záměrně, protože si myslím, že jsme se dopracovali do doby, kdy má téměř každý možnost dělat věci, které opravdu dělat chce. Sice to stojí spoustu sil, ale jde to, společnost je tomu nakloněna. Myslím, že obecně narůstá zájem lidí o kvalitu místa, kde žijí. Mnoho zajímavých věcí vzniká i na malých městech a v obcích. Na jednu stranu je tu tedy ta zmiňovaná únava, protože právě architektonická studia se v oživování zapomenutých míst často angažují, na stranu druhou je tu nespokojenost se stavem věcí a stále dostatek odhodlání i prostoru situaci změnit.

Ve tvém výběru také najdeme hned několik řekněme "osvícených", aktivních veřejných investorů. Zmíním alespoň starostu vesnice Líbezníce, která má v ročence hned dva zástupce. Myslíš, že i pro představitele samospráv začíná být kvalitní architektura důležitá?
Ano, ale není to rozhodně pravidlem. Často to úzce souvisí s angažovaností místních lidí. Když se lidé aktivně zapojí do místního politického dění, bývá za tím snaha něco změnit, opravit budovy, obnovit veřejný prostor. A jejich znalosti a zkušenosti také přímo ovlivní i výběr architekta. Třeba ve Zlíně předcházela vypsání tří architektonických soutěží v roce 2011 občanská aktivita, která nejprve vedla k založení politické strany MOR (Morální očista radnice) a po úspěchu ve volbách k vypsání architektonických soutěží. Po obměně lidí na radnici už k dalším plánovaným soutěžím nedošlo. Ona "osvícenost" totiž dost často souvisí s "osobní statečností" politiků, kteří musí umět před občany vybraný projekt obhájit a vystavit se kritice, protože ta vždy od někoho přijde.
Dobrým příkladem jsou Líbezníce, tam se dobře promyšleným zateplením dvou budov změnila atmosféra celé obce tak, že místní teď označují stavby na náměstí jako "Tři věže". Poté následovala ve stejné obci i novostavba školy od ateliéru Projektil.
Neměli bychom opomenout ani vedení města České Budějovice, které "pomohlo na svět" parku i komunitnímu centru. Ty v knize - spolu s výstavou v městském domě umění - také představujeme.

Ve tvé ročence rekonstrukce a obnovy již existujících budov a míst převažují nad novostavbami. Byl to úmysl?
Jsem si toho vědoma, i když to nebyl záměr. Možná to souvisí i s tím, že my sami jsme v ateliéru dělali více rekonstrukcí než novostaveb. Jen novostaveb rodinných domů a vil přišlo tolik, že by ročenku zcela zaplnily. To ale není možné, a tak jsem úmyslně jejich podíl umenšila. Myslím, že má větší význam vracet se do center měst, zhodnocovat to, co už tam je.
Začíná to veřejným prostorem a jde to až k jednotlivým domům. A teď se toho opravdu hodně opravuje. l lidé v malých obcích či městech se naučili čerpat dotace a daří se proměňovat veřejné prostory, které byly léta zanedbané. Můžu uvést několik příkladů, které se do ročenky již nevešly. Třeba náměstí ve Žďáru nad Sázavou (ateliér RAW), které bylo takové socialisticky neutěšené, se podařilo proměnit v "obyčejný" příjemný městský prostor. Líbí se mi civilnost řešení, která tam už dávno patřila. Dalšími příklady jsou třeba tribuna na fotbalovém hřišti v Řepčíně (Barbora Šimonova, Petra Gajdová) nebo hřiště v Úsilném od Michala Kuzemenského.

Jak široce vnímáš pole působnosti architekta, jeho roli? V ročence ses pokusila zobrazit i krajní polohy této profese jako kurátorování výstav nebo realizace hraničící s volným uměním...
Myslím, že architekti umějí především pracovat s prostorem. Památník obětí železné opony v Mikulově od Kuby s Pilařem stojí uprostřed cesty, překáží, člověk ho musí obejít, sesednout z kola - odkazuje tím na někdejší neprostupnost hranic. Uměleckým zásahem je také vstup do krypty v památníku obětí heydrichiády v pražské Resslově ulici od ateliéru MCA. To je také výsostně architektonické řešení - práce se světlem a prostorem koncentrovaná do jednoho místa, intervence, která výrazně proměňuje prostor před a za.
Obecně mi připadá skvělé, když se nad projekty setkávají lidé z více profesí, jako třeba architekti a grafické studio v případě školy v Líbeznících. Jinou krajní polohou je nádraží v Litoměřicích, kde urbanistickou rozvahu připravil městský architekt a pak už šlo o spolupráci stavebních inženýrů a designérů.
Interaktivní výstava Pokoje, kterou vytvořila architektka Marcela Steinbachová s galerijní lektorkou Barborou Škaloudovou pro Dům umění v Českých Budějovicích, učí malé i velké návštěvníky přemýšlet o tom, z čeho všeho se skládá práce architekta. Zařadila jsem ji jako protipól stálé expozice centra stavitelství v Plasích, které funguje jako učebnice stavebních prvků a detailů. Je skvělé, že se tyto dvě realizace sešly v jednom roce.

Ještě se vrátím k roli architekta, pocit, že se jeho postavení ve společnosti v posledních letech nějak proměňuje?
Vezmi si, jak jsou architekti představováni ve filmech - jsou to rozevlátí muži, kteří za každou cenu prosazují to svoje a nevnímají realitu. Když jsem hovořila s kolegy, mnohokrát zaznělo přání, aby se vrátilo předválečné postavení architekta, který byl stejně vážený jako doktor nebo učitel. Lidé, kteří dlouho studovali a pak to společnosti vracejí zpátky. Lidé, kteří nesou velkou zodpovědnost a zaslouží si úctu a ohodnocení své práce.

S tím souvisí ta v úvodu zmíněná únava architektů...
Určitě, budování takové pozice je velmi pracné. A týká se to i odměňování. Jsou určitě ateliéry, které pracují pro velké společnosti a jsou dobře zabezpečené, ale těch je opravdu jen malé procento. A lidé se teprve učí platit za tvůrčí činnost a s autory projektů komunikovat. Zlepšuje se to, ale jen po malých krůčcích.

Mluvila jsi o městském architektovi v Litoměřicích. Narazila jsi při objíždění měst a vesnic ještě na další městské architekty, kteří výrazně pomáhají rozvoji své obce?
Vím, že neřeknu nic nového, ale: Litomyšl... Po mnoho let a stále stejně dobře pracující Zdeňka Vydrová. Čím víc člověk cestuje po republice, tím víc její práci oceňuje. Proto jsem do knihy zařadila Pleskotovy úpravy Regionálního muzea, které zastupuje obnovu celého zámeckého návrší. Jeho projekt nezahrnuje jen samotné muzeum, ale i širší okolí. Litomyšl je výjimečná právě díky spolupráci jednotlivých architektonických týmů, městské architektky a zástupců města.
V Klatovech se městská architektka Eva Brandová podílela na vypsání soutěže, jejímž výsledkem je pavilon skla PASK.
Čerstvým příkladem může být Mnichovo Hradiště, kde se po obměně politického vedení vystřídal i městský architekt - nastoupil tam Jakub Chuchlík a jeho zásluhou se vypisuje soutěž na obnovu náměstí.

Právě stavby, které zkvalitňují své okolí a jsou přínosem pro komunitu, tvoří jádro tvé ročenky. Jedním z nejvýraznějších příkladů je komunitní centrum uprostřed sídliště Máj v Českých Budějovicích od slovenského ateliéru SLLA. Skoro se nechce věřit, že stojí v Čechách. Způsobem fungování i svou otevřenou architektonickou formou. Jaká je tvoje zkušenost z jeho provozu?
Při návštěvě komunitního centra v Budějovicích jsem měla pocit, že jsem v Paříži na předměstí - hřiště na střeše, ochozy kolem, prosklené stěny, otevřenost. Potom tam člověk vejde a vidí obrázky připevněné kolíčky na prádlo a barevnou výmalbu a je jasné, že jsme doma. Ale ta stavba je tak silná, že to unese. Lidé se ji teprve učí používat. Asi největší problém mají právě s otevřeností - množství vstupů a výstupů versus kontrola nad pohybem návštěvníků. Řeší to nepoužíváním jednoho vstupu a uzavíráním ochozů. Jsou to zkušenosti z jedné návštěvy, problematiku neznám do hloubky, ale každopádně je skvělé, že to vzniklo.

Koncept ročenky mi vždycky připadal trochu schizofrenní, na jednu stranu to má být reprezentativní výběr, na druhou stranu výběr osobní. Na jednu stranu má vypovídat o tom, co se právě děje v české architektuře, na druhou stranu má představit editorův pohled na architekturu. l při procházení tvého výběru jsem u některých staveb měla pocit, že jsou tam za tebe, a u jiných, že se spíš "jen" letos postavily a jsou vcelku kvalitní. Jak ses s tou dvojakostí srovnávala?
Popisuješ to velmi přesně. Ale uklidnila jsem se, když jsem zpětně poslouchala rozhovory s autory předchozích ročenek. Dělali to tak v podstatě všichni. Jsou tam zkrátka realizace, u kterých jsem měla pocit, že by tam neměly chybět, i když třeba do mého konceptu úplně nesedí.

Stavět kvalitní nové domy už se nám občas daří, větší problém máme se soustavnou péčí, udržováním, provozem veřejných staveb i prostranství. Ve tvé ročence mám díky drobným věcem pocit, že ses právě tuto péči pokusila zachytit...
To byl důvod, proč jsem často dala přednost malému projektu. Tady stojí za to zmínit Centrum Caolinum v Nevřeni od ateliéru AeroPLAN, které se do hlavního výběru nedostalo. Je zároveň expozicí i komunitním a společenským centrem a to vše bylo už součástí zadání. Lidé předem věděli, co chtějí, a až pak hledali peníze. Obec tam sama provozuje občerstvení, a když jsem přijela, tak tam zrovna starostka s něčím vypomáhala - zkrátka jí záleží na tom, aby dům žil. Přijde mi důležité, aby realizace vycházela z idejí a potřeb místních lidí, ne že se za ohromné peníze opraví památka a pak se horko těžko hledá, co s ní.

Zařadila jsi jen tři rodinné domy. Skoro jsem si říkala, že jsi je tam nemusela dávat vůbec, protože autoři dalších dvaceti stejně dobrých domů budou naštvaní, že v ročence nejsou...
To vzniklo tak, že jsem vybrala prvních deset staveb, kde byly i tyhle tři domy, a pak jsem se rozhodla, že už tam další dávat nebudu. Na každém z nich je něco výjimečného. Dům Zilvar Gabriely Kaprálové v Lodíně sice úplně nezapadá do koncepce, ale ten se mi zkrátka líbil. To je dům, ve kterém bych chtěla trávit čas, rezonuje se mnou. Dům v Praze od studia a1 je tam nejen proto, že je v něm moc příjemně, ale taky obohacuje místo. Tím, jak "stéká" po svahu, nabízí lidem, kteří jdou po ulici nad ním, krásnou vyhlídku, nechová se jako ostatní domy, které si výhled urvou jen pro sebe. Třetí rodinný dům je rekonstrukce řadovky v jedné z pražských čtvrtí od D3A. Je ukázkou toho, že luxusní bydlení může vzniknout i rekonstrukcí naprosto tuctového domu.

Všímala sis při objíždění staveb i tendencí, které ti nepřipadají dobré?
Samostatnou kapitolou je rodinné bydlení. Moc nechápu, proč se stále staví tolik nových domů, když neroste počet obyvatel. A jsou to často obrovské drahé domy. Je to doklad toho, že peníze ve společnosti jsou. Někdy mi připadá až dekadentní, jaké detaily a technické vymoženosti jsou lidé ve svých domech schopni řešit, a přitom jim unikají základní a podstatné věci, jako je ohled k životnímu prostředí, k místu, ve kterém stavějí, ke komunitě i k nejbližším sousedům.
To také může být důvod, proč jsem tíhla k "malým" projektům. Mám mezi nimi dvě srdcovky, které jsem při cestách navštívila, obě jsou ale staršího data. Jsou to chatka na rybníku v Dobčicích od Jiřího Stříteckého a Zen-houses v Liberci (Česká architektura 2012-2013, s. 36-39, pozn. vyd.) od Petra Stolína. Obě jsou opravdovou esencí svého tvůrce a dokladem toho, že "velké" stavby nejsou o rozměrech, ale o síle ducha.

Máš tam nakonec nějaké architektky?
Najdou se. Gabriela Kaprálova, Marcela Steinbachová. Jinak jsou tam samozřejmě ženy jako členky autorských týmů a dvojic: Miriam Lišková (SLLA), Eva Macková (D3A), Pavla Melková (MCA atelier), Marta Balážiková (b3 atelier), Jana Prouzová Myšková (Riofrio). A pak jsou to i architektky, které jsou schované v týmu ateliérů zaštítěných významným kolegou. Ze začátku jsem si říkala, že bych tam ženské autorky mohla trochu popostrčit, ale pak jsem dala přednost jiným než genderovým kritériím. Také jsem neřešila "světovost" české architektury. Je důležitější, co architektura přináší lidem přímo v místě, než srovnávání se světem. Viděla jsem toho hodně a vůbec bych to nezvládla, kdyby mi nepomohly mé kolegyně: Hanka Maršíková, která se mnou objížděla domy, a také Katka Páteřová a Bára Kárníková, které se podílely na organizaci a doprovodu na cestách. Je to tedy opravdu ženská ročenka. Mužští kolegové se do příprav nezapojili, protože jsou aktivními tatínky - taková netypická situace. A kromě jmenovaných bych chtěla také poděkovat všem, kteří nám dovolili nahlédnout do svého soukromí a podělili se s námi o příběhy svých domů.


Karolina Jirkalová (*1976, Jablonec nad Nisou) je novinářka a editorka se zaměřením na architekturu. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Působila v Českém rozhlase 3 - Vltava a od roku 2007 pracuje jako redaktorka časopisu Art & Antiques. V současné době se věnuje grantovému projektu výzkumu panelové výstavby v České republice.


 


[Na začátek stránky]