Jaroslav Wertig: Česká architektura 2002-20003

 




 

HOSPODÁŘSKÉ NOVINY 13.dubna 2002

ŽÁDNÉ HVĚZDY, ALE SLUŠNÉ DOMY

Jiří Hlinka

K revoluci na poli architektury a urbanismu v posledních dvou letech nedošlo. Touto větou začíná Jaroslav Wertig svůj editorial v ročence Česká architektura 2002 - 2003, kterou minulý týden vydalo nakladatelství Prostor - architektura, interiér, design.

Je to dobře, nebo špatně? Jak se to vezme: hlasatelé názoru, že architektura se stále častěji vytváří v počítačích než v hlavách tvůrců, si mohou postesknout. Další, pro které znamenaly předchozí ročenky editované Michalem Kohoutem nebo Markétou Cajthamlovou důkaz sílícího individualismu drobnějších investorů i tvůrců, Wertigovo konstatování může uklidnit.

Nemáme své "hvězdy"

Pro ukázky stylově silné, průrazné a často vizionářské architektury dneška se zpravidla obracíme do zahraničí. I ty nejlepší realizace na našem území totiž mají jeden handicap - není pod nimi podepsána mediálně obletovaná hvězda, jejíž ateliér je rozkročen nad pěti světovými kontinenty. Jinými slovy: v oblasti administrativních budov nemáme Normana Fostera, ale třeba Jakuba Ciglera (technologický park v Praze 4) nebo ateliér FACT (centrála Stavební spořitelny ČS v Praze). V oblasti obchodních budov nám snad chybí Jan Kaplický (sic!) s jeho birminghamským Selfridges, ale máme brněnské studio ATX architekti, které je podepsáno pod domem v Boskovicích, jehož moderní parter si příkladně rozumí s okolní historickou zástavbou. Možná nám v segmentu rezidenčních objektů chybí Nizozemci z ateliéru MVRDV, ale kvalitní obytné celky rozhodně nepostrádáme. Stačí jména dvou projektů: Villa Park na pražském Strahově a bytový dům Labutí ve Šternberku.

Veřejné stavby zaostávají

Nemá smysl zapírat, že těch skutečně kvalitních realizací u nás není nepřeberné množství. Přestože soukromí investoři kontaktují architekty stále častěji, dluh zbývá hlavně u veřejných staveb. Právě vysokorozpočtové projekty typu vysočanské Sazka Areny by mohly být odrazovými můstky architektů do světa. Zmiňovaná Sazka je však typickým příkladem promarněné příležitosti. Kdy se bude opakovat zakázka za šest miliard korun? Jaroslav Wertig, praktikující architekt, prokázal v ročence velmi slušnou orientaci ve všech oblastech architektury: zastoupeny jsou průmyslové objekty, administrativa, obytné komplexy, rodinné domy i stavby veřejného charakteru. Velmi příjemné je oživení o dva inženýrské projekty (lávka a radiotelefonní věž s rozhlednou) a rekonstrukce historických staveb. Po loňském Pleskotově průchodu valem Prašného mostu se dostalo cti další realizaci na Pražském hradě - cestě podél Jeleního příkopu.

Důraz na neznámé práce

Editor, podobně jako jeho předchůdce Michal Kohout, neváhal vyzdvihnout méně známé nebo úplně neznámé projekty. Takové momenty - namátkou dostavba věže kostela sv. Floriana v Kozmicích od Marka Štěpána nebo lékárna sv. Kunhuty v Brně z Atelieru DRNH - patří v ročence k nejpodnětnějším. Listování ročenkou vždy vzbudí pocit, že některá stavba chybí nebo naopak přebývá. Wertig má - pomineme-li zařazení jím projektovaného areálu Villa Park Strahov, který patří mezi loňskou i předloňskou špičku - tři diskutabilnější místa. Prvním z nich je trochu nadbytečné zařazení rekonstrukce rezidence velvyslance ČR v Tunisu. Podobný projekt (rekonstrukce budovy Velvyslanectví ČR v Alžíru), nadto od stejného týmu, se totiž nachází o pár stránek dále.

Sporné realizace

Druhý sporný moment se váže ke karlínskému projektu Prague River City, konkrétně pak k impozantnímu Danube House. Čeští architekti se sice podíleli jen na prvních fázích projektu, přesto je "odbytí" této budovy, převratné minimálně po technologické stránce, dvoustranou věnovanou jinak invenčně pojaté lávce škoda. Třetím, a asi nejkontroverznějším milníkem, nebo spíš pointou, je rodinný dům ve Stříbrné Skalici pražského ateliéru Architektura. Při pohledu na nesourodou stavbu, která jako by se nemohla rozhodnout, zda bude alternativní dřevostavbou, seriózním venkovským stavením nebo rozšířenou garáží, si nelze nevzpomenout na mnohem silnější (a odvážnější) realizace poslední doby. Paradoxně třeba právě od perspektivních tvůrců z Architektury.

Česká architektura 2002 - 2003, editor Jaroslav Wertig. Prostor - architektura, interiér, design, Praha 2004. 191 strana, www.prostor.net.

Petr Volf

Česká architektura 2002-2003


Už počtvrté vychází ročenka věnovaná české architektuře, kterou vydává Prostor - architektura, interiér, design, o.p.s., a tato elegantní publikace (tradičně upravovaná grafickým studiem Najbrt) potvrzuje, že to s tímhle oborem není tak tragické, jak by se někdy při letmém pohledu mohlo zdát. Období let 2002 a 2003 tentokrát sledoval architekt Jaroslav Wertig, pětatřicetiletý tvůrce, který již se svými kolegy z ateliéru A69-architekti získal nepřehlédnutelné renomé. To, že třicítku staveb představovaných v ročence vybírají samotní architekti (před Wertigen to byli Petr Pelčák, Markéta Cajthamlová a loni Michal Kohout), je její zvláštností. Kolegové v tomto případě hodnotí kolegy - místo obvyklého posuzování "z druhého břehu", jež zpravidla obstarávají teoretici a kritici architektury. V uplynulých ročnících se ale potvrdilo, že tento přístup má svoje opodstatnění. Samotní architekti vidí často věci, které teoretikům unikají.
Jaroslav Wertig v úvodním slovu vysvětluje svůj přístup: "Společná pro objekty není ani snaha ilustrovat architekturu jako uměleckou disciplínu, ale architekturu jako výzvu." V souladu s výše řečeným se dostaly do výběru už tradičně velmi kvalitní rodinné domy (například dům v Jirčanech od Aleny Šrámkové, dům v Říčanech od Markéty Cajthalové a Šárky Šochové nebo dům ve Stříbrné Skalici od Davida Krause a Tomáše Klance), ale i zajímavé administrativní objekty (Centrála Stavební spořitelny ČS v Praze z dílny architektonického ateliéru FACT, budova 2 z takzvaného techologického parku v Praze od Jakuba Ciglera a Vincenta Maraniho), které se v nedávných devadesátých letech českým autorům dařily jenom výjimečně: někdejší obvyklou, až arogantní pompéznost (vzpomeňme všechny ty nové bankovní domy rozeseté po celé republice...) vystřídala uměřenost výrazu. Je zde zařazena také radnice v Brně-Komíně od Petra Hrůši a Petra Pelčáka, továrna na svítidla v Praze (Patrik Hoffman a Martin Rajniš), radiotelefonní věž s rozhlednou v Hrubém Jeseníku (Oldřich Hájek a Jaroslav Šafer) nebo lávka na Rohanském nábřeží v Praze (opět ateliér FACT). Žádná na první pohled formálně rozmáchlá gesta, nýbrž promyšlený přístup vycházející z charakteru zadání a vesměs souznějící s okolím: architektura velkých celků i architektura "drobná", zdánlivě nenápadná, jakou je třeba přístavba k rodinnému domu v Praze od Jakuba Fišera a Simony Kučírkové, která ovšem může splňovat i velmi náročné požadavky na soudobé bydlení. Wertig zařadil do ročenky coby mimořádný úspěch i jeden neuskutečněný, nicméně z hlediska české architektury v mezinárodním kontextu významný projekt, kterým se stal návrh Velkého egyptského muzea (Martin Roubík a Regina Loukotová se s ním v soutěži dvou a půl tisíce týmů z více než sto zemí světa umístili v první desítce). Závěr publikace tvoří texty odborníků pojednávající s důrazem na fakta o českém stavebnictví, bytové politice a trhu s nemovitostmi. Jsou pak ještě doplněny výsledky soutěží, stejně jako vůbec poprvé soupisem událostí dotýkajícíh se architektury ve sledovaném roce, včetně výstav nebo knih zabývajících se architekturou: množství akcí, přednášek, pořádů v televizi je překvapující. Po patnácti letech, v nichž se česká architektura vzpamatovávala z jejího soustavného degradování během socialitické éry, se zdá, že se jí už částečně dostává pozornosti, jakou by měla v moderní zemi mít.

Česká architektura 2002-2003
Vydal Prostor - architektura, interiér, design, o.p.s
Výběr staveb a úvodní slovo Jaroslav Wertig
Počet stran 191
Náklad 2000
Cena 600 korun



 


[Na začátek stránky]