Architektura od high-tech k osobnímu šílenství

 

K tradičním vlastnostem architektury jako umělecké disciplíny patří plánovitost, trvanlivost a schopnost ovlivnění širokého okruhu jejích "konzumentů". Původní myšlenka vzniklá kdesi z dialogu stavebníka a architekta se postupně po měsíce a roky fixuje na plánech - u průměrně velkého domu je pak rozpracovávána desítkami projektantů specialistů a prověřována dalšími desítkami úředníků a techniků. Nakonec je zhmotněna za vynaložení mnohamilionových částek i umu dělníků, výrobců a dodavatelů tak, aby byla posléze užívána a vnímána stovkami, ba i tisícovkami obyvatel, návštěvníků či jen kolemjdoucích. Při pohledu zvenčí se to celé podobá jakémusi tanečnímu reji či šamanskému obřadu. A skutečně v mnoha kulturách je stavění dodnes považováno za magický obřad. Ostatně i u nás se jako relikt starých rituálů zachoval místy zvyk slavit po dosažení nejvyššího bodu stavby "májku".

Architektura je méně než kterýkoliv jiný umělecký obor soukromou záležitostí tvůrce. Dobrá stavba musí být iniciována a podporována kultivovaným stavebníkem, vyprojektována technicky zdatnými specialisty, schválena odborně vzdělanými úředníky, zhotovena schopnými a zkušenými techniky a dělníky, trvale profesionálně udržována a citlivě užívána odpovědnými vlastníky. Aby se dílo zdařilo, musí být všichni účastníci tohoto procesu aiespoň v základních rysech se stavbou srozuměni a musí mít vůli přispět k jejímu zdaru. Toto společné tvůrčí úsilí i energie obsažená v nemalých prostředcích vkládaných do staveb je "nabíjí" podivuhodnou silou, kterou stavby vyzařují zpět. Asi každý zná pocit, který v něm zanechá návštěva katedrály či pohled na mohutnou přehradní hráz, ale stejnou řečí k nám promlouvají i stavby mnohem drobnější či běžnější, zde ovšem s onou stálostí, která ohlušuje - jako po čase nevnímáme trvale zapnuté rádio či hluk doléhající z ulice. Ale stejně jako je nám příjemná hudba zdrojem trvalého, byť často podprahově vnímaného osvěžení, či naopak nelibé tóny příčinou stálého rozladění, působí i energie staveb k našemu povznesení či otupění. Je mnohdy až bolestně nebezpečné pracovat v nesprávně rozvržené kuchyni, je k uzoufání motat se v nepřehledném vstupu do veřejné budovy, je smutné hledět celý život na svět nevhodně navrženým oknem, stejně jako je deprimující být denně součástí laviny automobilů, vykonávající tisíce zbytečných pohybů v urbanisticky špatně vyřešeném městě.

Oproti jiným kulturním artefaktům mají zkrátka stavby jednu velkou nevýhodu - Ize se jich jen velmi obtížně zbavit. Hudbu linoucí se z rádia je možné vypnout, obraz otočit ke zdi či odnést na půdu, z divadla i kina Ize odejít, knihu založit zpět do knihovny. Jaké jsou však možnosti průměrně situovaného občana pravidelně přeměňovat vlastní byt či rodinný dům, přestavět kancelářskou budovu, do které denně dochází, či změnit uliční sít ve městě? Co se jednou nevhodně postaví, napravuje se jen velmi nákladně. Špatně navržený dům se často stává pro stavebníka doživotní noční můrou.

Je proto vcelku překvapivé, jak málo se - ve srovnání s jinými uměleckými obory - česká společnost o architekturu zajímá a jak málo o ní ví. Zkuste si třeba vzpomenout na jména deseti soudobých českých spisovateiů, deseti režisérů či herců, obdobně pak zpěváků, výtvarníků a architektů. Postupně přidávejte k jednotlivým skupinám další jména. Průměrně vzdělaný Čech "odpadne" nejdříve na architektech a dovoluji si odhadnout, že devět z deseti českých intelektuálů dokonce nedá v této kategorii dohromady ani první desítku. Je to poněkud zvláštní v zemi, kde architektura tvořila - podobně jako např. ve Skandinávii - do poloviny minulého století významnou součást národní kultury. Jak vůbec vysvětlit takový nezájem, když v roli stavebníka nebo každopádně uživatele architektury jsme dnes prakticky všichni? Proč je dnes běžnou chybou průměrného českého investora fakt, že se zcela nepoučen obrací na prvního architekta, který je po ruce, místo aby pečlivě zvážil svoje potřeby, možnosti i ambice a pokusil se seznámit s prací více kanceláří? Výběr architekta a s ním zpravidla spojená volba výtvarného pojetí je přitom významným rozhodnutím a měla by mu být věnována pozornost úměrná zamýšlené investici. Je nutno vzít v úvahu, že běžný rodinný dům stojí zhruba desetinásobek ceny osobního automobilu a měl by sloužit alespoň desetkrát déle.

Architektura bývá často označována za měřítko kulturní vyspělosti stavebníka i celé společnosti. Je tomu tak proto, že spojuje hmotný zájem i duchovní aspirace, technickou přímočarost i uměleckou jemnost, individuální cítění i kolektivní provádění. Naučit se úspěšně vyrovnávat tak protichůdné tlaky a potřeby dokáže jen integrovaná společnost. Silná a svobodná stavba může vzniknout jenom jako gesto silné a sebevědomé společnosti. Není-li takové chování obecnou normou, nebude přirozeně takovou ani architektura. Dusivý socialismus a šeď našich předlistopadových sídlišt, stejně jako vulgární, kapitalismus postkomunistického střihu a podnikatelské baroko jsou vždy dvě strany téže mince. Naše architektura, obdobně jako celá společnost, se probouzí a hledá pomalu a těžkopádně. Kdo čekal po listopadu 1989 rychlý rozvoj dle příkladu první republiky nebo pofrankistického Španělska, kdy politické změny a s nimi spojené příležitosti odstartovaly bouřlivý rozmach oboru, musel být nutně zklamán. Chyběli vzdělaní a připravení architekti i úředníci, kultivovaná klientela i kvalifikovaně formulovaný veřejný zájem, hospodářská síla byla podvázána a stavebnictví nemotorné. A tak jediný nadějný faktor - obrovská potřeba nových prostor i infrastruktury - působil ve smyslu kvality spíše kontraproduktivně. Tato historická příležitost byla promarněna a setrvačnost neodborně přijatých rozhodnutí bude ještě dlouho ovlivňovat podobu našich obcí i krajiny.

Avšak specifickými politickými, hospodářskými i kulturními turbulencemi, kterými česká společnost v uplynulém století prošla, nelze vysvětlovat vše. K určitému pohybu ve společenském zařazení a hodnocení oboru dochází i v zemích, kde byl celkový vývoj plynulejší. Pojetí architektury jako kvalitní zakázkové krejčovské výroby se ztráci pod záplavou konfekce. Architektura jako by se stávala stále více doménou exkluzivních zakázek s rozpočtem blížícím se objemové ceně strojírenských výrobků. To zdánlivě není tak zvláštní. Vždy zde existoval zámek i podzámčí, architektura vysoká a lidová. Co však zaráží, je skutečnost, že namísto dříve běžného plynulého přechodu a vzájemného ovlivňování se dnes obě tyto množiny od sebe navzájem vzdalují. Jako by se vytrácela nejen sjednocující kulturní myšlenka nebo motivace, ale vůbec vůle komunikovat.

Přitom základním znakem architektury, tím, co ji odlišuje od pouhého stavění, je určitá vůle překročit rámec utilitárnosti a schopnost dané téma zobecnit a posunout. Taková ambice, běžná v každé lidské činnosti provozované s nasazením, je u staveb podtržena jejich relativně dlouhou životností a zvláštní kombinací výjimečnosti a všednosti, s jakou člověka v životě doprovázejí. Ve chvíli, kdy stavebníci na tento rozměr rezignují, když nejsou ochotni a schopni sledovat odbornou debatu a být na toto téma architektům komunikujícími partnery, či naopak nedokáží-li architekti obhájit tento legitimní rozměr svojí práce, když se uzavřou výhradně do prostředí svých odborných časopisů a debat, je společné dílo z valné části zmařeno dříve, než bylo zahájeno. V okamžiku, kdy je veřejný prostor zablokován pro diskusi, schopnost a ochota všech účastníků přijímat nové ochabuje a architektura jako výraz sebevědomí a důvěry ve vlastní budoucnost přestává existovat.

Výše uvedené platí ovšem i naopak. Počíná-li se architektuře po letech půstu dařit, zvyšuje-li se každoročně byť dosud velmi skromný počet zajímavých staveb, je to neklamným znamením, že se společnost začíná zvolna vracet k normálu. V České republice k tomu přispívá hned několik faktorů. Do profesionální diskuse se zapojuje již druhá generace architektů, jejichž školení probíhalo ve svobodnějších poměrech, blahodárně začínají působit i korupčním prostředím a protekčnictvím jinak značně podvázané tržní mechanismy v našem stavebnictví, veřejná správa i stavební úřady se profesionalizují, legislativa se pod tlakem blížícího se vstupu do Evropské unie racionalizuje a po první vlně "rychlých" investorů se konečně ke slovu dostávají i ti, kteří mají koncepčnější záměry. Stále častějším stavebníkem se stává i běžný středostavovský občan.

Tento proces dokumentuje i letošní vydání ročenky, které představuje výběr pětatřiceti nejzajímavějších staveb realizovaných v uplynulém období na našem území. Bylo by pravděpodobně naivní v dnešním multikulturním světě žádat jednotnost výrazu, a je tedy možná poněkud nadsazené hovořit o české architektuře jako o jednotném fenoménu. Předložený výběr je proto značně heterogenní. Společným jmenovatelem všech uvedených staveb je však jejich navázání na silnou moderní tradici, která je i určujícím - byť ne jediným - proudem na mezinárodní scéně. Základním principem výběru byla kvalita architektonické práce, teprve potom snaha postihnout různorodost typologicky a esteticky nejtypičtějšími příklady. Editorskou vůlí bylo i zdůraznit stavby, které svým postojem jdou poněkud proti výše zmíněnému trendu "roztržení" architektury na stavby exkluzivní a konfekční. Snad proto byly v předkládaném výběru mírně upřednostněny stavby svým charakterem poněkud skromnější. Právě udržení vypovídací schopnosti architektury při respektování "běžného" rozpočtu i funkce můžeme totiž považovat za jeden z nejobtížnějších úkolů, se kterými se musí společnost vypořádat.

Zdá se, že vybrané příklady jsou důkazem toho, že stavebníci i architekti začínají po třinácti letech života ve svobodných poměrech stále častěji nacházet společnou řeč. Můžeme doufat, že nejde jen o jev náhodný a že se česká společnost po letech tápání pomalu stává sama sebou.

Michal Kohout

 

[Na začátek stránky]