Vysočina: Korouhev

 Korouhev


Kostel Petra a Pavla
Plánek Korouhve a detail centra
Korouhev a okolí

Centrum obce s vyznačením budov, zmíněných níže


Dějiny
Kdy byla Korouhev založena, nelze s určitostí přesně říci, ale jedna z prvních zpráv o naší obci se datuje roku 1167. Z tohoto roku je listina, ve které se píše o pohraničním veliteli – krajištníkovi, který zde lovil zvěř. Již v této době vzniklo jakési centrum, které dodnes tvoří rychta, kostel, škola a fara. Naše obec byla stavěna na základě německého typu hromadných vesnic, což znamená, že chybí náves. Důležitým mezníkem v životě našich předků byl rok 1555, kdy došlo k převodu naší vesnice z panství Svojanovského na panství v Bystré a asi 8 statků připadlo městu Poličce. Následovala sedmiletá válka, která znamenala pro naši obec velkou ztrátu. Dvory byly zpustošeny, nebylo peněz na jejich obnovu. Poličští se omezili na to, že poddaným předepsali místo roboty jen plat – urbář. Proto strana poličská měla značnou výhodu proti straně bysterské, jejíž robota nebyla nijak ulehčena. Z toho vznikla mezi oběma stranami závist a nepřátelství, které pěkně vylíčil lidový spisovatel a korouhevský rodák Josef Ehremberger v románě ”Sňatek divem”.V roce 1659 založil hrabě Max Valentin z Martinic v Lačnově u řeky Svratky hamry, ve kterých se tavila železná ruda a zní se vyráběly železné výrobky. Okolní lesy se kácely na milíře a hrabě tyto paseky věnoval několika rodinám, které si zde vystavěly své domy. Tak vznikla osada, kterou hrabě pojmenoval po své manželce – Kateřinky. Druhá osada dostala jméno po hraběti – Maxičky. V roce 1677 byly železárny v Lačnově zrušeny, neboť výroba železných výrobků se nevyplácela.

Rychta
Rychta, dnes sídlo TJ Sokol

K nejstarším statkům v obci patřila vždy rychta č.p. 1 na návrší, která byla postavená v roce 1678. Původně šlo o roubené stavení s památným bukem v pozadí a s velkým sálem. Dnešní podoba rychty pochází z doby po požáru dne 9. dubna 1928. Při právě konaném představení začala rychta z neznámé příčiny hořet. Kronikář uvedl, že se starou rychtou zapadl i kus historie naší obce. Dne 18. června 1928 se začaly kopat nové základy a do zimy byla postavena nová rychta nákladem 200 000 korun. Stavbu provedl stavitel J. Mach z Poličky a 28. října 1928 byla rychta slavnostně otevřena.
Dnes rychtu využívá tělovýchovná jednota Sokol jako tělocvičnu. Na rychtě odedávna bydleli rychtářové z rodu Drašarů, Skalských a Michlů.

Škola
Obecná a mateřská škola

Základní škola v Korouhvi je malotřídní školou s cca 25 žáky. Ve škole vládne "rodinné prostředí", neboť učitelé dobře znají všechny své žáky i jejich rodiny. Díky tomu se na naší škole minimalizují jevy, které známe z velkých základních škol-především šikana a sociální diskriminace. Nespornou výhodou menšího počtu žáků je možnost individuálního přístupu vyučujících k dětem a s tím související rychlejší osobní rozvoj.
Výuka probíhá ve 2 třídách; vyučuje se paralelně 1. a 3. ročník a 2. a 4. ročník. Systém výuky je takový, že polovinu vyučovací hodiny žáci daného ročníku pracují s vyučujícím a ve druhé polovině individuálně nebo skupinově řeší zadané úkoly. Tento princip se ukazuje jako velice prospěšný z hlediska získávání schopností samostatně řešit určitý problém. Funguje zde i podpora starších- zkušenějších spolužáků, kteří mohou svým mladším kamarádům s mnohým vypomoci.

Kostel Petra a Pavla
Kostel Petra a Pavla podle Liebschera

Kostel sv. Petra a Pavla byl původně raně gotický ze 13. stol. (půdorys a zdivo), v 2. polovině 14. stol. byl přestavěn (presbytář), v barokní době pak úpravy (klenba v sakristii), koncem 19. stol. kostel regotizován (loď, kaple a předsíň, výmalba interiérů).
Popis: Kostel je jednolodní s pravoúhle zakončeným presbytářem s opěráky, se sakristií po severní straně, kaplí na sev. straně a vřetenovým schodištěm na jižní straně lodi a s předsíní na záp. straně.
Presbytář je sklenut 1 polem křížové klenby na klínových dvakrát vyžlabených žebrech, vybíhajících z jehlancovitých konzol zdobených troj- a čtyřlisty; protínají se v terčovitém svorníku s reliéfem pětilisté růže. Okna hrotitá, ve vých. původní kružba; ve vých. stěně presbytbytáře pravoúhlý sanktuář s vimperkem, s kružbovými motivy a s pův. mřížkou, na již. straně půlkruh, zaklenuté sedile se zkos. ostěním; do sakristie, sklenuté valeně s výsečemi, vede kamen, pravoúhlý portál. Triumfální oblouk hrotitý, v lodi plochý strop. Na jižní straně lodi hrotitý portál s ostěním profilovaným dvěma hlubokými výžlabky a masivním hruškovcem.

Půdorys kostela

Zařízení: hlavní oltář z 19. století; oltář P. Marie po polovině 18. stol. s řezaným rokajovým rámem kolem výklenku, s novodobou sochou; kazatelna ze začátku 18. stol., se soškami evangelistů, kvalitní; soška P. Marie (nad vchodem do sakristie) z 1. poloviny 18. stol.; křtitelnice z r. 1847 s víkem z r. 1787.

Zvonice

Zvonice

Je ze 17. stol. je barokní hranolovitá, dvoupatrová. V přízemí a v patře má střílnová okénka. Druhé patro je dřevěné a kryté šindelovou střechou.

Kostnice

Kostnice

Kostnice pochází ze 17. století. Je barokní, přízemní, na polygonálním půdorysu, s vysokou kuželovou šindelovou střechou. V kostnici se nachází oltář z lebek a kostí, který pravděpodobně vystavěl kuchař prvního lokalisty v Korouhvi Jana Haveleho.

Šindlerova vila

Šindlerova vila v Korouhvi

Nalzneme ji pod čp. 237. Vilu navrhl architekt Bohuslav Fuchs. Stavebníkem byl učitel a malíř-autodidakt Vladimír Šindler (1891–1961). Na podzim roku 1921 nastoupil na učitelské místo do Korouhve, kde pracoval až do roku 1937, kdy se na krátko přestěhoval do Poličky. Do Korouhve se vrátil až po válce a zůstal zde až do své smrti v roce 1961. Řídící učitel Vladimír Šindler byl taktéž organizátorem kulturního života obce, popularizátorem krásného umění a vůbec nesmírně agilní osobností, která s láskou rozšiřovala vědomosti nejen školních dítek, ale všech spoluobčanů. Stavbu jeho rodinného domu, který v době svého vzniku musel v malé vísce zapůsobit jako blesk z čistého nebe, můžeme vnímat jako jeden z mnoha jeho osvětových činů. Podle stavebníkových potomků Vladimír Šindler architekta Fuchse do té doby osobně neznal. O vyhotovení návrhu, jakož i financování stavby se postaral stavebníkův příbuzný, brněnský stavitel Hlaváček. Projekt stavby, který vzhledem k drsným klimatickým podmínkám architekt opatřil tradiční sedlovou střechou, vznikl na přelomu let 1925 a 1926, tedy v době, kdy Fuchsova tvorba procházela nejradikálnější proměnou. Právě proto můžeme v Korouhvi obdivovat motivy typické jak pro umělcovo předcházející mašinistické období, tak i prvky neodmyslitelně spjaté s Fuchsovou puristickou a funkcionalistickou architekturou. Veškeré dění se odehrávalo ve velké obytné místnosti, od dvojice vedlejších pokojů oddělené tenkými příčkami a vestavěným mobiliářem. Ostatní místnosti byly přístupné ze vstupní síně, z níž se po příkrém schodišti vstupovalo do patra. Prvnímu poschodí dominoval do dneška skvěle zachovaný malířský ateliér, prosvětlený částečně proskleným stropem. Zbytek podkrovního prostoru vyplňovaly další obytné místnosti, z nichž jedna sloužila jako knihovna.

Slavní rodáci

V Korouhvi se narodil a také zemřel významný chirurg, univerzitní profesor MUDr. František Michl (9. 8. 1850 - 2. 8. 1900), spoluzakladatel první české dětské nemocnice v Praze. Byl posledním lékařem básníka a spisovatele Jana Nerudy. F. Michl je pochován společně se svým synovcem ThDr. Josefem Trnkou (vícerektor biskupského a kněžského semináře v Hradci Králové) v hrobce pod postranní kaplí kostela, ve které je jeho pamětní deska.

V Korouhvi se 22. července 1815 narodil v rodině hospodáře, vlastence a písmáka Josef Ehrenberger, pozdější kněz a spisovatel historické prózy. Do 12 let se učil doma v Korouhvi, teprve pak odešel studovat do Poličky, Litomyšle. Svá studia ukončil absolvováním kněžského semináře v Hradci Králové. Působil ve Skuhrově nad Bělou a v Solnici (Rychnovsko), nakonec se stal sídelním kanovníkem Vyšehradské kapituly. Na Vyšehradě byl také po své smrti 10. 2. 1882 pochován (hrod na hřbitově dnes již není, při úpravách Vyšehradského hřbitova byl zrušen). Jeho povídky, které začal publikovat od roku 1838 např. v Květech , Lumíru apod. byly velmi oblíbené a patřily k tzv. lidovému čtení.


Ehrenbergův rodný dům v Korouhvi

 


[Na začátek stránky]