Průvodce Vysočina: Bystré

   Dějiny města


Pohled na Bystré

První zmínka o Bystém se nachází v listě, v niž pražsky arcibiskup Arnošt z Pardubic žádá papeže Klementa VI. o přidělení části duchovenstva od pražské a olomoucké diecéze k nově zřízenému biskupství v Litomyšli. Název je odvozován z názvu potoka, nad nímž byla obec založena. Jméno bylo prvotně rodu mužského, neboť se snad doplňovalo slovem potok, pak bylo v rodě ženském - snad bylo doplňováno slovem voda a konečně za účelem rozlišení jména osady od jména potoka dostalo tvar rodu středního - nejspíše doplňováno slovem místo nebo město.
Můžeme vcelku spolehlivě předpokládat, že již od doby založení hradu Svojanova, které je obvykle kladeno do šedesátých let 13. století, náležely minimálně nejbližší vesnice, mezi něž jest počítati i Bystré, vždy označované pro odlišení od "pouhých" vesnic jako "městečko", pod správu, a tím i panství tohoto hradu, jehož osudy až do 16. století sdílelo.
Obvykle se uvádí, že na městečko bylo Bystré povýšeno za svojanovského purkrabí Michálka z Vlašimě, od něhož prý také obdrželo znak - pravděpodobnější se však zdá, že udělení znaku spadá do období, kdy Svojanov držel Ješek Svojanovský z Boskovic. Bysterský znak představuje "na červeném štítě lovec v modrém kabátě, dorážející na. medvěda na pokraji lesa se vypínajícího".
Hrad Svojanov je v písemných pramenech poprvé zmíněn k roku 1287, kdy zde se svou druhou manželkou sídlil Závis z Falkenštejna, který hrad držel jako pozůstalost po své první manželce Kunhutě, vdově po králi Přemyslu Otakarovi II. Po Závišově tragické smrti před hradem Hluboká v roce 1290 se hrad stal opět královským zbožím, které panovník postupoval v zástavu některým rodům - pro svou strategickou důležitost na česko-moravském pomezí jej však již Karel IV. přiřadil k hradům, které neměly být odlučovány od koruny (z doby vlády Karla IV. známe jméno jednoho ze svojanovských purkrabích, již zde zmíněného Michálka z Vlašimě).
Na počátku husitských válek (v roce 1419) spravoval svojanovské panství Oldřich z Boskovic, stoupenec Zikmunda Lucemburského, který však sám a bez pomoci nemoha hradu proti útokům husitů uhájit, přešel na jejich stranu - je zajímavé, že se na Svojanově udržel i po nástupu Zikmunda na český trůn.
Po Oldřichovi drželi v roce 1437 Svojanov jeho synové Ješek a Jindřich Svojanovští z Boskovic - v roce 1484 Ješek Svojanovský zprostil Bystré odumřu a povolil mu volně rozhodovat o svém jmění. Ješek zemřel v roce 1488, zanechav syny Jana a Jindřicha - roku 1488 Vladislav II. Jagellonský na prosbu Pavla Skalského z Jenštejna udělil Bystrému pondělní trh. V roce 1492 Jan Svojanovský vyplatil svého bratra a stal se jediným pánem na Svojanově - v roce 1503 dal Bysterským právo volného stěhování, resp. zbavil je tělesného poddanství, učinil svobodnými na svém zboží a povolil přijímati mezi sebe cizí lidi, v roce 1507 Vladislav II. Jagellonský na prosbu Jana Svojanovského potvrdil Bysterským výsady celní a mýtní, tj. právo vybírat clo a mýto ode všech lidí jedoucích přes městečko nebo okolo něho; za to však museli opravovat cesty a mosty okolo městečka. V roce 1510 prodal Jan Svojanovský Svojanov svému strýci Ladislavovi z Boskovic a na Třebové, který jej obratem - v roce 1512 - postoupil Mikuláši Trčkovi z Lípy.
Po smrti Mikuláše Trčky, který nezanechal dědiců, ježto nechal svoji manželku pro cizoložství zaživa zazdít, dědictví v roce 1516 připadlo Johance z Březovic, vdově po jeho strýci Mikuláši starším z Lípy, a jejím synům, z nichž při dělení v roce 1533 připadl Mikuláši Trčkovi hrad Svojanov se dvorem, městečko Svojanov a Bystré. V roce 1547 byl majitelem hradu Svojanova Václav Žehušický z Nestajova, který před svou smrtí roku 1555 manželce Anně, rozené Castolárové z Dlouhé Vsi, odkázal Bystré s celým příslušenstvím a poručením svým synům, aby se o matku postarali. V roce 1557 si synové panství rozdělili:
Hertvík Žehušický z Nestajova obdržel díl svojanovský a limberský a Jan Žehušický díl korouhevský, k němuž náleželo městečko Bystré, vesnice Brněnec, Hartmanice, Hlásnice, Hutě, Chrastavec, Jedlová, Trpín, předměstí Svojanovské (dnes Předměstí), Přední (dnes Dolní) a Zadní (dnes Jobova) Lhota, Půlpecen, Studence a Vítějeves, dvory v Bělé a Korouhvi, poddaní v Kněževsi, obilné platy v Borové, Kamenci, Nedvězím, Oldřiši, Sádku, Sedlišti, Širokém Dole, Telecím a Trhonicích, nově vystavěný dům u Bystrého se vším příslušenstvím a díl domu v Praze. Jan Žehušický zemřel v roce 1564 a jeho bratr Hertvík Žehušický z Nestajova opět, byť pouze dočasně, spojil všechny tři díly v jedno panství. Hertvík Žehušický zemřel v roce 1579, odkázav již dříve (v roce 1566) panství své druhé manželce Bohunce, rozené Zárubové z Hustířan, po níž předpokládali dědit její bratři Václav, Bohuslav a Karel Zárubové a švagr Hertvík Žejdlic ze Šenfeldu. Ovšem pokud se chtěli Zárubové a Žejdlic stát pány na Svojanově, museli Bohunku vyplatit, což tito, pravděpodobně v domnění, že jim dědictví beztak připadne, neučinili. Bohunka však v roce 1580 vstoupila ve svazek manželský s Janem Bezdružickým z Kolovrat, jemuž odkázala polovici veškerého svého majetku.Tento zápis však Zárubové a Žejdlic nerespektovali a po Bohunčině smrti v roce 1583 opanovali celé panství - spor byl posléze rozhodnut nařízením rozdělit panství na dvě poloviny, z nichž si poté Jan Bezdružický z Kolovrat vybral Bystré, vesnice Čtyři Dvory, Hartmanice, Hlásnici, Jedlovou, Korouhev, Limberk, Stašov a Trpín a obilné platy na pozemcích obcí náležejících Poličce - panství Bystré se tak v roce 1583 definitivně osamostatnilo od panství Svojanov. Po smrti Jana Bezdružického v roce 1604 převzal při dělení jeho majetku panství Bystré jeho syn Vilém Jindřich Bezdružický z Kolovrat, který - jak se praví - špatně hospodařil a k poddaným se nevlídně choval; za jeho vlády byla Bysterským pro jejich účast na stavovském povstání v letech 1618-1620 odebrána privilegia na výčep vína, obchod se solí, vaření piva, právo odúmrti bylo opět převedeno na vrchnost a zejména opět zavedena robotní povinnost - přestože většina privilegií byla postupně vrácena, roboty dlouho zrušeny nebyly a koncem 17. století byly pouze, byť podstatně, upraveny. Vilém Jindřich Bezdružický z Kolovrat zemřel roku 1642, odkázav panství svému strýci Oldřichu Františku Libštejnskému z Kolovrat, který v roce 1642 přikoupil k bysterskému panství ještě dvůr v Baníně - s poddanými nakládal již vlídněji, dokonce jim prý mnoho domů v třicetileté válce v sutiny obrácených vystavěl i prodej soli opět provozovat povolil. Po jeho smrti v roce 1650 spravovala panství jeho vdova Lucie Otýlie, rozená z Martinic, a po její smrti v roce 1651 je zdědil její bratr Jiří Adam Bořila, hrabě z Martinic (syn to královského místodržícího Jaroslava Bořily, jehož stavové v roce 1618 vyhodili z okna Pražského hradu). Zemřel sice téhož roku, stačil však ještě pro Bysterské dosíci u císaře Ferdinanda III. potvrzení privilegia Vladislava II. Jagellonského na mýto, vymohl obnovení trhů a povolil prodávat víno. Jeho vdova Johana, rozená markraběnka z Gonzagy a Castíglione, v roce 1652 prodala bysterské panství za 100 000 rýnských zlatých a za 10 000 zlatých klíčného bratru svého zesnulého manžela Maxmiliánu Valentinovi, hraběti z Martinic - ten Bysterským popustil vybírání celého cla výměnou za právo prodeje soli po vesnicích. V roce 1677 zdědila panství jeho manželka Anna Kateřina, hraběnka z Martinic, rozená z Bukůvky, která zemřela v roce 1685 a jejíž děti (Jiří Adam a Quidobald Maxmilián, hrabata z Martinic, Anna Františka, provdaná hraběnka Kinská a Zuzana Renata, provdaná hraběnka Černínova) roku 1686 panství prodaly Janu Pavlu Leopoldovi, svobodnému pánu, později hraběti z Walderode, po jehož smrti v roce 1694 přešlo panství pod sekvestr (nucenou úřední správu), než je v roce 1707 ve veřejné dražbě koupil kníže Jan z Lichtenštejna. Ten však, aby získal majetek v říši, a tím i nárok na říšský titul, směnil v roce 1710 bysterské panství s říšským hrabětem Jakubem Hanibalem III. z Hohenembsu za jeho říšské statky Vaduz a Schellenberg - Jakub Hanibal poté získal český inkolát (právo obyvatelské - obdoba dnešního státního občanství) a z panství vytvořil rodinný fideikomis (nedělitelný majetek, obvykle děditelný pouze nejstarším synem), který byl však v roce 1762 zatížen ustanovením, že v případě vymření rodu přejde panství na rakouský císařský dům. V roce 1720 (10 let před smrtí) předal Jakub Hanibal panství svému synovi Františku Rudolfovi z Hohenembsu; ten zemřel v roce 1756 bez přímých mužských potomků a panství přešlo do mladší hraběcí linie, jmenovitě do rukou Františka Viléma z Hohenembsu, který však zemřel již v roce 1759 - byl posledním mužským příslušníkem rodu Hohenembsu, V roce 1761 převzala panství nejstarší dcera Františka Rudolfa Karolina z Hohenembsu a po ní po vyhrané soudní při v roce 1762 jediná dcera Františka Viléma Marie Rebeka z Hohenembsu, provdaná hraběnka z Harrachu, přičemž po dobu její nezletilosti, tedy až do roku 1766, panství spravovala její matka Marie Valburka, hraběnka z Hohenembsu, rozená říšská hraběnka z Wagenspergu - za jejího spravování, v důsledku tereziánských reforem, Bystré v roce 1765 ztratilo právo hrdelní (do té doby bylo sídlem hrdelního soudu IV. třídy s katem a mučírnou ve správě městského rychtáře a městské rady, byť pod dozorem vrchnosti - radnice s mučírnou z černého kamene, sloužící celému bysterskému panství, zde byla vybudována v roce 1560). Marie Rebeka nechala v roce 1803 převézt z Hohenembsu rodinnou knihovnu (mj. s rukopisem Písně o Nibelunzích) a obrazárnu - špatným hospodařením správců však záhy zchudla a byla nucena část knihovny a obrazárny i většinu zařízení zámku rozprodat. Marie Rebeka zemřela v roce 1806 a panství přešlo do rukou její jediné dcery Marie Valburky, provdané říšské hraběnky Truchsess-Zeil, která zemřela v roce 1822. Než byly vyřešeny spory o dědictví, spravoval v letech 1828-1831 panství jako regent Antonín Matzke a po něm v letech 1831-1848 jako administrátor a sekvestor František Beck. V roce 1848 byla císařským rozhodnutím do držení panství uvedena Ernestina, svobodná paní z Langetu, neteř jednoho z uchazečů o panství, mezitím zemřelého hraběte Rudolfa Kulhánka, svobodného pána z Klaudenštejna, kterému se podařilo prokázat spříznění s Hohenembsy. V témže roce - 1848 - došlo také ke zrušení patrimoniální správy a z Bystrého se stalo centrum velkostatku a od roku 1850 obec v okrese Litomyšl, od roku 1855 v okrese Polička. Ernestina z Langetu převzala zámek prakticky bez vybavení, které musela nákladně doplňovat. V letech 1850-1852 nechala u zámku z někdejší ovocné a zelinářské zahrady zřídit anglický park, v letech 1853-1854 vymaloval zámecké pokoje i chodby mnichovský malíř Eduard Schwoiser, rodák z nedaleké Březové, jehož Ernestina podporovala při jeho studiích. Majitelka zvelebovala zámek pro vzdělanou společnost, kterou ráda zvala k návštěvám - na zámku pobývali malíř Josef Mánes, básník Jan Neruda, žurnalista Josef Barák, zpěvák Jan Ludvík Lukeš; na zámku se hrálo divadlo i pořádaly koncerty. Ernestina z Langetu zemřela v roce 1868 - jí vymřel rod Hohenembsu i po přeslici a bysterského velkostatku se právem odúmrti ujal císař František Josef I., připojiv ke svým četným titulům i titul "hraběte z Hohenembsu", který příležitostně používal v cizině při inkognito návštěvách své manželky Alžběty (známější spíše jako Sisi) ve Švýcarsku a na francouzské Riviéře.
Po jeho smrti v roce 1916 připadl velkostatek císaři Karlu I. a v roce 1918 byl z císařského velkostatku zřízen státní velkostatek, jehož ředitelství sídlilo na zámku. Po zrušení poličského okresu v roce 1940 bylo Bystré připojeno k okresu Boskovice. V roce 1945 se opět stalo součástí obnoveného okresu Polička, od roku 1960 bylo v okrese Svitavy, od roku 2003 je v Pardubickém kraji. Zatím nejvyššího počtu obyvatel dosáhlo v roce 1910, kdy zde v 279 domech žilo 2213 lidí.

[Na začátek stránky]