Praha-východ: Zásmuky

Františkánský klášter s kostelem Stigmatizace sv. Františka
Budova kláštera s kostelem

Zakladatelem františkánského kláštera v Zásmukách byl držitel zdejšího panství hrabě Adolf Vratislav ze Šternberka. Protože se na zakládací listině, sepsané 11. března 1690, uvádějí jako spoluzakladateké i hrabata Václav Vojtěch a Jan Václav z dalších větví šternberského rodu, měla fundace zásmuckého konventu význam v symbolickém spojení všech členů jedné z nejvýznamnějších šlechtických rodin českého království. Adolf Vratislav ze Šternberka se jménem celého rodu zavázal k věčné ochraně a materiální podpoře nově založeného kláštera, jehož vznik schválil i pražský arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna. Vlastní stavbu vedl od května roku 1691 pražský architekt Andrea de Quadri, vlastním jménem Ondřej Červenka, a na jaře roku 1692 již dokončil stavbu konventní budovy natolik, že 10. června mohlo být do novostavby uvedeno prvních šest františkánů.
Ve starší literatuře se uvádí jako autor stavby Jean Baptista Mathey, jehož účast však na rozdíl od přítomnosti Andrea de Quadri není doložena. Dne 12. září 1692 byl položen základní kámen ke stavbě klášterního kostela, který byl dokončen po necelých dvou letech. Dne 1. srpna 1694 byl celý areál vysvěcen opatem cisterciáckého kláštera v Sedlci Jindřichem Snopkem. Slavnostního ceremoniálu se samozřejmě zúčastnil i hrabě Adolf Vratislav ze Šternberka, který ze své pozice zakladatele a patrona celou stavbu financoval. Architektonický vývoj kláštera ukončila v roce 1698 stavba šternberské kaple sv. Antonína Paduánského, připojené k východnímu boku konventního kostela. Klášter byl jedním z mála, který nebyl zrušen za Josefínských reforem, počet řeholníků však byl snížen.
V noci z 13. na 14. dubna 1950 byl zásmucký klášter, stejně jako ostatní kláštery v Čechách, zrušen a velmi cenná knihovna odvezena v bednách neznámo kam. Budova kláštera byla předána národnímu výboru na byty.
V roce 1991 dostali františkáni devastovaný klášter zpět. Dnes jej spravuje děkanství v Zásmukách, postupně jej opravuje (podle finančních možností). Klášter i klášterní kostel je běžně veřejnosti nepřístupný, konají se zde jen pohřby a několikrát do roka koncerty.

Kostel Stigmatizace sv. Františka z Assisi
Neorientovaný klášterní kostel zaujímá východní část areálu, má obdélný půdorys 14×33,80 metrů a je zakončený mírně odstupňovaným pravoúhlým presbytářem. Hlavní průčelí kostela se obrací k severu a je opatřeno nejbohatším architektonickým členěním. Fasáda je trojdílná se zvýrazněnou střední osou, tvořenou monumentálním pravoúhlým portálem se segmentovým frontonem (obsahujícím dedikační nápis donátora Adolfa Vratislava ze Šternberka z roku 1694), reliéfním šternberským erbem, nikou se sochou sv. Františka Serafínského a nejvýše umístěným širokým oknem se segmentovým záklenkem a letopočtem 1693 v ostění (datum dokončení hrubé stavby ?). Postranní osy vyplňují pouze symetricky umístěné výklenky se sochami sv. Bonaventury a Antonína Paduánského. Fasádu člení mohutné toskánské pilastry vysokého řádu, na nichž počívá členité kládí s triglyfy a výrazně předstupující korunní římsa. Průčelí vrcholí konkávně vykrojeným štítem, zakončeným trojúhelníkovým frontonem s vrcholovým křížem a dvojicí kamenných koulí. Obrys štítu je na úpatí obohacen párem obelisků na hranolových soklech. V ploše štítu pokračuje architeklonické členění spodní části fasády v podobě dvou toskánských pilastrů, mezi nimiž se ve střední ose nachází elipsovité okno.



Pohled na hlavní průčelí kostela

Ostatní průčelí kostela, prolomená širokými okny s půlkruhovými záklenky, člení pouze ploché lizénové rámce a zdvojená korunní římsa. Stavba je zakryta jednoduchou valbovou střechou s hranolovým sanktusníkem. K východnímu boku svatyně se připojuje nižší přístavek kaple sv. Antonína Paduánského, který osvětlují široká obdélná okna s půlkruhovými záklenky. Průčelí kaple je při nárožích členěno dvojnásobně sdruženými toskánskými pilastry a zakončeno jednoduše profilovanou korunní římsou.
Interiér kostela je řešen jako jednotný sálový prostor, rozdělený do šesti polí s valenými lunetovými klenbami na pasech. Pasy spočívají na vysokých toskánských pilastrech, spojených mohutnou průběžnou římsou. Stěny lodi se třemi páry půlkruhově zaklenutých arkád otevírají do mělkých kaplí, vyhloubených ve hmotě obvodového zdiva. Severovýchodní arkáda se v prostoru druhého severního pole otevírá do výše zmíněného přístavku kaple sv. Antonína Paduánského, uzavřeného valenou klenbou s výsečemi.


Interiér klášterního kostela

Východní arkáda se v prostoru druhého pole otevírá do přístavku kaple sv. Antonína Paduánského, uzavřeného valenou klenbou s výsečemi. Pod kaplí je krypta s rodinnou hrobkou Šternberků., ve které jsou pochováni Adolf Vratislav ze Šternberka (1628–1703), jeho manželka Anna Lucie Slavatová (1637–1703), jejich syn František Damián ze Šternberka (1667–1723) a Štěpán Jiří ze Šternberka, bratr Adolfa Vratislava. Mimo nezletilých dětí Františka Damiána (František Antonín, František Karel a František Michal) je zde pohřben i dědičný syn František Filip ze Šternberka (1708–86), jeho manželka Marie Leopoldina a jejich předčasně zemřelé děti děti (Leopoldina, Kristián, Josef, Jiří, Filip a Maxmilián) a syn Gunakar Tomáš ze Šternberka (1437–1802). Dále jsou zde pochováni velitelé padlí v bitvě u Kolína (např. Narcis Comes de Soro nebo kníže Salm) a Václav Xaver Neumann z Puchholce, majitel Suchdola v 18. století. Severní stěnu lodi zaplňuje hudební kruchta, nesená dvojicí válcových sloupů.
Zařízení kostela vznikalo bezprostředně po dokončení stavby; nejstarší je hlavní oltář z let 1695 - 1702, vysvěcený současně s kostelem a vyzdobený kvalitními dřevořezbami neznámého autora. Za pozornost stojí ještě dvě dřevěné vyřezávané zpovědnice z doby před rokem 1700. Výzdoba dalších oltářů pochází z 30. let 17. století.

Jaroslav ze Šternberka
Zajímavou pamětihodností je figurální pozdně gotický náhrobek Jaroslava ze Šternberka, přenesený sem z Anežského kláštera v Praze po jeho zrušení roku 1782. Rodina Šternberská se zasazovala o to, aby pozůstatky jeho těla i s náhrobním kamenem byly převezeny do františkánského kostela zásmuckého. Byla zde kvůli tomu zřízena i krypta, která však zůstala prázdná, protože v Praze z mrtvého nebylo už nic nalezeno. A tak byl do Zásmuk alespoň převezen náhrobní kámen, který byl zazděn v presbytáři u oltáře na straně evangelijní (při pohledu na oltář z lodi je to strana levá, na rozdíl od pravé strany epištolní).
Je to deska z pražské opuky 197 cm vysoká a 92,5 cm široká bez jakéhokoliv nápisu. Na ní v silném reliéfu vzpřímená postava muže, nohy rozkročené, oběma rukama před sebou držící nevelký, čtyřhranný, vykrajovaný štít s osmicípou šternberskou hvězdou. Na hlavě má čapku podobnou vévodské, dlouhý vlnívý vlas, knír pod (uraženými nosem). Je oděn do přiléhavého šatu: krátký, v pasu přepjatý kabátec, těsné spodky a střevíce na nohou. Dlouhý, na prsou dvěma sponami spojený plášť splývá s ramen, nechávaje celou postavu viditelnou. Zachovaly se slabé stopy původní polychromie. Deska zřejmě není původní a vznikla někdy na počátku 17. století.



Jaroslav ze Šternberka v boji s tatarským vrchním velitelem Petou na nástropní fresce v kdysi šternberském zámku Zelená Hora u Nepomuku.

Oba vojevůdci zprvu bojovali dlouhými dřevci jakoby šlo jen o rytířské klání, pak se dali na meče. Jaroslav ze Šternberka dobře vedenou ranou proklál bok Tatařína, který se okamžitě zhroutil s koně.
Jaroslav ze Šternberka (1220-1287) je fiktivní postavou rodu Šternberků i moravské historie. Podle kronikáře Přibíka Pulkavy z Radetína (+1380) se mělo jednat o šlechtice, který roku 1241 zachránil Moravu a potažmo i křesťanskou Evropu před vpádem Mongolů, kterým se říkalo Tataři, aniž by ho přímo jmenoval. Údajně se to mělo stát díky hrdinským činům u Olomouce.
Jaroslavů v rodě Šternberků se vyskytuje v historických pramenech mnoho, ale tento Jaroslav nikoliv. Konkrétnější údaje uvádí Václav Hájek z Libočan, ale jak známo jeho historické zprávy nejsou stoprocentně věrohodné. Tytéž údaje pak obsahuje i Rukopis královédvorský, což je historické falzum, čerpající témata z předchozích kronik.
Uvedený příběh však má pravděpodobně reálný základ, protože v roce 1253 vtrhli na Moravu Kumáni, kteří ji poplenili. Zdeslav ze Šternberka se patrně vyznamenal v bojích proti vetřelcům a za své věrné služby obdržel od panovníka část území u Olomouce, kde on či jeho syn Albert založil hrad a město Šternberk.
Jaroslav ze Šternberka však vstoupil do literatury, mj. do Haškova Švejka a také do výtvarného umění.


Budova konventu
K západnímu boku kostela se připojuje jednopatrová konventní budova o třech křídlech, jejíž prostá průčelí jsou členěna pouze obdélnými okny a výrazně profilovanou korunní římsou. Rajský dvůr obíhá v úrovni obou podlaží klenutá křížová chodba, která svým východním ramenem lemuje i objekt konventního kostela. V přízemí se ambit otevírá do nádvoří půlkruhovými pilířovými arkádami, dnes zasklenými. V blízkosti severovýchodního a severozápadního nároží budovy chodba vybíhá ke dvojici jednoduchých vstupních portálů, z nichž jako hlavní vchod do kláštera sloužil severovýchodní, situovaný v těsném sousedství kostela. Druhý vchod směřuje na hospodářský dvorek, ležící před západním křídlem konventu. Přístup do prvního patra umožňují dvě dvojramenná schodiště - hlavní v blízkosti severozápadního nároží budovy a menší na východním konci jižního křídla. Všechny místnosti přízemí jsou opatřeny valenými klenbami s lunetami. V jižním křídle navazuje na presbytář kostela poměrně prostorná sakristie. Vedle ní následuje zmíněné schodiště do prvního patra a komora, k níž se na vnějším průčelí budovy váže přístavek lavatoria s latrínami. Dále k západu leží pozoruhodný prostor knihovny, jehož lunetová klenba je opatřena původní (dnes silně přemalovanou) nástěnnou malbou s námětem "Dvanáctiletý Ježíš v chrámě" a vyobrazením řádových světců. V roce 1702 obohatil klášterní knihovnu dar Viléma z Talmberka, který řeholníkům daroval rozsáhlou knižní sbírku. Na poněkud neobvyklém místě, v jihozápadním nároží stavby, se nachází refektář, který je největší místností konventu. Uprostřed valené klenby s lunetami se zde zachovalo obdélné štukové zrcadlo s reliéfem šternberské hvězdy. Ve východní zdi byl v rámci probíhající rekonstrukce odkryt výklenek s mramorovou nádržkou lavaba, na stěnách přetrvaly části původního dřeveného obložení. V západním křídle navazuje na refektář kuchyně s komorou, ve zbývajícím křídle severním se kromě čtyř cel nachází vrátnice.
První patro obsahuje pouze cely řádových bratrů, které kromě větší místnosti pro superiora nad refektářem mají shodné rozměry i úpravu. Ve všech celách byly jednoduché záklopové stropy, dnes převážně opatřené pozdějšími rákosovými podhledy. Na rozdíl od přízemí má odlišnou dispozici širší západní křídlo, uspořádané do podoby trojtraktu se dvěma řadami cel. Z jihovýchodního koutu křížové chodby se vchází na oratoř, jež se do kostela otevírá širokým obloukem s původním dřevěným pažením i výplněmi ze skleněných terčíků, zasazených do olova.
Na západní straně přiléhá ke klášteru zmíněný hospodářský dvorek, přístupný z ulice půlkruhově zaklenutou bránou, kterou lemuje dvojice korintských pilastrů a zakončuje vysoké kládí s trojúhelníkovým frontonem. Na jihu navazuje rozlehlá zahrada, z níž je před východním průčelím kostela vydělen prostor bývalého klášterního hřbitova.




Půdorys konventu

Vcelku nenáročné architektonické řešení areálu františkánského kláštera v Zásmukách zcela vychází z řádové tradice, která, přestože nebyla podřízena zvláště přísným předpisům, klade důraz na maximální jednoduchost a střídmost výzdoby. Určité odchylky v uspořádání konventní budovy (zejména umístění refektáře a knihovny) byly pravděpodobně způsobeny konkrétními podmínkami staveniště, či nějakými zvláštními požadavky vznikající komunity. Klášterní kostel je oproti tomu běžným typem svatyně, vycházející ze středověkého modelu. Podobně jako u většiny ostatních františkánských staveb je u půdorysně jednoduché budovy bez věží kladen důraz na kulisovité vstupní průčelí, koncipované ještě v tradičním pozdně renesančním duchu. Zvyklostem františkánských konventů v Čechách odpovídá i dodatečné připojení kaple sv. Antonína Paduánskčho k boku kostela.V kostele je výborná akustika.
Zásmucký klášter lze právem považovat za jednu z nejlépe zachovalých památek raného baroka na Kolínsku, zapsán je do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod číslem 19721/2–882.

Bitva u Kolína
14. června 1757 zaujalo Nádasdyho jezdectvo a hraničářská pěchota postavení východně od Zásmuk, aby kryly přesun hlavních císařsko-královských sil. Po bitvě u Kolína bylo odvezeno do Zásmuk větší množství raněných z obou válčících stran. Na šest set z nich bylo položeno venku na polích, kde o ně pečovali řeholníci z františkánského kláštera a udíleli jim poslední pomazání. V klášterním chrámu Stigmatizace sv. Františka Serafínského byl pohřben poručík Josef hrabě Soro, jehož náhrobní kámen se nachází na pravé straně od vchodu. V klášterní zahradě za kostelem byli také pohřbíváni zemřelí vojáci.

Internace kněží
Za druhé světové války se klášter františkánů stal místem internace kněží, kteří z různých důvodů nepadli do oka mocným třetí říše. Prošlo jich barokním klášterem 76, mnohým byl pouze přestupní stanicí do koncentračních táborů Terezín či Dachau.
První kněz sem přišel 15. listopadu 1941. Po půl roce následoval další. Potom se již počet obyvatel Demeritenhausu, jak gestapo nazvalo tento "ústav", rychle množil. Z počátku pobyt pro kněze v Zásmukách byl jen lehkou internací. Od 28. srpna 1942 však, kdy gestapo poprvé obšťastnilo Zásmuky svojí návštěvou, nastala změna k horšímu. Internovaným kněžím byl zastaven státní plat, při tom se však museli v Zásmukách živit na vlastní útraty, zakázáno jim vykročiti z domu, stanoven přesný denní pořádek, zakázána jakákoliv kněžská činnost kromě soukromě sloužené mše svaté, zavedena nucená tělesná práce a povinné hodiny němčiny, návštěvy příbuzných přísně zapověděny, nařízena cenzura dopisů. Pánům gestapákům se v Zásmukách patrně zalíbilo nebo, lépe řečeno, hledali nějaké zaměstnání, aby nemuseli na frontu, proto od té doby do Zásmuk zavítali častěji. Jejich návštěvy byly stále hustší a přinášely sebou nová a nová omezení. Na konec zásmucký klášteřík změněn na přísné vězení, ano přechodní internační tábor, z něhož kněží posíláni do Terezína, Dachau a jinam.
V internaci v Zásmukách 20. prosince 1944 zemřel i smíchovský arciděkan Jan Křtitel Pauly, donátor spořilovského oltáře svaté Anežky se sochou od Karly Vobišové. Pochován je v Praze na Malvazinkách.
Neustálá kontrola gestapem, odvoz duchovních do Terezína či na Pankrác způsobila u některých duševní poruchy, které vedly k jejich sebevraždě. Pravda někteří byli i propuštěni. Mezi propuštěnými byl i bohnický farář Jaroslav Karásek, o němž jsme se již zmínili na jiném místě.

 


[Na začátek stránky]