Panenské Břežany: Reinhard Heydrich: Poznámky

Reinhard Heydrich se narodil 7. března 1909 v Halle nad Saalou (nedaleko Lipska) do katolické rodiny a byl pokřtěn v kostele sv Alžběty jmény Reinhard (podle nejoblíbenější postavy z otcovy první opery Amen, Tristan (podle postavy z Wagnera) a Eugen (po dědečkovi z matčiny strany, řediteli drážďanské konzervatoře)







Otec Reinharda Heydricha byl synem truhláře, zabývajícího se výrobou klavírů. Zemřel, když bylo Brunovi dvanáct let a matka se znovu vdala za mechanika Gustava Süsse. Bruno zpočátku působil jako kontrabasista u orchestrů v Meiningen a Drážďanech. Ve Výmaru začal kariéru jako zpěvák. Lyrický tenor uplatňoval především ve Wagnerových operách, např. v rolích Lohengrina, Stolzinga (Mistři pěvci noromberští) a Tristana, převážně na provinciálních scénách.
V roce 1895 Bruno Heydrich zpíval titulní roli v premiéře opery Hanse Pfitznera Der Arme.
Vedle zpěvu se také zabýval skladbou. Heydrich složil řadu sborových děl, písní, orchestrální díla a opery ve stylu Richarda Wagnera , které byly provedeny v Kolíně nad Rýnem a Lipsku. Tyto však nikdy nepatřily k trvalému repertoáru divadel. Nicméně zanechal po sobě zhruba 83 skladeb.
V roce 1899 založil Heydrich v Halle nad Saalou první hudební konzervatoř, která nesla jeho jméno. Rozvoj rozhlasu a gramofonového průmyslu se však podepsal i na počtu žáků konzervatoře a Bruno Heydrich musel žádat magistrát v Halle o podporu.
Richard Bruno Heydrich zemřel v lázních u Drážďan na zápal plic v roce 1937 a je pohřben v hrobce na hřbitově Stadtgottesacker v Halle nad Saalou.

Matka Elisabeth Anna Maria Amalia, rozená Krantzová, pocházela z bohaté rodiny. Byla dcerou ředitele Královské konzervatoře v Drážďanech, Eugena Krantze. S Richardem Bruno Heydrichem se setkala na konzervatoři, kde studoval. V Halle po svatbě a Brunem působila jako učitelka hry na klavír.
Po smrti syna Heinze v roce 1944 se přestěhovala ke své snaše Lině Heydrichové do Panenských Břežan.
Elisabeth Krantzová Heydrichová údajně zemřela hladem v sovětské zóně rozděleného Německa v roce 1946.



Brunovy děti:
  • Heinz Heydrich (sedící),
  • Reinhard Heydrich (uprostřed),
  • Maria Heydrich.


Heinz Heydrich, Reinhardův mladší bratr, spáchal sebevraždu v roce 1944. Heinz Heydrich byl Obersturmführer (nadporučík), novinář a vydavatel vojenských novin "Die Panzerfaust". Nejprve byl horlivý obdivovatel Hitlera. Když však po smrti bratra Reinharda Heydricha mohl nahlédnout do jeho pozůstalosti, zděsil se a začal pomáhat Židům uprchnout před holokaustem pomocí falešných dokladů totožnosti, které tiskl v tiskárně svého časopisu "Die Panzerfaust". Mnozí ze zachráněných pak na falešné doklady uprchli do Švédska přes Dánsko, mezi nimi židovská manželka herce Karla Johna.
Když v listopadu 1944 hospodářská komise pod vedením státního zástupce vyšetřovala redakci Panzerfaustu a Heinz Heydrich si myslel, že byl objeven, zastřelil se, aby chránil svou rodinu před gestapem. Ironií je, že advokát vůbec nic nevěděl o padělcích, a jen se snažil zjistit příčinu problémů s dodávkami papíru.



Reinhard byl od mládí veden k hudbě a noty dokázal číst dřív než písmo. Od čtyřech let hrál na housle a od šesti na klavír.
Heydrich chodil do nejlepších škol a vynikal ve všech oborech. Na reformním gymnáziu si oblíbil přírodní vědy, zvláště pak chemii a uvažoval o jejím studiu na vysoké škole.
Vedle toho, přes svou slabou konstituci, projevil značné atletické schopností, a to zejména v umění šermu, v němž získal několik ocenění. V šermu byl několikanásobný přeborník SS.
V pozdějších letech se také projevil jako dokonalý pilot stíhacích letadel. V letech 1939-1941 byl rezervním stíhacím pilotem Luftwaffe, podnikl dokonce několik bojových letů. Ty skončily v létě 1941, kdy přes přímý Hitlerův zákaz a aniž se svěřil Himmlerovi vyletěl na průzkum nad východní frontu. Za nejasných okolností byl jeho Messerschmitt Bf 109 zasažen u obce Olšanka a Heydrich musel nouzově přistát. Dokonce byl prohlášen za nezvěstného. Dva dny se ukrýval za ruskými liniemi, než ho soukmenovci z SD vysvobodili.
A jistě už ani nepřekvapí, že ovládal plynně několik světových jazyků.
Pobyt na škole však měl i své stíny. Díky zmíněné slabší tělesné konstituci se stával obětí šikany od silnějších spolužáků a jeho handicapem byl i poměrně vysoký pisklavý hlas, katolické náboženství v převážně protestanském prostředí a podezření o jeho židovském původu.

Jeho mimořádné schopnosti a další indicie vedly k podezření, že je po otci židovského původu. Tyto pověsti pokračovaly dál až do dospělosti a jako člen SS musel absolvovat šetření, nařízené Gregorem Strasserem v roce 1932, na popud Rudolfa Jordana. Zpráva byla předložena informační kanceláři v centru NSDAP v Mnichově. Jordanovo podezření bylo založena především na skutečnosti, že otec, Bruno Heydrich, byl popsán v hudební encyklopedii Riemann v roce 1916 jako "Heydrich, Bruno, původním jménem Süss". Zpráva však dospěla k závěru, že příjmení "Süss" ještě neznamená, že by syn Bruno Heydricha byl "židovské krve".

Heydrichův dědeček z matčiny strany se skutečně jmenoval Isidor Süss. Tedy typické židovské jméno. Šlo však o mystifikaci: Heydrichova babička, Ernestine Wilhelmine Heydrichová, rozená Lindnerová se jako vdova provdala podruhé za jistého zámečnického tovaryše Gustava Roberta Süsse. Heydrichův otec Bruno (a tím i Reinhard Heydrich) pocházel z jejího prvního manželství. Ernestine Heydrichová s Robertem ("Isidorem") Süssem žádné děti neměla. Bruno Heydrich však měl k otčímovi vřelý vztah. Ten mu financoval veškerá studia a konzervatoř. Z vděčnosti k němu se nechával oslovovat přezdívkou "Isidor Süss". Šlo však o přezdívku a nikoli historický fakt. Navíc se ještě prokázalo, že zámečník Robert Süss žádné židovské předky neměl.







Námořníkem se stal jaksi omylem. Sice jako mladý obdivoval v přístavech především vojenské loďstvo, ale rozhodnutí stát se námořním důstojníkem a ne pokračovatelem otce vyvolalo postupné chudnutí jejich rodiny, díky zmenšujícímu počtu žáků konzervatoře. Rozhodl se tedy ke studiu na vojenské škole, kde studium bylo zadarmo.
Přihlásil se k 22. svazku říšské mariny, které patřila školní plachetnice Niobe. Zde se zacvičoval především jako spojař.
Mezi ostatními kadety neměl žádné přátele a ti se mu pro jeho samotářskou hru na housle posmívali označením "nebeská koza".
Jeho hry si však všiml jistý poddůstojník, a nutil ho, aby mu před spaním donekonečna hrál Toselliho serenádu. Opilý ho k ránu blahoskloně propouštěl slovy: Heydrich, dojal jste mně, můžete jít. Od té doby Heydrich serenádu nenáviděl a kdykoliv ji hráli v rádiu, okamžitě přístroj vypínal.

V polovině roku 1924 byl převelen na křižník Berlin. Tady došlo k osudovému setkání. Lodi totiž velel korvetní kapitán Wilhelm Canaris, známý špionážní činností za I. světové války. Bylo mu tehdy 37 let a ačkoliv sám hudbu nepěstoval, v Heydrichovi objevil spoluhráče pro svou ženu, houslistku Eriku. V Kielu, kde bydlel, pořádali doma hudební produkce a Heydrich tam byl častým hostem. Pobytu v Kielu pak využíval také ke zdokonalování v šermu.

Ani intenzivní zájmová činnost a četná milostná dobrodružství neovlivnila jeho školní výsledky a vždy končil výborným prospěchem a hodnocením nadprůměrný spojař.
Sloužil ještě na řadě dalších lodí a tvrdilo se, že to v námořnictvu dotáhne daleko. V roce 1928 už dosáhl hodnosti nadporučíka. Sám snil o slávě admirála. Prosincový ples veslařského spolku1930 v Kielu však všechno změnil. Poznal se tam totiž s osmnáctiletou studentkou Linou von Osten a záhy se s ní zasnoubil, aniž by ukončil předchozí známost s dcerou bohatého kielského rejdaře (údajně s ním byla v jiném stavu) a Heydrich si jí odmítal vzít.
Její otec to nenechal jen tak být a na Heydricha si stěžoval u admirála Ericha Roedera. Ten svolal "čestný soud", který rozhodl, že Heydrichovo chování se vymyká cti námořního důstojníka a že tento bude zbaven všech hodností a odeslán do civilu.
Rejdařova dcera posléze porodila dceru, ale nikdy se 100% nevyjasnilo, zdali bylo dítě Heydrichovým levobočkem či nikoliv.





Kariéra. Po propuštění z námořnictva zůstal Heydrich bez práce a prostředků. Lina von Osten, ještě jako jeho snoubenka, nasadila všechny páky rodinného klanu, aby Heydrichovi dopomohla k jeho "stavu odpovídajícímu zaměstnání“. Matka Liny se dozvěděla od své známé baronky Elisy von Eberstein o jejím synovi Karlovi, který jako člen organizace SA v Bavorsku dosáhl již hodnosti Oberführera. Mimo jiné se také zmínila o tom, že by její syn mohl Heydrichovi pomoci při hledání vhodného místa v organizaci SA.
Tyto vyhlídky se Heydrichovi zalíbily a tak 1. 7. 1931 vstoupil do NSDAP, aniž znal alespoň zhruba její politický program. Eberstein ho doporučí k přijetí do služeb SA, ale vůdce této organizace Ernst Röhm pro něj bohužel momentálně nemá místo. Žádost postoupí alespoň svému tehdejšímu spolupracovníku, veliteli služby SS, Heinrichu Himmlerovi. Tomu se mladý muž zamlouvá, zvláště když se doslechne, že pracoval u námořní rozvědky (to byla samozřejmě mýlka, Heydrich sloužil u spojařů). Hodí se mu to do jeho plánu na vybudování vlastní tajné služby SS. Himmler pozve Heydricha na svou drubeží farmu u Mnichova, kde mu zhruba vyloží, co má v úmyslu založit a požádá ho, aby mu načrtl své plány na fungování takové organizace. Himmler byl fascinován árijským vzezřením svého podřízeného, jeho sebevědomím a horlivou odezvou na jeho přání. Na základě těchto poznatků o uchazeči, Himmler svěřil vedení bezpečnostní informační služby SS do rukou mladého Heydricha. Bylo dohodnuto, že nastoupí do práce 1.  9. 1931 v Mnichově. Strana mu prozatím poskytne plat 180 marek měsíčně, zajistí byt a stravu. Závratná kariéra třetího muže Třetí říše mohla začít.
  • SS-Mann: 14 července 1931
  • SS-Sturmführer: 10 srpna 1931
  • SS-Sturmhauptführer: 1 prosinec 1931
  • SS-Sturmbannführer: 25 prosince 1931
  • SS-Standartenführer: 29 července 1932
  • SS-Oberführer: 21 března 1933
  • SS-Brigadeführer: 9 listopadu 1933
  • SS-Gruppenführer: 30 června 1934
  • SS-Obergruppenführer a generál policie: 27 září 1941
  • Zastupující protektor Protektorátu Čechy a Morava: 27. září 1941













Lina Heidrychová, rozená Lina von Osten, se narodila 14. června 1911 v Avendorfu na ostrově Fehmarn a tamtéž zemřela 14. srpna 1985.
Pocházela ze zchudlé šlechtické rodiny vladyků, severoněmeckých zemanů z ostrova Fehmarn na pobřeží Baltského moře. Její otec, Jürgen von Osten, se stal učitelem. Linina matka, rozená Hissová, pocházela ze zámožné rodiny rejdařů a obchodníků, usazených již celá staletí na ostrově Fehmarn. Rodiče vychovávali své děti Linu a Jürgena v duchu NSDAP a v nacismu viděli záchranu Německa. V roce 1927 ukončila vyšší dívčí školu. Chtěla jít studovat na střední školu a složit maturitu. V roce 1928 odešla do Kielu na střední pedagogickou školu. Studium však nedokončila. Dne 6. prosince 1930 se na plese seznámila s nadporučíkem německého vojenského námořnictva Reinhardem Heydrichem.
Požádal rodiče Liny o svolení k sňatku a svojí snoubenku požádal o ruku. Svolení dostal a Lina se za Heydricha provdala dne 26. 12. 1931 a z tohoto manželství pocházejí celkem čtyři děti (Heydrich se svojí milenkou a anglickou agentkou z MI6 Josefou Huliciusovou žádné děti neměl)
Tentýž člověk, který během dne posílal svými podpisy tisíce lidí na smrt, byl večer milujícím manželem, starostlivým otcem rodiny, nadšeným a vynikajícím houslistou, jehož výkony by snesla kdejaká světová koncertní síň. Ovšem Heydrichova činnost ve službách SD ho plně zaměstnávala. Doma se zdržoval zřídka. Lina o tom po válce prohlásila: "S Reinhardem Heydrichem jsem byla vdaná deset let. Z toho sedm let nebyl doma."
Dilema vyřešila šalamounsky. Obstarala si milence. Byl jím SS-Grupenführer Walter Schellenberg. Přinutila svého manžela, šéfa říšské státní bezpečnosti, aby milence akceptoval. Ten sice tak učinil, ale Schellenbergova manželka nikoli. Německá historička Anna M. Sigmundová o tom píše:
    …Lina Heydrichová se začala intenzivně zajímat o Waltera Schellenberga, uhlazeného mladého muže vybraných způsobů, který pracoval v Heydrichově úřadě a o němž se říkalo, že má velké úspěchy u žen. Utěšovala ho v jeho nešťastném manželství, často si s ním někam vyšla a začala s ním prudce flirtovat. Když se Schellenberg jednou pozdě večer vrátil ze schůzky s Linou Heydrichovou domů, čekala tam jeho žena Irena a vchrstla mu do obličeje kyselinu solnou. V roce 1941 bylo manželství rozvedeno.
Již brzy po Heydrichově nástupu do úřadu zastupujícího říšského protektora Čech a Moravy (27. září 1941) za ním celá jeho rodina (Lina s dětmi) přijela do Prahy. Všichni byli ubytováni v levém křídle Pražského hradu. Ačkoli se až začátkem dubna 1942 celá rodina přestěhovala do dolního zámku v Panenských Břežanech, používali manželé objekt se sedmihektarovou zahradou již předtím k "rekreačním účelům“.
Po atentátu na Reinharda Heydricha dne 27. května 1942, zařídil šéf SS, Heinrich Himmler pro Linu a její děti doživotní bydlení na dolním zámku v Panenských Břežanech.
Lina očekává své čtvrté dítě, a tak se nemůže zúčastnit ani většiny smutečních slavností. Stává se ale velmi bohatou ženou. Je jí přiznána vysoká penze 1 900 RM, je jí vyplacena životní pojistka 200 000 RM, navíc má na kontech v Německé říšské bance okolo 600 000 RM. Lina má ale stále nové nároky a také hodlá realizovat své politické ambice. Až po Hitlerově přímé intervenci se musí stáhnout do pozadí.
V dubnu 1945 před postupující frontou opustila zámek v Panenských Břežanech. Z bývalé nacistky a manželky SS-Obergruppenführera se stal štvanec. Protože Heydrichovi jsou prohlášeni za válečné zločince, byl jim v Německu zabaven veškerý majetek, takže v Rakousku, kam nejdříve uprchla, musela pracovat jako děvečka na statku. Po nějakém čase se tam seznámila s rakouským šlechticem Leopoldem von Zanettim. Ten se s ní zasnoubil, ale jakmile se dozvěděl, že ČSR ji v roce 1946 odsoudila jako válečného zločince na doživotí a žádá její vydání, plánovaný sňatek zrušil. ČSR jí kladla za vinu spoluúčast při popravě asi 90 vězňů. Ona však tuto žalobu odmítala jako naprosto absurdní. V roce 1953 jí byl vrácen její rodný dům na ostrově Fehmarn a posléze přiznán vdovský důchod "po nadporučíkovi námořnictva Reinhardovi Heydrichovi“ ve výši 150,- DM (cca. polovina existenčního minima). Z toho se žít nedalo. Zachránila ji svatba s ředitelem finského národního divadla Maunem Manninenem. S ním koupila v roce 1965 ve městě Burg na ostrově Fehmarn útulný penzion "Imbria Parva“. Přes své milence a nové manželství na svého prvního manžela nikdy nedala dopustit a na všechny neopatrné narážky proti němu vždy vyskočila jak "čertík z krabičky". S odstupem času lze řící, že bez této velmi houževnaté a cílevědomé ženy by Reinhard Heydrich, zejména v počátcích své kariéry přes svůj talent nikdy nestal tím, čím se potom stal.

V roce 1976, ve věku 65 let, začala psát s německým politologem a historikem Wernerem Maserem své paměti (její paměti byly vydané v Německu pod názvem: "Můj život s válečným zločincem", u nás až v roce 2012 pod názvem "Můj život s Reihardem"). Na otázku, zdali by se vrátila do Čech na zámek v Panenských Břežanech odpověděla: Pěšky bych tam šla! A každého bych tam vlastnoručně objala!

Děti Reinharda Heydricha v Panenských Břežanech
Klaus Heydrich
17. 06. 1933 Berlín
24. 10. 1943 Panenské Břežany

Heider Heydrich
28. 12. 1934 Berlín

Silke Heydrich
9. 04.1939 Berlín

Marte Heydrich
23. 7. 1942 Panenské Břežany




   Portrét z protektorátní
   dvacetikoruny

Smrt Klause Heydricha potkala v Panenských Břežanech. Tragedie se odehraje v neděli 24. 10. 1943. Heydrichovi synové Klaus a Heider se projíždějí po zámeckém areálu na kolech, občas vyjíždějí i z výjimečně otevřené hlavní brány. Padá soumrak, šeří se. Klaus nečekaně vyráží na silnici, kde je zachycen projíždějícím nákladním autem, na kterém se vracejí ze zápasu místní fotbalisté SK Čechie. Je těžce zraněn na krku a hrudníku. Ani rychlá lékařská pomoc (prvním lékařem je člen židovského vězeňského komanda zaměstnaného v zámku, ani další lékaři) mu život již nezachrání a Klaus zanedlouho přes veškerou snahu lékařů umírá.
Devětadvacetiletý autodopravce Karel Kašpar, předseda fotbalového mužstva SK Čechie Panenské Břežany jako řidič nákladního vozu, poté, co srazil Klause, ztratil na okamžik nervy a ze strachu z možných následků, aby se neopakovala tragédie Lidic, utekl do lesa. Avšak vedoucí německé kriminální policie i českého četnictva, kteří případ vyšetřují, docházejí k jednoznačnému závěru, že vinu na nehodě nese Klaus. Karel Kašpar je po osmi týdnech vazby propuštěn s pouhou pořádkovou pokutou za nepovolenou nedělní jízdu. Jeho kauza má pokračování. Několik dní před koncem války jej z domova od manželky odvede několik mužů hovořících německy a nikdy nikdo jej již nespatří.

Okresní hejtman pro Prahu-sever dává povolení umístit Klausův hrob v areálu zámku. Původně jej vyhloubili židovští vězňové, avšak Lina odmítla pohřbít syna do hrobu, kterého se dotkla židovská ruka. Takže jej podle germánského rituálu vykopali strážní SS. Přestože si žádný z vězňů Klausovu smrt nepřál, mohou si někteří vykládat okolnost úmrtí přímého potomka nejobávanějšího pána Protektorátu jako důsledek dávných proroctví, jako součást "božího trestu"…
Klaus byl do hrobu uložen v cínové rakvi. Na konci války byl exhumován a odvezen, ale rakev zůstala. Později byla ve Výzkumném ústavu kovů roztavena a cín použit na odlití dekoračních předmětů.



Nápad Heidera Heydricha, Heydrichova druhorozeného syna, totiž sehnat peníze na opravu dolního zámku v Panenských Břežanech, popudil značnou část české veřejnosti a obyvatel Břežan zvlášť.
Lidé, kteří Heydricha při návštěvě zámku doprovázeli, i samotný Haider se ocitli v kolotoči rozhovorů, vysvětlování a také nenávistných reakcí.
Syn říšského protektora proto začal couvat. "Teď, když znám reakce veřejnosti, domnívám se, že to nemá smysl," napsal v e-mailu šestasedmdesátiletý Heydrich, který žije v Německu.
Smršť telefonátů překvapila i pětaosmdesátiletou Helenu Vovsovou, která Heydricha v Břežanech provázela. "Myslela jsem, že bude ticho po pěšině," říká pamětnice, která za války jako mladá dívka vypomáhala v zámecké zahradě. A to i v době, kdy se zámek stal na čas sídlem rodiny Reinharda Heydricha.
Současný majitel zámku popírá, že by o nabídce Heydrichova syna někdy vůbec slyšel. "Žádnou takovou nabídku jsme neobdrželi," tvrdí ing. Ondřej Čemus, syn majitele zámku a jednatel 'Inovačně technologického centra', které v zámku sídlí. Z Heydrichova e-mailu vyplývá, že v Břežanech se zastavil ryze ze soukromých důvodů a nabídka pomoci vyplynula náhle, když viděl, v jakém stavu chátrající rezidence je.
"Tam je to tak zdevastované. Pamatuji na vypískované pěšinky, upravený trávník. Teď je to hrůza," potvrzuje Vovsová (na snímku s Heiderem Heydrichem v Panenských Břežanech).

[Na začátek stránky]