Alois Bejblík: Havran


Edgar Allan Poe: The Raven (1845)        překlad Alois Bejblík


Once upon a midnight dreary, while I pondered, weak and weary,
Over many a quaint and curious volume of forgotten lore--
While I nodded, nearly napping, suddenly there came a tapping,
As of some one gently rapping--rapping at my chamber door.
"'Tis some visitor," I muttered, "tapping at my chamber door--
Only this and nothing more."
Jednou pozdě po půlnoci, když mě tisk a tísnil pocit
že snad usnu nad fascikly vědy věkem zaváté
když už hlava klesala mi, v tom zaznělo zaklepání;
někdo ve mně vzbudil zdání, zdání, že sáh na dveře.
Někdo přišel, napadlo mě, a zaklepal na dveře.
Zaklepal a to je vše.
Ah, distinctly I remember, it was in the bleak December,
And each separate dying ember wrought its ghost upon the floor.
Eagerly I wished the morrow;--vainly I had sought to borrow
From my books surcease of sorrow--sorrow for the lost Lenore--
For the rare and radiant maiden whom the angels name Lenore--
Nameless here for evermore.
Přesně si to pamatuji, prosinec byl, větry duly,
každý žlutě žhoucí uhlík vysílal stín k podlaze;
moc jsem prahnul po rozbřesku, marně mnul jsem moudrost všecku
z rad a výstrah proti stesku, stesku po mé Tereze.
Andělé se klaní v týnech teď mé teskné Tereze,
jež už nemá jména zde.
And the silken sad uncertain rustling of each purple curtain
Thrilled me--filled me with fantastic terrors never felt before;
So that now, to still the beating of my heart, I stood repeating
"'Tis some visitor entreating entrance at my chamber door--
Some late visitor entreating entrance at my chamber door;--
This it is and nothing more."
A tu každé zašustění, zlatých záclon chladné chvění
strach a slabost naháněly, doposud mi neznámé.
Abych ztišil svoje srdce, vstanu, třu si ruku v ruce;
"Někdo přišel pozdě a chce jít do mého pokoje,
někdo," říkám, "přišel a chce jít ke mně do pokoje.
Někdo přišel. To je vše.
Presently my soul grew stronger; hesitating then no longer,
"Sir," said I, "or Madam, truly your forgiveness I implore;
But the fact is I was napping, and so gently you came rapping,
And so faintly you came tapping--tapping at my chamber door,
That I scarce was sure I heard you"--here I opened wide the door:--
Darkness there and nothing more.
Hned má duše ožila, i zavolal jsem bez váhání:
"Vzácný pane nebo paní, omluvte mě laskavě,
zdřímnul jsem si zhlehka sice, vy však plaše klepali jste,
příliš plaše, to je jisté, klepali jste na dveře;
sotva jsem to zaslech," řek jsem - a opřel se o dveře.
Venku nic než tma. Toť vše.
Deep into that darkness peering, long I stood there wondering, fearing,
Doubting, dreaming dreams no mortal ever dared to dream before;
But the silence was unbroken, and the stillness gave no token,
And the only word there spoken was the whispered word, "Lenore!"
This I whispered, and an echo murmured back the word, "Lenore!"--
Merely this and nothing more.
Do tunelu tmy jsem zíral, tiše stál a strach mě svíral,
a šly na mne sny, jež nejsou pro bytosti smrtelné;
ticho se však nepohnulo, ze tmy světlo nezažhnulo,
jenom z hloubi zavzdychnulo cosi o mé Tereze;
to já vzdych a echo tichem ztrácelo se k Tereze.
Jenom echo. Nic víc ne.
Back into the chamber turning, all my soul within me burning,
Soon again I heard a tapping, somewhat louder than before,
"Surely," said I, "surely that is something at my window lattice;
Let me see, then, what thereat is, and this mystery explore--
Let my heart be still a moment, and this mystery explore;--
'Tis the wind and nothing more."
Vrátil jsem se do místnosti, duše doutná nespavostí,
a tu zase slyším šramot silnější než poprvé,
"Jistě," řek jsem, "visí stíží něco na okenní mříži;
však to tajemství mě tíží, podívám se, co to je,
Srdce, přece přestaň tlouci, já podívám se, co to je.
Je to vítr, víc nic ne."
Open here I flung the shutter, when, with many a flirt and flutter,
In there stepped a stately Raven of the saintly days of yore.
Not the least obeisance made he; not an instant stopped or stayed he;
But, with mien of lord and lady, perched above my chamber door--
Perched upon a bust of Pallas just above my chamber door--
Perched and sat and nothing more.
Rozrazil jsem okno. A hle, s natřásáním notným náhle
dovnitř vešel velký havran z dávné doby neznámé;
neudělal pukrle mi, nevzlét ani nepad k zemi,
jak nějaký pán můj lenní posadil se nad dveře;
tam kde bysta Pallady je, posadil se nad dveře.
Used, sedí, to je vše.
Then this ebony bird beguiling my sad fancy into smiling,
By the grave and stern decorum of the countenance it wore,
"Though thy crest be shorn and shaven, thou," I said, "art sure no craven,
Ghastly grim and ancient Raven wandering from the Nightly shore--
Tell me what thy lordly name is on the Night's Plutonian shore!"
Quoth the Raven, "Nevermore."
Tu se nad tím skřetem starým moje smutky rozesmály,
jak se v jednom kuse tvářil slavnostně a slovutně.
"Ač máš lysinu a léta jistě," řek jsem "nejsi sketa,
bratříčku od břehů světa, ebenový havrane.
Jak zní v podsvětí tvé jméno, hlesni, hrozný havrane!"
Havran řekl: Marno vše.
Much I marvelled this ungainly fowl to hear discourse so plainly,
Though its answer little meaning--little relevancy bore;
For we cannot help agreeing that no living human being
Ever yet was blessed with seeing bird above his chamber door--
Bird or beast upon the sculptured bust above his chamber door,
With such a name as "Nevermore."
Udivilo mě to že pták může mluvit zřetelně tak,
i když řeč ta smyslu nemá, nemá vzhledem k otázce.
Neboť nelze nesouhlasit, žádný člověk ještě asi
nezažil, aby mu used havran přímo nad dveře;
aby pták či zvíře sedlo na poprsí nad dveře,
s divným jménem Marno vše.
But the Raven, sitting lonely on that placid bust, spoke only
That one word, as if his soul in that one word he did outpour.
Nothing further then he uttered; not a feather then he fluttered--
Till I scarcely more than muttered, "Other friends have flown before--
On the morrow he will leave me, as my Hopes have flown before."
Then the bird said, "Nevermore."
Na bystě však havran tento osamělý řekl jen to
jedno slovo, jak by do něj celou svoji duši vdech;
dál nic neděl, zobák sklížil, ani pírko nezčepýřil,
až když já pak hlas jsem snížil - "odešli mi přátelé,
i ty zítra opustíš mě, jako moje naděje" -
tu ten pták řek: Marno vše.
Startled at the stillness broken by reply so aptly spoken,
"Doubtless," said I, "what it utters is its only stock and store,
Caught from some unhappy master, whom unmerciful Disaster
Followed fast and followed faster till his songs one burden bore--
Till the dirges of his Hope the melancholy burden bore
Of 'Never--nevermore'."
Zmatený, že zlomil ledy tak případnou odpovědí,
děl jsem: "Nejspíš to co říkáš, je vše, co máš na skladě;
nepochybně tvého pána stihala za ránou rána,
až ho krutý osud zmát a jeho zpěv snes jedině
trpkou tíži tichých stesků, žalmy melancholie:
to marné marno vše.
But the Raven still beguiling all my sad soul into smiling,
Straight I wheeled a cushioned seat in front of bird and bust and door;
Then, upon the velvet sinking, I betook myself to linking
Fancy unto fancy, thinking what this ominous bird of yore--
What this grim, ungainly, ghastly, gaunt and ominous bird of yore
Meant in croaking "Nevermore."
Že však havran zvrátil znovu žal mé duše do úsměvu,
přitáhl jsem křeslo před něj, před bystu a před dveře,
opřel se o polstrování a oddal se spojování
oněch slov a snů a zdání: co pták z doby minulé,
zrádný, zlý a zlověstný pták z doby dávno minulé
myslí tím svým marno vše?
This I sat engaged in guessing, but no syllable expressing
To the fowl whose fiery eyes now burned into my bosom's core;
This and more I sat divining, with my head at ease reclining
On the cushion's velvet lining that the lamp-light gloated o'er,
But whose velvet violet lining with the lamp-light gloating o'er,
She shall press, ah, nevermore!
Seděl jsem a uvažoval, ale neřek ani slova
ptákovi, jenž očima se vbodávl mi do duše;
k lecčemu jsem v duchu zalét, hlavu přitom sklonil v samet
křesla, po němž nyní záblesk světla lampy sune se;
v sivý samet křesla, po němž záblesk světla sune se.
Ne však ona. Marno vše.
Then, methought, the air grew denser, perfumed from an unseen censer,
Swung by Seraphim whose foot-falls tinkled on the tufted floor.
"Wretch," I cried, "thy God hath lent thee - by these angels he hath sent thee
Respite--respite and nepenthe from thy memories of Lenore!
Quaff, oh quaff this kind nepenthe, and forget this lost Lenore!"
Quoth the Raven, "Nevermore."
Pak vzduch zhoust a vůně, zdá se, z kadidelnic rozlila se
rozhoupaných anděly, jejichž krok se půdy sotva tkne.
"Ubožáku, bůh ti," povím, "posílá po andělovi
omamný mok opiový na tvou lásku k Tereze;
pij, ach pij ten nápoj na tvou lichou lásku k Tereze;
Havran řekl: Marno vše.
"Prophet!" said I, "thing of evil!--prophet still, if bird or devil!--
Whether Tempter sent, or whether tempest tossed thee here ashore,
Desolate yet all undaunted, on this desert land enchanted--
On this home by Horror haunted--tell me truly, I implore--
Is there--is there balm in Gilead?--tell me--tell me, I implore!"
Quoth the Raven, "Nevermore."
"Proroku," dím, "ač jsi katan, proroku, ať pták či satan,
ať tě poslal Pokušitel, ať smršť svála ne břeh sem,
nezkrušen, ač hynu strastí, přikován jsem k pusté vlasti,
k zemi strašidel a pastí - pověz pravdu, prosím tě!
Mají v ráji mok, co hojí - pověz, pověz, prosím tě!"
Havran řekl: Marno vše.
"Prophet!" said I, "thing of evil!--prophet still, if bird or devil!
By that Heaven that bends above us--by that God we both adore--
Tell this soul with sorrow laden if, within the distant Aidenn,
It shall clasp a saintly maiden whom the angels name Lenore--
Clasp a rare and radiant maiden whom the angels name Lenore."
Quoth the Raven, "Nevermore."
"Proroku," dím, "ač jsi katan, proroku, ať pták či satan,
při Pánu tam na výsostech, jehož oba chválíme,
pověz duši, co je na dně, zda, až stane v říši Páně,
políbí rty svaté panně, jíž se klaní andělé;
zda vtiskne polibek panně, na rty teskné Tereze!"
Havran řekl: Marno vše
"Be that word our sign of parting, bird or fiend!" I shrieked, upstarting--
"Get thee back into the tempest and the Night's Plutonian shore!
Leave no black plume as a token of that lie thy soul hath spoken!
Leave my loneliness unbroken!--quit the bust above my door!
Take thy beak from out my heart, and take thy form from off my door!"
Quoth the Raven, "Nevermore."
"Po tom slově jdi a sbohem, ať jsi ptákem nebo bohem,"
vstal jsem a vzkřik jsem, "táhni v smršť a na podsvětní Noci břeh!
Nezanech tu brko ani, důkaz, žes před lež a klamy,
neruš samot rozjímání, z bysty zmiz, i z pokoje!
Zoban vytáhni z mé duše a zmiz z mého pokoje!"
Havran řekl: Marno vše.
And the Raven, never flitting, still is sitting--still is sitting
On the pallid bust of Pallas just above my chamber door;
And his eyes have all the seeming of a Demon's that is dreaming,
And the lamp-light o'er him streaming throws his shadow on the floor;
And my soul from out that shadow that lies floating on the floor
Shall be lifted--nevermore!
A tak havran nepohne se, sedí tiše a bezhlese,
na Pallady bledé soše beznadějně bytuje
A zrak jeho jen se ouží, jak když démon se v sen hrouží,
a svit lampy stíny dlouží po podlaze pokoje;
a má duše se z těch stínů ve zdech mého pokoje
neprobere. Marno vše.