Spořilov I.

Proces, který začal měnit tvář i charakter našeho zahradního města, spadá do počátků let šedesátých. Tenkrát se poprvé ozvalo slovo sídliště v souvislosti se zrušením Kina Spořilov.
Proces byl ohlášen osudovým znamením, jak tomu v kronikách bývá. Proto i já si dovoluji takové omen domyslet a vysvětlit, zvláště když bylo plamenné a na dálku viditelné.
Šestého ledna roku 1961 kolem desáté hodiny dopolední vzplála michelská plynárna. Ohnivá fagule šlehala žíznivě z rozžhaveného bubnu k ledově bleděmodrému nebi a my stáli se Strýčkem Jedličkou na vylidněném náměstí, dnes bych řekl, že hloupě, protože to mohlo každou chvilku bouchnout, a dívali jsme se, jak přilétají helikoptéry a shazují do výhně pytle s cementem, jak se bortí střecha plynojemu, jak plyn hoří a hoří, až dohoří. Požár trval až do odpoledních hodin a později jsme se dozvěděli, že v nádrži bylo osmdesát tisíc krychlových metrů plynu, že hasiči měli co dělat, aby rozžhavené pláty ochladili, že děti byly pro jistotu odváděny do lesa, že ti nejopatrnější občané obědvali ten den raději ve sklepě, že plameny dosahovaly až stometrové výše a že druhý plynojem, takzvaný mokrý, nebyl naštěstí vyřazen z provozu, takže jsme mohli už večer topit a svítit.
Katastrofa byla zažehnána - ale omen, aspoň pro kronikáře, bylo vypáleno.
Nedlouho předtím zmizely z povrchu zemského poslední zbytky Dolních Roztyl, mateční půdy Spořilova. Zmizely kůlny, prefabrikáty Orlit, uhlířské a jiné sklady, zůstaly jen baráky, pavilony sloužící jako ubytovny ČSD. Jeden byl upraven pro 1. až 5. ročník národní školy, řediteloval tam pan Čestmír Hruška, jeho žena založila keramický kroužek, pro který instalovali i pec.
Koncem třiašedesátého roku se žáci odtud přestěhovali do nové přístavby ke kamenné škole. Tato přístavba byla zahájena už koncem padesátých let, kdy došlo k reorganizaci školy na devítiletku, ale stavba se prodlužovala a ještě v tom třiašedesátém připomínala staveniště. Nebyl to jediný problém - docházelo k častým personálním změnám a školní nesnáze vyvrcholily, když došlo ke stavbě sídliště v areálu po zbouraných Dolních Roztylech, v závětří bloku činžovních domů, které zde těsně před válkou postavil stavitel Aubrecht Roku 1960 zde byla zahájena dostavba činžovního bloku. Vzniklo tam na dvanácti hektarech 655 bytů pro 2 240 obyvatel, mateřská školka, jesle, sadová úprava. Z důvodů nám neznámých bylo sídliště nazváno Sídlištěm I. Ulice byly pojmenovány po slovenských městech, snad v zájmu upevnění bratrských vztahů, v té době poněkud ochabujících. Přijali jsme to s povděkem.
Činžovní domy bez zahrádek do zahradního města nepatří, je dobře, že Púchovská nebo Zvolenská nesouznějí s Jihovýchodní III. nebo Severní I., stejně jako je správné, že stavební komplex byl nazván sídlištěm. Znepokojovalo nás jen to označení I. Když se řekne I., je jasné, že někde za plentou je rozehráno II. Sídliště II. Důvod jsme se dozvěděli prvního července roku 1960.

Vyňatek z knihy: Adolf Branald: Převleky mého města, Academia 2002 Praha