Ukázky z knihy:

Z NOČNÍ TRAMVAJE vystoupil muž na zastávce pojmenované Rozcestí, a vskutku to je rozcestí dvou silnic, po jedné se dá dojít do Hostivaře, po druhé na Spořilov. Teď před půlnocí tramvaj zatahuje, muž tedy musel vystoupit a dojít na Spořilov pěšky. Ale nijak ho to nemrzí, naopak, přímo uvítal pěší pochod asi tříkilometrový, na jedné straně budovy michelské plynárny, na druhé straně vozovky jen pole a zahrady táhnoucí se až k Hostivaři. Kdyby se dal tím směrem, došel by na hřbitov, kde odpočívá F. X. Šalda, aspoň jednou za rok tam chodíval sesvými dcerami a někdy též se svými žáky.

V prázdné krajině na periferii Prahy se ozývají jen jeho kroky, a ať by se rozhlížel sebevíc, nespatřil by za sebou žádného člověka, žádný stín - ne, nesledují ho - a najednou zakouší pocit uvolnění po napětí posledních tří dnů a vlastně posledních tří měsíců. Kdyby tak mohl jít, pořád jen jít... Pěšky by došel i k mamince, která žije sama v chalupě s deskovou střechou v Podhradí u Jičína, za tři dny by tu cestu vykonal, jak to, že ho nikdy nenapadlo takovou pouť uskutečnit, vždyť tak často toužíval pěšky putovat po krajinách, ano, takový zápis nedávno objevil ve svém zápisníku, ve svém deníku, "pěšky jsem toužíval putovat po krajinách", jako jeho milovaný Karel Hynek Mácha, projít "tu zemi krásnou, zemi milovanou..." Putovat právě v takovéto noci, jako je ta dnešní, a zase se mu výbavuje verš, tentokrát Nerudův - "letní ty noci zářivá..." Ano, blíží se půlnoc, dohasíná 23.srpen, blíží se polounoc (zase Máchovo slovo, Mácha je tak pevně spjat s jeho životem, že v této noci se mu jeho verše přibližují a ožívají v jeho nitru). Nespěchá, jako by se opájel volností, nočními vůněmi, nočním tichem, pohledem na nebe plné hvězd. Nic nenese; když předevčírem z domova odcházel, nesl aktovku plnou rukopisů - tu nechal tam...

Těsně před půlnocí došel k brance svého domku na dolním okraji Spořilova. Potichu prošel předsíní do obytné haly, ale než si sundal letní plátěný kabátek, uslyšel, jak po dřevěných schodech seshora schází bosá jeho žena Anna. Přikročila k němu, objala ho.

"Drahý! Tak ses vrátil?" "Nebyli tady?" "Nebyli," ujistila ho žena, ale muž jí vzápětí sdělil špatnou novinu.

"Dneska dopoledne zatkli Josku." "Víme to, Jana s Pavlem tu odpoledne byli. A tys přišel domů? Nedalo se nic dělat?" "Nedalo, byla to ode mne bláhovost. Vlasta chodila celé tři dny a zase se vracela s nepořízenou. Přes hranice nikdo neprojde." Vlasta, sestra tatínkova přítele lékaře Ladislava Matějky. U ní a u jejího manžela se muž skrýval poslední tři dny, tam nechal své nové, dosud nevydané rukopisy. Tajní tento jeho po slední úkryt neobjevili.

"Zkrátka jsem se vrátil. Dáš mi něco k jídlu?" "Žena začala připravovat půlnoční večeři. Po jídle zůstali sedět naproti sobě u stolu. Muž jídlem pookřál.

"Byla to ode mne bláhovost," opakoval, co prohlásil při návratu, "nakonec bych ani ven nechtěl, všichni tady uvízli. Co bych byl sám? A tady mám vás, tebe, dcery, maminku. Na ni jsem se měl ještě podívat. Pozdě... Pojď, půjdeme nahoru, jdeme spát," vzal ženu za ruku a stoupají po dřevěných schodech.

Všichni jsou tady... všichni jeho přátelé, spolupracovníci, kamarádi spisovatelé, které spojuje katolictví a v mnoha případech i venkovanství. Začali je zatýkat na začátku května 1951 - a nyní na konci srpna přichází na řadu jako poslední právě on - nebo ho bude ještě někdo následovat? Do včerejška, do předvčerejška si ještě mohl myslet, že svému osudu ujde. Včera však přišli pro spisovatele Josefa Knapa, drahého Josku, a odvedli ho přímo z Národního muzea, od jeho psacího stolu v divadelním oddělení.

Teď je řada na mně. Zbývám jenom já, uvědomil si muž.

Brzy ráno se Veronika nadzvedla na lůžku, podívala se na hodinky.

"Táta v noci přišel," oznámila Kláře, která se probouzela na protějším lůžku. "Proboha, vážně? Letím za ním."

Seběhly za ním obě najednou. Táta sedí v křesle pod schody, to je jeho oblíbené místo, na kolenou má otevřenou knihu. Klára poznala obálku Jalovcích strání. Vzpomněla si: jednou prohlásil, že je to jeho nejlepší a nejmilejší kniha. To vzbudilo údiv, tahle povídková knížka byla jedna z prvních, teprve pak přišly romány, které ho proslavily. Teď ale tatínek nečte - dívá se před sebe a na prst si navíjí pramen vlasů - takhle si počíná vždycky, když je sklíčený a nervózní, v posledních měsících je mu už tohle gesto vlastní.

"Holky," trhl sebou, když se postavily vedle něho každá z jedné strany, a on je najednou přivinul k sobě, každou jednou rukou, jak to dělával, když byly malé. Teď už je k sobě dávno nepřitulil, až dnes, ale je to spíš jen náznak. Klára ho pohladila po vlasech krásně černých, jako má i ona - po něm, Veronika ho pohladila po ruce, pak mu ruku obrátila dlaní vzhůru a přejela tou dlaní po své tváři. Zasmála se:

"Ty máš tak upracovanou ruku! Je vidět, žes celé prázdniny dřel u kulaka. To ti taky spočítají."

"Veroniko!" okřikla ji maminka vedle z kuchyně. "Nic jsme nedostali, nic nevíme, proč by si měli pro tátu přijít. Nepřijdou!"

„Už bude půl deváté," podotkla Klára a ujistovala se, ne, dnes už nepřijdou, chodívají přece brzy ráno - ale jak se podívala na hodiny nad pianinem, zachytila koutkem oka na ulici před oknem tři siluety. Nejsou to oni? Ne, ti přece jezdí autem...

Vzápětí se ozvalo dlouhé zazvonění, všichni čtyři se zachvěla Maminka vykročila ke dveřím, otevřela, tam stáli tři mladí muži, vysocí, urostlí, v šedivých oblecích.

"Je doma váš manžel?" vyštěkl na ni jeden.

"Ano, manžel je doma," přisvědčila, muž se obrátil dozadu a zavelel těm dvěma za sebou:

"Jdeme."

Hrnuli se do předsíně, ale matka je zadržela.

"Co si přejete, prosím?" zeptala se a muž na ni koukl nevraživě i posměšně - zdvořilost na něho neplatí.

"Zavolejte ho, hned," řekl rozkazovacím tónem a tlačí se do předsíně, on i jeho kumpáni. Maminka otevřela dveře do haly, její manžel stojí uprostřed pokoje, a když k němu muž přikročil, pronesl zřetelně:

"Já jsem František Křelina."

Je 24. srpna 1951, 8.30 ráno - a od této chvíle je česky spisovatel zatčen a v domě probíhá domovní prohlídka. Tři muži beze slova, systematicky prohledávají celý dům, místnost po místnosti, otec musí být přítomen tam, kde jsou oni, už není svoboďný člověk, je zatčený a pod dohledem, jejich dohledem. Nejdéle se zdrželi v jeho pracovně nahoře, krásném středně velkém pokoji, který dal tatínek k domku přistavět na začátku války, kdy se sem stěhovali. Proti sobě jsou dvě veliká okna, z jednoho se dá dohlédnout až na hradčanské věže Teď otec sedí na židli vedle dveří a pozoruje, jak muži prozkoumávají v jeho psacím stole zásuvku po zásuvce, pročítají každý list i lísteček, dokonce se snaží dešifrovat i slova otištěná na pijáku na psacím stole. Pracují rychle, systematicky, každou zásuvku dají opět do pořádku a zasunou, otec přihlíží klidně na prohlídku byl připraven, věděl, jak probíhala u Václava Prokůpka u Václava Renče, Jana Zahradníčka a dalších přátel zatčených už v květnu a v červnu, a pak před pár dny u Zdeňka Kalisty, jehož dum stojí nedaleko na horním okraji Spořilova.

Otec sedí na židli a mlčky přihlíží, žena a dcery jsou vedle v ložnici ale každou chvilku přijdou do pracovny a tátu, svého milovaného tátu pohladí a zase se ztratí, maminka většinu času stoji vedle svého muže a sleduje prohlídku - a všichni si snad mysli, kéž by to skončilo, ale zároveň si uvědomují že až to skonči, manžela a tátu odvedou a jejich domov osiří - ale domov je už nyní poničený, když do něho mohli vstoupit tři cizí chlapi a celý příbytek prohledat.

Snad po třech hodinách, před polednem, prohlídka skončila.

"Půjdete s námi, rozlučte se s rodinou," zavelel ten hlavní a otec se objal se svou ženou a pak s dcerami, ty mu šeptaly brzy se vrátíš, táto, určitě, matka snad měla v očích slzy ale nerozplakala se, drží se statečně, a táta se loučí dlouhým pohledem a pak odchází a kolem okna se zase mihnou tentokrát čtyři siluety.

Auto nestálo před domem, zaparkovali za rohem aby nevzbuzovali pozornost, a opravdu, zatčení proběhlo tiše a nenápadně a v tom klidu a tichu tkvěla hrůznost obludné akce státní bezpečnosti.

Proboha, tátu zatkli a odvedli a ony ho neuvidí, uvědomily si dcery i matka celou hrůzu tohoto krásného dne na konci srpna 1951. Pravě na dnešní večer si Klára s Veronikou před týdnem koupily vstupenky na koncert do Vrtbovské zahrady.

"Kláro, co uděláme s tím koncertem? Chceš jít?" ptá se Veronika po dlouhém odpoledni, kdy obě buď sedí naprázdno nebo předstírají četbu či nějakou jinou činnost, každá zalezlá v jinem koutku.

"Já nikam nejdu. Stejně bychom to celé probrečely. Dojedu tam a prodám lístky, škoda peněz, a hned se zas vrátím a budeme doma všechny tři. Jenom tři," zlomil se jí hlas, "a třeba nekdo přijde," dodala, ale Veronika zapochybovala.

"Spíš asi nepřijde."

A měla pravdu.Ten den už nepřišel nikdo. Klářin kluk se přihnal až druhý den večer po setmění.

"Co se tady děje?" začal bodře hlaholit už v předsíni. "Tátu sebrali? Máti to včera slyšela, mně to řekla až večer."

"Odvedli ho včera před polednem," sdělila mu Klára vážně.

"To nic, zase ho pustí, copak něco udělal?" zaznívá ze Zdeňkova hlasu falešný názvuk. "Nemám pravdu?"obrátil se k mamince, která vyšla do předsíně.

"Měli byste jít dovnitř, odtud je všechno slyšet ven," napomenula je mírně, ale Zdeněk ji rázně odbyl: "Myslíte, že se bojím? Jenomže mám strašně naspěch, to víte, šprtám," dodal významně, své studium medicíny považuje za nejdůležitější věc na světě, to už všichni v rodině poznali za ten rok, co s ním Klára chodí.

Nešel ani dál, rozloučil se, že prý se co nejdřív objeví, a to bylo všechno, úplně všechno, protože se už ve spořilovském domku nikdy neobjevil.

...

"MAMKA JE TEĎ taková divná. Já o ni mám strach," svěřujeVeronika Kláře a starší dcera přisvědčuje: "Je divná."

I ona vidí, že se maminka sice přemáhá, nechce dát před dcerami najevo svou hroznou sklíčenost, ale ony to nemohou nevidět. Když přijde ze školy, nemluví. Vaří a připravuje večeři, stará se o domácnost a pak do noci vysedává u tatínkova psacího stolu a dělá si přípravy do školy. Zatím ji na škole nechali, nikdo ji prý nevolal k žádnému pohovoru a sama nikomu nic nehlásila. Má sice aprobaci na měšťanskou školu, vždycky bývala odbornou učitelkou, po válce však nastoupila na obecnou a už tam zůstala, a teď ani nebere přídavky na své dvě studující dcery, předtím je bral muž a ona nechce hlásit, že on nepracuje, musela by přiznat, jak to s ním je, do toho se jí nechce, a tak bere svou ubohou mzdu a do noci dělá přípravy, aby byla naprosto vzorná v plnění svých povinností, aby ji pod nějakou záminkou nemohli vyhodit. Těch peněz je doopravdy tak málo, dělá si s tím starosti, Klára ani Veronika ještě nepochopily, že se musí šetřit s každou korunou, obě mají ještě nějaké peníze z prázdnin, něco si vydělaly na brigádách, něco dostaly od maminčiných příbuzných na Kadeřavěl, mají zkrátka ještě každá nějaký peníz a Klára se rozhodla, že si koupí kabát, který na zimu potřebuje.

Veronika nakupuje s velkou zálibou a ráda se dala vytáhnout do obchodu, kabát vybraly, ale ten, který byl po všech stránkách ten pravý, stál víc, než Klára počítala, chyběly jí peníze. Jenže ona už se do teple hnědého flaušového kabátu s páskem a širokými rameny přímo zamilovala a také Veronka ji popichovala:

"Jiný si neber, tenhle ti ohromně sekne."

"Když já na něj nemám, můžeš mi půjčit?"

"Počkej, mrknu se do šrajtofle... sto třicet bych tady pro tebe"

"Tak zkrátka kabát nebude."

"Počkej, nebuď naštvaná, omrknem něco jiného, nebo zapadneme do jiného kšeftu."

"Ne, jiný už nechci. Buď tenhle nebo nic. Napadlo mě...co kdybych si půjčila?"

"Od koho?"

"Věra teď prodává v knihkupectví na Příkopech, třeba by měla, když vydělává."

"Tak to zkusíme," hned se nadchla Veronika, "kabát ti na tu chvilku schovají."

Věru našly za pultem velkého knihkupectví, rozzářila se, když je uviděla, a nezamračila se, ani když jí vylíčily, proč se u ní stavují, naopak ochotně vytáhla peněženku a zdálo se, že jí lahodí, že má peníze a může půjčit.

"To víš, že ti půjčím, Kláro, včera jsem brala, tak mám," bez rozmýšlení vytáhla dvě stovky, Klára s Veronikou uhánějí pro kabát a pak vítězoslavně domů, mají radost z tak dobré koupě, jenže navečer je maminka zpražila.

"Co vás to napadlo, kupovat kabát. Nemáme peníze!"

"Přece jsem si ho koupila za své," ohradila se Klára.

"Ale půjčovat si, dělat dluhy!"

"Mamko, dvě stovky, to je dluh?" zasáhla Veronika.

"A tak si dělejte co chcete," uzavřela maminka najednou debatu a zase šla k psacímu stolu, usedla a otevřela sešity.

Klára s Veronikou se na sebe podívaly. Tohle vůbec není mamin. styl. Dřív se s dcerami všelijak dohadovala, napomínala je a někdy se s nimi i hašteřila, ale vždycky v dobrém, nebývala nevrla a mrzutá.

Všechny tři pak mlčely, až večer maminka promluvila:

"Máme se stěhovat."

"Cože?" zděsily se. "My se máme stěhovat?"

"Tady si to přečtěte," vytáhla ze zásuvky psacího stolu dopis.

"Dopis z byťáku," podivila se Klára a sestry pak luští úřední mluvu, kterou se sděluje Anně Křelinové, že se má i se svými dcerami vystěhovat z rodinného domu číslo popisné 291 v Praze-Spořilově, neboť její manžel se nachází ve vyšetřovací vazbě...

"Kdy to přišlo?"

"Dnes, právě na Mikuláše."

"Hned se odvoláme, táta je pryč tři měsíce, za chvíli ho pustí a my se máme stěhovat," vzplála Veronika.

Za chvíli ho pustí! To nebyla jenom utěšující fráze, Veronika i Klára o tom byly přesvědčeny a zprvu tomu věřila i maminka, ale teď...

"A přitom je půlka baráku moje, je na mě napsaná," podotkla maminka, "jenže to je stejně marná věc."

"Není. Já si to vezmu na starost, zformuluju odvolání a poradíme se, třeba s Honzou, to je budoucí právník."

"Tak to zkus, Klárko, jsi hodná," pronesla maminka laskavě, ale pak dodala: "Víte, ale žádné naděje si nedělám. Vystěhují nás!"

Maminka odešla do koupelny. Veronika za nějakou chvíli poznamenala: "Mamka je v koupelně nějak hrozně dlouho, nezdá se ti? Jdem se podívat..." rozběhly se, otevřely dveře a vidí, že maminka sedí ve starém županu zhroucená na stoličce, v ruce drží hřeben, ale ruka jí bezvládně leží v klíně.

"Mamko, není ti špatně?" přiskočila k ní Veronika.

"Víte, děti, on se táta už nevrátí," promluvila maminka. Obě se na ni málem obořily: "Jak to mluvíš, ještě ho ani nesoudili. A jestli ho odsoudí, stejně se brzy vrátí, až to praskne."

Maminka zavrtěla hlavou.

"Proč by nás chtěli vystěhovat? Vědí, že se nevrátí. Odsoudí ho..."

Nevyslovila, čeho se bojí a děsí - na začátku padesátých let byly vynášeny nejtěžší, absolutní tresty. Tresty smrti...

"Nikam nás nebudou stěhovat," rozhorlila se Veronika, "podáme si odvolání, je to náš barák. Neboj se, mamko."

Veronika studuje druhým rokem medicínu, zapsali ji, zatím tedy studuje. Už odmalička opatrovala a léčila kočičky na Kadeřavci, vždycky měla soucit se zvířaty i lidmi, i nyní má pro maminku porozumění, umí ji podepřít a neostýchá se dát své city najevo. Přitom je energická, bystrá, výborná studentka a jejím údělem bude vždy dělat dobro svým bližním.

"Pojď, mamko, půjdeš si lehnout, ty sešity už nech plavat."

Jedna i druhá vyloženě zahlížejí na maminčino večerní vysedávání nad přípravami do školy, na opravování sešitů; maminka nad nimi sedí a myslí asi na docela jiné věci, přemílá v hlavě starosti a úzkosti.

Dnes k úzkostem o osud manžela, o studium obou dcer přibyla ta nejzákladnější starost - kde budou bydlet, kde bude jejich nový domov.

Přátelé radili, psalo se odvolání, ale nic nepomáhalo, obratem přišlo zamítnutí. Matka zkusila štěstí i na Svazu spisovatelů došla tam s Veronikou. Přijal je jenom úředník, slíbil, že jejich záležitost prozkoumají, ale výsledek nebyl žádný. Na pomoc přispěchal strýček Láda. Ten nikdy nedal svou starost najevo, bručel a huboval, že Franta žádný barák neměl kupovat, je s tim jenom starost, ale přitom jednal. Zjistil, že na byťáku je nějaký Bálek, který pochází z Jičínska, z rodného kraje Křelinů, proto by prý mohl pro rodinu Františka Křeliny něco udělat. A Láda projevil tolik energie, že vyjednal: obě dcery tehdy a tehdy za tím Bálkem dojdou.

"A musíte brečet, holky, rozumíte! Je to dobrý chlap, dá se obměkčit."

Maminka se na Ládovu akci dívá skepticky, ale děvčata se dala získat. Ve středu po obědě se mají za Bálkem vypravit. Slíbily, že na něho vyrukují se slzami, obě to berou jako legraci, dokonce se trumfují, která bude víc brečet, víc a usedavěji. Ve středu dopoledne sedí Klára doma, rozložila si skripta, ale učeni jí nejde a kupodivu se jí chce brečet už teď. Chvíli se přemáhá a pak se rozpláče usedavě, křečovitě, a protože je v celém domě sama, nemusí zadržovat hlasité vzlyky ani křik - ano, začala křičet, všechno napětí, úzkost, strach nahromaděné v duši chce najednou vykřičet - proč musíme odejít, proč nás vyhánějí, zavřeli tátu a teď nás připraví o domov - Pane Bože, proč právě nás... Bloudí uslzenýma očima po stěnách, zastaví se pohledem na kříži pověšeném nad pianinem - Pane Bože, pomoz, neopouštěj nás, volá nahlas a dál prohlíží obrazy, které táta jako mladý spisovatel kupoval nebo dostával od kamarádu malířů, vždycky se pyšnil modrým zátiším Václava Špály, malým akvarelem Jiřího Trnky, pařížským motivem Ferdiše Duši... Záchvat pláče a zoufalství přechází, Klára se uklidňuje, ale najednou si s úděsem uvědomí - vždyť já se už loučím s domovem! Co mě to napadá, ještě není nic rozhodnuto.

Pak se vypraví do centra Prahy, kde se má sejít s Veronikou, která ráno odešla na přednášky, rozhodně by je nevynechala kvůli nějakému Bálkovi. Klára na ni chvíli čeká a pak tedy jdou na úřad, dlouho čekají, než je Bálek přijme, ale není to žádný dobrák od kosti, jak se ho snažil vylíčit Láda, tváří se chladně a nepřístupně. Veronika a Klára před ním stojí a najednou je ani nenapadne, aby si snad začaly utírat slzy a předstíraly pláč. Stojí tváří v tvář moci - nelítostné, nelidské, neosobní - ale stojí před ní hrdě, nezkroušeně.

"V domě, který nyní obýváte, bude bydlet doktor Kočí, který pracuje v soudnictví."

"Otec nebyl ještě souzen. Mimoto dům patří oběma rodičům, polovina otci, polovina matce," odříkává Klára, ale Bálek ji neposlouchá, jen poklepe na papír před sebou.

"Přípis o vystěhování byl vaší matce doručen."

Otočily se a odcházejí. Před úřadem přechází Láda, hodný, bručavý a starostlivý strýček. Hned k nim přiběhl.

"Tak co, holky? Udělá něco?"

"Kdepak, Ládo, není s ním řeč. Vystěhují nás. Víte, Ládo, my jsme nebrečely. Takový... takový gauner, a před ním máme brečet?" rozhorlila se Veronika.

"A stejně by to nepomohlo. Do našeho domku se nastěhuje," pronesla Klára hlubokým hlasem napodobujíc Bálka, "doktor Kočí, který pracuje v soudnictví."

Láda se zastavil. "To vám řekl?"

"Přesně tak."

"Kočí... Máme v Jičíně příbuzné, je to jen vzdálená přízeň, ani je neznám, ale ti měli dcery a syna a ten syn snad je právník... jestli je to on... že on se o Frantovi dozvěděl a ten domek si vyhlídl..." vede Láda samomluvu, Kláry a Veroniky si nevšímá, ohromilo ho, že v téhle záležitosti hraje roli vzdálená přízeň z Jičínska. "Holomek! Dobře, že jste nebrečely, nic by to nepomohlo. Ale Bálek je dobrej, že vám to prozradil. V jádru to není špatnej chlap, ale co může dělat! No, půjdu se podívat na ten byt, co vám dávají. Vyřiďte Aninče, že rozhoďně tam s ní půjdu."

"Jste hodný, Ládo," řekla Veronika a možná, že měla chuť pohladit toho strýčka, který naoko bručel, ale udělal, co mohl. Na byt se šla podívat maminka, Veronika a Láda. Klára měla přednášky, ale už se vrátila domů, a když navečer maminka s Veronikou přišly, vyběhla jim naproti.

"Tak co, jak to tam vypadá?"

"Hrozně," odpověděla maminka. "Tmavý, zničený, špinavý, rozdělený."

"Cože, rozdělený?"

"Ano, je to rozdělený byt, v druhé polovině bude další nájemník."

"A kde to vůbec je, ta Černá ulice?" "Vedle Spálenky. Táta tam chodíval k Vilímkovům do tiskárny. Zrovna proti tiskárně jsou okna toho bytu - toho našeho," řekla s trpkostí maminka.

"A vážně je to tam tak hrozný?"

"Děsný. Ale dá se to umýt a vymalovat a něco se s tím udělá," prohlásila Veronika. "A víš, co říkal Láda? Že by to mohlo být ještě horší."

Klára se rozesmála a Veronika s ní, obě najednou chytla smávka, tak tomu říkaly, když se musely a musely chechtat a nemohly se udržet. To se dalo čekat! Láda by se spokojil se vším, tak byl zaujatý proti každému přepychu, proti parádě, proti fintění, proti lenošení, proti všem nectnostem, jeho skromnost byla až provokující.

"Tak ať se tam nastěhuje sám," prohodila Klára, ale nevyznělo to zle.

"Kdyby bylo na něm, možná by to udělal," nepřímo ho pochválila maminka. "Prý nám pomůže vymalovat. S domkem se rozloučíme. Co tomu řekne táta! Nebude ani vědět, kde jsme, kdyby se najednou vrátil, nenajde nás."

"Ale najde, určitě nás najde, maminko. A Kočí ať se naším domkem udáví."

"Domek. Maminka věděla, že vystěhování jejího manžela zničí, protože jeho rodina bude trpět a mimoto on měl domek rád.

Je to vlastně docela malá vilka, dole obytná hala, kuchyň, předsíň, nahoře dva pokoje a miniaturní pokojíček, spíš komůrka. Tatínek ten domek koupil v devětatřicátém, když byl z Českého Dubu zabraného Němci i s rodinou vyhnán. Rok prožili na Kadeřavci u Turnova u matčina bratra Ládi a jeho ženy Růženky, kteří jim rádi poskytli přístřeší. Po roce se manželé odhodlali přesídlit do Prahy. Tatínkovi se podařilo koupit domek na Spořilově. Koupil ho od dobrých lidí, kteří ho neošidili, tehdy už ceny začaly letět nahoru, ale oni ji nevyšroubovali, na domku byla hypotéka a nebyl tedy tak drahý, takže ho otec mohl zaplatit a ještě dal přistavět nahoře pokoj a v přízemí předsíň a nad zahradou krásný oválný balkónek. Pravda je, že se domek nedal vytopit, topilo se jenom dole v pravých amerických kamnech se slídovými okénky, kamna to byla na pohled pěkná, ale muselo se v nich topit koksem a ten se za války nesehnal, takže se taktak vyhřála jen hala, nahoře se jen spalo v promrzlých ložnicích, tatínkova pracovna se dvěma velikými okny byla v zimě jak ledová sluj, celá rodina obývala tedy jen halu a táta se svou prací sedával na dřevených schodech vedoucích nahoru a tam na koleně psal. On psal vždycky a kdekoliv, i on je skromný a se vším se spokojí jako jeho bratr Láda.

A ještě pro jednu věc tady bydlel rád: Na Spořilově bydlela celá kolonie spisovatelů, však také jeho největší a nejvěrnější přítel Josef Knap mu domek pomohl sehnat. Tak tedy Knapovi Kalistovi, A.C. Nor, Adolf Branald, Jan Týml popraveny nacisty, Sonja Špálová, velká přítelkyně Křelinovy rodiny i dalších spisovatelských domácností.

Zpráva o chystaném vystěhování Křelinových se Spořilovem rychle roznesla, tohle vzbudilo pobouření, lidé na malých nepříliš pohodlných domcích lpěli, šetřili na ně, spláceli je. V neděli před kostelem po mši jedna ze spořilovských starousedlic se postavila proti mamince.

"Paní Křelinová, vy se nesmíte dát vystěhovat. Na to nemají právo, vy jste spolumajitelka."

"Ale co mám dělat?"

"Já bych si lehla na práh a nepustila je dovnitř. Nikoho. "

Maminka jen stiskla rty. "Aby zavřeli ještě i mě? Mam přece děti."

Veroniku i Kláru takové řeči pobuřují: "Půjdeme se tam s Klárou ještě jednou podívat. Vymyslíme, co s tím udělat, aby se tam dalo bydlet. Však se sem zas brzy vrátíme," mávla Veronaka rukou, tím všechny řeči a sousedské rady odbyla, a příští den navečer se s Klárou vydaly do Černé ulice, o niž snad nikdy dřív neslyšely.

Před domem v Černé se Klára zastavila.

"Ty Veroniko, drž mě, on je to docela slavný dům, tady žila Eliška Krásnohorská," ukazovala na pamětní desku, Veronika si ji rovněž prohlíží, diví se, že si toho s maminkou při první návštěvě ani nepovšimly.

"Vidíš to mi docela lahodí, že bych bydlela v dome s Eliškou Krásnohorskou, a to jsem navíc chodila do gymnázia Krásnohorská. Ta literatura nás prostě nemůže opustit, uvažovala Klára a obě se ženou nahoru po tmavém schodišti, klíčem svěřeným od byťáku odemykají a vstupují do tmavé dlouhé předsíně.

Všechno je tady tmavé, staré, zašlé, bezděky si vybavují spojřilovský domek, který není nijak přepychový, ale zato je plný světla a barev, to maminka zařídila veselé bydlení. Jak se ji podaří zařídit tenhle byt?

Z temné předsíně vstupují do dvou pokojů, v pokojích teď na podzim odpoledne není téměř vidět, Černá ulice je úzká a hned proti oknům v prvním patře se tyčí vysoká budova, kde bývalo Vilímkovo nakladatelství, teď je tam státní instituce knižního velkoobchodu, to všechno už Veronika zjistila při první návštěvě. Teď zkoumá byt Klára.

"Víš, já jsem si to představovala ještě horší. Kamna například jsou tady jak na zámku, no koukni na ně," pohladila zelené kachle. Kachlová kamna se tyčí málem ke stropu, je to jediné, co tady zbylo, jinak jsou po pokojích poházeny všelijaké krámy.

Najednou, jak se rozhlížejí po prázdných pokojích, uslyšely docela jasně od dveří zvuk. Někdo odemyká!

"Slyšíš? Já mám strach," zašeptala Klára.

"Neboj, to si někdo spletl dveře," utěšuje ji Veronika, ale přitom je bledá, i ona se bojí v cizím, tmavém, prázdném bytě, kdoví, kdo ho tajně obývá, podle všeho je prázdný už delší dobu, že je tak sešlý. Přiskočily ke dveřím pokoje, vykročily do předsíně, nebudou se přece schovávat, tady by se stejně nikam neschovaly. A jsou dvě, jsou spolu, Veronika a Klára, jako tolikrát budou spolu při sobě stát!

Dveře do bytu jsou dvojité, mezi nimi je malý prostor, nejdříve se zavřou ty vnější, pak se pomalu otvírají vnitřní, dovnitř vstupuje žena, vysoká, se zlatými vlasy, za ní starší paní.

Klára vyběhla do předsíně. "Paní Eliško!"

"Klárko!"

Obě na sebe zírají, ani jedna ani druhá nemohou pochopit, jak je možné, že se scházejí v úplně cizím neznámém bytě, hledí na sebe, až Veronika se první ozvala, první pochopila:

"Paní Eliško, vám taky dali klíče?"

"Ano, já tady mám bydlet," pronesla mladá žena s hořkostí.

"Tady? Tady máte bydlet?" užasly obě, Klára i Veronika.

"V druhé polovině bytu, z chodby je ještě jeden vchod do dvou malých úzkých pokojíků, ale kuchyň, koupelna a záchod jsou společné. Vůbec jsem netušila, že druhou půlku přidělili vám."

"Zkrátka chtějí mít rodiny zavřených pěkně pohromadě pod dohledem," usoudila Veronika.

"Prosím vás, copak by dcera s malým dítětem mohla obývat tyhle dvě díry," obořila se na dívky starší žena, "pojďte se tam podívat."

Vyšly na chodbu a druhými dveřmi vešly do dvou tmavých úzkých pokojíků.

"Pro každou kapku vody by musela s konví přes chodbu, Jakby tady vařila, copak je vůbec možné strčit sem ženu s malým dítětem? My sem dceru nepustíme, vezmeme ji k nám domů, postaráme se o ni i o malou."

Nechce se mi z Prahy, ale co mám dělat, obrátila mladá žena na obě dívky uslzené oči.

Eliška žena básníka Josefa Kostohryze, který byl zatčen už v květnu jako jeden z prvních křesťansky orientovaných umělců Soužití v rozděleném bytě s touto mírnou krásnou plavovlasou mladou ženou by bylo snesitelné, ale pro ni strašně těžké, to dívky chápou. Ty dva malé pokojíky jsou ještě temnější než jejich pokoje, tady je tma i za bílého dne. Rozloučily se, Eliška se dívá tak smutně, dívkám se zdá, že by se snad i s tím hrozným bydlením smířila, ale matka rozhoduje za ní... ale ne, s malým dítětem by to opravdu nešlo...

"My nejsme malé, my tady musíme vydržet," rozhodla Veronika.

Maminka si na práh svého domku nelehla, dcery se na byťáku nerozplakaly, odvolání bylo zamítnuto. Z byťáku opět přišel úřední přípis, že dům čp. 291 v Praze-Spořilově musí byt vyklizen a v určený den bude přistaven stěhovací vůz, který věci odveze do úředně přiděleného bytu v Černé ulici č. 15 na Novém Městě pražském. A tak tedy 6. ledna 1952, na Tři krále se v úzké spořilovské uličce opravdu objevilo stěhovací auto. Matka pořád nevěřila, že se to stane, pořád jí bylo nepochopitelné, že se má vystěhovat z vlastního domku už nyní, kdy termín soudu není ještě ani v dohledu, nemají ani žádnou zprávu, kdy by mohlo k přelíčení dojít - ale přesto v sobe našla sílu a poslední týden po večerech a pak v sobotu odpoledne a v neděli ona i dcery balily a balily.

...


KNIHU autorka označila za memoárový román. V knize vystupují skutečné osoby pod skutečnými jmény. Jedinou výjimku tvoří dcery spisovatele Křeliny a jejich partneři a později manželé: Klára, Veronika, Petr a Bořek, a také dítě Barborka, které se objevuje na konci. Pro úplnost uveďme, že Klára je sama autorka, Hana Pražáková, Petr její muž Richard, Veronika je Libuše Kropáčková, Bořek její muž Jiří a dítě Barborka je Markéta Hejkalova, redaktorka a vydavatelka této knihy. František Křelina žil se svou ženou Aničkou v bytě v Černé ulici až do roku 1969. V roce 1967 byl spolu s několika dalšími odsouzenými z procesu "zelené internacionály" rehabilitován a získal zpátky domek na Spořilově.

Tam se přestěhovala z Vinohrad dcera "Veronika" s manželem a František Křelina se ženou Aničkou se přestěhovali do nedaleké Ostrovní ulice, nedaleko kavárny Slavie, Národního divadla, poetické vinárny Violy, nakladatelství Československý spisovatel, Mladá fronta a dalších kulturních institucí, které se Františku Křelinovi na konci šedesátých let znovu nakrátko otevřely. V bytě v Ostrovní ulici František Křelina zemřel 25. října 1976. Jeho žena Anička se přestěhovala za světlem a sluníčkem na sídliště Jižní Město a odtud v roce 1989 k dceři "Veronice" do spořilovského domku, kde žila až do své smrti v lednu 2001. Dcera "Klára", autorka, se v roce 1962 přestěhovala s rodinou do Brna. Tam žila až do své smrti v prosinci 2010, s výjimkou let 1994 - 1998, kdy byla se svým manželem, velvyslancem České republiky Richardem Pražákem v Maďarsku.

Prof. PhDr. Richard Pražák, DrSc (*1931) zemřel v Brně 12. 9. 2010.