Spořilov


Adolf Branald: Převleky mého města



Obálka knihy
Branaldova kniha (Academia, Praha 2002) na 320 stranách popisuje vznik, první krůčky i současnost Spořilova. Má sedm kapitol:
  • První republika
  • Protektorát
  • Osvobození
  • Léta padesátá
  • Léta šedesátá
  • Normalizace
  • Konec století
Kniha velmi podrobně popisuje růst Spořilova a především osudy spořilovských spoluobčanů od vzniku Spořilova až do konce 20. století.
Kniha má v rejstříku na 700 jmen osob, které nějakým způsobem stály u historie Spořilova. K takovým osobnostem nepochybně patří i sám spisovatel Adolf Branald, který na Spořilově žil od dětství a dnes patří k jeho nejstarším obyvatelům.
Je proto nejpovolanějším vypravěčem, který popisuje své vlastní vnímání spořilovského dění. Jeho "Převleky" nejsou strohou vědeckou prací, ale čtivou knihou nejen pro zdejší obyvatele, ale i pro všechny, koho zajímá život Prahy ve 20. století.



Níže uvádíme ukázku z knihy, týkající se proměn Spořilova po převratě v roce 1989:

Některé vede k přestrojování nutnost, jiné zpupnost, dokonce podnikatelská. To se pak domek podle Ebenezera Howarda změní v mafiánskou pevnost s dva metry vysokou zdí z prefabrikovaných kvádrů, vroubenou nahoře železnými hroty, s okovanou bránou a s točitým skleněným schodištěm pro milionářské prince. Snaha oslnit, odlišit se a naplnit své sny je bezbřehá a vede od rakouských alpských chaloupek přes rádoby přepychovou kasbu, neokubismus, postmodernu, dvě slepené tudorovské kaple v Severozápadní IV až k růžovému domku pro madam Pompadour, s rabátkem a maceškami na chodníku. Fasády už dávno nejsou jednobarevné, dost uniformity, když fasáda, tak zelená, bleděmodrá, fialová, okrová, hnědá, abych co nejrázněji vystoupil z řady a upozornil kolemjdoucí, že tady bydlím já. Zastavěný prostor roste na úkor zahrádek už nejen z důvodů generačních, ale společenských. Příkazem doby je reprezentace, stylem doby podnikatelské baroko. Když nic jiného - alespoň zlatou kliku.
A proč ne?
Každý si přece může ve svém a na svém dělat co chce. Pokud neubližuje. Ovšem ublížit se dá i narušením dlouholeté tradice a vytržením spoluobčanů z jejich životního kontextu. Ohleduplnost tohoto druhu, ač podle zákona patří stále k občanským povinnostem, je v době permanentního zviditelňování výjimkou. v městečku, kde žije tolik důchodců a vdov nemajících na přestrojování, lze na sebe upozornit i nechtěně - zato pochopitelně. Domek bezmocně chátrá. v nejhorším případě majitel zmizel kdysi za kopečky a nezanechal dědice, nebo zanechal čtyři dědice a ti se nemohou dohodnout. A domek chátrá a chátrá. Ze zrezivělých kastlíků čouhají promoklé tiskoviny, omítka padá, do střechy prší, komín spadl, zahrada se proměnila v džungli, dveře jsou zbytečně zamčené, rozbitým oknem ze zahrady tam už dávno vlezli bezdomovci. Je nám těch bezprizorných domků líto, bydleli zde přece sousedé, známe ještě jejich tváře, někteří zůstali v koncentráku - a po nich potopa, nic, zánik a vztek, proč tu černou skvrnu nikdo neodstraní. Jezdí sem sice zájemci, mlsně veterána obcházejí, poptávají se po adrese, ale nikdo nic neví, snad ani úřad - jinak by s tím přece něco udělal.
Občas se stane zázrak. Bezprizorný domek někdo koupí, někdo prachatý a nekompromisní, domek zbourá a postaví nový, jiný, bezohledný. Kdoví co se tam bude dít. Dům vetřelec se tváří nevinně, „já nic - já muzikant", k černým skvrnám přibývají bílé. Stejně vzácná jako domek, který od svého zrodu zůstal nedotčen, nepřestrojen, je známá tvář. Známých ubývá, neznámých přibývá. Anonymita přispívá k odcizení, pocit sounáležitosti mizí.
Naštěstí se neodstrojujeme a nepřestrojujeme jenom my a naše domky. Stejný proces probíhá v celém prostoru, v němž nám je přisouzeno žít, a tak nám to přestrojování ani tak nepřijde. Přestrojují se celé ulice, sady, škola, poliklinika, kostel, sokolovna, podzemí i nadzemí. I když se neznáme jménem a každý má své starosti, problémy máme společné. Rozkopané ulice, ořechů se letos urodilo málo, nová telefonní čísla, seznam kontejnerů v Tučňáku, šibřinky budou, půlnoční nebude, na Hlavní koupila domek Dagmar Pecková, v Jihozápadní dvě vykradli přes víkend tři domky. Zaplaťpánbůh za ty starosti. Inspirují k sdružování.





[Na začátek stránky]