Spořilov

Osobní vzpomínky a svědectví



Procházka zmizelým Spořilovem
Podle vyprávění pamětníků zapsala v roce 1971 tehdy třináctiletá D.Vernerová

Přijíždíme ke Spořilovu tramvají č. 19 a po vystoupení se dáme vpravo v místech, kde stávala ohrada povozníka pana Kuchaře, který měl dva páry krásných těžkých koní. Před ní denně vyhrával válečný invalida pan Mareš na flašinet. Odtud vedla vozová cesta okolo hřiště na kopanou ke zvoničce se dvěma krásnými lípami a hostincem se zahradou plnou starých kaštanů - představuji si jak nádherně kvetly - teď je právě jejich čas. Ale nepokvetou; zmizely stejně jako pan Mareš a jeho flašinet, pan Kuchař a jeho koně, jako hřiště i jako zvonička. Místo toho všeho zde teď stojí činžáky, parkoviště a garáže, místo koní auta a flašinet nahradila tranzistorová radia.
Při další cestě vzpomeneme na obecní dvůr, před jehož zdmi byla pole a zahrádky, jimiž tekl malý potůček - dnes jsou zde činžáky, potrvinářská samoobsluha a dětská školka.
Dáme se spořilovským náměstím vzhůru; na prostranství před moderním kostelem stojí šest krásných lip, kterým je letost přesně 33 let. Zasadili je občané v roce 1938 při odhalení pomníku na paměť výročí vítězné bitvy, svedené v I. světové válce u Zborova. Pomník dlouho nevydržel; když obsadili republiku Němci, ihned ho zničili, jen lípy zůstaly. Na prostranství v parcích okolo kostela všude tábořili Rusové, když 9. května 1945, v den porážky hitlerovského Německa a ukončení II. světové války osvobodili Prahu za velkého jásotu upřímné radosti se bratřili se Spořilováky. Pomník už nebyl obnoven, dnes jsou zde hroby spořilovských občanů, padlých v květnu 1945 při místních bojích s Němci. Je mezi nimi i hrob dědečka mého kamaráda Fandy.
Širokou ulicí se stromořadím hlohů zvanou Hlavní třída se dostaneme na okraj Spořilova, kam jsem chodívala k zahradníkům pro čerstvou zeleninu; pamatuji si, že jsem si jednou při cestě utrhla na poli sladkou mladou kukuřici. Dnes už tu nejsou ani zahrady ani pole, ale garáže pro auta a autobusy a veliká stavba vozovny pro budoucí podzemní dráhu; zde také pracuje moje maminka.
Naše procházka nás vede dál do míst, kde jsme dříve v zimě sáňkovali, ale kde je dnes stavba dálnice. Na jednom místě je ještě zbytek zákopu, který si vykopali Rusové, když v roce 1968 přijeli do Prahy. Na poli za dálnicí měli veliká děla, namířená na Hradčany.
Jdeme podle rozestavěné dálnice a po levé straně vidíme na kopci veliký dům - Geofysikální ústav. Dříve zde bylo sokolské letní cvičiště s atletickou dráhou a tenisovými dvorci.
Sestupujeme podle školy cestou, kde bývala strž s potůčkem, švestkovou alejí a stromořadím jistě stoletých hrušní v polích; pro mně je to dost těžko uvěřitelné, poněvadž vidím polikliniku a řady mnohapatrových činžáků.
Vycházku končíme tam, odkud jsme vyšli.



 


[Na začátek stránky]