Průvodce Praha: Spořilov

Miloslav Nohejl: Holýma rukama



Prof. Albertu Pražákovi
Z odporu ke lži, která k nám tolik let mluvila z každé vytištěné řádky o událostech kolem nás, vznikly tyto prózy, místy snad vypadající jako sestrojené příběhy, obírající se však zásadně a někdy i nevýhodně jen a jen pravdou směňovanou s nevýslovnou osobní rozkoší v co nejvěrnější drobnokresby nahé nezdobené skutečnosti.

KLAMNÁ TVÁŘ

Blížil se konec války. Operační území německé armády se rychle zmenšovalo a Čechy se stávaly jeho jádrem. Naslouchali jsme výzvám k povstání a dorozumívali jsme se pod krunýřem nesvobody. K našim uším přicházela bezprostřední určení času. Dny kolem prvního května. Čekali jsme na povel. S holýma rukama.

Načínali jsme ten týden napjati a bdělí. Už celý duben se mne žena ptala: "Kdy?" Jednou jsem jí odpověděl: "Nejpozději až rozkvetou kaštany." Ale bylo zas pondělí jako tolik jiných, aspoň se tak obyčejně uvedlo. Než se však přiblížilo poledne, stalo se něco historického: v pražských tramvajích začali odmítat německé peníze. Tak. Pro vášnivce, číhajícího na nejslabší hnutí umrtvené svobody, byla konečně zde první vytoužená chvíle. Třicátý duben je vroucí, citové udání doby, o které se v malém už stalo všechno to bezdeše, zoufale, vytrvale a zarytě očekávané. Je důvěrné, zasvěcené označení dne konečně dosaženého. Spatřili jsme ještě jednou sami Sebe, jak odhodlaně sedíme se svou vírou v hloubce času, majíce před sebou tušená i odmítaná léta a léta vzdálenosti k tomuto dni. Nuže, byl tu, dostavil se. jak byl důvěřivě očekáván, a jmenoval se třicátý duben roku pětačtyřicátého. Promiňte mi vzrušení, které mě znova uchopuje do svých slastiplných prstů, když vzpomínám okolností, za nichž jsme se začali vyvlékat z pout, šest let pevně obepínajících naše zápěstí. Jen kdo vášnivě miloval a vášnivě nenáviděl přicházel si i v nejpustějších dobách na své. A teď, kdo se uměl přissát už zde. Už zde u německých vojáků, podřizujících se najednou vzrušujícímu hlášení českého průvodčího, zahazujících své feniky a marky a dokonce někde i poslušně vystupujících z vozu, když neměli čím jiným zaplatit. Viděli jsme to vlastníma očima, ale: Je to pravda? Neuvěřitelné, přistihovali jsme se my z věřících nejpevnějších. Tolik let jsme vysilované čekali, že jsme teď ani uvěřit nemohli, až se z toho objevil zákalek hanbení na našem čistém, jasném vzruchu. Neuvěřitelné, prociťovali jsme poctivě a nezakrývané, a svírali jsme na plošinách kola brzd, abychom neslzeli. A tehdy jsem začal po prvé s neznámým člověkem hlasitý hovor před svědky o tom, že už jsou hotovi, který jsme, pořád plni úžasu, zakončili spravedlivým povážením, co by se bylo s námi asi stalo ještě před týdnem. A večer se už lidé zbavovali houfně cizích, nám vnucených německých peněz. Posílali si je poštou v očekávání, že jim budou vyplaceny v korunách. Nemohl jsem se nejít podívat na to divadlo. A když jsem se sytil touto další, už nebojácnou a překvapující veřejností pravdy, že je konec, spatřil jsem, jak se přišel podívat ještě někdo. Statný pán z Gestapa v pěkné, dosud jako nové uniformě, na šišaté holé lebce čepici s tím mocně ohrnutým nosem. Krotce postával za lidmi splašeně si odpočítávajícími hromádky těch jejich peněz, přecházel a zase se zastavoval, dívaje se na to hemžení s nepohnutou tváří, s násilně zdrželivým pohledem, a já marně čekal, kdy zprudka postoupí vpřed a zařve, kdy nařídí zavřít všechny východy a začne zatýkat. A zas nikdy nezapoměrní, jak jsem chodil krok za krokem za ním, jak jsem nenápadně s ním postával a s ním se díval, jeho očima, a jak nevýslovně rozkošně mi bylo. Sladká opilost omámila mé smysly. Cítil jsem se slab s blaženou lehkostí v údech, opojen náhlými doušky slasti uležené na dně nekonečného čekání. Měl toho svého asi také brzy dost, šel zas, a já za ním na ulici a těsně za ním po ulici a dál a pořád. Nemohl jsem se odtrhnout od zdroje tak slastného blaha. Pak jsem se zastavil a vzpamatovával. Zde se končí mé zážitky z prvního našeho rozběhu na nový osmadvacátý říjen, jak se zdálo přes jiná očekávání a přípravy. K rozběhu druhému došlo po napjatých čtyřech dnech až v pátek k večeru, a hned zase vznikal vnější dojem, že prožijeme jen obdobu slavného národního svátku. Dějepiscům bude nabídnuta bohatší látka, mně je drahá vzpomínka na kožišníka v Korunní třídě, kterého jsem jako prvního spatřil přelepovat německý nápis na uliční firmičce. Počáteční dojem byl zase tak zmatený. Div jsme se ho neptali, co to dělá. Byli jsme tím jako otupeni. Kdosi se tázal, zda snad něco hlásilo rádio. A náhle jsem prozřel a ucítil jsem se v nové svobodě. A bylo mi v ní hned jako doma, ač trochu i jako ve snu, jako doma, ale dosud jakoby ne ve skutečnosti, vysoké domy tvořily k tomu vhodně snovou kulisu. Na to zvlášť nezapomenu do smrti. Lidé drazí, nejsilnější dojmy už máme za sebou, co tu ještě chceme? Potom mi byl v tom večeru ukázán krásný řezník v Štěpánské. Přelepování nápisů se dalo ve značném napětí, které bylo cítit ze vzduchu, a ten muž, tak ho vidím, nemluvil, ač se někdo v krámu snažil na něho hovořit, nemluvil, to na něm bylo nejkrásnější, a s nožem v ruce klidně šel, žebřík přistavil a začal seškrabovat, seškrabovat se skla. Kolem míjelidva němečtí vojáci, a nezastavujíce se, pitomě se po něm ohlíželi. Vlastně jen jeden, druhý to nějak raději ani nebral na vědomí. Devatenáctka nás potom vezla na Spořilov s označením směru také už zjednodušeným. A nadešlo ráno pátého května. Dne, ze všech tedy nejslavnějšího. Ale úkazy toho nebyly hned příliš zřetelné, nenapovídávaly, co v poledne přijde. Před Mezibranskou bylo jenom ohlašováno na stanici, že vozy projíždějí Václavským náměstím a Příkopy bez zastavení. Vyskočil jsem v zatáčce u Koruny a zvědavě jsem kráčel polopustým náměstím vzhůru. Pošta bývá zajímavým bodem území měnícího pána, zahnul jsem do Jindřišské. V předsíňkách obou vchodů stálo po dvou vojácích a jeden z nich mne vzrušil rozkročeným postojem s puškou v obou rukou, jen zdvihnout a střelit. Byl nejpřesnější příznak a nápověď, ale chodci se po něm většinou dívali s nevěřivou posměšností. Myslili, i já už chvílemi s nimi, že se válka opět sveze do míru jako v osmnáctém roce. Přelepených nápisů sice přibývalo, ale pořád nebylo lze se stát ani pouhým svědkem něčeho nového. Ještě v jedenáct hodin na schůzce s přítelem u Kinského zahrady rozebírali jsme českou povahu, hledali v ní možné pokračování rozvíjejících se událostí a skutečný příchod očekávaných věcí stál od nás stále zakryt neodhadnutemým zbytkem času. Nasedl jsem do tramvaje a znova projel dál klidnou Prahou až k Masarykovu nádraží a u Bulhara jsem jen tak nazdařbůh vystoupil. Směr odtud nemohl být jiný než k nádraží Wilsonovu. Z oken ředitelství drah se dívaly dolů skupiny zaměstnanců, ač se na ulici nic nedělo. Napadlo mne, že asi vědí o něco víc než my tady na chodnících. Wilsonovo nádraží mě ničím nezaujalo, šel jsem dál zamyšlen po chodníku na sadové straně třídy, když mne nenadále někdo odkazoval na chodník k německému divadlu. Překvapeně jsem vzhlédl k plné, skoro bodře pořadatelský zdvořilé tváři zeleného šucpolicisty a neochotně, s ironickou ohradivostí, jsem přecházel. Už nevzpomenu, čím se stalo, že jsem si v těch místech včas sám neuvědomil, k čemu se tady blížím. Přijížděla tramvaj a zrovna zde jí vyskočila kladka z vedení. Jiný Němec v uniformě pobádal rukou řidiče k další jízdě, ten ukazoval nad sebe na kladku a teď jsem si konečně všiml strojních pušek rozestavených v sadech před Gestapem. Závada musila být napravena přes zřejmou nedovolenost jakéhokoli zastavování v těchto místech, přes nepřípustnost něčeho takového tady dnes, což však všechno před silnější nutností jaksi občansky a uklidňujícně kapitulovalo. Tato drobná příhoda mě znova vrátila k podceňování příznaků, neklamně již ukazujících na blízký výbuch. Chybělo několik málo minut do poledne. V úmyslu, jít odtud dolů po Václavském náměstí, zabraňoval mi stojící hustý kordon vojska. Bral jsem se tedy dál volným směrem, Čelakovského sady vzhůru. A stále nic. Byl jsem zmaten. Léta jsem tvrdil, že nepůjdou po dobrém. Věděl jsem o přípravách na jejich násilné vyhnání. Nekonečně vleklý průběh se zdál odpovídat jinému, asi změněnému stavu věcí. Před stanicí třiadvacítky u Tylova náměstí vyběhl náhle někdo z krámu s praporky v rukou. Lidé se vzrušeně zastavovali, a tu vidím staršího muže v okně patra vystrkovat prapor. Náš, s klínem. Pomátl jsem se z toho, zrovna přijela třiadvacítka, nastoupil jsem k jízdě směrem na Spořilov, k svým. Zdálo se mi, že nemohu zůstat sám. Ve vozu, který se nerozjížděl, zmateně jsem uvažoval, nemám-li zase vystoupil. Vtom někdo vedle mne vzkřikl, že jsou již v Berouně. Z oslabenosti mysli jsem uvěřil, neodvažoval jsem zprávu, kolem jen samé rozzářené tváře a vůz již jel. Nové prapory v oknech, na příští stanici již ozdobují praporky i vůz, lidé běží s ozdobenou tramvají, z oken domů na nás mávají, smějí se, jsme první tramvaj jedoucí s vlajkami k předměstím. Teď vystoupit? A zas ten klamný dojem, že je to tedy přecejen jako tehdy osmadvacátého. Obecná radostnost v tom utvrzuje. Domů, domů, už o tom hovořit se svými, s ženou, a všichni rychle zpět do Prahy, oslavovat.

Chyba již byla nenapravitelná. Měl jsem z té třiadvacítky zas vystoupit, hned u Tylova náměstí, než se rozjela. Tam se v několika chvílích mého váhání mnoho rozhodlo. Sám nemohu vědět, co všechno. Netušil jsem, že stojím v samém středu vybuchující revoluce, že v rozmanitých, ale vesměs nevelkých vzdálenostech kolem mne dýchají její nastávající největší hrdinové, ti, kteří ji slavně vyhrají, i ti, kteří v ní ještě slavněji dnes, zítra, pozítří padnou. Neměl jsem jet a dojet na Spořilov a volat tam cestou od tramvaje do domů: "Prapory ven!" Měl jsem vystoupit a běžet zpět na Václavské náměstí pod prapory už vlajícími. Jaké úžasné věci budu musit v náhradu ještě prožít, abych, vyčítaje si to pořád víc a více, nakonec toho jednou nelitoval přímo mučivě! Nebylo by se stalo, že jsem musil jen bezmocně hryzat pěsti, pobíhaje neodtržitelně kolem přijímače, když volal o pomoc a vzrušeně hlásil: "Jsou tady vražděni čeští lidé!" Byl bych to možná uslyšel někde v krámě, do kterého bych byl vběhl k hlásícímu přístroji, v obchodě, v kavárně dokořán otevřené, v kterémkoli náhle nám všem přístupném bytu, a zuřivě bych byl asi hned potom vyrazil ven a slepě letěl s ostatními. Nic jiného bych přece nebyl mohl dělat tam dole v Praze v lítém hněvu, který mne na Spořilově nadarmo zbavoval přítěžné rozvahy. Když se ukázalo, že nastane vše možné, jen ne nový osmadvacátý říjen, byl návrat z dalekého předměstí neproveditelný. Běhal jsem po betonových plotnách chodníků dolů ke škole a zas nazpět k výhledu z vikýře, odkud jsem hltal se sevřeným srdcem hluk bojů v Praze, a myslil jsem na občana nejcivilnějšího, právě se všude proměňujícího v bojovníka. Co je to hrdinství? Co je to vlastnost toho jména, kterou teď přemnozí osvědčují chtíce i nechtíce, majíce to za svou povinnost? A znova vyvěral a všechno myšlení přehlušoval mohutný pomysl: už, konečně! Teď pukal vřed, vzniklý v nás pod jejich holínkami, tady to máte, konečně tu jsou očekávané chvíle! Pekelný rachot boje vypravoval s jasnou názorností: nesložili to, nuže, vylétli jsme. Už toho bylo dost. Vždy jsme říkali, že toho jednou budeme mít dost. Konečně důkaz, že jsme nemluvili do větru. Konečně den, kdy se to navršilo a kdy to přeteklo. Kdy se vzaly železné tyče a rozběhlo se ke skladištím. Kdy jsme je konečně dostali do rukou, zbraně, zbraně, zbraně, kdy bylo to šíleně krásné nadržované chtění konečně splněno. A prásk, prásk hned po nich v tom šíleně krásném nadrženém chtění konečně splněném! Přehlížel jsem liduprázdnou pustinu mezi Spořilovem a plynárnou s vlajícím praporem na nejvyšším plynojemu, nepřeběhnutelnou, která mne oddalovala od hlavního bojiště v městě. Zas padali naši. Ale ne už jen naši, konečně! A to byla útěcha, pro kterou jsme necítili bolest srdce. Zároveň to bylo to nejnovější, co revoluce přinášela. A v prvních chvílích to nejsilnější. Pro to litoval ten, kdo v boji nebyl, pro to proklínal své zaskočení nepříležitostí, pro to nejvíce nenáviděl svou zbabělost. Moci je mít za cíl se zbraní v ruce! Pomyšlení, že se splňuje sen tolikrát dny a nocmi přemílaný! Ten sen byl skutečnost a skutečnost nebyla už sen. Město, tvá kráso, tvá křehká spanilosti, odpusť, na tebe se nemyslilo. Tak jsem to cítil s nimi: na tebe, Praho, zapomněli. Na tebe, Praho kamenná. Protože myslili na tvou duši, na tebe, Praho živá, věčná, věčná ve svém svobodném životě, ne ve svých kamenech a cihlách. Tak jsem to s nimi cítil: staň se teď co staň, tvá krása, Revoluce, zůstane navrch. A přikryje všechno. Přiletovala letadla a řezala do ulic. Věděl jsem, že to nejsou naše. Zatínal jsem zuby a se vší tíhou své nenávistí jsem se jim věšel na křídla. Zůstaňte tam, rozbijte se o střechy! Vletovala skoro až do domů. A zase vyletovala. Výbuchy bomb donášel ke mně pomalý zvuk opožděně. Nevydržel jsem na místě. Hluk výstřelů se chvílemi sléval ve vlny rachotů, vírem stoupající nad město. Výbuchy výš a ještě výše vzletující revoluce. A už měli pancéřové pěsti. Ano, kdo jiný?! Jen chvíli se člověk chvěl v nejistotě, když se začaly rozléhat rány podobné dělovým. Ale byly to rány, jež šly s námi. Město, zbav se skrytých nadějí, že vítězství přijde bez velikých škod. Všechno, co v tobě ušetřily nálety, vystav. Už jsem vystavilo, říkaly hrdě obrysy věží a domů na mém obzoru. Bylo to krásné. Bylo to vznešené. Zvláštní datum této soboty, datum trojnásobné pětky čtyřicátých let, stávalo se pro nás přesvědčivě hlavním historickým datem války. Všechny smysly mého ducha hořely, jak se k boji připojoval ještě vzruch, tisíc vzruchů v nás všech, zápasem opilé naše vědomí, napětím vybičované naše nervy. I nebe šlo na pomoc, snášejíc se k domům nízkými mraky, naleíujíc větrem a chvílemi i deštěm. Rádio, pořád volající, pořád povzbuzující, se proměňovalo v podnětný, s námi, na naší straně bojující živel, v sílu ne z nejmenších, v pomocníka brzy zoufale prošeného, aby neumlkal, neopouštěl. Zde jsme všichni bojovali nejspolečněji, v oblasti duší slitých jedinou touhou usilovnou, šílenou, neunavující se, vytrvalou. Bože pomoz! I on musil, i jeho všichni opravdu nebo aspoň bezděky volali, všechny mocnosti, všechny síly duchovní k těm hmotným našich nejlepších. To sjednocení sil i myslí bylo na pátém květnu, vlastně už Pátém květnu, to nejskvělejší, to nejmohutnější.

NA HRANICI PRAHY

Spořilov se v sobotu pozdvihl s několika málo puškami, ukořistěnými po odzbrojení malého německého oddílu ve škole. Postavení Čechů bylo tu pak značné obtížné pro blízkost krčského lesa, obsazeného Němci, a přes noc na neděli se velmi zhoršilo. Od Benešova byly hlášeny velké nepřátelské síly táhnoucí na Prahu.

Ze šalebného dna spánku, z krátkého tupého zapomenutí zdvihl jsem se k neodešlé skutečnosti boje na zvuk kamínků, které naléhavě udeřily v zatemněné okno, za nímž jsem ležel. V jedné vteřině se mi spojily první vjemy v jasný obraz situace: čtvrt na pět ráno, bratr mě budí, revoluce přechází v nový den, boj pokračuje a něco není v pořádku. "Vstávej, všichni máme hned přijít do školy, Němci obklíčili Prahu."
Hlava to vzala na vědomí a mysl zůstala v tuhém stavu, nebylo o čem uvažovat. Oblékl jsem se a šel.
Ve tmě a v dešti sestupovali jsme se všech stran ke škole, kde bylo na Spořilově velitelství. Mlčelo se, ani v polotemných chodbách školy se mnoho nemluvilo. Krátký zápis, krátké čekání, čety se řadily a odcházely. "Sem ještě jeden!"
Nikoho jako by nezajímaly podrobnosti a důvody. V boji se spoléhá slepě na vedení, ostatně pěkného není asi nic, tak proč se ptát. "A zbraně? Jsou nějaké?"
Četa teď měla dvacet mužů a musili jsme se spokojit zjištěním, že jdou s námi dvě pušky. "Pojďme."
Venku zatím už bylo víc světla, ale i deště víc. Šli jsme po betonových chodnících zahradní čtvrti, svědcích poklidných procházek s přáteli, pojížděk kočárků, nějak to neharmonovalo. Ještě na nich něco lpělo z dob bezpečí, třeba klamavého, a náruživě se to připomínalo jako v protestu. Ale mlč, mlč, obyčejný živote, je neděle šestého května a revoluce, mlč!
Něco jako rozloučení postálo na vteřinu za nohou sestupující s poslední desky chodníku, potom se šlo luční pěšinou k Chodovu. První rozkaz: "Ne moc pohromadě!" a všichni jsme pochopili, že se to tedy zas začíná. Boj holýma rukama proti neznámým nepřátelským silám.
Opět se na nic nesmělo myslit a jít, jít, jít. Tou pěšinou, potom pustou silnicí mezi domky bez života. Byli v nich lidé, nebyli? Kolem zásek a barikád. Na nich však lidé byli a zatím asi směli ještě přemýšlet, uhýbali jsme jejich pohledům, nemohli jsme potřebovat jejich starostlivého zájmu, neboť jsme musili jít dále vpřed a nestarat se. Dále vpřed, aspoň jsme dále vpřed pořád byli vedeni. S těmi dvěma puškami.
Lilo. Odkudsi se vynořil nevyspalý československý důstojník. ,,Vojáci, nevojáci?" Vše jedno. ..Zbraně nejsou. Vy zůstanete zde, vy jděte tamhle na roh té zahrady." Byl to již okraj obce. I on se na nás díval tak divně, jen pevněji a tvrději, není na vybranou pro nás pro všechny, jděte a stůjte. ,,Ti dva s těmi puškami půjdou do polí před vás a budou střílet, poblíží-li se něco." A zaváděl ostatní.
Lilo. Ti dva šli. "Budou-li to tanky, zdvihněte obě ruce, když půjde pěchota, rozpažte a mávejte rukama, takhle."
Zpředu odevšad bylo slyšet střelbu. Blížila se, vzdalovala? Ti dva se zmenšili mezi osením na černé hůlkovité skvrny, zneklidňující zřítelnici. Svět se tu na konci Prahy stáhl v kus neupravené země, v chodník nechodník s blátem, s vodou, s mokrým kamením a s přerostlou mokrou travou a v úzký betonový obrubník mezi tím vším, po němž jsem chodil sem tam, sem tam. S rukama v kapsách, s očima chvíli na zemi, chvíli na blízkém obzoru u hlídky. Sem tam, sem tam. Několikrát už pršelo méně, ale znova a znova začínalo lít, zatím co mlhy zmenšovaly prostor jeviště se zvukovou kulisou neustávající střelby, jeviště, které dál bude, dál zůstane... Černé hlídané hůlkovité skvrny na jeho obvodu časem mizely pod nízkým obzorem a zase nad něj vystupovaly. Stále byly v uklidňujícím pořádku, třebaže střelba někdy hodně zhoustla. Když se už zdálo, že nejhorší obavy byly trochu unáhlené, za dlouho, právě když jsme se na ně dívali - bylo to možné? nikdo jsme s tím přece doopravdy nepočítal! - chlapci náhle rozpažují a mávavě pohybují rukama.
..Já jdu pro posilu -" slyším nejisté volání nedaleko sebe. Otáčím se bezradně v druhou stranu. Tam nikoho nevidím. Chlapci přestali rukama pohybovat, skvrny jsou zas klidně hůlkovité, nehýbají se, a teď teprve cítím, jak se mnou lomcuje srdce. Ochotný sháňcé posily, bledý, bledooký, bledovlasý mužík se stoudně vrací. Hledím mu do těžce rozpačitých a dosud velmi ulekaných očí. "Co to dělali? Netropí si žerty? To je hrozné! Co to znamenalo?"
"Podle úmluvy - že jde vojsko," snažím se být klidný.
"To je hrozné, beze zbraní nás tu postavit! To jsou nápady, co tomu říkáte? Bylo to předčasné, napřed se měly dát dohromady nějaké zbraně. Mám doma děti a mnohý svobodný mládenec je vzadu, na nic nikdo nehledí. Nemávají už zas znova těma rukama?"
"Ne," zjišťuji si velmi pořádně. "Nic to asi nebylo, něčím se dali zmást."
"Zaplať pánbůh, polekali nás, ale to je jedno, jen když to nic nebylo. Možná, že skutečně jen žertovali, jsou to nějací nezralí hoši, co myslíte?"
Rozešli jsme se zase, povinnost nás odtáhla na původní stanoviště. Ostatně se mi ani nechtělo příliš mluvit. V samotě to bylo horší, ale člověk byl sobě povinen samotou v těchto hodinách. Zas lilo silněji, na ramenou už bylo déšť cítit na kůži. Soused potom stál na svém místě s někým jiným z čety, byli jsme tu tedy ještě. Zašli spolu někam za ploty a asi za hodinu se přiblížil znova ke mně.
,,Příroda nám nepřeje," vítám ho.
"Jen když by tu k ničemu nedošlo! Tudy by nemusilo nic jít, střelba už hodně slábne, prý se vyjednává - Teď, teď, hleďte, je už hodnou chvíli úplné ticho - ani z Prahy už nejsou slyšet žádné rány. Co myslíte, pravděpodobně se už Němci vzdali. Vidí to. Co mohou dělat? Jistě to všechno bylo dobře promyšleno, jsou u toho přece schopní a rozumní lidé, ano, spolehněte se, už je po všem, to je krása, budeme vítězi! Musilo se do toho, ano, nemohli jsme přece čekat, až nám to spadne do klína. To je krása, to je nádhera!"
Stáhli se k nám ještě tři občané se svých míst. "Neprořídli jsme trochu?"
"Je to div? Uplatňují se možná lépe jinde." A střelba se ozývá znovu.
"Slyšíte? Nová střelba! A blízko! Pane bože, co to je? Tak jsme tu beze všeho! Co budeme dělat, vyjdou-li na nás? Vedení si asi vůbec nepředstavilo, co to znamená, stát tady takhle proti nepříteli. Říkal jsem to hned: Jen jestli je všechno dobře připraveno! - Slyšíte to, ty rány, to je z Prahy, to jsou dělal Kdepak, oni mají děla, tanky, letadla, kdepak holýma rukama a s nějakou puškou! Bylo to šílenství. Slyšíte to, to je teď velmi blízko, já nevím, pánové, půjdu pro posilu, je nás tu pár a nikdo se nestará, aby nás posílil -"
"Ti mládenci už tam nejsou?" bručí jeden z nás.
"Jsou. To zašli za obzor, teď, vidíte, už zas vycházejí -"
"Co myslíte tedy, pánové? Mám jít pro tu posilu? Už je to zase klidnější, co myslíte? Bude to krása, až bude po všem! Až zas budeme sedět pěkně doma! Až už se nebude střílet! Odchází to, nemyslíte? Mám tři děti, budu jim o tom vypravovat, jak jsme tu stáli beze zbraní, jaké to bylo napětí, to je to, pánové, to vnitřní napětí, co člověk prožije a nač všechno pomyslí, než uteče těch pár hodin!"
My tři mlčky hledíme pořád na obzor. Najednou námi trhne. "Podívejte se, zdvihli ruce, tanky!"
"Tanky?" Muž poskočil. "Pánové, to je hrozné! Skutečně! Ale proti tankům nic nezmůžeme, to je teď už úplná hloupost, pánové, co máme podniknout? Zřejmě už tu o nás nikdo neví -"
,,Jedou asi po silnici -"
"Aby se nerozvinuly do terénu, tanky mohou všude.- Co, co, heleďte, oni střílejí! Snad ne po těch tancích? Kristapána, jděte jim někdo říci, ať nedělají hlouposti! Upozorní na nás, to jsou nápady! Kam jde ten pán -?"
"Asi pro posilu."
"No ano, vždyť je to šílenství! Proti tankům holýma rukama, kdo to jakživ viděl! Ale bude to krása, výhra je-li se to. Holýma rukama! Včera si šli pro první pušky s železnými tyčemi s tramvají! To je krása, tak to člověka plní. Co myslíte? - ty tanky už jsou asi pryč. Jinak by už tu byly. Pane bože, jestlipak jsou tam na ně naši lidé dobře připraveni! Ale kam se dostanou? Přes barikády nemohou, taková zbraň nemá cenu, když se udělají potřebná opatření. A na naší straně se jistě na všechno myslilo, co říkáte? Já mám ohromný respekt k lidem, kteří to vedou. Ta strašlivá tíha odpovědnosti, co na sebe vzali, to bych nechtěl, lépe je být takovým prostým účastníkem, to tu raději stojím. Já bych uschl hrůzou, když se situace pořád tak mění. Vidíme to tu sami, chvíli už je vyhráno, a'zas to začne znova a znova. Jak dlouho to podle vás může trvat? Do večera musí být konec, déle by to nikdo nesnesl. To nelze žádat, to je strašlivé napětí nervů, lidé musí spát, jíst, a to počasí do toho! Pojďme se už schovat tamhle do domu, uvidíme odtamtud také na všechny strany, už jsme beztoho čtyři."
Lilo. Střelba byla teď delší chvíli rovnoměrná a tedy jako by jí nebylo. "No, tady aspoň trochu oschneme a jsme tu jako venku. Necháte nás tady, ne? My vám moc nenašlapeme: Ale - to není možné, to nemůžeme přijmout - vy máte zatopeno, je to milé, trochu tepla, když je člověk po tolika hodinách venku celý mokrý. - Tak ať jde tady ten pán napřed, musíme se vystřídat - pár teplých hltů, to víte, So víte. Tak já až potom -"
Stojíme tři ve dveřích a hledíme do pusté mokré krajiny hustě šrafované deštěm. Lhostejně se vystřídáváme na talíř polévky, abychom dobrou ženu neurazili. V rohu chudé místnosti leží břichem na podlaze muž v kabátu, v botách i v klobouku. ,,Přišel ráno a že zas půjde. Ani se nesvlékl -"
Střelba houstne na všech stranách. Dva odcházejí. Prý tu nedaleko poslouchá někdo na krystal, proud nejde. A už se nevracejí. Lije dál. Pušky opustily stanoviště v osení na obzoru.
"Jdete? - Pojďte se také schovat, nemá to smysl, Co jste viděli? A odkud je pořád ta střelba? - To je strašné! Bylo to asi přece jen předčasné. Čekali jsme tak dlouho, bylo by se ještě den, dva, počkalo, co myslíte? Teď tam nikdo není, já vím, já bych taky šel, vždyť jste tam vytrvali tolik hodin, ale představte si, že se teď tady z toho blízkého obzoru proti nám vynoří vojsko, to je strašné! Já vám řeknu, že vlastně člověk nemá na nic myslit, nic si představovat - měli jste tam přece jen zůstat. Já sám pušce nerozumím, nikdy jsem to neměl v ruce, ani to nechci vidět, ne, ne, nevezmu to do ruky. Řekl jsem na velitelství hned: Kam chcete mě pošlete, při všem pomohu, ale jsem křesťan, nikdy nevystřelím po člověku. Opět se víc střílí, už to bylo tak pěkné, člověk si už představoval, jak bude co nevidět ohlášen konec, vítězný konec, rozumí se. A znova tu máš! Odkud to vlastně je? Jako by se to k nám zas více blížilo, pane bože, to se to neskončí? Jsme civilisté, to je docela něco jiného než vojáci. Voják je v tom od počátku, zvyká si zvolna, je to jaksi už jeho řemeslo a je vycvičen, ví, co se může stát a jak se má k tomu a k onomu zachovat. Ale my nevíme, ani co se může stát, ani jak se zachovat, nemluvím pravdu, pánové? Víte, že už je dávno poledne?"
Poledne nepoledne, situace se nezměnila ani za mák, jen jsme zbyli čtyři. Ale dvacet jako čtyři, když pušky byly pořád dvě jako rámo. Pořád to bylo stejné: zvuková kulisa mizela - "Už je to dobré, teď už je konec, pánové, co by to bylo jiného, to ticho?" - a znova se zdvíhala a přisunovala nebo odsunovala - "To je hrůza, všechno je marné, mají přece jenom přesilu a spousty zbraní a munice." Bylo to vlastně stále horší, ač se nic nedělo.
"To nedopadne dobře. Dalo se to čekat, byla to nerozvážlivost, teď jsme v tom. Bude zle, pánové, děsím se toho, bylo to šílenství, jsou pořád ještě při velké síle, šli jsme proti nepříteli ozbrojenému po zuby, to nedopadne dobře. Myslil jsem už, že se vyjednává, ale ta střelba na to neukazuje. Musíme se připravit na nejhorší. To je hrůza. Už jsem si tolikrát myslil, že jsme vítězi, ale asi nebudeme. V době tolika zbraní žádné povstání nemá naději na vítězství. A to se nevědělo!"
S boku se teď přibližovala zvuková kulisa stále nebezpečněji. Nezastaví-li se tento vývoj věcí, budeme odříznuti od svého spořilovského domova. Budeme obklíčeni v cizí osadě, kde můžeme být snadno poznáni jako nedomácí, a usvědčeni. Nikdo nemohl vědět, nač na všechno bude ještě čas. Přemýšleli jsme všichni o tom tak? Ukázalo se, že držitelé pušek jsou zdejší, vyměnili se už u nich. Ti z nás, kteří je ráno přinesli, byli už zas bůhvíkde. Tak tedy už jen já a on -
"Ale výhra je-li se to, bude to slávy! Musí se to vyhrát, jen vytrvat, pánové. Až uvidí, že se nepovoluje, nechají toho. Vytrvat, vytrvat, zatnout zuby, nějaké zbraně už jsou, a jistě jich přibývá. Venkov přijde na pomoc - Rusové, Rudá armáda, Američané - někdo jistě -"
Mně by bylo zatím stačilo, kdyby nás přišli vystřídat. Ale od rána se nikdo neobjevil, jen jsme už zbyli dva.
"Co myslíte?" neumlká.
Mám mu to povědět? Že nás odřezávají? Neuvědomuje si to a zůstává hrdinou. Zůstává na svém místě, zatím co já už v duchu odcházím, v duchu už vidím, že odejdu, že nevytrvám. Náš úkol je splněn, měl bychmu říci, ale mlčím. S největší pravděpodobností se mu tu nic zlého nepřihodí a zůstane hrdinou. Vyčítal by mi možná, že jsem ho strhl -
,,Půjdu pro nějakou zprávu k té krystalce -"
,,Jděte, jděte, to je hrozné! Co to je? Je to pořád blíž a blíž. Už budou docela u nás! To je -"
Už ho neslyším. Vrátím se? Ještě nevím. Ještě možná. Ale ulice mezi domy jsou tak strašlivě pusté, mám dojem, že ani ráno ještě tak pusté nebyly, a jak jdu dál, jsou pořád pustější a pustější. Není koho se zeptat, kde je tu obecní úřad. Zašel bych tam povědět, že jsme nebyli od úsvitu vystřídáni, a jsou tři odpoledne. Výstřely se mi zdají ostřejší, nelítají kulky až sem? Kdo z nás civilistů se v tom vyzná? Toto prostranství raději přeběhnu.
Měl jsem asi svrchovaný čas, střelba se už vlamuje k mé ústupové cestě. Kdosi se krčí v rohu dveří.
,,Projdu?" - "Snad," a postava mizí hloub v domě,
Půlnoční pustota v bílém odpoledni! Tyhle neopakovatelné dojmy! Obrazy, které vstupují se všech stran hluboko do člověka a stýkají se bolestivě v něm jako v mrtvém prázdnu. Všechno se stává neskutečné, jen rány, jen výstřely jsou tu naprosto jistě, a nebezpečí, divné nebezpečí, neobvyklé, neopakovatelné nebezpečí, které tu nebývalo a nebude, ale teď, teď je - po pustých cestách, po cestách a ulicích vybraných do dna, do dřeně, ztuhlých a ztrnulých v čisté netečnosti zmrtvělých a dvojících jako neživá, mrtvě odhleděná kulisa.
A živý civilista s holýma rukama musil tím pronést svůj nechráněný život k novým úkolům. Nemohl se zastavit, nemohl říci: Dost těch podivností, kdo to jakživ viděl?! - Byl tu prostě ten stav, stav boje, stav nesmlouvavý, tvrdý, stav neúprosného, nadešlého, neodsunutelného rozhodování, ani ještě život, ani už smrt, ale oboje v sázce, oboje ve vyhlídce, už to bylo vítězství, už to byl konec, ale pro koho? Pro mrtvého? Pro živého?
Začínalo teprve druhých čtyřiadvacet hodin bojů o Prahu. Za nového jitra se mi nahodilo na velitelství setkání: "Co tomu říkáte? Spal jste? Myslil jsem, že se to musí do včerejšího večera skončit. To je hrozné! Začalo se předčasně, to už je vidět. Odcházíte nebo přicházíte? Tak zůstaneme i dnes spolu, ne?"

Vzpomínka

Chodil po obrubníku nad mokrou travou a nad vodou mezi kamením v dešti a vpravoval se do nového postavení v tomto divném boji beze zbraní. Jen sem tam byla v rukou puška. Kulomety viděl od včerejška dva. Přesto se střílelo nejen dnes tady, ale už včera v sobotu všude dost. Hle, klidný občanský lid v podivuhodné proměně! Muž byl pořád plný nenadálých a nezvyklých dojmů od toho nezapomenutelného prvního včera s tím vojákem v autu. Teď se nohou minul obrubníku a šlápl dolů do vody. Hůlkovité skvrny v osení jsou klidné, střelba polevila, lze též myslit na něco jiného. Na toho včerejšího vojáka v autu, jak byl poslední chvilku pánem. Jak v něm seděl tak, jak jsme je musili nechávat klidně sedět po tolik let v nakradených vozech před domy, chodíce kolem nich s pěstmi sevřenými v kapsách a proklínajíce svou bezmocnost. Stále viděl ty poslední minuty panství, které se tak navlas podobaly všem z let vladařství trvajícího, zabezpečeného gestapáky a zvířecím terorem. Konečně tu byla chvíle tak dlouho čekaná, a tedy v tomhle pitomém vojáku sedícím v autu a předstírajícím, že je pořád všechno při starém pořádku. Jak to bude vypadat? ptával se muž léta ve skálopevné jistotě, že, ne-li on sám, druzí to prožijí jistě. Takhle tedy! Ještě vojáka přešel, ještě si včera naposled zopakoval staré takové bezmocné přejití, ale potom se otočil a zvolna se vracel k autu s očima klidně zahleděnýma na Němce. I ten si podržoval starou bezpečnou nevšímavost a bezstarostnost o Čecha, přicházejícího k němu s rukama v kapsách. Čech nesměl v kapsách nic mít a ani včera v nich neměl než holé ruce. Teď tady na okrají obce muž znova bystře pohlédl k hůlkovitým skvrnám, neboť připomínka prázdných rukou nanovo zjitřila pozapomenutý pocit strachu. S holýma rukama se tedy včera vracel k autu s vojákem, jehož panství se právě končilo, a s ním všechno, všechno. Takhle to tedy vypadalo! Ale proti ozbrojenci byl zatím sám, mohl se u auta jen zdržovat, než dojdou, kdož přicházeli. Nebylo však třeba, aby tato chvíle byla krátká. Bylo zatím nač s chutí myslit. Zapomněl děkovat síle, která všechno to dlouhé trápení posléze dovedla k cíli, tlouklo mu srdce, konečně, konečně! S těmi, co došli, nemusil pak o ničem mluvit, ani oni nebyli naladěni k zbytečné řeči. Věc dozrávala sama v klidném stání kolem vozu, zatím co několikeré oči rozvážně bloudily s kapoty na kliku dvířek, na vojáka, na jeho ruce a krk. Tak tedy vypadala ta dlouho očekávaná chvíle! Něco jiného bude, jak to s ním dokáží, ale hlavní bylo, že už se do toho mohou dát, mohou, smějí, musí. Dojem se vrstvil a houstl jako dřevo, potrvá nadosmrti. Byl první tohoto druhu, a hned tak pěkný! Nemůže se srovnávat se zážitky v dnešním mužově postavení tady na tom úzkém opuštěném chodníku. S holýma rukama byli sice včera také, ale v sevřené skupině; najednou vojínova zbraň neznamenala nic, a bylo hotovo. Zde muž stál sám v řídkém řetězu hlídek proti nepříteli neviditelnému a proto vystupujícímu ve vzrušené fantasii pořád v plné polní útočnosti a hrůze. Nebude to asi dnes snadné a nemá už to kouzlo té prvnosti, její krásy a síly, její mezníkovitosti, její dočkanosti, její zlomitosti - nebo jakými novými slovy to nazvat, aby se tím oslavila jedinečnost oné první události. Bylo pak ještě mnoho jiných krásných, a muž sunul zamyšlený zrak po mokrých plaňkách plotu: z postele vstalý, choře se přibelhávající člen připraveného revolučního výboru, s úsměvem povrhující domněnkou, že by mohl zůstat doma; hoši v rozletu s puškami i bez nich k okraji obce, krásní, nezastavitelní chlapci, dychtivě zaléhávající do východních příkopů nad krčským lesem; děvčata běžící proti střelám s nosítky pro raněné, pro raněné; vážní muži s revolverky kolem německých vil, z kterých také vyletovaly granáty; strážníci v řadách bojujících občanů - mnoho dramatických událostí, které se skládaly v dějinné pásmo revoluce, dalo se ještě, ale příhoda s vojákem, jíž se pro muže všechno začalo, zůstala pro něho jedinečnou. A jak v temném dešti znova přehlížel stav hůlkovitých skvrn v osení, posunul po obzoru zrak zpět ku Praze a v mlhách hledal, nespatří-li, nač si ještě vzpomněl. Ne, odtud a zvláště teď za deště nebylo až tam vidět. K hradu. Zdalipak ještě stojí zdráv? Včera za třeskotu ran hledal jej s mnoha místi z vikýře půdy kdy jen mohl a znova a znova jej viděl utišující, uklidňující, pevně trvající na svém místě - gotický oltář ze svatovítských věží vznášející se jako.duchovní monstrance nad bojujícím městem.

ZA ZELENOU LIŠKOU

Na sklonku revolučních bojů podařilo se přesile Němců obklíčit tanky a děly Spořilov, načež celá osada po pohrůžce zni- čením kapitulovala. Pres 1600 jejích mužů mu- silo ponechat své rodiny a domovy bez ochrany neznámému osudu a v poslední den války se vydat esesmanům do zajetí.

Ať nikdo nemyslí, že revoluční boj v Praze měl co dělat jen s malými nebo už s povadlými německými silami. Čeští odvážlivci nastupovali proti nadál sebevědomé a dosud se pyšně usmívající vojenské moci, která přinejmenším chtěla draze prodat svůj dravci kožich. Byli to ještě oni sebejistí utlačovatelé, známí nám ze všech šesti let bodného ponížení, ti, kteří pátého května rukovali před německým divadlem k obraně Pečkova paláce; i ti, kteří osmého května potom ve čtyři hodiny ráno obklopili těžce ozbrojeni zajatce spořilovské, aby si je odvedli do svého doupěte v obecních domech Za zelenou liškou na Pankráci. V poslední den války zírali s neochablou lačností do očí svých bezbranných odpůrců, pokrytecky tlumíce své těšení na připravovanou mstu, jako by nebylo zítřku, který už spolehlivě obrátí situaci a po zásluze je všechny změní v honěnou a pobíjenou láj - tak byli zvířecky tupí a tupě zhovadilí! Bylo si lze přitom vzpomenout na jedno jejich heslo, že lépe den být dravcem než sto dní ovcí. Ano, takový jeden hrdinský den podle jejich myšlení si ještě nakonec dopřáli esesmani, kteří nelidskou hrozbou, opřenou o tanky a kulomety, donutili bojovníky vlastnící několik desítek pušek, aby se jim vzdali.
Na nesčíslných obětech k rafinovanosti vypěstované katovské řemeslo jim nedovolovalo, aby si svou pomstu vzali rychle a stručně při první zastávce truchlivého průvodu už v krčském lese. Sadisticky tam jen odpočítali ztrnulé šestistupy, jakoby k popravě, a vychutnavše hrůzu strašlivých minut nejistoty v bílých tvářích svých zajatců, hnali je k dalšímu zastavení křížové cesty muk, důmyslně pro ně připravených. Tím bylo divoké jeviště nočních bojů - s mrtvolami hrdinných českých lidí. Ty tu byly schválně ponechány po odklizení padlých Němců pro ještě větší stažení duší vedených nebožáků. Soutěska mezi vysokými domovními bloky, kam byli vedeni dále, zdála se pak tím hroznější pastí, z níž nebude východu pro živé. Průchod mezi "španělskými jezdci" se za nimi zavřel a malátné kroky je mechanicky nesly blíž k jejich nadcházejícímu osudu.
Zatím byli obyvatelé domovních bloků Za zelenou liškou sehnáni do sklepů, jejich byty vypleněny, a teď čekaly prázdné na své vězně. Až po dvaceti nacpáni byli Spořilovští do místností čtyřpatrových domů a dán jim čas, aby se připravili strašlivými zprávami, jdoucími od úst k ústům o tom, co se už v domech a v okolí stalo, na vlastní podíl msty zlotřilých katanů. A tyto zprávy mluvily jen a jen o krvi, prolité v krytech za nepatrná překročení vydaných zákazů, o popravách celých skupin bezbranných nebožáků, mužů, žen i dětí, o hrůzách, pro které se rychle razil otřásající termín Nová Varšava. A skutečně: z oken, neustále zdola ostřelovaných, až se s omítky prášilo, viděli podobné skupiny, jako byli sami, převáděné kamsi za strašlivým osudem, ostřelované kulomety, padající k zemi a zase poplašeně vstávající, skupiny mužů, ale i proudy žen s kočárky. Z pokojů byli odváděni bývalí českoslovenští vojáci, potom dvacetiletí až třicetiletí. Kam? Co chvíli prosekávala ticho strojní puška v nejbližším okolí. Proč? Zběsilé křiky vyrážely dole s chodníku, k němuž nebylo lze pohledět z ostřelovaného okna. Čtvrthodina klidu se zdála přízní osudu, mocně zdvíhající náladu zdeptaných ubožáků. Nový hluk na schodech, hluk v předsíni vzrušil znova celou hrůzně předvídající bdělost - teď?
Nové záhadné výstřely a detonace odváděly pozornost od vlastní nejistoty k osudům těch, kterým snad patřily. Čas letěl v nebezpečí, které přicházelo volně až k tělu a zase se vzdalovalo. Konečně byly tři hodiny odpoledne. Věděli, že Churchill mluví v parlamentu o vítězství, o konci války. "Všichni dolů na chodníky!" přišel náhlý rozkaz.
Věc byla jasná. Pro nic za nic nevyhánějí dva tisíce lidí do ulice. A brzy byla ještě jasnější. Pro nic za nic neodlučují mladší osmnácti let. Pro nic za nic nejsou kolem těžké kulomety.
Ale pojednou nastal mezi Němci neklid. Všechno prý nazpět do domů. A rychle, rychle! Naposled zazněl ten známě sprostý rozkazovací tón. Odsouzenci nechápali, ale poslouchali. Něco se stalo, něco pokazilo program dne. Z pozadí pokojů vyhlíželi okny ven a viděli: Němci nakládali. Nakládali kdeco z velkého skladiště přiléhajícího k obecním domům. Vůz za vozem odjížděl k benešovské silnici a mezi vozy se pletla děla, tanky, osobní vozy - útěk. Lotři pozbyli zájmu na zajatcích; věci, lup, měly pro jejich špinavě nízké pudy větší přitažlivost.
Ale jen na chvíli; na čas, potřebný pro naplnění vozů. Ti ze zajatců, které přes tohle vše neopustila jejich hrozná tíseň, poznávali, že předčasný optimismus některých svých druhů právem odsuzovali. Vozy odjely, ale esesmani s kulomety zůstali. A pojednou nenápadně vzplanul oheň v otevřených dveřích jednoho z baráků skladiště.
Nikdo nepřicházel hasit, dlouho nebylo lze o tom pochybovat: požár byl založen, a ovšem Němci. Důstojník mezi vězni jednoho pokoje, ten který se nepřihlásil, když vybírali vojáky, suše zjistil: "Jsme asi šedesát metrů od skladiště, které shoří a o kterém nevíme, co obsahuje. Dům, v němž jsme uzavřeni, je pravděpodobně z betonu. Nařizuji klid a poslušnost rozkazů, které budu udílet v případě nebezpečí."
Bylo to muniční skladiště. Brzy začaly vybuchovat první náboje. Oheň se rychle vzmáhal, výbuchy houstly, začaly se ozývat mocnější a mocnější hromadné detonace. Věc byla zase jasná: nezapomněli na ně. Proto byli natěsnáni do domů u samého skladiště. Všichni věděli, co teď přijde. Rozloučení s životem je krátké, v krvavé záplavě požáru stáli mlčky na stupních věčnosti a čekali.
Náhle to přišlo. Bylo to již, nač čekali? Stačilo to, okna vyletěla, ale zůstali živi a vběhli do úzkých chodeb, do koupelen, skrčili se a v strašlivém praskotu vybuchujících snad statisíců nábojů, v praskotu nepředstavitelném, při kterém všichni šíleně volali: "Co to je? Co to je?", čekali konečnou detonaci, neboť byli dosud živi a měli zemřít. Snad hodinu, snad déle trvala tato nepomyslitelná vřava sebeméně neutuchající a každá vteřina této hodiny byla všemi očekávána jako jejich poslední. Kdo nepřežil, nepochopí. Kdo prožil, nevypoví.
Prý byl připraven ještě podkop s náloží pod domy, prý kdosi s nasazením života kabel v poslední chvíli přeřezal. Historie osudu spořilovských zajatců o posledním dnu války bude ještě doplňována. V strašlivých událostech revoluce, započaté holýma rukama proti silně ozbrojené přesile nenabažitelných krvežíznivou a zběsilou, byla sice pouhou větší episodou, ale časem bude stát i za vylíčení méně stručné. Neboť utrpení spořilovských mužů se neskončilo ani přečkáním výbuchu muničního skladiště. Zhovadilci, když se jim jejich plán nezdařil, pokračovali ve svém mučení. Mohutná Rudá armáda, před níž prchali, stála již na obvodu města, ale malá skupina esespsů terorisovala dva tisíce nervově vyčerpaných ubožáků dál. V červeném světle požáru obcházeli její členové po pavláčkách byty s ručními granáty v rukou, hledajíce záminku a místo, kam by je vhodili. Současně se nablízku ozývaly výbuchy podobné uskutečňování těchto hrozeb. Nakonec ostřelovali ještě Prahu z děl postavených za obecními domy tak, že první nízko přeletující granáty zdály se letět přímo do oken bytů. Když pak utýraným mužům bylo oznámeno, že smějí za svítání odejít s bílými kapesníky v rukou, ani potom se ještě nikdo z nich nedomníval, že už vyvázl živ z chapadel svých mučitelů. Když s kapesníky, pak tu ještě budou, a jistě s kulomety. Nuže?
Nadcházel nový den. Světlo prvního mírového dne po tolika letech. Spořilovští vyňali kapesníky z kapes. A po dlouhém váhání a se znova tlukoucími srdci sešli na chodníky. Bylo ticho. Zůstane ticho? Vykročili ve skupinách, napjatí, nedůvěřiví.
Dive všech divů, zůstalo ticho.

Pochod.

Byli jsme zas úplní civilisté, když jsme ke čtvrté hodině sestupovali dosud nočními ulicemi dolů k náměstí, byli jsme zas znova civilisté, protože jimi jsme byli léta a v revolučním boji jsme stáli jen půl třetího dne. S ženami jsme se předtím objali dost klidně, vždyť byl konec války, zdálo se nesmyslné, chápat náš stav tragicky. Aspoň jsme se tomu všemi silami bránili. Ale když nás na náměstí začali řadit v přesné šestistupy a když jsme přes tmu poznávali v pořadatelích německé vojáky v plné zbroji a hlavně v úplnosti starého sebevědomého chování, přecházel nás náš klid. A když nám stavěli v čelo náš národní výbor, nelíbila se tato podezřelá obřadnost už z nás nikomu. Brzy vzešlo nám všem šestnácti stům seřaděným na ploše náměstí dokonalé jasno. Kdosi ve tmě rozsvítil kapesní svítilnu vedle papíru, který držel v ruce, a páterským hlasem přečetl řeč, v níž jsme byli s mrazivou otevřeností označeni jako poslední oběti války, které musí býti českým národem ještě přineseny, ne marně, ne nadarmo - ale... Potom chtěl ještě číst podmínky spořilovské kapitulace, jež už napřed označil jako velmi těžké, ale kdosi rozumnější mu v tom zabránil, přerušil ho a s vůčihledě předstíranou lehkovážností nás vyzval, abychom klidně šli do nevyhnutelného zajetí. Všichni jsme souhlasili s tímto mužným zásahem, ale už jsme nepochybovali, že je skutečně zle. Ze zbledlé noci vystupovaly jasněji obrysy těžce vyzbrojených esesáků, obklopujících nás v hustém řetězu, leckterý měl přes ramena i dva lehké kulomety, za pasy jim trčely ruční granáty věcně a výstražně. Německé povely nás vyzvaly k nastoupení pochodu. Vykročili jsme v rozednívání, v probouzející se den a s esesáky po bocích kráčeli jsme mechanicky mezi domy se zahrádkami, neuvědomujíce si, že se z nich na nás odnikud nikdo nedívá, nestávajíce se zvědavými, kde jsou naše ženy, že ani jedna nevychází na práh, neobjevuje se u okna. I já jsem to přijímal jako samozřejmost, tragické události se řídí svými zákony, logika je odsunuta, a nikdo se ani nediví. Tragičnost je vždy zvláštní, jedinečná, a nejpodivnější na ní bývá, že skutečně je, že se občas nebo obdlouho kolem nás opravdu odehrává. Šli jsme v tomto jistě hodně tragickém průvodu zvolna, jako na něčím pohřbu, prohlížejíce si na spořilovských domech stopy bojů, které jsme prohráli, a zajímalo nás to všechno tak nějak odtažitě, tak nějak jen jako něco nenašeho, co už nenáleželo do světa našich zájmů, protože jsme nevěděli, neodcházíme-li ze Spořilova naposled. Obraceli jsme se po něm a viděli jsme ho pojednou v obrazu nenadále drahém, hodném zapamatování. Esesáci už klopýtali vedle nás oranicí, šli jsme již polní cestou, kam? Prý budeme uzavřeni v krčském zámečku. Z civilnosti této zprávy vycházelo bez jasnějšího důvodu trochu útěchy, ale pohled na esesáky v rozednění znova skličoval. Byla to ostatně stále podivnější směs pocitů, kterou člověk s sebou vlékl. Bylť jasně poslední den války, mělo už být úplným nesmyslem a holou komedií toto naše odvádění, všechno to chtělo pořád vracet člověku klid. Ale esesáci šli vedle nás, zřejmě nic nepředstírajíce, s jednotným vzezřením vojáků, pro které válka pokračuje se všemi svými projevy, nezměněni, neotřeseni, naprosto ne nejisti nebo znervózněni. Nad Prahou bylo ticho, žádná střelba nedoléhala k nám ani z dálky, vypadalo to, jako by byla kapitulovala celá revoluce. Civěli jsme za chůze tupě do této odmítané, ale zas přijímané myšlenky, bylo nám těžko se jí bránit v našem poraženém postavení. Pravděpodobně i jinde, všude, nebylo lze bez pomoci odnikud dál nic dělat. A teď přijde naše zbytečná oběť na prahu míru! Jakou to dalo práci, uchovat se! Co námahy, obezřetnosti, lstivosti a důmyslu! Vše bylo nadarmo. Šest let v úmorném napětí a ve věčném, vysilujícím střehu klesalo s námi v nic, všechno se zdálo tolik neuvěřitelné a zároveň bylo tak jasně skutečné. Bílý den, připravující se zeširoka na jasnící se čisté obloze, narůstal s obludnou výjimečností kolem nás, aby nás děsil, místo uklidňoval. Vídal jsem se v podobném postavení za války mnohokrát, a duševně dobře připraven přečastým prožíváním lecčehos podobného v představě, připadal jsem si v situaci podivně zdomácnělý, jako bych ji byl už prožil v nějakém dřívějším svém životě. Ale ani to mi ji neulehčovalo, naopak. Oslabený duch se dával složitostí pocitů mást a jen si vystupňovával dojem, že je konec. Náhlé odbočení čela průvodu ze směru na krčský zámek urvalo s našeho stavu poslední lístek naděje, byl tu najednou holý a jasný. Vedli nás ku Praze, dovnitř bojiště, kde tedy jsou asi pány a kde mohou mít na nás ještě čas... První nové výstřely ze zdánlivě vychladlého kotle revoluce vykolejily opět i toto naše myšlení, nevěděli jsme však, ohlašují-li nám lepší nebo horší vyhlídky. Když jsme v opětné odevzdanosti klidně došli na benešovskou silnici v její lesní části pod Horní Krčí, zastavili nás pojednou, nechali dojít zadní šestistupy a nahuštěné těleso šestnácti set bezbranných mužů otočili vlevo v bok, čelem k lesu. Pohyblivé šestistupy se proměnily v zástupy nehybně vzpříčené na silnici, která ubíhala dál sama, ve svém pokračování zatím nám nepřístupná. Esesáci, vesměs nebezpeční mladí holomci, rozkročovali se kolem nás s podezřelou chutí a zvolna spouštěli své lehké kulomety s ramen k nohám. Nikdo jsme s nimi nadarmo nepřežil těch šest let. Co následovalo, rozvíjelo se přesně podle očekávání. Překontrolovali důležitě šestistupy a potom je začali odpočítávat, kladouce důraz na centy, cvancikstý... Vedle mne omdlel muž. Vytáhli jsme ho z řady, vsedě opřeli o strom při silnici a sevřeni v prsou, v hlavě, pozorovali jsme odpočítávající chlapy, mizející nám podél nekonečné řady zástupů. Nemluvili jsme, nikdo na nic nehádal, nic neříkal, bezprostřední nebezpečí nás všechny přísně umlčovalo. Abych si trochu nadlehčil ty chvíle, ohlédl jsem se po omdlelém. A tu mě těch šest let zkušeností, těch šest let sbíraných zpráv o nich přivedlo, abych se podezřívavě podíval po esesáku stojícím nejblíže. A jak už se toho dne všechno splňovalo přesně podle očekávání, poodešel zrovna ničema mnou hlídaný k vedlejšímu vyčkávajícímu ozbrojenci, a když svedl svýma očima jeho pohled k omdlelému, zeptal se ho mlčky o souhlas k tomu, co nad bezvládným mužem naznačil surovým trhnutím brady k zemi. Spoluničema mu bez rozmýšlení ještě surověji rozhodně přikývl. Vyzval jsem dotykem souseda a za chvíli jsme měli muže vzpamatovaného opět mezi sebou. Zatím se odpočítávání skončilo. Stáli jsme napjati, sám jsem byl ve čtyřiadvacáté šestici. Velitel, náčelník, vůdce holomků, sotva o několik let starší než oni, stoupl si rozkročmo na hrbolek půdy nad silnicí a spikleneckými - mnohoslibnými, malými pokyny hlavou, jakoby potajmu, mírně se šklebě, svolal k sobě s obou stran své pochopy. Obstoupili ho a naklonili k němu hlavy. Kdo se chtěl ještě utěšovat vírou v nemožnost čehokoli zlého v tomto, třebas posledním dni války? Hodnou chvíli se ničemové tiše radili. Hleděli jsme ustrnule v jejich hlouček. Všechno naše příští, celý další náš osud byl zabalen v něm a přikryt těmi nachýlenými těly. Jaká bída, jaká tragická smůla, neuvěřitelná, hodná zoufání na místě! Ale výslednicí všeho v nás byl jen úžasný, překvapující a rovněž neuvěřitelný klid. Duch, jako by věděl, že teď nemůže nás než leda také mučit po boku našich trýznitelů, odstoupil od nás a na silnici stála jen těla s uvědomovací schopností ne větší než zvířecí. V těchto vteřinách, uměle od esesáků natahovaných... Ale tohle jakmile jsme vycítili, první jiskřička naděje oživila pustou tmu smrtelného čekání, k němuž nás odsoudili. Bylo to pak o hodně horší, silná nejistota přece zůstávala, počali jsme opět vzrušeně myslit - teď, teď se to konečně rozhodne! Začala v nás divoce šlehat úzkost smíšená s nadějí, to nejhroznější, co člověk na světě poznává. Chlapi se zase rozestoupili, prohrabávali jsme se jim očima zmateně v tvářích, teď, teď, teď... Přehlédli nás tím známým vojenským pohledem, nesoucím se podél řad, tím pohledem, po kterém nemůže přijít než povel k obratu nazpět do směru silnice, povel, předcházející rozkaz k pokračování v pochodu. Vztek vyrazil z prsou a chtěl trhat, trhat.

Scéna.

V tom místě vypadá město nepražsky, cizeji a daleko velkoměstštěji v blahobytně rozvržených periferijních prostorách. Vyvedli nás tam silnicí jako na uměle vystavěné jeviště, představující svět kdesi. Z širokých ploch polí vyrůstaly tu vysoké osamělé činžáky a jiné stavby a věže záhadné účelnosti; mezi nimi se otvíraly všemi směry daleké výhledy k předměstím divně perspektivně zdrobnělým; nad titěrné zahrádečky na sebe natěsnané se tyčily obludné kostky bezstřechých domovních bloků; koleje elektrické dráhy běžely vedle silnice po širokém travnatém banketu jakoby z oblohy do oblohy. I strom, jediný velký strom se tu přizpůsobil ve svém tvaru a zdál se uměle zdeformovanou kulisou. Syrové ráno, a naprostá liduprázdná pustota, odvzdušovalo pak tuto scénu a zplošťovalo ji na nerealistický obraz. Ale postupovali jsme jí vpřed, měla tedy svůj prostor, byla skutečná. A zde právě nás odvrátili od přímého směru, v kterém bylo pořád tolik nejasnosti, neurčitosti i tolik možnosti dál ještě unikat nejhorším myšlenkám, a zahnuli s námi do zřejmé koncovky našeho pochodu i možná osudu. Překračovali jsme koleje na banketu a mířili do divné, nepříjemné soutěsky mezi dvěma obrovitými kubistickými bloky, zobrazené na konci posupně rozkřídlenou budovou školy Za zelenou liškou, jak jsem ji uslyšel kolem sebe jmenovat. Tato čiré dojmová scéna však neměla zhola nic společného s čímkoli, co lze v těch místech vidět v běžnou dobu, vázala se až bolestně jasně jen k strašlivým, nejistým chvílím našich životů, jen nebezpečně nepevně nám sedících na prsou. A zde právě nám ukázali zblízka nahou tvář smrti, jak jsme je míjeli, noční padlé. Tvořily pravý střed přízračné scény, kolem nich byla vystavěna, kvůli majestátu jejich smrti, veliký, šírokruhý doplněk tragické situace, v níž navěky uvázly. První z nich ležel schoulen u chodníku s hlavou, jako by jen na něm položenou, a ukazoval nám se strany papírově bílou tvář, v kalném ránu až pronikavě bílou a hlavně hrůzně nepohnutou, tvrdě, tuze, tak nepohnutou, že tuhlo s ní v smrtelný klid i dláždění kolem, ne, to nebylo tak hrůzně nehybné. Ale to byl muž. Jen jsme jej přešli, uviděli jsme hocha. Hocha v revolučním chudém úboru bojovníka, čapka, stužka, opasek, hocha.až u nás, musili jsme se kolem něho rozestupovat, mladičkého hocha padlého naznak, hocha s rozhozenýma rukama, s otevřenýma očima loutky a "s nezapomenutelným výrazem nesmírného, nevěřícího údivu, jaká věc že se to s ním děje, teď, teď, v této vteřině jeho smrti, v které s ním někdy v dnešní noci všechno navěky ustrnulo a nyní už jen beze změny trvá, trvá. Ale to byl hoch, junák. Deset kroků od něho uprostřed asfaltové vozovky ležela dívka. Mladičká, štíhlá, v modrých tepláčcích, jako by jen upadla dopředu na tvář, jedno koleno skrčené pod tělem, zcela tak, jako by už chtěla zase vstát. Ale nehybná, strašlivě, zoufale nehybná ve zdánlivě živém ustavení ležících údů, obvyklém při lehkém upadnutí. Tajemství její tváře zůstalo uchováno mezi hlavou opřenou čelem o zemi a mezi asfaltem. Svezla čepice a přepadlé vlasy i se stran uzavřely před světem stoudně a milosrdně lícní obraz oběti ani nezadatelné a přece přinesené. A myslili asi, kdovíjak nás tím poskytnutým pohledem na mrtvé srazí. Všechno jim napomáhalo: sirá periferijní scéna, neživá ponoční předdenní doba, chladná nesmírnost pustě prázdné oblohy bez zastání. Viděli jsme tam zajisté ležet sebe, nás, lidi, viděli jsme mrtvé jistě především tak a jak to naši mučitelé chtěli, aby nás zlomili. Ale to přirozeně lidské drtivé nahlédnutí lámalo nás jen nakrátko, vystřídalo je vzápětí spatření -" jiné naší sounáležitosti s nimi. Které tupí esesmani nečekali. A my všichni jsme náhle nešli kolem mrtvých, ale defilovali kolem padlých bojovníků, Čechů, našich. A spadával s nás největší strach, zanechávali jsme myšlenek na domněle zvláštní krutost našeho osudu, chtějícího zahubit nás v poslední den. Hle, nebudeme tak výjimeční, nejsme sami, má-li už se to stát. Mrtví na ulici připomínali nám div ne s výčitkou nebo aspoň tak, že jsme se mohli stydět, všechny padlé a padající v revolučních bojích, dosud pokračujících. Napřímil nás ten neznámý bojovník s bílou tváří, ten hoch s udiveným výrazem mrtvých očí, to nešťastně, naposledy upadlé děvče. Upevnili nám zase srdce v prsou. Mechanickým pochodem, jímž chodí zajatci od počátku lidských dob, ani rychlým ani pomalým, nikam zbytečně nespěchajícím, ale nic, co přijíti má, také zbytečně neoddalujícím, kráčeli jsme s nohy na nohu, tvrdší a připravenější, v jícen neznámého, bezprostředně před námi otevřeného osudu.

Pokoj.

Obyvatelstvo sehnané a nacpané do krytů dívalo se na nás ve špinavém ranním pološeru chodeb očima nejkrajnějších svých členů u sklepních východů otupěle a mdle, když jsme je druh za druhem míjeli tlačeni po schodech vzhůru do jejich bytů. Cítil jsem především jedinečnost situace těžko co napodobující v tomto uskutečňování jakési fantastické představy mozku jistě posedlého věznitelstvím nebo jiným vychytralým tyranisováním lidí. Už na prvním odpočívadle jsme všichni překračovali velkou kaluž krve a zdálo se zhola samozřejmé, že tu byl zabit člověk. Hlas, který sedal s úst na ústa dalších přicházejících, hovořil se studenou jasností o zastřeleném přestupníku zákazu vycházet na schodiště. Proč chodil ven! Šel prý jen na záchod. Ale proč chodil ven! chytá se celé tvé lidské vědomí možnosti záchrany, jestliže budeš opatrný. Stalo se mu, co se nemůže stát nám, když se budeme mít na pozoru. Had postav vystupuje schodištěm, nikdo si nepřipouští žádnou ze starostí hledících s prázdných, jakoby čekajících stěn. Dokud lze jít, dokud trvá chůze, nemůže se nic dít, nic stát.Teprve až budeme na místě, pak snad - ale zatím jdeme pořád výš a výš domem, první snad už jsou v nejhořejším patře, dům se již začíná od hora plnit - a teď už nemůžeme výš, jsme v poschodí, v kterém musíme zůstat. Přistupujeme na otevřené verandě ke dveřím. Jsou vyraženy pažbami pušek, vidíš to jasně na obrysech ran, jimiž jsou zničeny. Bez najímání vstupujeme do bytu, který se má stát naším příbytkem na neurčitou dobu, tak široce neurčitou, že tu již také můžeme pobýt do smrti, že může být i náš poslední.Ale rychle se vracíme po zběžném nahlédnutí, ještě je možné si vybírat, ještě netřeba zůstávat v špatném. Mně utkvěl z tohoto obydlí v paměti jen stůl poházený prázdnými pouzdérky od uloupených šperků. Teprve druhý byt byl ten, v kterém jsme zůstali. Byt na první pohled po velmi spořádaných lidech. Tak tady vedli svůj obyčejný život, tahle příjemná paní, usmívající se na nás s obrazu na stěně, se svým dosud mladým mužem a s touhle dcerkou ne starší desíti let. Manžel úředník chodil k obědu, vycházela mu vstříc na práh kuchyně, zde odkládal klobouk a věšel kabát, zde sedal k jídlu a sem do pokoje si odcházel po obědě na chvíli lehnout. Dvacet nás vstoupilo onoho časného rána do tohoto pokoje. Nikdy tu nebylo najednou dvacet lidí a nikdy jich tu tolik nebude. Znova se mi vtlačila na mysl jedinečnost událostí, které jsem prožíval, jedinečná neobvyklost a nenapodobitelnost jejich. Každý jsme si však především hledal něco pro svou únavu, pro své usednutí nebo ulehnutí. Ale dvacet lidí nemohlo k tomu najít v ložnici tříčlenné rodiny dost prostředků. Dětská postýlka byla rychle složena pro nabytí aspoň místa, matrace manželských postelí šly na podlahu, několik sedaček bylo obsazeno hned, i gauč, pak matrace na podlaze, já sám jsem usedl se strany na odkrytou drátěnku postele, druhý ode zdi v řadě čtyř - osm nás tak z počátku na postelích s obou stran sedělo, pak i leželo napříč, osm hlav uprostřed postelí pečlivě seskládaných. Někdo z vyčerpání sil chvílemi usínal, ale většinou naše vědomí šla bezustání na nejvěší počet představ, poháněna trvalou střelbou před domem a na dům, do oken, k nimž jsme nesměli. Z našeho však jsme přece vyhlíželi za barevnou záclonou, cele je zakrývající. Viděli jsme z něho na volné zelené prostranství, vzadu na našem obzoru ovroubené vilkami v zahradách, sledujícími po jedné straně oblouk silnice, na které se pořád něco dělo. Povstávali jsme k tomu vzrušeni divadlem zas nikdy nevídaným, varšavskou podívanou na davy lidí obého pohlaví s dětmi i malými v kočárcích, hnané v sevřených proudech pustými prostorami jakoby už zabranými nelidsky svítícím sluncem v planetární mrtvo, v kterém smějí jít leda už jen jako na smrt odsouzení otroci. Když pak pro změnu táhl takový proud napříč zeleným prostranstvím, prošil ticho nad ním těžký kulomet řádkou ostrých stehů. Nešťastníci všichni padli na zem a čekali, my s nimi. Potom se zas zdvihli do ticha trvajícího sice, ale s mlčelivostí nenapovídající tak ani tak. Došli k vilkám a táhli dále podle nich v tom strašlivě krásném dni připomínajícím v úterý neděli. Práskl výstřel, zakouřilo se s omítky a my si zas sedli a lehli. Nevěděli jsme, zda sami už jsme v pasti, nebo zda teprve odtud nastoupíme svou hlavní cestu. Za půltřetího dne bojů jsme neměli ztráty jen my, Němci vědí, že mají mezi námi i bojovníky, kterým se už podařilo vykonat v jejich řadách krvavou odplatu. Na bezbranných se pak umějí mstít i v blahovolných případech nejméně dvaceti za jednoho. Odhadoval jsem jejich mrtvé v boji s námi a decimování se mi zdálo nejoptimističtější představou našeho osudu. Při prvním odpočítávání pro postrach v lese, než jsme přišli sem, stál jsem ve čtyřiadvacáté šestici, na listině přítomných v pokoji byl jsem osmý. Jednou bude nutno odejít, ale osmého května, v poslední den války? Nebylo to však rozčilující tak, jak bych jindy býval myslil. V největších nebezpečích všechno, co je člověk, tuhne v klid. Jakási tuhá moudrost, jako je tuhý vzduch a tuhá rtuť za určitých fysických podmínek, zaplňuje hlavu, když nemá smysl počínat si jinak než klidně. Už se nebojím smrti, není to tak strašné, neboj se nikdo. Poslední chvíle si tě připraví, budeš jiným, až budeš odcházet, jiným, než jsi dnes, teď, kdy se bláhově lekáš pomyšlení na něco tak prostého jako je smrt. Seděli jsme a leželi, někdo dýchal hlasitěji, někdo normáměji, někdo i mluvil, a mnozí si myslili, že by raději měl mlčet. Dvacet v jednom pokoji jako v konservě, v živé konservě. Několik set v jednom domě jako v jedné velké lidské konservě.

Požár.

Dříve než jsem přikročil k oknu, uviděl jsem oheň jako červenou skvrnu ve skle obrazu na stěně. Už nevím, čeho to byl obraz, ač maleb i kreseb si všude velmi všímám, zato ten živý obraz na jeho skle vidím pořád jasně a ostře jako tehdy v té první chvíli, kdy jsme ještě nikdo nevěděl, oč jde. Čtverec jasného, světle červeného ohně, pokojně vycházejícího z velkých, ze široka otevřených vrat dřevěného baráku, jednoho z těch, které dohromady tvořily velké skladiště za domy, v nichž jsme byli nacpáni. Shlukli jsme se u stěny pokoje a v opatrném odstupu od okna dívali jsme se k počátku čehosi, co zřejmě nastupovalo jako nové a další ohrožení našich životů. Oheň byl v německých službách. Jako sloužící pes se plazil z vrat nikým neokřikován, nikým nezaháněn, zřejmě ponecháván sobě a své dovednosti pány, kteří se naň plně spolehli. Byl očividně založen a patřil nám; po krátkém oddechu začínali s námi novou hru. Poslední? Viděli jsme, že neustanou. Co bude na konci? - Nikdo se nikde neobjevoval, byl to zas takový strašlivě podivný a nezvyklý obraz, obraz prázdnoty všeho prostoru v plném, třeba už večerním světle jasného dne, a uprostřed té liduprázdné, zjevně úmyslné, nepřirozené pustoty čile živý, třeba dosud váhavý oheň.. Ale v prázdnotě prostoru bylo i pusté a prázdné ticho, do kterého se najednou ozvaly první jasně ostré praskoty hořícího vyschlého dřeva. Mlčeli jsme a dívali se a naslouchali. Zvukový dojem byl v příšerném tichu děsnější než zrakový. Promluvil až důstojník, který byl mezi námi a který ještě s jedním svým druhem neuposlechl, když vojáky z dob republiky podezřele vyvolávali z pokojů. Řekl strohým tónem člověka zvyklého poroučet a zvolna nás všech dvacet dostávajícího pod své velení na naší cestě k věčnosti, že jsme pár desítek metrů od skladiště, které shoří a o kterém nevíme, co obsahuje, že dům je snad z betonu... I ti, kdož dosud nechápali v ovčí své důvěře, zůstali tiší s námi, kteří nepotřebovali důstojníkových slov, aby věděli, na čem jsou. Plameny už byly živější, osmělenější, když je nikdo nenapadal, a v pustých prostorách skladiště jejich vlnění a šlehání a plazení nabývalo na bytostné životnosti. Bezmocné jsme se dívali na pramen našeho osudu, který tam vyvěral stále mocněji z hanebné myšlenky stále jasnější ve stále jasnějších plamenech ohně. Nikoho nepřekvapily první ostré výbuchy nábojů, když se požár uvnitř baráku rozšířil a rozvětvil. "Sednout! Lehnout!" Ojedinělé výbuchy houstly, jako když přidává do deště, jako když roste záplava a nikdo nepřichází, aby ji zastavil. Sevřel jsem ruce mezi koleny a čekal. Slunce zvolna zapadalo, požár se začínal uplatňovat i světelně. Červená záře se zdvíhala, šířila se, plnila prostor a zesilovala se. Občas jsme přece jen někdo vstal. Už hořelo několik baráků a výbuchy již skoro splývaly a dál pořád houstly a houstly. Denní světlo nadobro vymizelo. Opuštěni snad posledním svým dnem čekali jsme v zesilující se rudé záři na přicházející neznámý okamžik - smrti? A tu to ještě nebylo pravda, ještě se proti tomu v nás všechno - ne bouřilo - ale zpěčovalo, ne, nesmysl, hoří baráky s náboji do pušek, nic víc! První mocnější detonace však silně otřásla vzmáhající se nadějí, druhá, třetí. Důstojník suše usuzuje na granáty a nechává nás, abychom se každý dával napínat na skřipci menších nebo větších svých vědomostí o účinku munice při výbuchu ve skladišti. Z mládí jsem se, Plzeňák, dobře pamatoval na boleveckou katastrofu, nejobrovitější výbuch munice za první světové války. A v praskotu výbuchů a v rudém světle ohně držel jsem od sebe staré živé dojmy, odpíraje jim právo připomínat se v hrozivé souvislosti. Kolik toho zde může být?! - Tolik! odpovědělo mi to, povědělo nám to. Plzeňák znal už od třiačtyřicátého roku dokonale, co je to výbuch svazku bomb pár desítek metrů od ušních bubínků. To bylo víc, to, co uslyšeli, to, co se stalo právě. Okno se vysypalo do pokoje, bleskový zášleh se spojil s hromovou ranou - ale člověk těchto dob už dávno nestál v křičivém odporu proti sebehroznějším a sebehlučnějším ránám. Už dávno to pozbylo smyslu. I tuhle přijal skoro samozřejmě, třebaže se ulekl jako možná dosud nikdy - stávalť při podobných příležitostech zpravidla v krytu a nebýval nikdy držen při bombardování v druhém patře domu, a tohle bylo víc než nahodilé bombardování, bylo to něco jako bombardování s cílem, z něhož jsi nemohl utéci. Těžko rozložit pohybově vteřinu, ve které snad jediné vyrazilo všech nás dvacet po ráně z pokoje do úzké chodbičky bytu. Letíce druh přes druha nestarali jsme se už o to, co se stalo, to už nás nechalo živé, ale o to, co nastane v nejbližší vteřině. Poznali jsme už naprosto jasně svůj osud, jen blázen by byl mohl ještě doufat. Za výbuch se nastavil šílený praskot tisíců, desetitisíců, možná statisíců vybuchujících nábojů, proměnivší naše nové a snad už ty poslední okolnosti v nežitelné prostředí strašlivého hluku, který jsme pokládali za jakési předsmrtné bubnování, přípravné bubnování k ráně, která nás zahubí. Přesto jsme všichni volali: "Co to je? Co to je?", protože jsme ještě nebyli srostli se svou jistotou. Ale to byl poslední projev naší naděje, poslední naše přihlašování se k životu, potom jsme ztichli a ztuhli v čekání konce. Neboť ďábelský praskot trval bez ustání na nejvyšší, po ráně hned dosažené výši, na výši již nestupňovatelné, a právě z toho nesestupování vycházela pro nás jasná jistota, že nevyvázneme, jistota brzkého příchodu poslední, již neodvratitelné chvíle. Sám jsem vletěl po výbuchu až do koupelny a usedl tam k všemu dalšímu na okraj vany. Zde tedy čekalo po celou válku toto místo, až na ně takhle usednu! Ještě jsem se chvíli trochu staral, poletím-li s vanou vzhůru, nebo budu-li s ní jen padat do prostoru, který se pode mnou otevře. Ale byl to zájem zhola malicherný, vedlejší, který jsem nedbale odmítal, neboť tu byl odchod, vysoko nad jiné postavéna věc. Ano, vzpomíná se ve zkratce na celý život, děkuje se a nejlehčeji se odpouští. Ničeho se však nelituje, aspoň v dozrálém věku ne. Zajisté bylo by ještě nějaký čas krásné žít a těžit z poznání draze nastřádaných, přesune se hlavou, ale co! Zdá se nedůstojné obírat se hodnotami života, tohoto malicherného života, jejž zpodřadňuje jeho ukončitelnost, když se vchází ve stav trvalejší. Jen slovo smrt se stává útočištěm, vstřebává se v ně člověk, jak je, celý a zdá se mu jako nikdy, že skutečně vyjadřuje stav konce. Psal jsem je prstem do vzduchu, snad i ryl nehtem do zdi, bez zoufalství, bez hrůzy, beze strachu - podivno. Nejsem hrdina, nevím, kdo z nás jím byl, prostě jsem už nepřemýšlel, jen čekal, jen tupě, smířeně a jistě, spolehlivě a beznadějně čekal. A v tom bylo asi vše, v tom byl ten klid: v naprosto upřímně přesvědčené, holé a čisté beznadějnosti. Škvírou dveří jsem viděl ven na červenou kulisu nebe, rovně a hladce protaženou vzhůru tím neustávajícím strašlivým bubnováním, prodlužujícím nezvýšitelná trpná už naše muka k čekanému úderu smrti.

PRAŽSKÉ BARIKÁDY

byly v revolučních bojích velmi významné. Rozdělily silu Němců v městě na isolované části, znemožňovaly posilování vzniklých složek a doplňování jejich zásob a konečně zabránily stažení Němců do Prahy a vytvoření pevnosti z města. Hlavně však posloužily za podnož nadšení a statečnosti českých bojovníků.

Teprve dějepis nám ošelří ty dny a vyleštěné vystaví v nejlepších vitrínách svých sbírek. Bude se tam skvít zvláště devátý květen, první den už skutečné svobody, den vítězného vjezdu slavné Rudé armády do Prahy. Nevím, jak si kdo představoval onen den. Po šest let jsme při myšlení na něj podléhali obrazu osmadvacátého října. Byl to pak den jasný, krásný, slunečný, příroda, kdyby se starala o takové věci, by to byla myslila dobře, ale byl to dosud den únavy a vyčerpání, už sice den jistoty, den bezpečného vědomí svobody, zbavení se jich, zbavení se tolika, tolika tíživých věcí, ale necítilo se to, jak by se bylo slušelo. Ještě kolovaly zprávy o nových hanebnostech, ještě se umíralo nejděsnějším způsobem, teď, teď právě ještě, když už bylo po všem - Ještě padaly výstřely, ještě létaly kulky nesoucí na svých hrotech smrt, teď, teď! Za hodinu za dvě ještě zemře, kdo čekal šest let a dokonce se dočkal! Ruce přejížděly čela a nervosně hrnuly vlasy s nich zpět. Ano, ano, první den, konečně to tu je! Den vybudovaný z tisíců a tisíců drobných jistot, vybíraných dny, večery a noci z cizích relací u radia - bylo opravdu ono nesmírně dlouhé čekání? Jak jsme to jen všechno vydrželi?! Teprve teď jsme si směli říci, že to skutečně bylo nad sílu lidské trpělivosti. Až teď - A nuže, je to tu, je to tu! V šest jsem se navrátil k ženě, udiven návratem v život, a v půl osmé už jsem se prodíral první barikádou do nitra Prahy, abych i viděl, ne pouze cítil ten den, abych ho aspoň viděl, když jsem ho tak nedokonale cítil. Střílelo se tedy ještě, ale po událostech nedávných hodin bral jsem to jako nevinnou zvukovou dekoraci, člověk byl pořád civilista, vojáci byli možná opatrnější, chtěl jsem za každou cenu vidět barikády. I nejtěžší barikáda je totiž něco jenom na chvilku, co dobře slouží, co však, jakmile to pozbude účelu, mizí jako sníh, musí tak rychle pryč. Má překážet smrti, ale nesmí překážet životu. Viděl jsem žabarikádovanou Prahu ve středu ráno a jsem rád. Úžasný ten obraz a dojem náleží k oněm neopakovatelným, které vcházely hluboko, nejhlouběji do člověka, aby nikdy nebyly zapomenuty. S rozšířenýma očima stáls nad nimi pojednou jako nad něčím věčným, co je tu s námi a není a zase najednou je ve chvíli potřeby, nikdo nás to nikdy neučil a přes noc to tu je, barikáda za barikádou, pevná, dobrá, neprostupná, nelítostně zrobená ze zničené dlažby, ze zporážených krásných stromů ulic, z beček, klád, popelnic, z nábytku, tramvají, stojanů, klosetů a laviček, bylo to v nás, nesli jsme to přes věky v sobě, my lidé konečně odhodlaní, konečně se odhodlavší použít toho, co v sobě máme, co si v nás generace ke generaci věky podávaly v temnu podvědomí, abychom to zas měli, až přijde chvíle. Hle rok sedmnáctý, hle rok osmačtyřicátý, hle stará revoluční Paříž, hle my husité na vozových hradbách, je to pořád stejné, spalo to v nás, až nadešla chvíle - barikáda je vlastně něco jako věc denní potřeby, jen její dny jsou trochu od sebe vzdáleny. Něco starobylého, ale znova moderního. To nejlepší z moderního, celé nové moderní epochy startují s barikád, startovaly a budou startovat. Slib pro nás nejkrásnější. Ale kdos viděl ve svažitých ulicích třeba tři za sebou, tři jakoby nad sebou, kdos viděl nároží proměněná čtyřmi barikádami v pevnost, kdos viděl zazděné viadukty, navršené trosky rozbořených domů a nasytil ses nebývalé podívané, obrazu tohoto nejmimořádnějšího díla, potřebujícího impulsu tak hrdinského, tak obrovského, impulsu nesloživšího a nevytvořivšího se jen tak, vyžadujícího napřed úplného zřícení něčeho obzvlášť velikého, ne-li hned zřícení celého jednoho vývojového odbobí, kdo ses na barikádách na to všechno dost vynadíval a o tom všem dost nauvažoval, musil sis s respektem a s radostí všimnout i důkladnosti a tím hlavně opravdovosti smrtelné i životamilovné, s jakou byly improvisované stavby zřízeny. Nic jen tak snad, aby se něco udělalo, aby se svědomí ošidilo, aby se vykonal úkol nebo splnila povinnost na výzvu. Byly nejlepší, jaké mohly být z hmot a látek jsoucích po ruce, a nikde nedostatečnost materiálu nesvedla k nevyužití stoprocentnímu. To budiž řečeno ke cti a chvále lidu ne napořád chváleného. Velikost národa ukázala se v tomto díle skoro stejně ohromivě jako při překvapujícím pohřbu Masarykově. Barikády zabránily Němcům v bojovém pohybu, ale teď bránily rozvlnění radosti, která se nejlépe vybíjí v průvodech. Devátý květen nezná průvody. Devátý květen nezná písně, lidé stáli před domy a vypravovali si, a pořád spíše jen věci zlé než radostné. Květiny padaly skoro jen na místa skropená krví bojovníků, ještě se v panice přebíhala nároží znova a znova ze záloh ostřelovaná, po střechách běhali ještě gestapáci poslední své tury na svobodě s automaty, s nepohasínající svou krvežíznivostí. Nelze říci, jak by byl tento den, neosmělující se k radosti, slabý na ni, probíhal dále, kdyby všechny jednotlivé jeho události a rozdrobená jejich prožívání nebyla sjednotila jednotná vzrušená myšlenka na Rudou armádu vjíždějící do města. A zas lze jenom říkat to málo osobních prožitků z hromadného běžení, vítání a jásání vstříc osvoboditelským vojskům. Napřed však musily zmizet aspoň z hlavních tříd barikády. Hle, jen splnily úkol, a už tu nebylo jejich místo. Znova rychle mizely, i jejich obraz, znova ustupovaly životu, v který nepatřily, v kterém neměly funkci, znova sestupovaly v podsvětí a v podvědomí, aby tam dlely, až přijde nový jejich čas. V hodině, ve dvou, snad ještě dříve hlavní z nich zmizely, a tratily se snad ještě rychleji než vznikaly, jeť radost a dychtivost stejně hbitá jako pud akční sebeochrany a sebezáchovy. Tedy nadšení a touha vidět, uvítat a ze slabých sil srdečnosti odměnit ruské bratry," sovětské vojáky, poháněly tisíciruký lidostroj rozebírající barikády. A už stál na Národní třídě před divadlem obrovský tank přetížený hroznem našich lidí a zaprášených vojáků.


Prostoupivost tanků nás odnavykla divit se už nevímčemu, ale tu byla věc přesto ještě hodná velikého údivu: ruský tank v bojovém pohybu před Národním divadlem! Říkej si kdo co chceš, byla to do té chvíle největší sensace v sledu prožitků účastníka dosavadní české historie ve dvacátém století. Stála tu nepopiratelně a živě skutečnost, jejíhož fantastického vyvolavače byli bychom před rokem ještě zbíjeli, aby nebořil těžkou stavbu naší trpělivosti tak dráždivým šílenstvím. Tu byl dosažen vrchol, teprve tu - a teď už bylo lze uspokojeně se od všeho odvrátit a sejít k velikému díkůčinění v sebe. Hromový koloběh tanků ulicemi, volání, jásání prvních nehustých dosud davů, vlastně řídkých v tom prvním slabém a ještě nevzchopeném svobodném dni, byl už jen jakoby snem chabě přijímaným v únavě nevyspalého a uchozeného člověka, teprve těžce povstávajícího na prahu, k němuž se chtěl dovléci stůj co stůj a k němuž se tedy dovlékl. Žijte Rusi, Rudá armádo, žijte molodci, a dík, dík, dík!



Miloslav Nohejl
HOLÝMA RUKAMA
Vydalo
Nakladatelské družstvo Máje v Praze
1946
V edici Májová knižnice, sv. 4.
I. vydání
S obálkou a kresbami O. Mrkvičky
Vytiskla
knihtiskárna Jan Künstner, nár. správa
v České Lípě
Cena Kčs 75.-